Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Kapitola zatím není obetována.

Večer s hudbou

Blaise se podíval na hodinky, naštvaně si odfrkl a zrychlil krok. Prohledávat sklepení bylo zbytečné; Draco by nikdy nebyl tak hloupý, aby zůstal na území Zmijozelu, zatímco dělá něco proti vůli svého přítele. Blonďákova fascinace flétnou začínala být znepokojivá.

Znechuceně se ušklíbl, vyběhl po schodech vedoucích do přízemí a zastavil se. Studenti, kteří ho míjeli, se na něj podívali a dali osamělému zmijozelovi větší prostor, než si pravděpodobně zasloužil. Zaškaredil se na několik mrzimorů a pokračoval ve svém pátrání. Hlavní chodba byla přeplněná, studenti různých kolejí se navzájem strkali lokty, mluvili s přáteli a domlouvali si rozvrhy. Záblesk zelené a stříbrné barvy ho přiměl k tiché modlitbě, ať má štěstí. Nahlédl do výklenku.

„To myslíš vážně?“ zavrčel Theodore Nott a oddálil svoje ústa od rtů havraspárky, kterou právě líbal. Nad rozzlobeným výrazem na Blaiseově tváři pozvedl obočí, ignoroval čarodějčiny kňouravé námitky a trochu od ní poodstoupil. „Co se děje?“

„Neviděl jsi Draca?“ zeptal se Blaise a střelil pohledem po zarudlé dívce. Hlasitý křik z chodby ho přimrazil na místě. Ohlédl se přes rameno a sledoval pohledem skupinku příliš hlučných nebelvírů, aby si zapamatoval, kudy šli, a mohl se jim později vyhnout.

„Od té doby, co na něj Pansy křičela ve společenské místnosti, ne,“ odpověděl Theo nonšalantně, stále s rukama kolem dívčina pasu. Havraspárka se mezitím snažila vymanit z jeho objetí, zahanbená tím, že ji přistihli, jak se líbá se zmijozelem.

Blaise zabědoval, vystoupil z výklenku a rozhlédl se kolem. „Jestli ho uvidíš, řekni mu, že ho hledám,“ zamumlal a strčil ruku do kapsy, aby zkontroloval, jestli má hůlku. Sevřel mezi prsty její chladné dřevo, vytáhl ji a schoval do rukávu. Pak udělal jeden krok, ale zastavil se a ohlédl se na svého spolužáka. „Mimochodem, Theo, opravdu si myslím, že si zasloužíš někoho lepšího.“

Chodbou ho provázel smích druhého kouzelníka spolu s nespokojeným výkřikem čarodějky. Uculil se nad chaosem, který pravděpodobně v tomto páru způsobil, a rychle nakoukl do prázdné učebny. Draco mohl být doslova kdekoli. Bradavice byly obrovské a v nich mnoho malých místností, ve kterých se blonďák mohl schovat.

Ze stínů se vynořila Paní Norrisová a rozzlobeně na něj zaprskala, zamávala dlouhým ocasem a blýskla očima. Blaise také přimhouřil oči a na hrozivou kočku zasyčel; zákaz vycházení měl začít až za několik hodin. Obkroužil ji, ukázal na ni prstem a nepříliš zřetelně vyslovil dvě slova, přičemž zamával prstem tak, jako by to byla hůlka. Kočka ještě jednou prskla a zmizela zpět do stínů. Blaise nahlédl do další učebny a začal dumat, jestli někdy pohřešovaného kamaráda najde. Hlučné hlasy ho přiměly otočit hlavu, kousnout se do rtu a tiše se rozběhnout chodbou. Schoval se za kamennou sochu.

Kolem něj pomalu prošlo šest studentů, kteří vtipkovali a mávali košťaty, zjevně předváděli nějakou situaci, která se stala, když hráli. Jejich červenozlaté hábity ho varovaly, aby zůstal na místě a počkal, až zmizí, než se znovu pustí do svého zdánlivě beznadějného úkolu.

„Zatracení nebelvíři,“ zamumlal, vystoupil zpoza sochy a oprášil si hábit. V tom ho přiměl k dalšímu zastavení tichý šepot hudby. Naklonil hlavu ke straně a triumfálně zamumlal: „Mám tě!“ Pomalu se rozběhl směrem, odkud slyšel zvuky flétny, jeho boty zaduněly po kamenných schodech. Když hudba přestala hrát, ztuhl a založil si ruce na hrudi. Čekal, až Draco znovu spustí. Poklepával si prsty po předloktí, a když se hudba o chvíli později opět ozvala, usmál se. Někdy byl blonďák tak předvídatelný.

***

Deník, který Harry držel v rukou, všechny tři nebelvíry uchvátil. Jeho stránky byly tenké, pergamen slabě zažloutlý stářím. Skvrny inkoustu kazily dokonalost toho, co bylo na papíře vidět, jako by byl každý symbol načrtnutý narychlo, aby ho autor nezapomněl. V skupinkách po pěti se po bledém pergamenu táhly rovné čáry. Na těchto linkách byly rozesety malé noty, jejichž praporky byly mírně zakřivené.

„Muzika?“ zašeptala Hermiona, v hlase zklamání. Sáhla po sešitu, vytrhla ho Harrymu z rukou a otočila stránku, jako by si chtěla své tvrzení ověřit. Stránka za stránkou byly popsané notovým zápisem. Takt za taktem plné načrtnutých not.

Mračící se Harry sledoval Hermionu, jak otáčí stránky, a zamyšleně vraštil obočí. Natáhl ruku, a gestem vyzval čarodějku, ať mu knihu vrátí. Když tak s nešťastným odfrknutím učinila, zavrtěl hlavou, rychle notes zavřel a vytáhl hůlku. Poklepal na obálku a zašeptal kouzlo, které ho před několika lety nevědomky naučil profesor Snape. Se zadrženým dechem znovu rozevřel desky a začal pečlivě prohlížet každou stránku.

„Možná jsou ty noty uspořádány tak, aby tvořily nějakou skrytou zprávu?“ navrhla Hermiona, opřená o lokty a soustředěně si kousající ret. Sledovala Harryho, jak pokračuje v pátrání a studuje každou skvrnu a notu.

„Možná je to jen hudba,“ zamumlal Ron, naklonil se dopředu a opřel si bradu o dlaně. Když si jeho přítelkyně nevěřícně odfrkla, obrátil oči v sloup. Jako by ta kniha nemohla být prostě jen notovým sešitem.

„Vážně, Rone. Kdo vepíše noty do sešitu zapečetěného krví a pak ho zamkne do trezoru, aby byl v bezpečí?“ nadhodila Hermiona a podpatky klepla do dřevěného rámu postele. Než Ron stihl odpovědět, ošila se a mávla rukou. „Je zřejmé, že v něj je něco, o čem autor nechtěl, aby to někdo věděl.“

„Proč musíš dělat takový povyk kvůli jednoduchým věcem?“ zamumlal Ron rozčileně. Zul si boty, skrčil nohy pod sebe a částečně přes sebe přetáhl přikrývku.

„Myslím, že jsem něco našel,“ zašeptal Harry a ukázal na spodní roh stránky. Prstem obkreslil svůj objev, aby se ujistil, že hádající se dvojice vidí, o čem mluví. Skousl ret, naklonil se blíž, ale pak se narovnal a zavrtěl hlavou. „Nedokážu to přečíst.“

Hermiona přimhouřila oči a při studování jemného písma si namotávala pramen svých hnědých vlasů na prst. Písmo jednoznačně působilo žensky. Smyčky byly větší, než mohly být, a poslední písmeno každého slova končilo ozdobným obloučkem. „Vypadá to jako latina,“ zamumlala a přiblížila si knihu k obličeji, aby lépe viděla.

„No, co je tam napsáno?“ sykl Ron vzrušeně, oči široce otevřené, jak se nakláněl v očekávání přicházející zprávy.

Hermiona střelila po zrzkovi pobaveným pohledem a sáhla na Harryho stůl, kde sebrala kousek zmačkaného pergamenu a starý brk a opsala každé slovo, přičemž se často zastavovala, aby zkontrolovala pravopis. „Latina je mrtvý jazyk, Rone. Nemůžu to jen tak přečíst,“ zamumlala suše, zavřela sešit a podala ho Harrymu. Podívala se na opsaná slova, zavrtěla hlavou, složila pergamen a strčila si ho do kapsy. „Ani jedno z těch slov ze školy neznám.“

Harry přejel rukou po knize, prsty se dotkly hřbetu. Všichni tři zírali, jak deník pohltilo bílé světlo. Lehkým pokusem o rozevření desek zjistil, že magické zámky zapadly zpět na místo, takže teď sešit nemohl nikdy otevřít. „Myslíš, že to budeš schopná přeložit?“ zeptal se tiše a ohlédl se přes rameno, protože se otevřely dveře a dovnitř vešel Dean, následovaný Seamusem.

Hermiona pokrčila rameny a vstala. Oprášila si hábit, rychle políbila Rona na tvář a zamířila ke dveřím. „Zítra se na to podívám,“ zavolala spěšně a zčervenala, když na ni Dean zacukroval a mlaskl rty v napodobení polibku, který právě dala Ronovi.

Harry se uculil, protože Ron jako odvetu hodil po Deanovi špinavou ponožku, uložil sešit do kufru a opatrně zaklapl víko. Poplácal ho dlaní, otočil se a vzápětí mu onen poletující páchnoucí předmět přistál na obličeji. Zděšeně ho smetl z tváře na zem. „To je nechutné,“ sykl skrz zaťaté zuby a zamířil do koupelny s jediným cílem – umýt si obličej. Zastavil se před popraskaným zrcadlem, zavřel oči a rukama se opřel o okraj umyvadla. V duchu se pomodlil za spánek bez snů a začal si drhnout obličej.

***

Měsíc visel nízko na obloze, obklopený třpytivými hvězdami. Pod jeho bdělým pohledem studovala jedna z druhých tříd astronomie noční oblohu dalekohledy. Když Draco zahlédl jakéhosi mladého zmijozela, jak diskrétně míří hůlkou na čarodějku z Nebelvíru, uculil se a následně ho pobavil náhlý rozruch, který malé kouzlo vyvolalo. Láskyplně pohladil flétnu, kterou držel v ruce. Odfrkl si a zavrtěl hlavou, když si vzpomněl na Pansyin pronikavý pohled a ostrá slova, kterými po něm požadovala, aby nástroj nechal u ní. Vůbec se do pouzdra nepodívala.

Navlhčil si jazykem rty, zvedl k nim flétnu a zavřel oči. První balada, do které se ponořil, patřila k jeho oblíbeným. Příběh o lásce a touze, který skončil tragicky. Hrál bez přemýšlení, špičky prstů se vznášely nad dračími klapkami. Poslední notu držel déle, než měl, a pak stříbrnou flétnu s úsměvem sklonil. Ve svitu měsíce zářila bílou barvou. Opatrně ji otočil a pozoroval, jak malé obrázky ožívají. Draci putovali po nástroji, křídla mávala a plameny vzplanuly k životu.

Vzdychl a posunul se k okraji okenního výklenku. Kámen, na kterém seděl, byl studený, takže se zachvěl a objal se rukama. Pohlédl na jezero, které se jemně vlnilo pod hradem, a koutky rtů mu opět pozvedl úsměv. Odkudsi hlasitě zahoukala sova a na její volání odpověděly desítky dalších hlasů.

Zamračil se a přimhouřil oči ve snaze vzpomenout si na složitou melodii, která se v noci rozléhala po Malfoy Manor. Přejel bledým prstem po propletených písmenech D a M a tiše přemýšlel o všech možných významech, které by mohla mít. Když zjistil, že různá slova říká nahlas, potřásl hlavou, zvedl flétnu ke rtům a zahrál úvodní tóny písně tmavovlasé čarodějky. Zvuk každé noty jako by dlouze rezonoval nocí, chvěl se ve vzduchu a až poté se vytratil. Jako by se samotná noc zastavila, aby naslouchala. Cvrčci, sovy i samotné hvězdy se se zájmem odmlčeli. Když jeho prsty začaly klopýtat nad obtížnějšími tóny, přestal hrát a vzhlédl k měsíci.

„Proč si nemůžu vzpomenout na zbytek?“ zašeptal. Vzápětí prudce otočil hlavu, protože se za ním otevřely dveře. Při pohledu na udýchaného Blaise pozvedl obočí a schoval flétnu do záhybů svého hábitu.

Rozzuřený kouzelník přistoupil k Dracovi a zastavil se přímo před ním. Ruce měl pevně založené v bok, probodával blonďáka pohledem a jednou nohou poklepával o podlahu. „Dost jasně si vzpomínám, že jsem ti řekl, abys na tu zatracenou flétnu nehrál,“ zavrčel a zavrtěl hlavou, když mu Draco oplácel pohled nevinným výrazem. „Asi se mě zeptáš, na jakou flétnu. Jako bys ji neměl schovanou pod pláštěm.“

Draco si odfrkl, zvedl se a oprášil si hábit. V jedné ruce držel flétnu a druhou rovnal pomačkanou látku. „Nebyla pod pláštěm. Byla pod hábitem,“ prohlásil a se zdviženou bradou se podíval druhému kouzelníkovi do očí.

„To je vedlejší,“ odsekl Blaise, natáhl ruku a snažil se chňapnout po nástroji. Překvapilo ho, když blonďák elegantně odtančil mimo dosah. „Musím ti připomínat, že o té flétně nic nevíme, Draco?“

„Je to flétna, Blaise. Nejhorší, co se mi může stát, je, že si z přílišného hraní udělám mozoly,“ pronesl Draco pomalu a zdvihl ruku se stříbrným nástrojem do výšky. Pomalu s ním zamával sem a tam, protočil oči a vydal se zpět k Blaisovi. „Možná je to důležitá rodinná památka, kterou chtěl můj otec uchovat v bezpečí. Možností je nekonečně mnoho.“

„Pansy a já bychom se cítili mnohem lépe, kdybys na ni nehrál, dokud nezjistíme, k čemu slouží. Flétna s tak složitými rytinami málokdy bývá jen flétnou. Má nějakou funkci, Draco. Něco, co si ani nedokážeme představit.“ vysvětloval Blaise tiše a na chvíli sklopil zrak k  zemi. Pak potřásl hlavou a zadíval se na blonďáka, který už zase stál přímo před ním. „Dej mi ještě den nebo dva, Draco.“

Draco povzdechl, strčil nástroj do kapsy a souhlasně přikývl. Natáhl k Blaisovi ruku v gestu smíru a usmál se, když ji jeho kamarád uchopil a přitáhl si ho k sobě. Chvíli se plácali po zádech, pak se od sebe odtrhli, otočili se a zamířili ke dveřím. Tlétna ho ale v kapse tížila a vědomí opětovně daného slibu bylo ještě těžší.

„Není to tak zlé. Přinesl jsem si housle, můžeš hrát na ně,“ nabídl Blaise neochotně a zašklebil se při vzpomínce na poslední pokus blonďáka na tento strunný nástroj zahrát. Vrzání strun bylo tak strašné, že se kočka jeho matky schovala pod postel a dva dny odmítala vylézt.

Draco se nad výrazem svého přítele ušklíbl a zamnul si ruce. „Možná tu nabídku přijmu,“ zavrčel zlověstně a pobavilo ho, když Blaise zbledl. Oba usmívající se zmijozelové se tiše vrátili do sklepení, a cestou ignorovali odbíjení velkých hodin, které všem oznamovalo, že se blíží večerka.

***

Tóny flétny se pomalu nesly přes zčeřený a bouřící oceán. Jemná melodie putovala stále dál díky svižnému větru, který se hnal nad vodami a poli, o která se s láskou starají farmáři. Hluboko ve Skalistých horách zuřivě zabublaly malé horké prameny. Písek a skály se otřásly, jak se několik mohutných těl začalo probouzet. Ocasy klouzaly po kamenech a narážely do stěn, které je omezovaly, a uvolňovaly z nich oblázky a kamínky. Křídla se ohnula, otřela se o šupinatá těla, drsně zaškrábala po hrubé kůži. Dlouhé krky se natáhly, zvířata zvedla hlavy a rozevřela čelisti v dlouhém zívnutí.

Tmou pronikla slabá záře plamenů hořících hluboko v dračí hrudi. Hlavy se naklonily, zatímco země kolem nich šeptala, známým a vábivým hřměním. Poprvé po staletích se klan čarodraků probudil, setřásl prach ze svých šupin a roztáhl křídla. V oranžovém světle se šupiny pokrývající jejich dlouhá těla zbarvily do červené a žluté, modrá a zelená zůstaly pod ochranou stínů, ve kterých donedávna spali. Silná vrstva sněhu a ledu, která je tak dlouho skrývala, popraskala a poslední velký dračí klan se vznesl k bledé obloze.