Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2.

Hermiona nacpala poslední knihu na už tak přeplněnou polici a pak se zhroutila do křesla vedle okna. Vybalení kufru a uvedení komnat do provozuschopného stavu pro další pololetí z jakéhosi důvodu trvalo mnohem déle, než předpokládala. Alespoň že Minerva dnešní ranní schůzku zaměstnanců blaženě zestručnila. Na druhou stranu nebylo moc o čem diskutovat, dokonce ani pro někoho tak posedlého detaily, jako byla ředitelka.

Když Hermionin pohled zabloudil oknem ven a sledoval ladný let sovy, která si to mířila do sovince, vrátila se v myšlenkách ke krkavci. Kde je teď? Je v pořádku? A co vlastně hledal v její zahradě?

„Ať už jsi kdekoli, doufám, že jsi v pořádku,“ zašeptala, odtrhla pohled od pozemků a zvedla se, aby se připravila na večeři.

ooOOoo

Celkově vzato začalo druhé pololetí poměrně klidně. Došlo k několika studentským žertíkům a hádkám, do školy se dostalo několik nových výrobků Kratochvilných kouzelnických kejklí, bylo uděleno několik trestů po škole a obvyklá skupina páťáků a sedmáků si uvědomila, že teď je ten správný čas začít pracovat, pokud chtějí složit zkoušky NKÚ a OVCE.

Po prvním týdnu si Hermiona pomyslela, že jednou z mnoha výhod éry po Voldemortovi je, že se může těšit na klidné a poměrně bezproblémové učení. Druhý týden jí měl ukázat, že se velmi, velmi mýlila.

Začalo to v pondělí ráno, kdy se čtyři nic netušící studenti Mrzimoru vraceli po snídani do společenské místnosti a místo toho se ocitli v učebně věštění profesorky Trelawneyové.

Když se Sibyla vzpamatovala z překvapení, řekla nečekaným návštěvníkům, že je samozřejmě celou dobu očekávala. Když byla požádána, aby jim prozradila, kde se nachází vchod do mrzimorské společenské místnosti, zůstala bohužel její křišťálová koule poněkud zamlžená, takže se žáci museli uchýlit k bloudění po hradě. Později se ukázalo, že vchod do společenské místnosti se přesunul do zadní části Septiminy třídy.

Důkladné vyšetřování nic neobjevilo. Pro studenty Mrzimoru bylo sice trochu nepohodlné, že museli obcházet učebnu věštění z čísel pokaždé, když chtěli odejít nebo vejít do své ložnice, ale nikomu se nic nestalo, a tak to všichni vzali s nadhledem a celý incident přešli jako jednu z drobných zvláštností hradu.

V úterý všechny skleníky přetékaly orchidejemi. Další vyšetřování nic neobjevilo. Neville pokrčil rameny, požádal Minervu a Hermionu, aby mu pomohly přebudovat jednu z kůlen na nářadí na nový skleník, upravil klimatické podmínky a přestěhoval tam své nové poklady. Všechny jeho ostatní rostliny zůstaly nepoškozené a spokojeně vegetovaly na svých původních místech.

Ve středu našli učitelé při večeři ve svých pohárech místo obvyklých nápojů víno. Nebylo žádným překvapením, že vyšetřování – nyní již téměř rutinní záležitost – nic neodhalilo; ukázalo se, že víno nejenže není jedovaté, ale je velmi dobré kvality. Protože se poháry stále doplňovaly, všichni se vesele bavili a Poppy se moudře zásobila lektvarem proti kocovině na čtvrteční ráno.

Vyučování začalo ve čtvrtek včas, i když Neville, Bill a Angelina vypadali trochu hůř. Hermiona měla rozum a po pár pohárcích přestala pít, hlavně proto, že na ni v pokojích čekala hromada esejí. Díky tomu nepotřebovala žádný lektvar proti kocovině, ale přesto nebyla v nejlepší náladě. Něco jí na těch příhodách – jakkoli se zdály být neškodné – nesedělo. Neustále o nich přemýšlela, zatímco na tabuli psala návod na kouzlo Aguamenti pro šesté ročníky. Když vysvětlila teorii a zdálo se, že nikdo ze studentů nemá žádné otázky, rozhlédla se po třídě. „Kdo si to chce zkusit?“

Nikoho nepřekvapilo, když vystřelila vzhůru ruka hubeného studenta Zmijozelu.

„Výborně, pane Cavendishi,“ pronesla Hermiona.

Zrzavý chlapec vstal a znovu se podíval na tabuli, než mávl hůlkou přesně tak, jak mu to Hermiona právě předvedla. „Aguamenti!“

Ze špičky jeho hůlky vyrazila sprška zářivě růžových růží, doprovázená ácháním a ócháním dalších dvou zmijozelských, v obou případech dívek, a nepříliš diskrétním pochechtáváním havraspárských, kteří tvořili většinu třídy kouzelných formulí s přípravou na OVCE.

„Velmi působivé, pane Cavendishi, ale zdá se, že jste si spletl Aguamenti s Orchideous,“ poznamenala Hermiona s pečlivě neutrálním výrazem.

Chlapec zrůžověl skoro stejně jako růže, které mu stále pršely z hůlky.

„Přestaňte. Hned,“ přikázala mu Hermiona.

„Já… já nemůžu.“ Povrch stolu už byl pokrytý květy a z hrotu hůlky se na podlahu stále sypaly další.

„Finite incantatem.“ Hermiona namířila svou vlastní hůlku směrem k chlapcovu stolu.

Příval růží konečně ustal; chichotání však nikoli. Hermiona upřela pohled na řadu havraspárských studentů a bez námahy je umlčela.

„Slečno Tugwoodová, proč nám vy neukážete, jak se to dělá?“ oslovila dívku, jejíž posměšné frkání bylo nejhlasitější.

Blondýnka se se samolibým výrazem zvedla. Aniž by se podívala na tabuli, mávla hůlkou. „Aguamenti!“

Na vteřinu se nic nedělo. Pak z její hůlky vystřelily modré, zelené, červené a zlaté hvězdy. Tentokrát vydávali zvuky uznání její spolužáci z Havraspáru, zatímco ze Zmijozelu se ozývalo pochechtávání.

Hermiona přimhouřila oči a rychlým mávnutím hůlky kouzlo ukončila.

Výraz slečny Tugwoodové se změnil ze samolibého na zkroušený, ale Hermiona se jím nenechala zmást. „Dobře, studenti. Dnes už žádná praktická cvičení. Místo toho si budeme povídat o teorii sesílání kouzel.“

Ze studentských lavic se ozvalo slyšitelné zasténání. Hermiona se ho rozhodla ignorovat.

„Doporučuji vám, abyste dávali pozor, protože vaším domácím úkolem bude esej o rozdílech mezi alespoň třemi běžně známými kouzly. Pane Cavendishi, slečno Tugwoodová, přijďte za mnou po hodině, prosím.“

ooOOoo

Hermiona se vydala do sborovny a přemýšlela o událostech dnešního rána. Zbytek hodiny proběhl bez dalších incidentů. Když poté vyslýchala pana Cavendishe a slečnu Tugwoodovou, oba přesvědčivě tvrdili, že se o kouzlo pro vyčarování vody opravdu pokusili a netuší, co se pokazilo.

Prior incantato ukázalo, že ano, skutečně se pokusili seslat Aguamenti. Po dalších otázkách je Hermiona napomenula, aby se příště více soustředili na kouzlo, které hodlají seslat, připomněla jim esej a poslala je na další hodinu.

Po rozloučení se Hermiona chystala uklidit stůl, když se ze vzduchu objevilo jediné černé pero. Uskočila skoro o metr dozadu, než vytáhla hůlku a spustila na něj sérii kouzel na odhalení temné magie. Ukázalo se, že to není nic jiného než pravé krkavčí pero: i když lesklé, elegantně vypadající, takové, z něhož se vyrábějí luxusní brka. Nakonec ho položila na poličku vedle svého psacího stolu, kde měla nejrůznější drobnosti. Jakkoli bylo pero krásné, jeho objevení ji – spolu s ostatními zdánlivě neškodnými příhodami – vyvedlo z míry.

Ještě stále byla ponořená do myšlenek, když dorazila do přízemí a zamířila chodbou k sborovně. Jakmile zahnula za roh, ocitla se u vchodu do kuchyně. Zadívala se na obraz s mísou ovoce. „Musela jsem špatně odbočit,“ zamumlala a vrátila se po svých stopách.

Tentokrát došla do sborovny bez zacházky. Ke svému překvapení ji našla téměř prázdnou. Zvláštní. Obvykle se tu všichni učitelé scházeli mezi dopoledními hodinami, aby si dali rychlý šálek kávy a zkontrolovali své poštovní schránky. Dnes zřejmě nic takového.

V místnosti se nacházel pouze Horacio Křiklan. Nezvykle pro něj neobsadil nejpohodlnější křeslo před krbem, ale jednu z rozvrzaných židlí u opotřebovaného stolu uprostřed místnosti. Seděl velmi klidně, pohled upřený na jakýsi neviditelný bod před sebou.

Když kolem něj Hermiona procházela s hrnkem, všimla si, že jeho obvykle rudá pleť dnes vypadá jako pleť ducha – a to nemocného ducha. „Jste v pořádku, Horacio?“

Odpovědí jí bylo nezřetelné zamumlání.

„Promiňte, nerozuměla jsem.“ Hermiona přistoupila blíž.

„Bylo to hrozné. Nikdy jsem nic takového neviděl,“ zašeptal Horacio a ani se na ni neotočil.

Hermiona nalila další šálek čaje, přidala tři kostky cukru a zamíchala, než ho strčila Horaciovi do ruky.

„Napijte se,“ přikázala mu svým nejlepším učitelským hlasem.

Horacio se napil čaje. Po chvíli se zdálo, že pomalu začíná vnímat okolí. „Hermiono. Neviděl jsem vás přijít.“

„Horacio, co je to s vámi?“ zeptala se Hermiona.

Znovu se napil čaje a zřejmě se připravoval na vyprávění toho, co bude opravdu strašný příběh. „Dnes jsem nechal v pátém ročníku uvařit uklidňující lektvar,“ začal. „Jak jistě víte, je to docela standardní lektvar, který se určitě objeví u jejich zkoušky NKÚ. Už je nechávám trénovat běžnější lektvary a naposledy skoro všichni zvládli uklidňující.“ Odmlčel se, jako by hledal správná slova, jak pokračovat.

Hermionou projela předtucha. „Ale tentokrát ne, chápu to správně?“

„Ne, tentokrát ne.“ Horacio dál zíral na stůl. „Když jsem to kontroloval, lektvary všech byly v naprostém pořádku.“ Zvedl hlavu a podíval se na Hermionu, v očích téměř prosebný výraz. „Víte, že bych nikdy nenechal studenta vyzkoušet lektvar, který jsem předtím nezkontroloval, že?“

„Samozřejmě, Horacio,“ odpověděla Hermiona a myslela to vážně. Křiklan byl leccos, ale když šlo o jeho studenty, nebyl bezstarostný. „Co se stalo?“

„Požádal jsem je, aby vyzkoušeli lektvar, a…“

Hermiona na něj povzbudivě kývla.

„… a on se proměnil v elixír euforie. Docela silný. Máte vůbec představu, co se stane, když ten lektvar spolkne parta patnáctiletých? Byl to chaos. Naprostý chaos. Na tohle začínám být moc starý.“ Horacio roztřesenou rukou zvedl hrneček, aby se znovu napil čaje.

„Víte, co je na tom nejpodivnější? Než jsem sehnal protilátku, účinky už pominuly.“

Kolečka v Hermionině hlavě se otáčela tak, že hrozilo, že se jí zavaří mozek. „To není jediná věc, která je tu divná,“ řekla a pustila se do vyprávění o svém vlastním ránu.

ooOOoo

Když Hermiona dokončila popis událostí z ranní hodiny formulí, pokračovali oba v pití čaje v zamyšleném mlčení.

„Zajímalo by mě, jestli to byly jediné podivné události dnešního rána?“ uvažovala Hermiona.

„Ne, zdá se, že všechny hodiny byly narušeny,“ ozval se ode dveří hlas Minervy.  „Křišťálová koule zřejmě slibovala každému ze Sybiliných třeťáků dlouhý a nadmíru šťastný život.“

Hermiona se otočila právě včas, aby na ředitelčině obvykle přísné tváři spatřila zřetelný záblesk pobavení. „Ach bože,“ zamumlala.

„Na dnešní odpoledne jsem svolala poradu učitelského sboru,“ prohlásila Minerva. „Ať už je to cokoli, měli bychom tomu přijít na kloub, než se někomu něco stane.“

ooOOoo

Hermiona se naposledy rozhlédla po kabinetu. Všechno vypadalo uklizeně a na svém místě: její brka byla srovnaná přesně tak, jak mají, dvě hromádky esejí čekaly na kontrolu a její plán hodin ležel uprostřed stolu. Pro jednou si dala záležet, aby si na stole skutečně uklidila. Popadla brko a kus pergamenu, hodila do krbu ve své pracovně špetku letaxového prášku a oznámila: „Pracovna ředitelky,“ než vstoupila do zelených plamenů.

Se svištivým zvukem se z krbu vynořila na studené kamenné podlaze, která se zjevně nenacházela v Minervině pracovně. Hermiona se narovnala a aniž by o tom přemýšlela, použila hůlku, aby se zbavila všech stop sazí, a pak si prohlédla okolí. Zdálo se, že se objevila v jiné učebně. Podle vzhledu to byla jedna z těch náhradních, které byly rozmístěny po všech výukových patrech hradu.

„Tak to je zvláštní,“ zamumlala Hermiona, ale nějak ji to překvapilo méně, než by čekala. Pohled z okna ukázal, že se nachází v přízemí. Rozhodně ne někde poblíž pracovny ředitelky.

Právě vyšla na chodbu, když se za rohem objevil uštvaně vyhlížející Neville. „Hermiono, co tady děláš?“ zeptal se.

„To je skvělá otázka,“ odpověděla. „Z nějakého důvodu mě letax nepřemístil do Minerviny pracovny, ale uznal za vhodné mě vyhodit tady.“ Nakloněním hlavy ukázala na nepoužívanou učebnu. „A ty?“

„Zdá se, že jsem se cestou na schůzi učitelského sboru také ztratil,“ přiznal Neville.

Hermiona a Neville se na sebe podívali a současně poznamenali: „Divné.“

Neville vytáhl hůlku a položil si ji na nataženou dlaň. „Ukaž mi cestu.“

Hůlka se několikrát otočila, než se zastavila. Hermiona naklonila hlavu. „Myslím, že to není sever.“

Když kouzlo seslala ona, výsledek byl úplně stejný. „Hm,“ dodala.

„Co teď?“

Znovu se podívala na hůlky. „Pojďme podle kouzla,“ navrhla.

Našli schodiště, které mělo vést na chodbu v sedmém patře a ke vchodu do Minerviny pracovny. Nevedlo. Místo toho se ocitli před sochou Borise Bezradného.

„Hm. Bezradný je přesné,“ zamumlala Hermiona, když se vraceli po schodech dolů.

Zkusili to znovu a ocitli se před dveřmi koupelny Ufňukané Uršuly. Hermiona se zhluboka nadechla.

Třetí pokus je zavedl do opuštěné chodby ve druhém patře. „Myslím, že tady jsem ještě nikdy nebyla,“ podotkla Hermiona.

„Já taky ne,“ odpověděl Neville.

Když se otočili, schody zmizely. „A sakra,“ vykřikla Hermiona.

„Myslíš, že schody někdo proklel? Možná tu uvízneme navždycky.“ V Nevillově hlase zazněl zřetelný náznak paniky.

„Upřímně…“ začala Hermiona, než si všimla Nevillova obličeje. Zíral na stěny, které je obklopovaly, a tvář měl příšerně bledou. „Nejsme tu uvězněni. Najdeme cestu ven,“ řekla a položila mu ruku na rameno. „Už jsme prošli horšími věcmi.“

Neville přikývl.

Hermiona namířila hůlku na prázdné místo na zdi, soustředila se na to, co chtěla vidět, a nakreslila obrazec, který se všichni učitelé naučili v rámci části smlouvy ‚Pravidla, předpisy a postupy‘.

Žádný půdorys hradu se však na zdi nezhmotnil. Místo toho se objevila kresba. Zobrazovala nahého muže a ženu zaklesnuté ve vášnivém objetí. Když se Hermiona s Nevillem podívali blíž, žena zaujala horní pozici a její husté kadeře poskakovaly v souladu s ostatními aktivitami, které se na kresbě odehrávaly.

„Ehm,“ hlesl Neville a jeho tvář nabrala barvu velmi zralé jahody. „Nemyslím si, že tohle je mapa hradu.“

„To vidím,“ odsekla Hermiona. Znovu zamžourala na obrázek a cítila, jak se jí po těle rozlévají horké rozpaky. Pravda, už dlouho neměla sex, ale Neville ji prostě v tomhle směru nezajímal.

„Já jen… Myslím, že Hannah by se to moc nelíbilo,“ poznamenal Neville tichým hlasem.

„Podívej, Neville, nemám ponětí, kde se ten obraz vzal, a Hannah je velmi šťastná žena.“ Hermiona se na pohoršující obrázek na stěně zamračila.

Kresba zmizela a na místě, kde původně byla prázdná zeď, se znovu objevilo schodiště. Hermiona a Neville rychle sešli po schodech zpátky do přízemí. Jejich další pokus je přivedl k chrliči, který střežil vchod do ředitelny.

„Dunbarton,“ vyslovila Hermiona heslo. Téměř ji překvapilo, že chrlič uskočil stranou a odhalil otáčivé schodiště. Naklonila hlavu. „Myslíš, že nás to dovede tam, kam chceme jít?“

„To se dá zjistit jen jedním způsobem,“ odpověděl Neville, ale stále se na ni nepodíval.

Hermiona potlačila povzdech a následovala ho na schodiště. Když se ocitli před dveřmi Minerviny pracovny, zaplavila ji vlna úlevy.

Ta však netrvala dlouho.

„Měli jste tu být už před půl hodinou,“ zavrčela Minerva, ostentativně vytáhla kapesní hodinky a podívala se na ně. „Ale aspoň že jste tady. Což je víc, než můžu říct o vašich kolezích.“

„Promiňte,“ omluvila se Hermiona. „Cestou jsme zabloudili.“

Minerva se na ni zadívala. „Vy dva znáte tenhle hrad od svých jedenácti let, takže byste to měli raději vysvětlit.“

Když Hermiona a Neville dokončili své vyprávění, Minerva se tvářila zamyšleně. „Zdá se, že zatím nikdo nepřišel k žádné vážné újmě,“ shrnula to. „Nebýt rozsahu, skoro by mohlo jít o studentský žert.“

Hermiona si v hlavě znovu prošla události uplynulého dne a namítla: „Ale já si to nemyslím.“  

„Souhlasím. Na to je to příliš komplikované.“ Minerva si povzdechla. „Můžeme si udělat pohodlí, než se objeví zbytek mého personálu.“ Ukázala na židle seskupené kolem konferenčního stolu pod jedním z oken. Zvát zaměstnance na schůzky do své pracovny byla další věc, kterou Minerva dělala jinak než její předchůdci. Byla vlastně první ředitelkou Bradavic od dob Phinease Nigelluse, která pořádala pravidelné schůzky zaměstnanců. Její předchůdci spíše vyznávali styl ‚občas hodit poznámku a jednat s lidmi individuálně‘.

„Našel Bill něco?“ zeptal se Neville.

Minerva zavrtěla hlavou. „Ne. Dnes ráno znovu prohledal školu, jestli v ní nejsou stopy po černé magii nebo něčem neobvyklém, ale nic nenašel. Nabídl se, že zůstane, ale protože se nezdá, že by nám hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí, poslala jsem ho raději domů, aby byl s Fleur.“

„Kdy se má dítě narodit?“

„Termín mají zítra, takže Bill se vrátí příští týden a Michael ho může dost dobře zastoupit jako učitel obrany.“

„Každopádně bych to ráda vyřešila co nejdřív, než to začne být vážné.“ Minerva si povzdechla. „Dokud nebudeme vědět víc, můžete se klidně vrátit do práce. Dám vám vědět, až něco zjistím.“

ooOOoo

Do svého kabinetu došla Hermiona bez dalších zacházek. Po uvaření šálku čaje začala známkovat eseje pro třetí ročník, ale myšlenkami se stále vracela k oněm příhodám. Několik minut zírala na pergamen před sebou, aniž by cokoli viděla, zatímco se jí v hlavě stále přehrávaly události předchozích dní. Minerva měla pravdu; všechno to vypadalo docela neškodně, téměř jako studentský žertík. ‚Téměř‘ je zde to podstatné slovo. Odložila dva štosy esejí – ‚oznámkované‘ a ‚ještě nepřečtené‘ – a vytáhla ze zásuvky svého stolu svitek nového, čistého pergamenu. Ponořila brko do kalamáře a sepsala seznam všeho, co se stalo. Do dalšího sloupce si zapsala možná vysvětlení.

Znovu si přečetla, co napsala, a pak vytáhla hůlku. Nejdřív jen zkoušela různé kombinace a doufala, že náhodným srovnáním položek na seznamu získá nějaké vodítko. To se nestalo. Pak celý postup vyzkoušela pomocí několika vzorců z věštění z čísel. Opět nic. Zjevně potřebovala více údajů. Srolovala své dva seznamy do úhledného svitku a popadla několik listů čistého pergamenu a pár brk. Takto vyzbrojená se chystala jít do knihovny, když si všimla krkavce sedícího na okenním parapetu.