Preklady fanfiction Harryho Pottera

Odvěký boj

Draca probudilo tiché bubnování deště do okenních tabulí a parapetů. Ospale zamrkal, přitulil se zpátky k teplu vedle sebe a přivřenýma očima pozoroval proužek šedivé oblohy, na který dohlédl. Kdesi v dálce vztekle zaduněl hrom; jeho burácení se rozlehlo starým sídlem a roztřáslo sklo v okenních rámech. Blonďák si povzdechl, přitiskl se k Harrymu ještě těsněji a nevšímal si hlasu, který mu ječel v hlavě.

Několik minut ležel bez hnutí a vychutnával si teplo a auru spokojenosti, jimiž jako by byla místnost prosycená. Pak ho ale pocit, že ho někdo pozoruje, donutil otevřít oči naplno a opatrně se otočit. Čekal, že se zadívá do dvojice planoucích smaragdů. Místo toho se jeho pohled setkal s dvěma ohnivými koulemi barvy jantaru.

„Padej,” zamumlal a mávl rukou ve snaze malou dračici odehnat. Písečný had však vesele odcupital k jeho straně postele. Draco jen zasténal, shrnul si vlasy z čela, stiskl rty a na malého dráčka se zamračil. „Nebudu si s tebou hrát,” oznámil mu.

Dračice zasyčela, vzepjala se a lehce se na zadních nohách zakymácela. Se zašustěním rozvinula dlouhá křídla, rozevřela čelisti a odhalila lesknoucí se chrup. Ze špičáků jí visely nitky prudce jedovatých slin, které se rozstřikovaly o podlahu.

Draco nad tou výhrůžkou přimhouřil oči, sáhl pod zelenostříbrný famfrpálový hábit a vytáhl na světlo stříbrný řetízek. Dračí morda zavěšená na něm se houpala sem a tam, svůdně se leskla a šeptala tichým příslibem. Blonďák se usmál, protože dračici se rozšířily zornice a špička jejího čenichu se začala pohupovat zleva doprava v rytmu pohybu miniaturního nástroje. Opatrně flétnu odepnul z řetízku, položil si ji na dlaň a rozhlédl se po hůlce.

Nadšení ve tváři písečného hada ho rozesmálo. Zamumlal kouzlo a sledoval, jak nástroj nabývá své skutečné velikosti. „Tak ty by sis chtěla zazpívat, jo?” zašeptal, mrkl na Harryho nehybnou postavu, vyklouzl zpod přikrývek a postavil se. Podlaha ho zastudila do bosých chodidel, tvrdé dřevo v sobě nedrželo ani špetku tepla. Zachumlal se víc do hábitu a po špičkách došel k oknu.

Venku déšť nemilosrdně bušil do země a stromy se kývaly a ohýbaly v silném větru, který jim hvízdal ve větvích. Na okraji útesu se dal v syčící trávě rozeznat velký černý obrys. Vysoko nad sídlem se míhaly blesky a jejich zlatá chapadla se natahovala ke zpěněným vlnám vzdutého oceánu. Náhle hrom udeřil tak zuřivě, až sebou blonďák trhl.

Uchechtl se nad vlastní lekavostí, zvedl flétnu ke rtům a přejel prsty po jemně rytých klapkách. Jakmile začal hrát, zavřel oči a nechal se hudbou pohltit. Burácení hromu i bubnování deště v jeho uších vybledly; nahradily je plné, kulaté tóny a melodické předení písečného hada. Prsty lehce tančily po nástroji a dopadaly na klapky bez jediného zaváhání, bez jediné chybičky. Ani si neuvědomil, kdy přešel od staré ukolébavky k melodii zapsané v notesu. Hrál ji zpaměti, jen s mírným svraštěním obočí.

„Přestaň!” vyštěkl Harry z postele.

Draco se prudce otočil, spustil flétnu dolů a na černovlasého kouzelníka se zamračil. „Co je?” zeptal se ostře; v uších mu ještě zněl pisklavý zvuk zkaženého tónu. Pak si uvědomil, jaké ticho se v pokoji rozhostilo. Zamračeně se otočil zpátky k oknu – a vykulil oči.

Hromy i blesky ustaly a zanechaly po sobě prázdnou, tichou oblohu. O okenní tabulku cinkal jemný jarní deštík, sotva znatelný, a i ten právě dozníval. Mezi nadýchanými bílými obláčky vykouklo slunce a zahnalo temně šedé stíny, které dosud visely nad zchátralým sídlem.

„U Merlina,” vydechl a ruce mu klesly k bokům.

„Něco tu nehraje,” prohlásil Harry, po čtyřech spěšně přelezl přes postel a přešel k oknu. Zastavil se vedle Draca a přimhouřenýma očima zkoumal obzor. Naklonil hlavu, jako by naslouchal něčemu, co slyšel jen on sám, pak od plic zaklel a prudce se otočil.

„Co se děje?” vyjekl Draco a rozběhl se za ním, protože nebelvír už si to rázoval z pokoje ven. Když jako odpověď dostal jen zavrtění hlavou, obrátil oči v sloup a schoval flétnu, aby si uvolnil ruku pro hůlku. „Harry, prosím, vysvětli mi to.”

Harry se ohlédl přes rameno, povytáhl obočí a krátce kývl. „Něco je špatně. Za celou dobu, co jsme tady, nebylo ani jednou ošklivě. Čarodraci ovládají živly, Draco. Tu bouřku vyvolal jeden z nich.”

„No a?” nechápal Draco, který se za ním hrnul po schodech dolů. „Třeba se jim jen zachtělo změny.”

Harry si odfrkl, a když dosáhl přízemí, přešel do lehkého poklusu. „O tom dost pochybuju. Půl dne se povalují na útesech a vyhřívají se na sluníčku.” Rozrazil hlavní dveře a zastavil se na kamenných schodech. Střelil pohledem po blonďákovi, který se zastavil vedle něj, a zaklonil hlavu k nebi.

„Nic nevidím,” zašeptal zmijozel, také hledící na bledě modrou oblohu. Obrátil se na druhou stranu a svědomitě propátral obzor, ale nakonec jen zavrtěl hlavou.

„A slyšíš něco?” zeptal se Harry, aniž by čekal odpověď. Rty se mu zvlnily úsměvem, když k němu blonďák prudce stočil svůj pohled.

„Ne.”

„No právě,” zamumlal černovlasý kouzelník a bez zaváhání seběhl po mokrých kamenných schodech. Všude kolem panovalo dokonalé ticho. Nebýt občasné dopadající kapky, trávník i les by působily úplně opuštěně. Stromy měly být plné veselého ptačího křiku, zarostlé zahrady se měly hemžit bzučícím hmyzem a včelami – ale vše setrvávalo v mrtvém tichu.

V tom ho proťal skřek čiré zuřivosti. Oba kouzelníci nadskočili a prudce otočili hlavy směrem k útesům. Bez jediného slova vyrazili kolem rohu sídla a nedbali na to, že jim na trávě rozbahněné lijákem podkluzují nohy. Hnali se vpřed a vyměňovali si úzkostné pohledy. Vzduch rozřízl další skřek. Teprve když se před nimi objevila tráva vlnící se na útesu, zvolnili a začali se přibližovat opatrněji.

„Tamhle,” vyhrkl Harry a ukázal prstem na cosi, co viděl jen on.

Nebo možná ne, pomyslel si Draco, oči přikované ke shromážděným čarodrakům. „Co vidíš?” zeptal se tiše a přistoupil těsněji k Harrymu, protože neznámý modrostříbrný drak hlasitě zařval. Celý klan neklidně přešlapoval na místě, draci rozevírali a zavírali křídla a pohupovali hlavami v jakémsi podivném tanci.

Harry přimhouřil oči a zaostřil na obrysy vznášející se v dálce. „Vypadá to jako kouzelníci na košťatech.” Otočil se k Bastovi a neušlo mu, jak je rudý drak nesvůj. Zamračil se, vrátil pohled k blížícím se postavám a důkladně si je prohlédl. Země pod jejich nohama se zhoupla, zavlnila, a pak se zase zklidnila.

„Jsme zachráněni!” vykřikl Draco, nadšeně objal Harryho kolem krku a pevně ho k sobě přitiskl. Divoce přitom poskakoval, takže mu úplně uniklo, jak celé nebelvírovo tělo ztuhlo.

„Nemyslím, že přiletěli pro nás,” prohlásil Harry klidně, uchopil blonďákovy paže a vymanil se z jeho objetí. Sáhl do kapsy, tasil hůlku a namířil si to blíž k drakům.

„Cože? Proč ne?” zakňoural Draco, dal si ruce v bok a zaškaredil se na tmavé tečky, které už začínal rozeznávat i on. Když ale viděl, že Harry drží hůlku v ruce, hlasitě zasténal a začal hledat po kapsách tu svou.

„Protože mají dlouhé luky a meče,” zašeptal Harry hořce.

Za jeho zády se Basta vztyčil na zadní a zavřeštěl; křídla lemovaná zlatem se s třesknutím rozlétla do stran. Druid a Stříbrný jestřáb odpověděli na jeho volání chraplavými skřeky, které se navzájem proplétaly a otřásaly zemí, zatímco draci varovně švihali dlouhými ocasy. Černá dáma se ze svého místa uprostřed skupiny odrazila, roztáhla křídla a vystřelila k nebi; z jejích pootevřených čelistí zazníval zvuk podobný dunění hromu. F’lar a F’lor syčeli, prskali a hlasitě povykovali – kdykoli jednomu z nich došel dech, druhý bojový pokřik převzal.

„Jdou po dracích,” vydechl Draco a jeho ledově bledé oči těkaly mezi mohutnými čarodraky a postavami, které se řítily k nim.

***

Ve Velké síni panovalo u oběda takřka úplné ticho. Co by kdysi bývalo výjimkou, se pro studenty stalo běžným stavem; mlčky zírali do talířů. Až na občasné škrábnutí vidličky či nože se neozývalo vůbec nic.

Blaise vytrhl z netečnosti náhlý povyk. Okamžitě zapátral po jeho příčině a spadla mu brada – k nebelvírskému stolu se řítila šmouha bílého peří. Sněžná sova divoce zahoukala, elegantně přistála na stole před Hermionou a natáhla k ní nožku.

„Slečno Grangerová,” ozval se Brumbál a se zamračením vstal.

Čarodějka vykulila oči a narovnala se tak prudce, že jí vzkaz vyklouzl z prstů a ona ho nechala spadnout na podlahu. Spolu s Ronem se pro něj vrhli pod stůl; o chvíli později se vynořili – Hermiona svírala kousek světlého pergamenu a Ron si třel temeno.

„Přineste mi ten dopis, prosím. Jsme v karanténě, pravidla znáte,” zahřměl starý kouzelník a natáhl ruku. Čarodějka vyklouzla z lavice a celá zkroušená se k němu vydala.

„Omlouvám se, pane profesore,” zašeptala a předvedla dokonalý obrázek vzorné a čestné nebelvírky. Vložila mu list do dlaně, spěšně se vrátila ke kolejnímu stolu, jen na okamžik se zastavila pro brašnu – a s Ronem v patách prchala z Velké síně.

Blaise dloubl loktem do Pansy, vstal, posbíral si knihy a namířil si to ven, aniž by učitelský stůl poctil jediným pohledem. Cestou ke vstupním dveřím spatřil Hermionu s Ronem, jak na ně netrpělivě čekají a na rtech se mu rozlil úsměv. Povytáhl obočí; hnědovlasá čarodějka krátce přikývla a zmizela do chodby. Než se dvojice zmijozelských dostala na schodiště, které vedlo k hlavnímu vstupu do hradu, nebelvírka už měla vzkaz rozložený a četla ho se slzami v očích.

„Jsou v pořádku,” oznámila a podala list Blaisovi, aby si ho přečetl sám. Pak ale jí pohled zabloudil k trávníku před vchodem a rázem ztuhla. „Není to Lucius Malfoy?”

Blaise vzhlédl a s pokleslou čelistí zíral na vysokého blonďáka, který si to k nim rázoval, až mu dlouhý černý plášť vlál kolem těla. Blaise střelil pohledem po nebelvírech a sykl: „Zmizte.”

„Najdeme si vás pak,” prohlásila Hermiona, popadla brašnu i Rona a zatáhla ho zpátky dovnitř.

„Dobré odpoledne, pane Malfoyi,” zvolala Pansy a vesele zamávala staršímu kouzelníkovi, který se zakabonil a probodl je pohledem.

„Kde je Draco, Blaisi?” štěkl Lucius Malfoy, výhružně pohupující svou vycházkovou holí mezi prsty.

„Ehm… u Brumbála. Je u profesora Brumbála,” vysoukal ze sebe černovlasý zmijozel. S úsměvem složil vzkaz, zastrčil si ho do kapsy, ustoupil stranou a servilně podržel blonďákovi dveře. Starší Malfoy prošel kolem něj a zmizel v chodbě.

„To fakt bylo to nejlepší, na co ses zmohl?” ušklíbla se Pansy.

„Bohužel jo,” zabručel Blaise a promnul si zátylek. Pak zavrtěl hlavou, ovinul paži kolem jejího pasu a postrčil ji směrem ke dveřím. „Pojďme najít Hermionu a Rona.”

***

„Co budeme dělat?” zeptal se Draco hlasem třesoucím se vzteky. Mhouřil šedé oči, protáčel hůlku mezi prsty a pátral na obloze po černé dračici. Když ji objevil – její štíhlá silueta kroužila vysoko nad shromážděným klanem – rty se mu stočily do úšklebku.

Harry se pochmurně usmál a nepřítomně máchl hůlkou. „Budeme bojovat,” oznámil klidně a otočil se k blonďákovi. Pozvedl obočí v němé otázce, ale dál si to rázoval k drakům.

„Ehm, Harry? Ten plán by sis možná měl ještě promyslet,” zahučel Draco a trhl sebou, protože si spočítal kouzelníky, kteří se opodál zjevně řadili k útoku. Čepele mečů se blýskaly na slunci a slibovaly bolest a smrt.

„Máš snad lepší?” houkl na něj Harry, který zaujal obranný postoj před Bastou a bezděčně si promnul prsty, čímž šarlatového draka přilákal k sobě. Trochu ho zaskočilo, když se pohnul celý klan; draci s mručením a syčením postupovali vpřed a zářivýma očima sledovali přilétající kouzelníky.

„Ochrany sídla! Jsi přece Potter! Aktivuj ochrany!” zaječel Draco a luskl prsty. Pak se kousl do spodního rtu, protože po něm tmavovlasý kouzelník střelil vyjeveným pohledem, ačkoliv ve smaragdových očích se objevilo pochopení.

Odpovědět už nestačil. Basta natáhl krk a zařval, zlaté drápy Harryho bez okolků popadly a přitiskly ho pevně k dračí hrudi; rudá křídla se stočila dopředu, aby ho zaštítila před šmouhou levandulově zbarvené magie, která se k nim hnala. „Není čas!” vykřikl Harry, když uslyšel, jak kouzlo dopadlo na Bastovy šupiny.

V reakci na útok Druid zaskřehotal, odtrhl se od skupiny a mocná křídla ho vynesla k nebi. Harry čarodrakův odlet spíš slyšel, než viděl – před očima měl jen tmavě rudé šupiny, jak ho Basta zaštiťoval vlastním tělem.

Vzduchem se přelila vlna magie, ohnula větve stromů a rozčísla mu vlasy. Rudý drak v ukázce čiré síly prudce zvedl křídla a vymrštil se do vzduchu. Harrymu v uších zahřmělo šustění a pleskání dalšího půltuctu rozvinujících se křídel a jeho oči zuřivě pátraly po Dracovi. Vydechl úlevou, když ho našel přitisknutého k hrudi Stříbrného jestřába; malý drak stoupal závratnou rychlostí vzhůru.

Basta se svezl prudce stranou a prohnal se kolem kouzelníka mávajícího dlouhou čepelí. Harry otevřel pusu dokořán, když se ten muž po drakovi naslepo ohnal. „Přestaňte!” zaječel vztekle a zavrtěl se ve snaze vyprostit pravou paži zpod jednoho z dračích drápů. Hůlka je mi k ničemu, došlo mu, a vzápětí zalapal po dechu, protože drak předvedl vzdušný manévr, za jehož zvládnutí by chytači z celého světa dali půl života.

Útočníci metali kouzla a kletby všemi směry; magie svištěla vzduchem a rozstřikovala se o těžce obrněné boky a křídla. Na draky útoky zjevně neměly žádný účinek – jen je nutily prudčeji létat a rychleji magii odrážet.

Harry zahlédl, jak se Druid ostře spustil dolů a otevřel tlamu; z rozevřených čelistí se vyvalil bílý oheň a nemilosrdně udeřil na kouzelníka, který dotíral na F’lara. Ledová magie olízla konec koštěte a plazila se po násadě vzhůru k muži, který její postup sledoval s očima navrch hlavy. Koště s prasknutím vypovědělo službu a začalo i se svým ječícím jezdcem padat k vlnící se hladině oceánu.

Vtom zaplnila Harryho zorné pole modrá šmouha magie. Vyděšeně vykřikl, protože ucítil, jak Bastovy drápy povolují sevření. Padal střemhlav k zemi a divoce mlátil rukama i nohama kolem sebe. Pak ho ovanulo teplo a do svalů levého lýtka se mu zabořila desítka drobných dýk. Jeho pád se zpomalil, a když se ve vzduchu otočil, pohlédl vděčně do jiskřivých jantarových očí Esdry.

Vzápětí cukl pohledem vzhůru – vzduchem se k nim na kolizním kurzu řítila koule zelené magie. Zvedl ruku, jako by ji chtěl zastavit, a vzápětí hlasitě vykřikl, protože mu paži zachvátil oheň. Uši mu zaplnil pronikavý hvizd a Harry vytřeštil oči, protože se předním zformovala černá vlna a zelenou kouli pohltila. A pak znovu padal – jeho váha byla na malou dračici příliš.

Kouzelník, který po něm kouzlo vrhl, hlasitě vykřikl, stočil špičku koštěte a vrhl se do krkolomného střemhlavého letu za Harrym. Kolem s rozzuřeným řevem prosvištěl Basta, křídla přitisknutá k bokům, aby z letu vytěžil maximum rychlosti. Harry natáhl ruku, zachytil se napřaženého drápu a nechal se škubnutím vytáhnout k dračí hrudi; společně se převalili a proletěli těsně nad zpěněnou hladinou. V jejich brázdě vybuchl k nebi sloup vody – z hlubin oceánu se vymrštil kovově modrý drak a divoce po kouzelníkovi chňapl.

Basta se hladce obrátil, roztáhl křídla a obloukem zamířil zpět k Šíravě. Ostatní čarodraci se za něj rychle zařadili a všichni společně vyrazili do bezpečí pozemků sídla. Vzduchem se rozléhalo vrčení a řev, jak se draci nakláněli a proplétali ve smrtonosném tanci. Chvílemi se jeden druhému vyhnuli jen o vlásek.

Brzy se pod nimi objevil okraj útesu, jehož tráva se rozvlnila jakoby na uvítanou, a draci klesli k zemi. V okamžiku, kdy se Bastovy zadní nohy dotkly půdy, vyšlehla ze země stěna zářící zelené magie, obemkla celý klan a rostla výš a výš. Harry byl jemně položen do trávy. Zatřásl hlavou, aby zahnal hvězdičky, které se mu míhaly před očima, podíval se na magickou stěnu a tvář mu rozzářil úsměv. „Ochrany!” křikl na Draca, který byl právě také pokládán do vlnící se trávy.

Blonďák přikývl na souhlas a šedýma očima přejížděl po pulzujícím pásu magie, tyčícím se k nebi a zcela zaštiťujícím sídlo i všechny jeho pozemky. „Nejspíš je Basta dokázal probudit,” zahučel, převalil se a promnul si obličej. Harry k němu zamířil. Náhlý pokřik je oba vylekal; trhli sebou a zadívali se směrem k davu, který se srotil před magickou stěnou.

Harry by mohl odpřisáhnout, že ten výjev už jednou viděl: kouzelníci pobíhající před pulzujícími ochranami, zatímco draci našli útočiště uvnitř. Ztěžka oddechuje došel k Dracovi, vytáhl ho na nohy a pohledem kontroloval, jestli není zraněný. Pak se otočil k hulákajícímu davu, který bušil do ochranné stěny. „Jděte pryč!” zaburácel a přikrčil se, protože Basta jeho slova podtrhl mohutným zatroubením. Rozhostilo se ticho; kouzelníci za branou se po sobě podívali, chvíli se tlumeně dohadovali a pak se svorně zamračili jeho směrem.

„Harry Pottere!” zahulákal Alastor Moody, který se belhal k planoucím ochranám. „Koukej vylézt!”