Preklady fanfiction Harryho Pottera

4. část

„Mohu se zeptat, s čím bych si měl poradit, pane Pottere?“

Harry se otočil, s hůlkou planoucí sotva ovládaným kouzelným ohněm ve vztažené ruce. Když ale uviděl, kdo promluvil, spustil ruku s hůlkou k boku a ramena mu klesla úlevou. Před ním stál Albus Brumbál, oblečený v charakteristicky ohromujícím výrazně žlutozeleném hábitu, posetém něčím, co vypadalo jako tančící kaštanové ředkvičky.

„Pane Brumbále,“ povzdechl si Harry unaveně a přesto se usmál celou tváří. Stres si vybíral svou daň a on už byl vyčerpaný ze svého nakonec neúspěšného pokusu zabránit Voldemortovi v prolomení jeho mentální obrany. Nicméně si nehodlal nechat ujít vzácnou příležitost vyjednávat s Albusem Brumbálem jako rovný s rovným. „Obávám se, že Bradavice už nejsou to, co bývaly.“

„Aha?“ zeptal se Brumbál a s předstíraným překvapením zvedl obočí. „Jak to?“

„Víte, právě jsem měl zkoušku NKÚ z dějin kouzel,“ odpověděl Harry ledabyle. „Představte si mé překvapení, když jsem byl hrubě vyrušen. Nová ředitelka mi nedokáže zaručit klidné prostředí. Podle mého názoru je to velmi neprofesionální.“

„Opravdu?“ zeptal se Brumbál a stále ignoroval fakt, že Sirius zůstal znehybněný. „Předpokládám, že vám toto vyrušení dalo důvod pochybovat o bezpečnosti vašeho kmotra?“

„Vskutku,“ potvrdil Harry. „Krátura byl naprosto neužitečný a bez profesorky McGonagallové, která mi nemohla pomoct, nebyli v Bradavicích žádní členové Řádu, kterým bych mohl věřit. Zdálo se mi nejrozumnější si jeho stav ověřit sám.“

„Profesor Snape má mou plnou důvěru, pane Pottere,“ oponoval Brumbál a zněl téměř zklamaně, že Harry nešel za profesorem lektvarů.

Za tím pitomcem bych nešel ani za nic.

„Bohužel, pane Brumbále, mou důvěru si Snape nikdy nezískal,“ odpověděl Harry, ale neměl zájem znovu rozdmýchávat odvěký spor o Snapea. „Každopádně odbočujeme.“

„Rozumím,“ povzdechl si Brumbál a pohled jeho očí se zostřil. Tak už je toho blbnutí asi dost. „Proč přesně jsi nechal pana Blacka, aby mě přivolal?“

„No, to vyrušení, o kterém jsem se zmínil,“ řekl Harry ledabyle a užíval si příležitosti vrátit Brumbálovi jeho nepřímý, vyhýbavý projev; bylo stejně zjevné, že Brumbál neoceňoval, když jeho vlastní kecy mířily na něj, zatímco se snažil dostat přímou odpověď. To je sakra otravné, že, starouši? „Ve skutečnosti to způsobil jeden váš bývalý žák. Hrozný chlap, ten Tom Raddle. Taky mě z něj docela rozbolela hlava. Velmi bezohledné, zvlášť když se mě snažil přesvědčit, abych se zastavil na ministerstvu a vyzvedl pro něj nějakou cetku.“

„Harry, potřebuji podrobnosti. Prosím, řekni mi—“

„Pane Brumbále,“ přerušil ho Harry a ani se neobtěžoval skrývat, jak rád je, že mu v tomhle může vymáchat nos, a ještě víc si užíval, jak Brumbálovy jiskrné oči trochu potemněly. „Rád bych vám pomohl víc. Bohužel, jelikož mi nebyly svěřeny žádné informace – ani poté, co Snape, ve kterého máte takovou důvěru, potvrdil mé schopnosti nitrobrany – o stavu konfliktu s Voldemortem a jeho silami, postrádám jakýkoli kontext pro to, co jsem viděl během zkoušky z dějin kouzel. Takže teď budu sedět tady a bránit svému kmotrovi, aby se zapletl do čehokoli, co by ho mohlo zabít nebo poslat zpátky do vězení.“

„Harry, Sirius je členem Fénixova řádu,“ protestoval Brumbál a od pátrání po informacích přešel k hledání rudých triček*) pro svůj nevyhnutelný útok na ministerstvo. „Chtěl by pomoct. Můžeš mi věřit, že ho ochráním.“

„Je mi to jedno,“ odsekl Harry, který neměl zájem o vyjednávání. „Vaše představa o ochraně lidí je návnada pro Pána zla, baziliškové, draci a vražedná bludiště. Sirius je vše, co mám, a to je lepší než váš zatracený Řád. Jestli chcete jít do Oddělení záhad, klidně si poslužte, ale Sirius zůstane tady, kde ho můžu ochránit já. To je cena za varování, které jsem vám dal… s nemalým rizikem pro mou pokračující akademickou kariéru a svobodu, musím dodat.“

„Harry, musíš-“

„Ne, ať už jste chtěl říct cokoli, nesmím,“ řekl Harry pevně a dal najevo svou frustraci z Brumbálových metod, což shledával docela očistným. „Nejste můj ředitel a dal jste mi jasně najevo, že ve vaší organizaci nejsem potřeba, navzdory poměrně velké hromadě důkazů o opaku. Každopádně jste teď jen soukromý kouzelník, který se mě snaží přesvědčit, abych riskoval život svého kmotra. Právě jsem vám prokázal obrovskou laskavost. Použijte ty informace, nebo ne; je mi to jedno. Ale nemyslete si, že mi můžete rozkazovat. Možná pokud získáte zpátky Bradavice, ale do té doby sakra ne.“

„Dobře,“ řekl Brumbál. Jeho tvář vypadala starší, unavenější a jeho oči už vůbec nezářily. „Tak se tedy vydám na Ministerstvo kouzel.“

„Hodně štěstí, pane Brumbále,“ popřál mu Harry. Brumbál přikývl, hodil do krbu trochu letaxového prášku a zmizel v záblesku zelených plamenů.

xxx

Titulky Denního věštce následujícího rána hovořily za vše, ačkoliv Harry už plně věděl, co se stalo předchozí noc, protože ho během ní informovali četní členové Řádu, kteří se v Siriusově domě vyskytli a zase odcházeli. Stručná verze zněla, že Voldemort se objevil na veřejnosti, Popletalovy dny v úřadu jsou sečteny, Dolores Umbridgeová zmizela a Albus Brumbál měl opět na starosti prakticky všechno v kouzelnické Británii. Dlouhá verze byla poněkud složitější.

Ron a Hermiona zřejmě shromáždili celou Brumbálovu armádu, která odpálila každý jednotlivý žertík, který našli (Fred a George očividně svěřili Lee Jordanovi poměrně velkou zásobu ohňostrojů, které se záhadně dostaly… no, všude), a Umbridgeová se úplně vyčerpala při pokusech dopadnout pachatele. Naneštěstí pro ni nakonec zahnala Hermionu a Rona do kouta, a oni vymysleli historku, jež Umbridgeovou zavedla do Zapovězeného lesa, aby našla „Brumbálovu tajnou zbraň“. Podařilo se jí uniknout z Drápových spárů, ale narazila přímo na stádo kentaurů a celkem předvídatelně se jí podařilo během chvilky urazit a rozčílit normálně klidné tvory do zuřivého vzteku. To bylo naposledy, co ji kdo viděl. Harryho docela štvalo, že se nebude moci ropuše pomstít, ale uvědomil si, že je to takhle pravděpodobně v pořádku.

Mezitím Brumbál shromáždil většinu Řádu a vtrhl na ministerstvo, kde narazili na asi tucet smrtijedů a Voldemorta. Jejich bitva začala v Síni proroctví (která byla v podstatě zničena) a prohnala se celým Oddělením záhad, než dorazila první vlna bystrozorů. V tu chvíli se smrtijedi a Voldemort stáhli do atria, kde Pán zla zdržoval Brumbála, zatímco jeho následovníci unikli. Ministr, zbytek Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a asi tucet reportérů dorazili právě včas, aby viděli, jak Lucius Malfoy zavraždil bystrozora Johna Dawlishe smrtící kletbou, než Voldemort popadl jeho a Belatrix Lestrangeovou a přemístil je z budovy.

Jako zázrakem byl Dawlish jediný z „hodných hochů“ (ačkoli jeho záliba v plnění rozkazů Umbridgeové to trochu zpochybňovala), kdo byl zabit, ačkoli několik bystrozorů a členů Řádu bylo zraněno. Všichni smrtijedi kromě Augustuse Rookwooda (který byl s laskavým přispěním Antonina Dolohova smrtelně zasažen zbloudilou temnou řezací kletbou) unikli, ačkoli bylo jasně uvedeno, že mezi smrtijedy bylo i několik „významných čistokrevných“. Další velkou obětí tedy byla Popletalova politická kariéra, která zemřela velkolepou smrtí v zeleném záblesku Avada Kedavry Luciuse Malfoye. Téměř přes noc se Harry a Brumbál opět stali hrdiny.

Mezi Fénixovým řádem však Harryho popularita poněkud upadla. Příběh o jeho neúctě k Brumbálovi a uvěznění Siriuse nějak převažoval nad skutečností, že nebýt Harryho zásahu, Voldemort by dosáhl svého cíle, aniž by se o tom někdo dozvěděl, a ministerstvo by jeho návrat stále popíralo. Sirius měl zpočátku vztek na Harryho, který strávil prakticky celý večer tím, že stál nad jeho ležícím tělem s tasenou hůlkou a bránil členům Řádu v tom, aby Siriuse osvobodili a nechali ho zapojit se do bitvy. Rychle se však uklidnil, když pochopil Harryho důvody k tomuto kroku. Harry se nicméně stal terčem nemilosrdné žertovné kampaně, ale s tím byl v pohodě, dokud to znamenalo, že Sirius je stále nablízku.

Harry se na snídani vrátil do Bradavic letaxem přes kancelář profesorky McGonagallové a do Velké síně vstoupil v době, kdy vrcholil rozruch kvůli novinám. V síni se rozhostilo naprosté ticho, když Harry šel k nebelvírskému stolu, kde mu Hermiona a Ron věrně drželi místo. Ležérně pozdravil své přátele a nabral si skutečnou horu toastů, slaniny a míchaných vajec, přičemž záměrně ignoroval nevěřícné pohledy a otevřená ústa všech studentů a profesorů.

„Sakra, kámo,“ poznamenal Ron suše a kývl směrem k Harryho téměř přetékajícímu talíři. „Dneska ráno máš trochu hlad?“

Harry zamyšleně žvýkal a lehce přikývl, když polkl. „Měl jsem docela rušnou noc, brácho,“ odpověděl Harry a vychutnal si další vidličku slané, mastné snídaně.

„No nic, kámo,“ řekl Ron s pokrčením ramen a otočil se zpět ke svému jídlu. „Zkus uzené sledě, dnes jsou obzvlášť dobří.“

Ústa se otevřela o něco víc.

„Vážně, vy dva,“ odfrkla si Hermiona a protočila panenky. „Zabilo by vás dát si na talíř trochu zeleniny?“

Všichni tři se asi deset vteřin vyhřívali v kolektivním šoku a nevíře svých spolužáků a učitelů, než se rozesmáli. A najednou se Bradavice staly zase domovem.

xxx

Zbytek školního roku strávili studenti pátého ročníku v relativním klidu. NKÚ fungovala jako závěrečné zkoušky, takže s výukou skončili; ačkoliv jim profesoři navrhovali, aby s letními domácími úkoly začali dřív, i ti nejpilnější studenti (včetně Hermiony) byli zkouškami příliš vyčerpaní, než aby o tom vůbec uvažovali.

Brumbálova armáda se scházela každý druhý večer, s ohledem na „oficiální“ návrat Voldemorta; kromě toho Harry většinou dělil svůj čas mezi bazilišky a své nejbližší přátele. Dva večery před závěrečnou hostinou však profesorka McGonagallová poslala Harryho do ředitelovy kanceláře. Nedostal žádné vysvětlení – ale kdy vlastně Albus Brumbál cítil potřebu něco vysvětlovat? – ačkoliv Harry předpokládal, že mu dá své obvyklé letní rozkazy.

Zpočátku ho proto překvapilo, když mu ředitel místo toho předložil obsah proroctví, které Voldemort hledal v Oddělení záhad, spolu s přiznáním, že jeho vyhýbání se Harrymu v loňském roce bylo neuvážené. Brumbál zjevně pochopil, že Harry už jeho úsudku (a obecně ani jemu) nedůvěřuje, a hodlal pracovat na tom, aby si tuto důvěru znovu získal. Ihned poté byl Harry samozřejmě informován (hlasem, o kterém Brumbál zřejmě věřil, že nesnese žádné námitky), že se Harry vrátí do čísla 4 na Zobí ulici, kde pobude několik týdnů, než bude moci jít do Doupěte. Brumbálova touha znovu získat Harryho důvěru zjevně nespočívala v tom, že by jednal na základě potvrzené fámy, že Dursleyovi s Harrym špatně zacházejí, ani v naprosto absurdní představě, že by Harrymu dal na výběr, jaké bude mít letní plány, bez ohledu na to, že Harry měl snadný přístup ke svému kmotrovi a nejbezpečnějšímu domu v zemi.

V každém případě Harry neměl v úmyslu opustit své bazilišky na celé léto; jednak je měl příliš rád, než aby se od nich prostě držel dál, a z taktického hlediska je potřeboval být schopen nasadit v okamžiku, kdy budou potřeba. V rámci přípravy vytvořil v Komnatě desítky obousměrných přenášedel. Protože kouzlo se sesílá pouze při vytvoření přenášedla, nikoli při jeho použití, umožnilo by to Harrymu pohybovat se, aniž by upozornil stále bdělé ministerstvo.

*) PP: Označení pro postavy, které se do příběhu (filmu, seriálu) přidávají jen proto, aby byly brzo zabity.