Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4., část1. 

Snape mě během následujících dvou týdnů několikrát kontaktoval; vždycky aby mi řekl, že mi k rodičům přinesl další knihy s odkazy k prozkoumání. Ani jednou mě nepožádal o osobní setkání, abychom probrali cokoli, co jsem četla, nebo aby si ověřil, jestli jsem do knih vůbec nahlédla. Ne že by to opravdu potřeboval. Byl mým profesorem šest let z posledních sedmi; znal mou pracovní morálku. Kluci si toho naštěstí nevšímali. To byl možná smutný komentář k mému životu; skutečnost, že jsem měla hlavu zabořenou do knihy, byla tak běžná, že to mým kamarádům ani nezvedlo obočí. Zatímco kdyby se obtěžovali podívat se jen na jeden z titulů, pravděpodobně by dostali záchvat šílenství. No nic, takhle je to lepší.

Poté, co jsem strávila dopoledne balením tábora, taháním zásob, cestováním v dešti v promokajícím oblečení, úklidem špíny z nového stanoviště a opětovným stavěním tábora, mi Snape zavolal přes zrcadlo. Skvělé. Vypadala jsem hrozně a on si chtěl povídat. Poté, co jsem se znovu schovala na záchodě, jsem vytáhla ze zadní kapsy žhnoucí zrcátko. Tentokrát bylo zabalené v kousku vlny a varovalo mě, aniž by mi způsobilo popáleniny prvního, druhého nebo třetího stupně.

„Volal jste?“ zeptala jsem se s pozdviženým obočím svého zamračeného spolupachatele. Přísahám, že kdyby mračení bylo sportem, tenhle chlap by mohl reprezentovat Anglii.

„Přípravy jsou hotové, byl bych raději, kdybychom rituál provedli dnes večer,“ řekl bez úvodu. Zřejmě jsem vypadala, že mě jeho prohlášení šokovalo, protože se na mě zašklebil. „Cože, ta obávaná slečna Grangerová není připravená?“

„Prostě jsem to nečekala tak brzy.“ Zaťala jsem zuby, když jsem, aniž bych to měla v úmyslu, ze sebe ta slova vypravila dětinsky zmateným hlasem. Vážně se musím víc snažit podrobit si svého vnitřního cenzora, když ze mě jen tak bez rozmyšlení padají absurdní věty.

„Jistě,“ řekl s dalším úšklebkem.

Jakmile jsem se znovu uklidnila, mohutně jsem si povzdechla a ujistila ho, že budu připravená. Dal mi přemísťovací údaje ke kamennému kruhu, vhodnému právě pro takovou příznivou událost a čas, kdy se tam mám dostavit. Osm hodin. Dnes večer. Přikývla jsem a ukončila spojení přes zrcátko.

Tak to bylo tu, okamžik pravdy. Mohla jsem Snapeovi dostatečně důvěřovat, abych se k němu připojila na nějakém náhodném místě, s vědomím, že můžu vesele nakráčet do pasti smrtijedovi? Snapeovi jsem nedala žádné záruky, když jsem ho požádala, aby se přenesl k domu mých rodičů. K sakru, ani nevěděl, že je to cíl přenášedla, klidně to mohla být cela v Azkabanu. A i když to vypadalo, jako bych jen došla k Malfoyovu sídlu, hodila pár kamenů a nedbale se přemístila, když se mi to hodilo, nešla jsem nepřipravená. Ani bych si nedovolila se bez přípravy ‚poflakovat‘ se Snapem. Ale obě tyto události byly v mnou určeném čase, podle mého plánu a podle mých podmínek. Objevení se v nějakém kamenném kruhu mi nesedělo, ovšem měla jsem hodiny na to, abych se tam dostala a všechno si ověřila.

Kouzelnický atlas identifikoval linie terénu a kamenný kruh v Surrey. Skalní útvar byl známý, katalogizovaný a jmenovitě označený, ale k dispozici bylo jen velmi málo informací. Po porovnání všech dostupných dat s omezenou knihovnou, kterou jsem si s sebou přinesla, jsem nepřišla na nic víc, než co bylo v atlasu, což znamená, že jsem nenašla vůbec nic dalšího.

Vymluvit se klukům bylo těžší. Nejdřív jsem jim řekla, že musím provést kontrolu sociálního zabezpečení své staré tety Eugenie, ale oni se chtěli přidat v naději, že se dostanou k čaji a čokoládovým sušenkám. Tak jsem zkusila zdánlivou upřímnost. Přiznala jsem se, že jsem lhala o setkání s tetou Eugenií, protože říct pravdu mi bylo trapné. Potřebovala jsem jít k lékaři kvůli křečím. Mým ženským křečím. A ještě kvůli několika ženským záležitostem. Nesnáším tuhle výmluvu, jen udržuje mýtus slabšího pohlaví, ale po pravdě řečeno, funguje. Kluci se velmi snažili být mi oporou, aniž by zezelenali. A pak se ke mně chovali, jako bych byla přenašeč moru. Sbalila jsem si věci, rozloučila se s nimi srdečně, i když trochu strojeně, a přemístila se do Surrey.

V jednom městě poblíž toho kamenného kruhu jsem už kdysi byla na školním výletě s mudlovskou školou. To bylo ještě předtím, než jsem zjistila, že jsem čarodějka. Tak jsem se tam vrátila, obeznámila se s autobusovými linkami a vystřídala několik z nich, dokud jsem se nedostala dostatečně blízko na místo, odkud se tam dalo dojít pěšky. Což mě vrátilo zpět do oblasti plné komárů, ale jak jsem si později uvědomila, je to všechno pro „vyšší dobro“, což znamenalo, že se s tím musím smířit a vyrovnat. Jen bych si přála znát nějaké oděvní kouzlo nebo kouzlo, které by tyhle zmetky odpuzovalo. Bohužel, ne všechno se dá napravit magií a nemám peníze na repelent proti hmyzu, jinak bych se v něm musela koupat každý den.

Les byl skoro stejně hustý jako Deanský les, ale s kouzlem „ukaž mi“ jsem dokázala kamenný kruh najít poměrně snadno. Neodvážila jsem se přiblížit k jeho středu, to zatracené místo pulzovalo chladnou magií. Nedokázala jsem pojmenovat ten nepříjemný pocit, který mi prostupoval nitrem, ale něco tu promlouvalo a varovalo před nebezpečím. Na druhou stranu to mohly být jen nervy nebo špatně připravený sendvič s pečeným hovězím. Raději se považuji za realistu a člověka, který se snadno nelekne.

Přesto nemělo smysl sedět uvnitř těch skal, nebyl pro to vůbec žádný závažný důvod. Vyhlídla jsem si tedy strom s příhodnými větvemi, vylezla nahoru, našla si pohodlnou větev, vytáhla knihu a usadila se k dlouhému čekání.

Netrvalo to moc dlouho. No, ne tak hrozně. Snape dorazil o pár hodin později, i když dávno před naší schůzkou v osm hodin. Pokud si všiml, jak hnízdím na tom stromě, nedal to najevo. Okamžitě začal nastavovat nejrůznější obranná kouzla. Mnohá ​​jsem poznala jako ochranná kouzla, která jsem používala na náš stan, ale u leckterých jsem nedokázala přijít na to, jaký by mohla mít účel. No nic, na tom nezáleželo. Snape byl sám a podle všeho plnil svou část dohody.

Poté, co nastavil ochranná kouzla na absolutně všechno v obvodu, začal připravovat kruh. Fascinovaně jsem sledovala, jak ho pracně posvěcuje a pak kolem celé té zatracené věci sype kuchyňskou sůl. Připadalo mi to velmi zábavné a málem mě prozradil smích. Skutečnost, že po dlouhých zaříkáváních a spoustě těžké elementární magie použil kuchyňskou sůl, se mi zdála až zvráceně jednoduchá. Ale pak jsem si pomyslela, že někdy je to nejjednodušší řešení to nejlepší.

A nebylo to vlastně mým cílem pro tento večer? Hledání viteálů je šíleně těžké, není to jako pořádný hon za pokladem, kde jdete od jedné stopy k druhé. Zdálo se, že u toho vůbec žádné stopy neexistují. A ty krámy, které nám Brumbál nechal, pro něj možná něco znamenaly, nebo by pravděpodobně měly mít nějaký význam i pro nás, ale bez jakéhokoli klíče je hádanka k ničemu. Dnes večer bychom se do toho měli pustit. Zbavit se Voldemorta. Všichni půjdou domů šťastní. Konec. Nejjednodušší řešení.

„Vím, že jste tam nahoře, tak klidně můžete slézt,“ zavolal bezvýrazně. No, to odpovědělo na otázku. Ale upřímně, mohl čekat, že se objevím jen tak bez přípravy?

Seskočila jsem ze stromu, jen lehce jsem si na kořenu podlomila kotník, přehodila si tašku přes rameno a pomalu se k němu přiloudala. Chtělo se mi říct: „Jo, vyvrtla jsem si kotník. Tohle jsem chtěla. Chtěla jsem zkusit něco takového,“ ale naštěstí tentokrát zapracoval můj vnitřní cenzor. Snape se na mě podíval, jako by to stejně slyšel. Nesnáším, když tohle dělá.

„Už jste jedla?“

„Už před nějakou chvílí.“

Lhostejně ukázal na svou koženou brašnu ležící na kameni. „Je tam jídlo, pokud dostanete hlad, možná nás čeká dlouhá noc.“

„Jak to?“

„V ideálním případě bychom neměli přivolávat jen tak ledajakého démona. Raději bych jednal s vyšší třídou démonů, známými jako poslové, než abych se zabýval mrchožrouty. Pokud nás ucítí mrchožrouti, mohli by se sem snést a všichni bychom byli ztraceni. Vy, já, ten kousek duše, který nosíte, my všichni. Tomu osudu bych se rád vyhnul, pokud vám to nevadí.“

„Souhlasím,“ zachvěla jsem se.

„Možná to chvíli potrvá, než se nám podaří přivolat démona, který bude podle mých představ, a je mi líto, slečno Grangerová, že to musím říct, ale pokud jde o jednání s démony, jsem velmi vybíravý.“

Přikývla jsem, jak bych s tím mohla polemizovat? Tohle byl důvod, proč jsem tohle všechno riskla a přizvala Snapea. Tomu lstivému parchantovi možná moc nevěřím, nezapomněla jsem ani neodpustila, co nám udělal, ale tohle byla jeho silná stránka.

Uvolněně se usadil na vně kruhu stojící kámen a hodil mi sendvič.

„Je ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala jsem se.

„Nechte mluvit mě. Nepotřebuji vaše hloupé nebelvírské vměšování. S démonem nebude žádná diskuse otázek a odpovědí. Nebudete mít možnost ho otravovat ani předvádět své znalosti démonologie. A při všem si dávejte pozor na to, co říkáte, démon nebude váhat pro své vlastní zvrácené potěšení překrucovat vaše slova, takže vyjadřujte jasně, jak co myslíte. Navíc, pokud budete požádána o odpověď, zachovejte si uctivý tón a za žádných okolností se démonovi nepodívejte do očí. Stejně jako nitrozpytec může vidět do vaší hezké malé hlavy skrze oční kontakt, démon ho může použít k tomu, aby vám z těla přímo vytáhl duši. Rozumíte?“

„Ano, samozřejmě,“ odpověděla jsem automaticky, v krku jsem měla sucho, ale ne po kuřecím salátu. V knihách o nenavazování očního kontaktu nebyla ani zmínka.

„Budu potřebovat vaši sílu a spolupráci k udržování ochranného kruhu a v případě potřeby k boji proti čemukoli, co skrz něj proklouzne. Nabídneme démonovi duši Toma Raddlea, vzdáme se cetky, zajistíme, aby všechny kousky duše byly přijaty, a uzavřeme spojení. Vy a já odstraníme veškerou přetrvávající temnou magii, která se na tomto místě drží, alespoň jak nejlépe to bude v našich silách, a pak, má drahá slečno Grangerová, toto místo opustíme. A doufám, že vás už nikdy neuvidím. Pokud se nám to oběma podaří, budu považovat tuto noc za úspěšnou.“