Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hudba uprostřed noci

Chytlavá melodie pozvolna vtáhla Draca do jedné z temných chodeb Manoru. Každý její tón byl plný a dokonale zaoblený a pomalý žalozpěv ho vábil dál a dál. Před dvěma týdny odjel jeho otec navštívit jedno ze starších rodinných sídel a o několik dní později se vrátil s velkým kufrem. Od oné noci bylo možné slýchat šepot této svůdné hudby po celém domě. Matka tvrdila, že to hraje otec, ale Draco věděl, že lže. Lucius Malfoy hrál na flétnu mechanicky, bez citu a bez přemýšlení o hudbě. Ten, kdo zde teď hrával po nocích, byl mistr. Každá skladba byla zahrána naplno, každá nota zněla dokonale. Dnešní noc byla Dracovou poslední šancí tajemného hudebníka najít. Zítra se vydá do Bradavic, kde nastoupí do šestého ročníku.

Zastavil se před zavřenými dveřmi, přitiskl ucho ke dřevu a přimhouřil oči. Jeho tělo se napjalo. Hudba utichla a v hale se rozhostilo ticho, které o chvíli později přerušila jiná tesklivá melodie. Draco držel v rukách svou vlastní flétnu a jeho prsty se vznášely nad klapkami a snažily se držet s tajemným muzikantem tempo. Povzdechl si, krátce pohlédl do chodby za sebou a pak položil ruku na kliku. Dveře se s tichým cvaknutím pomalu otevřely.

Strčil hlavu dovnitř a propátral očima místnost, ale nenašel v ní ani živáčka. Zamračil se, couvl a začal dveře zavírat, když v tom ticho zšeřelého pokoje proťal tón. Draco se rychle rozhlédl na obě strany, vklouzl do místnosti a opatrně za sebou zavřel dveře. Bledé oči těkaly po malém prostoru a zaznamenaly trvale hořící svíčky umístěné na vysokém stole a prázdný portrét pověšený uprostřed stěny po jeho levé ruce. Tichý šepot flétny ho volal dál a nutil jeho ztěžklé nohy, aby se pohnuly směrem k bílé plachtě natažené přes druhou stěnu. Sáhl po látce, zhluboka se nadechl a lehce zatáhl. Pomalu sklouzla po zdi a sesunula se mu k nohám.

Na stěně visel velký portrét, jehož pozlacený rám pokrýval staletý prach. V pozadí se vzdouvalo a bouřilo temné moře, vlny s bílými čepicemi se valily pod uhlově černou oblohou ke břehu. Uprostřed obrazu stála osamělá ženská postava. Vítr cloumal a trhal černým pláštěm, který měla na sobě, a cuchal její tmavé vlasy. V rukou držela flétnu, která vydávala sladkou melodii. Draco si uvědomil si, že zadržoval dech, a tak do svých pálících plic rychle vtáhl vzduch. Čarodějka pokračovala ve hraní.

„Kdo jsi?“ zašeptal a jednou rukou jemně přejel těsně před obrazem. Čarodějce s havraními vlasy, které stékaly při hraní smutné melodie po tvářích slzy, ho zřejmě slyšela, protože přestala hrát. Místností rezonovaly poslední tóny. Pomalu otevřela oči a při pohledu na Draca se v těch éterických smaragdech objevil záblesk. Zachvěl se. Žena se zamračila, naklonila hlavu na stranu a pomalu oddálila flétnu od úst.

Po chvíli zaujala znovu původní pozici a zahrála několik tónů, přičemž ho pozorně sledovala. Draco se krátce zamyslel, a pak zvedl vlastní flétnu ke rtům a opatrně odpověděl na výzvu. Hrál pečlivě každý tón, a jak se pohupoval do rytmu, jeho blond vlasy se ve svitu svíček zlatě leskly. Žena se přestala mračit a s milým úsměvem pozvedla ruku a nasměrovala jeho pozornost k předmětu ležícímu na stole.

Draco se otočil a opatrně popošel blíž. Pak se vrátil pohledem k obrazu, protože ho zaujalo, že mu ona čarodějka připadala povědomá. Byla tu jistá podobnost s Potterem, což ho zmátlo, ale zavrtěl nad tím hlavou a obrátil svou pozornost k předmětu, na který ukazovala. Jeho ruka sáhla po podlouhlé krabičce. Dřevo, ze kterého byla vyrobená, mělo třešňově červený odstín s tmavými pruhy a na víku byl vyrytý drak s jiskřivým okem ze safíru. Znovu se krátce ohlédl přes rameno na tmavovlasou čarodějku, protože cítil, jak se mu její pohled vpaluje do zad.

Zamyšleně se kousl do rtu, odklopil spony uzávěru a krabičku otevřel. Na podložce v barvě burgundského vína ležela stříbrná flétna. Draco odložil svoji flétnu na stůl, sáhl do pouzdra a prsty láskyplně přejížděl po chladném kovu. Stříbrný povrch byl pokrytý malými obrázky draků, kteří se v zápalu boje vzpínali a řvali. Když pohladil klávesy, po bledých prstech mu přeběhl mráz a jeho ruka v reakci na to ucukla.

Znovu obrátil zrak k čarodějce na obraze a pozvedl jedno obočí. Zůstala potichu a už mu nevěnovala žádnou pozornost. Její pohled byl upřený na moře, ruce měla schované v záhybech šatů. Flétna, na kterou hrála, byla pryč. S přimhouřenýma očima zvedl nástroj z pouzdra. Ve světle svíček se leskl, zářil a sváděl ho.

Pohlédl letmo na prázdný portrét na druhé stěně a zamyslel se nad předmětem, který držel v ruce. Nikdo by si nevšiml, kdyby si ho vzal. Podivně se podobal jeho vlastní flétně. Jako by byla vyrobena podle nástroje, který právě držel. Přimhouřil oči, když těsně pod náustkem něco zahlédl. Prolínala se tu zakroucená písmena D a M. Jak naprosto dokonalé, pomyslel si, když prohazoval nástroje a do pouzdra ukládal svůj.

S dračí flétnou v ruce zaklapl víko a šel znovu přehodit látku přes obraz. V té chvíli ho opět upoutaly a zaujaly překvapivě zelené oči. Čarodějka sledovala, jak se přiblížil, a když sáhl po bílé plachtě, na tváři se jí objevil úsměv. S očima jen pár centimetrů od těch zářících bodů viděl, jak se její rty tiše pohybují. Celý napjatý zakryl obraz a odklopýtal pryč. Jakmile tiše opustil místnost, uslyšel, jak se temnotou zámku opět nesou tóny flétny.

***

V sedm hodin ráno bylo v Doupěti rušno. Podle Harryho názoru až příliš rušno. Se zasténáním si položil hlavu na ruce opřené o stůl a zavřel oči. Kolem něj panoval tradiční ruch a chaos weasleyovské kuchyně. Molly zuřivě připravovala jídlo a kladla svým dětem jednu otázku za druhou, přičemž ignorovala jejich protočené oči a lehkomyslné poznámky.

Když mu do nosu pronikla vůně slaniny, otevřel jedno oko a zahleděl se na plný talíř, který přistál přímo před ním. Vydechl, protože mu zakručelo v břiše, narovnal se a promnul si oči. V ruce se mu objevila vidlička a on ji ochotně zabořil do hromady míchaných vajec.

„Jaké to je, Harry?“ zeptala se Molly a otřela si ruce o zástěru, zatímco přejela pohledem přeplněný stůl. Všichni spokojeně jedli a v malém domku konečně zavládl klid.

Přikývl, polkl sousto a sáhl po sklenici jablečného džusu. „Výborné jako vždycky, paní Weasleyová,“ odpověděl s úsměvem. Ron a Ginny zakouleli nad jeho zdvořilou odpovědí očima. Hermiona souhlasně přikývla a decentně si ukousla plátku slaniny.

„Dobře. Jakmile dojíte, Artur vás všechny odveze na King's Cross, takže doufám, že jste si včera večer sbalili všechny věci,“ připomněla jim paní Weasleyová. Pak se obrátila a mávla hůlkou, aby se začala uklízet kuchyň. Na to s tichým pobrukováním opustila místnost.

Když Ron viděl, že jeho matka odchází, nabral si z misky uprostřed stolu ještě několik klobásek a polil si je omáčkou. „Nemůžu uvěřit, že už je čas na návrat,“ zamumlal a skoro se slintáním napíchl jednu z politých klobás na vidličku.

„Sbalil sis, že jo, Rone?“ zeptala se Hermiona, zvedla ubrousek ze svého klína, položila ho vedle talíře a vstala. S pozvednutím obočí se zadívala na zrzka, který zrudl a odvrátil od ní zrak. „Nemůžu uvěřit, že sis ještě nedobalil,“ zabručela a rozčileně zavrtěla hlavou.

Harry se nad Ronovými rozpaky uchechtl a ignoroval kamarádův pohled a loket, který mu vrážel do boku. Vstal, odnesl talíř ke dřezu, opláchl ho a pak se otočil a opřel se o linku. „Proč tě to překvapuje, Hermiono? Víš přece, že jsi nás oba viděla, jak vybalujeme, když jsme se loni vrátili do Bradavic,“ připomněl Harry dívce s úsměvem a mrknul na Rona.

Hermiona se zasmála, natáhla ruku a rozcuchala mu už tak rozježené vlasy. „Ani jeden z vás nevybaloval. První tři týdny jste žili v kufru. Jediný důvod, proč se tvůj kufr nakonec vyprázdnil, byl ten, že ti Dobby všechny čisté šaty věšel do skříně.“

Ron se ušklíbl, vypjal hruď a zamručel: „My chlapi.“ Načež se uhodil pěstí do prsou. Spolu s Harrym zaznamenal otrávené výrazy na tvářích Hermiony a Ginny a oba se rozesmáli naplno. Uprostřed smíchu Harry zaslechl lehké ťukání do okna nad dřezem. Na venkovním parapetu seděla hnědá sova s dopisem v zobáku. Natáhl ruku, otevřel okno a nechal ptáka vletět do kuchyně. Sova položila krémovou obálku na hromádku palačinek, zahoukala a s tichým šelestem křídel elegantně vyletěla oknem ven.

„To je pro tebe, Harry,“ pronesla Ginny hlasitě a podala dopis černovlasému kamarádovi. Na znamení díků přikývl, zasunul si obálku pod paži, opatrně zavřel okno a ujistil se, že je dobře zajištěné. Pak se konečně zahleděl na dopis.

Když se s ním posadil zpět ke stolu a položil si jednu ruku o opěradlo židle, Hermiona mu nakoukla přes rameno. „Gringottovi,“ zamumlala a nehtem nalakovaným světle modrou barvou šťouchla do pečeti. Harry se zmateně zamračil, zasunul prst pod chlopeň obálky a pečeť rozlomil. Vytáhl složený list papíru, rozevřel ho a začetl se do jeho obsahu. Jakmile si ale uvědomil, že ho sledují zvědavé pohledy Rona a Ginny, rozmyslel si to a začal číst nahlas.

Vážený pane Pottere,

na začátku tohoto týdne byl při úklidu a rekonstrukci starší části podzemních trezorů učiněn významný nález. Bylo objeveno několik trezorů, o nichž se původně předpokládalo, že byly zničeny při zřícení tunelu před několika stoletími. Mezi nimi se nacházel také trezor náležející někomu z rodu Potterů. Ačkoli záznamy o původním majiteli byly ztraceny, rychlá kontrola ukázala, že obsah zůstal relativně nepoškozen. Jelikož jste posledním potomkem rodiny Potterů, obsah se stává Vaším majetkem. Trezor byl prozatím zabezpečen, ale prosíme Vás, abyste nám sdělil, co si přejete s jeho obsahem udělat. Očekáváme Vaše rozhodnutí a přikládáme seznam nalezených věcí, abyste se mohl lépe rozhodnout, jak s nimi naložíte.

S pozdravem

Gristle Gundrage
tajemník Gringottovy banky

Harry předal dopis Hermioně, protože věděl, že si ho bude chtít přečíst znovu, pro jistotu. Pak položil na stůl druhý pergamen a očima přejel krátký seznam.

Obsah trezoru č. 235:

1 dlouhý luk z třešňového dřeva s tětivou z gryfí šlachy
2 tucty šípů z jasanu s havraním peřím (všechny nesou symbol draka)
1 kufr zapečetěný krví
1 zápisník zapečetěný krví
5 dýk ze zastudena tepaného železa
14 portrétů draků
1 černé kožené sedlo a 1 odpovídající uzda
vlastnická listina k hradu Šírava
2400 galeonů

„Čtrnáct portrétů draků?“ zopakoval Ron s povytaženým obočím, naklonil se přes stůl a začetl se do seznamu z druhé strany. „Někdo trpí nebezpečnou posedlostí.“

Hermiona lehce plácla zrzka po zátylku, složila první list a položila ho vedle obálky. „Představ si, jaká historie se v tom trezoru skrývá,“ vydechla. Oči jí zářily nadšením. „Staletí ztracená a teprve nedávno objevená.“

Ginny souhlasně přikývla a sáhla po sklenici pomerančového džusu. „A navíc skutečnost, že nevíš, kdo byl původním majitelem trezoru. Čarodějka nebo kouzelník? Učenec nebo vtipálek?“ zamumlala zamyšleně. Když Harry zvedl obočí a zvědavě se na ni podíval, zrudla.

„Ginny má pravdu, Harry.“ Hermiona se narovnala, obešla stůl a postavila se za Rona. „Tohle by pro tebe mohla být příležitost dozvědět se něco o rodině svého otce.“

Harry si povzdechl, opřel se a opatrně vložil seznam a dopis zpět do obálky. Jednou rukou si začal nepřítomně pohrávat s nožem na máslo, který ležel na stole, a druhou rukou si zamyšleně přejel po jizvě. „Co znamená ‚zapečetěný krví‘?“ zeptal se tiše a tázavě se zadíval na Rona, aby mu to vysvětlil.

„Krev, kámo. Je to jako heslo, ale lepší,“ odpověděl zrzek a opřel se předloktími o stůl. Náhlé zacinkání hodin přimělo všechny čtyři zadržet dech, zatímco počítali jednotlivé údery. Poté si vyměnili zděšené pohledy, vyskočili od stolu a rozběhli se do svých pokojů, aby si na poslední chvíli posbírali věci. Harry dopis nedbale zastrčil do kapsy, dopil zbytek džusu a rovněž zamířil po schodech nahoru do podkroví.

***

Bradavický vlak rachotil po kolejích a déšť tiše bubnoval na okna kupé. Harry zívl, pohlédl přes malý prostor na Rona a usmál se. Zrzek spal s obličejem opřeným o okno, tiše chrápal a občas si něco zamumlal pod nos. Harry vytáhl z kapsy zmačkaný pergamen, povzdechl si a pokusil se ho uhladit.

„Máš obavy, viď?“ zašeptala Hermiona, položila si knihu, kterou četla, na klín a upřeně se na něj zadívala. Když nešťastně přikývl, zavrtěla hlavou a zamračila se. „Jen proto, že je něco ‘zapečetěno krví’, ještě to neznamená, že jde o něco špatného nebo zlého. Znamená to jen, že si někdo cenil svého soukromí.“

„Nemůžu si nevzpomenout na druhý ročník,“ zašeptal Harry a rychle se ohlédl na spícího Rona. „Co když ten zápisník dostanu a ukáže se, že je to stejná hrůza jako ten Tomův?“

Hermiona se na něj smutně usmála. Vstala, oblékla si bradavický plášť a prstem přejela po lesklém P na klopě. „Právě jsi dostal šanci dozvědět se něco alespoň o jednom členovi své širší rodiny. Kdo ví, jaká tajemství ta kniha skrývá. Zamysli se nad tím, Harry.“ S úsměvem vlepila Ronovi rychlý polibek na tvář, poplácala Harryho po rameni a opustila soukromí jejich kupé.

Harry se kousal do rtu a přemýšlel o jejích slovech. Byl opravdu zvědavý a možnost dozvědět se něco o potterovské linii rodiny byla splněným snem. Povzdechl si, vyslal krátkou modlitbu ke stropu a prohrabal se taškou, aby našel brk a pergamen. Rychle, aby si to nerozmyslel, napsal dopis, složil ho a vzbudil Hedviku. Bílá sova tiše zahoukala, přijala dopis a nechala se vypustit z okna.

Chvíli sledoval, jak pták stoupá k nebi, pak se usmál a vstal. Narovnal si oblečení, protáhl se, otevřel dveře a vykročil do chodby. Tiše za sebou zavřel a ohlédl se, aby se ujistil, že Ron stále klidně spí. Pobaveně zavrtěl hlavou a vydal se úzkou chodbou směrem k toaletám.

Náhlé zakymácení vagonu způsobilo, že zakopl a spadl na někoho, kdo právě vycházel z dalšího kupé. Zamumlal omluvu, chytil dotyčného za ramena, aby mu pomohl znovu nabýt rovnováhu, a ocitl se tváří v tvář páru zuřících očí.

„Dávej pozor, Pottere,“ zavrčel Malfoy vztekle a Harry byl bezohledně odstrčen. Trhl sebou, protože jak ho blonďák těsně míjel, zasáhlo ho do boku něco ostrého. Naštvaně protočil oči, promnul si bolavé místo a probodl pohledem podlouhlou dřevěnou krabičku, kterou nesl.

„Starej se o sebe, Malfoyi!“ houkl za ním a ohrnul ret, když zmijozel lhostejně mávl rukou přes rameno. Harry tedy s tichým brbláním pokračoval na toaletu. Na zpáteční cestě narazil na Deana a Seamuse a připojil se k nim a několika dalším na pár partiček Řachavého Petra.

Náhlý hvizd vlakové píšťaly přiměl všechny, aby si začali sbírat věci, protože se blížili do cílové stanice. Harry se rozloučil a musel se prodrat davem, aby se dostal zpět do svého kupé, kde ho přivítal mrzutý Ron. Popadli svoje a Hermioniny věci, vystoupili z vlaku a brzy se před nimi otevřel výhled na osvětlený hrad. Jejich šestý ročník právě začal.

Autorské poznámky (s doplněním překladatelky): 

(...) Musela jsem použít AU, abych nastolila správnou historii, jinak by tahle povídka byla příliš zmatená. Žádné další nové postavy, kromě profesorky OPČM a draků, se neobjeví.

Reginaldovy činy budou vysvětleny v průběhu povídky, teď si jen pamatujte, že Harry a Draco nevědí nic ani o Raveaně, ani o Reginaldovi.

Zelené oči budou nakonec také vysvětleny. Raveana Potterová, jak ji prozatím budu nazývat, byla Harryho předkem. Chránila draky před Reginaldem Malfoyem.