Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 20

Následujícího rána jsem se probudila a v hlavě mi znělo Dneska se vdávám. Vážně děláme tuhle neuvěřitelnou věc? Severus, sper ho skřet, vypadal pozoruhodně klidně a vyrovnaně, zatímco já jsem byla střídavě nadšená, švitořivá a dokonce i trochu vyděšená. Do odjezdu do Manchesteru zbývaly hodiny; co si má člověk mezitím počít, když se na poslední chvíli nemusí starat o květiny, šaty a logistiku? Spokojila jsem se s tím, že jsem si dvakrát přeskládala věci; po včerejším uspěchaném nastěhování jsem v podstatě všecko vyklopila do skříní a zásuvek.

„Nechci, abys myslel, že se ti tady roztahuji,“ řekla jsem Severusovi. „Řekni mi, jestli ti narušuji obytný prostor.“

„To místo jsem vyhradil pro tebe, Hermiono. Kromě toho je to teď náš obytný prostor,“ podotkl, ale cítil nutnost dodat: „Pokud nenecháš krajkové spodní prádlo schnout na tyči sprchového závěsu…“

„Žila jsem roky se dvěma línými čuňaty. Ráda bych si myslela, že jsem na takové věci citlivá.“

Výraz na Severusově tváři mi prozradil, co si myslí o letech tolerance mých nedbalých kamarádů.

Než jsme se vydali do Manchesteru, naobědvali jsme se v nedaleké mudlovské hospodě. Když jsme dorazili na matriku, sáhla jsem do své korálkové kabelky a vytáhla naše oblečení. I když jsem naprosto souzněla s improvizovanou svatbou, jít na ni v džínách jsem zavrhla.

Severus si roztřepal hábit a kritickým pohledem si ho prohlédl, než si ho oblékl. „Je zmačkaný,“ zamumlal.

Než se stačil pohnout, vytasila jsem hůlku a seslala na oba kusy oděvu osvěžující kouzlo.

Koutky jeho úst se zkřivily do úsměvu. „Ty jsi opravdu pozoruhodně chytrá čarodějka, že?“

„Upřímně řečeno, ano,“ řekla jsem s úsměvem, když jsem si navlékala své modré vánoční šaty.

Vyplnili jsme žádosti o sňatek – úředník vykulil oči, když si uvědomil, kdo jsme – a čekali jsme, až na nás přijde řada.

„Jsi si jistá, Hermiono?“ zeptal se mě Severus tiše, když jsme seděli v hale před svatební síní magistrátu.

„Naprosto jistá.“

xxx

Přála bych si říct, že si pamatuji detaily našeho svatebního obřadu.

Oddávající úředník nás pozdravil, a pokud měl co říct o sňatku dvou válečných hrdinů, nechal si to pro sebe. Hovořil o právech manželů v kouzelnickém světě spolu s jednoduchými koncepty ohleduplnosti k druhé osobě a sdílení odpovědnosti za fungující manželství. Pak nás provedl sérií krátkých slibů a pokaždé, když jsme odpověděli, nakreslil hůlkou kruh kolem našich spojených rukou. Vím, že to mělo co do činění s láskou, péčí a úctou, ale než jsme skončili s našimi „ano“ a „budu“, byla jsem celá rozechvělá. Vyměnili jsme si prsteny, úředník na ně poklepával, aby upravil velikost, dokud nám přesně nepadly, a prohlásil nás za manžele.

Severus vypadal asi stejně otřeseně jako já, když jsme se políbili, ale mé ruce tiskl pevně. Společně jsme opustili úřad a oba jsme si mumlali nějaké nesmysly ve smyslu: „No, tak jsme to dokázali!“ Objali jsme se – krátce – a pak jsem se rozběhla ke kadeřnici, zatímco on šel vyřizovat rezervace na naši víkendovou svatební cestu. Jsem asi jediná nevěsta na světě, která kdy navštívila kadeřnici po svatbě, ale nedalo se to zařídit jinak. Než jsme se se Severusem konečně znovu setkali v domě na Tkalcovské ulici, nastal čas převléknout se do formálního oblečení na večerní slavnost.

Když jsem sešla dolů po schodech, pohled na něj v jeho slavnostním hábitu mi vyrazil dech. Nikdy předtím jsem Severuse neviděla v něčem tak honosném, a i když ve svém mudlovském oblečení vypadal docela hezky, ve své parádě budil dojem mocného, pohledného kouzelníka.

I on na mě zíral. Můj decentní, nahoru vyčesaný účes se vůbec nepodobal kaskádě kudrlin, kterou jsem kdysi zvolila na vánoční ples, ani mé šaty nebyly změtí dívčích volánků. Místo toho jsem si vybrala úzké, vínově zbarvené šaty s odhalenými rameny, které eleganci spíše šeptaly, než křičely. Poté, co Severus několik vteřin zjevně hledal správná slova, tiše řekl: „Dnes večer budeš nejkrásnější žena v Bradavicích.“

Vřele jsem se usmála, potěšená, že můj výběr oblečení měl na mého novomanžela zamýšlený účinek. Severus se ke mně přiblížil a položil mi ruku na tvář.

„Nepředpokládám,“ začal, „že bychom před odchodem měli nějaký čas…“

„Žádný.“

Zamračil se. „Chci vzít svou ženu do postele.“

„Trpělivost,“ škádlila jsem ho.

xxx

Vstupní hala Bradavic ožila čarodějkami a kouzelníky, všichni dorazili svátečně nastrojení, aby oslavili pět let od Voldemortova skonu. Nad námi se studenti tlačili u zábradlí schodiště a snažili se zahlédnout shromáždění. „Je tady profesor Snape!“ slyšel jsem jedno zapištění a skupinka dívek se strkala o místo. Podle toho, jak Severus pevně stiskl ústa, jsem poznala, že touží všem odečíst kolejní body.

„Ignoruj je,“ řekla jsem nonšalantně. „Už nejsi svobodný muž k mání, pamatuješ?“

„Řekni jim to,“ odsekl. „A pak by sis možná měla po zbytek večera hlídat záda.“

„Hermiono!“

Rozhlédla jsem se, abych zjistil, kdo mě volá, a spatřila jsem Nevilla Longbottoma, jak se prodírá davem s Lenkou Láskorádovou v závěsu. Bohužel jsem v dálce zahlédla i Ritu Holoubkovou, jak se potuluje se svým bleskobrkem. Ta stará kráva! Samozřejmě, že se dnes večer objevila. Rozhodla jsem se té ženské vyhýbat, jak jen to půjde. „Neville! Lenko! Jak se máte?“ Bez okolků jsem objala Nevilla kolem krku.

„Nemohlo by to být lepší,“ prohlásil nadšeně, než trochu vystřízlivěl, když uviděl mého společníka. „Profesore Snape,“ pozdravil Severuse nejistě.

„Longbottome,“ řekl Severus a i když nebyl zrovna přátelský, nepřijímal Nevilla s tou zlobou, které jsem tak dlouho byla svědkem. Pak jsem si vzpomněla, že Neville je učedníkem Pomony Prýtové. Severus ho samozřejmě pravidelně vídal ve škole.

„Jak probíhá váš sabatikl?“ zeptal se Neville zdvořile.

„Docela dobře,“ řekl Severus. „Očekávám, že svůj projekt dokončím nejpozději v polovině července.“

„A co tvoje učňovství, Neville? Kdy budeš hotový?“ Snažila jsem se vzpomenout si, kdy přesně začal s dvouletým programem.

„V prosinci,“ řekl. „Začátkem roku si budu hledat práci. A hádejte co?“

„Co?“

Neville objal Lenku kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. „Jsme zasnoubení!“ vyhrkl a zářivě zrudl.

Lenka, jako obvykle, vypadala naprosto klidně. Natáhla levou ruku, aby předvedla malý diamant. „Ještě jsme si nestanovili datum,“ řekla. „Samozřejmě to nebude dříve, než si Neville najde práci.“

„Samozřejmě.“ Podívala jsem se na Severuse a viděla, že při pomyšlení na další svatbu málem protáčí panenky. Natáhla jsem se, abych vzala kamarádku za levou ruku a podívala se na ni blíž. „Je krásný, Lenko. Mám z vás dvou takovou radost!“

„Díky,“ řekl Neville a stále se zubil jako idiot.

„Tvůj prsten se mi taky líbí, Hermiono,“ řekla. „Máš ho už dlouho?“

Odpověděla jsem pravdivě. „Ne. Dostala jsem ho až dnes odpoledne.“

„Aha. No, je krásný. Možná bys ho ale chtěla nosit na pravé ruce. Na levé vypadá jako snubní.“

„To proto, že je snubní,“ řekla jsem a po tváři se mi rozlil hloupý úsměv.

„Cože?“ Nevillovi spadla čelist úžasem. „Jsi vdaná? Za Rona?“

„Ne, Longbottome. Za mě,“ řekl Severus s pronikavým pohledem.

Neville, který si myslel, že je to vtip, se začal smát. Jeho tvář, když si uvědomil, že to Severus myslí docela vážně, se proměnila v obraz šoku smíšeného s hrůzou. Rychle to zamaskoval jakýmsi nepřirozeným úsměvem. „Páni, to je – to je –“

„Skvělé,“ dodala jsem a rychle ukončila Nevillovo hledání zdvořilého přídavného jména.

„Určitě o tom řeknu tátovi,“ řekla Lenka. „Jsem si jistá, že vám bude chtít popřát všechno nejlepší.“

To mě přivedlo na nápad. „Lenko… co by tvůj otec řekl tomu, kdybychom naši svatbu oznámili v zítřejším Jinotaji?“

„Ach, byl by nadšený!“ Vypadala naprosto potěšeně, že se někdo dobrovolně hlásí do nekonvenčních novin.

Řekla jsem jí základní podrobnosti, požádala ji a Nevilla, aby o tom neřekli ani slovo, dokud bude dnes večer Rita Holoubková poblíž, a pak se oba přesunuli pozdravit někoho jiného.

Asi tucet studentů, podle vzhledu sedmáků, se tu proplétalo s předkrmy a pitím, a jedna z dívek se teď objevila před námi s podnosem. „Šampaňské, slečno Grangerová? Pane profesore Snape?“

„Děkuji.“ Každý z nás si vzal sklenici, a když odešla obsloužit někoho jiného, pozvedla jsem tu svou do výše. „Přípitek, Severusi? Na nás?“

„Rozhodně,“ řekl a cinkl o mou sklenici tou svojí. „Na konec života Toma Riddla a začátek našeho.“ Dojalo mě to. Byl to milý projev, který jsem od svého manžela opravdu nečekala. Pochybovala jsem, že něco podobného bude pravidlem, ale byla jsem ráda, že mám, co můžu dostat.

Harry a Ginny dorazili a já jim krátce zamávala přes stále rostoucí dav. Objevil se Ron s Janelle. Přiběhla ke mně a za ní se táhl její snoubenec.

„Hádejte co!“ řekla s rozzářenýma očima. „Všichni sedíme u hlavního stolu! Nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu sedět tam nahoře!“

„No to je radost,“ zamumlal můj manžel, který půlku života seděl u hlavního stolu.

„Ahoj, Hermiono. Vypadáš dnes večer skvěle.“ Ron mě přátelsky objal a pak natáhl ruku k Severusovi tak opatrně, jako by se blížil k jednomu z Hagridových třaskavých skvorejšů. „Pane profesore.“

„Weasley.“ Severus byl stejně ve střehu, když si tiskli ruce. „Myslím, že vzhledem k okolnostem byste mohl upustit od té čestné titulatury.“

Ron se na okamžik zatvářil zděšeně, ale chvíle pominula a on se usmál. „Jasně. Jo. Snape.“

Zdůraznil slovo „Snape“ o něco víc, než jsem čekala, a já si hned vzpomněla na všechny ty chvíle za ta léta, kdy jsem to byla já, kdo Rona káral za to, že byl neuctivý, když profesora Snapea označoval jen příjmením. Mohla jsem se tomu akorát zasmát.

„Hermiono! No nevypadáš ty skvěle!“ Harry přišel zezadu a dal mi letmou pusu na tvář, než se otočil k Severusovi. „Jak se máte, Snape?“

„Docela dobře, děkuji, Pottere.“

„Kde je Ginny?“ zeptala jsem se.

„Asi se ztratila v davu. Hledá Arthura a Molly.“

„Aha! Tady jste!“ Minerva McGonagallová, zářící v karmínovém hábitu, spěchala k nám. „Za pár minut půjdeme do Velké síně, ale mezitím jsem vás chtěla varovat, že někteří studenti jsou z víkendových slavností trochu přehnaně nadšení.“ Jako na povel se shora ozval tlumený výkřik, když přes zábradlí hlavního schodiště vykoukly další dvě dívky, ukázaly na Severuse a vzrušeně se rozchichotaly. Minerva se otočila na místě a přísně ukázala prstem jejich směrem. „Slečno Kirkwoodová! Slečno Websterová! Nerozuměly jste mi, když jsem říkala, že dnes večer budou odečítány kolejní body?“

Dívky utekly, ale ne dříve, než vrhly na mého manžela poslední obdivný pohled. Pochybovala jsem, že s jejich přehnaným nadšením měly něco společného víkendové slavnosti. Minerva pokračovala a zoufale kroutila hlavou. „Aspoň sedmáci, které jsme si vybrali k obsluze hostů, jsou zralejší než tito.“

„Vypadáte dnes večer hezky, paní profesorko,“ řekla Janelle McGonagallové.

„Ach, děkuji vám, slečno Murrayová,“ trochu se napřímila a vypadala docela potěšená tím komplimentem. „Člověk nemá moc často příležitost se svátečně obléknout a slavit.“

Přemýšlela jsem, stejně jako určitě Harry a Ron, kdy se Minerva McGonagallová naposledy hezky oblékla a něco oslavovala? Muselo to být na vánočním plese, na který nikdo z nás nevzpomínal s velkou láskou. Naše milá profesorka se pravděpodobně bavila mnohem lépe než my ostatní.

Minerva si nás všechny prohlížela. „Vy všichni taky vypadáte docela elegantně. Zvlášť ty, Severusi. Nemyslím si, že jsem tě někdy viděla takhle pohledného.“

Severus byl dokonce tak v rozpacích, že se začervenal. „Děkuji, Minervo.“

Harry a Ron se do té konverzace očividně nechtěli zapojit a Janelle si zjevně dala dost velký pozor, než aby cokoli řekla.

„Nemohla jsem si nevšimnout, že je tu dnes večer zastoupen tisk,“ řekla jsem. „Viděla jsem Ritu Holoubkovou, jak jako obvykle hledá špínu.“

Minerva si odfrkla. „Odejde, jakmile se přesuneme do Velké síně. Nedovolila jsem, aby tu celý večer kroužila jako sup. Pokud do té doby nezíská jeden nebo dva citáty, má smůlu.“

„Děkuji,“ řekl Harry s očividnou vděčností. Oddechla jsem si.

„Není zač,“ uznala Minerva. „A co vy? Budete přítomni zítra na charitativním famfrpálovém zápase a v neděli na vzpomínkové slavnosti?“

„Určitě,“ ujistil ji Harry a Ron s Janelle souhlasně přikývli.

„Obávám se, že my ne. Máme plány na víkend,“ dodal Severus a ani trochu nevypadal, jako by litoval, že přijde o zbytek výročních akcí.

„Ach?“

Rozhodla jsem se, že je čas do toho skočit po hlavě. Prostrčila jsem levou ruku Severusovi pod paži, můj prsten byl plně viditelný a třpytil se ve světle. „Severus a já musíme něco oznámit.“

Minerva zírala z mého obličeje na mou ruku a zase zpátky a vykulila oči. „To je zásnubní prsten?“ zeptala se zajíkavě.

„Ne, Minervo,“ řekl Severus klidně. „Je to snubní prsten.“

„Snubní prsten? Cože? Ach!“ vykřikla a ruce jí v úžasu vylétly k ústům. „Ty? Vy dva?“

Přikývli jsme. Zatímco McGonagallová nás postupně objala a plačtivě blábolila, jak je úžasné, že jsme se našli, a jak celou dobu věděla, že se k sobě hodíme, a kdy jsme se vzali a proč nebyla pozvána, Harry a Ron vypadali, jako by je do hlavy udeřily obzvlášť těžké předměty.

Harry se vzpamatoval jako první. „Tomu nevěřím!“ zvolal, objal mě a ještě jednou zapumpoval Severusovi rukou. „Kdy?“

„Dnes odpoledne,“ vysvětlil můj manžel.

„Utekli jsme,“ dodala jsem. „Na matriku do Manchesteru.“

„Utekli? No páni, to je skvělý nápad!“ zvolala Minerva. „Ale neměli byste být někde na svatební cestě?“

„Proto nebudeme na těch ostatních akcích,“ vysvětlila jsem jí. „Jedeme na víkend do Paříže.“

„Paříž! To je romantické!“

Ron se přiblížil, objal mě a odvážil se znovu si potřást rukou se Severusem. „Jsem moc rád, Hermiono. Vážně. A vám taky gratuluju, Snape. Ona je… ehm… ehm…“

„Já vím, že je,“ řekl Severus klidně a snášel všechna vřelá přání s trpělivostí, která u něj byla pozoruhodná.

Podívala jsem se z Harryho a Rona na Janelle a profesorku McGonagallovou. „Mohla bych vás všechny požádat, abyste to dnes večer nešířili dál, dokud Rita Holoubková neodejde?“

Všichni přikývli na ujištění. Krátce nato zazněla zvonkohra a shromáždění se přesunulo do Velké síně. Téměř všichni si našli svá místa u kulatých stolů, které nahradily obvyklé dlouhé kolejní stoly. Severus a já jsme vyhledali svá místa u hlavního stolu, spolu s Ronem a Janelle, Harrym a Ginny, Minervou a Filiusem Kratiknotem, jejím zástupcem. Přidal se k nám Kingsley Pastorek.

Proběhly přípitky na počest těch, kdo padli ve válce, Kingsley hovořil o oběti, odvaze a naději do budoucna a domácí skřítci servírovali velkolepé jídlo. Celkově to byl příjemný večer.

A stejně tak byla velice příjemná noc, když jsme se Severusem vrátili domů.