Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 41. Přísahat budu na tvém hrobě – 2/2

Večer už byl v plném proudu, když Draco náhle pocítil potřebu jít se nadýchat čerstvého vzduchu. Se svým dlaždičounem stále na rameni opustil Lenku a Astorii, které právě s velkou vervou cpaly do zmíráčka hromadu maličkých sušených mravenců, a zamířil k jedněm z francouzských dveří vedoucích do zahrady. Vyšel do teplého nočního vzduchu a sesunul se na jednu z laviček na terase. Tenhle večer byl bezpochyby tím nejlepším od chvíle, co Hermiona zmizela, ale přesto se stále cítil slabý – trochu klidu o samotě mu rozhodně prospěje.

Už nějakou dobu si hrál s dlaždičounem, který poskakoval mezi lavičkami a Dracovými koleny, když se k němu připojil Blaise.

„Všechno v pohodě, kámo?“ zeptal se a posadil se vedle něj. Dlaždičoun se okamžitě vrhl k nohavicím jeho kalhot, aby si je očichal.

„Potřeboval jsem na vzduch,“ odpověděl Draco prostě a pokrčil rameny.

„Dárky se ti líbily?“

Dracovy rty se natáhly do úsměvu a přikývl. „Stařík dostane infarkt, až vyleze z lochu. Vždycky zvířata v domě zakazoval. Zvířata a Weasleyovy.“

Blaise se rozesmál, ale náhle pocítil zvláštní píchání v nose – slzy. Proč měl najednou chuť brečet? Teď, když se Draco očividně zlepšoval, když to byl konečně první příjemný večer po věčnosti? Proč se cítil tak smutný?

Draco to musel vycítit, protože k němu po chvíli otočil hlavu. Dokonce i dlaždičoun nastražil ouška a zkoumavě Blaisovi hleděl do tváře. „A ty? Jsi v pohodě?“ zeptal se Draco s mírným zamračením.

Teprve v tu chvíli si uvědomil, že tu otázku svému nejlepšímu příteli nepoložil už… Merline, snad od dob dinosaurů. Najednou si připadal jako ten nejvíc sobecký parchant na světě. Blaise popotáhl a pokrčil rameny.

„Nemáš na ten den žádné vzpomínky, viď?“ zeptal se tiše, pohledem upřeným kamsi na obzor.

Dracovi se na okamžik zatajil dech. Blaise – zase - dokázal číst v jeho myšlenkách jako v otevřené knize. Otázka zněla: jak dlouho už to ví? Protože Draco neodpovídal, Blaise pokračoval.

„Protože kdybys něco věděl, řekl bys to už dávno…“

Draco pevně semkl rty. Dlaždičoun mu mezitím jemně okusoval ukazováček, ale on nereagoval.

„Došlo mi to časem,“ řekl Blaise tiše a sklopil pohled. „Nemlčíš proto, že bys nemohl mluvit, ale proto, že bys tím, co bys řekl, musel přiznat, že je nejspíš…“ Jeho oči se zvedly zpět k Dracovi a v pohledu měl zoufalou prosbu – aby ho vyvedl z omylu, aby pro jednou špatně odhadl, co se odehrává v té zatraceně tvrdohlavé Malfoyově hlavě.

„Je mi to líto…,“ zašeptal Draco sotva slyšitelně.

„To není tvoje vina,“ vyhrkl hned Blaise a odkašlal si. „Asi jsme na tebe neměli házet úplně všechno… Věšeli jsme se na tebe jak na záchranný kruh, jako by stačilo, aby ses jedinkrát ozval – a všechno by se spravilo, Hermiona by se vrátila. Potter měl pravdu, jsme poserové…“

Draco zavrtěl hlavou, zatímco si dlaždičoun hrál s knoflíkem na jeho saku. „Nejsme poserové. Děláme jen to, co zvládneme…“ zašeptal a nevšímal si smutného Blaisova výrazu.

V tu chvíli se otevřely francouzské dveře a na prahu se objevili Ron a Ginny. Ginny za nimi zavřela a Blaise si rychle otřel oči rukávem.

„Aha, tady jste!“ řekl Ron, když přistoupili blíž. „Co tu děláte?“

Draco se jen tak tak udržel, aby neprotočil oči. „Původně jsem si chtěl jen na chvíli vydechnout a užít si trochu samoty…,“ zabručel, což na Rona působilo jako ledová sprcha.

„Jasně, chápeme, tak my zase jdeme, jestli otravujeme,“ zahučel a otočil se k odchodu.

Draco se otočil za ním. „V klidu, Weasley. Když už jste mi koupili tak skvělý dárek, můžete zůstat…“

Ron svraštil obočí, ale přesto se vrátil. „A co z toho plyne? Že kdybychom ti dali něco na prd, tak nás rovnou vyhodíš?“

Draco mu věnoval nečitelný pohled. „Možná jo, možná ne.“

Blaise se uchechtl a Ginny ho brzy následovala. Bylo tak dobré zase slyšet Draca mluvit. A ještě lepší bylo slyšet ho hašteřit se s někým…

Ginny se posadila na lavičku vedle Blaise a Ron ji napodobil. To ovšem znamenalo, že se musel každý trochu posunout, což Draco nakonec udělal, přičemž si tentokrát dovolil i to decentní protočení očí. Tolik k pár minutám klidu a samoty – těm už mohl definitivně dát sbohem.

*****

Nottův polibek, jakkoli byl odporný, uvrhl Hermionu do hlubokého bezvědomí na téměř čtyřicet osm hodin. Ani jediný sen, ani jediný zvuk, žádný vjem nenarušil její spánek, takže když otevřela oči, měla téměř pocit, že je zavřela jen na půl vteřiny. A přesto se cítila dokonale odpočatá. Byl to opravdu zvláštní pocit.

Bylo ale i něco dalšího, co bylo zvláštní. Matrace její cely se jí zdála mnohem měkčí. Hermioniny oči zkoumaly temnotu kolem. Už nebyla ve své trezorové místnosti. Ležela na obrovské posteli pokryté hřejivou, silnou peřinou. Otočila hlavu doleva. Slunce pronikalo skrz dřevěné okenice a paprsky světla křižovaly temný pokoj. Hermiona v nich viděla tančit drobné prachové částice, vznášející se ve vzduchu. Jinak bylo naprosté ticho.

Pomalu a opatrně vstala z postele a zamířila ke dveřím. Staré parkety pod její váhou lehce zavrzaly a ona okamžitě ztuhla, aby naslouchala. Byl tu Nott? Odpověď přišla vzápětí v podobě posměšného hlasu v její hlavě.

Ano, jsem tady. V obýváku. Pojď za mnou.

Hermiona sevřela pěsti. Byla vzhůru teprve pár vteřin a už se jí vetřel do hlavy. Zuřivě zvažovala, že si zase lehne – jen pro ten pocit, že mu nebude po vůli – ale k jejímu zděšení se její nohy rozhodly jinak. Bez jejího vědomí se vydaly z ložnice přímo do obývacího pokoje. A opravdu – byl tam. Seděl pohodlně na obrovské pohovce a četl si.

Otočil k ní usměvavou tvář a zavřel knihu, kterou si položil na klín.

„Hermiono…,“ pozdravil ji tónem, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech.

„Proč už nejsem v…,“ začala tichým hlasem a ukázala směrem k chodbě.

Nott pozvedl obočí. „Chybí ti to?“ utrousil posměšně. „Můžeme to snadno napravit.“

Hermiona rychle zavrtěla hlavou. „Ne.“

Theo se uchechtl a poklepal na pohovku vedle sebe. „Pojď sem.“

„Ani nápad,“ odsekla Hermiona a ustoupila o krok.

Mladík si povzdechl a protočil oči. „Ty si myslíš, že máš na výběr?“

„Ano. Přesně tak.“

Nottův výraz potemněl a upřel na ni zlověstný pohled. „Okamžitě-si-sedni,“ zasyčel a pronikl jí očima až do morku kostí.

Hermiona chtěla znovu ustoupit, ale stejně jako předtím v ložnici, její tělo ji zradilo. Bezmocně sledovala, jak její nohy samy došly až ke gauči, jak se její kolena ohnula – a v příštím okamžiku už seděla vedle svého věznitele. Do očí jí vhrkly slzy a roztřásla se.

„Co… co jsi mi to udělal?“ vydechla hlasem vyšším, než bylo obvyklé.

Nott se usmál, objal ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Opřel si hlavu o její rameno a zašeptal jí do ucha: „Chtěla jsi spát. Jen jsem ti pomohl… Asi jsem zapomněl zmínit, že to bude mít nějaké vedlejší účinky.“

Hermiona tiše vzlykla. Toužila se pohnout, odstrčit ho, vykroutit se z jeho odporného objetí – ale nedokázala to. Už neměla kontrolu nad vlastním tělem.

„Proč?“ zakňourala, zatímco jí po levé tváři stekla slza. „Proč mi to děláš?“

Nott si povzdechl, odhrnul jí pramen vlasů za ucho a odhalil tak její tvář i krk, které pak jemně pohladil. „Kolikrát ti to mám ještě opakovat, Hermiono?“ zamumlal a jeho rty se dotkly jejího ramene. „Chtěl jsem tě jen pro sebe. Podařilo se mi to. Dobře já.“

Hermiona se zamračila a popotáhla. Pak k němu obrátila vlhké oči a probodla ho pohledem. „Nikdy nebudu tvoje, Notte. Budu se bránit, já —“

„Ty si vážně myslíš, že můžeš?“ přerušil ji posměšně, když ji pustil. Hermiona toho okamžitě využila a odtáhla se co nejdál.

„Dobře, tak ti něco ukážu. Zahrajeme si malou hru, ty a já. Připravená?“

Hermiona na něj zírala s naprostým nepochopením. „Cože?“

„Říká se tomu ‚Kuba řekl‘!“ oznámil vesele Nott a opřel se hlavou o opěradlo. „Znáš tu hru, Hermiono?“

Jeho falešně veselý tón ji děsil víc než jakékoli výhrůžky. Hermiona se roztřásla a mlčela. To, kam tahle konverzace směřovala, se jí ani trochu nelíbilo.

A protože se k odpovědi neměla, Nott jen pokrčil rameny…

„To je jedno, pravidla jsou jednoduchá. Kuba řekl… zatoč se dokola.“

Hermiona s hrůzou zjistila, že se otáčí na patách, dokud neudělá dokonalý obrat o tři sta šedesát stupňů. To snad ne…, křičela v duchu.

„Kuba řekl… přines mi pití z… jak se to jmenuje? Jo, led-ni-ce,“ pokračoval Nott a pobaveně sledoval, jak Hermiona odchází do kuchyně. Když se vrátila s plechovkou ledového čaje a poslušně mu ji podala, rozchechtal se a hlasitě otevřel víčko, než se napil. Hermionin výraz se přímo před očima rozkládal.

„Nenávidím tě, Notte… Nenávidím tě, jsi… jsi naprostý zvrácený psychopat, šílený —“

„Kuba řekl: zmlkni,“ zavrčel, oči přimhouřené. Hermiona okamžitě zavřela ústa a už nevydala ani hlásku. Jediné, co ještě vyjadřovalo její vztek, byly oči, které Notta propalovaly pohledem tak silným, až se zdálo, že by ho mohly roztrhat na kusy jediným mrknutím.

Nott se zvedl z gauče a postavil se těsně před Hermionu. Její urážky se mu zjevně nezamlouvaly a z jeho tváře zmizel veškerý úsměv. Naklonil se tak blízko, že se jejich obličeje téměř dotýkaly, a černýma očima pronikl až do její duše. Hermiona okamžitě cítila, jak se z ní vytrácí veškerá vůle.

„Kuba řekl: vyskoč z okna…,“ zasyčel vztekle.

„N-ne…,“ prosila Hermiona, zatímco ji její nohy vedly přímo k jedněm z vysokých oken s výhledem na malý zelený park. Viděla, jak její ruce otáčejí klikou, jak se okenice otevírají. Cítila, jak zvedá nohu, přehazuje ji přes zábradlí, a její prsty svírají chladný železný rám. Právě se chystala přehodit druhou nohu, když se znovu ozval jeho hlas.

„Nehýbej se. Podívej se dolů.“

Hermiona poslechla a zachvěla se. Vždycky trpěla závratěmi, ale teď, když visela nad prázdnotou, měla pocit, že se jí žaludek obrací naruby. V tom jí to došlo. Byla venku. Okno bylo otevřené – mohla by třeba přivolat pozornost někoho zvenčí. Souseda? Náhodného kolemjdoucího?

Na to ani nemysli, Hermiono, uchechtl se v její hlavě Theodor. Zakazuji ti vydat jediný zvuk.

Hermiona se pokusila zakřičet, ale marně. Pokud bude mít Nott vždycky náskok, nikdy se nedostane ven… Slyšela, jak se k ní přibližuje, a pak ucítila jeho ruce po stranách svého těla, jak je opírá o kovové zábradlí.

„Pořád si myslíš, že mi dokážeš odporovat?“

Zavřela oči a po tvářích jí stékaly další slzy. Pomalu zavrtěla hlavou.

Nott se opět usmál a zvedl ji – jednou rukou pod koleny, druhou za pas – aby ji odnesl zpět dovnitř. Nepostavil ji na zem, místo toho sklonil hlavu a jemně jí dýchl na krk.

„Tak co myslíš, Hermiono? Jaký příkaz bych ti mohl dát příště?“ zašeptal jí do ucha, zatímco se snažila hlavu odtáhnout.

„Požádej mě, abych tě zabila. To bych udělala s potěšením,“ procedila skrz zuby s nenávistí.

Theo se rozesmál. „O tom vůbec nepochybuju…“ Pak ji postavil zpátky na podlahu, ale držel ji pevně u sebe. „A co kdybych ti přikázal zapomenout, že kdy existoval nějaký Draco?“

Hermiona vytřeštila oči. Ne. To ne. Cokoliv, jen tohle ne…

Nott otevřel ústa, aby pokračoval, ale vtom se bytem rozezněl domovní zvonek. Hermiona sebou prudce trhla a Theo se otočil ke vchodu.

„Aha, to bude suši…“ pustil ji jako by nic a odkráčel ke dveřím.

COŽE?!, proběhlo Hermioně hlavou. Celá situace byla naprosto absurdní.

„A samozřejmě, že se ani nehneš, nevydáš ani hlásku, atd., atd., znáš to…“ varoval ji Nott, když z komody bral bankovku.

Ano, znala to. I kdyby se chtěla vzepřít, nemohla. Slyšela, jak kurýr předává jídlo, jak bere padesátieurovou bankovku, a pak se dveře opět zavírají. Nott se vrátil s igelitkami plnými japonského jídla. Hermiona si usilovně opakovala cokoliv jiného než jméno Draco, doufajíc, že Theodor mezitím zapomněl, co říkal. Zachráněná zvonkem, pomyslela si. Ale hned se za tu myšlenku proklínala. Musí si dávat pozor i na myšlenky, pokud si chce uchovat alespoň nějaké vlastní.

Utřela si slzy a zhluboka dýchala, aby se uklidnila.

„Večeřeééé,“ zazpíval Nott a postavil tašky na stůl.

Hermiona zakroutila hlavou. Tohle je zlý sen…

„Hni kostrou, Grangerová, jdeme jíst,“ zavrčel Theo, zatímco se usazoval. Hermiona, nucená uposlechnout, si sedla naproti němu a zatvářila se znechuceně. Beze slova sledovala, jak rozbaluje maki, suši, rýži, salát z bílého zelí a špízy. Připravil sójovou omáčku, rozdělil jednorázové hůlky, a začal jíst. Hermiona umírala hlady, ale vzdát se tak snadno? Nikdy.

„No tak – není nám krásně? Ty, já a jídlo až pod nos?“ poznamenal ironicky Theo a hodil do sebe lososové maki.

Hermiona na něj vrhla znechucený pohled. „Tak takhle budeme žít, jo? Já tě budu každý den nenávidět o trochu víc, ty mi budeš dávat zvrácený příkazy, kterým se nedokážu vzepřít – a večer budeme v poklidu večeřet suši nebo večeři, kterou ti s láskou navařím, zatímco ty budeš v práci?“

Nott ztuhl s hůlkami ve vzduchu. Pak se mu po rtech rozlil pobavený úsměv a mrkl na ni. „Ale no tak, zlatíčko – není to přesně to, co dělají všechny letité manželské páry?“

Hermiona zatnula zuby a její obličej se zkřivil zlostí. Pak popadla jednorázové hůlky, vztekle je rozbalila a přitáhla si k sobě krabičku se suši. Hlasem přehnaně veselým prohlásila: „Na tvém místě bych si dobře schovala číslo na toho rozvozce, Theodore. Protože ti přísahám, že jediná jídla, která ti kdy uvařím, budou obsahovat nezanedbatelný množství jedu. Dobrou chuť, drahý.“

A s falešným úsměvem si strčila do pusy první kousek suši, zatímco Nott ji sledoval – napůl pobavený, napůl podrážděný.

*****

Harry Potter se s hlasitým prasknutím přemístil a objevil se u vstupu na hřbitov Highgate, na okraji Londýna. Když byl dítě, několikrát toto místo navštívil a vždycky měl rád zvláštní atmosféru, která tu panovala. Tenhle přírodní hřbitov neměl žádné úhledné záhony ani upravené cestičky. Příroda si tu brala, co jí právem náleželo — stromy prorůstaly mezi hroby, kořeny zvedaly náhrobky ze země, plevel zakrýval nápisy na kamenech a za soumraku se mezi náhrobky vznášela mlha připomínající ducha. Bylo to nádherné místo. Tedy… bývalo, než tu byla pohřbená Hermiona.

Hlídač u brány zvedl hlavu a poznal ho. Ani se neobtěžoval mu připomenout, že do zavírací doby zbývá sotva půl hodiny. Harry to věděl. Ostatně, chodil sem téměř každý podvečer už dva a půl měsíce. Dva a půl měsíce samoty, během nichž si udělal nepříliš lichotivou inventuru svého života. Aby byl upřímný, už asi dva týdny mu ten poustevnický způsob existence začínal lézt na nervy, ale prostě v sobě nenašel odvahu udělat krok směrem k Ronovi. K Ginny. Ke… vlastně komukoliv. Komukoliv kromě Hermiony pod její žulovou deskou.

Prodíral se mezi rozbitými náhrobky a nachýlenými kamennými anděly, skláněl se pod větvemi a obcházel staré hrobky… Jako každý den čekal, že najde Hermionin náhrobek zavalený květinami a různými vzkazy.

„Naší přítelkyni.“

„Přátelství je pouto, které nelze zpřetrhat.“

„Ukolébej její spánek svým nejněžnějším zpěvem.“

Jako každý den čekal, že odstraní zvadlé květiny, postaví na nohy vázy, které shodil vítr, a očistí její jméno vyryté zlatým písmem.

Obešel poslední hrobku a zůstal stát. Někdo už tam byl. A nebyl to jen tak někdo. Harryho první instinkt byl otočit se na patě a zmizet, v naději, že si ho návštěvník nevšiml. Marná snaha.

„Pottere?“

Harry ztuhl. Do háje. Pomalu se otočil zpátky k Hermionině hrobu. Seděl na něm Malfoy, zády opřený o vztyčený kámen. Vypadal mnohem líp než naposledy, co ho Harry viděl. Což dávalo smysl, jelikož tehdy se Malfoy nehýbal, nemluvil a ležel na nemocničním lůžku ve stavu hluboké apatie.

„Malfoyi.“

Najednou něco malého a rychlého proběhlo vpravo od Harryho a ten leknutím uskočil stranou. Ale nebylo to nic jiného než… fretka?

„Co to jako je za potvoru?“ vyhrkl, zaskočený tou drobnou bestií.

„Můj narozeninový dárek,“ odpověděl Malfoy a poklepal nehty na kámen, aby dlaždičouna přivolal. Zvířátko poslechlo a přišlo se přitulit ke svému pánovi, neodpustilo si ale zvídavý pohled Harryho směrem.

Ten nasadil rozpačitý výraz. „Och, ech… všechno nejlepší k narozeninám.“

„To bylo před dvěma týdny,“ odvětil Draco lakonicky.

Nastalo ticho. Harry přešlapoval z nohy na nohu, celý nesvůj. „No, ech… asi tě tu nechám…“ zamumlal a naznačil, že se chystá odejít.

„Tak tady se schováváš celou tu dobu?“ ozval se Draco mírně kysele, když se k němu Harry už obrátil zády.

„Promiň?“ zeptal se a otočil se zpět s lehce dotčeným výrazem.

„Je tu pěkně uklizeno, takže předpokládám, že sem někdo chodí pravidelně…“ pokračoval Draco. Pohledem mu vyčítal víc, než říkal slovy.

Harry otevřel pusu, pak ji zase zavřel. A nakonec znovu otevřel. „A něco mi říká, že ty jsi tu naopak poprvé?“ odvětil ve stejném tónu. Z Malfoyova výrazu poznal, že se trefil. Ano, pravděpodobně to byla vůbec první návštěva Draca Malfoye  u Hermionina hrobu. Harry svých slov okamžitě litoval, ale už bylo pozdě.

„Proč ses ještě neozval těm zrzounům?“ zeptal se Draco a podrbal dlaždičouna za oušky.

„Co je ti do toho?“ odsekl Harry bez zaváhání.

„Je mi do toho, protože mé rodinné sídlo se mezitím proměnilo ve Weasleyland, jestli ti to náhodou uteklo…,“ odpověděl Draco s pozdviženým obočím.

„A to ti vadí?“

Draco pokrčil rameny. „To jsem neřekl.“

Harry sklopil oči. „Věř nebo ne, beze mě je jim líp.“

Draco přikývl, ale jeho výraz jasně naznačoval pochyby. „Když myslíš…“

Další ticho.

„No nic… já tě asi nechám… v klidu se rozloučit, nebo… dělat to, cos dělal, než jsem přišel,“ zamumlal Harry a znovu se otočil k odchodu.

„Na rozjímání jsem měl času až až, Pottere,“ zavrčel Draco a probodl ho pohledem. „Zůstaň. Jestli se vrátím na panství a řeknu jim, že jsem tě potkal a nechal tě jít, tvoje holka mě uvaří v kotli.“

Harry si povzdechl a posadil se do trávy naproti Malfoyovi a jeho zvířeti. „Jak dlouho už tu vlastně jsi?“

„Netuším, vyrazil jsem hned po obědě…,“ odpověděl a pokrčil rameny.

Harry vytřeštil oči. „Malfoyi, je půl šesté odpoledne.“

„Fakt?“ podivil se a zvedl obočí. „Hm… Možná bych se měl vrátit. Blaise už si určitě dělá starosti – bál se, že to tu vezmu po vzoru Romea a Julie, když uvidím její hrob… Nechceš přijít na večeři?“

Ta otázka byla tak absurdní, že měl Harry pocit, že sní. „Slyšel jsem správně? Zveš mě na večeři? K sobě domů?“

Malfoy mlčky přikývl, ale když viděl Harryho nevěřící výraz, povzdechl si. „Hele, Pottere, řeknu ti to na rovinu. Fakt si musíš přijít vyzvednout svého kámoše.“

„A to jako proč?“ zavrčel Harry.

„Důvodů mám dost,“ odvětil Draco. „Za prvé — krade mi nejlepšího kamaráda. Za druhé — mám alergii na zrzky. A to myslím vážně. Nejprve se mi udělají pupínky, pak začnu otékat, nemůžu dýchat, pálí mě oči, teče mi z nosu—“

„Dobře, už jdu,“ zabručel Harry a naznačil, že vstane.

„A taky proto, že bez tebe je z něj troska,“ přerušil ho Draco, tentokrát vážným tónem. Harry se na něj zamračil.

„A tebe zajímá Ronovo duševní zdraví, protože…?“ zeptal se Harry ironicky.

„Protože on — a podstatná část jeho famílie — mi dali vážně skvělý narozeninový dárek. Fakt praktický, víš? A problém je, že nechci zůstat Weasleymu nic dlužen…“ pokračoval Draco a zadíval se Potterovi zpříma do očí. „A protože netuším, kdy má narozeniny…“ Když Harry pootevřel ústa, že mu to řekne, Draco zvedl ruku, aby ho umlčel. „Ne, Pottere. Je mi to u prdele. Stejně jako moje první krabička gelu na vlasy. Jediný dárek, co mě napadá, jak mu to oplatit, sedí zrovna teď přede mnou.“

Harry ho chvíli tiše pozoroval.

„Pottere, je čas.“

Harry sklopil oči a přikývl.

„Já vím.“

Následovalo ticho, pak Harry odvrátil pohled. „A Ginny… je tam taky?“

„Jo, je,“ odpověděl Draco tiše.

Harry pevně sevřel rty. Podle výrazu v jeho obličeji ale Draco poznal, že má vyhráno.

„Jdi napřed, Pottere. Připojím se u brány. A ani se neopovažuj zmizet,“ procedil mezi zuby, když vstal, aby srovnal květináče a odstranil zvadlé kytky. Harry se taky zvedl, ustoupil a lehce vyvedený z míry se vydal zpátky. Nedokázal rozklíčovat, jestli to Malfoy udělal čistě proto, aby se zbavil Rona, nebo ho chtěl skutečně odměnit — a možná se i obával o jeho stav. Myšlenka na to, že zase uvidí všechny své kamarády, ho děsila, ale Draco měl pravdu: byl nejvyšší čas. Už žádný Pán zla, žádná válka, žádné nebezpečí. Tak proč si sám bránil žít normální a šťastný život? Merlin ví, že ho Ginny zabije hned, jak překročí práh… nebo ho obejme. Nebo ho obejme a pak zabije. A poprvé v životě ho ta představa, že mu někdo půjde po krku, vlastně rozesmála.

Draco mezitím upravil vše kolem Hermionina náhrobku a jeho pohled spočinul na oválné fotografii těsně pod vyrytými daty narození a úmrtí. Hermiona se na něj široce usmívala a Draco se přistihl, že jí chce úsměv oplatit.

„Říkal jsem ti, že ho tam dostanu… Tvůj kámoš je fakt předvídatelný,“ zamumlal Draco a zakroutil hlavou.

Jeho úsměv ale vyprchal. Hermionin zůstal stejný — jako by byla odsouzená navěky se usmívat bez důvodu. Sáhl do kapsy svého saka a vytáhl malou krabičku. Otevřel ji a uvnitř, upevněné drobným klipem, byla tři pírka ze zmíráčka. Pevně semkl rty a krabičku zavřel. Dívat se na ta pírka mu dělalo dobře.

„Snape jich potřebuje osm, aby mohl uvařit ten lektvar,“ prohodil směrem k věčnému Hermioninu úsměvu. Potlačil smích. „Občas mám chuť to ptáče popadnout a oškubat ho dohola, jen abych to trochu urychlil… Ale je krásný. A chci, abys ho jednou viděla. Nejlépe s co nejvíc peřím…“ Draco se přestal usmívat. „Tedy… pokud jsi… Totiž, pokud nejsi…“ Zmlkl a uložil krabičku zpátky do kapsy. „Brzy zjistím, co se ti stalo, Hermiono. Slibuju.“

Hermiona se pořád usmívala a Draco zakroutil hlavou.

„Do háje, pozval jsem Pottera na večeři k sobě domů. Otce fakt klepne, až se to dozví.“