Preklady fanfiction Harryho Pottera

Speechless

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1294259/1/Speechless

Autor: Kailin

Překlad: denice   Beta: Sevik99    Banner: Jacomo

Povolení k překladu: Ano

Romantika/humor

Hermiona/Severus

Rating: 9+  Kapitol: 1

Slov: 2 000 

Shrnutí: Doprovodná povídka k Poslednímu slovu od Kaliny Ley

Éra/období: Po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Kailin. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autorky: Moje inspirace pochází od Kaliny a JKR. Nic z toho nepatří mně.

Oněmělý

Neexistují slova, která by to popsala. Já, který si tak užívám košatou rozmanitost a jemné nuance anglického jazyka, jsem naprosto zmatený. Nevím, co mě trápí víc: zjištění, že se neliším od ostatních zamilovaných hlupáků na této planetě, nebo to, že nejsem schopen dát dohromady souvislou větu.

Hermiona už popsala, jak jsme se sešli, jak osud v podobě Arthura Weasleyho zatlačil Ministerstvo kouzel do kyberprostoru a můj spořádaný život na neprobádané území. Láska, jak jsem rychle zjistil, má mnoho společného s kletbou Imperius: v jedné chvíli je svět kolem vás stabilní a racionální; v další jste vydáni na milost a nemilost něčemu, co je mimo vaši kontrolu, neschopní rozumného chování.

Náš vztah – termín, kterému Hermiona dává přednost před staromódně znějícími ‚námluvami‘ – se spořádaně rozvíjel. V den, kdy jsme si otevřeně přiznali naše kybernetické přátelství a začínající románek, jsme obědvali ve Třech košťatech a odpoledne jsme strávili sledováním famfrpálového utkání. Minulý týden jsme znovu obědvali ve Třech košťatech. A teď oběd a nákupy v Příčné ulici. A mezi všemi našimi schůzkami probíhala záplava e-mailové aktivity, která by vyčerpala k padnutí celé hejno sov, kdybychom používali tradiční pergamen.

Byl to jeden z těch zářivých jarních dnů, kdy teplo slunce a modř oblohy dělaly z ustupující zimy minulost. Měl jsem v úmyslu strávit dopoledne u stolu opravováním úkolů a pak se v poledne přemístit do Londýna. Ale pouhá představa, že uvidím Hermionu, napjala mé soustředění k prasknutí a nakonec jsem se vzdal snahy pochopit eseje z lektvarů přede mnou. Oznámil jsem Brumbálovi, že odejdu dříve, než jsem očekával, popadl plášť a utekl. Seděl jsem, popíjel pozdní ranní kávu a četl Denního věštce na zahrádce Toddy's, nejnovějšího podniku v Příčné ulici. Toddy's nabízí různé čaje, kávy a pečivo ve světlém, vzdušném prostředí, které je v přímém rozporu s okolím. Slyšel jsem, že kavárnu otevřely nějaké mladé americké čarodějky, které zbytek ulice shledaly rozkošně viktoriánským a beznadějně zastaralým. Tradičnější členové kouzelnické komunity se jí vyhýbají jako moru. Mladší generace ji samozřejmě zbožňuje. Ale káva byla dobrá a silná, a jak jsem poznamenal, krásný den mě přiměl setrvat venku. Když dorazila Hermiona, byl jsem skoro na dně šálku.

Ať už to zní jakkoli banálně a otřele, srdce mi při pohledu na ni poskočilo. V odhodlané snaze dokázat, že se vůbec nepodobám zamilovaným adolescentům, které mám v Bradavicích na starosti, jsem si říkal, že moje reakce byla velmi podobná, jako když mě přivolal Voldemort: žaludek sevřený do uzlu, krev bušící v žilách… Reakce samozřejmě mohla být podobná, ale podnět byl mnohem příjemnější. Alespoň to byla moje výmluva. V gentlemanském gestu jsem se zvedl ze svého místa a odsunul jí židli, ale ne dříve, než jsme si vyměnili cudné polibky na tvář. Nesnáším veřejné projevy náklonnosti. Pohled na muže a ženu, jak se osahávají a plazí se po sobě, aniž by si všímali pohoršených přihlížejících, mě vždycky obtěžoval. Ale tohle je žena, která mi obrátila život vzhůru nohama, předmět mých prvních myšlenek po probuzení a posledních před usnutím, a připadá mi neslušné ji pozdravit jako kolegyni z práce nebo pouhou známou. Hermiona vyjádřila překvapení, že jsem na náš oběd přišel brzy, a já jsem poznamenal, že ona přišla stejně brzy jako já – její nákupní taška z Krucánků a kaňourů naznačovala, že tu sama už nějakou dobu je.

„Nemohla jsem se dočkat,“ přiznala a do tváří jí stoupl přitažlivý ruměnec. Takže nejsem jediný, komu to dopoledne připadalo nesnesitelně dlouhé. Objednala si šálek kávy, pak u sousedního stolu na talíři zahlédla lákavě vypadající zákusek a vyjádřila touhu dát si ho taky. Rozhodl jsem se, že se k ní přidám. V Bradavicích jsem snídani jen ochutnal, těšil jsem se na nadcházející den, a najednou jsem měl hlad. Seděli jsme na slunci, pili kávu a chroupali kremrole, hluboce pohrouženi do rozhovoru o našich týdnech, i když jsme si na toto téma denně psali e-maily. Čas ubíhal, a když jsme se konečně zvedli k odchodu, uvědomil jsem si, že jsem strávil hodinu, aniž bych si uvědomoval svět kolem sebe. Možná ti osahávači nakonec nebyli nevychovaní, ale skutečně nevnímali své okolí.

V tu chvíli jsme byli na oběd příliš sytí, a tak jsme se rovnou vydali po obchodech. Já jsem potřeboval koupit v lékárně zásoby a sám jsem chtěl strávit nějaký čas v Krucáncích a kaňourech. Hermiona samozřejmě neměla vůbec žádné námitky proti návratu do knihkupectví. Zapomněli jsme na oběd a strávili jsme příjemné odpoledne prohlížením a nakupováním. Než nás konečně přepadl hlad, byly skoro čtyři hodiny. Navrhl jsem, abychom zašli do Děravého kotle, ale Hermiona se podivně zatvářila a najednou se zdála být nevysvětlitelně nervózní.

„Mohli bychom jít do Děravého kotle, jestli chceš,“ řekla. „Ale napadlo mě… vlastně jsem se včera večer zastavila v jednom pěkném malém lahůdkářství a měli tam moc dobře vypadající těstoviny a docela dost jsem jich koupila, protože jsem si říkala, že bychom se možná mohli… ehm… najíst u mě v bytě. Nejsem moc dobrá kuchařka, víš.“

Tehdy jsem její nervozitu pochopil. Nešlo ani tak o večeři, jako o dezert. Když jsem jí dnes poprvé navrhl setkání v Příčné ulici, myslela si, že doufám, že skončím v jejím bytě? Nebo se sama ujala iniciativy a posunula náš vztah o úroveň výš? Nebo se jen těšila, až uvidím, kde bydlí a jakou hospodyní se stala?

„Těstoviny budou výborné,“ řekl jsem, ačkoli po pravdě řečeno, mohl jsem to brát, nebo nechat být. A tak jsme se přemístili do jejího bytu, který se podobal milionu bytů v Londýně, i když byl tak uklizený a udržovaný, že to vypadalo skoro, jako by tam nikdo nebydlel. Její kočka – pokud jí ten tvor doopravdy je – jednou nebo dvakrát čichla mým směrem a pak zmizela. Ulevilo se mi, nechtěl jsem strávit večer odháněním jejího mazlíčka od kotníků.

Rozhodli jsme se spojit síly v kuchyni, abychom dostali večeři na stůl. Hermioniny úzkosti se vrátily, a teď jsem přemýšlel, jestli se nebojí o to, jak by večer mohl skončit, ale o to, že ji shledám nějak nedostatečnou, protože nemá sklony k domácímu životu. A tak jsem připravil salát, zatímco ona ohřívala omáčku a těstoviny na sporáku. V jednu chvíli sáhla po vařečce, aby zamíchala omáčku, a zjistila, že je příliš horká, než aby se dala uchopit. Okamžitě ji upustila; s rachotem dopadla na pult a omáčka se rozprskla všude okolo.

„Sakra,“ zamumlala a zděšeně zírala na čerstvé skvrny na halence. „Vystříklo mi něco na obličej? Myslím, že jsem něco cítila…“

Byl jsem v pokušení poznamenat, že dovednosti používané v kulinářském umění jsou v podstatě stejné jako ty potřebné pro lektvary, ale rozmyslel jsem si to. „Jen trochu,“ řekl jsem, našel na její tváři skvrnu od omáčky a jemně ji setřel palcem. Pak jsem se jí zahleděl do očí a cítil, jak se mi podlaha propadá pod nohama.

Skořicové oči mě pozorovaly láskyplným pohledem tak intenzivním, že to bylo téměř hmatatelné. Nikdo se na mě nikdy takhle nedíval. Jsem zvyklý na to, že na mě lidé hledí se strachem a odporem, ale nikdy takhle. Víc než pouhý hormony živený obdiv jsem v tom pohledu viděl respekt, naději a úctu. Pro mě, Severuse Snapea, opovrhovaného mistra lektvarů a bývalého smrtijeda. Vyschlo mi v ústech. Uvědomil jsem si, že jsem naprosto, kompletně, tělem i duší zamilovaný do Hermiony Grangerové, a že bez této neuvěřitelné ženy ve svém životě absolutně nemohu existovat. Na krátký okamžik jsem dokázal myslet jen na to – i když přemýšlení teď bylo opravdu namáhavé – že za všechno vděčím Arthuru Weasleymu a jeho neutuchající fascinaci mudlovskou technologií. A pak mi proklouzla přes rty slova, jako by je z mého nejhlubšího nitra vyrvalo veritasérum:

„Miluji tě, Hermiono.“

Potom se jí v očích něco, cosi, zablesklo a můj přetížený nervový systém zaplavila panika. Špatně jsem ji pochopil. Řekl jsem toho příliš mnoho a příliš rychle. Samozřejmě, že mě nemiluje. Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že je něco takového vůbec možné…

„Taky tě miluji, Severusi.“ Odpověď byla tak tichá a moje mysl v takovém chaosu, že jsem ji málem přeslechl.

Chvíli trvalo, než ke mně její slova dolehla. Řekla, že mě miluje. O tom jsem ani nesnil, ani jsem si to nepředstavoval. Neudělal jsem nic, abych si tuto lásku získal nebo si ji zasloužil, stejně jako jsem si nezasloužil milosrdenství Albuse Brumbála, když jsem se plazil zpět po kolenou. Najednou bylo v životě možné cokoli, zázraky se děly a pro beznadějné existovala naděje. A pak jsme se ocitli jeden druhému v náručí a polibky už nebyly cudné, ale zoufalé, jak jsme sebou byli vzájemně pohlceni.

S hrdostí mohu říct, že jsme alespoň měli tu prozíravost, abychom vypnuli sporák, než jsme se svlékli a nějak se dostali do Hermioniny postele. Matně si vzpomínám, že jsem někdy snědl ohřáté těstoviny, ale nemám tušení, co se stalo s výborným salátem, který jsem s takovou péčí připravil. V neděli jsem se brzy ráno probudil a zjistil, že mě na hrudi lechtají prameny kudrnatých hnědých vlasů a do smyslů mi proniká Hermionina vůně. Nic v mé temné minulosti mě nepřipravilo na ohromující pocit radosti, který prostupoval každou buňku mého těla. A najednou jsem přesně věděl, proč lidé utrácejí peníze za sentimentální přáníčka a zbytečné projevy lásky, proč narážejí do zdí a osahávají se před zraky veřejnosti. Já, Severus Snape, jsem měl milostný vztah. Pokud existovala nějaká odměna za přežití pekla, kterým byl můj soukromý život, bylo to tohle.

Než jsem se přemístil zpět do Bradavic, bylo poledne. Měl jsem tu smůlu, že jsem téměř okamžitě narazil na ředitele. Zeptal se na můj výlet a jeho oči se třpytily obvyklým otravným způsobem. Dal bych roční plat za to, abych zjistil, jak může být Brumbál vševědoucí ohledně soukromých životů všech, když po většinu roku nedokázal vidět pod Quirrellovým turbanem Voldemorta, ale on věděl. I když to byl nevýrazný, neškodný dotaz ohledně návštěvy Příčné ulice, bylo mi jasné, že to ví.

„Odpoledne bylo docela příjemné,“ řekl jsem a s jistou zlomyslností dodal, „a noc, kdyby vás to náhodou zajímalo, byla úžasná.“

Albus Brumbál je zřídkakdy v úzkých, ale já měl tu čest ho na chvíli zbavit řeči. Na svůj pokročilý věk se ale vzpamatoval rychle a řekl, že ho to těší. Pak se odebral věnovat jiným záležitostem, ovšem dokázal jsem si představit, jak záhy bude následovat přednáška o tom, že bude nutná diskrétnost, jakmile Hermiona nastoupí na své učitelské místo.

Ale mám plán. Koneckonců, nikdo nic nenamítá proti sňatkům mezi profesory. Mám v úmyslu se co nejdříve začít poohlížet po snubních prstenech. Možná příští víkend v Příčné ulici?