Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5.

Pod nohama jí křupala zmrzlá půda a ve vzduchu byl cítit sníh. Hermiona, zahalená do teplého pláště, šály, čepice s bambulí a palčáků, cítila, jak ji mráz štípe v nose. Krkavcovi zima zřejmě vůbec nevadila; spokojeně se jí pohupoval na rameni, když kráčela dolů k bráně.

„Sníh dokáže být krásný, nemyslíš?“

Krkavec zakrákal.

„I když by asi ztížil lov,“ pokračovala Hermiona. „Ale ty stejně moc nelovíš, že? Když tě Blinky, ale i ostatní skřítci tak rozmazlují.“

„Kr-rá.“

„Zdá se, že tě má opravdu ráda. Zajímalo by mě, čím to, že si tě okamžitě oblíbila?“ Opatrně obešla kus ledu.

Najednou se zastavila a krkavec jí na okamžik zatnul drápy do ramene. „Domácí skřítci. Samozřejmě. Proč mě to nenapadlo dřív? Možná vědí něco, co my ne.“

Hermiona pokračovala v cestě dolů k bráně a v duchu si poznamenala, že si s Blinky promluví později.

Jakmile opustili školní pozemek, krkavec vzlétl a ve velkých kruzích se jí vznášel nad hlavou. Hermiona se za ním dívala. V letu vypadal nádherně a velmi elegantně.

Právě když dorazili ke Třem košťatům, ucítila, jak se jí krkavec usadil zpátky na rameno.

Nikdo na přítomnost krkavce ani nemrkl. I když pověst hospody nebyla tak pochybná jako U Prasečí hlavy, stále se tu obvykle vyskytovali nejrůznější návštěvníci, z nichž mnozí si s sebou přiváděli různá zvířata – některá jako společníky, jiná na prodej – a dost z nich patřilo k těm, s nimiž se člověk nechtěl hádat. Rosalyn, Rosmertina dcera a současná hostinská, pokračovala v matčině politice předstírání, že společníci a další tvorové tam ve skutečnosti nejsou, pokud se chovají slušně.

Hermiona zahlédla Ginny u stolu v zadním rohu, vedle ní v nosítku pokojně pochrupovala sedmiměsíční dcera. Hermiona se podívala na Rosalyn, která pokrčila rameny. Pokud šlo o ni, mudlovský svět a jeho zákony byly na hony vzdálené Prasinkám, takže Rosalyn se k miminkům chovala stejně jako k společníkům: dokud nedělaly povyk, prostě je přehlížela. Pomohlo i to, že Ginny Potterová bývala slavnou střelkyní Holyheadských harpyjí.

Po odbočce k baru se Hermiona vydala ke stolu se sklenicí pomerančového džusu v ruce. Ginny vstala, jakmile Hermionu uviděla, a už se ji chystala obejmout, když si všimla krkavce na Hermionině rameni. Spěšně ustoupila o krok dozadu. „Ahoj, Hermiono.“

Hermiona odložila sklenici. „Ahoj, Ginny. Neboj se, neublíží ti.“

„Jo, ale pochybuju, že by ocenil objetí,“ odvětila Ginny.

Hermiona se ušklíbla. „Nejspíš ne, není zrovna mazlivý typ.“

Obě ženy se usadily na lavici, zatímco krkavec vzlétl a posadil se na opěradlo vedle Hermiony. „Tak jak se má moje kmotřenka?“ zeptala se.

„Dobře, a je to pěkná potvora,“ odpověděla Ginny a její láskyplný výraz překryl její drsná slova. „Až bude starší, dá klukům co proto.“

„To je dobře,“ usmála se Hermiona na Lily Lenku a pak zamžourala na tabuli, na které byla napsaná denní nabídka obědů.

„Jo, a Harry tě pozdravuje,“ dodala Ginny.

„Řekni mu, že ho taky zdravím.“

„Udělám to.“

Hermiona zrovna zvažovala, jestli má smysl dát si brambory s tuňákem a kukuřicí nebo sendvič s kuřecím salátem, když se Ginny zeptala: „Tak co je s tím krkavcem?“

„Myslím, že mě adoptoval.“

„Adoptoval tě?“

„Ano. Začalo to temné a bouřlivé noci…“

Ginny se začala hihňat.

„Začalo,“ řekla Hermiona.

„Jo, jasně. Tak pokračuj.“

Hermiona začala Ginny vyprávět, jak se krkavec poprvé objevil u ní doma, pak v Bradavicích a jak se na ni od té doby jakoby přilepil. Když skončila, Ginny se na krkavce podívala. Pak řekla: „Je to trochu zvláštní, ale zdá se, že se mu líbíš, a je… tak trochu hezký, že?“

„Myslím, že je velmi hezký,“ potvrdila Hermiona.

Ginny se usmála. „Jasně.“

„Chci ti toho povědět víc, ale nejdřív půjdu objednat.“

„Dám si kuřecí kari,“ zavolala Ginny.

U baru se Hermiona rozhodla, že si dá raději kuře s hranolky než sendvič. Když se vrátila ke stolu, vyprávěla Ginny o nedávných událostech ve škole.

„Zní to skoro jako něco, co by vymysleli Fred a George, ale rozsah je příliš velký. A ty opravdu nemáš ponětí, co to všechno způsobilo?“ zeptala se Ginny, když Hermiona skončila své vyprávění.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Vůbec. Asi takhle, Angelina, Michael a já jsme prošli všechny knihy v knihovně kvůli nějakému vodítku. Minerva nic nenašla a ani duchové a portréty nemají tušení, co se děje. Cestou sem jsem si uvědomila, že se nikdo neobtěžoval promluvit si s domácími skřítky; jestli ani oni nic nevědí, nemáme, čeho se chytit.“

Rosalyn pokynula, že jídlo je hotové, a Ginny odešla pro jejich talíře. Když se vrátila ke stolu, vypadala zamyšleně. „Chceš si o tom promluvit s Harrym?“

„Ano, napadlo mě, jestli by pro nás nemohl trochu zapátrat v záznamech UKZ. Minerva zatím nechce zahájit oficiální vyšetřování na ministerstvu, takže by musel být diskrétní.“

Ginny přikývla. „Řeknu mu, aby ti poslal sovu.“

Krkavec vyskočil na stůl a zkoumavě si prohlížel jejich jídlo. Ke cti Ginny sloužilo, že ani nemrkla okem, když mu Hermiona nabídla kousek kuřete, a dál ho při jídle občas krmila hranolky.

„Ty samozřejmě víš, kdo by to dokázal v mžiku vyřešit, viď?“ zeptala se Ginny po chvíli a její hlas zněl pečlivě neutrálně.

„Možná,“ odpověděla Hermiona nezávazně. „Ale to by se musel nejdřív objevit.“

„Pořád nechápu, proč ses ho tenkrát víc nesnažila najít,“ poznamenala Ginny.

„Protože nechtěl být nalezen. A když chce někdo jako Snape zmizet, tak zmizí.“ Povzdechla si. „Vážně, Ginny, tohle už jsme probírali stokrát.“

„Já vím. Já jen…“ Ginny zaváhala. „Byla jsem si tak jistá, že mezi vámi něco je. Vždyť jste spolu po válce trávili tolik času a nemluvila jsi prakticky o ničem jiném.“

Hermiona nakrmila krkavce posledním hranolkem, než odpověděla: „Myslím, že mě viděl nanejvýš jako kamarádku. Někdy se zdálo, že je v tom něco víc, ale možná jsem si to jen představovala. Vždyť to bylo těsně po válce, bylo mi teprve devatenáct a všichni jsme byli dost otřesení.“

„Hm,“ řekla Ginny.

„Ale víš, co je opravdu zvláštní? Myslím tím, že jsem po něm posledních deset let netoužila, nebo tak něco. Víš, že ne. Chci říct, chodila jsem s jinými muži a tak, ale z nějakého důvodu jsem každého, koho jsem potkala, pořád srovnávala se Snapem. Je to vážně hloupé.“ Hermiona kreslila vidličkou vzory do zbytků omáčky.

„Trochu,“ připustila Ginny. „Ale jednoho dne najdeš někoho, kdo se vyrovná tvým standardům.“

„Tady nejde o standardy. Chci jen někoho, kdo je zajímavý, kdo si občas přečte nějakou knihu, kdo mě během půl hodiny neunudí k slzám.“

„Aby tě nenudil, musel by číst trochu víc než jen občas,“ podotkla Ginny s úsměvem.

„Ano, to je pravda.“ Hermiona se rozhodla, že je čas změnit téma. „Celou dobu jsme mlely o mně, už toho bylo dost. Pověz mi, co se děje s tebou? Je pravda, že tě Věštec požádal, abys příští rok dělala reportérku Ligy?“

Ginny se rozzářila. „Ano, budu jejich zvláštní zpravodajkou.“

ooOOoo

Hermiona neztrácela čas a hned po návratu do Bradavic zavolala Blinky.

Skřítka se objevila téměř okamžitě, jak bylo jejím zvykem. „Jak může Blinky pomoci?“

„Blinky, jistě sis ty i ostatní domácí skřítci všimli, že se v poslední době dějí podivné věci?“

Blinky přikývla.

Hermiona formulovala svou další otázku opatrně. Přestože se se skřítky zacházelo jinak než za jejích školních let – po válce proběhla značná diskuse a následné změny v právech kouzelných tvorů – stále měli tendenci trestat se za nejrůznější – často vymyšlené – chyby. „Vím, že to, co se děje, není tvoje vina, ale víš ty nebo někdo z ostatních skřítků, o co by mohlo jít? Viděli jste už někdy něco takového?“

Blinky chvíli mlčela a pak zavrtěla hlavou. „Ne, slečno. My skřítkové se také divíme. My o tom nic nevíme.“ Podívala se na Hermionu velkýma kulatýma očima.

Hermiona rychle řekla: „Děkuji, že jsi mi to řekla. To je vše.“

Blinky se uklonila a zmizela ještě rychleji než obvykle a se slyšitelným ‚prásk‘.

Hermiona se zamračila. „Zdá se mi to, nebo docela spěchala, aby těm otázkám unikla?“ poznamenala ke krkavci, který rozhovor pozoroval ze svého místa na Hermionině knihovně v obývacím pokoji. „Doufám, že Harry něco najde v záznamech UKZ.“

Přistoupila k oknu, které směřovalo na pozemek a k jezeru. Nedívala se na nic konkrétního a přemýšlela, jak by chtěla strávit zbytek sobotního odpoledne. Mohla by se znovu pokusit najít v knihovně něco, co by se týkalo nedávných událostí. Nebo by mohla dohnat, co se děje ve výzkumu kouzel. Připadalo jí to jako věčnost, co měla čas věnovat se zajímavější a náročnější stránce svého předmětu. Zdálo se však téměř frivolní oddávat se výzkumu, zatímco Bradavice čelily krizi.

Krize. Hermiona v duchu hodnotila ten výraz, zvažovala ho, ale ano, tohle byla krize. Zatím bylo jen čiré štěstí, že se nikomu nic nestalo, a všeobecná atmosféra obav, která školu ovládla, učení zrovna neprospívala.

Jak se tak rozhlížela po pozemcích, viděla, že navzdory mrazivému počasí je venku poměrně dost studentů. Z nějakého důvodu ji pohled na pár lidí, kteří se motali u jezera, z nichž jeden byl hubený, shrbený tmavovlasý chlapec, přiměl vrátit se v myšlenkách k rozhovoru s Ginny u oběda. „Vsadím se, že Severus by to dokázal vyřešit,“ řekla si.

Cítila, jak se jí při pomyšlení na Severuse sevřelo srdce. „Ať už jsi kdekoli, doufám, že se ti daří dobře,“ zašeptala.

Ozvalo se tiché zasvištění a na rameni se jí usadila známá tíha. Když se s krkavcem dívali na zimní oblohu společně, cítila se o něco méně osamělá.