Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6. 

Nedokážu přesně určit, kdy se pro mne stalo zvykem vídávat Snapea ve Svatém poli, ale prostě k tomu došlo. Na začátku mého druhého ročníku na vysoké škole se tam objevoval, přesný jako hodinky, sedával v levém zadním rohu, zády ke zdi a čelem k mému koutku. No, nebylo na něm moje jméno, ale protože na podsedáku s indickým vzorem se nacházel pravděpodobně už trvalý otisk mého zadku – byl to můj koutek.

Moje poslední hodina většinou končila kolem čtvrté, což mi dávalo spoustu času doběhnout domů a postarat se o všední potřeby ‚skutečného života‘, které na mě čekaly, odpovědět na poštu a dát si něco k jídlu. V osm hodin jsem měla pozadí pevně vtisknuté do svého kouta, v jedné ruce latté a v druhé bezdrátovou myš.

Snape vždycky vešel pár minut po mně a poté, co si objednal dvojité espresso, zdvořile sklonil hlavu a zamumlal „Dobrý večer“, když mě míjel. Vždy bezchybně oblečený v mudlovském uvolněném kancelářském stylu, s novinami zastrčenými pod paží a v botách, jejichž klapání se rozléhalo po ošuntělých dřevěných podlahových prknech a ohlašovalo jeho příchod. Což pro mě byla také nová zkušenost; Snape byl tichý pozorovatel, a přesto k němu dutá ozvěna jeho kroků dokonale padla.

Jednoho večera na začátku semestru prošel kolem se svým obvyklým pozdravem, který jsem vždycky opětovala, ale tentokrát s obnošenou koženou brašnou přehozenou přes rameno. Sledovala jsem ho, nenápadně jsem se na něj dívala a málem jsem se prozradila hihňáním, když vytáhl malý elegantní notebook. Zachytil můj úsměv a ušklíbl se; očividně byl na svůj nákup hrdý, a kdybychom spolu opravdu mluvili, možná bych ho přivítala v novém tisíciletí.

Sotva pár minut jsem si procházela poznámky k přeměňování, když mě do uší udeřilo jeho syčivé zaklení. Ach, není technologie úžasná? Další pohled na Snapea ho zachytil, jak mačká tlačítka a zkoumá notebook ve snaze najít nějakou skrytou odpověď na svůj problém.

Upřímně přiznávám, že jsem odborník v mnoha věcech, ale v počítačích moc ne. Nicméně když jsem otevřeně zírala na Snapeovo zděšení, napadlo mě, že bych asi dokázala vyřešit, co je špatně. Nejspíš to byla chyba uživatele. Většina moderních notebooků je navržená tak, aby s nimi dokázal pracovat i laik, ale s úplnými laiky se nepočítá. Přesto nastal přelomový okamžik, když jsem se zvedla ze svého místa a přiblížila se k jeho rohu.

„Ahoj.“

Pane na nebi, to už jsem totálně zhloupla? ‚Ahoj?‘ bylo to nejlepší, co mě napadlo? V myšlení za pochodu jsem opravdu nemožná. No nic. Rozhodně ​​jsem si řekla, že to prostě nechám být, a klidně jsem odpověděla Snapeovi na jeho pohled, když ke mně vzhlédl s šíleným výrazem, který má každý, kdo se chystá vyhodit počítač z okna.

„Ehm, potřebujete s něčím pomoct?“ Přestaň se ošívat! přikázala jsem si.

„Slečno Grangerová,“ řekl a zjevně se snažil uklidnit, i když jsem dobře viděla, jak zatíná čelist. Pro muže je těžké si přiznat, že ho přemohly kousky plastu a plošné spoje. „Zdá se, že tohle zařízení nefunguje správně.“

 „Vážně? No, počítače jsou notoricky známé svou nespolehlivostí, takže mě nepřekvapuje, že máte potíže.“ Věděla jsem, že není vhodné naznačit, že problémem by mohl být Snape; nechtělo se mi nechat se proklít v nějaké boční uličce. Kromě toho byl plně schopen přivolat démona, aby mě pronásledoval.

„O co se pokoušíte?“

„Chci se připojit k internetu, ale tenhle zatracený stroj mi to nedovolí a na dveřích je cedule, která jasně říká, že je to tady možné.“

Naklonila jsem se nad jeho espresso… ach bože, to jsem Snapeovi právě nabídla přímý pohled do mého výstřihu?… a snažila jsem se vypadat profesionálně, zatímco jsem očima přejížděla po jeho obrazovce. Měla jsem chuť prudce vyskočit, ale pak bych vypadala jako blázen, který si právě uvědomil, že svému bývalému profesorovi poskytl pěkný výhled. Místo toho jsem tam dál setrvávala a nonšalantně se opřela o stůl, jako by to byl můj záměr už od začátku. Ber to s nadhledem, Hermiono. Já jsem profesionálka, on je profesionál, nic to neznamená.

„Aha, no, tady na boku je takový malý přepínač. Vidíte ho vedle DVD mechaniky? Musíte ho přepnout, aby se připojila Wi-Fi.“ Mluvila jsem klidně a hleděla jen na počítač, nechtěla jsem mu dát najevo, že se bolestně stydím. Otočila jsem přepínačem a Wi-Fi se zapnula a připojila se k interní síti Svatého pole.

Když jsem se narovnala, okamžitě jsem si všimla, jak se mu po tvářích rozlil růžový ruměnec. Snape se červená, není to zajímavé? Samozřejmě to bylo proto, že jsem právě udělala epickou chybu, ale kdo by tušil, že Snape je schopný se červenat?

„Dobrá, ehm, pane profesore. To by mělo stačit.“ Zakoktala jsem se a cítila jsem se statečně jako Hagridův nebojácný slintající pes Tesák, i když nedokážu říct proč. Ne že by mi mohl vzít body nebo poslat mým rodičům Huláka.

„Severusi,“ řekl tiše.

„Eh?“

„Jmenuji se Severus. Protože časy, kdy jsem učil, jsou určitě za mnou, bude mi milejší, když mě nebudete oslovovat profesore.“

Bylo to kvůli naší společné minulosti? Kvůli té celé věci s tím „prodali jsme Voldemortovu duši démonovi“? Nějak jsem si byla docela jistá, že každému nedovolí, aby ho oslovoval Severus, jen z toho důvodu, že už není profesor. Teď jsem se začervenala já.

„Aha. Jestli už neučíte, co děláte?“ zeptala jsem se s mírným zamračením. Jen těžko jsem si ho dokázala představit kdekoli jinde než ve zdech Bradavic, i když zabití ředitele by mohl být jeden ze způsobů, jak zničit svou kariéru. Počkat… začala jsem právě konverzovat s tímhle kouzelníkem?

„V současné době? Ne mnoho. Snažil jsem se najít nějakou přijatelnou formu zaměstnání a myslel jsem si, že by mi tento stroj mohl pomoct, ale vidím, že je to nad mé síly.“

V tu chvíli jsem měla říct: „No, ráda jsem vás zase viděla… Severusi,“ a usadit se zpátky ke svému stolu. Ale nikdy jsem neviděla Snapea skutečně zranitelného. Nezaměstnaný? Bylo to vůbec možné? Připadalo mi to příliš obyčejné, příliš lidské, a ne v tom vřelém a radostném smyslu, v jakém jsem doufala, že je lidský; tohle bylo ošklivé a syrové. Snape držel hlavu vztyčenou a čekal na můj rozsudek. Jak bylo zřejmé, myslel si, že se mu budu posmívat nebo se ušklíbat jeho smůle. Mělo mi ale dojít, že změna šatníku signalizovala jeho odchod z kouzelnického světa. Osvobodit neznamenalo přijmout.

Ohlédla jsem se přes rameno na své knihy a notebook, abych se ujistila, že neutekly. Pořád tam byly, jako obvykle. A já jsem byla ve studiu daleko napřed, jako obvykle. Místo toho jsem otevřela pusu a vypustila z ní to, co byla možná ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy řekla od té doby, kdy jsem žádala, aby Ron dostal rozum a přestal fandit Kanonýrům, kteří by podle všech aritmantických rovnic nedokázali chytit ani jednokřídlou zlatonku za bezmračného dne.

„No, pokud máte čas, mohla bych vám ukázat, jak se to používá… Severusi.“

Říci, že ho nabídka překvapila, bylo poněkud zbytečné. Zíral takovým způsobem, že kdybychom si vyměnili role, vysloužila bych si od něj jízlivou poznámku. Netrpělivě jsem na něj hleděla v očekávání odpovědi, než přikývl a zamumlal slovo vděku za mou nabídku. Trvalo mi jen minutu, než jsem si sbalila věci a připojila se k němu. Samozřejmě jsem tu minutu vrtěla hlavou a přemýšlela, co to se mnou sakra je. Přísahám, že nebelvírská odvaha nikdy nekončí, i když by očividně měla.

Jak musím konstatovat, ne že bych o tom kdy pochybovala, Severus Snape se učí rychle. Docela snadno se naučil používat ‚odporný mudlovský aparát‘. Jeho psaní dvěma prsty však nebylo příliš šťastné. Snažila jsem se mu ukázat metodu ASDF-JKL; psaní naslepo, ale bylo příliš doufat, že to zvládne najednou. Celkově vzato byla naše lekce velmi produktivní. Pomohla jsem mu s navigací a registrací na několika pracovních webech a ujistila se, že je obeznámen alespoň se základy. Když jsem přednášela o flash discích, přistihla jsem Severuse, jak potlačuje zívnutí.

S rozpaky jsem si uvědomila, že celonočně otevřená kavárna znamená, že jsme se dřeli prakticky celou noc, a to téměř bez kofeinu.

„Promiňte, Severusi; právě jsem postřehla, jak je pozdě. Zítra mám přednášky a vy máte určitě také něco na práci.“

Přikývl, ale dál to nerozváděl. A já jsem ani nehodlala naléhat. Být nezaměstnaný pro něj muselo být těžké.

„Co kdybychom tomu věnovali jiný večer,“ navrhla jsem.

Z jeho udivené reakce bylo zřejmé, že očekával, že moje pomoc bude jednorázová. Což zpočátku i byla. Ne, že by mě napadlo, že strávím čtyři hodiny vysvětlováním rozdílu mezi různými typy paměti, které má jeho systém, když jsem si k němu sedla. Ale bylo by ode mě naprosto nedbalé nabídnout pomoc a neujistit se, že je důkladné poučený. Existovalo několik programů, které by pro něj při hledání práce rozhodně byly přínosné, a bůhví, kdyby se pokusil jít na pohovor a poskytnout firmě svůj životopis a reference napsané na pergamenu, nikdy by práci nedostal.

A… a já jsem si vymýšlela výmluvy. Ten mužský se mi líbil. Dobře, možná ne ‚tímhle‘ způsobem, ale přesto; měla jsem ho ráda natolik, že jsem chtěla zůstat celou noc vzhůru, pít vlažnou kávu a ťukat do našich počítačů.

Bylo to tak špatné?

Bylo?