Preklady fanfiction Harryho Pottera

3. část

První den zkoušek NKÚ patřil kouzlům, písemná část probíhala dopoledne a praktická odpoledne. Harry se snažil předvést své znalosti jak Patronova zaklínadla, tak i vytvoření přenášedla. Profesor Tofty (prastarý plešatý muž s příliš velkým skřipcem) byl ohromen, a než se Harry stačil zeptat, Tofty vytáhl formulář, podal ho Harrymu k podpisu, orazítkoval ho jasně červeným „SCHVÁLENO“ a pak ledabyle zamával hůlkou. Formulář zmizel, pravděpodobně byl odeslán přímo do něčí schránky na Ministerstvu kouzel. Harry poděkoval Toftymu, který ho poplácal po rameni seschlou rukou, pokrytou jaterními skvrnami, mrkl na něj a poblahopřál mu k nové licenci tvorby přenášedel. Když Harry odcházel, slyšel, jak Tofty hlasitě chválí Kratiknota za Harryho výkon a nazývá ho „nejlepší NKÚ z kouzel, jakou za poslední roky viděl“. Harryho ukázka pokročilé magie zjevně spíše vynahradila jeho relativně slabé výsledky s kouzly pro změnu barvy a růst. No, to je alespoň jedna Vynikající.

Přeměňování, které následovalo, neproběhlo tak hladce, ale byl si jistý, že alespoň prošel. Bylinkářství se konalo ve středu; opět udělal pár drobných chyb, ale cítil, že si vedl docela dobře.

Tofty ho zkoušel z obrany proti černé magii; Harryho výkon na něj zase udělal velký dojem a nechal ho znovu předvést Patronovo zaklínadlo (protože se používalo primárně k obraně, opět mu vysloužilo body navíc) pro zkoušející, kteří v pondělí nebyli přítomní. Toftyho nadšení v Harrym zanechalo jistotu, že právě získal další Vynikající.

Lektvary – pod dohledem madam Marchbanksové – probíhaly mnohem hladčeji než většina jeho předchozích zkoušek z nich; Harry to připsal absenci Snapea, který by se mu tyčil nad ramenem, snášel se dolů jako pomstychtivý netopýr a snažil se ho i jinak lekat, aby dělal chyby. Později se během zkoušky z péče o kouzelné tvory velmi opatrně vyhýbal tomu, aby působil příliš znalým dojmem ohledně bazilišků; koneckonců by nebylo dobré, aby si ho lidé spojovali s metodou, kterou plánoval použít k zabití desítek lidí, z nichž mnozí byli blízkými osobními přáteli ministra kouzel.

Ve středu ráno proběhla zkouška z teorie astronomie docela dobře; následující věštění však dopadlo tak špatně, že si Harry myslel, že by vyšlo nastejno, kdyby se tam vůbec neukázal. Byl v pokušení „vidět“ ve své křišťálové kouli zánik řady významných čarodějek a kouzelníků, ale rozhodl se, že raději u zkoušky neuspěje (jak si vždycky myslel), než aby potenciálně prozradil své cíle.

Harryho povaha byla toho večera těžce zkoušena, když Hagrida a profesorku McGonagallovou přepadla Umbridgeová a její kumpáni. Vážně zvažoval možnost představit ropuchu svým domácím baziliškům, ale prostý fakt byl takový, že kdyby Umbridgeová zmizela nebo byla nalezena mrtvá, Harry by byl zjevným hlavním podezřelým. V tu chvíli by ho dělily tři kapky Veritaséra od jednosměrné cesty do Azkabanu, kde by nevyhnutelně zůstal do smrti (alespoň za vlády současného ministra). Musel spolknout svůj vztek a přísahal si, že jakmile se naskytne příležitost, zajistí, aby Umbridgeová zaplatila za svou krutost a zločiny; pokud jde o něj, byla Voldemortovou následovnicí stejně jako Belatrix Lestrangeová nebo Lucius Malfoy, a byl plně odhodlaný nechat ji sdílet jejich osud. Když zavřel oči s touhou po pomstě, která mu hořela v žilách, neměl tušení, že hned následující den propásne svou poslední šanci.

xxx

Harryho další a zároveň poslední zkouška NKÚ – dějiny kouzel – se konala následující odpoledne. Všiml si, že se těžko soustředí na test a zdálo se, že nedokáže najít odpovědi ani na ty nemnohé otázky, o kterých skutečně něco věděl. Jak zkouška pokračovala, až příliš silně si uvědomoval strašlivou bolest v hlavě. Migréna – jakou necítil od chvíle, kdy na něj Snape naposledy použil nitrozpyt – byla tak bolestivá, že ho hrozila srazit ze židle.

Došlo mu, že se Voldemort konečně snaží prolomit bariéry v jeho mysli, a tak soustředil veškerou svou energii na to, aby si udržel klid. Nakonec však kombinace vyčerpání, horka, Voldemortova psychického útoku a bolesti hlavy přemohla jeho odpor…

…Oddělení záhad, slabý hlásek se neurčitě ozval v jeho nitru …

…Chladná, tmavá chodba… kruhová místnost s mnoha dveřmi… řada číslo devadesát sedm…

…Vysoký, chladný hlas… dlouhá, bledá hůlka… výkřik strašlivé bolesti…

„SIRIUSI!“ vykřikl Harry a prudce se posadil na podlaze. Jak se tam dostal, jak dlouho tam ležel… na ničem z toho teď nezáleželo.

xxx

„Kráturo!“ vykřikl Harry, potácel se z ošetřovny a prodíral se mezi Ronem a Hermionou, kteří se ho – z kdovíjakého důvodu – snažili přimět, aby si lehl. „Kráturo, sakra, pojď sem do pěti sekund!“

„Harry!“ zalapala po dechu Hermiona. „Co to-“

Objevil se Krátura a přerušil Hermionin výkřik hlasitějším než obvyklým puknutím.

„Hloupý odpor—“

„Zmlkni,“ odsekl Harry a ignoroval Ronovo zmateně prskající frflání a Hermionino okamžité rozhořčení. Krátura s cvaknutím zavřel ústa a jeho hlas selhal v přidušeném zamručení. „Kráturo, přikazuji ti, abys mi okamžitě řekl, kde je právě teď Sirius Black.“

„Krátura to neví,“ řekl domácí skřítek samolibě.

Harry se nenechal oklamat a okamžitě si uvědomil, že v panice špatně formuloval svou otázku a nechal v ní zjevnou mezeru: Krátura doslova nemohl znát odpověď na jeho otázku, protože byl tady a přímo neviděl Siriuse Blacka, ať už byl kdekoli. Buď ze zloby mlžil (což je zcela možné), nebo byl součástí jakéhokoli spiknutí, které Siriuse vydalo na milost a nemilost Voldemortovi. Ať tak či onak, Harrymu chyběla trpělivost, aby se pustil do bitvy rozumu s tou zrádnou malou bestií.

„Vykašli se na to,“ řekl Harry po chvilce odmlky. „Kráturo, vrať se a zůstaň v čísle dvanáct na Grimmauldově náměstí; nemluv ani s nikým jinak nekomunikuj, pokud tě někdo neosloví, v takovém případě mu řekni jen, že ‚Harry Potter říká, že Kráturovi se nedá věřit‘. Hermiona a Ron, stále naprosto zmatení, zdánlivě vzali toto prohlášení (a Kráturův zjevně rozzuřený odchod) jako pozvání k zapojení se do diskuse a okamžitě se začali dožadovat informací, co se děje. Harry neměl zájem to vysvětlovat, protože věděl, že Hermiona bude (právem) pochybovat o pravdivosti vidění a Ron bude ztrácet čas Hermioninou obhajobou, až začne nevyhnutelná hádka. „Lidi, potřebuji, abyste mi věřili, když říkám, že mám informace, které vy nemáte, že není čas vysvětlovat, co se děje, a že pokud prostě neuděláte, co říkám, Voldemort zasadí velkou ránu a lidé, na kterých nám záleží, zemřou.“

Ron a Hermiona, očividně neschopní tuto důvěru projevit, se okamžitě začali hádat, aby se dozvěděli podrobnosti. Na krátký okamžik se Harrymu zastesklo po okamžité poslušnosti jeho bazilišků. Zatraceně!

„Zatraceně!“ Zjevně si to jen nemyslel; nicméně to – nebo možná jeho rozzuřený pohled – jeho přátele umlčelo. „Musím se dostat do sídla Řádu. Rone, Hermiono, není doba ztrácet čas hádáním. Potřebuji, abyste rozptýlili Umbridgeovou a její juniorský oddíl smrtijedů; nemůžu mít ani chvilku klidu, aby se nezačali divit, kde jsem. Využijte Brumbálovu armádu, pokud budete muset. Rozumíte, sakra?“

Jeho přátelé přikývli a tasili hůlky; téměř na povel sevřeli čelisti a ztvrdl jim pohled, když se náhle přepnuli do akčního režimu. To jsou nebelvíři, které znám a miluji! Hermiona vytáhla minci BA a změnila nápis; Harry cítil, jak se mu mince v kapse zahřívá, ale neobtěžoval se na ni podívat a rozhodl se věřit, že něco vymyslí i bez jeho dalšího zásahu. Rozběhli se k hlavnímu schodišti, pravděpodobně mířícímu do Komnaty nejvyšší potřeby. Harry sice žádné rozptýlení nepotřeboval, ale těm dvěma to dalo něco na práci a hlavně je to drželo z cesty. Vytáhl hůlku a rozběhl se opačným směrem s úmyslem dostat se do Tajemné komnaty.

Jeho komunikační zrcadlo bohužel bylo v kufru v nebelvírské věži, takže se musel osobně dostat na Grimmauldovo náměstí, což znamenalo použít přenášedlo. Nicméně po třetím úkolu Turnaje tří kouzelníků se ke kouzlům proti přemístění, která pokrývala pozemek Bradavic, přidala i kouzla proti přenášedlům. Ta naštěstí nepronikla do hlubin Tajemné komnaty, takže to bylo nejbližší místo, odkud mohl použít přenášedlo.

Když se blížil k dívčím záchodům ve druhém patře, uslyšel tlumený výbuch, který zněl, jako by přicházel z druhé strany hradu. Usmál se a představil si Umbridgeovou a její studentské poskoky vedené Malfoyem, jak se snaží potlačit jakoukoli neplechu, kterou Brumbálova armáda nepochybně rozpoutala, a pocítil nával náklonnosti ke svým přátelům.

S divokým úšklebkem na tváři s bouchnutím dveří vtrhl do koupelny a už syčel na kohoutek. Aniž by zpomalil, vrhl se do stále se otevírajícího portálu a přikázal mu, aby se zavřel, zatímco sjížděl po skluzavce.

O chvíli později se objevil v kuchyni domu číslo dvanáct, potácel se a měl závrať ze způsobu dopravy, ale dokázal se (jen tak tak) udržet na nohou. Odhodil kámen, který mu sloužil jako přenášedlo, a začal křičet tak hlasitě, jak jen dokázal.

„SIRIUSI!“ ječel a modlil se, aby se ho Voldemort jen snažil obelstít. „SIRIUSI! DO HAJZLU, KDE JSTE KDO!“

Zoufalý Harry probíhal domem, křičel Siriusovo jméno a ignoroval portrét Siriusovy matky, která se zjevně rozhodla, že dělat hluk je ta nová prima věc. Právě se chystal vzdát to a vrátit se přenášedlem do Bradavic, když Tichošlápek s duněním seběhl ze schodů s vyplazeným jazykem a očima vykulenýma panikou z Harryho zoufalého volání. Byl pokrytý něčím, co vypadalo jako hipogryfí peří – zápasil snad na půdě s Klofanem?! – které zůstalo zachycené v jeho vlasech, když se proměnil zpět v člověka.

„Harry!“ zvolal Sirius, vytáhl hůlku a rozhlížel se po tom, co Harryho tak rozrušilo. „Co se děje? Co tady děláš?“

„Díky Bohu!“ vykřikl Harry a s úlevou se zhroutil na Siriuse. „Myslel jsem… Krátura… jsem tak rád, že jsi tady!“

„Harry, co se děje?“ naléhal Sirius a schoval si hůlku do kapsy, aby oběma rukama podepřel svého kmotřence.

„Nemám čas,“ trval na svém Harry a zavrtěl hlavou. „Zavolej Brumbála, dostaň ho sem co nejdřív. Je to naléhavá situace a souvisí to s Oddělením záhad.“

Sirius si vysloužil Harryho okamžitou vděčnost, když mu ihned vyhověl, místo aby se vyptával na něco dalšího. Vytáhl hůlku a seslal Patrona, který, jak se dalo očekávat, nabyl podoby velkého stříbřitého psa. Pes jednou kývl na Siriuse a pak se zdálo, že proskočil zdí, pravděpodobně se vydal upozornit Brumbála.

„Nevěděl jsem, že Patron může nést zprávu,“ poznamenal Harry ohromeně. Tohle se opravdu musel naučit; pravděpodobně existovala užitečnější kouzla, ale Harryho žádná nenapadla, zvlášť kdyby dokázal předávat zprávy po Patronovi v hadím jazyku. „Řekl jsi mu, aby sem přišel?“

„Ano,“ odpověděl Sirius a posadil Harryho do křesla. Oba se nějakým způsobem dostali do obývacího pokoje, aniž by si toho Harry všiml. „A teď mi řekni, co se děje.“

„Nejdřív ještě jedna věc,“ odpověděl Harry a prohlížel si Siriusovu hůlku, která se ocitla na odkládacím stolku pár metrů od něj, když sebou Sirius hodil na pohovku. Asi to dokážu. Bude rozzuřený, ale nemůžu dovolit, aby odešel a nechal se zabít.

„Pouta na tebe!“ zaintonoval a namířil hůlku na Siriuse. Tomu se oči rozšířily šokem nad zjevnou zradou, ale byl příliš blízko na to, aby se kouzlu vyhnul, a neměl ani v ruce hůlku, aby mohl seslat štít. Harryho vykouzlené provazy Siriuse pevně ovinuly, přitiskly mu paže k bokům a nohy k sobě.

„Harry, co-“

„Petrificus totalus,“ přerušil ho Harry a Sirius ztuhl, když začalo působit celotělové pouto. „Promiň, Siriusi, ale nemůžu ti nechat ani poloviční šanci utéct. Tohle je jenom proto, abys zůstal tady, kde budeš v bezpečí. Osvobodím tě, jakmile si s tím Brumbál poradí, a ani o jedinou zatracenou chvíli dřív.“