Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 45. Hypertenze – 1/4

Jako pokaždé, když se Hermiona chystala prozkoumat byt, probudila se brzy a s bolestivým uzlem v břiše napjatě čekala, až se probudí i Theo. Jakmile ho slyšela vstávat, počkala ještě asi deset minut, než se sama vyhrabala z postele, aby ho mohla sledovat, jak se připravuje a konečně odchází. Práskly dveře bytu, pak dveře domovní – ty dole do dvora. Sprint do kuchyně k oknu. Theodor se vzdaluje, zahýbá za roh ulice. Nový sprint – tentokrát do jeho ložnice. Ale poprvé neztrácela čas hledáním. Věděla přesně, co hledá. A hlavně kde to najít.

Zabořila ruku pod matraci a s triumfálním úšklebkem vytáhla starý grimoár. Hodlala ho prozkoumat stránku po stránce, slovo po slovu, klidně u toho stráví celý den. Ostatně – jako by měla něco lepšího na práci.

Jak si všimla už při prvním nálezu, některé kapitoly nebyly psané anglicky, ale latinsky nebo v jiných starých jazycích – patrně už dávno zapomenutých, nebo dnes používaných jen hrstkou stoletých skřetů. Úplně první kapitola byla napsaná podivnou abecedou, která připomínala runy, ale Hermiona ji nedokázala zařadit.

Nejspíš nějaká předmluva… nebo možná kapitola s názvem: Jak se stát totálním megalomanským kreténem v deseti krocích. Theova oblíbená, tipuju…, pomyslela si jízlivě, zatímco listovala dál, až narazila na první část napsanou anglicky.

Ta se věnovala lovecké magii a stránky byly plné návodů na rituály, při kterých se obětovala zvířata nebo i lidé, aby si dávní lovci zajistili úspěšný lov. Ačkoli byla tato odnož černé magie – zakázaná již více než století – velmi znepokojivá, vzbudila Hermioninu zvědavost a musela se přemoct, aby přešla k další kapitole. Tohle jí k útěku nijak nepomůže.

Další kapitola se zaměřovala na léčivou magii – a naopak i na lektvary, které měly za úkol vyvolat nemoci nebo smrt. Hermiona se zašklebila, když narazila na rytinu znázorňující obličej muže dvanáct hodin poté, co vypil puchýřník – lektvar, který vyžíral kůži a vytvářel hnisavé boláky. Zhnuseně otočila stránku. Ani tohle jí nepomůže. Neměla kotlík, neměla přísady… těžko promění Thea v chodící vřed.

Následovala řada kapitol psaných latinsky, které přeskočila, aniž by se je pokoušela číst. A pak narazila na… magii červenou. Sexuální magii.

Ani omylem, zavrtěla hlavou. Přesně tím to všechno začalo. Sex a krev – Theovy oblíbené ingredience, které přimíchal do svého chorobného komplexu vlastnictví. Ale použít něco podobného k útěku? Ne, to by nepřežila. Nešlo to.

Další kapitolu napsanou neidentifikovatelným jazykem – zřejmě slovanským, soudě podle nadměrného výskytu souhlásek bez samohlásek – přeskočila rovnou.

A pak to uslyšela.

„Hermiono.“

Vyděšeně nadskočila a vykřikla. Její pohled okamžitě zaletěl ke dveřím Theovy ložnice – a pak se rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo. Strnule naslouchala – v bytě se neozýval žádný zvuk. Ani vrznutí podlahy. Theodor tu být nemohl! Vždyť slyšela, jak odchází… To nedávalo smysl.

Potichu položila knihu na přikrývku a jako kočka sklouzla z postele. Bosa našlapovala opatrně do chodby, očima těkala kolem sebe, připravená zaznamenat sebemenší známku něčí přítomnosti. Ale musela si přiznat pravdu. Byla tu sama.

Musela jsem si to namluvit… přesvědčovala se. Jsem vystresovaná, to je celé.

Vrátila se do pokoje, opět usedla na postel a pokračovala v četbě. Nyní: nekromancie. Vyvolávání mrtvých. Hermiona vždy považovala jasnovidectví za podvod – hlavně kvůli té šílené Trelawneyové. Věštění z koulí, čajových lístků nebo karet jí vždy přišlo jako pouťová šaškárna. Ale nekromancie… to bylo něco jiného. Nešlo o věštění v pravém slova smyslu – ale o vyvolání ducha mrtvého, aby z něj člověk vytáhl informace. A jak sama viděla v Bradavicích – mrtví mohli být vyvoláni. Nebo nikdy doopravdy neodešli.

Hermiona si uvědomila, že zadržuje dech, a konečně se znovu nadechla. Opravdu se o tom chci dozvědět víc? Ne tak docela… zamrazilo ji.

Znovu začala rychle obracet stránky, aniž by četla. Chtěla přejít do další kapitoly, když se kniha náhle sama od sebe rozběsnila – listy se začaly samy přetáčet, rychle a divoce. Hermiona s trhnutím ustoupila a knihu pustila – ta měkce dopadla zpět na deku. Nebyl to průvan, žádné okno nebylo otevřené. Vzpomněla si na tu podivnou uklízecí scénu z minulého týdne. S tímhle grimoárem se rozhodně děly divné věci.

Stránky se konečně zastavily.

Hermiona přestala dýchat, když zjistila, na čem se grimoár otevřel: na kapitole o červené magii. Polkla a nejistě natáhla ruku, aby se vrátila zpět ke konci kapitoly o nekromancii. Ale jakmile to udělala, stránky se opět samy roztočily a znovu se vrátily k té prokleté sexuální magii.

Ten zatracený grimoár… chce, abych to četla? napadlo ji. Zamrkala. Znělo to šíleně. Ale přesně tak to působilo.

„To nepřipadá v úvahu…“ zašeptala tiše a zavrtěla hlavou, sevřená v krku.

Stránky se znovu rozběhly – ale tentokrát kupředu. Hermiona zahlédla, jak přeletěly kapitolu o posednutí – a pak se listy usadily. Kniha se otevřela…

…na kapitole psané španělsky.

Magia sin varita.

„No skvělé,“ zamumlala Hermiona nahlas. „A samozřejmě, že nejnovější verze Google překladače je tady předinstalovaná.“ Jen co to dořekla, slova na stránce se začala měnit – a postupně byla nahrazena angličtinou.

Magie bez hůlky.

Hermiona vykulila oči. „Proč to neudělal dřív?“ vyhrkla a začala listovat zpět ke kapitolám v latině a neidentifikovatelném runovém písmu, které nedokázala přečíst. Ale čekala marně – latina zůstala latinou. Najednou se stránky znovu samy od sebe rozpohybovaly a vrátily se zpět na kapitolu o magii bez hůlky. Hermiona měla skoro pocit, že slyší, jak kniha s netrpělivým lupnutím chce zavřít vazbu jako gesto podráždění.

„Fajn, chápu… budu číst!“ zaprotestovala a zamračila se. „Stejně je to přesně ten druh kapitoly, který jsem hledala…“ Chvíli se na knihu dívala – už opět nehybnou. Merline, mluvím na knihu. No jo, na knihu, která jí právě pomohla najít něco užitečného.

„Ehm… tak teda díky, asi?“ zamumlala nejistě. Připadala si naprosto pitomě, že děkovala objektu.

„Ale nemáš zač!“

Hermiona vykřikla. Tentokrát si to určitě nepředstavovala – někdo skutečně promluvil. Hlas byl hlasitý, všudypřítomný, jako když s ní Theo komunikoval telepaticky. Ale teď to nebyl mužský hlas. Nebyl to ani obyčejný ženský hlas.

To byl můj vlastní hlas, pomyslela si Hermiona s děsivým mrazením. Jako kdybych mluvila nahlas… jenže bez mluvení. Nebo i bez toho, že bych si ty věty vůbec vymýšlela…

Snažila se uklidnit svoje zběsile bušící srdce a zavřela oči. Pokusila se vycítit, jestli se v její hlavě náhodou neusídlil Theodor. Možná se baví tím, že porušuje své sliby a znovu se jí hrabe v mozku. Ale ne – necítila žádný z těch známých tlaků, které ho vždycky provázely.

„Jsem blázen… tohle musí být šílenství…“ zasténala a projela si rukama vlasy. „Jsem tady sama tak často, až mi z toho hráblo.“

„Jo, to bude ono,“ ozval se znovu ten druhý já-hlas, klidně, jako kdyby to byla ta nejlogičtější věc na světě.

Hermiona vzhlédla. To už začínalo být až příliš. Ale i tak… musela pokračovat, pokud se chtěla dostat ven.

Naklonila se zpět nad knihu a začala číst.

„Víš,“ ozval se hlas znovu, „bylo by to mnohem jednodušší, kdybys rovnou začala kapitolou o červené magii…“

Hermiona si podrážděně povzdechla. Pak probodla knihu pohledem. „To jsi ty, kdo na mě mluví mým vlastním hlasem… v mojí hlavě?“ zeptala se opatrně, s výrazem plným nedůvěry.

„Trvalo ti to,“ odvětila ta druhá Hermiona lehce posměšně.

Hermiona ztuhla. Dobrá. Teď už to bylo definitivně šílené.

„Ani náhodou se nedotknu jediného řádku z té odporné kapitoly,“ vyštěkla. „Radši se naučím, jak kouzlit bez hůlky. To mi aspoň k něčemu bude, jestli se chci dostat odsud.“

Druhá Hermiona si demonstrativně povzdechla. Hermiona protočila oči. „No co je?“

„Nic, nic,“ odvětila kniha dokonale Hermioniným tónem, jaký používala, když se urazila. „Jenom že jsem pro tebe měla plán, no…“

Hermiona se posměšně zasmála. „Skvěle. Já mám taky plán. Naučím se magii bez hůlky a vypadnu odsud dřív, než se ten psychopat vrátí.“

„Ano, přesně k tomu jsem se chtěla dostat…“ přerušil ji hlas knihy, který očividně ignoroval neonový nápis blikající Hermioně na čele: NECH MĚ UŽ ČÍST. „Rozumíš vůbec tomu, co to vaše vzájemné pouto obnáší?“

Hermiona si hlasitě povzdechla a probodla grimoár pohledem. Kniha, která se nedala číst, aniž by se cítila povinná s tebou mluvit. To tu ještě nebylo.

„Je to posedlost. Theo je magor. Konec. Co víc je třeba chápat?“

„Byla by to posedlost, kdyby byl Theodor démon,“ vysvětlil hlas knihy přesně tím tónem, kterým Hermiona kárala Rona, když nepsal úkoly. „Ale on je jen člověk. Není dost silný, aby vaše pouto fungovalo jednostranně – jako při skutečné posedlosti, kdy se krmí tvojí bolestí a duší. Tím pádem ale to pouto funguje oboustranně. I ty mu můžeš ublížit. Možná nevědomky, ale můžeš. Vzpomeň si, v jak bídném stavu jste byli oba ještě nedávno…“

Hermiona se zamračila. Ano. Sedělo to. Rozhovor byl tak bohatý na informace, že úplně zapomněla, že se baví s knihou. Měla pocit, jako by jen přemýšlela nahlas – jako by to byl její vnitřní hlas.

„Ale pokud je to vzájemné, jak to, že já nedokážu ovlivnit jeho? Vplížit se mu do snů, do myšlenek, přinutit ho poslechnout…?“

„Protože je pořád silnější než ty,“ zahučel hlas, jako by ho to štvalo. „Pravděpodobně kvůli stovkám knih, které přelouskal. A protože ví, jak na to. Ty ne. Proto jsem říkala, že bys měla začít u červené magie…“

Tohle Hermionu okamžitě vytrhlo z přemýšlení. Teprve teď jí došlo, že nediskutuje sama se sebou – ale s jakousi mocnou magickou entitou zavřenou v pochybném grimoáru. A úplně ji vyděsilo, jak snadno jí kniha vkládala myšlenky do hlavy. Možná to dělal i Theodor. Co když i jemu ten hlas mluvil v jeho vlastní hlavě – jeho vlastním hlasem?

„Nesnaž se mě zmanipulovat,“ zavrčela Hermiona a propalovala knihu pohledem. „Co mi to sakra chceš udělat?“

„V té knize je jeden rituál…“ odpověděl její hlas s lehkým smíchem. „Skládá se z několika fází. Ale ta poslední – a nejdůležitější – ti umožní převzít kontrolu nad mým pánem a přinutit ho, aby se ti podřídil.“

Hermiona ztuhla. „Myslíš tím svého pána… jako Thea?“ Samozřejmě že myslel Thea… sevřela rty. „Proč mi pomáháš, když on je tvůj pán?“

Otázka zřejmě knihu vyvedla z míry – neodpověděla hned.

„Za ta staletí už se u mě vystřídala pěkná řádka Pánů. A některé jsem dokonce sama přivedla do záhuby, když mě začali nudit… Ty se mi líbíš mnohem víc než on, Hermiono. Vždycky jsem měla slabost pro ženy… A jsi silnější, každým svým způsobem. Mohla bych ti pomoct stát se ještě mocnější…“

„Ne, díky,“ zavrčela Hermiona s výrazem naprostého odporu.

Její odmítnutí rozechvělo stránky a hlas v její hlavě náhle zesílil.

„Proč odmítáš mou pomoc, ty hloupá holko?!“ vyštěkla kniha, skoro jako by jí vřískala uvnitř lebky. „Copak nechápeš, že já jsem tvoje jediná šance? Jen skrze červenou magii ho můžeš ovládnout. Proveď ten rituál, pak si ho podrobíš tělem – a budeš ho mít v hrsti!“

„Cože…?“ vydechla Hermiona zděšeně. „Ten chlap mě znásilnil – ani náhodou, to teda ne –“

„Přestaň fňukat! Všichni nejmocnější čarodějové v dějinách museli něco obětovat, aby vystoupali na vrchol,“ zavrčela kniha. „To se jako opravdu hodláš vzdát celého oboru magie kvůli jedné špatné zkušenosti? Takové ustrnutí není zdravé…“

„Špatná zkušenost?“ zasyčela Hermiona, vzteky bez sebe. „Takhle tomu říkáš? Já tomu říkám zločin!“

„To je jen otázka výkladu. Udělej, co říkám, a všechno bude snazší. Já tě naučím skutečnou magii. Dostaneš se odsud, najdeš své blízké! Budeš jednou z nejmocnějších své generace – pokud si mě necháš. Věř mi, krásko, stačí, když –“

„NE!“ zaječela Hermiona a seskočila z postele, co nejdál od knihy položené na pokrývce. Každé její slovo bylo jed. Jed nalitý do krásné lahve. Krásný dárek, ze kterého se vyklubala noční můra. Byl to had, co pokouší Evu jablkem. Šeptající hlas, co přesvědčuje šílence, aby vyvraždil vlastní rodinu. Hlas temnot, co nutí zoufalce sáhnout si na život. Alkohol, co z milujícího manžela udělá zuřícího násilníka. Zlo. Čisté, absolutní zlo.

„Nech mě jen přečíst kapitolu o magii bez hůlky a dej mi pokoj!“ zaúpěla Hermiona roztřeseným hlasem.

A v tom se její lebka rozletěla bolestí. Jako by jí něco svíralo hlavu zevnitř. Kniha vřískala – výkřiky zuřivosti a vzteku, které už neměly nic lidského. Už to nebyl její hlas. Už to nebyl žádný hlas. Z rozevřených stránek vyšlehly plameny, sálaly až ke stropu, očazovaly štukové římsy, pálily omítku.

Hermiona se chystala zakřičet – ale dřív, než to stačila udělat, vyletěl z poličky jakýsi bronzový suvenýr a prudce ji udeřil do spánku.

A pak… se svět ztratil ve tmě.

*****