Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 56. Talent na vměšování – 1/2

„Vyjmenujte pět výhod neverbálních kouzel v mírových situacích.“

„Proč bych potřeboval neverbální kouzla v mírových situacích?“ zeptal se Ron mezi lžícemi pudinku. „To nemá smysl.“

„Ale má,“ namítla Hermiona podrážděně. Zamávala Ronovi před nosem několika listy studijních poznámek. „Proto ta otázka.“

Ron je od sebe odrazil. „Jo, no, je to hloupá otázka. Když na mě nikdo neútočí, můžu to kouzlo prostě říct. Nahlas.“

Hermiona zvedla oči ke stropu a otočila se na Harryho. „Bude to u zkoušky. Řekni mu to.“

„Jak by mohl vědět, co bude u zkoušky?“ zabručel Ron, aniž by dal Harrymu šanci odpovědět. „To by musel dostávat kopie otázek předem. Počkej. Dostáváš?“ S náhlým zájmem si Harryho prohlížel.

Harrymu vystřelilo obočí vzhůru. „Cože? Ne! Jak bych něco takového vůbec mohl udělat?“

„Jsi Brooksův oblíbenec,“ poznamenal Ron věcně. „To ví každý.“

„Nejsem,“ zabručel Harry. Strčil si do úst sousto pudinku a rozhlédl se po ostatních opozdilcích ve Velké síni. Většina studentů odešla hned po obědě a Harry měl Velkou síň takhle rád – bzučící konverzací, ale bez hlasitého hluku, který se v době jídla ozýval.

„Bude to u zkoušky,“ pravila Hermiona důrazně. „Víš, jak to vím? Protože profesor Brooks nám výslovně řekl, abychom se učili neverbální kouzla, protože, cituji, ‚to bude u zkoušky‘.“ Otočila se k Harrymu. „Vyjmenuj pět výhod neverbálních kouzel v mírových situacích.“

„Hm… No, bylo by užitečné použít osvěžující kouzlo na ponožky, když jsem vedle hezké holky,“ pokrčil rameny.

„Aha,“ zpozorněl Ron. „To je dobrá poznámka.“

Hermiona zasténala. „Učil se některý z vás?“

„Miono, neboj se,“ ušklíbl se Harry. „Já tě jen škádlím.“ Nahlas vyjmenoval požadovaných pět výhod a Hermiona si okamžitě oddechla a přešla k další otázce. Než vyrazili na přeměňování, bylo zřejmé, že zatímco Ron není na zítřejší zkoušku z obrany připraven, Harry ano, a tak byla Hermiona alespoň částečně spokojená.

Když se to vezme kolem a kolem, Harry prožíval velmi dobrý čtvrtek. Bylo příjemné mít všechno se Snapem vyjasněné, i když bylo nervy drásající se do toho bodu dostat. Profesor mu předchozí noc pomohl spánkovým kouzlem, aby byl dobře odpočatý, než dnes večer začne s novými mentálními cvičeními. Už teď mu spánek udělal zázraky s náladou a dokonce i Ron a Hermiona se v reakci na Harryho dobrou náladu více usmívali.

Když se mu po pouhých třech pokusech podařilo přeměnit jádřinec jablka v jednoduchou, pevnou opěrku nohou, potěšeně se usmál. McGonagallová mu uznale přikývla a přešla na pomoc Levanduli, jejíž podnožka začala vrčet na židli. Sotva hodina skončila, byl připraven zakončit den posezením u jezera se svými přáteli. Než si však stačil posbírat věci, McGonagallová ho zastavila rázným mávnutím. „Na slovíčko, pane Pottere.“

Vydal se do přední části třídy, zatímco poslední spolužáci vycházeli. McGonagallová si ho chvíli kriticky prohlížela a on pocítil záchvěv nervozity. Nic neprovedl, že ne? No. V poslední době nic.

Posadila se za svůj stůl a pokynula mu, aby si přitáhl židli. „Byla jsem upozorněna, pane Pottere, že jsem zanedbala své povinnosti.“ Její sevřené rty dávaly tušit, že takovým názorem pohrdá, ale přesto se zeptala: „Jak se vám daří ve výuce?“

A jé. Snape se do ní pustil. Nebyl si jistý, jestli se má stydět, nebo se bavit. „Dobře,“ ujistil ji. „Všechno jsem dohnal.“

„A neměl jste žádné potíže s tím, abyste látku pochopil?“ pokračovala ve vyptávání.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Alespoň ne moc. Dalo mi to hodně práce, ale Hermiona mi půjčila své poznámky a Ron a ostatní se učili se mnou.“

„Dobře. Děkuji vám, pane Pottere,“ konstatovala s očividně potěšeným zábleskem v očích, „že jste dokázal, že moji nebelvírští studenti jsou dokonale schopni udržet si akademické standardy i bez neustálého vodění za ručičku.“

„Hm. Není zač?“

McGonagallová mu spokojeně přikývla. Zdálo se, že se chystá změnit téma, ale on nejdřív cítil potřebu vysvětlit, jakkoli nevýmluvně, že: „Já jsem si nestěžoval. Jemu. Na vás. Jen abyste věděla. On je prostě… Snape. Tedy profesor Snape. On je… on. Vždycky si něco vyvodí. Však víte.“

McGonagallová zkřivila rty do téměř úsměvu. „Ano, vím.“ Několik vteřin si ho zkoumavě prohlížela. „Dovolím si otevřeně promluvit o kolegovi, pane Pottere. Nebude se to stávat často, takže dávejte pozor.“

Harry zvědavě přikývl.

„Profesor Snape je cílevědomý a soustředěný, což mu pomohlo stát se jedním z nejmladších a možná i nejúspěšnějších mistrů lektvarů své generace. Obdivuji jeho odhodlání, i když ne vždy souhlasím s tím, na co se rozhodl soustředit svou energii. Tentokrát musím říct, že to schvaluji, jakkoli předpokládám, že to pro mě může být občas nepříjemné,“ dodala s ironickým zvlněním rtů. „Jen si, prosím, uvědomte, že když se profesor Snape odhodlá k nějakému letu, občas zapomene vytáhnout koště.“

„Dobře.“ Harry se poškrábal na bradě a lámal si hlavu nad tou poslední větou.

Předstoupila před něj a vysvětlila: „Vměšuje se, protože mu na tom záleží, pane Pottere. A je velmi vzácné, že mu na nějakém studentovi záleží natolik, aby se vměšoval v jeho prospěch. Až se budete nevyhnutelně trápit pod tímto jeho zvláštním soustředěním, nezapomeňte, že to myslí dobře. Obecně. Ve vašem případě přinejmenším to tak vypadá.“

„Ano, madame,“ odpověděl a usmál se.

„A teď,“ uzavřela rázně, celá věcná, „profesor Snape mě informoval, že si máte odpykat trest. Je to tak?“

Zrudl a přikývl.

„Dobrá tedy. Zítra večer v sedm hodin se dostavíte do mého kabinetu. Rozumíte?“

„Ano, paní profesorko.“

„Dobře.“ Vstala a podala mu malý složený papír.

Otevřel jej a přečetl si ‚hořící frisbee‘ napsané známým perem. Zvedl oči. „Ředitel?“

Přikývla. „Přeje si s vámi mluvit hned teď.“

Než sebral své knihy a zamířil do ředitelny, jeho kamarádi už nebyli k nalezení. Nejspíš čekali několik minut, ale teď už budou zpátky ve věži. Než zabušil klouby prstů na dveře Brumbálovy pracovny, myslel na partii kouzelnických šachů, kterou ráno s Ronem nechali nedokončenou. Doufal, že ho ředitel nehodlá zdržovat dlouho. Rád by hru dokončil ještě před večeří, protože většinu večera bude se Snapem.

„Dále,“ uslyšel a nenapadlo ho, proč to není Brumbálův hlas, dokud neotevřel dveře a nestál tváří v tvář Remusovi. Zastavil se na místě. Ředitel školy nebyl nikde k vidění. Remus seděl na jedné ze židlí před stolem, otočený k Harrymu, nervózně se usmíval a špičkou boty poklepával do rytmu.

Harry pocítil okamžité, sobecké nutkání zabouchnout mu dveře před nosem. Podívat se, jak by se mu líbilo, kdyby ho někdo ignoroval. Místo toho za sebou opatrně zavřel a čekal, až Remus něco řekne. Netrvalo to dlouho.

„Ahoj, Harry,“ pozdravil. „Jak se máš?“

„Brumbál vás přinutil sem přijít?“ Bylo to nezdvořilé, ale nedokázal se přimět k tomu, aby ho to zajímalo.

„Ne,“ odpověděl Remus, ale Harry podle jeho skleslého výrazu poznal, že je na správné stopě.

„Tak tedy Snape,“ řekl vědoucně a odpovídající zamručení mu prozradilo, že měl pravdu.

Remus se postavil. „Harry, poslouchej…“

„Aha, přesně tak. Můžete se objevit, kdykoli chcete, abych vás poslouchal, a nestarat se o to, kdy chci mluvit já,“ prohlásil trpce. Zněl jako spratek, věděl to, ale nedokázal se úplně zastavit.

Remus zvedl smířlivě ruku. „Já vím, že se zlobíš. Máš na to plné právo. Každý den se stydím za to, co jsem ti tenkrát udělal. Prosím, věř, že jsem nebyl sám sebou.“

Harry se poškrábal na tváři. „Mluvíte o Kneaderovi?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Samozřejmě.“

Harryho hněv dosáhl kritického bodu a dvakrát se zhluboka nadechl, aby zabránil nutkání křičet. Nepomohlo to. „Nejsem naštvaný kvůli Kneaderovi, Remusi!“ zařval. „Nejsem idiot. Ani na vteřinu jsem vás neobviňoval z toho, co se stalo! Věděl jsem v okamžiku, kdy jste mě proklel, že to nejste vy. Jsem naštvaný, protože jste utekl a vyhýbal se mi, protože jste byl příliš velký zbabělec na to, abyste si se mnou o tom pak přišel promluvit!“

„Harry…“ V Remusově hlase zněl zřetelný smutek, což Harryho rozzlobilo ještě víc, protože mu to připomnělo, jak moc mu chyběl a jak křehký je jeho hněv a jak rychle se může rozplynout a on Remusovi odpustí. A ano, věděl, jak nerozumné je zlobit se, že se nemůže zlobit, ale takový je život teenagera, předpokládal. Obešel Brumbálovu pracovnu ze strany, kde mohl kráčet, aniž by se muži dostal příliš blízko. Příliš se bál, aby si nezkazil ukázku vzteku tím, že by toho idiota omylem objal.

„Přemýšlel jste vůbec o tom, že byste za mnou přišel sám?“ zeptal se, zhrozený, když se mu zlomil hlas. „Musel vám Snape vyhrožovat, aby vás sem dostal? Nejspíš vás přivedl pomocí hůlky, že? Nebo se vám možná jen vysmíval. Obvykle jste se mu docela dobře postavil, ale já vím, jak dokáže zastrašovat. Vždycky jsem si myslel, že vy jste ten statečný a on zbabělec, víte? Ukázalo se, že jsem se mýlil ve vás obou,“ prskl. Místnost ztichla. „Tak jsem to nemyslel,“ přiznal po chvíli a na Remuse se nepodíval.

Remus si povzdechl. „Ale ano, myslel. A nemůžu říct, že bych ti to měl za zlé.“

Harry se na muže zadíval skrz ofinu.

„Prosím, posaď se,“ pobídl ho Remus jemně a sám se usadil. „Uvědomuji si, že jdu pozdě, ale doufám, že ne příliš pozdě?“

Harry se k němu přiblížil a strnule se posadil na okraj nabízené židle.

Remus si povzdechl. „Opravdu se omlouvám.“

„Za kterou část?“ vyzval ho Harry.

„Za tu část, kdy jsem utekl jako zbabělec a nemluvil s tebou. Bylo to ode mě velmi špatné.“

A přesně tehdy se Harry zbavil svého vzteku. Možná si příliš zvykl na jednání se Snapem, na jeho mentální hradby a na emocionální studenou frontu, kterou musel tvrdě odbourávat. Ne že by to nestálo za odbourávání. Ale přesto. Zapomněl, jak snadno se s Remusem mluví, jak snadné je přimět ho k pochopení. Jistě, nebylo tak jednoduché dostat ho do okruhu jedné míle od Harryho, když ho opravdu potřeboval, ale když už tam byl, bylo snadné ho přimět, aby ho vyslechl.

„Nikdy bych vám nevyčítal, co se tenkrát stalo,“ naléhal Harry a očima Remuse prosil, aby to pochopil. „Opravdu. Ale chtěl jsem vědět, jak na tom jste. Muselo to být hrozné, když vás Voldemort takhle ovládal, a já jsem chtěl jenom zjistit, jestli jste v pořádku, a vy jste mi to nedovolil. Odešel jste. Znovu. Jako vždycky. Proč to pořád děláte?“

„Já… já nevím.“ Remus polkl a odvrátil pohled. „Myslím, že máš pravdu. V mnoha ohledech jsem zbabělec. Jako někdo, kdo byl… jiný, jsem se brzy naučil, že je jednodušší jít si svou vlastní cestou, nebýt na nikom závislý a nemít nikoho závislého na sobě. Vyhýbání se mi stalo standardem. Pak jsi přišel ty a pak se ke mně Sirius vrátil…“ Podíval se na Harryho se smutným úsměvem. „Viděl jsem, jak jste se se Siriusem sblížili. Když zemřel a já ho znovu oplakával a viděl jsem, jak moc ti chybí, že to máme společné… poprvé… poprvé mě napadlo, že bych tu pro někoho mohl být. Jako byl Sirius pro tebe. Možná bychom mohli vytvořit tak blízkou rodinu, jakou by za jiných okolností mohl mít kterýkoli z nás.“ Sebekriticky zavrtěl hlavou. „Byl jsem naivní.“

„Protože jste nevěděl jak?“ zeptal se Harry tiše.

„Ano,“ souhlasil Remus. „Částečně.“ Zaváhal.

„A protože jste to vlastně nechtěl,“ dodal Harry. Přerušil mužův slabý protest. „To je v pořádku, Remusi. Mám vás rád, to víte, že ano. Ale já jsem taky nechtěl. A pořád nechci.“

Remus se zasmál. „To by mě asi mělo urazit.“

„To je v pořádku.“ Harry se usmál. „Mě to taky neuráží.“

Remus mu úsměv oplatil, než rychle vystřízlivěl. „Ale rád bych si ujasnil jednu věc, Harry. Nejsi pro mě nedůležitý. Moje… moje vyhýbavost nesouvisí s ničím, co jsi udělal. Je to…“

„Nejde o mě, ale o vás?“ přerušil ho Harry se zdviženým obočím. „Opravdu použijete tohle?“

Remus se zarazil. „No. Ano?“ Suše se zasmál a protřel si rukou oči. „Víš, tohle je jeden z důvodů, proč jsem špatně vybavený na to, abych byl tím, koho potřebuješ. Vidíš skrz mě, Harry, do každé hlášky, do každé neupřímnosti, o které ani nevím, že ji mám, dokud mě na ni neupozorníš. Vidíš to všechno. A nikdy neváháš mě na to upozornit.“

„Promiňte,“ zahučel Harry automaticky a nebyl si jistý, jestli to myslí vážně.

„Neomlouvej se,“ usmál se Remus. „Je to pro mě dobré. Nutí mě to přestat s těmi hovadinami… chci říct…“

„Remusi. Je mi šestnáct.“ Zakoulel očima. „Můžete přede mnou nadávat.“

Remus se zasmál. „Vidíš? Ty, Harry Pottere, jsi přímý střelec. Jsi neochvějně upřímný v tom nejlepším slova smyslu. Takovou upřímnost si zasloužíš na oplátku.“ Potřásl hlavou v sebeobviňování. „A já… já jsem si zvykl lhát dokonce i sám sobě. Říkám si, že něco dokážu, že se polepším, a při prvním náznaku potíží se vrátím do starých kolejí.“

„Mohl byste být lepší,“ postrčil ho Harry jemně, „kdybyste opravdu chtěl.“

„Ano,“ odpověděl se smutným úsměvem. „Ale myslím, že to musím udělat nejdřív sám pro sebe. Ne pro tebe nebo pro někoho jiného.“

„Jo,“ souhlasil Harry pomalu. „Jo, myslím, že to je dobrý nápad.“

„A kromě toho mě těší, že máš spoustu lidí, kteří na tebe dávají pozor.“

Harry přikývl. Proti tomu nemohl nic namítat. Měl úžasné kamarády a taky docela slušné učitele. „Jak vás sem Snape dostal?“ cítil se dost pohodlně na to, aby se zeptal. „Prosím vás, neříkejte mi, že vám vyhrožoval.“

„Ne. No,“ Remus si promnul zátylek a připustil: „Možná trochu. Nicméně silně pochybuji, že by mi skutečně přestal vařit vlkodlačí lektvar nebo mi do čaje přičaroval jed.“

Harry pozvedl obočí. „No, nevím. Jak dlouho ho znáte?“

Remus zkřivil rty do úsměvu. „Dost dlouho na to, abych věděl, že jed nebude smrtící. Nicméně vyhrál svůj případ odvoláním se na mou lepší stránku. Nevěděl jsem, že to v sobě má, abych byl upřímný. Řekl mi, že ti dělám medvědí službu. Že jsi toho v létě hodně prožil a moje ignorování situace ti jen brání v tom, aby ses s tím traumatem vyrovnal. Je to pravda?“ zeptal se s upřímností v očích. „Zvládáš to dobře?“

Harry zaváhal, nejen proto, že si nebyl jistý odpovědí – zvládal i nezvládal to dobře –, ale také proto, že si nebyl jistý, zda se s tím chce Remusovi svěřit. Raději by to probral se Snapem. Snape byl ten, kdo tomu rozuměl a kdo měl řešení. Byl to on, komu Harry věřil, že tu pro něj bude, když půjde do tuhého.

Remus… no, byl to přítel. I kdyby ho Harry viděl jen jeden den v roce, vždycky to bude přítel. Ale to bylo všechno.

„Mám se dobře,“ řekl s úsměvem.

To bylo vše a oběma to stačilo.

ooOOoo