Preklady fanfiction Harryho Pottera

Poslední slovo, kapitola 1. 

Nejšťastnějším dnem mého života byl den, kdy jsem dostala dopis z Bradavic a zjistila, že jsem čarodějka. Vždycky jsem měla ráda knihy, ale nikdy jsem nenašla téma, které by mě zajímalo tolik jako magie, a od prvního dne jsem o ní přečetla každou knihu, která se mi dostala do rukou. Když jsem poprvé uviděla hrad… no, jsem si jistá, že většina ostatních prvňáků cítila totéž, ale Bradavice jsou opravdu to nejúžasnější místo a vidět je v noci celé osvětlené mi prostě vyrazilo dech. Uvnitř to bylo ještě úžasnější. Četla jsem samozřejmě o začarovaném stropě ve Velké síni, ale číst o něm a vidět ho jsou dva úplně jiné zážitky. A duchové a sovy a pohybující se obrazy a schodiště – no, byla to prostě jedna úžasná věc za druhou. Předstírala jsem, že mě to neohromuje. Chovala jsem se, jako by mě čtení Dějin bradavické školy připravilo na všechna možná překvapení, ale stálo mě hodně úsilí, abych nechodila s otevřenou pusou.

Ten pocit nikdy úplně nezmizel – nezmizel skutečně. Pořád mi naskakuje husí kůže, když vidím, jak se v dohledu tyčí Bradavický hrad. Pořád mám v očích slzy, když si vzpomenu, jak jsem ho opustila na konci sedmého ročníku, rozloučila se se všemi profesory a naposledy nastoupila s Harrym a Ronem do Bradavického expresu. Pořád si myslím, že magie je ta nejzajímavější věc na světě, a část mě stále nemůže uvěřit, že jsem dostala ten dopis, stále nemůže uvěřit, že jsem opravdová čarodějka. Dokážu skutečně zvednout hůlku a přivolat sílu, která uvede věci do pohybu. Pořád se někdy musím štípnout.

Ale nic není dokonalé a někdy ve třetím nebo čtvrtém ročníku jsem si konečně uvědomila, že ne všechno v magickém světě je lepší než svět, který jsem tak postupně opouštěla. Rona jsem o tom samozřejmě nedokázala přesvědčit. Protože vyrůstal v kouzelnické rodině, bylo to pro něj všechno až příliš normální. Myslím ale, že Harry to chápal lépe. Rozhodně nedával přednost mudlovskému světu – jak by také mohl, vzhledem k tomu, co zažil se svou tetou a strýcem? Ale zdálo se, že se mnou souhlasí, že brky, i když jsou svým způsobem romantické, jsou mnohem horší než laciné plnicí pero. A pergamen… no, ten má tu otravnou tendenci se v nejhorší možnou chvíli srolovat, takže úplně ztratíte nit myšlenek, a pak se inkoust z toho zatraceného brku rozmaže a než se nadějete, přepisujete metr dlouhou esej o rituálech páření u ježibab. Mohla bych celé dny pokračovat o tom, jak otravné je snažit se učit při svíčkách, zvlášť když máte poletující vlasy. Zkoušeli jste se někdy učit, když je v místnosti cítit zápach spálených vlasů? A ty hodiny! Ano, je hezké vědět, že je „čas na večeři“, ale někdy by také bylo příjemné znát skutečný, přesný čas. Každý rok jsem si do Bradavic přinášela nové hodinky v naději, že vydrží, ale všechny ty ochrany profesora Brumbála něco udělaly s baterií a nikdy jsem neměla hodinky, které by přežily zařazování.

Prosím, nechápejte mě špatně. Pořád jsem raději byla čarodějka, která se musí vyrovnat s pár anachronickými nepříjemnostmi, než obyčejný mudla, ale tyto nepříjemnosti mi během léta doma dávaly něco, na co se můžu těšit. Elektřina znamenala, že jsem se mohla uprostřed noci podívat na digitální hodiny a vědět, jestli už brzy bude čas vstávat. Znamenalo to, že jsem mohla zůstat vzhůru dlouho do noci a číst si, aniž bych se musela bát, že se upálím. Znamenalo to, že jsem si mohla psát letní seminární práce na počítači rodičů. Později jsem je samozřejmě musela přepsat na pergamen, ale alespoň jsem objevila plnicí pero, které psalo hodně podobně jako brk, a nikdo se o tom nikdy nedozvěděl.

Prošla jsem si poněkud pokryteckým obdobím, kdy jsem si myslela, že bych měla své kouzelnické přátele převést z brků na inkoustová pera a z pergamenu na papír. Bylo to úplně stejné jako snažit se přesvědčit domácího skřítka, aby si vzal výplatu. Prostě o to neměli zájem a občas je moje úsilí dost uráželo. Čarodějky a kouzelníci mají rádi své anachronismy, děkuji mnohokrát. Konečně (přiznávám, že v těchto záležitostech se vzdávám pomalu) jsem si uvědomila, že pergamen, brky a všechno ostatní je součástí jejich kultury a že není mou věcí to měnit. Byla jsem pozvána do jejich světa, ale to mi nedávalo právo ho měnit podle svých rozmarů.

Odtud byl jen malý krůček k poznání, že některé mudlovské „vymoženosti“ jsou v rukou kouzelníků vyloženě nebezpečné. Samozřejmě ne plnicí pera, ale spousta elektronických zařízení prostě nepatří do blízkosti velkého množství magie. Zpočátku jsem si myslela, že s magií prostě nebudou fungovat, ale pravdou je, že některé z nich fungují, jenže tak, jak by rozhodně neměly. V prvním roce, kdy jsem byla prefektkou, se jednomu z nových mudlorozených Nebelvírů povedlo propašovat do hradu malé rádio. Uprostřed noci probudilo celou věž tím, že na plné pecky přehrávalo obscénní rapovou hudbu. Nic, co jsem udělala, ho nedokázalo zastavit ani utišit. Nakonec, asi po hodině, rádio prostě vzplálo, ale ne dříve, než se malí prvňáčci naučili spoustu nových slov.

To všechno je důvod, proč jsem nebyla zrovna nadšená, když jednoho dne do mé kanceláře dorazil pan ministr Weasley, následován třemi domácími skřítky nesoucími mudlovský počítač.

„Tra dá!“ řekl a zářil, když skřítci položili počítačovou skříň, monitor a klávesnici na můj stůl a pak se rozplynuli, jak to dokážou jen oni.

Zírala jsem na něj přes monitor. „Takže tě taky zdravím, Arthure.“

„Přinesl jsem ti počítač.“

„To vidím.“ Usmála jsem se na něj. Je těžké se neusmát nadšení Arthura Weasleyho, když je v přítomnosti mudlovského elektronického zařízení, ale kdybych věděla, co si pro mě chystá, pravděpodobně bych ten impuls potlačila.

„Je to krása, že?“ Přejel rukou po skříni a nadšený výraz v jeho tváři tomu gestu dodával téměř obscénní význam.

„To jistě je,“ souhlasila jsem. „Mohu se zeptat, co s tím mám dělat? Ty ochranné štíty…“

„Já vím, já vím,“ řekl a teď hladil monitor, věnoval mu stejnou pozornost jako skříni. „Žádná elektřina a tak dále. Proto jsem ti to přinesl. Chci, abyste ty a ostatní z týmu Magických inovací začali pracovat na způsobu, jak přimět počítače fungovat na magii. Chci, aby jeden byl na stole každého zaměstnance ministerstva do Vánoc.“

„Každého zaměstnance,“ zopakovala jsem slabě. Arthura zbožňuji; vždycky jsem ho zbožňovala. Ale jeho záliba v mudlovských zařízeních se nikdy nevyrovnala jeho znalostem o nich a výsledky byly občas neuvěřitelně chaotické. Ale jak se s ním hádat, aniž bych ho zranila? „Arthure, nemyslím si, že zaměstnanci ministerstva chtějí počítače.“

„Samozřejmě, že je nechtějí teď,“ řekl a odmítavě mávl rukou, „ale počkej, až je budou mít. Budou… jak tomu mudlové říkají? Chyceni v pavučině?“

„Surfovat po internetu,“ zamumlala jsem.

„To nemůže být správně,“ zamračil se. „Surfování má něco společného s vodou, že?“

Cítila jsem, jak mě začíná bolet hlava. Bolení hlavy, které bude trvat měsíce. Nejlepší bude vrátit konverzaci zpět do správných kolejí.

„Arthure, i kdybych tady ty počítače dokázala zprovoznit, opravdu si nemyslím, že by bylo moudré je připojovat k celosvětové síti. Bezpečnostní rizika by byla obrovská.“

„Hmm.“ Vypadal zklamaně, ale ani Arthur nebyl ochoten riskovat bezpečnost ministerstva. „No, mohla bys to zařídit tak, aby spolu mohli komunikovat? To by mi moc pomohlo. Už mě unavuje strkat hlavu do ohně dvacetkrát denně a měla bys slyšet Molly, jak pořád dokola mluví o stavu mých límců. Všechny ty saze, víš?“

„Slyšela jsem ji,“ připomněla jsem mu. A musela jsem uznat, že měl pravdu – představa, že bych mohla komunikovat bez použití letaxové sítě, byla lákavá. Pořád mám poletující vlasy, a čím méně času strávím s hlavou v krbu, tím jsem šťastnější. „Možná bychom mohli pro ministerstvo zřídit intranet,“ řekla jsem mu trochu neochotně, „ale o takových věcech moc nevím a pochybuji, že by o tom měl představu někdo z mých zaměstnanců. Všichni vyrůstali v kouzelnických rodinách, víš.“

„Někoho najdu,“ slíbil. „Cokoli potřebuješ. Pokud to ty a tví podřízení dokážete rozběhnout, najdu někoho, kdo udělá… co vlastně bude potřeba?“

„Síť.“

„Rozumím.“ Vytáhl hůlku, vytáhl ze spánku stříbřitou myšlenku a pak si ji zastrčil do náprsní kapsy. „Musím si pamatovat, že ji mám dát, kam patří, až se vrátím do kanceláře. Molly šílí, když najde moje myšlenky v prádle.“

V tomto ohledu jsem byla zcela na Mollyině straně, ale nechala jsem to být. „Dobře, Arthure, začneme s tím zítra. Pak se sejdu se svými zaměstnanci a naplánujeme si náš postup a dám ti vědět časový harmonogram, abys měl představu, kdy budeme potřebovat někoho, kdo se postará o sítě.“

„Skvělé!“ zvolal a naposledy láskyplně pohladil počítač. Bylo vidět, že opravdu nerad nechává vybavení v mé péči.

Znovu jsem se na to všechno podívala a všimla si, že něco chybí. „Ještě jedna věc,“ řekla jsem. „Byla k tomu myš?“

„Ehm, ne. Asi ne. Tohle je všechno, co bylo v krabicích,“ řekl se znepokojeným výrazem. „No, tady je.“ Pak vytáhl hůlku, vykouzlil malou polní myš a podal mi ji ocáskem napřed. „Bude to stačit?“

„Je to perfektní,“ ujistila jsem ho a malého tvora od něj převzala. „Děkuji.“

„Cokoli budeš potřebovat, Hermiono. Jen mi dej vědět.“ Vrátil se do své kanceláře a nechal mě o samotě s jedním novým počítačem a jednou zmatenou myší.

Pořád si dovedu představit ten nový nablýskaný počítač, jak mi leží na stole a čeká, až ho oživím.

Netušila jsem, že přivede k životu i mě.