Preklady fanfiction Harryho Pottera

Tajemství a dohody

Když Dracova chodidla tvrdě dopadla na mramorovou podlahu, natáhl ruku před sebe, aby znovu získal rovnováhu, a s pozvednutím jednoho úzkého obočí se rozhlížel po vstupní hale Malfoy Manoru. Švihem zápěstí si urovnal plášť a otočil se za vzdalujícími se otcovými zády.

„Myslel jsem, že jdu do Kruvalu,” poznamenal klidně, obrátil oči v sloup a vydal se po chodbě za starším kouzelníkem. Kráčel tiše v Luciusových stopách a za ním zůstávala cestička ze zaschlého bláta a trávy. Kdesi v hlubinách rozlehlého domu začaly odbíjet hodiny a každý jejich úder pronikal tlustými kamennými zdmi.

Lucius netečně mrkl přes rameno a jeho ruka sevřela stříbrnou hlavici hole. „Lhal jsem,” opáčil, vplul do své pracovny a zamířil k masivnímu stolu, který zabíral celý jeden kout místnosti. Cestovní plášť bezmyšlenkovitě odhodil na jedno z křesel u krbu; tmavá látka sklouzla po opěradle a rozprostřela se přes polštář.

„Ty věříš, že jsi schopný učit mě sám?” zeptal se Draco pobaveně a ladně se usadil do jednoho z vysokých křesel naproti otcovu stolu. Pozvedl obě obočí, opřel se patami o tmavé dřevo a sepjal ruce. „Přemluvila tě k tomu matka?”

Lucius se zamračil, vytáhl spodní zásuvku stolu a vyndal láhev ohnivé whisky, kterou tam měl schovanou. Bouchl s ní o tmavé dřevo a probodl syna pohledem. „Kde je ta flétna?”

„Moje flétna? Inu, řekl bych, že v mém kufru,” zamumlal Draco nevinně, zatímco sledoval, jak si otec nalévá skleničku. Stříbrný řetízek s Dračí mordou mu na krku jako by ztěžkl. Jako by mu chtěl připomenout svou přítomnost.

„Nehraj si se mnou, chlapče,” sykl Lucius, ovinul dlouhé prsty kolem skleničky a opatrně usrkl whisky. Povytáhl obočí, mrkl na hodiny visící nad krbem a zabořil se hlouběji do pohodlného křesla. „Ta flétna, co byla v tom pokojíku ve třetím patře.”

„Myslíš tuhle flétnu?” opáčil Draco, podebral prstem stříbrný řetízek a vytáhl ho zpod famfrpálového dresu. Na jeho konci se houpaly zlatý prsten a miniaturní flétna a tiše o sebe cinkaly. Pak řetízek pustil, opřel se v křesle a pozoroval úlevu v otcově tváři. „Jak ses vlastně k Dračí mordě dostal?”

„Ta flétna se v naší rodině dědí už sedm generací. Každý dědic ten nástroj opatroval a hrál na něj v naději, že se čarodraci vrátí,” zahučel Lucius do skleničky. Po tváři mu přelétl drobný úšklebek a na to pozvedl alkohol k přípitku. „Na tebe, Draco. Na toho, kdo přivolal poslední klan čarodraků.”

„A proč bylo tak důležité přivolat draky zpět?” zeptal se mladší blonďák a sevřel prsty kolem flétny. Drobné hrbolky a hrany klapek ho zatlačily do bříšek prstů; trhl sebou a nástroj pustil.

„Snad náprava nějaké staré chyby. Skutečný důvod se dávno ztratil; každou generaci po Reginaldu Malfoyovi zajímala spíš moc, kterou by návrat čarodraků přinesl. Je to nesmírně mocný druh, každý kouzelník i každá čarodějka by je chtěli mít,” odpověděl Lucius po chvíli hlubokého zamyšlení. Zajel si prsty do dlouhé záplavy vlasů, zlehka za ně zatahal a upřel na syna zkoumavý pohled. „Zkoušel jsi jim rozkazovat?”

Právě tahle otázka prozradila, proč otec flétnu doopravdy chtěl. Draco se sladce usmál, nadzvedl jedno rameno a naklonil hlavu na stranu. „Přivolal jsem je, ne? To mi nad nimi zaručuje jistou moc.” Otec nemusel vědět, že rozkazovat jim umí jenom Harry. To by zkazilo všechnu zábavu a zhatilo překvapení. „A proč je tak důležité, abych jim uměl rozkazovat já?”

Lucius si povzdechl, promnul si čelo, načež i on vyhoupl nohy na stůl a opřel je o hromadu pergamenů. „Voldemort se o Dračí mordě dozvěděl z jakýchsi starých svazků. Když zjistil, že ji přechovává naše rodina, nařídil mi, abych mu ji přinesl. Hodlá pomocí draků dokončit ovládnutí kouzelnického světa. Nikdo nebude čekat útok klanu draků vládnoucích magií.”

„Ten šílenec si vážně myslí, že ho čarodraci budou poslouchat?” Draco zvrátil hlavu ke zšeřelému stropu a rozesmál se; už jen představa hrdých a mocných čarodraků plnících Voldemortovy rozkazy byla prostě příliš. Ještě se tiše pochechtával, když si opřel bradu o dlaň a pohlédl přes stůl na otce. „A ví vůbec, že jenom držet flétnu nestačí?”

„Zamýšlí s nimi hovořit hadím jazykem,” doplnil Lucius a po tváři mu přelétl drobný úsměv. Zakroužil zbytkem whisky ve skleničce a sledoval, jak jantarová tekutina stéká po hladkém povrchu. Pak svraštil obočí a mrkl po synovi, který si právě se znechuceným výrazem prohlížel nehty. „Zkoušel se s nimi Potter dorozumět?”

„Harry říkal, že je to, jako by kachna zkoušela mluvit se slepicí. Nebo tak nějak.” Mladší blonďák přimhouřil oči, aby lépe viděl na tmavou špínu zaseknutou pod nehty, zamračil se a zavrtěl hlavou. Pak se v křesle narovnal, stáhl nohy ze stolu a vstal. „Jestli už nemáš další otázky, rád bych se šel dát do pořádku.”

„Uvidíme se za dvě hodiny u večeře. Tvoje matka tam bude také,” upozornil ho Lucius a sledoval, jak syn vyplouvá z místnosti. Pak si ztěžka povzdechl, zaklonil hlavu a zavřel oči.

Draco za sebou zavřel dveře otcovy pracovny a s úlevným výdechem od tmavého dřeva odstoupil. Cestou po chodbě kroužil rameny, aby ze sebe setřásl napětí, které na něj během rozhovoru padlo. Jeho otec nebude mít pražádnou radost, až zjistí, že Draco drakům tak docela rozkazovat nemůže. Ó ano, naslouchali mu docela ochotně – ale rozkazy plnili jen od Harryho.

O kus dál se otevřely dveře a vypotácel se z nich malý domácí skřítek; tenké ručky se mu třásly pod horou prádla, kterou vlekl. Když ho míjel, nastavil mu Draco nohu s vědomím, že to malé stvoření nebude mít tušení, kdo ho vlastně napadl – zvlášť když měl být oficiálně pořád v Bradavicích. S vědoucím úšklebkem vešel do své ložnice a práskl za sebou dveřmi, aby ohlásil, že je zpátky na Manoru. Uprostřed pokoje spočívala hromada kufrů a knih, která v uklizené, spořádané komnatě působila poněkud bezprizorně.

„Pippy!” zahulákal a dal si ruce v bok. Počítal ubíhající vteřiny a mračil se, protože se skřítka nedočkal. Zaťal zuby, vrazil do koupelny sousedící s ložnicí a strhal ze sebe šaty. Špinavé oblečení přistálo na podlaze a zakrylo stříbrnozelený vzor dlaždic, který místnosti vévodil. Zhluboka se nadechl, ještě jednou křikl na domácího skřítka, otočil kohoutkem a vlezl do hluboké mramorové vany.

Opřel si hlavu o její okraj, zahleděl se do stropu a namotal si na prst řetízek, který měl kolem krku. Musel Harrymu sdělit, co se děje. Okamžitě. Vsunul prsty na nohou pod proud teplé vody a dovolil si uvolnit se. Voldemort o čarodracích nevěděl skoro nic; a právě to mohlo černovlasému kouzelníkovi poskytnout veškerou výhodu, kterou potřeboval. S tichým doufáním, že to bude stačit, se Draco ponořil hlouběji do konejšivé vody a zavřel oči.

***

Harry přistál na kolenou, vykutálel se z krbu do Brumbálovy pracovny a čelem se zastavil o dřevěnou nohu křesla s vysokým opěradlem. Zavřel oči, převalil se na záda a přejel si dlaněmi po obličeji. Pak pootevřel jedno zářivě zelené oko, skrz roztažené prsty se zadíval na strop a ušklíbl se. V Bradavicích byl půl vteřiny a už by potřeboval navštívit ošetřovnu.

V krbu vyšlehly zelené plameny a objevil se Brumbál; s klidnou tváří si nadzvedl hábit a překročil Harryho nataženou postavu. Fawkes při příchodu staršího kouzelníka zatrylkoval na uvítanou, naklonil třpytivou hlavu na stranu a zatřepetal křídly. Profesor se u fénixe zastavil, natáhl ruku, ptáka lehce pohladil a pokračoval ke svému stolu. „Vše v pořádku, chlapče?” zeptal se ředitel a se spokojeným povzdechem se usadil do křesla.

„Už mi bylo líp,” odpověděl Harry prostě, plynulým pohybem se postavil a oprášil si dlouhý famfrpálový hábit. Chvíli se po pracovně rozhlížel, pak se přesunul ke stolu a sedl si do jednoho z přistavených křesel. Přejel prsty po hůlce, kterou měl zastrčenou za páskem kalhot, založil si ruce na hrudi a pozorně si kouzelníka naproti sobě prohlížel. „Proč jste dovolil Luciusovi, aby si Draca odvedl?”

Brumbál sepjal ruce a naklonil se dopředu, lokty opřené o desku stolu. „Lucius Malfoy usoudil, že Dracova budoucnost leží v Kruvalu. A jako rodič má plné právo přeložit svého syna, kam uzná za vhodné.”

„Vy tomu vážně věříte?” procedil Harry přes zaťaté zuby a bojovně vysunul bradu. Prsty pevně svíral ušpiněnou látku hábitu, aby potlačil nutkání vyskočit a začít na staršího kouzelníka kvůli jeho rozhodnutí ječet. Místo toho se pro uklidnění nadechl a přesunul prsty na opěrky křesla; hlavou mu přitom táhla Dracova slova.

„Věřím, že pan Malfoy chce pro svého syna to nejlepší,” odpověděl Brumbál klidně, otevřel horní zásuvku stolu a vyndal z ní stříbrnou mističku. Nabídl Harrymu bonbony a zamračil se, když je černovlasý mladík tichým zvednutím ruky odmítl. „A teď – nepověděl bys mi, co se vlastně přihodilo? Podle posledních zpráv, co jsem slyšel, čarodraci už dávno vyhynuli.”

„Jsou údajně poslední svého druhu,” zamumlal Harry a pod přimhouřenými víčky sledoval, jak se Brumbál přehrabuje v misce barevných bonbonů. „Když si pro ně přišli lovci, uprchli přes oceán. Od té doby se skrývali a čekali na zavolání.”

„Ty se domníváš, že čarodraky někdo přivolal?” zeptal se Brumbál se zájmem a bonbon putující k jeho ústům se zastavil na rtech. Hlavou mu zjevně prolétla nějaká myšlenka a oči částečně ztratily své obvyklé jiskření. „Harry, domníváš se, že draky přivolal lord Voldemort? Pokud se jejich náhlé objevení nedá vysvětlit, nebo pokud plní jeho příkazy… obávám se, že budu muset povolat lovce draků. Ponechat naživu tucet nebezpečných draků, kteří přišli merlinvíodkud, by bylo nesmírně riskantní.”

Harry se uchechtl, pohodlně se opřel v křesle, natáhl si nohy před sebe a složil prsty do stříšky. „Co by asi tak klan draků starých přes pět set let věděl o naší válce?” Mírně se ušklíbl, překřížil nohy v kotnících a naklonil hlavu ke straně. „Čarodraci jsou nebezpeční jen pro ty, kdo by se jim pokusili ublížit. A kromě toho – jsem si jistý, že lord Voldemort jim nemá co zajímavého nabídnout.”

„A ty ano?” zeptal se Brumbál přes bonbon, který cucal. Jeho prsty sáhly do mističky pro další a bezmyšlenkovitě zamíchaly pestrobarevnými kuličkami.

„Ovšem. Moji ochranu,” prohlásil Harry a poklepal si špičkami prstů o sebe. Skryl úšklebek, který se mu vloudil na rty, za svýma rukama, protože starší kouzelník znehybněl. „Být vámi, pane řediteli, zajdu hned zítra ráno na ministerstvo a zařídím, aby byl vydán výnos, který čarodraky prohlásí za chráněný druh. Nebo něco v tom smyslu.”

„Vidím, že sis k těm drakům za posledních pár dní vytvořil silné pouto, chlapče. Jenže podle ministerských zákonů mají být stále při spatření zabiti,” vysvětlil Brumbál, odsunul misku s bonbony a narovnal se. Zamračeně se rozhlédl po místnosti a přejel pohledem portréty; neuniklo mu, jak si bývalí ředitelé vyměňují souhlasná pokývnutí.

„Pak navrhuju, abyste to nechal okamžitě změnit,” oznámil Harry, stáhl nohy pod sebe a pomalu se zvedl. Zakroužil rameny, aby ulevil napětí, které se mu nastřádalo ve svalech, a dal si ruce v bok. „Jestli bude poškozená jediná šupina na jediném z těch draků… tak bude Voldemort vedle mě vypadat jako mrzimorský prvák.”

„Ale no tak, Harry–”

Nebelvír zvedl ruku, aby protesty staršího kouzelníka zarazil, s povytažením tmavého obočí zvedl svůj hábit a ustoupil za křeslo, na kterém předtím seděl. „Jsou moji. Já je střežím, já je chráním a já je miluju. Kdyby se objevilo cokoli, co by ohrozilo jejich bezpečí, přiměju je zmizet. A jelikož jsou pod mou ochranou, budu samozřejmě muset odejít s nimi.”

Brumbál si povzdechl a přikývl; přijal tak Harryho podmínky i jeho nepříliš skryté varování. „Dobrou noc, chlapče,” zamumlal, přejel si dlaní po vousech a zabořil se hlouběji do rozměrného křesla, na němž seděl.

Harry nad ředitelovým sklíčeným postojem nehnul ani brvou, jen mírně sklonil hlavu. „Dobrou noc, pane řediteli,” pozdravil, otočil se na patě a odpochodoval ke dveřím na opačné straně místnosti; drobné píchnutí viny za to, že staršího kouzelníka zahnal do kouta, nechal bez povšimnutí. Dveře se otevřely dřív, než k nim stačil dojít – šokovaný Severus Snape při pohledu na černovlasého kouzelníka málem upustil objemný pytel pergamenů a dopisů, který svíral.

„Pottere!” vyjekl mistr lektvarů a pažemi pevněji sevřel svůj náklad. Očima zúženýma do malých štěrbin si přeměřil nebelvírův zubožený zevnějšek.

„Pane profesore,” pozdravil ho Harry, proklouzl kolem něj a seběhl ze schodů. Nad tlumeným řevem pobouření, který se za ním nesl dolů schodištěm, se jen zazubil a nabral kurz k nebelvírské věži. Chodby a schodiště tvořily matoucí bludiště, jehož zvládnutí mu zabralo tři roky; v neustále se měnící výzdobě se člověk snadno ztratil.

Po hádce s Buclatou dámou o heslo byl neochotně vpuštěn do nebelvírské společenské místnosti. Když obvykle rušný prostor našel tichý a z ohně v krbu zbýval jen popel, zamračil se. Pokrčil rameny, vystoupal po schodech do ložnice šestého ročníku, kterou sdílel se čtyřmi dalšími nebelvíry.

Zamračil se na hromadu špinavého oblečení a knih navršenou na jeho posteli – nic z toho mu nepatřilo. „Díky moc, kluci,” zabručel a zavrtěl hlavou, shrnul to všechno na podlahu, došel ke svému kufru a vytáhl tašku s věcmi do koupelny. Z čistého oblečení ve skříni si vybral kalhoty a měkkou zelenou košili.

V koupelně odložil všechny věci na skříňku a zadíval se na sebe do zrcadla. Obličej měl pokrytý špínou a přes bradu se mu táhla šmouha od trávy, díky níž jeho lesknoucí se oči působily ještě jasněji. Chvíli nad tou stopou hloubal, pak zavrtěl hlavou a zamířil k zástěnám sprchových koutů. Snažit se vzpomenout, kdy přesně si odřel bradu o zem, nemělo smysl – příležitostí, kdy upadl nebo do něj Draco strčil, bylo prostě příliš mnoho. Pustil vodu a povzdechl si nad teplem, které se mu rozlilo po kůži. Nastavil tvář proudu, zavřel oči a soustředil se na očistu.

O několik minut později ho jemný dotek v mysli přiměl otevřít oči a rozhlédnout se. Přejel jazykem po rtech, odhrnul si mokrou ofinu z čela a napřímil se. S rukou na kohoutku ztuhl, protože se to lehké pohlazení zopakovalo a do hlavy se mu vkradly obavy a strach. Chvíli mu trvalo ty emoce zpracovat a pochopit, co přesně se děje.

„Jsou tady,” zašeptal s úsměvem, zastavil vodu a odhrnul závěs sprchy. Rychle se osušil, oblékl se, v ložnici odhodil věci na postel a vyřítil se ze dveří.

Věděl, kam draci zamíří. Černá dáma a Stříbrný jestřáb se vrátí na první místo, kde ho spatřili, a zbytek klanu je bude následovat. S lapáním po dechu se hnal chodbou a modlil se, aby na famfrpálové hřiště dorazil dřív než čarodraci. Jestli se nemýlil, právě se hrál zápas – to by vysvětlovalo, proč v ložnicích ani na chodbách nikdo nebyl. Sotva popadaje dech dovrávoral k okraji hřiště a pohlédl na jásající studenty v hledišti.

Vysoko na obloze nad havraspárskými a mrzimorskými hráči se dal mezi mraky zahlédnout zlatý záblesk. Harry se kousl do rtu, aby zadržel smích, a sledoval, jak se dolů z nebe vrhá drak se zářivou kovovou kůží – jako šmouha modré, zelené a fialové barvy. F’lor a Druid ho těsně následovali; s křídly přitisknutými k tělu se ladně snášeli z pomalu temnící oblohy. Zbytek klanu ve spirálách klesal za třemi prvními samci a kroužil nad ohromenými profesory i studenty. Při jejich objevení padlo na rozjařený dav ticho – a vzápětí vypuklo hotové peklo.

Harry zaklonil hlavu, rozesmál se a pobaveně sledoval, jak studenti dosud namačkaní v hledišti ve strachu a hrůze prchají. Ještě se pochechtával, když došel na famfrpálové hřiště, zatímco Basta měkce přistával v nízké trávě a jeho zlaté drápy se zanořovaly do země. Drak, který spokojeně syčel a mručel, se přiloudal blíž a sklonil hlavu; Harryho smaragdové oči se střetly se zářícími zornicemi naprosto stejně zeleného odstínu.