Preklady fanfiction Harryho Pottera

5. část

Den poté, co se Harry vrátil do čísla 4, podnítily titulky Denního věštce změnu jeho bojového plánu.

Podle novin Voldemort a jeho síly zahájili léto několika nepřehlédnutelnými vraždami, včetně členky Řádu Emmeline Vanceové, která byla brutálně mučena – rozřezána zaživa – a přenášedlem přemístěna do atria ministerstva právě včas, aby naposledy vydechla ze svých zničených plic. Možná ještě znepokojivější bylo, že Voldemort odpálil Brockdaleský most a zabil desítky bezbranných mudlů. Samotný čin byl hrozný, a aby toho nebylo málo, ztížila se tím schopnost ministerstva zamaskovat následky a dodržovat Zákon o utajení. V důsledku této vlny vzbouřeneckých aktivit schválil Rufus Brousek, který nahradil Popletala na pozici ministra (protože ten byl sesazen hned druhý den po bitvě na Odboru záhad), značné odměny a polovinu hodnoty veškerého legálně zabaveného majetku za dopadení nebo oprávněné zabití označených smrtijedů, a skutečně obrovskou odměnu za dopadení nebo zabití Pána zla Voldemorta.

Toto oznámení bylo pro Harryho výraznou pobídkou k tomu, aby veřejnosti jasně oznámil, že zodpovědnost za smrt Voldemorta a jeho následovníků leží pouze na něm. Koneckonců mu rodiče nějaké peníze odkázali, ale ne dost na to, aby z nich žil do smrti. Každopádně neviděl důvod, proč by neměl být odměněn za to, že dělá práci Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, a tak měl v úmyslu vybrat si jakoukoli odměnu, kterou bude moci.

Nicméně, i když chtěl zabít Voldemorta a smrtijedy jedním tahem, chtěl také zajmout Petra Pettigrewa živého, aby očistil Siriusovo jméno. Naštěstí mu události v jeho druhém ročníku v Bradavicích ukázaly perfektní metodu, jak zajmout – nikoli zabít – prakticky kohokoli si vybere. V podstatě jen potřeboval poskytnout své baziliščí útočné jednotce nějakou metodu, jak částečně filtrovat (lomem nebo odrazem) jejich jinak smrtící pohled, a mohl doručit zajaté smrtijedy ministerstvu a vyzvednout si odměnu.

Na své první cestě s přenášedlem zpět do Tajemné komnaty si uvědomil, že je nutné přeměnit dva tucty optických sklíček a pomocí přilnavého kouzla připevnit jedno na pravé oko každého baziliška. Výsledkem byla výrazně zvýšená flexibilita použití bazilišků; jelikož mohli nezávisle otevírat a zavírat pohyblivé víčko každého oka zvlášť, výběr jednoho by dalo každému plazovi možnost buď zajmout (otevřením víčka pouze pravého oka), nebo zabít (otevřením víčka levého oka). Druhou výhodou tohoto plánu bylo, že by mohl zajmout Petra Pettigrewa a očistit Siriusovo jméno, zatímco další přínos spočíval v tom, že by nebyl zabit žádný nevinný přihlížející.

Harry mohl nechat všechny zkamenět, roztřídit je v Komnatě, nechat bazilišky zabít všechny označené smrtijedy (kromě Pettigrewa), doručit mrtvoly a zajatého  Pettigrewa Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a nechat ministerstvo, ať se o to postará, zatímco si bude vybírat peníze. Skutečně výhodná situace pro všechny.

Tato drobná změna v plánu ve skutečnosti od bazilišků nevyžadovala mnoho dalšího výcviku, ale Harry je i tak při první návštěvě Komnaty několik hodin trénoval, jak střídat zkamenění a zabití, a tomuto tématu věnoval alespoň hodinu i při několika dalších návštěvách.

Mezitím Brouskovi poslal zprávu s žádostí o schůzku. Poukázal na to, že je nezbytné, aby si co nejdříve promluvili osobně, a svou důležitost prokázal nenápadnou narážkou na události v Síni proroctví. Brouskova odpověď byla prakticky okamžitá (ve skutečnosti dorazila po domácím skřítkovi ještě předtím, než se Hedvika vrátila) a obsahovala stálou pozvánku do jeho kanceláře v kteroukoli denní i noční hodinu; ostraze ministerstva vydal trvalý rozkaz, že pokud tam Harry dorazí, má být okamžitě přivolán. Při své příští cestě do Bradavic přes sebe jednoduše přehodil otcův neviditelný plášť, prošel chodbami do kanceláře profesorky McGonagallové a přes její krb se dostal letaxem do atria ministerstva.

xxx

Ohlušující ticho bylo přerušováno jen výrazným tikáním nástěnných hodin, zatímco se na sebe dva kouzelníci – jeden mladý a bledý s rozcuchanými černými vlasy, druhý starý a zjizvený s prošedivělou hnědou lví hřívou – dívali shora. Nakonec si starší z nich povzdechl. I když se mu příčilo prohrát v takové soutěži, byl zaneprázdněný člověk. Sakra, chudák Weasley se pravděpodobně kvůli papírování svíjel před kanceláří, nemluvě o milionu dalších skutečných starostí.

„Pane Pottere,“ zaburácel nakonec ministr, když si přiznal, že jakkoli to bylo otravné, ve skutečnosti Pottera potřeboval víc než Potter jeho. „Jsem rád, že jste souhlasil sejít se se mnou v mé kanceláři. Udělá to zázraky ve zlepšení morálky, když nás spolu uvidí na ministerstvu a v jeho okolí. Vlastně jsem se už spojil s ředitelem Brumbálem ohledně setkání s vámi, ale on mi sdělil, že nemáte ani zájem, ani čas.“

Zázraky pro morálku a pro tvůj zatracený žebříček popularity. Ne, že by na tom Harrymu záleželo; jestli ho poslední rok něco naučil, tak to, že je mu úplně ukradené ministerstvo a všichni, kdo tam pracují. Kdysi se chtěl stát bystrozorem, ale tato ambice byla dávno mrtvá a pohřbená. Teď už jen chtěl přežít válku a nejlépe získat slušný podíl z masivního přerozdělení bohatství, které bude jistě následovat (koneckonců, Moudrý klobouk určitě měl nějaký důvod, proč ho chtěl zařadit do Zmijozelu). Co se týče Brumbála, vůbec ho nepřekvapilo, že se ten staroch opět vměšoval „v Harryho nejlepším zájmu“.

„Rád vám pomůžu, pane ministře,“ odpověděl s kamennou tváří, protože neměl zájem mu nic nakecávat; oba věděli, že Harry tam není od toho, aby zvyšoval morálku, a stejně tak jim bylo jasné, že Brouskovi je nějaká morálka úplně jedno. „Jsem si jistý, že máte hodně práce, takže půjdu k věci, pane. Vím, že jste informovaný o událostech v Oddělení záhad. Ušetřím vám spekulace a potvrdím fámy. V roce 1980 vzniklo proroctví, které mě označovalo za jediného člověka schopného nadobro porazit Voldemorta. Pokud potřebujete nezávislé ověření, zeptejte se Brumbála; poznáte, že je to pravda, podle toho, jak moc se bude snažit vaše otázky obejít. A když už mluvíme o Brumbálovi, měl byste vědět, že se nikdy neobtěžoval mě o vaší žádosti informovat a že nemluví mým jménem.“

Ministr si povzdychl, protože to tušil a neměl v úmyslu se zdržovat jednáním s ředitelem-Nejvyšším divotvorcem-Nejhlavnějším hlavounem; mluvit s Brumbálem bylo jako mluvit s cihlovou zdí s komplexem nadřazenosti… i když bylo hezké slyšet, že Potterovi vadí, že s ním ten starý kozel manipuluje. Mezitím s jistotou očekával, že kluk bude požadovat něco absurdního, jako třeba výcvik u bystrozorů nebo uvedení mezi Ty, o nichž se nemluví – koneckonců, Potter byl jen dítě a všechny ty kecy s „Vyvoleným“ mu musely stoupnout do hlavy.

„Proroctví také říká, že budu mít moc, kterou Voldemort nezná,“ pokračoval Harry. „Brumbál ve své nekonečné moudrosti věří, že tato moc je ‚láska‘, protože je šílený, senilní nebo obojí. Naštěstí je dotyčná moc poněkud… hmatatelnější.“

„No, to rád slyším,“ odpověděl Brousek sarkasticky. „Takže si myslíš, že v souboji zabiješ nejzkušenějšího a nejnebezpečnějšího Pána zla v historii?“

„Sakra ne,“ odfrkl si Harry. „S tím psychopatem bych už nebojoval hůlkou proti hůlce ani za všechno zlato u Gringottových. Zajmu ho nebo zabiju lstí a vydám vám ho, abych dostal odměnu a polovinu veškerého jeho zlata. Stejně tak všechny jeho následovníky.“

„Tak proč přesně jsi cítil potřebu se se mnou setkat?“ zeptal se Brousek, s netrpělivostí a zdeptáním sotva potlačovanými potřebou udržet si toho Potterova spratka jako přítele své administrativy. „Rozhodně jdi do toho a přiveď ty pancharty, pokud si myslíš, že to opravdu zvládneš.“

„A v tom je ten háček, pane ministře,“ řekl Harry ledabyle a opřel se v křesle. „Metody, které budu muset použít, jsou… no, někteří by je mohli považovat za odporující několika platným zákonům. Vzhledem k mé poněkud problematické historii s Ministerstvem kouzel chápete, proč nepodniknu vůbec žádné kroky, dokud nezískám písemnou všeobecnou imunitu vůči trestnímu stíhání za jakékoli činy, které podniknu, zahrnující dopadení a likvidaci, včetně zabití Toma Raddlea – známého také jako Voldemort – a všech jeho označených smrtijedů.“

Znovu se rozhostilo ticho.

„Někteří lidé by považovali za nemorální takto směňovat svou vlastní odpovědnost za životy jiných lidí,“ opáčil Brousek stroze. Kdo si sakra Potter myslel, že je, že si dovolil diktovat podmínky své vlastní povinnosti vyplývající z proroctví? „Někteří lidé by tomu jednoduše říkali zrada, zvláště když se stavíš nad zákon.“

„Někteří lidé by to také nazvali  naprosto prozíravým, zvláště vzhledem k tomu, že vláda – vlastně právě tento úřad – a její mediální mluvčí strávili poslední rok tím, že mě pomlouvali, mučili krvavým brkem a pokoušeli se zavraždit mě prostřednictvím dvou mozkomorů… to vše v přímém rozporu s vlastními zákony,“ odsekl Harry. „Nenávidím Voldemorta natolik, abych proti němu bojoval, ale ne natolik, abych riskoval svůj život nebo svobodu pro společnost, která se mnou zachází jako se zločincem trpícím bludnými představami, a už vůbec ne natolik, abych to dělal zadarmo. Pokud jde o mě, magická Británie a Voldemort si jeden druhého zaslouží. Dal jsem vám své podmínky a o těch nelze smlouvat. Pokud je nesplníte, pak s veškerou úctou, pane ministře, k čertu s vámi a k čertu s magickou Británií. Bojujte si se svým zatraceným Pánem zla sami.“

S tím Harry vstal a obrátil se k odchodu. Plně očekával, že Brousek se poddá – jakkoli je hrdý, musel být dostatečně rozumný, aby si uvědomil, že Harryho návrh byl očividně menším ze dvou zel – ale Harry byl také naprosto připravený vzdát se boje, pokud nebude chráněný před právními důsledky svých činů. Dvacet čtyři do očí bijících porušení zákazu experimentálního chovu – nemluvě o všech vraždách – by ho pravděpodobně na doživotí poslalo do Azkabanu a uspokojení ze zničení Voldemorta prostě nestálo za to riziko.

„Kam jdeš?“ prakticky vykřikl Brousek s očima doširoka otevřenýma překvapením. Zjevně špatně odhadl situaci – Potter měl očividně větší koule, než by měl mít kterýkoli patnáctiletý kluk, a zdálo se, že je ochoten se do války vůbec nezapojit, dokud nebudou splněny jeho požadavky. A pokud Potter říkal pravdu o krvavém brku a mozkomorech (a jelikož znal Dolores Umbridgeovou a Corneliuse Popletala, měl podezření, že ano), pak nemohl toho kluka ani vinit.

„No,“ řekl Harry a otočil se zpět k ministrovi; jeho ruka se zastavila jen pár centimetrů od kliky. „Je jasné, že v tomhle nejste ochoten ustoupit, navzdory tomu jak jednoduché a bezbolestné by to pro vás bylo, takže odcházím… z této kanceláře i z kouzelnické Británie. Slyšel jsem, že Austrálie je hezká. Žádní Páni zla tam nejsou, a i kdyby ano, pochybuji, že by mi vůbec věnovali druhou myšlenku.“

„Tak dobře, sakra!“ vyštěkl Brousek. Když na to přišlo, za zlikvidování Vy víte koho by stálo prakticky cokoli; v tomto případě účel skutečně světil prostředky, ať už byly jakékoli. Brousek se na to určitě ptát nebude a ani to nechtěl vědět. „Weasley!‘“ zařval. „Pojďte sem a přineste notářské razítko!“

Harry a Brousek strávili téměř hodinu smlouváním o přesném znění ministerského dekretu č. 1996-695A, Harryho „průkazu, jak se vyhnout trestnímu stíhání“. Pro Harryho byl nejlepší částí – kromě záruky jeho imunity za cokoli nezákonného, ​​co kdy udělal nebo udělá, včetně dopadení a vydání Voldemorta nebo jeho těla, v případě, že ho Harry zabije – znechucený výraz v tváři Percyho Weasleyho, když věrně přepisoval a ověřoval podmínky dekretu. Ten šmejd byl tak samolibý, že ze všech sil pomáhal Popletalovi a Umbridgeové zničit Harryho život, a teď musel podepisovat dokument, který Harryho fakticky postavil nad zákon.

Teď už Harry potřeboval jen informace… místo a čas dalšího setkání smrtijedů. Naštěstí pro něj věděl přesně, kde jednoho z nich najít, a měl perfektního agenta, který ho mohl sledovat.