Preklady fanfiction Harryho Pottera

 Kapitola 2 – První ročník

Zařazení do Zmijozelu toho, popravdě řečeno, hodně vysvětlovalo. Podle toho, co o kolejích věděl – Nebelvír pro statečné a čestné, Mrzimor pro věrné a pracovité, Havraspár pro chytré a důvtipné a Zmijozel pro mazané a ctižádostivé -, mu to sedělo naprosto přesně.

Navzdory všem ošklivostem, které lidé o hadí koleji vykládali (protože muž, který zavraždil Harryho rodiče, v té koleji býval a napáchal zlé věci), mu Zařazení prostě dávalo smysl. I když ředitel koleje byl pěkný mizera.

Harry byl slušně ctižádostivý a měl léty prověřenou metodu, jak dostat, co chtěl, aniž by v celé situaci kdy vypadal jako ten zlý. Na základce používal tuhle taktiku tolikrát, že se jí proslavil. Když si na něj nějaký suplent otevíral pusu víc, než bylo zdrávo, Harry si dal záležet, aby jeho slova vzal naprosto doslova a zničil mu pověst.

Když mu bylo řečeno, že nesmí vstávat a ořezávat si tužku a že má přestat suplenta s tou prosbou otravovat, tak přestal — a nedodělal práci. Když se suplent na konci hodiny dožadoval vysvětlení, proč neodevzdal pracovní listy, Harry vysvětlil, že mu přece bylo zakázáno ořezat si tužku i dál o to žádat, takže nic ze zadané práce nemohl dokončit. Za to ho poslali k řediteli, a když Harry vylíčil, jak to bylo, dotyčný suplent už na jejich škole nikdy neučil.

Když se mu jednou jedna kmenová učitelka rozhodla oznámit, že „dokud se nepočůráš, nevěřím, že opravdu potřebuješ jít. Chceš se jen na chvilku ulít z hodiny! Nejsi nic než malý prolhaný delikvent!“, Harry pochopitelně usoudil, že ztrapnit ji stojí za víc než ponížení, které by mohl utrpět sám.

Samozřejmě se ale ještě několikrát zeptal, jestli smí jít, a postupem času přidával čím dál uslzenější oči – čistě aby se pojistil, kdyby to celé zkusili hodit jenom na něj.

Nakonec se dočkal zvýšeného hlasu a hrubého: „NE! PRO MĚ ZA MĚ SI TO KLIDNĚ UDĚLEJ DO KALHOT!“

A tak Harry okamžitě vstal a varoval spolužáky: „Musím čůrat, radši ustupte!”

V mžiku se lavice a židle rozestoupily, jak se uvolňoval prostor. Pak si stáhl kalhoty, aby aspoň je uchránil před nadcházející zkázou, a ulevil si do obnošených spodků, které kdysi patřily bratranci Dudleymu.

Celé se to seběhlo během pár vteřin, takže než se dotyčná učitelka stačila vzpamatovat, bylo hotovo.

„PROČ JSI TO UDĚLAL?!” dožadovala se ječivým tónem.

Pokrčil rameny. „Čtyřikrát jsem se ptal, jestli smím na záchod, a vy jste řekla, že mi nevěříte, dokud si to neudělám do kalhot. Nazvala jste mě prolhaným delikventem,” připomněl jí velice sladce. „A pak jste mi doslova řekla, ať si to udělám do kalhot, tak jsem to udělal!”

Samozřejmě ho poslali na záchod, aby se umyl, a potom do ředitelny, kde byla situace vylíčena do posledního detailu – a i když Harry sklidil přísný pohled, v maléru nakonec skončila učitelka. Zadržovat dětem návštěvy záchodu se zjevně nesmělo, protože vyměšování je přirozené a možnost si dojít ulevit není privilegium, nýbrž nutnost lidské existence.

Bylo to nádherné. Člověk by řekl, že se konečně naučí nezkoušet na něj silácké hry.

Zkrátka – byl velice mazaný a ctižádostivý a měl za to, že právě tyhle vlastnosti ho předurčují pro Zmijozel, bez ohledu na ne zrovna oslnivou pověst té koleje, zvlášť v moderní době.

Pokud byl Harry James Potter bez okolků ochotný pomočit se na veřejnosti, aby dosáhl svého, pak ho nemohlo zastavit vůbec nic na světě. Neznal stud a neznal slitování!

Harry vždycky dostane, co chce – ať už bude muset vytrpět cokoli a ať už ostatní prožene jakýmikoli obručemi.

První kousek Zlomyslné poslušnosti v Bradavicích si vysloužil sám ředitel jeho koleje, který se z neznámých důvodů choval jako zlomyslný pitomec.

Se svou novou kamarádkou Hermionou Grangerovou, stejně osamělou, jen z Nebelvíru, si zrovna psali úkoly, když se na ně Snape snesl jako netopýr z pekla a zabavil Harrymu knihu o přeměňování. Cosi o tom, že „knihy z knihovny se nesmějí vynášet ven”, což byl naprostý nesmysl, který nestál ve školním řádu ani v Dějinách Bradavic.

Hermiona mu nabídla, ať se prostě podívá na její úkol, který už měla hotový, a udělá si vlastní závěry, ale on její velkorysou nabídku odmítl.

„Neboj,” prohlásil sebevědomě. „Hodím ho přes palubu, a když budeme mít štěstí, možná si s Mickey G. vjedou do vlasů.”

„S profesorkou McGonagallovou,” opravila ho Hermiona bez valného přesvědčení, protože už dávno prokázal, že mu na tom moc nezáleží. „A tu knihu si přece můžeš prostě půjčit znovu. Referát se odevzdává až za dva dny.”

„Zkontrolovat to můžeme, ale předem ti říkám, že ta kniha se v evidenci jen tak neobjeví – když jsem si ji bral, byla poslední.” Snape si na něj zasedl obzvlášť důkladně a choval se hrubě pokaždé, když se ocitli ve stejné místnosti. Možná mu trocha veřejné ostudy pomůže vytáhnout hlavu ze zadku.

Přesto se po knize šli podívat – čistě aby mohli říct, že to zkusili, a měli madame Pinceovou za svědka, že tam byli dvakrát, jen pro jistotu. Žádný výtisk se ještě nevrátil. I když nechávat si knihy do poslední chvíle bylo vlastně chytré, stát se mohlo cokoli.

Uplynuly dva dny a měli přeměňování. Zmijozel s Nebelvírem měli jako obvykle společnou hodinu, a když přišlo na odevzdávání práce, Harry byl jediný s prázdnýma rukama.

„Pane Pottere, vysvětlíte mi, proč jste se rozhodl úkol nevypracovat?” zeptala se McGonagallová, i když z ní cítil, že mu tak jako tak nehodlá věřit. Podle řečí ze společenské místnosti neměla Zmijozel v lásce.

„Psali jsme si s Hermionou úkoly venku na sluníčku a profesor Snape se zjevil odnikud a zabavil mi knihu, ze které jsem ten úkol dělal. Odvolával se na pravidlo, že knihy z knihovny se nesmějí vynášet za hradní zdi. Kupodivu ale nezabavil knihu, ze které Hermiona psala esej z lektvarů, přestože byla taky z knihovny. A do knihovny ji nevrátil, protože jsme se tam pak dvakrát vraceli pro jiný výtisk a žádný nebyl k mání.”

Tak. Úspěšně hodil Snapea přes palubu, a ještě ho při tom nechal vypadat jako malé dítě. Nebylo to nijak těžké.

„A nikdo z vaší koleje vám tu knihu nemohl půjčit?”

„Ne, paní profesorko. Polovinu úkolu jsem ale stihl, jestli o ni pořád stojíte.”

Nakonec se rozhodla ji přijmout a slíbila, že se „o ten problém postará”.

A postarala – ještě to odpoledne u oběda, kde se velice nahlas otázala Snapea, jestli chce, aby jeho kolej přicházela o body, když jeho hadi chodí do hodin nepřipravení. A když se muž zmateně zamračil a zmohl se jen na chabě jízlivou poznámku, dodala, jestli mu sabotování studentů vlastní koleje opravdu připadá jako chytrý nápad, a že je jenom štěstí, že „se Potter vyjadřoval tak kultivovaně a s chladnou hlavou, když popisoval, jak jste se choval kvůli jeho domácímu úkolu, Severusi. Taková dětinská zášť je zbytečná.”

Snapeovy oči šlehly po Harrym, který přihlížel s veškerou nevinností, jakou dokázal ve zlomku vteřiny nasadit.

„Vymýšlet si pravidla, jen abyste si dokazoval nadřazenost – styďte se, Severusi. Dnes jste mohl Zmijozel připravit o deset bodů. Doufám, že v budoucnu se už žádné svévolné, neschválené dodatky ke školnímu řádu konat nebudou?”

Se zaťatými, nevraživými zuby muž souhlasil tak mile, jak jen svedl.

Ten večer si Snape zavolal Harryho do kabinetu.

„Sedněte si,” poručil.

Harry, drzoun jeden, se posadil na podlahu.

„Na židli, vy tupče!”

„Omlouvám se, pane, ale neupřesnil jste kam. Když se mi nelíbí, jak se ke mně lidé chovají, plním jejich pokyny a rozkazy naprosto přesně — dokud jim nedojde, že se chovají dětinsky, a nedospějí.”

Tmavé oči se nebezpečně zaleskly. „Ale skutečně?”

Přikývl. „Říká se tomu Zlomyslná poslušnost a já jsem její mistr. Jestli jsem ochotný ohrozit vlastní zdraví, jen abych z pomsty zničil život příšerné učitelce za to, jak příšerně se ke mně chovala, udělám doslova cokoli, abych se vyrovnal s každým, kdo je ke mně nespravedlivý. Pamatujte si to, pane. Můžeme spolu prožít hezkých sedm let – nebo to pro vás může být mnohem, mnohem trapnější. Já totiž nemám špetku studu, a zjevně ani schopnost ho pociťovat.”

Několik okamžiků na sebe mlčky hleděli, než Snape tiše procedil: „Ven.”

Harry to vyhodnotil jako vítězství a s klidem odkráčel. Mohl zajít dál, vzít to až příliš doslovně, odejít ven a zůstat celou noc na mraze, ale nejdřív chtěl oťukat terén. Jestli mu dá Snape pokoj, nebude už z jeho strany žádná zlomyslnost hrozit. Všichni ostatní ovšem zůstávali volnou kořistí, pokud Harryho naštvou.

Po několika dnech, kdy k němu Snape nebyl o nic protivnější než ke komukoli jinému, Harry usoudil, že dospěli k dohodě, a byl s tím srozuměn.

Ze všeho nového, co poznal, byly hodiny létání to nejlepší. Kouzelníci uměli létat!

Kouzelnický lid opravdu používal košťata – a ani nevypadala nechutně. Žádné náhodně svázané větve. Ne, existovaly skutečné značky závodních košťat s vypracovanými násadami a proutím!

Madame Hoochová je učila, jak nasednout a sesednout a jak koště zrychlit nebo zpomalit. Předkloněním se klesalo, přitažením násady stoupalo.

Nikdy nezažil lepší pocit!

Kdyby tak Draco Malfoy dokázal přestat být protivný pitomec. Harry ho nemohl vystát od chvíle, kdy se potkali v Příčné ulici, a od té doby se to nezlepšilo. Byl to jediný stinný bod života ve Zmijozelu.

Harry se nemohl dočkat druhého ročníku, kdy bude smět na nábor do zmijozelského famfrpálového týmu!

Na halloweenské hostině, ve výroční den vraždy svých rodičů, Harry rozevřel speciálně pořízenou tašku s nezjistitelným rozšiřovacím kouzlem a nenápadně do ní cpal sladkosti všeho druhu. Často je dostávat nebudou, tak chtěl, aby mu jeho porce vydržela co nejdéle.

Když hostinu přerušil ten nejneschopnější z učitelů ječením o trolovi ve sklepení, získal Harry v nastalé panice dost času naházet do tašky další zásoby. Než ředitel Brumbál sjednal ticho, stihl vyprázdnit čtyři mísy melasového koláče.

A pak Brumbál provedl tu nejpitomější věc, jakou si lze představit – nařídil polovině školy vydat se směrem ke stvoření schopnému rozdrtit je jedinou ranou kyje.

Kdyby šli a někdo skončil utlučený trolím kyjem, byla by to naprosto vrcholná Zlomyslná poslušnost: vždyť jim bylo nařízeno jít tam, kde byl trol naposledy spatřen, i když by mohli zemřít. Harry skoro doufal, že na trola narazí – jen aby se ocitl v nebezpečné situaci, kterou by mohl využít ve svůj prospěch.

Pokud to nebylo zřejmé už dřív: Harryho pud sebezáchovy byl trochu pokřivený, protože touha nechat lidi vytrpět následky vlastní hlouposti, a to pokud možno velkolepě, u něj téměř zastiňovala touhu zůstat zdravý a vcelku. Téměř.

K jeho žalu se s trolem nesetkal.

Druhý den ráno se dozvěděl, že profesor Quirrell přišel k úrazu při záchraně Hermiony, která byla v době pozdvižení na záchodě. Ta trvala na tom, že je v pořádku, a svěřila se, že Quirrell byl v konečném součtu celkem k ničemu. Posloužil v podstatě jako rozptýlení, které potřebovala, aby stihla vyběhnout ze dveří. A trol, místo aby z něj nadělal fašírku, ho nechal ležet v bezvědomí na podlaze umývárny a pustil se za prchající dívkou.

Nakonec doběhla k učitelům, kteří museli stvůru zneškodnit sami.

„Málem jsem přišla o body, ale protože jsem celé odpoledne probrečela na záchodě a o trolovi jsem vůbec neslyšela, nemohli mi nic vyčítat.”

Aspoň něco.

„Škoda, že to Quirrell přežil.”

„Harry!”

„Co je? Jako učitel je k ničemu.”

Pravidla ve Zmijozelu fungovala jinak než v ostatních kolejích. Spíš ve stylu „nenech se chytit při porušování pravidel” oproti „neporušuj pravidla” všech ostatních.

Zmijozel míval méně malérů, protože porušoval pravidla méně před zraky ostatních studentů. Byly to spíš temné výklenky, prázdné chodby a opuštěné učebny, s partou za zády, když se dělo něco proti řádu. Snape nesnášel, když musel svou kolej trestat veřejně, a pokud musel, udělal provinilcům ze života peklo za zavřenými dveřmi.

Draco Malfoy byl Snapeův oblíbenec – z důvodů, které Harryho nezajímaly natolik, aby po nich pátral. Blonďákovi prošlo skoro všechno.

A ten pitomec to moc dobře věděl a vytahoval se tím na všechny okolo.

A tak se jednoho dne pozdního podzimu, když se studenti po hodině kouzelných formulí přesouvali na oběd, Harry držel kus za hlavní skupinou, aby se vyhnul tlačenici – a vzápětí se ocitl v jistém smyslu zahnaný do kouta Malfoyem a jeho gorilami, Crabbem a Goylem, jejichž křestní jména ho nezajímala. Stáli mu po stranách jako zarážky na knihy.

Malfoyova hůlka Harryho zastavila na schodišti prvního patra a zabránila mu pokračovat s ostatními. Zarážky zablokovaly cestu nahoru i dolů, aby se nikam nehnul, dokud malfoyovský trouba nedostane, co chce.

Následoval jakýsi pokus o výhrůžku, jehož součástí bylo nazvat ho mudlovským šmejdem a sdělit mu, že do Zmijozelu nepatří.

Veškeré další pokusy o zastrašování zhatilo schodiště, které se pod nimi mohutně otřáslo. Mezi Crabbem a prostřední podestou vyjelo velké kamenné zábradlí a úplně mu odřízlo cestu dolů. Schody se daly do pohybu, jak už to bradavická schodiště dělávají, Goyle ztratil rovnováhu a kutálel se celou cestu až do přízemí.

Jenže v okamžiku, kdy se schody pohnuly, ztratil pevnou půdu pod nohama i Malfoy. Chtěl se zachytit, ale celé schodiště se sunulo jedním směrem, on už tím směrem padal — a přes dosud otevřený okraj podesty se nepřekotil jen proto, že ho Harry včas chytil za hábit.

A místo vděku za to, že ho Harry zachránil před sletem obličejem napřed o pár metrů níž, blonďák zaječel: „Pusť mě, ty špinavej mudlovskej šmejde!”

Harry šokovaně zamrkal – a pak se sladce usmál. „Nešťastná volba slov, ale jak myslíš.” Pustil ho, a protože se schodiště ještě nestačilo napojit na druhou stranu, Malfoy přepadl přes okraj podesty, letěl dobré dva a půl metru, možná víc, dopadl na nohy a vzápětí se zhroutil na břicho, protože se v něm zcela nepochybně něco zlomilo.

„Malfoyi!” zaječely zarážky zděšeně a zíraly dolů na jeho nehybnou postavu.

Harry se podíval na Goyla, který se konečně vyhrabal na nohy po svém kotrmelci ze schodů. „Tak doběhneš pro Snapea, nebo ne?”

Kluk se rozběhl pryč a Harry musel čekat tři minuty, než se Snape objevil na podestě pod nimi. „Co se stalo?” dožadoval se umaštěný muž a upřel pohled na Harryho.

„No, Malfoy si se mnou uprostřed schodiště potřeboval promluvit, aby mi oznámil, že jsem mudlovský šmejd, ať už to znamená cokoli. Pak se schody daly do pohybu a on málem spadl, ale já ho včas chytil za hábit – jenže to se mu nelíbilo, nazval mě špinavým mudlovským šmejdem a řekl, ať ho pustím. A jelikož se nikomu nechci vnucovat a respektuju lidi i jejich osobní prostor, pustil jsem ho,” vysvětlil Harry s okouzlujícím úsměvem.

„Bylo to přesně, jak říká, pane profesore!” ozval se z nedaleké zdi portrét dámy ve viktoriánských šatech. „Tihle výtržníci se ho pokusili šikanovat, a přece nakonec zůstal stát jako jediný – aniž se hnul z místa nebo tasil hůlku. Vlastně se nehnul dodnes. Za mých časů býval Zmijozel poněkud lstivější cháska. Tohle byl vskutku ubohý pokus o siláctví.”

Snape se ušklíbl, vyčaroval pro Malfoye nosítka a nechal je vznášet vedle sebe. „Vy tři, za mnou!” rozkázal.

Crabbe zakňučel: „A jak, pane?” Pořád ho blokovalo zábradlí, které mu bránilo taky se zřítit vstříc zkáze.

Mávnutí hůlkou vrátil schody na místo, aby mohl slézt za ostatními. A pak, po návštěvě u madame Pomfreyové na ošetřovně, všichni skončili v ředitelně.

„Á! Profesor Snape! Copak vás ke mně přivádí?” zeptal se ředitel a v očích se mu podivně zajiskřilo způsobem, ze kterého bylo Harrymu nevolno.

„Pan Malfoy leží na ošetřovně se zlomenými kotníky a roztříštěnými čéškami. Možná má i zlomený nos. Bylo mi řečeno, že tito čtyři chlapci měli jakousi rozepři na schodišti u podesty prvního patra a že pan Potter zachránil pana Malfoye před pádem, když se schody daly do pohybu a on se málem překotil přes okraj. Panu Malfoyovi se však nelíbilo, že se ho pan Potter dotýká, a žádal, aby ho pustil – pan Potter ho tedy pustil a on spadl tři metry dolů.”

Byla to velice učesaná verze událostí, snažící se rozprostřít vinu na všechny čtyři místo na skutečnou trojici tyranů. A jak si Harry všiml, o té nadávce nepadlo ani slovo. To tedy ne – ne pod jeho dohledem!

„Harry, proč jsi pana Malfoye pustil, když jsi věděl, že se zraní?” zeptal se Brumbál zklamaným tónem, jako by se snad Harry měl začít cítit provinile nebo co.

Pokrčil rameny. „Řekl jsem si, že je jako já, pane. Ochotný vytrpět cokoli, aby dosáhl svého. Nechtěl, aby se ho dotýkal mudlovský šmejd jako já, tak jsem přestal. Dotýkat se lidí bez svolení je nechutné.”

„Kde jsi slyšel slovo mudlovský šmejd, Harry?” zeptal se ředitel, náhle vážný.

„Od Malfoye. Říká to často Hermioně a mně to teď řekl dvakrát. Nevím, co to znamená, ale počítám, že to bude něco, čím člověk být nechce.”

Ve skutečnosti moc dobře věděl, co to znamená. Hermiona si to bleskově dohledala a v slzách a se škytáním mu to pověděla. Harry na oplátku začaroval Malfoyovi kalhoty, aby byly neviditelné, kdykoli si sedl. Poznali to všichni kromě něj. Byl to nádherný den, a když to nakonec schytala Weasleyova dvojčata, bylo to ještě lepší.

„Myslím, že jeden večer školního trestu pro všechny čtyři postačí, profesore Snape,” navrhl ředitel. „To se jeví jako nejlepší řešení, pokud nechceme, aby se to rozneslo.”

Hmm… a pročpak by to asi mělo vadit?

Snape se ušklíbl snad už pomilionté a přikývl. „Budiž. Trest u mě, tuto sobotu od sedmi do večerky. Nechám je drhnout kotlíky a pak je odvedu zpátky na kolej.”

A přesně takhle Harry vyvázl z celé záležitosti s Malfoyovým pádem s naprostým minimem v posudku.

Zlomyslná poslušnost vítězí! Žádný jazyk, který se proti němu pozvedne, ať nevyvázne bez trestu!

Dostat k Vánocům neviditelný plášť, který kdysi patřil jeho otci, bylo milé, byť trochu zbytečné. Harry se prozatím na žádné plížení nedával a pochyboval, že ho bude potřebovat – ale bylo hezké mít jakési pouto k muži, kterého nikdy nepoznal. Zlato má své meze, tohle bylo něco hmatatelného, co si mohl nechat navždy.

Hermiona z něj po návratu po Novém roce byla úplně unesená. Spustila kvůli němu celý čtenářský maraton o kouzelných artefaktech vzpírajících se fyzikálním zákonům a podobně. Harry se v tom trochu ztrácel, a když začala vykládat o zakázaných brcích, která píší krví uživatele, nechal ji, ať si bádá sama.

Měsíce ubíhaly celkem rychle a Harry byl jízlivý spratek ke každému, kdo si to zasloužil. Zmijozelští se velice rychle naučili, že nemá nejmenší problém zavařit komukoli z nich a že věci bere přehnaně doslova zcela záměrně, aby je usadil.

Už nikdy nikdo Harrymu neřekl, ať si trhne nohou.

Na konci roku se ocitl svázaný na rukou i nohou, a to nikým jiným než profesorem Quirrellem, který ho vlekl řadou komnat a schodišť kamsi do hlubin školy, až stanuli před prastarým zdobeným zrcadlem, které pamatovalo lepší časy a vypadalo jako neleštěná mosaz, co zůstala moc dlouho na dešti.

„Co vidíš, Pottere?” dožadoval se muž – a kupodivu bez svého obvyklého koktání, kvůli kterému byl protivným učitelem, kterého nešlo brát vážně.

„Svůj odraz. Víte, od toho zrcadla jsou, pane.” Ta drzost ho jednou zabije, ale nemohl si pomoct! Kdo se hloupě ptá, dostane odpověď šitou na míru! „Souvisí to s druhem a množstvím kovu za sklem a s tím, jak se od něj odráží světlo – jestli jste to náhodou nevěděl.”

Harry byl koneckonců odjakživa zvídavé dítě. Měl otázky a chtěl odpovědi, tak dělal, co mohl, aby je získal. Některé dávaly smysl, jiné ne.

Quirrellův stisk na jeho rameni začal bolet. „Podívej. Se. Znovu. Chlapče,” nařídil sevřeným hlasem.

Pořád neviděl nic než sebe a Quirrella. A pak se obraz obou zavlnil a proměnil, až ukazoval Harryho a Malfoye. Tmavovlásek pevně svíral Malfoyův hábit a Malfoy visel nad propastí o hodně hlubší, než ze které před měsíci spadl. Při tomhle výjevu se Harry zazubil. „Vidím jedno ze svých nejlepších použití Zlomyslné poslušnosti – jak dostat, co chci, a nemít z toho malér. Malfoyovo utrpení byla celkem zábava.”

Možná to z něj dělalo malého sadistu, ale když toho blonďáka neměl rád, proč by se měl starat o jeho blaho? Zvlášť když to byl kouzelnický ekvivalent rasisty vůči Harryho jediné kamarádce?

Každopádně – divné zrcadlo. Ale pokud bylo kouzelné, fyzikální zákony pro něj tak úplně neplatily, ne? Má vlastně magie své vlastní fyzikální zákony?

„Nic jiného nevidíš?” zeptal se Quirrell, tentokrát už zoufale.

„Ne-e. A co jsem měl vidět?” Ten chlap ho unesl uprostřed noci, takže mu šlo o něco důležitého.

„Nech mě s ním promluvit,” ozval se mrazivý hlas sotva hlasitější než šepot. Harrymu z něj přeběhl mráz po zádech a zježily se mu chloupky na rukou.

„Ale Mistře, ještě nejste dost silný,” namítl Quirrell. Ruka, stále na Harryho rameni, se mu roztřásla.

„Na tohle mi síly stačí.”

A tehdy se česnekem páchnoucí turban, jímž byl Quirrell proslulý, odmotal a Quirrell se otočil, aby Harrymu ukázal zadní stranu své holé hlavy. Která vlastně nebyla zadní stranou, protože z ní vystupovala tvář. Opravdu ošklivá, zbrázděná tvář se škvírami místo nosních dírek a rudýma očima s kočičími zorničkami.

„Tak tomuhle říkám člověk dvojí tváře,” zamumlal si pro sebe.

„Harry Pottere,” zašeptala tvář. „Vidíš, co se ze mě stalo?”

„…Kdo jste?” Mluví tu, jako by se znali! Pche!

Tvář si ho minutu mrtvého ticha měřila, než pronesla: „Jak ses mohl dostat do Zmijozelu, když jsi takhle natvrdlý? Vždyť to máš přímo před nosem, Pottere!”

„Hej! Abyste věděl, mám astronomické množství ctižádosti a přesně tolik mazanosti, důvtipu, věrnosti a odvahy, kolik je potřeba k naplnění mých tužeb! Jen mám hladinu mazanosti a drzosti tak vysoko, že všechny ostatní vlastnosti s přehledem válcuje. A neodpověděl jste mi na otázku, Beznosáči.”

Vtom se Quirrell prudce otočil a vší silou ho udeřil přes tvář s řevem „Nestydatost!” z plných plic. Rána štípala ostře a dlouho.

Jenže pak řval z plných plic zase Quirrell, protože ruka, kterou se dotkl Harryho obličeje, se začala kouřit — a rozpadla se v nic.

„Cože? Co se to děje, ty hlupáku?” dožadovala se beznosá tvář.

„Má ruka je pryč, Mistře!” kvílel Quirrell. „Co je to za kouzla?!”

A stalo se to po doteku s Harrym, hm? Zajímavé.

„Získej Kámen! Ať ho přinese ten kluk!”

„Ale on o něm neví, Mistře! Vůbec netuší, co se celou dobu děje!”

„Ty hlupáku!”

Zatímco se ti dva hádali, Harry se otočil na patě a vydal se z komnaty ven. Jestli chtějí ztrácet čas hádkou sami se sebou, on si klidně dojde pro učitele, ať je chytí při tom, o co se to tu vlastně divného pokoušejí.

„Vrať se, Pottere!”

Nohy mu podklouzly, náhle letěl vzduchem napříč místností a přistál přímo v Quirrellově náruči. Bez zaváhání se instinktivně zachytil – a dlaně mu přistály rovnou na Quirrellově obličeji.

Muž zařval v nefalšované agónii a tvář se mu začala rozpadat jako nějakému bossovi z videohry, který je právě v půlce poražení.

Ječela i ta druhá tvář. Harry se svalil na zem a z hroutícího se těla se zvedl temný mrak a vrazil mu přímo do hrudi.

Poslední, co si pamatoval, než omdlel, bylo ošklivé zrcadlo tříštící se na kusy.

Zjištění, že vrah jeho rodičů byl celou tu dobu, co ho svět považoval za mrtvého, naživu, byla rána. Zjištění, že to ředitel do jisté míry věděl – a věděl i to, že je celý rok ve škole –, byla rána ještě větší.

Hermiona zuřila. Přišla za ním na ošetřovnu a vyklopila mu všechno, co se dělo. Škole bylo oznámeno, že profesor Quirrell Harryho kamsi odvlekl a pokusil se ho zabít ve jménu svého Mistra. Tím Mistrem byl Voldemort.

To, že si to sám nedal dohromady, bylo trochu znepokojivé, ale měl teď na práci důležitější věci.

Například: proč mu sakra nedovolí zůstat přes léto ve škole? Pochyboval, že by někomu vadilo brát zlato za to, že každý den zkontroluje, jestli ještě existuje.

Ale ne – Brumbál ho nepustil nikam jinam než zpátky k Dursleyovým!

Hermiona byla podle očekávání otrávená. Dokonce nabídla, že se zeptá rodičů, jestli by u nich Harry nemohl strávit celé prázdniny.

Byla to milá nabídka, ale nebyl si jistý. S dospělými neměl Harry nejlepší zkušenosti – až příliš často se ukázali jako k ničemu právě ve chvíli, kdy měli nestranně dělat svou práci.

Přesto… to neznamenalo, že si nemůže přichystat vlastní trable, aby dosáhl svého.

Kdyby dostal zelenou, dokázal by Petunii s Vernonem zahnat do kouta tak, aby ho pustili, kam bude chtít. Jinak ať si vytrpí další porci jeho Zlomyslné poslušnosti.

Den nato Zmijozel vyhrál školní pohár. Harryho, který nepřispěl ani jediným bodem, to nechávalo chladným. Na poháru z kočičího zlata, co pár měsíců postojí ve společenské místnosti a pak zase změní majitele, nebylo nic prestižního.

Brumbál vykládal cosi o kouzlech a růstu a tak. Harrymu nestálo za to poslouchat do konce — a druhý den ráno už byli na cestě zpátky do Londýna.

A tak skončil jeho první rok v Bradavicích. Než vystoupili z vlaku, dal Hermioně telefonní číslo své tety s pokynem, ať volá aspoň dvakrát denně a chce ho k telefonu – o zbytek se postará sám.