Preklady fanfiction Harryho Pottera

Deník o dracích

***

Harry zrovna netrpělivě postával před obrazem, ve kterém se Raveana poprvé objevila, když se zámek najednou začal třást. Vykulil vyděšeně oči, protože portréty na stěnách se chvěly tak, že hrozilo, že spadnou. Zvedl ruce, aby obraz podepřel, ale vzápětí vykřikl, protože mu náhle přistál ve zvednutých dlaních. Zašklebil se, sykl bolestí a obraz upustil, takže spadl na podlahu. Potrhané plátno vlálo ve slabém větru, který vířil chodbou.

Divné prasknutí ho přimělo, aby pomalu zvedl hlavu, a jeho smaragdové oči zaregistrovaly dlouhou trhlinu, která se táhla v omítce stropu. Začaly na něj pršet malé kousky bílého prachu, což ho donutilo kašlat a kýchat, zatímco dál šokovaně zíral na prodlužující se prasklinu. Až vrzání a skřípání oslabeného dřeva ho donutilo začít klopýtavě couvat v marné snaze uniknout dešti malty. V tom s ostrým zapraskáním spadl první kus stropu, rozbil se o podlahu z tmavého dřeva a vyslal do vzduchu vlnu bílého prachu.

„U Merlinových koulí!“ vyjekl, otočil se a vyrazil chodbou pryč. V běhu se ohlédl přes rameno a vykřikl, protože ho pronásledoval bílý prach, jehož oblak se s každým kusem omítky, který odpadl, zvětšoval. Když koutkem oka zahlédl záblesk kovové kliky, smykem zastavil, rozrazil dveře a vrhl se dovnitř. Dveře se za ním s prásknutím zavřely a on pozadu klopýtal, dokud za sebou neucítil pevný povrch skříně. Skrčil se do ní a zakryl si hlavu, aby se chránil před předměty, které pršely z polic. Po několika vteřinách se vše uklidnilo. Uvolnil křečovité sevření rukou a chvíli se snažil prohlédnout temnotu kolem sebe, než ho napadlo vytáhnout hůlku a zašeptal lumos.

Podlahu pokrývaly různé předměty, které sklouzly z úzkých polic. Nechal špičku hůlky přejíždět nad nepořádkem a najednou ztuhnul. Polkl, natáhl ruku a sevřel v prstech tenký kousek dřeva. Přitáhl si ho blíž, aby si ho prohlédl. Bylo to tělo šípu, pod bříšky prstů cítil, jak je jeho dřevo hladké a ošoupané. Kovový hrot chyběl, místo něj tam byla jen tmavá skvrna, která se táhla dál po celé délce šípu. Pomalu s ním otáčel, ale když se ocitl tváří v tvář jiskřivým očím bílého vlka, vyklouzl mu z ruky. „Malfoy,“ zamumlal a tělo šípu mu spadlo do klína. Potřásl hlavou a jeho prsty se vydaly na nový průzkum temnoty, aby pátraly po dalších zajímavostech.

Když se dotkl měkké kůže, přimělo ho to zvednout obočí a vytáhnout z trosek malý sešit. Na modrých plátěných deskách byla namalována jediná bílá lilie, jejíž zelený stonek se stáčel do dlouhého listu. Vložil si hůlku mezi zuby, oběma rukama sešit rozevřel a s mžouráním se snažil rozeznat klikyháky rozprostřené po pergamenu.

***

Dne 10. června léta Páně 1569

Po mnohá léta a skrze nemálo smrtí vedla cesta má, nežli se mi konečně dostala do rukou Dračí morda. O tom, jakými skutky a jakými úklady jsem onoho nástroje nabyla, nebudu zde činiti zápis; nechť postačí, že jsem utkala sled událostí tak podivuhodných a temných, že by se za ně nemusel styděti ani nejmocnější z černokněžníků. Kdyby se ode mne rod můj již dříve neodvrátil, byla by tato věc zajisté poslední přísadou, jíž by kotlík jejich trpělivosti přetekl. On sám mnohé námitky proti tomu vznáší; avšak pravdou zůstává, že nejednou byla právě hůlka jeho tím nástrojem, skrze nějž bylo kouzlo sesláno.

Dne 27. června léta Páně 1569

Domnívám se, že jsem nikdy doopravdy nevěřila, že by Dračí morda byla s to přivolávati čarodraky. Avšak nyní, když zde sedím a činím tento zápis, nedůvěra má se rozplývá jako jitřní mlha. Vězte tedy, že dnes jsem spatřila prvního draka. Není slov lidských, jež by dokázala vypověděti o úžasu, který mne zachvátil, když jsem jej uzřela odpočívati na vrcholku útesu. Šupiny jeho barvy nejtmavšího karmínu třpytily se v paprscích slunečních, zatímco na mne hleděly oči smaragdové, vířící a hluboké jako pradávná kouzla. Byl to král mezi draky, první, jenž vyslyšel mé volání. Dala jsem mu jméno Basta.

Dne 16. července léta Páně 1569

Když jsem dnes procitla, nalezla jsem louky své pokryté jemnou jinovatkou. Veliké bylo mé podivení, neboť jest polovina července. Domácí skřítkové moji byli velmi rozrušeni, neboť mráz zničil krásné zahrady Šíravu obklopující. Příčinou toho nemůže býti nic než příchod čarodraka studenodechého. Ačkoliv jsem onoho tvora dosud nespatřila, rozhodla jsem se zváti jej Druidem, neboť toliko mistr magie mohl by přivést sníh do srdce léta.

Dne 19. července léta Páně 1569

Dnešního večera navrátila jsem se z hostiny se starými přáteli a nalezla svůj obyčejně pokojný příbytek v naprostém rozvratu. Zdá se, že do kuchyní mých zavítala samička písečného hada a zanechala po sobě nepořádek nemalý. Podivně trpké jest zříti toliko jediného tvora tohoto rodu, ví-li člověk, že se obyčejně pohybují v klanech a početných skupinách.

Esdra, jak ji nyní nazývám, zajisté přišla o svůj rod při některém z lovů. Mohu se toliko dohadovati, jak veliká zkáza již byla napáchána a kolik draků nalezlo smrt jen proto, že mrtví mají v očích lidí větší hodnotu nežli živí.

Dne 21. července léta Páně 1569

Útesy poctil dnes svou přítomností druhý král čarodraků. Jest to tvor vpravdě velkolepý a pohled na něj budí úctu i bázeň zároveň. Basta jej prozatím přehlíží, avšak domnívám se, že tomu tak nebude navěky.

Rada dnes znovu zasedala, ale mně bylo přikázáno zůstati doma. Jest těžké dlít v nevědomosti, zvláště když člověk netuší, zda svou nepřítomností prospívá či škodí. S každým dalším dnem bývám mlčenlivější a neklidnější. Útěchu nalézám toliko v náruči manžela svého či v stínu Bastova křídla.

Dne 22. července léta Páně 1569

Navzdory jeho přání navštívila jsem dnes zasedání rady. Brzy jsem pochopila, proč o něm hovořil tak skoupě. ONI odsuzují je za hříchy, jimž se nelze vyhnouti. Proč jest nám dovoleno zabíjeti na svou obranu, avšak jim nikoli? Prsten na prsteníku mém bylť snad jedinou věcí, která mne zadržela, abych nepovstala a neproklela všechny přítomné.

Dne 24. července léta Páně 1569

Za soumraku objevil se další drak. Jsou-li úsudky mé správné, náleží k rodu ledozubců. Přilétl na křídlech bouře; jeho tělo bílé a zlaté možno bylo jasně spatřiti mezi temnými mračny. Řev jeho zní jako hrom a já přemítám, zda as vládne samotnému živlu, či zda šlo toliko o děsivou shodu okolností.

Basta z jeho příchodu radosti neměl. Něco mi však praví, že král můj bude museti vynaložiti nemalého úsilí, chce-li si zachovati velitelství nad rostoucím klanem. Prozatím zdá se býti Stříbrný jestřáb, jak byl pojmenován, s úlohou podřízenosti spokojen.

Dne 28. července léta Páně 1569

Dnes poznala jsem, že jízda na Brigadýrovi podél útesů může býti nebezpečnější, než jsem se domnívala. Věrný hřebec můj bývá obyčejně klidný, avšak když se před námi náhle zjevila dvojice draků zelenohřbetých, zmocnila se jej hrůza. Učinil to, co učiniti by měl každý rozumný oř — shodil mne do trávy a prchl k domovu. Nezbylo mi než jíti zbytek cesty pěšky.

Navzdory pohmožděninám však převládá ve mně radost, neboť uzřela jsem pár. F'lar, samec, jest tmavomodrý s pruhem stříbrným na zádech, družka jeho, F'lor, září zelení smaragdů a od čenichu až po konec ocasu zdobí hřbet její též široká čára stříbrná. Příchod jejich vlévá do srdce mého novou naději. Modlím se, aby klan šíravských útesů ve dnech budoucích i nadále sílil.

Dne 1. srpna léta Páně 1569

Rada udělila svolení.

Dne 5. srpna léta Páně 1569

Basta dnes se mnou navázal pouto. Nikdy jsem nedoufala, že se mi dostane takové cti; po staletí byla výsada tato čarodějkám i kouzelníkům odepřena. Magie čarodraků proudí nyní žilami mými a mění mne způsoby, jimž dosud ne zcela rozumím. Oči moje, kdysi modré, získaly barvu zářící smaragdů. Jsou to jeho oči – třpytivé zornice krále čarodraků. Mohu se toliko domýšleti, jak tuto proměnu přijme on, v hloubi srdce však vím, že já ji nepřežiji. Magie čarodraků plane příliš mocně a stravuje tělo i mysl nezvyklou silou. Nenaleznu-li způsobu, jak onu moc zkrotiti, mohu pod tíhou její zahynouti.

Dne 10. srpna léta Páně 1569

Dnes pochovala jsem oře svého, milovaného Brigadýra. Byl to hřebec ušlechtilý, snad nejlepší, jakého jsem kdy vlastnila. To šíp srazil jej na kolena a má vlastní dýka poté ukončila utrpení jeho. Poznala jsem onu střelu i úlisného bílého vlka potulujícího se lesem. Tak to tedy započalo. As jsem si namlouvala, že na mne a draky mé zapomenou, že pod kouzly strážnými budeme v bezpečí. On mi tuto skutečnost jen připomenul. Smrt tato nebude poslední, zastíní ji další, počty mrtvých zvětší se s každým novým dnem.

Dne 14. srpna léta Páně 1569

Posledních několik dnů minulo v pokoji a tichosti a mnoho hodin trávila jsem hledíc na oblohu a vyhlížejíc další z dračího rodu. Konečně bylo úsilí mé odměněno, na obzoru ukázala se samice sibiřského stínového draka. Samice neobyčejně zlostné letory. Od svého příchodu nečiní nic jiného, než že Stříbrného jestřába souží a Esdru pronásleduje.

Basta ji dosud nepřiměl k pořádku, avšak nemám v úmyslu do sporů dračích se vměšovati. Nazvala jsem ji Černou dámou, neboť v chováním jejím jest cosi z rozmarů zhýčkané vévodkyně. Bude patrně posledním z draků, jež volání mé vyslyšel.

Dne 20. srpna léta Páně 1569

Jest možné, že jsem se ohledně vyslyšení volání zmýlila. V hlubinách pod útesy přebývá ještě jeden čarodrak. Spatřiti lze jej toliko za dnů, kdy hladina moře jako zrcadlo hladká bývá. Jen tehdy dovoleno mi zahlédnout záblesk modře zbarvených šupin, jež s vodou i paprsky slunečními splývají. Možná čarodraci tuší příchod dějů budoucích. S mocí jejich a magií jistě někteří z nich vědí, co se chystá, a vyhledávají úkryt.

Dne 25. srpna léta Páně 1569

Včerejšího dne dotkla se smrt strážných kouzel mých a potřísnila krví valy magické, jež jsem kolem Šíravy vystavěla. Začalo to, již nemohu nečinně přihlížeti. Teprve poté, co prolila jsem lidskou krev, pochopila jsem plně, že draci moji zde již nejsou v bezpečí. Ten muž srazil Modrého rytíře z nebes, přikoval jej k zemi a uťal jeho nádherná křídla. Před zrakem mým proměnil tvora až dosud hrdého ve sténající kus masa. Spálila jsem je oba a skryla důkazy mého hněvu, selhání i zločinu. Nyní nám nezbývá než truchliti a čekati na příhodný okamžik k útěku.

Dne 27. srpna léta Páně 1569

Dnes zemru, oni však budou žíti. Nebylo as právě toto cílem všeho mého snažení? Budiž tyto řádky přijaty jako poslední vůle a testament Raveany Draconis, zapuzené dcery Melindy a Coracea z Potterů. Všechen majetek svůj odkazuji rodině mé, vyjma Dračí mordy. Flétna nechť dle přání mého ukryta jest na místě tajném, kde by nikoho nenapadlo hledati. Nechť jest uložena k odpočinku, neboť hlas její probudí vše, co do pohybu jsem uvedla. Nebude-li zapotřebí síly a moci čarodraků, žádám, nechť není rozezněna. A ještě jednu poslední připomínku tu zanechávám, než připojím se ke králi svému na útesu: spojte čarodraka a flétnu a získáte sílu větší, než jakou by si kdokoli představiti dovedl.

***

Harry zavřel oči a hlasitě polkl, protože ho zaplavil smutek. Ohledně Raveany Draconis se vynořilo tolik nových otázek. Psala tu o manželovi, ale Hermiona tvrdila, že se nikdy nevdala. Koho tím tedy myslela? Pomalu otevřel oči a znovu si přečetl její poslední zápis. Poté uvolnil prsty, stránky deníku se tiše zavřely a on zůstal zírat na bílou květinu zdobící obálku.

Zvedl ruku, vyndal hůlku ze zubů a tichým zašeptaným kouzlem uhasil její záři. Opřel se rukou o podlahu, aby se postavil na nohy, ale vylekal se, protože se dveře skříně prudce rozevřely. Pod náhlým přívalem světla zamrkal a vzhlédl do očí jednoho velmi rozzlobeného Zmijozela.

„Co sakra děláš ve skříni?“ vyštěkl Draco hlasitě a zamračeně hleděl na Harryho. Pak zavrtěl svou blonďatou hlavou a založil si ruce v bok. „Konečně ses zbláznil, co? Chlapec, který přežil, brečí ve skříni jako malá holka. Opravdu hanba.“

„Sklapni, Malfoyi,“ zamumlal Harry a vstal. Strčil malý sešit do kapsy a začal si oprašovat famfrpálový hábit, ale podařilo se mu jen po celém oděvu rozmazat sádrový prach. Jeho pozornost upoutal záblesk stříbra a donutil ho narovnat se a upřít pohled na flétnu, kterou druhý kouzelník ledabyle držel v ruce. „Nehrál jsi na ni náhodou?“

„Hrál,“ potvrdil Draco pyšně, zvedl bradu a přimhouřil nad tou otázkou oči. Pak sebou trhl, protože se mu něco otřelo o nohu, a vrhl se do skříně, odkud se zamračil na písečného hada, který nevinně stál ve dveřích. „A oni mi odpověděli. Slyšel jsi je, Pottere? Jak se mnou dokonale ladili?“

„Viděl jsi ten nepořádek, co jste nadělali?“ sykl Harry a ukázal na bílou podlahu pod malým drakem. „Desítky zničených portrétů, střecha nám prakticky padá na hlavu. Ten dům je už tak dost zničený, nemusíš k tomu ještě přispívat.“

Draco si odfrkl, zvedl ruku a upřeně se zahleděl na své nehty a předstíral, že slova černovlasého kouzelníka ignoruje. Byl stále příliš nadšený, než aby se na Pottera zlobil; jeho nedávné hraní na flétnu mu zvedlo náladu. Zatímco nebelvír pokračoval v brblání, obrátil blonďák oči v sloup, vytáhl hůlku a zvedl ji nad hlavu. „Uklidni se, Pottere. Není to nic, co by trocha magie nemohla napravit.“

Náhle se kolem nich prohnal takový příval energie, že se jim zježily chloupky na pažích. Oba okamžitě začali pátrat po zdroji. Špičky jejich hůlek se chvěly, zatímco magie dál vířila ve vzduchu. Prostorem tak vibrovala energie, téměř jako by nahlas bzučela. Pak vlna s posledním nárazem odezněla a oba zůstali stát s otevřenými ústy nad obrazem, který se jim naskytl.

„To jsi udělal ty?“ zeptal se Harry, který vykročil do chodby a rozhlížel se na obě strany.

Draco ho s vrtěním hlavy pomalu následoval a cestou upíral zrak na lesknoucí se dřevěnou podlahu. „Ne,“ odpověděl chraplavě a zvedl pohled k bezchybně hladkému stropu. Jakmile uslyšel slabé švitoření, prudce se otočil a se syknutím couvl od písečného hada, který na něj upřel své kroužící jantarové oko. „Možná by ses měl zeptat jeho.“

***

Hermiona se v učebně formulí sesunula na židli a tašku s knihami upustila na podlahu, zatímco si znovu četla článek v Denním věštci, který upoutal pozornost všech. Pak složila noviny, opřela se a založila si ruce na hrudi.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ sykla na Rona a obrátila oči v sloup, když zrzek nadskočil. Posunula k němu noviny a natáhla se, aby otevřela tašku a vylovila z ní několik knih. Hodila je na stůl a zaostřila pohled na jejich profesora.

Když uslyšela, jak za ní vržou židle o podlahu, ohlédla se přes rameno a zdvořile pokývla Blaiseovi a Pansy, kteří se rovněž usadili do lavice. Její pohled padl na noviny, které držel Blaise v ruce, a povšimla si, jak je papír pod jeho pevným stiskem zmačkaný.

„Víš, o co jim jde, že jo?“ zašeptal zmijozel a poklepal stočenými novinami o dlaň. Kývl bradou směrem k profesorovi, který něco vysvětloval několika dalším studentům, a přimhouřil oči. „Odřízli nás. Chtějí se ujistit, že zmizení Pottera a Draca neuvrhne kouzelnický svět do chaosu.“

Hermiona souhlasně přikývla a loktem šťouchla do Rona, který soustředěně zíral na prázdnou tabuli. „Je jasné, proč se rozhodli zastavit veškerou soví poštu, ale přece si nemyslí, že to zarazí šíření drbů. Jak nám chtějí bránit ve víkendech v Prasinkách? Tvrdit, že jsme všichni chytili nějakou vymyšlenou nemoc?“

„Jsem si docela jistá, že na něco přijdou,“ zamumlala Pansy a přejela si brkem s neonově růžovým peřím po bradě.

Hermiona protočila oči, posunula se na židli a otočila se čelem k přední části učebny. Otevřela učebnici na stránce s obsahem, ale dál probodávala pohledem noviny a pořád dokola četla onen titulek, až se jí v hlavě rozsvítilo. „Hedvika!“ sykla vzrušeně a luskla prsty.

Blaise zvedl tmavé obočí a vyměnil si pohled s Pansy. „Cože?“

„Harryho sova, Hedvika. Ta ho najde kdekoli,“ vysvětlila Hermiona, která už popadla kus pergamenu a začala psát. „Musíme jen vymyslet, jak jí tu zprávu doručit, aniž by nás chytili.“

„To nechte na nás,“ zamumlal Blaise a po tváři mu přeběhl typický zmijozelský úšklebek. Skupinka se uvelebila na židlích a začala plánovat.

PP: Přišlo mi líto, že autorka ignorovala fakt, že v 16. století se nepsalo současnou angličtinou, tak jsem si s textem deníku za pomoci AI trochu pohrála. Znalcům se předem omlouvám za neumělý pokus o historizaci.