Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 44. Ohňostroj – 1/3

„Už po několikáté, pane Pottere, nebylo vůbec nutné mě doprovázet na ministerstvo. Cestu znám dokonale, děkuji,“ zavrčel Lucius Malfoy, když vystoupil z jednoho z mnoha krbů, které spojovaly halu Ministerstva kouzel se zbytkem sítě kouzelných krbů. Harry, který dorazil o vteřinu dříve, založil ruce v bok a povzdechl si toho rána už po tisící. „Vážně se bojíte, že uteču do Brazílie? Nebo do nějaké zapadlé díry na Středozápadě?“ pokračoval Lucius a vmísil se do proudu úředníků a návštěvníků.

Harry ho následoval rychlými kroky a prodíral se davem, aby udržel kontakt s bývalým Smrtijedem, který se snažil zmizet v davu.

„Dobře, protože to zřejmě nechápete, pane Malfoyi, něco vám prozradím,“ odpověděl Harry a sklonil hlavu, aby se v poslední chvíli vyhnul sově nesoucí obrovský balík. „Jsem za vás zodpovědný. Byla to jedna z podmínek vašeho propuštění. Poslední ponížení, předpokládám.“

„Zodpovědný za... To je vtip?“ zavrčel Lucius a vrhl na něj zlostný pohled.

„Vypadám, že si dělám legraci?“ zeptal se mladý muž s naprosto nicneříkajícím výrazem.

Lucius si povzdechl: „Ne.“

„Výborně. Vyvoďte z toho příslušné závěry. Pojišťovna je tady,“ ukázal Harry na výtah na konci haly.

„Vím velmi dobře, kde je pojišťovna... Ach, k čertu s tím!“ rozčílil se Lucius a zamířil k výtahu.

Harry ho následoval a vzhlédl k nebi. Po několika dlouhých minutách jízdy výtahem a chůze nekonečnými dlážděnými chodbami, kde poletovaly desítky okřídlených oběžníků, konečně dorazili ke kanceláři mladého sekretáře, který byl jen o málo starší než Harry a který pomocí pera a tyrkysového inkoustu vyplňoval hromady pergamenu. Jelikož si obou návštěvníků dlouho nevšímal, Harry si nakonec hlasitě odkašlal a mladík okamžitě zvedl hlavu od papírů.

„Ano?“ zeptal se povýšeně.

„Chtěl bych mluvit se svým pojišťovacím poradcem, panem Augustem Pivettem,“ odpověděl Lucius s falešným úsměvem.

„Máte domluvenou schůzku?“ zeptal se sekretář a zvedl pochybovačně obočí.

Luciusův úsměv se ještě více prohloubil. „Řekněte mu, že ho chce vidět Lucius Malfoy.“

„Má Lucius Malfoy domluvenou schůzku?“ naléhal sekretář, zatímco Harry se snažil neusmívat.

Luciusův výraz se změnil v hluboké rozladění a muž se zhluboka nadechl. „Nebude to trvat dlouho. Navíc pan Pivett je můj dlouholetý přítel, jsem si jistý, že i bez objednání...“

„Nemohu vás pustit dovnitř, pokud nemáte domluvenou schůzku,“ prohlásil sekretář neústupně. Poté se opět vrátil k peru a pergamenu a začal znovu pokrývat stránky tyrkysovým inkoustem.

Lucius a Harry si vyměnili pohledy a bývalý Smrtijed se opřel dlaněmi o sekretářův stůl. Úředník zvedl nos od papírů a zaklonil hlavu, překvapený, že se najednou Luciusova hlava ocitla jen pár centimetrů od jeho.

„V tom případě bych si rád domluvil schůzku...,“ sykl s dravým výrazem. Malý sekretář se začal třást jako osika.

„No... normálně je další schůzka automaticky domluvena sovou osm měsíců po datu předchozí schůzky. Díky přiloženému formuláři se pak můžete rozhodnout, zda si domluvíte další schůzku, nebo ne…“ koktal mladý muž a nejistě pohlížel na Harryho, jako by ho prosil o pomoc. Harry však jen stál s rukama v kapsách a klidně na něj zíral.

„Chcete mi říct, že abych si domluvil schůzku, musím už nějakou mít?“ zavrčel Lucius a přimhouřil oči. Sekretář vykulil oči a rychle přikývl. „Uvědomujete si, že je to naprostá hloupost? “

„Ale-ale-ale vždycky jsme to tak dělali,“ zamumlal sekretář a schoulil se na židli.

Lucius prudce popadl mladíka za límec a přitáhl ho k sobě, aby mu řekl, co si o tom myslí, když se otevřely dveře sousední kanceláře a v nich se objevila jakási hlava.

„Á, Lucius!“ zvolal vesele vypadající muž. „Myslel jsem si, že poznávám tvůj melodický hlas! Prosím, nemuč mého sekretáře. Je členem odborů…“

Lucius okamžitě pustil límec mladíka, který si s úlevou upravil kravatu, a zamířil za Pivettem do sousední kanceláře. Harry ho následoval a cestou vesele popřál sekretáři „Hezký den!“ na což muž odpověděl nesrozumitelným zamumláním.

„Tak jak se máš, starý brachu?“ zeptal se Pivett a pokynul Luciusovi, aby se posadil naproti němu. Pak si všiml, že je s nimi také Harry. Přesněji řečeno, všiml si jizvy na čele a jeho ústa se roztáhla do dokonalého ‚o‘. „Ale... není to náš národní hrdina? Posaďte se, pane Pottere. Přešel jste na temnou stranu?“ zeptal se Pivett a ukázal palcem na Luciuse. Ten protočil oči.

Harry se zdvořile usmál. „Merlin mě chraň,“ zažertoval, zatímco Luciusovy modrošedé oči se opět obrátily ke stropu. Pojišťovací poradce vypadal žertovnou odpovědí svého návštěvníka potěšen a znovu se obrátil k Luciusovi.

„A co tvoje rodinka?“ pokračoval Pivett v dotazech, přičemž si složil ruce pod bradou.

Lucius se na pár vteřin zamyslel nad odpovědí, která by ho nepřiměla skřípat zuby. „Početná,“ odpověděl stroze, zatímco jeho poradce se zamračil, protože nepochopil, co tím chce říct.

„Pan a paní Malfoyovi laskavě souhlasili, že po bitvě o Bradavice poskytnou ubytování několika mým přátelům. Jsou tak štědří,“ ušklíbl se Harry s širokým úsměvem.

„Opravdu?“ zvolal překvapeně poradce a podíval se pochybovačně na svého starého přítele. Lucius vypadal poníženě.

„Augustusi, upřímně řečeno, nepřišel jsem ti vyprávět o svých neúspěších v novém životě, ale podívat se na své spisy,“ pokračoval Lucius a podrážděně poklepával na opěrku křesla.

„Žádný problém,“ rozhodil Pivett ruce. „Upřímně řečeno, tvá návštěva mě trochu překvapila. Myslel jsem, že jsi ve vězení...“

„Byl jsem tam,“ přitakal Lucius a pokýval hlavou. „Včera mě propustili.“

„Ach, perfektní, perfektní…“ pokračoval poradce s úsměvem. Natáhl se na druhý konec stolu a popadl něco, co vypadalo jako malé kapesní zrcátko. Naklonil se k němu a zařval: „Anatole, složka Malfoy. Rychle!“ Pak zrcátko odložil a znovu se na Luciuse zářivě usmál. „Hele, nikdy neuhodneš, koho jsem před třemi dny potkal v Příčné ulici...“

Lucius zvedl obočí.

„Malou Birgit… víš, Birgit! Tu kočku z Kruvalu, která absolvovala sedmý ročník v Bradavicích,“ řekl Pivett s lascivním smíchem. Když Lucius nereagoval, pokračoval: „Ale no tak, vždyť víš! Blondýna, obrovská prsa, malý zadek. Neuměla ani slovo anglicky. Narcisa žárlila, jakmile se přiblížila do vzdálenosti pěti metrů. “

Harry pomalu otočil hlavu směrem k Luciusovi s posměšným úsměvem na rtech. Malfoy se pečlivě vyhýbal jeho pohledu a celý jeho obličej jako by ztuhnul v prázdném výrazu. „Ne, pořád si nevzpomínám,“ zalhal, zatímco Harryho úšklebek se zvětšoval.

„No, to je jedno,“ mávl Pivett rukou. „Udělal jsi správné rozhodnutí, kamaráde. Prsa jí spadla a zadek se jí zvětšil čtyřikrát.“ Otevření dveří kanceláře přerušilo rozhovor a objevil se v nich sekretář s hromadou složek. „Aha, bylo na čase! Polož to tam,“ přikázal Pivett, když uvolnil místo na svém stole.

Anatole pod tíhou pořadačů zakolísal a s úlevným povzdechem je položil na stůl. Pak ho Augustus gestem ruky vyprovodil a malý sekretář spěšně zmizel.

„Tak co potřebuješ?“ zeptal se Pivett a rozkládal různé složky po stole.

„Především nábytek...“ začal Lucius, zatímco Harry se zamračil. To nebylo to, kvůli čemu přišli.

„Ano, vaše žena tu byla před nějakou dobou,“ přikývl Pivett a vytáhl červenou složku. „Přinesla fotografie poškozeného, dokonce zničeného nábytku. Vaše komplexní pojištění samozřejmě pokrývalo nejen škody způsobené přírodními katastrofami, ale také vandalismem, takže po odhadu vám byla proplacena celá částka. Tedy...“ Pivett prohrabal hromadu pergamenů a jeden z nich si prohlédl. „228 000 galleonů. Ty máš ale štěstí...“

Harry se znechuceně podíval na bývalého Smrtijeda, který se při zmínce o balíku peněz usmál. Odkašlal si, aby Luciusovi připomněl, že sem nepřišli proto, aby si naplnili kapsy, ale ten ho ignoroval.

„Platba byla provedena na váš účet v Gringottově bance… devatenáctého června. Výborně, výborně...,“ přečetl poradce a zavřel červenou složku. „Co ještě?“

„Poškozena byla také fasáda, zejména v úrovni portálu a…“

Tentokrát Harry zakašlal tak silně, že poradce i Lucius sebou trhnuli. Malfoy se zamračil.

„Předpokládám, že fasádu si prohlédneme později...,“ zamumlal a vrhl na Pottera vražedný pohled. „Rád bych se podíval na složku s mými uměleckými předměty.“

„Ale jistě,“ zvolal Pivett a vrhl zvědavý pohled na Harryho. Pak si přitáhl modrou složku a otevřel ji.

„Referenční číslo předmětu, který mě zajímá, je DX794S18,“ recitoval Lucius.

Poradce se zarazil a krátce se na něj podíval přes opěradlo. „Hm, dej mi chvilku.“ Pivett pokračoval v prohledávání stránek, než se u jedné zastavil. Lhostejným gestem se opřel v křesle a složku si přitáhl k sobě, aby zabránil jakémukoli zvědavému pohledu. „Ach ano, DX794S18... Hm, hůlka, je to tak?“

„Ano, je,“ potvrdil Lucius pomalu, vědom si toho, že atmosféra se náhle změnila.

„Ano, ano, ano... eben, stříbro a chlup huňáče. Velmi krásný kousek...,“ zamumlal Pivett a přikývl. „Ukradli ti ji?“

„Ano... ne, vlastně nevím. Zmizela,“ odpověděl Lucius bez mrknutí oka.

„Zmizela?“ zeptal se poradce a podíval se na něj zpod obočí. „A ty bys chtěl uplatnit pojištění? Jen za tento kus je to více než 10 000 galleonů. “

Lucius chvíli mlčel, pak zavrtěl hlavou. „Ne, chtěl bych využít svou druhou výhodu jako prémiový zákazník. Detekci magické aktivity.“

Pivett naproti němu hlasitě polkl. „Ano... ehm... je to možné... Ale není jisté, že to bude fungovat. Už je to tolik měsíců... pokud od té doby nikdo s tou hůlkou nekouzlil, bude to k ničemu...,“ procedil mezi zuby.

„Jsem si toho plně vědom,“ zamumlal Lucius a přimhouřil oči. V tu chvíli Harry pozvedl hněvivě obočí.

„Nikdo nezmínil, jak je to dlouho, co hůlka zmizela,“ vyštěkl chlapec, který zůstal naživu, a rozzlobeně se podíval na poradce.

„Cože?“ breptal Pivett s výrazem dítěte přistiženého při krádeži bonbónů. „Ach, říkal jsem měsíce, ale mohl jsem říct týdny nebo dny...“

„A co ta detekční služba? Pokud si dobře pamatuji, co je uvedeno v mé smlouvě, funguje okamžitě...,“ pokračoval Lucius a pokynul Harrymu, aby situaci vyřešil.

„No ano... stačí, když se dotknu hůlkou referenčního čísla předmětu a pronesu několik zaklínadel, ale...“

„Tak proč to neuděláš, Augustusi?“ vyštěkl Malfoy a vyslovoval každou slabiku zvlášť.

Pivett ztuhnul a střídavě zíral na Harryho a Luciuse s výrazem, který se nyní blížil hrůze. Po několika vteřinách to už nevydržel.

„Sakra, Luciusi, objevíš se v mé kanceláři, čerstvě propuštěný z vězení... Nemáš tušení...,“ zasténal poradce s grimasou.

„Nemám tušení o čem?“ rozčílil se jeho protějšek.

„Omlouvám se, měl by ses opravdu spokojit s tím, že si vezmeš peníze z pojištění a zapomeneš na tu hůlku. To je moje rada jako kamaráda, vážně…“ pokračoval Augustus, jehož nosní dírky se pravidelně roztahovaly, jak se mu obtížně dýchalo.

„Proč odmítáš detekovat magickou aktivitu té hůlky? Mám právo to vědět!“ rozčílil se Lucius a ukázal prstem na modrý spis.

„Protože RISKUJI SVOJI PRÁCI, DO HÁJE!“ zařval náhle poradce a přejel si rukou po holé hlavě.

Lucius a Harry se na sebe zmateně podívali. Tentokrát viděli, že Pivett doslova panikaří. A to je rozhodně neuklidnilo.

„Vysvětli to,“ nařídil Lucius nekompromisním tónem.

Pivett si otřel tvář a vydal dlouhý, unavený povzdech. Pak chvíli setrval na místě, s dlaněmi na očích, bez pohybu. Když konečně spustil ruce dolů a podíval se na své dva návštěvníky, jeho oči zbarvené do růžova.

„I kdybych použil referenci té hůlky, nic by to nevyřešilo. Reference už není platná.“

Tato zpráva měla na Luciuse účinek studeného sprchy. „Jak to, že už není platná?“

„Rozkazy přišly shora,“ odpověděl Pivett a sevřel rty.

Nastalo ticho. Lucius začínal ztrácet trpělivost. „Augustusi, řekni mi vše, co víš, a pro Merlina přestaň mluvit v hádankách, jinak ti přísahám, že to pro tebe nedopadne dobře, ať už jsi kamarád nebo ne.“

Augustusovy oči se znovu střídavě těkaly mezi Luciusem a Harrym a muž si nervózně třel rty. Pak se naklonil přes stůl a začal mluvit velmi rychle a téměř neslyšně, takže Harry a Lucius se museli naklonit, aby nezmeškali ani slovo. „Jednoho rána přišli do kanceláře nějací vysocí úředníci. Když jsem přišel v osm do práce, už měli prozkoumanou půlku tvých spisů. Snažil jsem se zjistit, co dělají a jakým právem porušují důvěrnost mých klientů, ale ukázali mi příkaz k prohlídce podepsaný soudcem Ogdenem a požádali mě, abych zůstal v kanceláři o hodinu nebo dvě déle.“

Luciusovy prsty sevřely opěrky židle.

„Vím jen to, že chtěli odstranit odkaz na tvou hůlku. Jenže narazili na problém. Pergameny jsou zakleté tak, aby každý předmět, na který se vztahuje pojistka, musí mít platné číslo. Aby tedy nevznikla administrativní chyba, byli nuceni nahradit ho novým,“ pokračoval Pivett a poklepal prstem na podložku z dračí kůže.

„Proč tedy nepoužiješ tu novou?“ zeptal se Lucius.

Augustus mlaskl jazykem a zavrtěl hlavou. „Nová reference tam není. Je archivována v interních spisech.“

„A?“

„A k nahlédnutí do interních spisů je potřeba podepsat formulář. Bez něj se skříň neotevře,“ prohlásil Pivett, když rozhodil ruce v gestu bezmocnosti. Pod naléhavým pohledem Luciuse Augustus pochopil, co jeho přítel chce, a zavrtěl hlavou. „Ó ne, ne, ne, Luciusi, tohle po mně nechtěj. Je potřeba vážný důvod, aby se ty spisy otevřely. Můj podpis se objeví na formuláři a ten chlápek, co je na konci dne kontroluje, okamžitě nahlásí mé nadřízené, že jsem zkoumal tento konkrétní spis... Můžu přijít o práci!“

„Nechci vás urazit, ale v sázce je mnohem víc než jen vaše práce,“ vyštěkl Harry a vrhl na něj vražedný pohled.

„Jsem si jistý, že získání té reference je pro vás opravdu velmi důležité, ale mám rodinu, kterou musím uživit, pro Merlina. Luciusi, víš, že by mě Rosaline zabila, kdybych přišel o místo na ministerstvu, znáš ji…“

Harry se posadil zpříma a ukázal na Luciuse prstem. „Na té hůlce může záviset život mojí nejlepší kamarádky a přítelkyně jeho syna,“ zavrčel Harry, zatímco Lucius zvedl oči ke stropu.

„Pořád tak teatrální, Pottere,“ zamumlal a vzápětí upřel pohled na Augustuse. Syn Smrtijeda, který je ve vztahu s nejlepší kamarádkou největšího trnu v oku, kterého Voldemort měl, to je zajímavé. „No tak, jo, ne, ehm, ano…“ zamumlal Lucius odpověď na tichou mužovu otázku. „Je to pravda. I když jsem skoro přesvědčený, že to nebude trvat dlouho a Draco se vzpamatuje a vrátí se na správnou cestu...“

„Malfoyi,“ zavrčel Harry a zabodl do Luciuse pohled. Ten se ihned odmlčel.

Augustus si je oba prohlédl a znovu zavrtěl hlavou. „Sakra... sakra... sakra... vím, že toho budu litovat...“ Popojel se židlí dozadu a zamířil k velké skříni vedle svého stolu. Položil ruku na její dvířka a okamžitě se objevil formulář připevněný na panelu, spolu s malým perem s nevyčerpatelným inkoustem. Pivett si ho vzal a ještě chvíli váhal, než ho položil na papír. „Sakra…“ zopakoval a napsal své jméno. Skříň se otevřela a před ním se objevila řada spisů.

„Nikdo se nedozví, že jsi ten spis prozkoumal. Prostě řekneš, že jsi hledal něco jiného...,“ mávl rukou Lucius.

Pivett si povzdechl. „Takhle to nefunguje. Musím nahlas říct, co hledám, abych mohl prozkoumat vše, co je v té skříni. A pak se to automaticky zapíše do formuláře.“

Lucius pevně stiskl rty, zatímco Pivett znovu rezignovaně vzdychl.

„Spis Malfoy, změna reference sběratelské hůlky, platná smlouva,“ oznámil poradce hlasitě a srozumitelně. Jak předpověděl, brko začalo rychle psát a spisy se samy rozhýbaly. Jeden z nich se objevil před ním. Pivett po něm váhavě sáhl a vrátil se zpět k pracovnímu stolu, zatímco neustále házel nervózní pohledy ke dveřím, jako by každou chvíli očekával nájezd bystrozorů..

„Tady je to. Reference GJ389L23.“ Augustus se naposledy podíval na Luciuse s prosbou. „Jsi si jistý, že nechceš místo toho peníze? Mohu ti dát bonus pár tisíc galeonů.“

Lucius se na pár vteřin zarazil, ale když uviděl Harryho přísný pohled, zavrtěl hlavou.

„Dobře,“ povzdechl si Pivett a zvedl svou hůlku, aby ji namířil na novou referenci. „Quaestio magicem,“ zašeptal, zatímco na papíru začala červená písmena tvořit slova. Naklonil se, aby je přečetl. „Poslední magická aktivita během prvního týdne dubna tohoto roku. Nic přesnějšího nemám.“

Harryho tvář se zkroutila zklamáním. Jinými slovy, Hermionina hůlka nebyla použita od bitvy o Bradavice. Samozřejmě to nebyl nezvratný důkaz její smrti, ale pro něj to byl další důvod, proč nečekat nic dobrého. Lucius vedle něj vypadal stejně zklamaně.

„Předpokládám, že to není to, v co jste doufali,“ zamumlal Pivett, když viděl jejich zkroušené výrazy. Odmlčel se, zamyslel a pak pokrčil rameny. „Když už mě mají vyhodit, tak ať to stojí za to. Můžu taky přesně určit, kde byla ta hůlka použita naposledy.“

„Budou to určitě Bradavice,“ zamumlal Harry přes sevřené hrdlo a sklopil oči.

„Za pokus to stojí,“ trval na svém Pivett s mírnou grimasou. „Jak jsem řekl… když už, tak už…“

Znovu zamířil hůlkou na referenci a tentokrát zašeptal složitější kouzlo. Na pergamenu se opět objevilo rudé písmo a on se naklonil, aby ho přečetl.

„Bradavice, říkáte?“ zeptal se s úšklebkem. „To není úplně to, co tu mám napsané…“

Harry i Lucius zvedli hlavy, najednou velmi ostražití. „Jak to myslíte?“ zeptal se Harry, i když v duchu si opakoval, že planá naděje bolí víc než jistota.

„Tahle hůlka byla naposledy použita ve Francii. Přesněji – ve městě Bordeaux,“ oznámil Pivett, zatímco si Lucius s Harrym vyměnili pohledy plné nepochopení.

„Jste si jistý?“ ujišťoval se Harry se zamračeným výrazem.

„Naprosto. To kouzlo má přesnost na devětadevadesát procent,“ odpověděl Augustus s jistotou. „Podívejte, tady je i přesná adresa.“

Harry okamžitě vytáhl z kapsy sešit a okousané kuličkové pero a za Luciusova udiveného pohledu si začal zuřivě zapisovat adresu, kterou mu ukazoval poradce. Vedla do jednoho městského parku v centru Bordeaux. Když měl hotovo, beze slova kývl na Luciuse a ten pochopil, že je čas odejít.

„Díky za pomoc, Augustusi,“ poděkoval Lucius a podal mu ruku. „Věř mi – nezapomenu na to.“

„Ale jdi ty,“ mávl rukou Pivett a poplácal ho po rameni. „Jestli mě zítra vyrazí, zaklepu na tvé dveře. Snad budeš mít místo pro nějakého šikovného majordoma. Nebo kuchaře. Umím výborně… těstoviny a bramborovou kaši z prášku.“

Lucius se usmál. „Zapamatuju si to. Pozdravuj Rosaline.“

Augustus mu věnoval nervózní úsměv a zavřel za nimi dveře. Malfoy a Potter opustili budovu a ani jeden z nich netušil, že právě spustili něco, co už nelze zastavit. Něco, co je zcela přesahovalo.

Následujícího rána Augustus Sénélas Pivett nepřišel jen o práci.

Byla mu nabídnuta jednosměrná jízdenka do Azkabanu.

*****