Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 8 

Prvního září se studenti vydali do Bradavic a Kávový kartel zahájil provoz.

Druhého září jsme se Snapem za slunečného sobotního rána seděli u malého stolku v nové kavárně a upíjeli ze svých šálků. Připadalo mi to jako dokonale dekadentní luxus. Nejenže jsem nebyla v práci já, ale ani Severus. A co bylo ještě pozoruhodnější, byl to všechno jeho nápad.

Pozdě večer předtím vzhlédl od hromady pergamenů a oznámil, že je hotový.

„Zapomeňte na víkend,“ řekl mi. „Už toho mám na nějakou dobu dost. Jestli chcete, běžte do Londýna za svými přáteli.“

Neochotně jsem zavřela knihu, kterou jsem četla. „Vlastně jsem se rozhodla, že se s nimi tento víkend neuvidím. Ron mi teď není zrovna dvakrát nakloněný a Harry nejspíš někde sleduje, jak Ginny hraje famfrpál. Tak jaké plány máte?“

„Nejspíš si trochu přispat a navštívit novou kavárnu. Dneska ji otevřeli.“

„Můžu se přidat? Zní to báječně.“

„I na to přispání?" zvedl obočí a mně zářivě zrudly tváře.

V sobotu ráno jsem se probudila dřív, než jsem doufala, ale stejně jsem se rozhodla lenošit v posteli. Zůstala jsem tam, dokud jsem už nemohla vydržet pocit, že nic nedělám. V klidu jsem se osprchovala, oblékla a vydala se do Kávového kartelu na schůzku s profesorem Snapem.

Seděl u stolu v rohu a četl si Denního věštce, který byl pro zvědavé mudlovské oči maskován jako Dnešní midlandský farmář.

„Dobré ráno,“ řekla jsem a položila na stůl naproti němu svůj flat white.

„Dobré ráno.“

„Vyspal jste se dobře?“

„Dost slušně,“ pokrčil rameny a hleděl na mě přes okraj svého šálku. „A vy?“

Přikývla jsem. „Ano, ale to, co se dneska vydává za spánek, je trochu jiné než dřív. Jsem vděčná, když můžu spát i po sedmé.“

Severus upil z něčeho, co vypadalo hluboce, temně a silně. „Vskutku.“

„Dneska jsem ještě neviděla noviny. Nějaká nová špína od naší přítelkyně?“

„Ne, i když si rozhodně nemyslím, že jsme o ní slyšeli naposledy.“

Zvedla jsem šálek ke rtům a vychutnávala vůni linoucí se kolem mého nosu. „Mmm, voní nádherně. Kéž by tohle podávali i v Bradavicích.“

„Opravdu?“ Snapeovy oči se nebezpečně leskly. „Všichni ti malí domácí skřítkové baristé, kteří jen čekají, aby mohli splnit vaše kofeinové fantazie… Už je vidím, jak se řadí do fronty, že, Hermiono?“

„Velmi vtipné,“ zabručela jsem.

Když se Severus vrátil ke studiu ranních zpráv, zamyšleně jsem se zahleděla z velkých oken kavárny. Nový školní rok v Bradavicích… I když už jsem nebyla studentka, z představy zbrusu nového školního roku mi nikdy nepřestával přebíhat mráz po zádech: nové učebnice, čerstvý pergamen, nikdy nepoužitá brka…

„Přál byste si být dnes zpátky ve své třídě?“ zeptala jsem se náhle.

Snape zvedl oči od novin a zadíval se na mě. „Upřímně řečeno, ne. I když mě předmět, který vyučuji, baví, je stále únavné zabývat se studenty, jejichž motivace je velmi nedostatečná.“

„Dutohlavci?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Přesně tak.“

„Myslela jsem, že vaše hodiny jsou velmi populární.“

„To jsou, ale obrana je pořád povinný předmět. Což znamená, že se tam vždycky najdou tupci.“

„Možná byste si jednou za pár let mohl vzít volno. Dovolila by to Minerva?“ Když už říkám profesoru Snapeovi ‚Severusi‘, pomyslela jsem si, mohla bych to rovnou rozjet naplno a říkat křestními jmény celému profesorskému sboru. Kromě Filche, samozřejmě. Při pomyšlení, že bych ho oslovila ‚Argusi‘, se mi dělalo nevolno.

„Jistěže ne. Pokud nebude třeba editovat další text, není pravděpodobné, že by mi dala volno jen kvůli tomu, abych uspokojil své ego.“

To, že jsme se Severusem Snapem v kavárně v sousedství, odpočíváme a konverzujeme jako dva normální lidé, je docela úžasné, pomyslela jsem si. Napadlo mě, že jsem ho začala považovat za přítele, což bylo jen dobře, vzhledem k tomu, že jsem byla stále naštvaná na Rona a Harry se soustředil na Ginny. Považoval mě Severus za přítele? Pravděpodobně ne. Spíš za osinu v zadku.

Seděli jsme v družném tichu několik minut, když se Snape náhle posunul na židli a naklonil se přes stůl.

„Někdo nás sleduje,“ řekl tiše.

„Sleduje? Cože? Kdo?“ Na jeden krátký, děsivý okamžik jsem se vrátila do doby před pěti lety, kdy mě zajali lapkové, ale pak se ten malý záchvěv strachu vypařil stejně rychle, jako přišel. Pokaždé, když jsem si myslela, že jsem válečná léta nechala za sebou, dokázala sebemenší maličkost vyvolat náhlou vzpomínku.

„Ten mladík ve fialovém tričku u okna. Právě se posadil. Tohle je potřetí, co ho v posledních několika dnech vidím.“

Snažila jsem se dobře si toho muže prohlédnout, aniž bych na něj zírala. „Jste si jistý, že není v sousedství jen nový?“

„Byl jsem špión, Hermiono. Jsem si tím jistý. Včera ráno jsem ho zahlédl před vaším domem, zdržoval se tam příliš dlouho. A potuloval se na rohu u mého domu. A teď tady.“

Muž se otočil, všiml si, jak ho pozoruji, a rychle odvrátil zrak.

„Myslíte, že pracuje pro Ritu? Víte, že ona sama se neodváží slídit po okolí."

„To je víc než pravděpodobné. Alespoň v to doufám. Většiny puberťaček jsem se právě zbavil. Poslední, co bych chtěl, je narazit na muže, který by po mně toužil.“

„Třeba je to mudla, co my víme. Nemůžeme jen tak vytáhnout hůlky a říct mu, ať jde pryč,“ podotkla jsem.

Severus se významně podíval na jeho nohy a pak zpátky na mě. Pak mi to došlo.

„Boty z dračí kůže,“ vydechla jsem. „Je to kouzelník.“

„Navrhuji, abyste povolala vaši bystrozorku a požádala ji, aby ho zkontrolovala," řekl Severus.

Jeho návrh dával smysl. Toužebně jsem se podívala na svůj pěkně horký flat white. Než bych někam odešla poslat Patrona, byl by to nejspíš pěkně vlažný flat white.

„Vklouznu na dámy,“ řekla jsem. Vydrápala jsem se na nohy a vydala se hledat toaletu, jistá si tím, že mě ten muž sleduje, a že Severus sleduje jeho.

Ale než jsem Patrona poslala a vrátila se na své místo, už byl pryč.

„Právě odešel,“ informoval mě Snape.

„Aha. Sakra.“ Sotva jsem se posadila zpátky, otevřely se dveře kavárny a dovnitř zadýchaně vpadla Clare.

Severus si sevřel kořen nosu. „Jste si naprosto jistá, že je to skutečná bystrozorka? Nezmínili se někde při výcviku o významu slova ‚utajení‘?"

„Pamatujete si na Tonksovou?“ připomněla jsem mu.

„Stvořené ze stejného těsta,“ zamumlal.

Mávla jsem na ni. „Díky, že jsi přišla, Clare, ale obávám se, že ten muž už je pryč.“

„Aha.“ Vypadala zklamaně. „No, to je škoda, že? Přesto mi řekněte všechny podrobnosti, abych se po něm mohla pár dní rozhlížet.“

Snape se stále tvářil pochybovačně, ale já jsem začala popisovat záhadného muže, zatímco Clare si sedla a začala si dělat poznámky na ubrousek.

„Vysoký asi metr osmdesát a váží kolem devadesáti kilo. Dlouhé tmavé vlasy.“ To charakterizovalo spoustu mužů v Británii. Když na to přijde, tak to vystihovalo i Severuse. Pokračovala jsem. „Je mu kolem třiceti, myslím. Na sobě má fialové tričko a džíny. Omlouvám se. Vím, že to není nic moc, co by se dalo použít.“

„Profesore Snape, můžete něco dodat?“ obrátila se na něj s nadějí.

„Je levák, byl obutý v černých botách z dračí kůže a na pravé tváři měl něco, co vypadalo jako mateřské znaménko. Asi tady,“ Severus ukázal gestem. „Ve vlasech měl pěšinku na levé straně a nosil náramkové hodinky na levém zápěstí.“

Byla jsem ohromená. Jednou špión, navždy špión.

„Správně. No, můžu zaskočit do kanceláře a podívat se do svých záznamů, jestli mi něco necinkne. Řekněme…“ Clare se upřeně zadívala na nástěnku s komunitními zprávami na vzdálené stěně. „Máte vy dva na dnešní odpoledne něco v plánu?“

Vyměnila jsem si se Severusem pohled. Ta otázka zněla podezřele, jako by nás dva považovala za pár.

„Proč?“ zeptal se opatrně.

„Podívejte se támhle na tu ceduli. Projekt na vyčištění břehu řeky.“

POMOZTE NÁM UKLIDIT! ZATÍMCO MĚSTO PRACUJE NA NAVRÁCENÍ NAŠÍ ŘEKY DO JEJÍHO KRÁSNÉHO NEDOTČENÉHO STAVU, MY MŮŽEME POSBÍRAT ODPADKY PODÉL NAVRHOVANÉ COKEWORTHSKÉ ZELENÉ STEZKY. DOBROVOLNÍKY POTŘEBUJEME TUTO SOBOTU V JEDNU HODINU ODPOLEDNE.

PŘINESTE SI PYTEL. PŘINESTE DVA! PŘINESTE TŘI! VEZMĚME SI ZPĚT NAŠE MĚSTO!

Snape si odfrkl. „Jestli byla tahle řeka někdy nedotčená, tak to bylo ještě před průmyslovou revolucí.“

„Co navrhuješ, Clare?“ zeptala jsem se.

„Co kdybyste se vy dva odpoledne na chvíli připojili ke skupině? Uvidíme, jestli se objeví i váš přítel.“

Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale ještě neskončila. „Vlastně,“ pokračovala a oči se jí rozzářily, „půjdu taky, a tak si ho budu moct dobře prohlédnout. I když se možná budu chtít trochu zamaskovat. Nechci vypadat příliš jako bystrozorka a všechno zhatit.“

„Myslím, že to nebude problém,“ odtušil Severus.

Moje noha pod stolem zasáhla jeho holeň.

„To by mohlo fungovat,“ souhlasila jsem. „Severusi? Můžete si dovolit o něco déle odložit editaci?“

„Když už musím,“ zamumlal.

xxx

Snape tím nápadem nebyl nijak nadšený, což mě vůbec nepřekvapilo. Nejspíš to bylo proto, že pochyboval o Clařině pojetí utajení, a nejen proto, že nechtěl strávit odpoledne sbíráním pomerančových slupek a prázdných plechovek od nápojů. Přesto souhlasil a v jednu hodinu jsme se u řeky připojili ke skupině asi dvaceti lidí.

Než se sběr odpadků rozběhl, robustní světlovlasá žena, která se představila jako předsedkyně Spolku pro obnovu Cokeworthu, několik minut mluvila o budoucích plánech na vybudování pěší stezky podél řeky, a dokonce zašla tak daleko, že vykreslila růžový obrázek plavby na lodičkách někdy v budoucnu, až bude pěkné počasí. Nemusela jsem vidět výraz Snapeovy tváře, abych věděla, že se ze všech sil snaží nesmát ženině divoce optimistickému pohledu na budoucnost Cokeworthu.

Záhadného muže jsem si nevšimla, stejně jako Clare. Když jsem ji konečně zahlédla na okraji davu, viděla jsem, že je oblečená do špinavého nesourodého oblečení, na hlavě má obnošený slaměný klobouk a vypadá jako opuštěný chudák a bezdomovec. Strčila jsem do Severuse a naklonila hlavu jejím směrem.

„Nádhera,“ řekl tlumeně. „Jak v tomhle může splynout s okolím? Setkala jste se někdy s někým tohoto typu, kdo by se zapojil do komunitní akce na zlepšení životního prostředí? Obvykle je občanským zlepšovacím projektem zbavit se právě těchto lidí. Ostatně, podívejte se na ty ostatní. Vyniká mezi nimi jako pěst na oko. “

Měl pravdu. Ačkoli se skupina dobrovolníků skládala ze všech věkových kategorií, všichni do jednoho byli dobře oblečení a seriózní, zjevně odhodlaní udělat z Cokeworthu lepší místo k životu.

„No,“ povzdechla jsem si, „v jedné věci měla pravdu. Nikdy byste v ní nehledal bystrozorku.“

Severuse a mě poslali asi půl kilometru po proudu řeky, kde jsme se měli pustit do sbírání odpadků. Začala jsem se dostávat do pracovního tempa a trvalo několik minut, než jsem si vzpomněla, proč tam vlastně jsme. Podívala jsem se za sebe a spatřila muže ve fialovém tričku s jeho vlastním pytlem, jak se shýbá pro prázdný obal od brambůrek. Clare nebyla nikde v dohledu.

„Je za námi,“ zamumlala jsem Severusovi.

Krátce se rozhlédl po Clare a ušklíbl se, když ji nezahlédl. „Už toho mám dost,“ zavrčel, odhodil plastový pytel a vykročil zpátky, aby se s mužem střetl. Oči Fialového trička se na krátký okamžik rozšířily.

„Promiňte,“ řekl Severus ledově, „ale zdá se, že kdykoli se v poslední době otočím, vidím vás. Rád bych věděl proč.“

Muž se vzpamatoval z momentu překvapení. „Nevím, o čem to mluvíte, kamaráde,“ pokrčil lhostejně rameny. „Já tu jenom zvelebuju břeh řeky, stejně jako vy a vaše přítelkyně.“

„A jak víte, že je to moje ‚přítelkyně‘?“

Fialovému tričku krátce zajiskřilo v očích, když si uvědomil, že se podřekl.

„Jen mě to tak napadlo - pravděpodobně-“

„Nic takového vás nenapadlo. Vyřiďte své kámošce Ritě, že bude muset najít někoho lepšího než exemplář, jako jste vy,“ zavrčel Severus.

Muž upustil pytel s odpadky a utekl. Přiběhla Clare a její otrhané šaty se třepetaly ve větru.

„To byl on?“ vydechla.

„Ano,“ řekl Severus a ve tváři měl výraz naprostého znechucení. „Řekl jsem mu, aby se ztratil.“

Clare vypadala vyvedená z míry, že se střetnutí vyřešilo tak lehce. Bylo mi jí líto.

„Dobře sis ho prohlédla, viď, Clare?“ zeptala jsem se vlídně.

„Ano, docela dost. Myslíš, že pracoval pro tu Holoubkovou? Můžu hned zaběhnout do kanceláře a podívat se do složek…“

„Co kdybys počkala do pondělí?“ navrhla jsem. „Nemyslím si, že ho do té doby ještě uvidíme.“

„Dobře, udělám to tak.“ Clare se rozzářila. „No, vy dva pokračujte v práci.“

Severus a já jsme ji sledovali, jak odchází. Oba jsme sice brblali, že se na úklid vykašleme, ale nakonec jsme pokračovali v chůzi, plnili pytle a bavili se o nepodstatných věcech.

Když jsem nad tím později přemýšlela, bylo to příjemné odpoledne.

PA: Tuto kapitolu věnuji své milé betě Toodleoo, jejíž „Pokračující dobrodružství Severuse Snapea, mimořádného baristy“ mě bavila dobrých osm měsíců.