Preklady fanfiction Harryho Pottera

2. část

Než se Harry seriózně pustil do svého chovatelského projektu, strávil hodiny prohledáváním rodinné knihovny Blacků a později i knihovny v Bradavicích, aby objevil jakékoli informace týkající se bazilišků. Nenašel mnoho věcí, které by už nevěděl, ale zjistil dvě neuvěřitelně důležité skutečnosti.

Zaprvé, bazilišci, stejně jako mnoho jiných plazů, měli na očích pohyblivá víčka. Na rozdíl od obyčejných plazů však víčka baziliška – jejichž výchozí nastavení bylo „zavřené“ – filtrovala smrtící účinek jeho pohledu. To vysvětlovalo, jak se Salazar Zmijozel a Tom Raddle mohli zdržovat s baziliškem v Tajemné komnatě, aniž by byli omylem zabiti. Bazilišci ve skutečnosti nezískají jemnou svalovou kontrolu potřebnou k otevření této blány, dokud neprožijí celý lunární cyklus od úplňku k úplňku, takže Harry by měl alespoň měsíc na to, aby si vynutil a ovládl vůli mladých, vnímavých hadů, aniž by se musel bát, že ho okamžitě zabije zbloudilý pohled. Jak se ukázalo, hadi se začali líhnout v noci před úplňkem, což bylo víceméně ideální načasování, protože by byli připraveni k akci v co nejkratším možném časovém horizontu a nebyl důvod očekávat, že by Harry měl nějaké potíže s jejich ochočením.

Předpokládal, že je k sobě připoutá velmi snadno kvůli druhému neuvěřitelně důležitému faktu, který se dozvěděl při drancování knihovny. Zdá se, že jakmile se bazilišci vylíhnou, jsou velmi podobným způsobem jako domácí skřítci podřízeni vůli svého stvořitele, pokud tento mohl vydávat povely v hadím jazyce. Proto Zmijozelův bazilišek přijímal rozkazy od Toma Raddlea, ale nebyl ochoten poslouchat Harryho; rozpoznal Toma jako Zmijozelova dědice, a tedy svého nového pána. Harryho bazilišci se budou zodpovídat pouze jemu (a případným dětem s darem hadího jazyka, které by jednou mohl mít).

Proto tedy bez obav – i když s nemalou dávkou nervózního vzrušení – sledoval, jak se líhne první hádě. Ozval se tichý praskavý zvuk (na rozdíl od pravých hadích vajec, která byla měkká, si slepičí vejce během baziliščího vývoje zachovala svůj tvrdý povrch) a překvapená ropucha náhle sklouzla ze skořápky, která už nedokázala unést její váhu a zhroutila se. O vteřinu později ropucha zakvákala strachy a pokusila se odskočit – jakmile se její vejce vylíhlo, Harryho poutací kouzlo, na ni přestalo působit – ale sotva stihla napnout svaly na nohou, než se jí kolem boků sevřel jedovatě zelený čenich tvaru hrotu šípu Harryho prvního baziliška. Ropucha okamžitě přestala bojovat, když se relativně malá dávka jedu propálila jejím kardiovaskulárním a nervovým systémem; během několika sekund byla mrtvá a malý bazilišek – necelý třicet centimetrů dlouhý a jen asi centimetr a půl v průměru – začal polykat svého „rodiče“ v celku.

Zavládlo ticho, přerušované občasným srknutím baziliščího mláděte, které se snažilo ropuchu pohltit. Najednou se komnatou rozeznělo další tiché praskání.

„Zatraceně,“ pomyslel si Harry, ohromený tím, jak dobře se plány daří. „Nemůžu uvěřit, že se tohle opravdu děje.“

xxx

Harry poprvé opustil Bradavice na velikonoční prázdniny a nebyl zrovna nadšený; chov bazilišků (které pro jednoduchost pojmenoval Alfa až Omega podle řecké abecedy) byl překvapivě příjemný způsob, jak si krátit čas. Svých dvacet čtyři bazilišků nechal v Tajemné komnatě a přikázal jim, aby neodcházeli, aby se navzájem nezabíjeli a aby nezabíjeli Kráturu, když se tam (dvakrát denně) přenese a nakrmí je myšmi a krysami.

Rostli mnohem rychleji než obyčejní hadi; Harry měl tak trochu podezření, že Zmijozelův bazilišek dosáhl své obrovské velikosti ještě za Zmijozelova života, a pak na téměř tisíc let upadl do hibernace, protože by sám v Komnatě nemohl ulovit dostatečně velkou kořist. Harry původně plánoval dát jim dávku Kostirostu (nápad dostal z Malfoyových krutých vtipů na Hagridův účet v předchozím roce), ale jejich růst, který denně měřil a zaznamenával Krátura, byl natolik rychlý, že se rozhodl, že lektvary nebudou nutné. Do té doby, než se Harry vrátil do Bradavic, byli hadi asi metr a půl dlouzí a několik centimetrů širocí; nebyli tak velcí jako Nagini, ale byli silnější, rychlejší a měli mnohem silnější jed. Navíc jich bylo mnohem více a asi za čtrnáct dní získají schopnost zabíjet pohledem a Harry očekával, že do doby, než se na něj přivalí NKÚ, se jejich velikost alespoň zdvojnásobí.

Návrat k jeho svěřencům nebyl jediným důvodem, proč byl Harry rád, že je zpátky v Bradavicích. Prázdniny byly extrémně nepříjemné. Nepravděpodobné duo Siriuse Blacka a Molly Weasleyové mu nařídilo (i když ne tolika slovy) dostavit se do domu číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí a vysvětlit a objasnit zvěsti o tom, jak s ním rodina Dursleyových špatně zacházela. Už jen samotná přítomnost v sídle Řádu byla sama o sobě zkouškou; každá interakce s kterýmkoli z přítomných byla napjatá a trapná, jako by se všichni báli, že se Harry náhle zhroutí a rozpláče. Zjevně všichni zapomněli, že to zvládal docela dobře, a neuvědomovali si, že jejich náhlé poznání okolností jeho minulého života nevyžadovalo změnu v současném chování k němu. Remus byl nejhorší; zatímco Molly lomila rukama a Sirius proklínal Dursleyovy, Lupin se utápěl v hořké sebenenávisti za to, že se na Harryho nikdy nešel podívat. Harry v duchu tak nějak souhlasil s tím, že by se Remus měl cítit provinile, ale neměl zájem se zapojovat do jakýchkoli hořkých výčitek, které se šířily po domě. Pobavilo ho (a poněkud mstivě uspokojilo), když od prakticky každého člena Řádu, který prošel domem, slyšel mnoho variací na „Až se mi dostane Brumbál do rukou…!“

Ano, navzdory přetrvávajícím potížím v Bradavicích souvisejících s Umbridgeovou byl Harry rád, že je zpět. Mohl vídat své přátele, pracovat na svém projektu s bazilišky a atmosféra v čísle dvanáct ho rychle unavila. I bez výmluvy na Harryho nevysvětlitelné spojení s Voldemortem (Snape neochotně uznal, že bylo fakticky vyvráceno Harryho schopnostmi nitrobrany), členové Řádu zůstali neochvějní ve svém odmítání poskytnout Harrymu jakékoli smysluplné podrobnosti o stavu konfliktu s Voldemortem. V důsledku toho byl nucen dojít k závěru, že mu prostě nevěří, což ho velmi urazilo, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že pravděpodobně přispěl více než všichni ostatní dohromady, bojoval s Pánem zla častěji než kdokoli jiný a poskytl Řádu jména všech Smrtijedů přítomných Tomovu vzkříšení (proti nimž Řád stále nehnul ani prstem). Alespoň s Umbridgeovou Harry věděl, na čem je.

Pokud během velikonočních prázdnin něco získal, pak to bylo poznání, že metody Řádu jsou bezcenné. Jeho poslední přetrvávající pochybnosti o plánu vypustit bazilišky proti Voldemortovi a smrtijedům byly rozptýleny.

xxx

Květen byl jedním slovem nepříjemný. První pondělí po Harryho návratu z velikonočních prázdnin měl s profesorkou McGonagallovou schůzku ohledně kariérního poradenství. Ačkoli byla stále přísná jako vždy, byla k Harrymu mnohem vstřícnější od doby, kdy se k ní donesly podrobnosti o jeho uvěznění v Zobí ulici, a v hádce s Umbridgeovou překročila své povinnosti, když Harry s vážnou tváří prohlásil, že chce být ministrem kouzel. Ačkoli se to ukázalo jako mimořádně zábavné, následky pravděpodobně nestály za chvilkové uspokojení, protože inkviziční jednotka Umbridgeové následně dostala za úkol Harryho co nejvíce dráždit, sledovat ho, bezdůvodně mu brát body a prostě ho na chodbách proklínat. Pravděpodobně nepomohlo ani to, že pokaždé, když se podíval na velkou růžovou ropuchu, vzpomněl si, s jakou radostí každý z jeho bazilišků pohltil svou ropuchu; krmit své hady Umbridgeovou se pro Harryho stalo opakující se fantazií a sotva se udržel, aby se nesmál (nebo přesněji řečeno „zlověstně nezachechtal“) pokaždé, když uviděl její hloupý, ušklíbající se obličej. Muselo to být vidět, protože Umbridgeová se s každým dalším setkáním stávala čím dál mstivější.

Jedním z hlavních úspěchů toho měsíce bylo, že baziliškové získali schopnost ovládat svůj vražedný pohled asi týden poté, co se Harry vrátil do Bradavic. Ve skutečnosti byli do konce měsíce schopni zabíjet velká zvířata (Harry pověřil Kráturu opatřováním stále větší kořisti až do velikosti jelena) v celé Tajemné komnatě. V době, kdy Hagrid na konci měsíce představil Harryho a Hermionu svému nevlastnímu bratrovi Drápovi, se baziliškové stali skutečně obrovskými. Každý měřil téměř pět metrů na délku, přes třicet centimetrů na šířku a měl čelisti dostatečně mocné, aby člověku ukously nohu. Jejich tesáky byly dlouhé jako dýky a jedové žlázy měly dostatečný objem na to, aby umožnily desítky jednotlivých smrtelných dávek.

V té době už Harry strávil se svými bazilišky dostatek času na to, aby je dokázal rozpoznat; byli ve skutečnosti docela odlišní, měli šupiny s širokou škálou barev (od světle zelené až po téměř černou) a vzorů (pruhy, kosočtverce, skvrny, barevné přechody a – u samců – šarlatové hřebeny na hlavě). Začínal chápat Hagridovo nadšení pro nebezpečné tvory, protože na zacházení s bazilišky a péči o ně bylo něco obzvláště vzrušujícího, čemu se hrabáci a tlustočervi prostě nemohli rovnat. Harry si dokonce nevysvětlitelně oblíbil jejich poněkud ješitné, líné a často drsné povahy, až do té míry, že si musel pravidelně připomínat, aby k nim příliš nepřilnul, protože byli vyšlechtěni speciálně pro válku a bylo prakticky zaručeno, že alespoň někteří z nich budou v akci zabiti.

Možná existuje způsob, jak tomu zabránit…

xxx

S rychle se blížícími zkouškami NKÚ se Harryho spolužáci – zejména (a jak se dalo čekat) Hermiona – do značné míry zbláznili. Harry však měl výrazně sníženou studijní zátěž; protože předpokládal, že prakticky neexistuje způsob, jak by mohl složit zkoušky z věštění a dějin kouzel, rozhodl se na ně prostě neučit a místo toho se zaměřit na praktičtější předměty. Toto rozhodnutí mu dalo čas naučit se další hlavní součást svého celkového – a nově revidovaného – bojového plánu: vytvoření a použití přenášedel.

Harry, který si ke svým baziliškům vytvořil citové pouto, se rozhodl, že překvapivý útok bude způsobem nasazení, které nabídne jeho plazím vojákům nejvyšší šanci na úspěch i přežití. Přenášedla se zdála být ideální metodou, zejména proto, že je bylo možné aktivovat hlasem, a nebyl důvod, proč by aktivační fráze nemohla být v hadím jazyce. Představoval si, že by každému baziliškovi připevnil přenášedlo, spustil by je všechny současně a baziliškové by pak po splnění mise nebo v případě zranění v akci použili heslo k návratu. Přenášedla nebyla nijak zvlášť obtížná magie a ve skutečnosti byla mnohem méně magicky náročná než něco jako Patron (koneckonců, průměrný dospělý kouzelník je dokázal vyčarovat snadněji a přesněji, než se přemístit), ale stejně jako přemístění, i vytvoření přenášedla vyžadovalo licenci od Ministerstva kouzel. Harry samozřejmě plánoval použít přenášedlo k zahájení útoku – s použitím ne méně než dvou tuctů nelegálně vyšlechtěných bazilišků – který by zabil desítky lidí, takže se už dávno nestaral o literu (nebo dokonce ducha) zákona.

Krátce poté, co se rozhodl naučit se je vyrábět, se – k velkému pobavení – dozvěděl, že zkoušející NKÚ jsou oprávněni vydávat licence na vytváření přenášedel a ve skutečnosti udělují značné množství bonusových bodů každému studentovi NKÚ, který by dokázal předvést jeho správné vytvoření, protože to bylo, stejně jako přemístění, považováno za dovednost na úrovni OVCE.

To ho nezastrašilo, protože moc dobře věděl, že už dokázal ovládat magii – například Patronovo kouzlo – tak, že se mu jen málo dospělých kouzelníků mohlo rovnat. Posílen zdravým sebevědomím a poháněn nutností se Harry relativně rychle stal zdatným ve vytváření a používání přenášedel. Bazilišci si tento způsob cestování nijak zvlášť neoblíbili, ale Harry je i přesto v jejich používání důkladně cvičil. Zbývalo už jen znát čas a místo setkání Smrtijedů. Než by se Harry k této důležité informaci dostal, mohlo to trvat měsíce.