Preklady fanfiction Harryho Pottera

Bránění draků

Bylo to podrážděné zasyčení, co Harryho přimělo otevřít oči, posadit se a podívat se směrem k drakům vyhřívajícím se na slunci. Přejel pohledem pomalu se probouzející zvířata, přimhouřil oči a šťouchl do Draca právě ve chvíli, kdy se výhružné syčení ozvalo znovu. Blonďákovo nespokojené brblání nechal bez povšimnutí, vstal a vykročil k čarodrakům. Černá dáma i Stříbrný jestřáb upírali třpytivé oči na cosi na obloze a hranaté hlavy se jim plynule otáčely a nakláněly. Černá dračice rozevřela čelisti, zavrčela, udeřila ocasem o zem a vyklenula dlouhý krk.

Po trávě se k němu rozběhl stín a ten černý obrys ho donutil ztuhnout a zaklonit hlavu. S ponurým úsměvem kývl na pozdrav kouzelníkovi, který se vznášel nad ním. „Tak co, už jste vychladl?” nadhodil tiše a sledoval, jak průsvitná zelená stěna, která je oddělovala, natahuje úponky k vlajícímu cípu tmavého pláště staršího kouzelníka.

„Pottere, Brumbál s vámi chce mluvit,” oznámil Pošuk Moody klidně, zdravé oko upřené na blonďáka rozvaleného vedle Harryho. Pak sevřel pevněji násadu koštěte, na kterém seděl, a kývl hlavou směrem k hlavní bráně. „A pro Malfoye si přišel jeho otec.”

Draco se posadil tak prudce, až se mu stříbřité prostěradlo sesulo k pasu. S vykulenýma očima se vyškrábal na nohy a jen taktak stačil látku zachytit, než sklouzla na zem. „Můj otec?” zachraptěl a tvář mu zbledla.

Moody ostře přikývl a protočil kouzelné oko, aby viděl pod sebe. „Čekají na vás oba,” dodal a vznesl se na koštěti výš, aby unikl magii, která se k němu pomalu plazila. S hlavou nakloněnou ke straně si oba mladší kouzelníky chvíli prohlížel, pak s ní zavrtěl a odsvištěl pryč.

„Asi bychom se s nimi měli setkat,” zamumlal Harry a otočil se k Dracovi. Ohrnul ret, zvedl ruku a prohrábl si vlasy – čímž beztak už rozježené tmavé kadeře ještě víc pocuchal.

„Můj otec,” zopakoval Draco a zručně si ovinul prostěradlo kolem štíhlého těla. Zkontroloval zauzlované konce, aby se ujistil, že drží, sehnul se a zvedl ze země prázdnou láhev od vína. Jednou rukou ji držel a druhou si přejel po obličeji. „Tohle neskončí dobře,” zaprorokoval.

„Nejspíš ne,” souhlasil Harry s těžkým povzdechnutím. Bezděčně nabídl blonďákovi ruku a zčervenal, když ji Draco přijal. Odkašlal si, pevně stiskl jeho chladné prsty a zamířil ke starému sídlu. Sotva vykročili, strhl se náhlý rámus, který ho přiměl ztuhnout v ramenou – pleskání křídel a šelest šupin, jak se draci rozmotávali ze společného ležení a následovali je.

„Tohle asi nevypadá moc dobře,” zahučel Draco a ukázal na prostěradlo, do kterého byl zahalený, i na prázdnou láhev, se kterou pořád volně pohupoval v ruce. Pak zavrtěl hlavou, zvedl bradu, narovnal ramena a nasadil vědoucí úšklebek. Jeho rychlá chůze se změnila v ležérní tempo.

„Ale ne, vypadá to dobře. Jenom se právě teď zrovna nehodí,” zašeptal Harry a uchechtl se, protože blonďákovi zrudly tváře a vytrhl ruku z jeho držení. S pokračujícím pochechtáváním si prohlédl předek famfrpálového dresu a pokusil se na látce vyhladit pomačkání a setřít z ní bláto. Jeho snaha napravit škody z posledních dní blonďáka pobavila, a tak vytasil hůlku.

„Radši to nech na domácích skřítcích. V mém repertoáru není kouzlo, které by dokázalo vymazat tak odporné skvrny,” poznamenal Draco a poškrábal si špinavou skvrnu zaschlou na hřbetu jeho ruky.

Dvojice obešla roh Šíravy a zastavila se; mladíci pátrali v davu shromážděném před branou po kouzelnících, se kterými si přišli promluvit. Jejich objevení vyvolalo ve skupině rozruch, zvedly se ruce i hlasy. Odolali nutkání otočit se a odkráčet dovnitř, vyměnili si povzbudivý pohled a svorně přikývli. Dnes to musí skončit.

Záblesk stříbroplavých vlasů přiměl Harryho otočit hlavu a zatnout zuby nad tím, jak hrozivý obraz Lucius Malfoy skýtal. „Tamhle je tvůj otec,” zamumlal a naznačil bradou směr. „A hned vedle něj stojí Brumbál.”

„Jak milé,” zabručel Draco a rychle škubl Harryho rukávem, než vykročil. Černovlasý kouzelník s ním srovnal krok a prsty mu sklouzly k hůlce, její známý tvar ho uklidňoval. Blonďák se zamračil, chytil jeho neposednou ruku a varovně mu stiskl prsty. „Nedej najevo nervozitu. Chovej se, jako bys měl navrch. Když tu zůstaneš, můžeš jenom získat – pamatuj si to, protože oni se tě budou snažit přesvědčit o opaku.”

Harry přikývl, a když došli k čekajícím kouzelníkům, sepjal ruce před sebou. „Dobrý den, pane profesore. Pane Malfoyi,” pozdravil a zdvořile sklonil hlavu. Draco vedle něj jeho gesta zrcadlil a doprovodil je neupřímným: „Rád vás vidím”.

„Chlapci,” pronesl Brumbál rozhodně a dokázal tak z jediného slova udělat pokárání. Zamyšleně si hladil vousy a prohlížel si oba mladíky; nad Dracovým tělem zahaleným do prostěradla povytáhl obočí. „Smím se zeptat, kde se momentálně nachází vaše oblečení, pane Malfoyi?”

„Na podlaze v ložnici,” zapředl Draco významně, založil si ruce na hrudi a arogantně naklonil hlavu. „Vážně jste urazil takovou dálku, abyste se mě vyptával na šaty? Jestli ano, měl bych pro vás pár užitečných rad.” A přejel pohledem hábit staršího kouzelníka a v duchu se nad vzorem měsíců a hvězd otřásl.

„Draco,” sykl Lucius a varovně přimhouřil bledé oči. Jeho hůl vyvrtávala do hlíny malou jamku, jak ji převaloval mezi dlaněmi.

Harry nechal přestřelku obou blonďáků bez povšimnutí, zvedl bradu a slabě se usmál. „Pane řediteli, buďme upřímní, ano?” prohlásil a plynule postoupil o několik kroků vpřed. „Neodejdu odtud, dokud mě neujistíte, že moji draci budou v bezpečí.” Rty se mu zvlnily úsměvem, protože skupina kouzelníků za Brumbálem zalapala po dechu a začala se mezi sebou rozhořčeně dohadovat.

„Harry, čarodraci jsou na ministerském seznamu mimořádně nebezpečných tvorů. Obávám se, že nic takového ti slíbit nemohu,” odpověděl Albus a zvedl ruce, aby utišil sílící hlasy za sebou.

„Pak se obávám, že spolu nemáme o čem mluvit,” opáčil Harry a s rukama obranně zvednutýma před sebou začal couvat.

„Nemohu ti slíbit jejich bezpečí zde. Pokud je však dokážeš ovládat, dovolím ti přivést je do Bradavic,” pronesl Brumbál znenadání a pomalu o krok ustoupil.

„V Bradavicích nemůžou zůstat navěky,” namítl Harry, který se zastavil po Dracově boku. Dumal, proč je starší kouzelník najednou tak vstřícný, když v tom mu zátylek ovanul proud teplého vzduchu. Zorné pole v koutku jeho oka zaplnily rudé šupiny – Basta protáhl kolem něj svůj dlouhý krk a na kouzelníky za ochranami zasyčel.

Na Harryho slova odpověděl Lucius Malfoy. Nenuceně postoupil vpřed a složil ruce na stříbrné hlavici své hole. „Podrobnosti ohledně bezpečí draků zařídím já, Pottere,” pronesl jednoznačně a stočil pohled k synovi, který mu slabým kývnutím poděkoval. „Draco, sbal si věci, ať můžeme vyrazit.”

„A kam jedeme?” zeptal se mladší blonďák, přitáhl si prostěradlo těsněji k tělu a sevřel pevněji hrdlo láhve. Vyměnil si s Harrym rychlý pohled, protože jeho otec mrkl po Brumbálovi; oba starší kouzelníci na sebe dlouze pohlédli, než se otočili zpátky k chlapcům.

„Přestupuješ do Kruvalu,” oznámil Lucius a povytáhl obočí, jako by tím chtěl předem zadusit jakoukoli námitku, se kterou by jeho syn mohl přijít. „Všechny tvoje věci už jsou na cestě tam.”

„Dej mi pár minut,” odpověděl Draco a přidal souhlasné přikývnutí. Hluboce se uklonil, otočil se na patě a zamířil k sídlu; cestou popadl Harryho za předek dresu a stáhl ho s sebou. „Pojď, Pottere,” zahučel a cestou mezi draky bezmyšlenkovitě poplácal Stříbrného jestřába po hrudi.

Vyjevený Harry se nechal odtáhnout s pusou nevěřícně otevřenou dokořán. „Vyhráli jsme?” zeptal se zmateně, vymotal blonďákovu ruku ze svého hábitu a srovnal s ním krok.

Draco se pousmál, zaklonil hlavu a krátce pohlédl na bledou oblohu. „Poděkovat mi můžeš později,” řekl, zatímco stoupali po schodech ke vchodu do sídla. Dveře se před nimi se zaskřípěním otevřely a do potemnělé vstupní haly se rozlilo světlo. „Postarat se, aby draci zůstali v bezpečí, je teď na tobě. A budeš muset říct Pansy a Blaisovi, co se stalo.”

Harry zamrkal a v hlavě si přehrával posledních pár minut – co Lucius Malfoy řekl poté, co mu slíbil, že čarodraci budou v bezpečí. Draco přestupuje na Kruval. Nebo to aspoň tvrdil všem okolo. Zavrtěl hlavou, vrazil do velké ložnice a zamířil rovnou ke zmijozelovi.

„Nemusíš to dělat, Draco,” vyjel na něj, popadl ho za ramena a tvrdě s ním zatřásl. Blonďák se usmál, a místo aby jeho hrubé ruce odstrčil, položil mu konejšivě dlaň na tvář.

„Musím,” vydechl Draco, lehce černovlasého kouzelníka poplácal, otočil se a začal rozmotávat prostěradlo. Nechal stříbřitou látku sklouznout na podlahu, sehnul se pro své špinavé oblečení a ošklíbl se nad pachem, který z něj stoupal. Hábit hodil na postel a natáhl si těsné bílé kalhoty, nejdřív jednu nohavici, pak druhou. „Pro tebe krev možná nic neznamená, Harry. Ale pro mě a moji rodinu… je to všechno.”

„Draco, z tohohle nemůže vzejít nic dobrého,” zasyčel Harry, ustoupil a začal přecházet po pokoji. Pak ze sebe vyrazil chraplavý zvuk, prudce se otočil a zvedl ruce v chlácholivém gestu. „Tady jsi v bezpečí. Uvnitř ochran.”

Draco se křivě usmál, posadil se na postel a sáhl po botách. „Nemůžu se schovávat věčně,” zamumlal a vklouzl levým chodidlem do příslušné boty. Prsty mu kmitaly po šněrování a utahovaly tkanice, dokud nedošel k přezkám nad koleny. Přejel prstem po lesklém kovu, zvedl hlavu a zadíval se na kouzelníka před sebou. „A ty taky ne. Harry Potter se nemůže jen tak vypařit. Co sis myslel, že se stane?”

Harry vztekle vyfoukl vzduch, zajel si prsty do vlasů a zaklonil hlavu. „Rozhodně jsem si sakra nemyslel, že se tu zjeví tvůj otec a odvede tě z Bradavic.” Zavrtěl hlavou a jal se přecházet sem a tam, přičemž si s každým krokem zlehka tahal za vlasy.

„Uklidni se. Nedá se s tím nic dělat,” konejšil ho Draco, který si obouval druhou botu. Přejel dlaní po tmavé kůži a prsty z ní smetl starou špínu a prach.

„Můžu tě ochránit,” prohlásil Harry a usedl na postel vedle blonďáka. Jeho prsty se ovinuly kolem rukojeti hůlky a pevně ji svíraly, oči zůstaly upřené na kus podlahy mezi jeho botami. „Jsi nositel Dračí mordy. To ti zaručuje ochranu čarodraků.”

„A kdo ochrání moje rodiče?” zeptal se Draco tiše a pustil se do zavazování tkaniček. Když Harry mlčel, Dracovými rty se mihl drobný úsměv. „Přesně tak,” zamumlal, zacvakl poslední přezku a vstal.

Harry si oběma rukama promnul obličej, povzdechl si a opřel si čelo o dlaň. „Co budeš dělat?” zeptal se nakonec a ztěžka vydechl. Klapot Dracových bot na podlaze ho přiměl vstát a otočit se; s rukama v bok sledoval, jak blonďák hledá zbytek svého oblečení.

„Cokoli budu muset,” odpověděl blonďák pevně, vytáhl dres zpod stříbrného prostěradla a důkladně jím zatřepal v naději, že z něj vyklepe alespoň část špíny. Usoudil, že je to marný boj, přetáhl si ho přes hlavu a dlaněmi si uhladil zelenou látku na hrudi. Sebral hábit z místa, kam ho předtím upustil, přehodil si ho přes ruku, otočil se na patě a opustil pokoj.

Harry vyšel tiše za ním a v duchu se pokoušel vymyslet ještě něco, čím by blonďáka přiměl změnit názor. Chodby, kterými procházeli, byly podivně tiché, jako by se samo sídlo zlobilo, že oba kouzelníci odcházejí. „Jsi si jistý, že to musíš udělat?” naléhal, když se zastavili ve vstupní hale. Znovu začal přecházet sem a tam, poklepával si na bradu a blonďákovo tiché uchechtnutí přeslechl.

Draco se k němu otočil čelem, prsty zaťaté do hábitu, který nesl. „Jenom mi slib, že až tě zavolám, přijdeš,” řekl s pohledem upřeným do lesknoucích smaragdových očí černovlasého kouzelníka.

„Slibuju,” odpověděl Harry tiše a popošel k blonďákovi blíž. Zastavil se, až když se špičky jejich bot dotkly, a mírně roztřesenou rukou odhrnul Dracovi z čela pramen světlých vlasů. Jeho prsty zbloudily ke spánku a pohladily Draca po tváři, zatímco hleděl do očí té nejbledší šedi.

Draco Harryho ruku zachytil, chvíli si ji držel u tváře a pak na opálené prsty vtiskl letmý polibek. „Buď hodný,” vydechl. Ustoupil, natáhl se a přejel černovlasému kouzelníkovi štíhlým prstem po bradě. „Sbohem, Harry.” Sklonil hlavu, otočil se a zamířil ke dveřím; rozrazil je dokořán a se vztyčenou bradou vyplul ven.

„Sbohem, Draco,” zašeptal Harry a pomalu ho následoval. Zastavil se na nejvyšším schodu a sledoval, jak zmijozel sebevědomě kračí ke starším kouzelníkům, zatímco mu vítr čechrá vlasy a rve z ruky hábit, který si tiskl k hrudi.

Díval se, jak prochází po štěrkové příjezdové cestě, a k uším mu slabě doléhal zvuk křupajícího kamení. Se rty pevně stisknutými se pomalu svezl na schody a prsty sevřel hranu kamene, na nějž dosedl. Železná brána se před Dracem rozevřela a zářivě zelené ochrany začaly vyhasínat, až po nich nezbylo nic než vzpomínka. Tiché zavrkání po jeho boku ho přimělo otočit hlavu, slabě se usmát a natáhnout ruku k malému zlatému drakovi ukrytému ve stínu dveří.

Zatímco mu dračice vklouzla pod nataženou dlaň, vrátil pohled k výjevu odehrávajícímu se na příjezdové cestě. Se zaťatými rty sledoval, jak Lucius Malfoy zvedl ruku, položil ji synovi na rameno a nenápadným pohybem si ho přitáhl blíž.

Draco zvedl bledou ruku a zavlnil prsty v gestu tichého rozloučení, načež položil svou dlaň na otcovu. Dvojice zmizela v drobném záblesku přemístění a Harry zíral už jen na prázdné místo na cestě do sídla.

Na útesech zavřeštěl jeden z draků a jeho tesklivý křik odnesl teplý vítr. Sotva volání doznělo, ozvalo se další, aby zaplnilo ticho. Esdra vedle něj zvedla čenich a zaskřehotala; jantarové oči upírala na postavy, které k nim zasmušile kráčely. „Leť,” přikázal Harry a jeho ruka sklouzla po hladkém těle dračice, která se mocným máchnutím křídel vymrštila k nebi.

„Jsi připraven vyrazit, chlapče?” zeptal se Brumbál, který vystoupal po schodech a položil mu ruku na hlavu. Náhlý poryv větru vyvolaný startujícím písečným hadem poslal ředitelův špičatý klobouk v kotrmelcích přes trávník.

Harry se kousl do rtu, aby se nerozesmál, protože několik kouzelníků se za tančícím kloboukem rozběhlo – marně, neboť z nebe se snesla zlatá šmouha a sebrala jim ho přímo před nosem. „Stejně nemám na výběr, že?” opáčil, vstal a oprášil si hábit. Pak si zastínil oči dlaní a díval se, jak klan čarodraků prolétá nad nimi po obloze, kurz nastavený k Bradavicím.