Preklady fanfiction Harryho Pottera

Vzpomínky v myslánce

Harry dopadl na podlahu, převalil se na břicho, pomalu si klekl a opřel se o ruce. Pak se s mrkáním, které mu mělo pomoct proniknout okolním šerem, postavil a rozhlédl se po místnosti. Když jeho pohled spočinul na postavě sedící naproti němu, ztuhl. Na chvíli si myslel, že vidí Luciuse Malfoye.

Chvíli mu trvalo, než si to ujasnil, a teprve když se na blonďáka podíval pozorněji, všiml si, že má čelist o něco hranatější a oči sytě modré. S úlevou si oddechl, popošel ke křeslu naproti kouzelníkovi a naklonil se dopředu, aby viděl na dokumenty rozházené po černém dřevě stolu.

Zvuk, který signalizoval, že se někdo blíží, ho donutil otočit se a jeho oči se rozšířily, když do knihovny vplula čarodějka s havraními vlasy. Šarlatová sukně jí během chůze vířila kolem nohou, v pravé ruce pevně svírala svazek pergamenů. S podrážděným odfrknutím je hodila před blonďatého kouzelníka a prudce se posadila do křesla, u kterého stál Harry. „Reggie, říkal jsi, že se o to postaráš.“

Harry se zamračil, rychle se odsunul stranou, natáhl ruku a neúspěšně se pokusil ženě lehce přejet prsty po tváři.

„Mluvil jsem s otcem, říkal, že je tahle záležitost uzavřená,“ zamumlal blonďatý kouzelník a položil svůj brk na hromádku papírů, které čarodějka rozházela. „Nemůžu s tím nic udělat, Raveano.“

Čarodějka s planoucíma modrýma očima se posunula v křesle dopředu a opřela ruce o okraj stolu. „Je to zákonem schválený masakr. Oba to víme,“ zašeptala a letmo se ohlédla přes rameno ke dveřím, které nechala otevřené. Natáhla jednu ruku a uchopila mužovu dlaň, čímž zastavila pohyb prstů, které si pohrávaly s brkem. „Prosím, Reggie, zkus to znovu.“

Reginald Malfoy pomalu přikývl, otočil ruku, kterou držela, a propletl jejich prsty. „Samozřejmě, má milá.“ S těmito slovy zvedl její ruku ke rtům a vtiskl jí na hřbet rychlý polibek.

Tento ladný pohyb přitáhl Harryho pohled k jejich spojeným rukám. Na levých prsteníčcích se jim leskly identické prsteny, jejichž kov při vzájemné dotyku slabě cinkl. Na zlatém povrchu se rýsoval obraz draka, což v Harryho mysli nenechalo žádné pochybnosti, že se jedná o stejný prsten, jaký Raveana stále měla na ruce. Když se pár zvedl a naklonil se nad stůl, vzpomínka skončila a bez okolků vrhla Harryho do jiné.

Ocitl se v ní na podlaze, a když se pohnul, zjistil, že zírá na pár dobře ušitých bot. Zasténal, vstal a vykulenýma očima se zahleděl na místo, který už viděl. Zmateně se otočil a uviděl Reginalda, přičemž si všiml jeho zarudlých očí a nezvykle bledého obličeje.

„Ujistěte se, že jsou usazené správně,“ vyštěkl blonďák a přešlapoval sem a tam, zatímco upřeně sledoval dva muže, kteří montovali nové dveře. V tom, co mohlo být záchvatem zuřivosti, hodil něco do temné místnosti; při dopadu se tichem rozlehlo slabé cinknutí. Za muži se nacházela Raveanina dračí knihovna ponořená do temných stínů, plná neuspořádaných hromad knih, které nikdo neotevřel. Jakmile dveře dosedly do pantů, muži uprchli a nechali blonďáka tiše stát před vstupem.

Reginald natáhl ruku a prsty jemně přejel po dřevě. Couvl, vytáhl hůlku a začal šeptat kouzlo. S posledním mávnutím se dveře rozzářily tmavě zelenou barvou a samy se zavřely, dokud nebudou splněny podmínky, které blonďák vpletl do kouzla. „Je hotovo,“ zašeptal si pro sebe, než se otočil a prošel skrz Harryho.

Tím vzpomínka skončila a vrhla Harryho do další dřív, než se stačil vymanit ze sevření myslánky. Znovu se tedy zvedl z podlahy, rozhlédl se po zatemněné místnosti a pak se vydal k třem postavám, které stály pohromadě u oltáře.

Raveana, oděná celá v bílém, upírala pohled do Reginaldových zářivě modrých očí, svoje ruce propletené s jeho. Blonďák měl na sobě drahý slavnostní hábit a palcem bezděčně hladil vnitřní stranu zápěstí čarodějky. Kněz, který stál vedle nich, dokončil obřad, zaklapl bibli a s krátkým pokývnutím vyšel z místnosti.

„Jsi navždy moje, lásko,“ zamumlal Reginald něžně, sklonil se a pomalu políbil rty, které se mu nabízely. Pár tam spolu ještě chvíli setrval v objetí a tiše si šeptal něžná slova.

„Jinak bys to ani nechtěl,“ odpověděla Raveana, zvedla ruku a sledovala, jak se prsten na jejím prstu zatřpytil ve svitu svíček.

Než stačila ruku spustit, blondýn ji zachytil a věnoval jí omluvný úsměv. „Nikdo se nesmí dozvědět, že jsme udělali, Raveano. Bylo to proti vůli mých rodičů a také většiny rady.“ Přitáhl si ženu k sobě, lehce ji políbil na čelo a pak jí zlatý prsten sundal z prsteníku a nasadil ho na prostředníček. O krok couvl, stiskl jí ruce a pak ji od sebe jemně odstrčil. „Počkej na mě v kočáře.“

Harry přeskakoval pohledem mezi nimi a přemýšlel, za kterým z nich by měl jít. Když se za černovlasou čarodějkou s dunivým zvukem zavřely dveře, blonďák vytáhl hůlku a pomalu se otočil směrem, kterým odešel kněz. Zatočil hůlkou mezi prsty, krátce si povzdechl a vyrazil za ním. Harry ho následoval jako duch.

Když Reginald vklouzl do místnosti a zavřel dveře, kněz vzhlédl. Blonďák se na staršího kouzelníka nevinně usmál, namířil na něj hůlku a zasyčel Zapomeň; kouzlo dopadlo s dokonalou přesností. Reginald, jehož bledé oči smutně jiskřily, opustil místnost a nechal kněze sedět uprostřed noci u stolu bez tušení nebo vzpomínky na to, co tam vlastně dělal.

Harry byl znovu vytržen ze vzpomínky a vržen do jiné, aniž by měl šanci si promyslet, čeho byl právě svědkem či účastníkem. Zatřásl hlavou, aby si vyčistil mysl, a pohlédl na Reginalda, který stál s vážným výrazem vedle něj, bledé oči upřené na čarodějku s havraními vlasy stojící na schodech Šíravy. Držela v rukou Dračí mordu a vedle ní poskakoval malý zlatý drak. Před Reginaldem přecházel sem a tam čaroděj ozbrojený lukem, ale zastavený železnou bránou a ochrannými kouzly obklopujícími Raveaniny pozemky.

„Jak se tohle stalo?“ zašeptal Reginald, zaklonil hlavu a upřeně se zahleděl na pomalu tmavnoucí oblohu. Náhle k němu přiběhl čaroděj, který jim udýchaně sdělil jakousi zprávu a pak ukázal přes rameno za sebe. Blonďák přikývl a ještě jednou toužebně pohlédl na čarodějku. Pak sklonil hlavu, minul funícího kouzelníka a spolu s lučištníkem v patách pokračoval vpřed.

Harry kráčel za trojicí s rukou položenou na břiše, jak se pokoušel uklidnit. Jeho pohled spočinul na lesknoucím se luku, který svíral druhý kouzelník, a v mysli mu dozrávalo uvědomění, protože si vzpomněl, jak byla Raveana zabita. Zbledl a natáhl ruku, aby popadl Reginalda a zakřičel na něj, ať to zastaví, ale jeho ruka prošla skrz.

„Jdeme na to,“ vyštěkl Reginald, vytáhl hůlku a namířil ji na magickou zeď, která se leskla před skupinou. Zvedlo se tucet hůlek a zaznělo zaklínadlo; magie se rozlila vzduchem a zasáhla Raveaninu poslední obrannou linii.

Jakmile ochranná kouzla padla, rozječely se pronikavé poplašné sirény a žoldáci se vrhli skrz zbytky magie do lesa. Reginald a Harry je tiše následovali; čím blíž se dostávali k mohutnému sídlu, tím víc se blonďákovy kroky zkracovaly. Připlížili se z úkrytu mezi stromy a zastavili se. Raveana otočila čelem k nim. „Jsi blázen, lady Raveano. Zemřít kvůli hordě zvířat, která ti ani nerozumí.“

Čarodějka vytáhla hůlku a pozvedla hrdě bradu. „Ale byla jsem šťastný blázen, Reginalde.“

Blonďák tiše zasyčel a vyslovil kouzlo; když se řítilo směrem k čarodějce, svaly na jeho pažích se napjaly. Žena nebezpečnou magii s lehkostí odrazila a prasknutí rozptýleného kouzla zakrylo jeho úlevný povzdech. „To ty zatracené bestie můžou za to, jaký jsem. Jen jejich krev a šupiny mají cenu tisíců galeonů.“ Zadul silný vítr, který čechral pláště a vlasy čarodějek a kouzelníků shromážděných na trávníku před sídlem.

„Jednou budeš litovat, že jsi nenechal čarodraky nenechal na pokoji, Reginalde,“ zavolala Raveana, zatímco se jí stříbrná látka sukně zavlnila kolem nohou. Náhle začalo pršet, první kapky tiše bubnovaly o trávu. Čarodějka se prudce otočila a celé její tělo sebou trhlo. Zasáhl ji šíp.

Harry se k ní rozběhl, ačkoli věděl, že nemůže nic udělat. Ruce mu proklouzly skrz šíp i tělo, když se snažil přiložil dlaně k ráně, a slzy mu stékaly po tváři, zatímco měl pocit, že cítí krev protékající mu mezi prsty.

„Měla jsi mi je přenechat, Raveano,“ zaslechl Harry Reginaldův šepot a bezcitnost v těch slovech ho děsila. Jak ses mohl oženit s někým, koho nemiluješ? Jak jsi tam mohl jen tak stát a dívat se, jak umírá?

Raveana klesla na kolena a Harry spadl s ní, zatímco ona zvedla své smaragdové oči k nebi. Náhle se u nich objevil blonďák a bez emocí shlížel na čarodějku, která nosila jeho snubní prsten. Harry mrkal skrz slzy řinoucí se mu po tváři a kapky deště, který mu stékaly po čele, a věděl, že by muže v tu chvíli dokázal snadno zabít. Sklonil pohled zpět k Raveanině tváři a se staženým hrdlem a vzlyky sledoval, jak se její oči začaly zatemňovat.

„Drahá Raveano,“ zašeptal Reginald, který poklekl vedle ženina těla; ta slova nebyla ničím víc než výdechem, který zaslechli jen Harry a muž, jenž je pronesl. Blonďákovy prsty sáhly do kapsy na čarodějčině plášti a vytáhly flétnu, kterou tam před chvílí schovala. Špičkami prstů přejel po její bledé tváři a odhrnul jí z očí spletené prameny mokrých vlasů, které jí vítr předtím nedbale rozcuchal. „Měla jsi mě poslechnout, paní z Potterů.“

„Jednou budeš litovat smrti každého draka, kterého jsi zavraždil, Malfoyi,“ zašeptala Raveana se svým posledním výdechem.

Harry hlasitě vykřikl a prudce dosedl na zem, kterou zuřivě bičoval déšť. Probodával pohledem kouzelníka klečícího naproti němu a v hněvu zatínal ruce v pěst. „Jak jsi to mohl udělat?“ zařval a vrhl se přes Raveanino tělo na Reginalda. Ruce mu ale proklouzly skrz blonďáka a on skončil v blátě za ním. Bušil pěstmi do země a řval bolestí.

Z jeho záchvatu vzteku ho vytrhlo náhlé tiché zpěvavé lkaní, které zaplnilo noc; zvedl hlavu a sledoval ladné siluety vznášející se nad rozbouřenými vodami. Reginald vedle něj vstal, svlékl si plášť a přehodil ho přes bezvládné tělo čarodějky s havraními vlasy. Vzpomínka se rozplynula jako stříbrná vlna a rychle ji nahradila jiná.

Reginald seděl sám v temné místnosti a slepě zíral z okna na srpek měsíce visící na obloze. Mezi prsty si pohrával se zlatým snubním prstenem; teplý kov mu připomínal čarodějku, která ležela studená v hrobě. Zasténal, zvedl sklenici skotské, která stála před ním, ke rtům a dlouze se napil, aniž by si všímal mastných pramenů vlasů, které mu padaly do očí.

Harry se postavil naproti němu a při pohledu na láhev ležící u čarodějova lokte se v něm mísily zmatení, nenávist a dychtivost. Pomalu si prohlížel blonďákův vzhled – špinavé vlasy, ošuntělý černý hábit a zarudlé oči. Reginald Malfoy nevypadal jako muž, který je sám se sebou spokojený. Vlastně vypadal naprosto opilý. Harrymu to ale nepřipadalo jako oslava vítězství, spíš to připomínalo osamělou vigilii.

Dveře na opačné straně místnosti se náhle otevřely a potemnělý prostor rozjasnilo zářivé světlo hůlky. „Reginalde, co děláš sám v temné místnosti?“ zeptala se starší blonďatá čarodějka, která stála ve dveřích. Chvilku si ho prohlížela, a pak zavrtěla hlavou, sklonila hůlku a povzdechla si. „Jsem na tebe velmi pyšná, můj synu. Svého otce jsi velmi potěšil.“

Harry se při čarodějčině poznámce zarazil; přemýšlel, jak může mít žena radost ze smrti jiného člověka. Zavrtěl hlavou, podvědomě se přikrčil za křeslem a upřel své smaragdové oči na Reginalda.

„To je dobře, že jsem udělal tatíčkovi radost,“ pronesl Reginald táhlým tónem a pozdravil čarodějku zdviženým pohárem. Zároveň sevřel pěst kolem prstenu ve své ruce, až mu zbělely klouby. Jedním dlouhým douškem pohár vyprázdnil a pak ho položil zpět na stůl. „Rád bych zůstal sám, matko.“

Čarodějka si znovu povzdechla, zavrtěla hlavou a začala opouštět místnost. „Prosím, přijď dolů na večeři, nemůžeš tu nahoře sedět navždy,“ dodala přes rameno a tiše za sebou zavřela dveře.

Reginald se ještě hlouběji sesul do křesla a zavřel oči. „Už toho lituju,“ zamumlal do ticha naplněného jen zvuky vzdalujících se kroků. Zvedl ruku před sebe, nasadil si zlatý prsten na prsteníček a vstal, přičemž sebral plášť ležící na podlaze. „Musím zapečetit knihovnu.“

Harry byl však opět vytržen ze vzpomínky, jeho mysl i metafyzické tělo bez varování narazily na další. A opět se ocitl v místnosti, kterou poznal. No, ne tak úplně v místnosti.

Jeskyně byla osvětlena svíčkami na stěnách, jejichž malé plamínky jasně tančily nad svícny. Reginald klečel vedle stříbrné rakve a jednou rukou svíral zápěstí černovlasé čarodějky, která v ní ležela. Se smutným úsměvem posunul prsten na její ruce z prostředního prstu na sousední. „Tady měl být,“ pronesl tiše. Pak opatrně vstal, oprášil si kolena a sklonil se k čarodějce, která ho milovala.

Harry přistoupil k Reginaldovi a pozoroval, jak nasazuje skleněné víko na rakev. Poté po něm muž bledými prsty přejel posledním pohlazením, vytáhl hůlku a zašeptal něco latinsky. Hrob byl na krátkou vteřinu obklopen zlatou bublinou, jejíž záře náhle pohasla, stejně jako plameny svíček.

„Sbohem, moje Raveano.“ Tato prostá slova byla poslední věcí, kterou Harry zaslechl, než byl vymrštěn z myslánky na pískem pokrytou podlahu jeskyně. Narovnal se a chvíli zíral na ebenovou mísu, hlavu plnou vzpomínek, které nebyly jeho.

„Miloval ji, nebo ne?“ zeptal se do ticha a ta otázka rezonovala po celé podzemní skrýši. Stále zmatený obsahem myslánky se vrátil dlouhým tunelem zpět do hlavní jeskyně, zastavil se vedle skleněné rakve a zahleděl se na čarodějku, která v ní ležela. Náhlý výkřik jeho jména ho přiměl zvednout obočí a zamířit k bledé obloze, která byla vidět z vchodu do jeskyně; když poznal Dracův hlas, zaťal ruce v pěst.

„Už jdu,“ zamumlal, vkročil na úzkou římsu a pohlédl vzhůru, přičemž zvedl ruku, aby si zakryl oči před jasným slunečním světlem. Nad vodou křičeli racci a jimi vyluzované zvuky téměř přehlušovaly hlasitý jekot jeho blonďatého spolužáka.

***

Draco se řítil k útesu a srdce mu bušilo, když klopýtal směrem k místu, kde Harry spadl. Ignoroval náhlé objevení bílozlatého draka, jeho oči pátraly jen po známé čupřině rozcuchaných černých vlasů. Vlnící se tráva jako by se mu zachytávala o nohy, zpomalovala jeho postup a zdržovala ho snahou vymanit se z jejího sevření.

Smykem se zastavil jen pár stop od okraje útesu, padl na kolena a plazil se vpřed, přičemž v něm narůstala panika, jak víc a víc viděl na vířící vodu narážející na úpatí. „Harry! Harry! Harry!“ křičel, jako by pouhým opakováním jména mohl černovlasého kouzelníka přimět, aby se objevil.

Náhlé vynoření volaného ho donutilo padnout na zem úplně a skrýt svou rozpálenou tvář v dlaních. Poděkoval Merlinovi za Harryho bezpečí, posunul se ještě o kousek dopředu a pohlédl do vzhůru obrácené tváře. „Co sis sakra myslel, že děláš? Co se ti honilo v tom tvém mozku velikosti hrášku, že ti skok z útesu připadal jako dobrý nápad?! Na co jsi myslel?“ zařval a prsty se mu napnuly touhou druhého kouzelníka uškrtit.

„Uklidni se, Draco,“ zavolal trpělivě Harry a o krok couvl, aby na blonďáka lépe viděl. Mrkl do světla, promnul si ruce a sykl bolestí, protože se ozvaly odřeniny, které utrpěl při dopadu na římsu. „Je tu jeskyně, jsou v ní nějaké velmi zajímavé vě-"

„Skočil jsi z útesu kvůli nějakým zajímavým věcem? Nemůžu uvěřit, že jsem sem běžel, protože jsem si myslel, že jsi mrtvý!“ vyštěkl Draco a pro zdůraznění zamával hrozícím prstem a probodl nebelvíra zuřivým pohledem. „Donutil jsi mě pro nic za nic běžet!“

„Promiň?“ nadhodil Harry a udělal další krůček vzad. Posun těžiště se ukázal jako osudný, protože erodovaný okraj římsy se pod ním rozpadl a on se řítil dolů k burácejícím vlnám a ostrým skalám.

Poznámka překladatelky: Já vím, Harry už zase někam padá (tentokrát doopravdy), ale myslete na to, že jsme se konečně dozvěděli něco dalšího o Raveaně a Reginaldovi. Pokusím se nenechat Harryho a vás viset na propastí příliš dlouho :-D