Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7 : Ruce, na které je spoleh

„Výborná čokoláda, Horacio.“

Horacio se podívá na Luciuse. „Jsem rád, že mi to znalec schvaluje. Dostal jsem ji od Michela Clouzota - myslím, že ho možná znáte; byl to student na výměnném pobytu, o tři roky starší než vy. Čokoládu, Severusi? Vzpomínám si, že máte rád tu hořkou.“

„To je od vás pozorné, Horacio.“ Severus si vybere nejtmavší kousek ze středu krabičky.

„Čokoládu, Hermiono, má drahá?“

„Ne, děkuji, Horacio. Takže, mám si najít jinou práci, nebo si můžu být jistá postelí a stravou v dolních celách pevnosti d'If?“

Velvyslancovy angreštové oči se zalesknou. „Nic takového, má drahá. Ve skutečnosti -“ opře se v křesle a založí si baculaté ruce na fialové sametové vestě, „- jsem se dnes ráno sešel s francouzským ministrem kouzel a zdá se, že jsou všichni s výsledkem spokojeni.“

„Ale...“

„No, je tu dvě stě kouzelníků a čarodějek, kteří mohou dosvědčit, že Melusinin kalich v muzeu obdivovali. Byl ukraden navzdory nejlepšímu zabezpečení, jaké ministerstvo mohlo poskytnout. Strážci zloděje pronásledovali a hmotné škody dokazují, že nestříleli jen naoko. Bohužel, když se jich ptali, jak zloději vypadali, stále ukazovali na velitele magických strážců zákona a starostu kouzelnické Lutécie. Bylo provedeno lékařské vyšetření, které ukázalo, že ti ubožáci byli zasaženi silnou dávku Confundusu - stejnou jako mladý McLaggen, který se zřejmě omylem nechal zavřít do jedné z automatických skříní na košťata ve sklepě muzea. Pochválil jsem francouzského ministra za jejich moderní vybavení - o automatických skříních na košťata si na našem ministerstvu bohužel můžeme nechat jen zdát.“

„Ale ty škody...“

„Pche - kazeta Svaté Jenovéfy a pár skleněných panelů. Místnost ve sklepě byla sice zdemolovaná, ale všechno to vybavení se dá snadno nahradit. Muzeum je prodchnuto trvalým kouzlem Leviosa, takže zřícením zespodu neutrpělo. Ani mudlovské budovy nebyly zasaženy díky nedávným výztužím, které předepsala inspekce dolů.“

„Ale to metro...“

„Ano, ale šlo o údržbový tunel a v onu hodinu byl prázdný, takže se nikomu nic nestalo. Francouzský ministr pošle - samozřejmě anonymně - nějaké zlato z pojistky firmě Régie Autonome des Transports Parisiens¹⁾.“

„Zlato z pojistky?“

„Skřeti neposlali svého experta včas. Byla to jejich chyba a museli zaplatit, ale byli tak šťastní, že jim to nevadilo.“

„Šťastní, že platí?“

„No, ne zrovna šťastní, ale byli velmi rádi, protože ten starý mor, který jim pustošil sklepení, Velký hrabák, včera v noci nějak zemřel. To má pro ně podle ředitele banky Grigou cenu větší než milion zlatých mincí. Když jsem ho dnes ráno viděl, byl ještě trochu podnapilý, ale trval na tom, že zlato neprodleně převede do trezoru velvyslanectví. Trochu jsem si promluvil s Kingsleym a dohodli jsme se, že čtvrtinu z toho zpětně převedeme francouzskému ministerstvu na dobročinné účely. Francouzi byli také velmi spokojeni, dokonce McLaggena propustili bez dalšího vyšetřování.“

Severus si odfrkne. „Viděl jsem ho cestou sem - musel dostat opravdu pořádnou dávku Confundusu, protože se ve vstupní hale líbal s vaší první tajemnicí. Myslel jsem, že váš vrátný omdlí.“

„Ach,“ vzdychne Křiklan a oči se mu zamlží něhou. „Taková romantická historka - jakmile ho Francouzi propustili, přišel sem požádat slečnu Bulstrodeovou o ruku. Ta okamžitě přijala a o pět minut později mi předala výpověď. Úžasný pár, sehraný a spojený posvátným ohněm nadšení pro společný projekt.“

„Projekt?“

„Chystají se propagovat hraní pétanque ve Spojeném království. Teď je to pro mě velmi nepříjemná situace, protože musím co nejdříve najít náhradu za slečnu Bulstrodeovou. Hermiono... byla byste tak laskavá a přijala to místo?“

„Dobře, Horacio, ale než nastoupím, chci dva týdny dovolené. Potřebuji si trochu odpočinout.“

„Samozřejmě, má drahá. Myslím, že nadcházející týdny budou stejně mnohem klidnější. Aha, tady je Agrestin!“

Od pootevřených dveří přikývne šedivý kentaur. „Venuše je dnes večer vysoko na obloze.“

„Omluvte mě...“ Křiklan se zvedne. „Nechám vás tu a půjdu si promluvit s Agrestinem. Takže, Agrestine, co se týče té palety ohnivé whisky Měsíc a hvězdy z palírny Starý kentaur - ty jsi samozřejmě odborník, ale vsadím se s tebou o polovinu zásilky, že není pravá...“

Tichý klapot kentauřích kopyt se vytratí v chodbě.

Nastane krátké ticho, a pak se François Rabelais ve svém pozlaceném rámu nakloní dopředu: „Lady Mélisanda čeká. Můžeme pokračovat?“

***

Temnota se postupně rozjasňuje, jako by stěny samy ožívaly vnitřní září.

Kruhová místnost vypadá jako mýtina v lese nebo zahrada pod vysokými stromy, zalitá zlatým a zeleným světlem. Země je hustě porostlá svěží trávou, posetá tisíci květinami. Na okraji bílé kamenné studny stojí zlatý kalich, ovinutý větvičkami tmavého břečťanu. Mezi keři se proplétá stříbrná liška a za ní hejno hravých králíčků. Po celé mýtině jsou rozvěšené hedvábné tapiserie v barvě měkkého odstínu rudé záře, které poskytují úkryt před větrem.

Na druhém konci mýtiny je postavený stan, samý modrý damašek a zlato. Před stanem stojí malá kamenná studna a těsně nad ní je v gobelínu díra. Dvě zvířata po stranách třímají praporce ozdobené stříbrnými půlměsíci a zároveň přidržují stan otevřený: na pravé straně lev, na levé jednorožec. Ve stanu leží ve stříbrné kádi ponořena krásná žena, jejíž pas přechází v mohutný hadí ocas čeřící vodu do mléčné pěny. Dlouhé světlé vlasy jí padají přes oblá ňadra. Jedna její ruka spočívá na rohu jednorožce, druhá na hřívě lva.

Kývne na Severuse, usměje se na Hermionu a přimhouří oči na Luciuse. „Tak tady jsi. Poslední Malfoy a první, který k nám zavítal po více než pěti stech letech.“

„Belzebub Malfoy se pokusil o návštěvu v roce 1532 a za svou námahu byl proměněn v kachnu. Forcas Malfoy se o to pokusil v roce 1576 a proměnil se v ropuchu. Nemůžete jim mít za zlé, když to dál nezkoušeli.“

Paní se na Severuse usměje. „Vždycky takhle loajální, ano? Ale já chci slyšet Malfoye.“

„Přišli jsme to napravit, Paní Mélisando, a pokusit se navrátit to, co jste ztratila.“

„To může udělat jen čarodějka. Nejlépe odbornice na multidimenzionální překladovou duplikaci.“

„Proto žádám Hermionu, aby to udělala.“

„Už nebudu dělat nic bez toho, abych nevěděla, k čemu přesně se upisuju, Malfoyi. Kromě toho to stejně nemůžu udělat, protože jsem ztratila hůlku. Budu muset odcestovat zpátky do Londýna, abych si u Ollivandera opatřila novou; nemám toho francouzského výrobce Dunoyera ráda.“

„Nebrblej tolik, Hermiono, nebo budeš mít trvalou vrásku mezi obočím jako Severus; a prosím tě, říkej mi Luciusi. Tady pro tebe něco mám.“

„Má stará hůlka z vinné révy!“

„Moji skřítci ji našli na panství. Byla zakutálená pod komodou.“

Severus hvízdne. „Jsi slizký bastard, Luciusi.“

„Nenuť mě červenat se, starý příteli.“

Paní zavrtí hadím ocasem ve vodě a vyšle vysoký šplouch.

„Je čas, poslední Malfoyi. Budeš vyprávět onen příběh této pozoruhodné mladé čarodějce. Zaslouží si, aby měla o té práci jasnou představu.“

Lucius se ukloní. „Pokusím se to zkrátit. Příběh začíná v roce 1428, kdy Nigellus Malfoy, hledající výhodné spojenectví pro svou rodinu, poslal svého syna Oriona ke dvoru Guye de Lusignan, v té době již vdovce, aby ho požádal o ruku jeho dcery Mélisandy. Ne všechny dcery Lusignanů byly wyverny, ale Mélisanda zdědila starou magii Melusiny, zakladatelky rodu, a zlatý kalich, který jí pomáhal tuto magii ovládat.

Orion přijel na lusignanský dvůr s honosnou družinou, honosnou kazetou šperků jako darem pro Mélisandu, s malou krabičkou silných nápojů lásky v kapse a se svým nejlepším přítelem Janusem.

Po uvítací hostině přijali Guy de Lusignan a jeho dcera Oriona v Mélisandiných komnatách. Janus byl při tom, protože nikdy neopustil Orionův bok a Orion nikdy neopustil Januse.

Orion otevřel truhlu se šperky u Mélisandiných nohou, uklonil se Guyovi a nabídl mu velmi dlouhý svitek pergamenu s rodokmenem svého rodu.

‘Připadáš mi jako fajn chlap,’ řekl Guy Orionovi, ‘a za předpokladu, že odpřisáhneš, že nikdy nebudeš chodit za mou dcerou v sobotu, když se bude koupat, můžeš si ji vzít. Nikdy bych však nešel proti její vůli a vím, že vy magická stvoření máte zvláštní věci k projednání, takže vás nechám, ať si o tom promluvíte.’

Jakmile se za Guyem zavřely dveře, Mélisanda seslala ševelisimo a usmála se na Oriona. ‘Co ta krabička s lektvary lásky ve vaší kapse, můj pane?’ řekla.

‘Toto,’ řekl Orion, vytáhl obsah kapsy a položil ho na malý stolek s občerstvením, ‘samozřejmě není určeno tobě. Na wyverny nefungují ani lektvary lásky, ani kletba Imperius. Je to však jistota, kterou všichni Malfoyové nabízejí svým budoucím nevěstám. Pokud si to budeš přát, vypiji kterýkoli z nich nebo všechny.’

‘Ne, ne.’ Mélisandiny oči zabloudily k tmavovlasému Janusovi. 'A tvůj přítel? Vypil by je také?’

Janus i Orion se uklonili. ‘Pokud nás o to požádáš, má paní, tak to uděláme.’

‘Tak tedy. Řeknu otci, že jsme se dohodli. A,’ dodala tiše a zvedla se ze židle, ‘lektvary nebudeme potřebovat.’

A tak Orion a Janus přivezli Mélisandu do Malfoyova sídla. Brzy nato se narodil mladý dědic, k velké radosti jeho dědečka Nigella, který se jím přímo kochal. Mélisandě se však stýskalo po domově, a tak se s manželem a jeho přítelem často vracela do Francie a užívala si veselého života v sídle, které si v Paříži postavila nad ruinami starých římských lázní a dávných pramenů, které pod nimi byly pohřbeny. Každý rok zůstávali v Paříži déle a déle. Kdykoli přijeli do Wiltshiru, zdálo se, že tam nikomu nechyběli, a tak se po několika letech odchodů už nevrátili. To mladému Asmodeusovi, který už byl v pubertě, vyhovovalo, protože ho dědeček pěkně rozmazloval. Asmodeus trávil čas lovem drsnochvostů, závody na abraxanských koních, radovánkami s kamarády, líčením nástrah na mudly a hazardními hrami na dračích zápasech. Právě během jedné z těchto hazardních nocí byl jeho nejlepší šampion, velšský zelený, roztrhán na kusy Gauntovým maďarským trnoocasým. Asmodeus prohrál nejen svého oblíbeného draka, ale také více galeonů, než si mohl dovolit žádat i od svého trpělivého dědečka. Vypil už celý soudek ohnivé whisky, když si před svítáním náhle vzpomněl na existenci svých rodičů.

Podařilo se mu přemístit do Paříže, aniž by se rozštěpil. Dveře matčina sídla rozpoznaly krev a otevřely mu. V domě bylo ticho, všichni spali. Vypotácel se po schodech do ložnice svých rodičů, uraženě si mumlal něco o tom, co mu náleží, a rozrazil dveře krásného kruhového pokoje. V prvním světle úsvitu leželi na hedvábných prostěradlech propleteni tři milenci.

Jako všechny wyverny byla i paní Mélisanda nesmrtelná, ale nechtěla se od svých milenců odloučit, a tak už připravila tapisérie, kde by se mohli v příjemné zahradě znovu setkávat. Asmodeus je všechny tři zaklel do gobelínů a rafinovanou krutostí proměnil Oriona a Januse ve zvířata, svou matku donutil k její napůl hadí podobě a z gobelínu odčaroval jediný předmět, který jí mohl pomoct kletbu zrušit: kalich, který obsahoval Melusininu magii.“

Lucius se odmlčí; Mélisanda si povzdechne a víčka se jí zachvějí.

„Myslím, že jsem v obraze,“ odtuší Hermiona a vyhrne si rukávy. „Dobře. Uvidíme, jestli se mi to podaří.“

Mélisanda otevře oči. „Musím tě varovat. Všichni tři se objevíme takoví, jací jsme byli, ehm, když jsme byli prokleti.“

„Myslíš nazí? To není problém.“ Hermiona mávne hůlkou z vinné révy a lehce poklepe na pohár na okraji studny.

Nic se neděje.

„Počkej.“ Severus vytáhne baňku a nalije na gobelín načervenalou tekutinu.

„Co je to?“

„Nestabilní zlato, strávené v žaludku Velkého hrabáka. Pokud se ho podaří sklidit dřív, než úplně zmizí, je to nejsilnější forma pitného zlata, známý katalyzátor.“

Hermiona se zhluboka nadechne, znovu mávne hůlkou a poklepe na kalich.

***

„A co se stalo potom?“

Z nějakého důvodu se druhý svazek Kvantových hypotéz v multidimenzionální překladové duplikaci odmítá do korálkové kabelky vejít a Hermiona s ním musí chvíli zápasit, než se otočí k Pierrovi. Ten sedí na její posteli a drbe pod bradou nadšeného Křivonožku.

„Potom...“ Vrhne pohled na Laurenta, který se opírá o zeď, ruce v kapsách džínů. „...se na gobelínu objevil kalich, lev se změnil v kouzelníka s dlouhými světlými vlasy, jednorožec v tmavovlasého, Mélisanda se stala celou ženou a trvalo nejméně patnáct minut, než se přestali objímat, líbat a tak. Když si na nás konečně vzpomněli, Mélisanda řekla, že každému z nás splní jedno přání.“

„Tak co jste si přáli?“

Hermiona vytáhne z kufru třetí a poslední svazek Překladové duplikace a snaží se ho také nacpat do tašky. „Postaráš se za mě o Křivonožku?“

„Přinesu mu ty nejšťavnatější krysy z podzemí.“

„A já mu budu plnit talíř čerstvým mlékem. Tak o co jsi požádala?“

„Přestaň na ni dorážet, Pierre.“ Laurent vytáhne z kapsy malou lahvičku. „Mimochodem, tady je pro tebe malý dárek, Hermiono. Od našich víl. A Delphine taky doufá, že jí ten malý podraz odpustíš.“

Křišťálová lahvička se jí v ruce třpytí tisíci ohníčky. „Co je to?“

„Voda z dvojice studní v Cluny a Saint-Julien. Už zase prýští. Samozřejmě se doplňuje sama.“

„Ach, Laurente.“ Vrhne se mu oběma rukama kolem krku. „Děkuji ti. Děkuji vám oběma. Takže jste v tom byli namočení, že jo?“

„Jen trochu,“ usměje se Pierre. „Hele, Hermiono, bereš si s sebou jen tři knihy? Uvědomuješ si, že jedeš na dovolenou na celé dva týdny?“

Hermiona se důstojně narovná, upraví si popruh tašky a vykročí ke dveřím. „Beru si jen lehkou četbu, protože tyhle dva týdny hodlám využít k odpočinku a průzkumu. Koneckonců to bude moje první plavba na jachtě.“

„Na jachtě? Kouzelnické?“

„Ano. Pozorný personál, stříbrné podnosy, vynikající jídlo, skřítčí vína a hedvábné povlečení.“

„Doufám, že má dobrého kapitána.“

Hermiona se zastaví na prahu a s úsměvem řekne: „Neměj obavy. Má dva kapitány.“ A s těmito slovy za sebou tiše zavře dveře.

* KONEC *