Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 40. Jíst, spát, plakat – pořád dokola – 2/2

Ve své kanceláři v prvním patře genetického oddělení nemocnice Pellegrin v Bordeaux otevřel Theodore Nott (ve své nové identitě Petera Gordona) znovu oči. Tahle malá dálková seance s Grangerovou ho vyčerpala. S povzdechem si otřel čelo pokryté potem a pousmál se. Nakonec ustoupila. První fáze byla u konce. Zbytek… půjde ve srovnání s tím hladce. Venku jemný jižní vánek čechral listy stromů a Theodore otevřel okno, aby si vychutnal pocit chladného vzduchu na svém rozpáleném obličeji.

Vzorky, které odebral Grangerové, přinesly dobré výsledky. Přestože se narodila mudlovským rodičům, nesla pozitivní alelu, která umožnila její magii projevit se. Jak se ten gen do její linie dostal? To zůstávalo záhadou – záhadou, která zřejmě zůstane nevyřešena, neboť veškeré pátrání, jež Nott podnikl, aby vypátral Hermioniny rodiče, skončilo neúspěšně. Čtení dívčiných myšlenek také nepřineslo nic – místo pobytu, kam je poslala (Austrálie), bylo pouze přechodné a zařídila to tak, aby konečné rozhodnutí o cíli cesty učinili sami, aniž by ho znala. Přitom mohli být těmto výzkumům velmi užiteční. Ale co už.

Samia a Richard také dostali dobrý nápad oslovit několik francouzských kouzelníků a přimět je k účasti na testech. Alespoň se tak podařilo určit důvod, proč mohou dva kouzelníci zplodit dítě bez magie.

Tento (velmi vzácný) jev se nazýval neúplná dominance. Když se jedna ze dvou alel neprojevila (z jakéhokoliv důvodu) a druhá nebyla sama o sobě dostatečná, daný znak se nemohl projevit. Samia se domnívala, že by to mohl být i případ rodičů mudlorozených. Pokud se neúplná dominance stala genetickým rysem, rozvíjeným v několika po sobě jdoucích generacích, jeden z rodičů mohl magii nést, aniž by ji sám projevil – a tu pak předal dítěti. To by tak mohlo tento začarovaný kruh přerušit tím, že by dominanci magické alely znovu ‚aktivovalo‘. Zbývalo už jen jediné – dokázat to.

Theodore se znovu zhluboka nadechl. Ve vzduchu byl cítit posekaný trávník, horká půda a rozehřátý asfalt. Zvuk motorů z parkoviště nemocnice a z nekonečných bulvárů doléhal až k němu. Na obloze bez jediného mráčku zářilo ostré slunce. Škoda, že tohle Hermiona nemůže vidět, pomyslel si s bradou opřenou o dlaň. Anglie by jí možná chyběla méně, kdyby mohla okusit zářivé slunce a jemnost jižní Francie.

Theodor zavřel okno a zamyšleně si skousl nehet palce. Ostatně možná bych jí mohl po probuzení dovolit, aby se prošla po bytě. Teď, když je první fáze za námi, bude mnohem méně zatvrzelá…

Theodor se usmál. Ano… mnohem méně zatvrzelá.

*****

Na Příčné ulici panoval veselý a čilý ruch. Sotva dva měsíce po skončení války bylo téměř všechno znovu otevřené a obchody si znovu získaly svůj někdejší lesk. Výlohy byly opravené, fasády přetřené, kliky se leskly a venkovní posezení byla opět plná zákazníků. Florian Fortescue se opět procházel mezi stolky, s náručí plnou pohárů zmrzliny nejrůznějších příchutí. Uprostřed shonu a spěchajících nakupujících se malá skupinka snažila proplétat od jednoho obchodu do druhého. Narcisa Malfoyová kráčela v čele, mhouřila oči a sledovala okolí, vyhýbala se dítěti na miniaturním koštěti a poté i tlustému pánovi, kterého jeho manželka zjevně vláčela po obchodech proti jeho vůli…

„To snad není možné, domluvili se všichni, nebo co?!“ rozčilovala se, zatímco pohledem probodla chlapce, který s výkřiky nadšení svištěl na svém mrňavém koštěti kolem.

Za ní se Blaise Zabini rozesmál. „Tenhle víkend dávají všichni obchodníci slevy u příležitosti znovuotevření. Není divu, že je tu tolik lidí!“ řekl a šibalsky pokukoval po výloze madame Malkinové, kde dvě hezké dívky doslova slintaly nad světle růžovými saténovými šaty.

„Dej si bacha, kámo, nebo si urveš zrakový nerv…“ utrousil Ron, čímž u Blaise vyvolal trhnutí a okamžitý konec sledování obou dívek. Pak se znepokojeně rozhlédl. „Kde je Ginny?“

„Tady, ty troubo,“ houkla jeho sestra a žďuchla ho do zad. „Přestaň pořád dokola řešit, kde jsem. Je to fakt otravné…“

Navzdory protestům ale Ginny Ronovu starostlivost oceňovala. Kromě něj se o ni už nikdo nezajímal. Harry zmizel, její matka byla napůl otupělá a napůl uplakaná a její bratři byli ‚příliš zaneprázdnění‘ svými novými životy, než aby se jí ozývali pravidelně. Ginny se ale mezitím znovu sebrala. Po týdnech strávených zavřená v Doupěti se svou matkou začala opět zvedat hlavu a častěji navštěvovala sídlo Malfoyů, kde Ron očividně zakotvil natrvalo. Dělalo jí to dobře. Ani Ron neměl zprávy od Harryho, a když se jí na to jednou zeptal, nejprve zaváhala, ale nakonec odpověděla záporně.

Ve skutečnosti se jí Harry neozval, ale před třemi týdny, když plakala na zápraží, měla neodbytný pocit, že tam někde byl. Ten typický zvuk přemístění… Byla si jistá, že se přemístil někde poblíž. Nejdřív jí to naplnilo vztekem. Že se neodvážil ji oslovit, přiblížit se, jako by byli cizinci. Ale pak se jí ulevilo. Ještě byl někde nablízku. Paradoxně právě ten den naposledy plakala a rozhodla se jít dál. Začít nový život. Molly uvízla ve smutku, ale Ginny se chtěla hnout z místa. Proto teď trávila tolik času na panství, trávila čas s kluky, s Narcisou, starala se o její nádhernou zahradu, pila čaj daleko od slzavého stínu, v jaký se proměnila Molly Weasleyová. Někdy si připadala sobecká. Jindy zase vinu dávala své matce. Protože ona se snažila. Dřela, aby ji podržela, rozptýlila, vytáhla z trápení. Ale čím víc se snažila, tím víc se Molly uzavírala.

A tak to Ginny nakonec vzdala. Přidala se k ostatním. Vydala se ven. Tam, kde život pokračoval.

A proto se teď nacházela na přecpané Příčné ulici, v doprovodu svého bratra, Narcisy, Blaise… a Draca Malfoye. Neboli jak mu ve své hlavě říkala: mlčenlivý a zachmuřený Draco Malfoy.

Ten je následoval mlčky, tvářil se, že ho okolní ruch dusí, ale jeho oči zkoumaly každý koutek, každou výlohu. Ginny se pousmála. I když to nedával nijak najevo, mlčenlivý a zachmuřený Draco Malfoy měl radost, že tu je. Vzápětí se zarazila – všiml si, že si ho prohlíží. Ginny hned sklopila zrak. Přestože už byl na tom lépe, Malfoyovy oči byly stále tak strašlivě smutné a ztrápené, že se do nich nedokázala dívat déle než pár vteřin, aniž by se sama nerozplakala.

„Musíme se rozhodně zastavit u madam Malkinové,“ pronesla Narcisa a protlačila se davem směrem k danému obchodu. Blaise ji následoval klusem s širokým úsměvem… jenže zjistil, že obě krásky, které obdivovaly šaty ve výloze, mezitím zmizely v davu.

Jakmile Narcisa otevřela dveře, celá jejich skupinka vstoupila do přecpaného obchodu. Ginny si nemohla odpustit v duchu poděkovat válce: obchod byl během bojů a rabování zničen, a tak byla majitelka nucena kompletně vyměnit sortiment. Místo zatuchlého pachu naftalínu teď obchod konečně voněl novotou… A modely byly mnohem víc… současné. Což rozhodně nebyl přepych, pokud člověk pamatoval předchozí kolekce.

„Rone, potřebuješ nové kalhoty…“ poznamenala Narcisa a ukázala na příslušný regál. „Merline, ty jsi zase povyrostl! Člověk by si myslel, že k snídani piješ hnojivo z mých růží…“

Blaise se rozchechtal a Ron mu uštědřil pohlavek do jeho tmavých vlasů, než se otočil ke kalhotám.

„Aspoň nepřipomíná beďarovitého trpaslíka…,“ rýpla si Ginny, zatímco se na ni Blaise otočil s předstíraným pohoršením.

„Kde jako vidíš nějaké pupínky? Kde? No kde?!“ zvolal a rozběhl se za ní po obchodě s rukama na obličeji, jako by na něm opravdu hledal neviditelné akné. Ginnyin smích, když před ním prchala mezi regály, se rozléhal celou prodejnou a někteří zákazníci se po nich zvědavě otočili.

Draco je pozoroval bez hnutí. V tu chvíli k němu Narcisa natáhla ruku a položila mu ji na rameno. Obrátil k ní svůj pohled. „A ty bys potřeboval něco… trochu víc…“

Draco pozvedl obočí.

„… slavnostního!“ dokončila Narcisa a jeho výraz se změnil na ‚k čemu jako?‘

Naštěstí už uměla číst grimasy svého syna – když už ne jeho slova. „Draco, vím, že ti je to úplně jedno, ale… za pět dní máš narozeniny.“   Dracův obličej okamžitě potemněl. „Netvař se takhle,“ napomenula ho jemně Narcisa. „Buď tak hodný a jdi si najít nějaké pěkné sako na tu příležitost, ano?“ Draco ji chvíli mlčky sledoval, jako by ho právě poslala na popravu, ale ona se nenechala rozhodit. „No tak, šup!“ pobídla ho a jemně ho postrčila za ramena.

Věnoval jí poslední pohled plný výčitek, pak se otočil a Narcisa si konečně nahlas oddechla. Od regálu s kalhotami celou scénu sledoval Ron. Paní Malfoyová vypadala z neustále zachmuřeného chování svého syna vyčerpaně, a i když to Ron nerad přiznával, kazilo to náladu úplně všem. Všichni se snažili jít dál, aniž by zapomínali na to, co je nejdůležitější – zjistit, jestli je Hermiona živá nebo ne. On a Blaise se díky několika weasleyovským ultradlouhým uším dozvěděli, že se tím zabývají Snape a Narcisa, ale zatím se pátrání nikam neposunulo. A Malfoy pořád téměř nepromluvil. Někdy měl Ron chuť s ním zatřást, vrazit mu facku, zařvat na něj, aby se konečně vzpamatoval, mluvil, přestal s tou fraškou – že přece nejsou jediní, kdo trpí, že i oni ztratili Hermionu… a on dokonce i otce… Ale pochyboval, že by se takový šokový přístup líbil Narcise, a tak to zatím nechal být.

Když si Ron konečně našel kalhoty, které seděly i jeho ‚chůdám‘, zamířil k pokladně, ale Narcisa mu je vytrhla z rukou.

„Hej!“ ohradil se Ron, zatímco jeho kalhoty mu mizely z dosahu. „Ale já mám čím zaplatit!“

„Nech toho, Ronalde!“ zarazila ho Narcisa a na pult přihodila lehký svetr pro Blaise a letní šaty pro Ginny. Pak se otočila a uviděla, jak se blíží Draco s černým sakem. „A! Konečně!“ postoupila trochu vpřed, aby mu ho vzala z rukou, a Blaise se mezitím naklonil k Ronovi.

„Nech to být, kámo. Jednou jsem si chtěl zaplatit vlastní boty a křičela, jako bych zabil poslední tulení mládě v Arktidě…“ zašeptal, zatímco se Narcisa vracela k pultu a přihodila sako na vrch hromady.

„Potvrzuju, myslela jsem, že mě pokouše, když mi vyrvala šaty z ruky!“ přidala se Ginny tiše.

„Jo, někdy je fakt děsivá…,“ ozval se chraplavý hlas zezadu.

Blaise, Ginny i Ron se překvapeně otočili. Ano, tu větu pronesl skutečně Draco. Všichni tři vypadali tak šokovaně, že Draco svého výstupu okamžitě zalitoval. Ginny zareagovala jako první. Nejlepší bude dělat, jako by nic – jinak se zase uzavře, pomyslela si a nahradila překvapení úsměvem.

„A to jsi ještě nic neviděl. Ta ženská je hotový drak!“ zasmála se, a Draco, když to viděl, se trochu uvolnil. Pak odvrátil pohled. I když se nedíval, moc dobře věděl, že si právě teď Blaise a oba Weasleyovi vyměňují pohledy. Před nimi se Narcisa – která nic z toho neslyšela – otočila s taškou plnou oblečení.

„Tak! Co byste řekli na zmrzlinu?“ navrhla a v návalu mateřské lásky rozcuchala synovy blonďaté vlasy. Ten si je s výrazem nelibosti hned zase urovnal.

„Jsem pro!“ zvolala Ginny nadšeně a vítězně zvedla pěst, přičemž málem vypíchla bratrovi oko. Všimla si, že Blaise protočil oči, a spustila ruku. „Co je?“

„Nic…“ odvětil ironicky a následoval Narcisu ven z obchodu.

Zpět v pekle davu se prodírali po obchodní třídě a nakonec se jim s nemalým úsilím podařilo dostat až na terasu Fortescueovy zmrzlinárny. Byli obslouženi překvapivě rychle, vezmeme-li v úvahu, jak obrovské množství zákazníků, toužících po každém slunečním paprsku, doslova zaplavovalo celou terasu. Oba Weasleyovi a Blaise se okamžitě pustili do vášnivé diskuze o famfrpálu (samozřejmě), zatímco Narcisa je s pobaveným úsměvem sledovala a Draco tiše pozoroval okolí.

Jeho pohled spočinul na vývěsce, nepořádně přilepené z boku Fortescueova výkladu, která byla vyhrazena pro inzeráty a oznámení. Svraštil čelo, když mu po páteři přeběhl znepokojivý, nepříjemný mráz, který se mu rozléval do celého těla v neovladatelných vlnách. Po chvíli si toho všimla i Narcisa a sledovala jeho pohled bez valného pochopení. Draco zíral na oznámení označené slovy ‚Hledá se‘. Jistá Laura Madleyová, studentka čtvrtého ročníku Mrzimoru, zmizela – a byla vypsána menší odměna za jakékoli informace, které by mohly pomoci ji najít. Narcisa také přimhouřila oči. Malý řádek pod jménem a fotografií mladé dívky uváděl, že zmizela v den bitvy o Bradavice.

Znovu pohlédla na svého syna. Ten vypadal, jako by ho zachvátila panika. Měl rozšířené oči a jedna jeho ruka se třásla. Ostatní tři okamžitě umlkli a nevěřícně na něj zírali. Co se to s ním pro Merlina děje?

Draco by to sám nedokázal vysvětlit. Stačil jediný pohled na obličej té dívky na letáku a jako by dostal ránu do žaludku. Čím déle se na ni díval, tím víc se její tvář zdála pokřivenější. Úsměv se vytratil a nahradila ho čirá hrůza. Ústa měla dokořán a její výkřiky zaznívaly v Dracově hlavě až příliš povědomě. Tahle dívka nezmizela. Byla mrtvá. A Draco ji viděl umřít. Ale kdy? Jak? Proč?

„DRACO?!“

Prudce sebou trhl a otočil se. Blaise na něj zíral, jako by se zbláznil. Což možná skutečně hrozilo…

„Co se děje?“ zeptal se Ron, kterému při tom upadla lžíce.

Draco pootevřel ústa, ale najednou znehybněl. Nevěděl. Už nevěděl. Znovu se podíval směrem k letáku, ale už to byl jen obyčejný potištěný kus papíru. Ani tu dívku vlastně neznal. Nikdy ji neviděl. Tak proč na něj všichni tak koukají? Po zádech mu stékala kapka potu a celé tělo zachvátil mráz. Proč má pokaždé, když cítí, že jeho mysl se snaží opět převzít kontrolu nad jeho pamětí, dojem, že se ta samá mysl rozpadá o něco víc? Bylo mu z toho špatně.

„Nic, to nic…,“ zamumlal a upřel pohled zpátky do své zmrzliny.

Ginny si nervózně skousla spodní ret a opatrně si strčila do pusy sousto koule s příchutí šumivé bzučivky, aby zakryla zmatek. Ron si rozpačitě odkašlal a nakonec byl Blaise ten, kdo prolomil nepříjemné ticho.

„Paní Malfoyová, povedlo se vám znovu navštívit manžela?“ zeptal se s jasným úmyslem odvést pozornost jinam. Narcisa se okamžitě chopila příležitosti.

„Ne, ne od minulého měsíce. A to o to žádám prakticky pořád,“ zamručela a zavrtěla hlavou.

„On vás nechce vidět?“ zeptala se Ginny a zamračila se.

„To si nemyslím,“ odpověděla Narcisa. „Problém je, že nám to zakazují. Prý je šest měsíců krátká doba a že mají přednost vězni s dlouhými tresty, blablabla… Já si ale myslím, že Ogden dal instrukce, aby nám to co nejvíc znepříjemnili. Musí být vzteky bez sebe, že se mu Luciuse nepodařilo zavřít navěky…“

„Na jeho místě bych taky byl,“ zamumlal Ron a nacpal si do pusy obrovskou lžíci melounové zmrzliny. Čtyři páry očí se na něj okamžitě zamračily a Ron zvedl hlavu od poháru, když mu došlo, že to možná nevyznělo úplně vhodně. „Eh… ne, počkejte, já to tak nemyslel! Víte, jakože… kdybych byl Ogden, tak bych byl naštvaný, že mi utekl takový parchant…“

„Taktní jako vždy, Rone,“ zavrčela Ginny a probodla ho pohledem.

„Nic si z toho nedělej, Ronalde, chápu, jak jsi to myslel,“ povzdechla si Narcisa. „Luciuse si člověk těžko idealizuje, ale co naděláš…“

„Ale ne, vážně… já tím nechtěl říct, že…“ začal Ron, než si všiml jejího pobaveného pohledu. „Ále víte co… kašlu na to,“ uzavřel to a zahleděl se uraženě nad svůj pohár.

Ginny si povzdechla a rozhovor se opět rozběhl v přívětivějším tónu. Nakonec přišel čas vrátit se zpátky do sídla Malfoyů. Narcisa zaplatila jejich útratu a Ginny se zeptala, jestli by se mohli před návratem ještě zastavit u dvojčat v obchodě. Narcisa ráda souhlasila a celá skupina se vydala tím směrem, Draco jako vždy uzavíral pochod.

Ale něco mu nedalo pokoje. Nepříjemný pocit. Jako by mu něco unikalo. Něco zásadního. Bez jediného slova se odpojil, zatímco ostatní vcházeli do obchodu Weasleyových, otočil se na patě a vyrazil klusem zpět po Příčné ulici, až dorazil zpět k vývěsce s inzeráty u Floreana Fortescua.

Znovu stanul tváří v tvář úsměvu Laury Madleyové, pohřešované od bitvy o Bradavice před dvěma měsíci. Ne, ten obličej mu vůbec nic neříkal. A přece… ty záchvěvy, které mu znovu projely celým tělem, jako by naznačovaly, že ví víc, než mu jeho rozbitá paměť dovolovala připustit. Strhnul leták ze zdi, přeložil ho na čtvrtiny a zastrčil do kapsy svých černých džínů.

Pak se rychlým krokem vydal zpátky směrem k obchodu s žertovnými předměty.