Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 11 

Po skončení války, když jsme se s Harrym vrátili domů z Austrálie, kde jsme obnovili paměť mých rodičů, se Molly Weasleyová rozhodla uspořádat mi narozeninovou oslavu. Věděla, že mě trápí jejich hněvivá reakce, když se dozvěděli, co jsem jim udělala, a uvědomovala si, že mé narozeniny nemusí být toho roku důvodem k oslavě. Překonala sama sebe, zřejmě si myslela, že dostatek veselí by mohl bolest zažehnat.

Rodiče se nakonec rozhodli zůstat v Austrálii a komunikaci se mnou omezili na přání k Vánocům a k narozeninám. K jejich narozeninám jsem jim posílala přání, napsala jsem jim obecné zprávy o tom, co dělám, a podepsala jsem je ‚s láskou, Hermiona‘. Jejich pohledy pro mě byly vždy podepsané: ‚tvoje máma a táta‘; jakékoli další poznámky kromě ‚s přáním všeho nejlepšího‘ byly vzácné. Začala jsem se s tím smiřovat, i když mě to stále bolelo.

Výsledkem bylo, že oslava narozenin u Weasleyových se stala každoroční událostí. Molly byla odhodlaná postarat se o to, aby matka a otec ocenili můj výjimečný den, i když zmínění rodiče nebyli moji vlastní. Oslavy sice nebyly tak propracované jako ta první, ale i tak jsem si vážila toho citu.

Letos jsem však byla v pokušení požádat Molly, aby to zrušila. Jak jsem se od Harryho dozvěděla, rodině bylo řečeno, že s Ronem už nejsme spolu, což by oslavu udělalo poněkud trapnou. Věděla jsem, že Molly musí být zklamaná, že už nejsem její potenciální snacha, a modlila jsem se, aby nechtěla vyzvídat nebo se nepokoušela urovnat rozbitý románek. I když by oslavu připravila se svým obvyklým elánem, stejně by to vypadalo na nepříjemné setkání s Weasleyovými.

Harry mi zvedl náladu.

„S jejich rodinou ses nerozešla,“ připomněl mi, když jsem vyjádřila své obavy. „Mají tě rádi, Hermiono.“

Samozřejmě, že měli. A já jsem přece byla nebelvírka plná odvahy. Přesto, když mi Harry nabídl, že se do Doupěte přemístí spolu se mnou, neodmítla jsem.

„Ahoj, Harry. Hermiono!“ George nás přivítal ve dveřích. „Všechno nejlepší k narozeninám, lásko. Jsem rád, že jsi konečně zmoudřela a vykašlala se na otrapu, kterému se říká můj malý bratr.“

Nervózně jsem se uchechtla a podívala se na Harryho, abych se ujistila, že fakta o rozchodu zůstanou tajemstvím. Harry se jen usmál a povzbudivě přikývl .

Jakmile jsem se dostala do domu, zjistila jsem, že jsem se nemusela strachovat. Všichni byli rádi, že mě vidí; nálada by jistě byla mnohem ponuřejší, kdyby znali pravdu.

„Hermiono!“ Arthur mě objal na uvítanou. Před rokem se dal na mudlovské grilování, což bylo fajn, ale také předpokládal, že to obnáší víc než jen stát nad rozpáleným grilem. Teď měl na sobě zástěru s nápisem „POZOR: EXTRÉMNĚ ŽHAVÝ“ a kuchařskou čepici s nápisem „VŠECHNY GRILY MĚ MILUJÍ“.

„Pěkná zástěra, Arthure,“ dobírala jsem si ho.

„Že jo? Našel jsem ji na bleším trhu ve vesnici. Musel jsem si pořídit i čepici, víš? Musíš být připravená na práci nad otevřeným ohněm.“

Chtěla jsem poukázat na to, že děti v hodinách lektvarů úspěšně pracují nad otevřeným ohněm bez jakéhokoli ochranného oděvu, ale odpustila jsem si to.

„No, večeře bude určitě výborná,“ ujistila jsem ho.

Molly venku prostřela stůl a nás osm se kolem něj shromáždilo. Kromě George a jeho ženy Angeliny tam byli jen Percy a Penelope; Fleur se chystala porodit své druhé dítě, takže s Billem zůstali doma. Molly byla zvyklá vařit dost jídla pro celou armádu, takže nebylo divu, že dlouhý stůl se prohýbal pod chutnými pokrmy. Arthur byl stejně štědrý s masem, upraveným poněkud méně než dokonale. Určitě si vzal k srdci „uhel“ při grilování na dřevěném uhlí.

Když se podával narozeninový dort a zpívalo se „Všechno nejlepší“, byli jsme všichni nacpaní k prasknutí. Harry měl pravdu, pomyslela jsem si, Weasleyovi mě milovali a já milovala je a nic, co Ron udělal, na tom nemohlo nic změnit.

Když se večer chýlil ke konci, pomohla jsem Molly uklidit stůl, zatímco zbytek skupiny seděl v slábnoucím světle a klábosil.

„Už ti přišlo přání k narozeninám od rodičů?“ zeptala se s nadějí a hůlkou poslala hromadu špinavého nádobí do domu.

Položila jsem zbytky značně zdecimovaného dortu na kuchyňskou desku. „Ne, ještě ne. Jsem si jistá, že za den nebo dva nějaká pohlednice dorazí.“

„Hmm,“ řekla, což jsem pochopila jako nesouhlas s tím, jak se ke mně rodiče chovají.

„Molly, nevadilo by, kdybych vzala Severusovi kousek dortu? Jsme teď kamarádi a já bych se s ním ráda o trochu podělila.“

„Samozřejmě, drahá.“ Pokud byla tou žádostí překvapená, nedala to najevo. „Jdu ven pro další haldu nádobí. Co kdybys mu kus ukrojila a zabalila ho? Hned se vrátím.“

Právě jsem nožem poprvé zakrojila, když se ozvalo slabé zaklepání na dveře. Za ta léta jsem v Doupěti strávila dost času na to, abych vůbec neváhala a šla otevřít sama.

Ztuhla jsem.

„Ahoj, Hermiono.“ Ron tam stál s rukama nacpanýma v kapsách.

„Co tady děláš?“ řekla jsem strnule a bojovala s nutkáním prásknout mu dveřmi před nosem. S nemalým zadostiučiněním jsem si všimla, že okolí jeho oka má stále dost nehezký odstín žluté.

„Nezůstanu tu,“ řekl rychle. „Neříkej ostatním, že jsem přišel. Jen jsem si s tebou chtěl na chvíli promluvit. Vážně. Jen chvilku a hned vypadnu.“

„Tady?“ Určitě nechtěl, abychom my dva stáli v kuchyni jeho matky a znovu si to vyříkávali.

„Ne, samozřejmě že ne. Třeba dole u sadu?“ kývl hlavou tím směrem.

Chtěla jsem říct něco ve smyslu: „Tohle je moje narozeninová oslava a ty si můžeš trhnout nohou,“ ale neudělala jsem to.

„Prosím,“ naléhal Ron.

„Dobře,“ zamumlala jsem.

Vyrazil směrem k sadu a já se táhla za ním a rychle se ohlédla přes rameno. Weasleyovi a Harry seděli venku na druhé straně domu, takže nás nikdo neviděl odcházet. Kromě toho se prohluboval soumrak a my jsme stejně nebyli moc vidět. Ron se konečně zastavil. Zkřížila jsem ruce na prsou a čekala.

„Já-ehm-chtěl jsem se ti omluvit, Hermiono. Tu noc jsme na sebe hodně křičeli a bylo to ošklivé, a já se omlouvám.“

„Omlouváš se za ten křik, nebo za to, že sis do mé postele vzal jinou ženu?“ zeptala jsem se ledově.

„Podívej se,“ poškrábal se na hlavě. „Vím, že je to mizerná omluva a že ji nejspíš ani nechceš slyšet, ale myslím to vážně, když říkám, že je mi to moc a moc líto, Hermiono. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“

„Ale ublížil jsi.“ Ron měl pravdu, pomyslela jsem si. Nechtěla jsem to poslouchat.

„Můžu ti to vysvětlit? Věděl jsem, že to, co dělám, není správné, ale byl jsem na tebe naštvaný, že jsi mě tenkrát v noci vykopla z domu. Druhý den jsem v Příčné ulici narazil na Lav a - no - jedno vedlo k druhému. Byla to pitomost, ale stalo se. Udělal jsem hroznou chybu.“

„Myslíš?“ odsekla jsem.

Ron zaváhal a sklonil hlavu. „Jestli tě to potěší, řekl jsem Levanduli, že už se s ní neuvidím.“

Krev se ve mně začala vařit. „Jestli si myslíš, Ronalde Weasley, že tím je všechno v pořádku a že se k sobě vrátíme, tak to můžeš hned teď pustit z hlavy! Když už nic jiného, díky tomuhle jsem si konečně uvědomila, že nám dvěma to spolu prostě neklape!“

„Nežádám tě, abychom se k sobě vrátili, Hermiono. Máš pravdu. Bude lepší, když to neuděláme. Nejspíš bychom se nakonec pozabíjeli.“

Jeho slova se ponořila do tůně ticha. Ron mrzutě hleděl k zemi.

Konečně jsem promluvila. „Co chceš, Rone? Chceš, abych ti odpustila? Nevím, jestli to teď můžu udělat. Možná někdy. Ale ne dnes večer. Je to ještě příliš čerstvé.“

„Jo, nezasloužím si to ani jindy, natož v den tvých narozenin. Možná… možná bychom jednou mohli být zase kamarádi?“ vzhlédl s nadějí. „Byli jsme přátelé víc než polovinu života, víš?“

„Já vím.“ Poprvé po několika dnech mi bylo do pláče.

„Já-ehm-přinesl jsem ti dárek k narozeninám,“ řekl a zalovil v kapse.

„Ne. Nedělej to. To nemusíš.“

„Já vím, ale vždycky ti dávám dárek k narozeninám.“ S tím vytáhl malou krabičku ovázanou mašlí.

Při pohledu na ni mě zamrazilo. Vypadala jako krabička, ve které by mohl být zásnubní prsten. Vždycky jsem si představovala, že takovou krabičku od Rona otevřu, ale ne za těchto okolností.

„Co je to?“ zeptala jsem se ostražitě.

„Otevři to. Není to nic nóbl, ale myslel jsem, že bys to mohla ocenit.“

Rozbalila jsem krabičku a s nemalými obavami zvedla její víko. Uvnitř jsem našla…  kousek lákavé hořké čokolády.

„Je z dovozu. Ze Švýcarska,“ dodal Ron úslužně. „Je to hloupost, já vím, ale říkal jsem si, že ženy mají čokoládu vždycky rády a že by ti to mohlo zlepšit náladu.“

Nemohla jsem si pomoct, vybuchla jsem smíchy. „To byl krásný nápad, Rone. Děkuji.“

Samozřejmě. Ron Weasley, pořád myslí na jídlo.

xxx

Lehce jsem zaklepala na dveře Severuse Snapea. Pokud jsem věděla, byla jsem jediná, kdo to směl udělat; ostatní smrtelníky si držel od těla svými strážnými kouzly, a já jsem na to byla trochu pyšná. Byla to vlastně otázka praktičnosti. Znamenalo to, že nemusím každý večer posílat Patrona s žádostí o povolení přenést se k němu, abych mu pomohla s výzkumem.

„Večírek skončil, jestli to správně chápu?“ zeptal se prostě, když mě tam uviděl stát.

„Ano. Přežila jsem."

Pokynul mi, abych šla dovnitř.

„Schovala jsem vám kousek dortu,“ řekla jsem a podala mu ho.

„Děkuji,“ odpověděl, přivolal z kuchyně talíř a vidličku a rozbalil ubrousek. „To pekla Molly?“

„Ano, proč?“

„Někdy dělala jídlo na schůzky Řádu. Je dobrá kuchařka,“ poznamenal. „Nebude vám vadit, když ho sním teď? Nevečeřel jsem.“

„Jistěže ne. Kéž bych to věděla. Nejspíš bych nás dva zásobila zbytky na několik dní. Víte, jaké množství jídla Molly připravuje.“

„Tohle bude stačit. Večer jsem strávil zápasením s útočnými kouzly a čas mi utekl.“ Usadil se do křesla a pustil se do jídla. Seděla jsem na pohovce, nohy skrčené pod sebou.

„Tak co,“ řekl, „jak to šlo?“

„Přesně tak, jak Harry předpovídal. Všichni byli velmi laskaví a nikdo neznal špinavé detaily. Jenom…“

„Jenom?“

„Na konci večera se objevil Ron,“ povzdechla jsem si.

„To chtělo pevné nervy,“ zamumlal Severus ústy plnými dortu. „Co se stalo? Mám vám zase prohlížet ruku, jestli není poraněná?“

„Ne, bylo to v pořádku. Přišel ke dveřím a zeptal se, jestli si můžeme na pár minut promluvit. Všichni ostatní byli venku a ani nevěděli, že tam je. Každopádně se mi pořád dokola omlouval.“

„V to doufám.“

„Říkal, že jestli mě to utěší, tak už se s Levandulí nebude vídat.“

Snape ztěžka položil talíř s dortem na opěradlo křesla a naklonil se dopředu. Mluvil rozvážně, chladně.

„Neříkejte mi, že se k němu vracíte."

Tohle byl Severus Snape z minulých let. Zlostně ohrnuté rty, zpomalená výslovnost každého slova, tmavé oči střílející dýky mým směrem. Na chvíli jsem ztratila řeč. „Cože? Ne. Ne, samozřejmě že ne. Nemůžu mu odpustit. Aspoň ne teď. Řekla jsem mu, že si nejsem jistá, jestli to někdy dokážu.“

Severus se uvolnil v křesle, vypadal, že ho má slova poněkud uklidnila.

„Chtěl by, abychom byli zase přátelé,“ pokračovala jsem, „a předpokládám, že se mi to jednou podaří. Možná. Je to tak smutné, Severusi. Jak Ron podotkl, byli jsme přátelé víc než polovinu života. Nerada o to přicházím. Dobrá dlouhotrvající přátelství jsou vzácná a člověk by je neměl jen tak zahodit.“

„Jako jsem to udělal já?“ zeptal se jízlivě.

Chvíli jsem na něj nechápavě zírala a pak mi to došlo: Lily Evansová. Proklínala jsem se, že jsem nepřemýšlela, než jsem promluvila.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem naznačit-“

„Samozřejmě že ne. Neomlouvejte se, Hermiono. Máte pravdu. Opravdové přátelství je vzácné zboží. Rozhodně nedělejte stejnou chybu jako já. Postupujte obezřetně.“