Preklady fanfiction Harryho Pottera

Dračí knihovna

Draco přimhouřil oči a upřeně se zahleděl do tmy, která je obklopovala. Dech se mu zadrhl v hrdle, protože ze stínů se ozvalo tiché dunění a do podlahy se přenášely slabé vibrace. Harry, který ležel v bezvědomí rozvalený přes něj, se pohnul a tiše zasténal. Jeho hůlka byla zapomenutá na podlaze a slabý kruh světla, který vyzařovala, vrhal na stěny proměnlivé stíny. Za hranicí tohoto světla se zničehonic objevila dvojice třpytivých bodů, které étericky zářily.

Draco zaťal zuby a snažil se vyprostit se zpod Harryho, oči upřené na jantarově zbarvené koule vznášející se v temnotě. „Hni se, Pottere,“ sykl tiše, prsty zabořené do červeno-zlaté látky nebelvírského famfrpálového hábitu. Když se druhý kouzelník zavrtěl a otřel si nos o zelené tričko, které měl na sobě, Draco protočil oči.

Ušklíbl se a začal zvažovat své šance na přežití, kdyby nebelvíra obětoval. K rozhodnutí už ale nedošel, protože se ze světla vynořil malý černý roh, následovaný hladkým zlatým čenichem písečného hada.

„Pottere, navrhuju, aby ses zvedl,“ zavrčel a silně nebelvírem zatřásl. Pod zkoumavým pohledem malého draka křečovitě zatínal prsty do hábitu a nemilosrdně je vtlačoval i do kůže pod ním.

Harry se zavrtěl a se zasténáním se probral. Jakmile otevřel oči, zjistil, že hledí do rozzlobené tváře Draca Malfoye, který jako by se nemohl rozhodnout, zda ho má odstrčit, nebo přitáhnout blíž k sobě. Hluboké zavrčení ho přimělo ztuhnout a pomalu otočit hlavu. „Písečný had,“ zašeptal a pomalu zamrkal. Drak sklonil čenich a zasyčel. Mezi tesáky ostrými jako dýky vystřelily sliny, které jako žhavé ostří pronikly látkou i kůží.

Překvapený Draco zaklel, odstrčil Harryho stranou a zvedl ruku, aby si otřel tekutinu z tváře. Jeho náhlý pohyb přiměl zlatého draka znovu zavrčet a mávnout ocasem, jantarové oči sledovaly rychlý pohyb bledých prstů. „To pálí,“ zamumlal blonďák udiveně. Podpatky jeho bot klouzaly po podlaze, jak se snažil odsunout dozadu, a přitom použil Harryho bez jeho vědomí jako štít.

„Nehýbej se,“ přikázal tiše nebelvír a jednou rukou sevřel Dracovu nohu, aby mu zabránil v ústupu. Písečný had zvedl hlavu a zavrčel, přičemž ohrnul pysky a odhalil zuby plavající v jedovatých slinách. Když mu jedna kapka sklouzla po dlouhém tesáku a s tichým plesknutím dopadla na špičku blonďákovy boty, oba kouzelníci sebou trhli.

Draco otevřel pusu, aby zoufale zasténal, ale jeho výkřik byl ztlumen cizí dlaní. Ostře přimhouřil oči a zvedla se v něm vlna vzteku, zatímco se mu do tváře zaryly drsné nehty. Bleskurychle strhl Harryho ruku dolů. „Nedotýkej se mě!“ zaječel rozzlobeně a vzápětí se přikrčil, když se ta slova odrazila od stěn chodby.

Harry ztuhl. Jakmile ozvěna Dracových slov utichla a nahradilo ji naprosté ticho, začal se pomalu uvolňovat, ale písečný had zaklonil svou hranatou hlavu na stranu a zařval. Křídla s černými špičkami se prudkým pohybem rozvinula a vzduch naplnil jemný praskot a šustění. Zornice malého čarodraka se rozšiřovaly a zužovaly ve směsi strachu a hněvu, jeho tělo se třáslo potlačovanou energií. „Buď zticha.“ Přestože Harry šeptal, zvuk pronikl chodbou a přitáhl k němu zlaté oči.

Dračí hlava se pomalu naklonila doleva a nozdry se zachvěly. Křídla roztahující se do stran zaškrábala po stěnách a o vteřinu později se plynulým pohybem složila. Tesáky hladce zmizely za lesknoucími se dásněmi, jantarové oči se soustředily na Harryho. Čarodrak se tiše sunul vpřed, prohýbal krk a hlasitě větřil. Špička čenichu narazil do podrážky Harryho boty, což způsobilo, že jak drak, tak čaroděj nadskočili.

„Co to dělá?“ sykl Draco Harrymu do ucha a prsty opět sevřel látku jeho hábitu. Snažil se nakouknout přes kštici černých vlasů, která mu zakrývala výhled, a když viděl, že se drak plazí po jejich nohách blíž, napjal se. „Dej to pryč,“ zasyčel a pokusil se odtrhnout nebelvírovy prsty ze své nohy.

Písečný had natočil hlavu a sledoval ruce, které se přetahovaly o Dracovo stehno. Pak s hlubokým výdechem skrčil přední nohy a položil si hlavu na Harryho koleno. S dalším tichým zavrčením se uvelebil do pohodlnější polohy, zavřel oči a umlkl.

„On to spí? Tady přece spát nemůže!“ zachrčel Draco nešťastně a zamračil se na draka velikosti poníka, který se opravdu ukládal k spánku na Harrym. Zvuk jeho hlasu způsobil, že zvířecí ocas se pomalu rozhoupal v oblouku a s dunivým nárazem dopadl na protější stěnu. Chodbou se rozlehlo zaskřípání, které přimělo oba kouzelníky otočit hlavu.

Zabezpečené dveře, které je dostaly do této prekérní situace, byly náhle otevřené a zvaly ke vstupu do plíživých stínů. Harry se zamračil, natáhl ruku a zhluboka se nadechl. Poté položil prsty na rohatý čenich spočívající mu na klíně. Pod jeho dotekem drak zamručel a mírně se pohnul. „Dosáhneš na mou hůlku?“ zeptal se tiše a ignoroval Dracovo reptání. Po několika nepříjemných minutách vrtění a nadávání se před jeho očima jakási hůlka objevila.

„Ta je moje,“ varoval ho Draco. Způsob, jakým ji svíral, mluvil za vše – nebylo možné, aby blonďák předal svou hůlku úhlavnímu nepříteli, aniž by nejprve zjistil důvod, proč ji chce.

Harry protočil oči, natáhl ruku, ale hmátl do prázdna. „Pokud nechceš takhle sedět po zbytek noci, navrhuju, abys mi tu hůlku dal,“ zasyčel rozčileně, a když se znovu objevila v jeho zorném poli, chňapl po ní. Soustředil se, zašeptal kouzlo, které se naučil v prvním ročníku, a sledoval, jak se zlatý drak zvedá z jeho klína a pokládá se na podlahu o několik metrů dál. Jakmile byl písečný had odklizený, Draco vytrhl Harrymu hůlku z ruky a odstrčil ho.

„Už se mě znovu nedotýkej, Jizvoune,“ zamumlal, rychle vstal a třesoucí se rukou si uhladil zablácené kalhoty. Vzápětí ztuhnul, protože zlatý čarodrak ze spánku zavrčel, převalil se a schoval hlavu pod ochablé křídlo.

Harry si odfrkl, sebral svou stále svítící hůlku a ušklíbl se na Draca. „Pokusím se ovládnout,“ zamumlal a po špičkách se přiblížil ke dveřím. Pak se rychle nadechl, narovnal se a otevřel je dokořán. S dlouhým skřípáním se jejich dřevěná deska zhoupla dovnitř a lesklou kliku pohltila tma. Světlo z jeho hůlky vůbec nezahnalo stíny, naopak, temnota jako by se s každým krokem, který do místnosti udělal, přibližovala.

Draco namířil hůlku na Harryho záda a v duchu zvažoval všechna kouzla, která znal, ale pak shlédl na spícího písečného hada a ušklíbl se. Možná bylo nejlepší nechat draky spát. Vystrčil špičku hůlky těsně za dveřní a zašeptal Lumos. Svíčky umístěné na stěnách ožily, jejich plameny zablikaly a s každým krokem, který udělal do místnosti, sílily. Tma, která naplňovala místnost, rychle zmizela a nahradilo ji teplo a praskání desítek malých plamínků.

„To je knihovna,“ zvolal Harry tiše, ale jeho hlas se stejně rozlehl po místnosti. Knihy zaplňovaly každý volný prostor. Byly nastrkané ve vysokých regálech i rozházené po stolech, malé hromádky se nebezpečně kymácely vedle židlí a křesel a ty hromady, které se už dávno převrhly, ležely rozházené po podlaze.

„Skvělé pozorovací schopnosti, Pottere,“ zamumlal Draco a rázně pokračoval v postupu do místnosti, až podpatky jeho bot klapaly po tmavé dřevěné podlaze. Zastavil se vedle dlouhého stolu a přejel prsty po otevřené knize, která na něm ležela; na prstech mu ulpěly prach a špína. Otřel si ruku o nohavici, zašklebil se a pokračoval dál. Očima putoval po hřbetech knih a jejich barevných obálkách a s každým přečteným názvem se jeho obočí zvedalo o kousek výš. „Všechny jsou o dracích.“

„O čarodracích,“ zamumlal Harry a sesul se do křesla za velkým stolem stojícím poblíž krbu. Do vzduchu se zvedl výrazný oblak prachu, což ho okamžitě donutilo kašlat a kýchat. Otřel si nos o rukáv svetru, přitáhl si k sobě nejbližší knihu a otevřel ji. Stránka byla plná úhledného textu, jehož drobná písmenka se vinula zleva doprava.

„Někdo byl poněkud posedlý,“ poznamenal Draco pomalu a setřel prach z malé plakety připevněné ke spodní části nehybného portrétu. Přimhouřil oči na vyobrazenou tmavovlasou čarodějku, která na něj upřeně zírala. „Kdo by to byl řekl, je to tvoje příbuzná,“ zamumlal jízlivě a vrhl pohled směrem k druhému kouzelníkovi, který ho však nezachytil. Potřásl tedy hlavou a vykročil podél jedné z polic, přičemž prsty kreslil do prachu usazeného na dřevě neurčité vzory.

Harry prudce zavřel knihu, kterou si prohlížel, a opatrně ji položil na stůl. Ruka mu okamžitě sklouzla k úchytce zásuvky, která byla nejblíž, a tak s trhnutím zatáhl. V tom se mu v hlavě vynořila znepokojivá myšlenka, která ho zastavila v pohybu. Zamračil se. „Jak to, že jsem dokázal otevřít vchodové dveře, ale ne ty do téhle místnosti?“ zeptal se nahlas a očima hledal Draca, který se někde potuloval.

Blonďák se objevil jako přivolávacím kouzlem, vyrovnal hromadu kymácejících se knih zpět do částečné rovnováhy a přesunul se ke dveřím knihovny. Přejel rukou po jejich dřevě, vrhl na Harryho znepokojený pohled a pak zaklepal na rám. „Tyhle dveře k domu nepatří,“ prohlásil stručně, otočil se a zmizel mezi dvěma regály.

„Jak to víš?“ zeptal se Harry, protože podle něj se tyto dveře nijak nelišily od ostatních, kolem kterých prošli. Vstal, zamířil ke vchodu a sám si začal prohlížet rám.

„Moje rodina vlastní několik různých nemovitostí, Pottere. Rozdíl mezi dřevěnými dveřmi poznám už jen podle toho, jak se zabouchnou,“ houkl Draco ze svého místa mezi knihami a obrátil pohled k Harrymu, který nevěřícně zamručel. Pak s úsměvem vytáhl tenkou modrou knížku zasunutou mezi dvěma vyššími knihami a lhostejně ji otevřel. Ze stránek vyklouzl utržený kousek pergamenu, který se pomalu snesl k podlaze a zmizel pod jednou z polic. Draco si klekl, opatrně vsunul pod knihovnu a zašátral ve tmě. Když se jeho prsty dotkly něčeho malého a kovového, zarazil se.

„Jasně, Malfoyi, jak myslíš,“ zahulákal Harry a protočil oči; náhlé zaškrábání drápů o dřevo ho přimělo ztuhnout a následně rychle mrknout za dveře, které právě prohlížel. Ulevilo se mu, že písečný had jen změnil polohu a dál hlasitě chrápal. Rychle tedy dveře zavřel a vydal se směrem, kterým zmizel Draco.

Harryho řev přiměl blonďáka k úšklebku, se kterým vytáhl ruku ze stinných zákoutí pod policí a zadíval se na prsten, který mu teď ležel v dlani. Byl vyrobený ze zlata a měl točitý tvar podobný siluetě letícího draka. Místo oka na něm zářil malý smaragd. Zavrtěl hlavou, mírně prsten natočil a zadíval se na vnitřní stranu. Rytina časem a používáním vybledla a slabé obrysy písmen byly sotva čitelné. „R D B M?“ hádal Draco. Vzápětí nadskočil, protože na něj dopadl stín.

„Co jsi našel?“ zeptal se Harry se zájmem a vrhl na Malfoye temný pohled. Prsten ale už zmizel v kapse Dracových kalhot.

„Starej se o sebe,“ zavrčel blonďák, vstal a odstrčil Harryho stranou. Poté se k němu otočil zády a nacpal knihu zpět do nejbližší police. Jeho ruka následně spočinula na kapse, do které právě strčil prsten, a bezděčně si se šperkem pohrávala.

Harry si promnul rameno a se zavrtěním hlavy probodl pohledem zmijozelova záda. „Půjdu se porozhlédnout někam jinam,“ zamumlal a tiše čekal na nějakou reakci. Když se zdálo, že žádná odpověď nepřijde, obrátil se a vyřítil se ven z místnosti se zářící hůlkou před sebou, aby odháněl stíny, které stále se táhly po dlouhých chodbách.

Draco se ušklíbl na dveře, kterými za sebou černovlasý kouzelník práskl. Zvedl ruku a přejel dlaní po stříbrném řetízku houpajícím se mu na krku. Jeho prsty se dotkly Dračí mordy a on zvažoval, že na řetízek přidá i prsten, ale pak usoudil, že by to pravděpodobně jen vyvolalo další otázky. Povzdechl si, chopil se hůlky a vydal se směrem, kterým zmizel nebelvír.

***

Bradavicemi se neslo tiché syčení, zvuky mnoha hlasů, které mezi sebou soupeřily, a přesto zůstávaly tiché. Profesoři se přesouvali z kabinetů do sborovny a věnovali jen málo času rozhovorům se členy svých kolejí. Proto o čtyřech studentech, kteří se střetli kousek od Velké síně, nepadlo ani slovo.

Setkali se na půli cesty. Hermiona a Blaise zůstali stát uprostřed jedné z hlavních školních chodeb, vyměnili si hodnotící pohledy a pak opatrně vykročili vpřed. Ron a Pansy na sebe upřeně hleděli přes ramena svých přátel, oba vytažené hůlky v gestu tichého varování.

„Zabini,“ zahájila rozhovor Hermiona a nervózně přešlápla na místě.

„Grangerová,“ odpověděl Blaise a krátce přikývl na znamení přijetí. Ron špičkou boty zaškrábal po podlaze.

„Myslím, že bychom si měli promluvit o tom, co se právě stalo,“ pronesla Hermiona spěšně a tváře se jí zbarvily do ruda, když si Pansy pohrdavě odfrkla.

Blaise vrhl na svou přítelkyni výhružný pohled a poté přikývl. „Naprosto souhlasím,“ zamumlal a kousl se do spodního rtu, jak se snažil vymyslet místo, kde by si mohli promluvit, aniž by je někdo zaslechl.

„Možná Velká síň? Teď tam nikdo nebude,“ navrhla čarodějka z Nebelvíru a naklonila hlavu směrem ke dveřím na konci chodby otevřeným dokořán. Otočila se na Rona a pozvedla obočí, načež přijala ruku, která jí vklouzla do dlaně. Ron stále zamyšleně sledoval zmijozelské.

„To by šlo, Grangerová,“ zamumlala Pansy a odhodila si vlasy z obličeje. Pak položila ruku na Blaiseovo předloktí a postrčila ho navrženým směrem.

Ve Velké síni nebylo ani živáčka. Stoly a lavice zely prázdnotou, tmavé dřevo se ve světle vznášejících se svíček lesklo, jejich boty duněly na podlaze. Tiše prošli po opačných stranách havraspárského stolu, zastavili se uprostřed a posadili se. Nebelvíři a zmijozelové na sebe chvíli tiše zírali a snažili se přijít na to, kde začít, aniž by se pustili do hádky plné vzájemného obviňování.

„Předpokládám, že Malfoy má Dračí mordu?“ zeptala se Hermiona, dlaně položené na stole, a pozorovala reakci dvojice naproti sobě.

Blaise pomalu a se svraštěním čela přikývl a v duchu se snažil přijít na to, kolik toho nebelvíři o flétně vlastně vědí. Přitáhl si hábit k tělu, naklonil hlavu na stranu a upřeně se zadíval na Rona. „Kolik toho víte?“ zeptal se nakonec a ignoroval prst, kterým ho Pansy šťouchala do boku.

„Dračí morda naposledy patřila Raveaně Draconis. Flétna dává svému držiteli moc přivolat čarodraky. Vím, kdy flétna zmizela, ale chci vědět, jak se k ní dostal Malfoy,“ odpověděla Hermiona tiše a rychle se ohlédla směrem ke dveřím. Za dokořán otevřenými dveřmi se míhali duchové a učitelé, aniž by tušili, že uvnitř debatují studenti.

„Jeho otec ji přivezl z jednoho ze svých starších sídel. Draco ji našel v jedné místnosti na manoru; říkal, že ta čarodějka na obraze chtěla, aby ji měl. To je všechno, co o té flétně opravdu víme,“ vysvětlil Blaise a následoval pohled nebelvírské čarodějky. Když viděl, jak kolem dveří prošel profesor Snape a Velkou síní se rozlehl jeho hřmící hlas vypočítávající důvody, proč by za zmizení jeho kmotřence měl být obviněn Potter, neubránil se úsměvu.

„Raveana Draconis byla z rodu Potterů. Původně byla zasnoubená s Reginaldem Malfoyem, ale dohoda padla kvůli jejímu přesvědčení ohledně draků. O několik let později zmizela, stejně jako draci a flétna. Věříme, že ji Reginald zabil a flétnu si vzal,“ prohlásila Hermiona, přičemž jedna její ruka zmizela pod stolem a stiskla Ronovy zpocené prsty.

„To je možné, ale proč by ji Lucius zrovna teď vytahoval?“ zamumlal Blaise a zamyšleně si promnul spánek. Pak zavrtěl hlavou a upřeně se zadíval na dřevo pod svou druhou rukou, jejíž prsty do něj jemně poklepávaly. „Malfoyové hrají na flétnu už po generace. To nedává smysl. “

„Ale dává,“ přerušila ho Pansy a opřela se rukama o stůl. „Celou dobu trénují.“

„Proč chtějí přivolat zpět zbývající čarodraky? Vždyť jejich jediným cílem bylo je úplně vyhladit. Proč by strávili staletí tréninkem, jen aby přivolali zpět něco, co ani nedokážou ovládat?“ zamumlal Ron a palcem zakroužil po hřbetu Hermioniny ruky.

Blaise a Hermiona si vyměnili pohled plný náhlého porozumění. „Ti draci nemají jen peněžní hodnotu, síla, kterou disponují, je astronomická,“ zašeptal Blaise a prohrábl si tmavé vlasy.

Hermiona souhlasně přikývla a zoufale stiskla Ronovu ruku. „Myslí si, že mají někoho, kdo dokáže draky ovládat. Ale koho? Určitě ne Malfoye?“ nadhodila tiše a náhle se zachvěla.

Pansy a Blaise si vyměnili rychlý pohled, než se otočili zpět k těm nebelvírům. „Vy-víte-kdo mluví hadím jazykem, stejně jako Potter. Pokus o ovládání draků pomocí hadího jazyka nebyl nikdy zaznamenán,“ zamumlal Blaise a naklonil se ještě víc nad stůl.

„Slečno Grangerová, pane Weasley, měli byste být nahoře v nebelvírské věži. Už je skoro večerka,“ promluvila profesorka McGonagallová, která se z ničeho nic objevila na prahu Velké síně. Ruce měla založené na hrudi a pohledem přeskakovala z jednoho páru na druhý. „A vy dva byste také měli zamířit do své společenské místnosti.“