Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4., část 2.

Dočetla jsem zprávu a v tom okamžiku jsem věděla.

Věděla jsem to, ale bránila jsem se tomu poznání - popadla jsem svou mentální lopatu a pokusila se ho zahrabat hluboko do podvědomí, kde možná bylo od samého začátku. Má vědomá mysl si vytvořila jasný mentální obraz mého záhadného korespondenta. Je zvláštní, jak to dokážete jen na základě dopisů. Představovala jsem si muže o něco staršího než já, anonymního byrokrata přivázaného ke stolu na ministerstvu. Vycházela jsem z tohoto jediného předpokladu - že ten muž pracuje někde tady - a to udalo tón naší korespondenci, ovlivnilo způsob, jakým jsem četla každou zprávu a interpretovala každou stopu k identitě mého záhadného dopisovatele. Bylo pro mě však těžké sladit byrokrata v mé hlavě s obrazem osiřelého muže, který nemá kam jinam se obrátit a který si ze svého ministerského oddělení dělá rodinu. Předpokládala jsem, že by to bylo možné, ale zdálo se to velmi nepravděpodobné.

Pak jsem si uvědomila, že celý tón jeho e-mailu naznačoval, že on a já se nacházíme na různých místech a vůbec nepracujeme ve stejné budově. „Máte tam přátele a rodinu…“ psal. „Rozhodl jsem se zůstat tady…“ Ve zprávě nebylo nic, co by ho definitivně prozradilo, ale spustil se alarm a náhle mi náznaky, které mi celou dobu dával, dávaly dokonalý smysl.

Když jsem si znovu přečetla zprávu, hlas v mé hlavě zněl jinak, a přesto povědomě. Byl to hlas, který mi kdysi připadal zlověstný, nazýval mě hloupou holkou, byl krutý ke mně a ještě horší k mým přátelům. Hlas v mé hlavě byl stejně tichý a hedvábně hladký jako vždy, ale teď místo zlověstného zvuku se zdál být intimní a zpovídající se, uklidňující mě jako pohlazení. Beztvářný byrokrat mé fantazie ustoupil děsivému muži s bledou pletí, vyzáblými tvářemi a třpytivýma černýma očima. Mělo to být hrůzné vzhledem k mým skutečným zkušenostem s ním, ale měsíce naší korespondence mi dodaly porozumění a místo strachu jsem cítila záblesky soucitu… a ještě něčeho dalšího.

Ne.

To nebylo možné. Nikdo by přece neměl být nucen konfrontovat se s takovou realitou v jednom jinak normálním pracovním dni. Prostě nebylo možné, abych chovala… city k Severusi Snapeovi, mému kdysi opovrhovanému mistru lektvarů.

Mistr lektvarů.

ML

Sakra.

Byla jsem vážně idiotka. První zprávu od ML jsem dostala den předtím, než jsem zjistila, že intranet v Bradavicích byl spuštěn. Jak je možné, že jsem si nikdy nepomyslela, že by můj elektronický kamarád na dopisování mohl být v Bradavicích? Nebo jsem na to pomyslela a prostě jsem se bránila uvědomění si té skutečnosti?

A co je důležitější, co s tím teď, když jsem zažila toto mimořádně nepříjemné zjevení, mám dělat?

Komu: ml@ministry.gov.uk

Od: prskavka@ministry.gov.uk

Datum: 9. dubna 2002

Předmět: Děkuji

Děkuji za vaši odpověď. Byla poučnější, než si dokážete představit. Plánuji se řídit vaší radou a už jsem se domluvila na zítřejší schůzce s mužem, který mi nabídl práci. Samozřejmě vám dám vědět, jak jsem se rozhodla, ale v této chvíli zjišťuji, že se přikláním k citovým projevům.

Odeslala jsem zprávu a pak jsem se zaměřila na další problém. Na následující den jsem si vzala volno, abych se sešla s Brumbálem, takže jsem o tom musela říct Peterovi. Na ten rozhovor jsem se moc netěšila.

Večer jsme spolu povečeřeli u mě doma, což se vzhledem k množství času, který tam Peter trávil, prakticky stalo „naším“ zvykem. Trvalo mi až do dezertu, než jsem sebrala odvahu, a pak jsem konečně nadhodila téma a snažila se, abych zněla co nejležérněji.

„Dnes jsem dostala sovu od ředitele Brumbála.“

„Vážně? Má snad potíže s počítači?“

Na to jsem se usmála. „Nemám tušení. Jestli ano, nezmínil se o tom. Docela pochybuji, že je používá natolik, aby to věděl.“

„Asi máš pravdu. Starého psa novým kouskům nenaučíš a tak dál.“

„Nerada bych, aby ředitel slyšel, že ho přirovnáváš ke starému psu.“ Uchechtla jsem se té představě.

„No, do očí bych mu to určitě neřekl,“ souhlasil Peter. „Tak co chtěl?“

 „Ehm, nabízel mi práci.“

„Vážně? No, to je ale kompliment. Jakou práci?“

„Kouzelné formule. Profesor Kratiknot odchází do důchodu.“

„Páni. Je těžké si tohle místo představit bez něj. Je tam odjakživa,“ řekl Peter. „Takže jsi ho klidně odmítla?“

„No, vlastně ne. Zítra se s ním mám sejít, abych se o tom dozvěděla víc.“

Peter na mě zíral a odložil svou porci zmrzliny. „Předpokládám, že si děláš legraci.“

Zvedla jsem obočí. „Ne,“ řekla jsem pomalu. „Vůbec si nedělám legraci. Zní to snad, jako bych si ji dělala?“

„Hermiono.“ Peter obrátil oči v sloup a na vteřinu jsem měla chuť mu je vyškrábat. Byla jsem rozzuřená a nevěděla jsem přesně proč. Ano, Peter se choval jako blahosklonný blbec, ale neříkal nic, co by nenapadlo mě, když jsem poprvé dostala sovu. Pohřbít se v Bradavicích by byla kariérní sebevražda a já jsem to dobře věděla. Ale bylo to moje rozhodnutí a nějak jsem v poslední době dělala čím dál méně rozhodnutí sama. Najednou jsem se cítila dušená tím, že Peterův zubní kartáček byl v mé koupelně a jeho náhradní hábit visel u mě ve skříni. Kdy přesně k tomu došlo? Opravdu jsme se na něčem dohodli, nebo se to stalo tak postupně, že jsme si oba jen mysleli, že je to směr, kterým bychom se měli vydat? Ať už to bylo jakkoli, vůbec mi to nepřipadalo správné.

Když jsem znovu promluvila, můj hlas byl smrtící. „Petere, prosím, nemluv se mnou, jako bych byla dítě neschopné o sobě rozhodovat. Prostě se chystám zjistit víc o ředitelově nabídce. Jakmile budu znát všechna fakta, rozhodnu se.“

„Ty se rozhodneš,“ vyštěkl. „A co já? Mám do toho co mluvit?“

„Myslela jsem, že budeš chtít, abych si zvolila to, co mě udělá nejšťastnější.“ Dobře, byla to rána pod pás, ale řekl si o ni.

„Ne, když to znamená přestěhování do Skotska! Nebo jsi na tenhle fakt zapomněla?“

„Ne, Petere,“ odsekla jsem. „Zdá se, že si myslíš, že se ze mě najednou stal totální imbecil, ale ve skutečnosti se mi povedlo vzpomenout si, že Bradavice se nacházejí ve Skotsku. Ty, jak se zdá, jsi na druhou stranu, zapomněl, že jsme čarodějka a kouzelník. Do Prasinek by ses mohl přemístit asi za pět sekund. Chováš se, jako bych od tebe čekala, že budeš celou cestu chodit pěšky.“

„Ale no tak, Hermiono! Skutečně nemůžeš věřit, že to zůstane stejné. Napadlo tě někdy, že ani jeden člen bradavického personálu není ženatý? Nemyslíš, že by to mohlo mít nějaký důvod? V listopadu jsem tam strávil týden a málem jsem se nudou zbláznil. Kromě studentů je tam nejmladší člověk Snape a krucinál, s ním určitě svůj volný čas trávit nechceš.“

No, tohle byl dobře mířený výstřel, i když se to Peter neměl jak dozvědět. Samozřejmě jsem se k tomu nehodlala přiznat. Udělat to by znamenalo přiznat… no, všechno. A sama jsem měla dost problémů to ‚všechno‘ vstřebat. Prostě neexistoval způsob, jak Peterovi pořádně vysvětlit, že Snape byl velkou součástí toho, proč se zítra chystám jít do Bradavic. Chtěla jsem se o té práci dozvědět víc, ale také jsem toužila zjistit, jestli se ta lehkost, s jakou jsme se Snapem komunikovali e-mailem, přenese i do osobního rozhovoru.

„Petere, je směšné se tím teď trápit. Ještě jsem se ani nesetkala s profesorem Brumbálem.“ Snažila jsem se mluvit uklidňujícím tónem, ale zjevně to nezabralo.

„Zbláznila ses,“ odsekl. „Odejít z ministerstva do Bradavic by byla největší chyba tvého života. Jsi hloupá, když o tom vůbec uvažuješ.“

Jsou určité věci, které by mi člověk prostě neměl říkat, a nazývat mě ‚hloupou‘ rozhodně do této kategorie spadá. Peter to samozřejmě nevěděl, protože mě vlastně vůbec neznal, a najednou mi to bylo naprosto jasné. Byla jsem tak naštvaná, že jsem těžko hledala slova, a když jsem promluvila, bylo to hlasem, který byl sotva hlasitější než šepot. „Řekl jsi, že jsem hloupá?“

„Víš, jak jsem to myslel, Hermiono. Samozřejmě, že nejsi hloupá. Jen si za nic na světě nedokážu představit, proč bys o tom měla vůbec uvažovat.“

„Petere, nemyslím si, že tohle bude fungovat,“ řekla jsem pomalu.

„O čem to mluvíš?“

Udělala jsem široké gesto, kterým jsem zahrnula jeho a prakticky všechno ostatní v bytě. „O všem. O nás.“

„Rozcházíš se se mnou kvůli tomuhle? Hermiono, to je…“ Odmlčel se právě včas. Očividně se poučil, jaké následky mají nadávky, ale jeho názor byl naprosto jasný. Teď jsem byla hlupák a blázen zároveň.

„Dovol mi, abych se tě na něco zeptala, Petere. Jaká je moje nejoblíbenější barva?“

„Cože?“

„Jaká je moje nejmilejší dovolená? Co mi máma každý rok připravovala na mé narozeniny k večeři? Jak jsem si zlomila ruku, když mi bylo sedm?“

Petr vypadal, jako by mě chtěl popadnout a osobně dopravit ke svatému Mungovi. „Jak bych to mohl vědět? O ničem takovém jsi se mnou nikdy nemluvila.“

„Nikdy ses netvářil, že by tě to jen trochu zajímalo,“ řekla jsem smutně. „Vždycky mluvíme jen o počítačích a práci a… no, to je asi tak všechno.“

„Říká se tomu mít společný zájem, Hermiono. Většina párů si myslí, že je to dobrá věc.“

„Promiň. Mně to nestačí.“

„Nemůžu uvěřit, že to myslíš vážně.“ Vypadal ohromeně a trochu naštvaně, ale ne, pomyslela jsem si, že by byl nějak zvlášť zraněný. Já jsem se necítila ani trochu zničená, a to mi víc než cokoli jiného říkalo, že dělám správnou věc.

„Myslím to vážně,“ řekla jsem. „Řekla bych, že bys teď měl jít.“

Na tváři se mu objevil dost nepříjemný výraz. „A co práce?“

„Co s ní má být?“

„Jsi moje šéfka. Znamená to, že jsem bez práce?“

Byla jsem ohromená. Pobouřená. Opravdu si myslel, že bych…?

„Nemůžu uvěřit, že tě něco takového vůbec napadlo. Ty mě opravdu neznáš, že?“

„Zřejmě ne,“ odsekl. „Zřejmě tě vůbec neznám.“

Pak začal hledat své věci, chaoticky se pohyboval po bytě a sbíral jeden kus za druhým, až nakonec beze slova odešel a práskl za sebou dveřmi.

Chvíli jsem seděla na pohovce a nechala se pohltit tichem prázdného bytu. Zahlédla jsem růžovou růži ve váze s poupaty – něco, co mi Peter přinesl před dvěma dny. Vypadala teď trochu zvadle, což se za daných okolností zdálo docela vhodné, a přesto s ní něco nebylo tak úplně v pořádku. Sáhla jsem po hůlce a o vteřinu později byla růže seschlá a zčernalá.

Tak. Tohle bylo lepší.

Musela jsem se trochu usmát své vlastní pošetilosti, a pak jsem si šla napustit vanu s tím, že den byl více než dost stresující na to, aby si to zasloužila. Když jsem se potápěla do pěny, myslela jsem jen na to, jak jsem vděčná, že zítra můžu jít do Bradavic.