Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 59. Prozření

Bolest.

Jeho mysl byla protlačována skrz síto, otvory byly příliš malé a nepovolovaly, byl drcen a bolest, bolest, bolest. Drtivá, oslepující bolest –

V příštím okamžiku ho jako tonoucího, který se poprvé napil vody, napadlo bojovat. Tlačil ze všech sil na tu drtivou tíhu a cítil, jak mírně polevuje. Ne dost na to, aby se z jejího sevření vymanil, ale dost na to, aby nezemřel. A tak bojoval dál, jako by na tom závisel jeho život.

Což závisel.

Stejně jako Snapeův.

Vztek mu zaplavil žíly a on věděl, že je to Voldemortův vztek, ne jeho vlastní, a děsil ho, dokud neucítil strach druhého kouzelníka. On se bojí mě, pomyslel si, a to mu pomohlo. Vědomí, že někdo tak mocný jako Voldemort se může bát jeho – právě Harryho – mu dodalo odvahy, aby se snažil dál. A pak už nedokázal přemýšlet, mohl jen bojovat, protože mysl, na kterou používal nitrozpyt, se teď naplno probudila a temné bahno, které ho obklopovalo, se převalovalo ve vlnách hněvu, paniky a rozhořčení a boj byl to jediné, co mohl udělat, aby se neutopil v moři husté, pulzující temné magie.

Hlavou se mu začaly honit vzpomínky, staré vzpomínky. Chlapec u Ollivanderů, který držel hůlku a poprvé pocítil příval moci. Tentýž chlapec, jen o něco starší, jak sesílá kouzlo na žábu. Později běží k jezeru v Bradavicích. Pojídání čokolády v Prasinkách –

Odtrhl se od vzpomínek, protože věděl, že mu byly dány jako rozptýlení. Voldemort se ho snažil odvést od této části své mysli, snažil se ho oddělit od nitky magie, která ho poutala ke Snapeovi. Voldemort věděl, o co se pokouší: bylo zcela zřejmé, proč je v této části jeho mysli. Točení se stupňovalo a on si připadal jako při zemětřesení nebo na lodi ve smrtící bouři a nemohl se zorientovat. Nevěděl, která strana je nahoře a zda přežije. Věděl jen, že se musí postavit drtivé síle čelem a neustoupit ani o píď, protože potřeboval zůstat. Potřeboval se dostat zpátky k hadovi, pokud chtěl Voldemortovi odříznout přístup ke Snapeovi. Potřeboval přežít a potřeboval se nenechat přemístit. Pokud se vzdá své pozice, nikdy nedokončí svůj úkol. Voldemort byl příliš mocný. Čaroděj by mu už nikdy nedal příležitost najít cestu zpět.

Přišel další útok, tentokrát jako úder kladivem do spánku, a on na něj nebyl připraven a cítil ho tak hluboce, že v tom jiném světě, kde existovalo jeho tělo, slabě zaregistroval, jak se mu po tváři rozlila lepkavá vlhkost, a věděl, že jeho jizva se pod náporem Voldemortových útoků roztrhla. Vykřikl, částečně bolestí, ale hlavně jako bojový pokřik. Nemohl se vzdát. Tohle bylo příliš důležité. Tlačil na soupeře ze všech sil a konečně cítil, jak Voldemort ochabuje. Využil té malé úlevy a vytáhl vzdušný živel. Chytil se ho, vlil do něj co nejvíc své lásky k Ronovi a Hermioně a ucítil příval energie a věděl – věděl, že se mu právě nějak podařilo vysát z Voldemortova jádra další sílu, a to mu způsobilo téměř závrať z moci.

Rychle ale emoce potlačil. Nemohl si dovolit být rozptýlený.

Pak ho však navzdory jemu samému vyrušilo, když se v jeskyni objevila malá trhlina – přerušení spojení. Ztěžka dýchal a horečně se ji snažil opravit. Trhlina zesílila, snažila se ho odlákat a Voldemort začal útočit z druhé strany, bušil do jeho mysli, dokud ho nesrazil a neobklopila jej hustá čerň jeskynní stěny, a on nějak věděl, že trhlinu nezpůsobil Voldemort; odehrávala se v jeho vlastní mysli. Bez přemýšlení se vrhl na trhlinu i na útočícího čaroděje. Tornádo se vrylo do Voldemortovy mentální síly a on získával půdu pod nohama, zatlačoval ho zpátky, zvedl kal do vzduchu, pohazoval s ním, a dokázal se udržet pod kontrolou, dokázal Voldemorta zatlačit zpátky. Cítil se silný, i když vnímal, jak se Voldemort přeskupuje a připravuje se Harryho roztrhat. Ale trhlina… trhlina se zmenšila. A pak opět pulzovala, rostla a táhla ho.

A v tom jiném světě ucítil šelest silné ruky, která mu odlepila prsty od Snapeovy paže. Ruce, jiné ruce, po obou stranách jeho hlavy.

Snape. Snape a Brumbál. Oni byli příčinou té trhliny, toho zlomu v jeho mysli, uvědomil si s náhlou jasností. Snažili se přerušit spojení. Snažili se ho zachránit před Voldemortem, bez ohledu na to, jestli chtěl být zachráněn.

Ne! Zběsile potřásl hlavou, ani nevěděl, jestli to dělá fyzicky, nebo uvnitř své mysli, a pocítil zoufalství. Nebyl hotový! Nemohli to spojení přerušit. Jestli to udělají, Snape už nikdy nezíská šanci se osvobodit. Zemře! Harry nemohl Snapea nechat zemřít.

Zapřel se do něj, nebyl si jistý, jak pevně Snapeovu ruku drží, ale byl si jistý, že mu udělá modřinu, a instinktivně zatlačil takovou silou, až se mu cizí ruce odtrhly od těla, jako by se popálily. Nechtěl přemýšlet o tom, zda některému ze svých profesorů ublížil, a okamžitě zaútočil ve Voldemortově mysli na temné bahno, které se ho nyní snažilo pohltit, uvěznit ve svých hlubinách. Cítil, jak se začíná propadat do lepkavé černé tmy jako do tekutého písku, útoky jeho vlastní mysli ho dokázaly udržet při smyslech a naživu, ale ne o moc víc.

Odvrátil pozornost od svého úsilí na dost dlouho, aby si prohlédl svíjejícího se hada, a se znepokojením si všiml, že se svíjejí, syčí a prskají i další hadi. Věděl, který z nich patří Snapeovi, ale také věděl, že Voldemort si na pomoc povolal snad tucet Smrtijedů. Netušil, čím by mohli svému pánovi v této situaci pomoci, ale jejich přítomnost by Harrymu rozhodně nepřidala. Zabořil se do bahna a snažil se ho využít, aby se vzchopil, ale místo toho se do něj ponořil ještě hlouběji a na okamžik propadl panice, než se zase vrátil zpátky. Vytáhl vzpomínky, vlil do svého tornáda co nejvíc lásky, ale sláblo to. Voldemort se na chvíli křečovitě vzdálil, ale pak se přitiskl blíž a Harry cítil, jak mu vyrazil dech. Tornádo už Voldemortovi nevadilo tolik jako předtím a Harry věděl, že je to jeho vlastní vina. Začínalo být těžké zůstat naživu a neklesat na mysli a udržet si zdravý rozum a útočit a vlévat si do mysli lásku a zároveň se obávat, že ho odtáhnou dřív, než bude moci Snapea zachránit.

Vzdej to, Harry Pottere. Nevyhraješ.

Ne. Ne. Ne. Ne. Opakoval si to slovo pořád dokola jako mantru v hlavě, odhodlaný se nevzdat, i když cítil, jak klesá níž.

Myslíš si, že jsi silný, ale nikdy nebudeš tak silný jako já. Nikdy. Rozdrtím tě, jak jsem to měl udělat už dávno.

Voldemortova sebedůvěra rostla. Harry to cítil v mysli, nejen ve slovech, ale i v jistotě útoků. Temný čaroděj vítězil a Harry si na okamžik dovolil strach.

Mám dát Severusovi čas, aby tě oplakával? Voldemort už si byl natolik jistý, že se rozesmál, a temnota kolem Harryho pulzovala. Snad jeden den. Myslím, že mu dopřeji den, aby tě oplakával, aby se podíval na tvé mrtvé tělo a poznal, že tě přece jen nedokázal zachránit. Aby věděl, že prohrál. A pak, pak ho zabiju. Rychle, ale ne bez bolesti. Ale ne. Ne bez bolesti. Severus Snape pozná bolest, jakou ještě nikdy nepoznal.

Ne. Musí Snapea zachránit, pomyslel si horečně, když se ho vlna černé tmy pokusila stáhnout pod hladinu a málem se jí to podařilo, její husté, inkoustové úponky se mu přilepily na mysl. Tak vtíravé, že v ústech cítil jejich odpornou chuť. Než se ze všech sil odstrčil, oddal se jedinému vzlyku, ale věděl, že už je příliš slabý.

Snape na něm závisel, i když Harryho právě teď nejspíš proklínal. Ale Harry ho potřeboval, aby zůstal naživu. Ano, sám chtěl zůstat naživu, ale chtěl, aby tam Snape byl s ním. Potřeboval jeho vedení a jeho schopnosti. A nejen to, chtěl Snapeovi někdy večer pomáhat v jeho laboratoři a možná s ním sedět, když si bude číst své knihy. Nemuseli spolu ani mluvit. Chtěl s ním jen trávit čas a slyšet ho znovu říkat Harry. Chtěl být nablízku jeho černému humoru a dokonce i jeho neohrabaným objetím. Jakkoli byla vzácná, dodávala mu pocit bezpečí, i když svět kolem něj byl velký a děsivý.

Kal se zachvěl a Harry téměř bez vědomého přemýšlení využil ústupu, aby postoupil svým vlastním útokem vpřed. Jeho tornádo nabíralo na síle. Protrhl část Voldemortovy obrany, což způsobilo, že se inkoustově černá tma svíjela bolestí, a on ani nemusel příliš přemýšlet, aby pochopil proč.

Láska.

Jeho láska k Ronovi a Hermioně byla silná, to ano, ale kvůli nim tu přece nebyl, ne? Ne. Byl tu kvůli své lásce ke Snapeovi.

Uvědomění, že by svou péči, starost a nově nabytou úctu ke Snapeovi mohl popsat těmito slovy, mu málem narušilo soustředění. Bylo to… bylo to přinejmenším prozření, které si nejspíš nechá pro sebe. Ale mohl o tom uvažovat a vyjádřit se k tomu později. Prozatím ho využije.

Voldemort neztrácel čas a zdvojnásobil své bojové úsilí a Harry vykřikl, když čaroděj využil jeho rozptýlení a vyslal mu do jizvy a do celé mysli další vlnu agónie. Přes víření mysli se co nejrychleji přeskupil, protože věděl, že ho Voldemortovy útoky oslabují a že nemá moc času. Zaplnil svou mentální krajinu co největším počtem nedávných vzpomínek na Snapea, co nejvíce vlastních emocí, které k nim dokázal vydolovat.

Snape odpovídal na jeho otázky o nitrobraně. Chránil ho ve Voldemortově doupěti, i když byl v přestrojení. Daroval mu přívěšek lilie.

Vděčnost. Obdiv. Láska.

Voldemort se prudce zachvěl a Harry přesně věděl, co má udělat dál. Kdyby se tak mohl dostat k hadovi, ke Snapeovu hadovi…

Vrhl se vpřed.

Snape ho utěšoval. Snape ho držel po vizi. Dával mu lektvary na uklidnění nočních můr. Později mu lektvary pro jeho vlastní dobro odepřel.

Péče. Útěcha. Ocenění.

Tlačil na Voldemorta a získával půdu pod nohama. V hrudi mu rozkvetlo vzrušení.

Odpouštěl mu, dával mu další šanci. Důvěřoval mu natolik, že si pohladil nebezpečného hada jen proto, že ho o to požádal. Prostě si s ním povídat, poslouchat, jak vypráví o svém dni.

Nadšení. Úcta. Uvolněnost.

Cítil Voldemortův strach. Byl zpátky. Strach byl teď hmatatelnější, více v popředí jeho myšlenek, a Harry věděl, že má očekávat řev poryvů tisíce temných, kalných šípů, které útočily na jeho mysl, ale nezasekly se. Odplavily se z něj a on cítil, jak se čerň, která ho obklopovala, svíjí v křeči, křičí a ustupuje, a jak jeho mysl vybuchuje silou.

Hledal odpovědi na otázky o Harryho zraku. Daroval mu brýle jen proto, že je Harry potřeboval, což nikoho předtím nenapadlo.

Vděčnost. Úcta.

Láska.

Vycítil prolomení Voldemortovy obrany zlomek vteřiny předtím, než k němu došlo, a jednal instinktivně, protože věděl, že nemá moc času. Byl dost silný na to, aby tuto bitvu dočasně vyhrál, ale Voldemort se tak snadno nevzdá. Zanechal všech myšlenek na odrážení čarodějových útoků, protože věděl, že jeho úkol ho bude stát všechno, co má, a zaútočil přímo na hadí úponek černé magie, který Snapea poutal k jeho temnému pánovi.

Chytil tu magii, přitiskl se k ní, rval ji vší svou energií, láskou a bojem, i když se kroutila, svíjela a útočila na něj. Pokusila se ho omotat, rozdrtit, a pak útoky zezadu začaly nanovo. Temnota se svíjela, chvěla a vrhala se na něj, i když jeho mysl drtila clona temné magie a jeho smysly začaly vypínat. Pulsoval mocí a všechnu ji nasměroval na hada, který se naposledy zkroutil a vzápětí ochabl. Roztržený na dvě části, od základny až po špičku, padl na mrtvou, scvrklou hromádku.

Dokázal to! Snape byl volný.

Chtěl oslavovat, ale kladivo se mu vmáčklo do mysli a svět potemněl v explozi vzteku a bolesti.

ooOOoo

Vzápětí se z něj stal duch. Možná. Cítil se lehce, ne tak, jak by se jeho tělo mělo cítit poté, co byla jeho mysl rozdrcena k smrti – což se stalo –, takže musel být duch. Ale neviděl, takže možná přece jen duchem nebyl? Nikdy se nesetkal se slepým duchem. A pak ho napadlo, že má možná zavřené oči, a vzpomněl si, že duchové mají oči a nejspíš je mohou také zavřít.

Takže možná přece jen duchem byl. Jenže on jím nikdy být nechtěl. A nikdy nechtěl zemřít tak mladý.

To pomyšlení ho trápilo a on zakňučel.

Uslyšel vedle sebe pohyb, ucítil dotek kůže na paži a tichý hlas řekl: „Harry?“

Ten hlas znal, něco mu došlo o osobě za tím hlasem, něco jako prozření, ale nemohl si vzpomenout, co to bylo. Ale nakonec si nemyslel, že je duch, a bylo mu příjemně, protože ruka mu jemným, uklidňujícím pohybem odhrnovala vlasy z obličeje a on se zase vznášel v temnotě spánku beze snů a lektvarů.

ooOOoo

Matně si uvědomil vůně ve vzduchu. Svěží slaný vzduch tlumený zatuchlým pachem starého nábytku a čisticích lektvarů. Vývar. Čisté prádlo. Bylinky. Hlína. Šeřík. Skořice.

Hlava ho bolela a na paži cítil tíhu, jako by mu na ní spočívalo něco teplého, těžkého a dýchajícího, ale nevadilo mu to. Cítil se v bezpečí. Upadl do spánku dřív, než se stačil zamyslet, jestli je vzhůru.

ooOOoo

Něco bylo špatně. Někdo tam měl být. S ním, ať už byl kdekoli. Ale ať to byl kdokoli, nebyl tam.

Podle něčeho, co chybělo ve vzduchu – podle toho, jak se ten, kdo to byl, pohyboval, voněl a zněl – poznal, že tam není on, ale někdo jiný. Dotkli se jeho hlavy. Zakňučel na protest a doufal, že vědí, co potřebuje, koho potřebuje, ale oni se vzdálili a on znovu zakňučel, a než stačil protestovat nebo vykřiknout, propadl se zpátky do tmy…

ooOOoo

„– tak dlouho?“

„Dejte tomu čas… srdce je klidné.“

„… jeho mysl, Albusi. I když jeho tělo… jeho mysl. Nevíme…“

Hlasy kolem něj vířily a říkaly slova, která zněla jako slova, která znal, ale zároveň nedávala smysl. Ale ve skutečnosti nedávalo smysl nic. Jeho mysl se vznášela, jako by byla mimo něj, ale hlava ho bolela a ukotvovala ho v realitě, táhla ho trochu dál od toho pocitu vznášení a v krku měl sucho. To se stalo jeho nejnaléhavější starostí. Mimo jeho suché hrdlo neexistovalo nic a on zasténal. Ruce se dotkly jeho čela, ale on se nedokázal pohnout jinak než roztáhnout rty a znovu zasténat, ale ruce to nepochopily, protože mu přejely po tváři chladným hadříkem. Bylo to ale tak příjemné, že se rozhodl, že jeho vyprahlé hrdlo přece jen počká.

Jeho mysl se začala znovu vznášet, dokud ho pár kapek vody na jazyku neodneslo zpět do blaženosti nicoty.

ooOOoo

„Harry.“ Ten hlas ho k sobě přitahoval, jako by čekal, až bude vysloveno jeho jméno, a teď, když se tak stalo, neměl jinou možnost než uposlechnout jeho volání. „Harry,“ opakoval, ‚otevři oči‘, ozývalo se mu v hlavě a připomínalo mu Ronův silný hlas v knihovně, a tak ho napadlo, že na svého kamaráda sykne, aby ztichl, ale to by ho stálo strašně moc energie.

Místo toho poslouchal zvuky v místnosti a pomalu se blížil k vědomí. Hodiny slabě tikaly, jako by to bylo z náramkových hodinek nebo snad z hodin v jiné místnosti. Šustily látky – jeho vlastní pokrývka, uvědomil si, když ucítil, jak mu je někdo upravuje kolem ramen, a vedle něj se ozval povzdech. Snad povzdech zklamání, nebo snad starostí? Napadlo ho natáhnout ruku, aby utěšil toho, kdo to byl, ale zase… to by ho stálo příliš mnoho energie.

Cítil však potřebu ten hlas poslechnout, a tak se opravdu, ale opravdu hodně soustředil na to, aby otevřel oči. Zrak mu protrhl kousek světla a on se zasténáním přivřel víčka.

„Harry?“ Další šustění látky. Vrznutí židle. Ucítil na tváři ruku a otočil se do ní o zlomek centimetru. „To je ono. Je čas se probudit,“ pobídl jej hlas a jemně mu poklepal na tvář.

Zkusil to znovu a světlo bylo tentokrát měkčí, když otevřel oči. Snapeova tvář se vznášela nad ním a jeho černé oči se na něj upřeně dívaly, jako by něco hledaly, jako by pátraly v Harryho duši.

„Řekni něco,“ naléhal Snape. „Můžeš něco říct?“

Harry pomalu zamrkal, dost dlouho na to, aby viděl, jak se Snapeovi do tváře vkrádají obavy, i když si nebyl jistý, čeho se obává. Sklopil oči a jako by jím projel blesk, když uviděl Snapeovy paže. Zalapal po dechu. Ruce toho muže… byly stejné. Obě bez poskvrny. Znamení zla bylo z jeho levého předloktí zcela vymazáno. Cítil, jak se mu v koutcích očí hromadí slzy. Zoufale je zamrkal, ale ne dřív, než mu jedna unikla.

Ruka ho ještě jednou jemně pohladila po tváři a jeho oči se vrátily ke Snapeovým. „Velmi potřebuji, abys teď něco řekl,“ naléhal profesor a v jeho tónu zazněla zběsilá ostrost, „i kdyby jen proto, abys mě ujistil, že máš ještě duševní schopnost mluvit.“

Olízl si rty a zaskřehotal: „Fungovalo to?“

Snape zavřel oči, na dlouhou chvíli sklonil hlavu a zhluboka a trochu roztřeseně dýchal. Přitáhl pokrývku blíž k Harrymu. Nebylo to vlastně nutné, protože se posledních pár minut ani nepohnul, ale nic na to neřekl, protože se zdálo, že to jeho profesorovi uleví. Ne že by Harry v tu chvíli mohl říct něco víc. Zamrkání slz a vyslovení dvou slov ho stálo tolik energie, že už cítil, jak zavírá oči a odplouvá…

„Ano,“ slyšel Snapea, jak mu odhrnuje z tváře ofinu a ruka se mu usazuje na temeni hlavy. „Dokázal jsi to.“ Snapeův hlas byl drsný, příliš mnoho emocí se v něm mísilo, než aby je Harry dokázal právě teď roztřídit. Jenže v jeho hlase bylo něco, co nikdy předtím neslyšel, a snažil se to rozluštit, než ho přemohou těžká víčka.

„Jste v pořádku?“ zamumlal rozespale.

„Ano,“ zopakoval Snape. „Jsem v pořádku. Budeme v pořádku, my oba.“ Zase to tam bylo, něco cizího vedle úlevy. Ne tak docela cizího, opravil se. Něco, co Harry slyšel už dříve, ale nikdy ne Snapeovým hlasem.

Snažil se přinutit otevřít oči, snažil se udržet konverzaci, aby na to přišel, ale nešlo to. Spánek byl silou přírody a znovu ho nutil, aby se ponořil pod vodu. A pak ho napadlo, že už možná spí, protože ucítil, jak se mu cizí rty lehce dotýkají čela, přímo nad jizvou, a to nebylo správné, protože tu byl jen Snape. A to by Snape nikdy neudělal… že ne?

„Odpočívej. Musíme toho hodně probrat. Ale nejdřív si odpočiň.“

Znovu to uslyšel, to podivné zabarvení hlasu, a těsně předtím, než se o něj přihlásila konejšivá tma spánku, ho identifikoval.

Byla to radost.