Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6.,  část 2.

Usmála jsem se. „Pane profesore, je vaše pozvání na oběd stále platné?“

„Samozřejmě.“ Lehce se usmál - jen slabě zvedl koutky úst - ale cítila jsem žár v každém kousku těla a prakticky se mi zatočila hlava úlevou. Bohužel, když se mi zatočí hlava, mám ty samé staré problémy s ústy. Slova prostě padají ven, aniž by se mi filtrovala skrz mozek.

„Vypadáte dobře,“ vyhrkla jsem, pak jsem se znovu začervenala a schovala obličej do dlaní.

S úlevou jsem uslyšela uchechtnutí, a když jsem se odvážila na něj pohlédnout, stále se usmíval.

„Děkuji, asi,“ řekl. „Možná by mi to lichotilo více, kdybyste nezněla tak překvapeně.“

„Jenom… když jsem vás viděla naposledy, na konci války…“

„Chápu,“ řekl, a já jsem věděla, že to opravdu chápe. „Jsem rád, že už mám tu dobu za sebou, a vím, že vy jste na tom stejně. Mimochodem, jak se má váš přítel Potter?“

„Daří se mu dobře. On i Ron teď pracují v Oddělení záhad - dva z bystrozorů, které Arthur přeřadil. Pořád se přede mnou chovají jako idioti, ale zjevně jsou dobří v tom, co dělají, ať už je to cokoli. Myslím, že Harrymu se líbí, že jeho práce je teď přísně tajná - nikdy se nemůže dostat do novin.“

Přikývl a zdálo se, že se chystá ještě něco říct, ale pak si to rozmyslel, když kolem nás prošla čarodějka středního věku cestou na záchod. „Pojďme se posadit, ano?“

Našli jsme si stůl a Rosmerta spěchala, aby převzala naši objednávku, protože věděla, že ani jeden z nás nebude potřebovat jídelní lístek. Podívala se na mě, zvědavost z ní přímo křičela, a bylo mi jasné, že musela vynaložit veškerý takt, aby se mě přímo nezeptala, jestli je profesor Snape skutečně ten ‚přítel‘, na kterého jsem čekala.

Jakmile odešla, zdálo se, že jsme ztratili nit našeho předchozího rozhovoru a na několik okamžiků jsme věnovali popíjení vody a rozkládání příborů více pozornosti, než bylo ve skutečnosti nutné.

„Tak tedy,“ řekl nakonec. „Povězte mi o své práci na ministerstvu.“

Udělala jsem to, s úlevou, že mi bylo dáno téma, o kterém jsem obvykle mohla diskutovat, aniž bych ze sebe udělala hlupáka. Začala jsem založením svého oddělení a skončila nedávným počítačovým projektem a výzvami spojenými se zřízením sítě a školením čarodějek a kouzelníků v jejím používání. „Síť nastavoval Peter, samozřejmě jste se s ním mohl setkat, když pracoval v Bradavicích. Se zbytkem personálu jsme prováděli školení a řešili tisíc dalších detailů. To nejhorší je ale teď za námi a my se začínáme přesouvat k dalším projektům. Jen Peter stále pracuje s počítači na plný úvazek.“

„Tenhle Peter… jen ze zvědavosti… jaké je jeho příjmení?“

„Marsh.“

„Aha.“ Pak odvrátil zrak, zjevně v rozpacích. „Takže on je ten... ehm…“

„On byl,“ řekla jsem s důrazem na druhém slovu.

Pak se mi znovu podíval do očí. „Co se stalo? Nebo se nemám ptát?“

Usmála jsem se a lehce pokrčila rameny. „Prostě to nebylo to pravé,“ řekla jsem. „Myslím, že jsem to věděla celou dobu, ale když zjistil, že uvažuji o práci v Bradavicích, pohádali jsme se a tím to všechno skončilo. Nemůžu říct, že bych toho moc litovala, kromě toho zmatku, který to nadělalo v kanceláři.“

„Pořád zvažujete práci v Bradavicích?“ Zdálo se, že zadržuje dech.

„Vlastně to vypadá čím dál lákavěji.“

Vydechl. „Albus velmi doufá, že to přijmete.“

Tak Albus? Málem jsem se hlasitě zasmála, ale dokázala jsem se ovládnout. Mohla jsem se mu vysmívat e-mailem, ale nebyla jsem si jistá, jestli tohle pravidlo platí i osobně.

Zdálo se, že si uvědomuje, že si z něj dělám legraci, a zvedl obočí. „Všichni zaměstnanci by samozřejmě byli rádi, kdybyste se vrátila.“

„Zaměstnanci.“ Pak jsem se zasmála té naprosté absurditě celé situace. „No, děkuji vám, pane profesore. To je hezké vědět.“

„Už nejste moje studentka… Hermiono.“ Trochu se zarazil před mým jménem, ​​ale pak se vzpamatoval a pokračoval. „Jelikož se brzy staneme kolegy, můžete mi říkat Severusi.“

„Severusi,“ řekla jsem a vychutnávala to jméno. „Na to si možná budu muset chvíli zvykat, ale děkuji.“

„Na této situaci je hodně věcí, na které si budete muset chvíli zvykat,“ řekl a znovu se nepatrně usmál. Hrozilo mi, že se na tom úsměvu stanu závislou. „Moje chování ve sklepení onehdy…“

„Už jste to vysvětlil,“ řekla jsem tiše. „Promiňte, že jsem se na vás takhle vrhla. Měla jsem si uvědomit, že takový přístup nebude vítaný.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jak byste to mohla vědět?“

„Víte jak,“ řekla jsem. „Stejně jako vím, že od dětství nesnášíte brokolici. Taky vím, že nemáte rád kočky a vykřičníky, a nesouhlasíte s Arthurovou obrannou politikou. Já, ehm…“

Zase se objevil ten hloupý ruměnec, ale když jsem se dostala až sem, byla jsem odhodlaná pokračovat. „Znám vás,“ řekla jsem nakonec, „a myslím, že vy, lépe než kdokoli jiný, znáte mě. Rozhodně mě znáte lépe než Peter, a s ním jsme se vídali každý den.“

Přikývl, jako by uznával pravdivost mého tvrzení. „Kdy jste si uvědomila, že jsem to já?“

„Až když jste mi odpověděl na mou zprávu ohledně pracovního pohovoru. To, co jste řekl, v kontextu zaměstnance ministerstva prostě nedávalo smysl, a najednou do sebe zapadly všechny dílky.“

„Myslel jsem, že jste zděšená,“ řekl ironicky. „Váš opovrhovaný mistr lektvarů…“

„Nikdy jsem vámi neopovrhovala,“ řekla jsem. „Nebudu lhát a tvrdit, že jste byl můj nejoblíbenější učitel, ale jakýkoli sklon k nelibosti, který jsem měla, byl více než překonán vašimi činy během války. Přiznávám, že nastalo období… smiřování… s tou myšlenkou, ale jakmile jsem to překonala, okamžitě jsem napsala profesoru Brumbálovi a naplánovala si nástup do Bradavic.“

„Smiřování… to je dobrý způsob, jak to vyjádřit,“ řekl ironicky.

„Asi jsem také nebyla vaším oblíbencem, řekla bych.“

Pokrčil rameny. „Předpokládám, že by to bylo stejné s kýmkoli… zejména s kýmkoli z mých bývalých studentů. Samozřejmě jsem od začátku věděl, že musíte být jedna z mých studentek, vzhledem k vašemu očividnému věku, ale snažil jsem se na to nemyslet, jak jen to šlo.“

„Vadí vám to?“ zeptala jsem se a tentokrát byla řada na mně, abych zadržela dech a čekala na jeho odpověď. Protože už jsme se samozřejmě nebavili jen o e-mailové korespondenci. Pro mě to bylo víc než jen to a doufala jsem - ach, jak jsem doufala! - že on cítí totéž.

„Vadí to vám?“ namítl. „Jsem o dost starší než vy…“

„Vůbec mi to nevadí,“ řekla jsem pevně - možná až příliš pevně, protože se zasmál.

„Děkuji vám, Hermiono,“ řekl suše. „Vaše vehemence v tomto bodě je velmi uklidňující.“

Znovu jsem se začervenala. „Připadá vám, že přes e-mail je to mnohem jednodušší?“

„To ano,“ řekl. „A přesto si nejsem jistý, jestli se k tomu teď můžeme vrátit. Nemyslím si, že by to bylo stejné.“

„Ne.“ Potřásla jsem hlavou. „Nestačilo by to. To by… no, nestačilo, že ne?“

 „Ne.“ Znovu se na mě usmál a tentokrát to byl opravdový úsměv, který se rozlil po celé jeho tváři, a já cítila, jak trapné napětí mezi námi mizí. Málem jsem se zhroutila úlevou. Seděli jsme tam takhle a usmívali se na sebe jako dva naprostí blázni, a pak vztáhl ruku k mé dlani a sevřel ji ve své.

S tímto jednoduchým gestem přišel pocit naplnění - pocit, že naše dvě historie se vzájemně nevylučují, ale naopak prolínají. Rozhovor vedl k postupnému sbližování toho, co se kdysi zdálo být dvěma velmi odlišnými realitami. Byla tu jedna, kterou jsme sdíleli jako učitel a studentka, a ta, která čtyři měsíce existovala pouze na obrazovce počítače. Všechno, co jsem se o něm během té doby dozvěděla, mi najednou dávalo dokonalý smysl, když jsem to zasadila do souvislosti s tímto mužem z masa a kostí, který držel mou ruku ve své.

„Dnes odpoledne je famfrpálový zápas,“ řekl nakonec. „Chtěla bys jít se mnou?“

„Ráda bych,“ odpověděla jsem a lehce mu stiskla ruku. „Třeba budu mít možnost promluvit si s profesorem Brumbálem. Potřebuji zjistit, kdy chce, abych nastoupila na své nové místo.“

O rok později

Komu: prskavka@ministry.gov.uk

Od: ml@ministry.gov.uk

Datum: 5. dubna 2005

Předmět: RE: Jak se dnes máš?

Jsem rád, že se máš slušně. Já ale plánuji podat výpověď při první možné příležitosti. Tři explodující kotlíky dnes ráno! (Veliký Merline, právě jsem použil vykřičník. Je zřejmé, že mě přivádějí k šílenství.) Tím myslím samozřejmě třeťáky z Mrzimoru, kteří by nerozeznali dračí krev od vlastní… no, vím, že nemáš ráda, když jsem hrubý, takže se zdržím dokončení této myšlenky.

Pak jsem se dnes ráno pohádal s Minervou kvůli několika bodům, které jsem vzal jednomu z jejích milovaných Nebelvírů. Byl to jeden z dvojčat Collierových – kterýkoli z nich - který si včera na tréninku famfrpálu zlomil nohu. Podle Minervy jsem měl prostě přehlédnout fakt, že ten malý blbec přišel do mé hodiny o pět minut později. Bylo to velmi nepříjemné setkání. Přísahám, že ta ženská musí mít někde schované létající opice.

A pak jsem se zastavil v našich pokojích a našel jsem Křivonožku, jak se mi uvelebil na županu. Osvěž mi paměť… co přesně na té kočce vidíš? I když ho nemám rád, musíme ho v noci určitě zavírat u nás. Představa, že by měl koťata s paní Norrisovou, je prostě příliš ohavná na to, abych ji snesl.

Takový byl můj den. Jsem rád, že ten tvůj byl o něco lepší, už jen proto, že až dám výpověď, někdo nás bude muset živit.“

Komu: ml@ministry.gov.uk

Od: prskavka@ministry.gov.uk

Datum: 5. dubna 2005

Předmět: Ubrblaní manželé

Je mi opravdu líto, že dnes došlo k těm explozím. Jak víš, jsem ráda, že už nepracuji s výbuchy, ale dnes ráno jsem ve čtvrtém ročníku měla několik docela zajímavých zpackaných kouzel. Tři z tvých zmijozelů byli skoro hodinu úplně plešatí.

Co se týče Daltona Colliera… Severusi, ten kluk si zlomil NOHU! Ano, Poppy na něm pracovala, ale určitě ho to trochu bolí. V tomto ohledu souhlasím s Minervou. Vidím to jako jasný případ pronásledování Nebelvíru.

A jak jsem myslím už zmínila, je fyzicky nemožné, aby kočka spala na županu, který je řádně pověšen. To prostě není reálné. Tvůj názor na Křivonožku a paní Norrisovou je velmi srozumitelný, ale doufám, že jeho dobrý vkus by mu zabránil v navázání tak potenciálně katastrofálního vztahu. Jeho poslední poměr byl s nádhernou siamskou kočkou z bytu vedle mého. Docela pochybuji, že by od ní přešel k paní Norrisové, bez ohledu na to, jak chladné jsou noci tady v Bradavicích.

Prosím, počkej s tou výpovědí. Nejde o to, že bych tě nechtěla podporovat, ale nesnesu pomyšlení, že bych tě nechala celé hodiny v našich pokojích samotného s Křivonožkou. Nemám v úmyslu vidět svou kočku použitou jako ingredience do lektvarů, bez ohledu na to, jak často spí na tvém županu.

Komu: prskavka@ministry.gov.uk

Od: ml@ministry.gov.uk

Datum: 5. dubna 2005

Předmět: Neloajální manželky

Zdá se, že doby, kdy se muž mohl obrátit na svou ženu o podporu a útěchu, jsou pryč. Nechala jsi mé zmijozely hodinu plešaté a opovažuješ se MĚ obvinit z pronásledování? Možná nejsem učitel kouzel, ale náhodou vím, že jsi tuhle konkrétní kletbu uměla zvrátit, když jsi byla studentkou čtvrtého ročníku. Pokud se pan Collier zpozdí byť jen o vteřinu na mou další hodinu, Nebelvír bude muset najít nějaký způsob, jak dostat Pottera zpět do školy, pokud chce mít letos nějakou naději na výhru kolejního poháru.

Je fyzicky nemožné, aby kočka, která byla použita jako ingredience do lektvarů, spala na županu. Moc ti děkuji za tak úhledné řešení problému s Křivonožkou.

S výpovědí počkám, už jen proto, že zjišťuji, jak málo se můžu spolehnout na podporu své ženy. Jsem si jistý, že je to známka mé slabosti, když se i tak těším, až ji dnes uvidím u večeře.

Óóó! Ten člověk mi POŘÁD pije krev! Jestli si myslí, že jedna milá věta z deseti ho z toho dostane…

Stiskla jsem „odpovědět“.

Komu: ml@ministry.gov.uk

Od: prskavka@ministry.gov.uk

Datum: 5. dubna 2002

Předmět: RE: Neloajální manželky

Zřejmě trpíme stejnou slabostí, protože se taky těším, až tě uvidím. Nevysvětlitelné, ale takhle to je.

Za předpokladu, že až se dnes večer vrátíme do našich pokojů, najdu Křivonožku v dobrém zdravotním stavu, slibuji, že udělám, co bude v mých silách, aby se tvůj den zlepšil.

Dobře, tak jsem mu umožnila vyklouznout příliš snadno, ale alespoň jsem mu nenechala poslední slovo.

Konec