Kapitola 3 – Druhý ročník (1. část)

Byl pátý den zpátky v Durzkabanu a Hermiona zatím stihla desatero telefonátů. Petunie, kterou její neustálá přítomnost – byť jen hlasová – dováděla k šílenství, dala Harrymu v odpovědi zaracha v pokoji a odmítala ho volat k telefonu.

Desátého dne se trest rozšířil na pouhá dvě jídla denně a jednu návštěvu záchodu. Poslal Hermioně dopis po své sově Hedvice a ona se při dalším telefonátu zeptala, proč mu nedávají jíst.

Zablokovali tedy Hermionino domácí číslo, aby jim už nemohla volat, jenže ji to nezastavilo – prostě volala z nedaleké telefonní budky a dál se vyptávala, jak se mu daří. Petunie se za to pustila do Vernona a donutila ho namontovat Harrymu na okno mříže, aby Hedvika už žádné vzkazy doručovat nemohla.

Dvacet dní po konci školního roku nechala Hermiona zavolat svého otce, tentokrát z ordinace, kterou měl se svou ženou. Byli zubaři.

Petunie musela Harryho z pokoje pustit, aby si hovor mohl vzít. Věnovala mu vražedný pohled a její nadstandardně dlouhý krk se skládal jako harmonika, jak hluboko skláněla hlavu, aby se nad ním výhrůžně tyčila.

„A teď tomu pánovi povíš, přesně jak hezky se tu k tobě chováme, nebo tři dny neuvidíš večeři,” pohrozila skrz sevřené rty.

Jestli si myslela, že ho strach o vlastní blaho donutí lhát… tak se spletla. A skutečně mu nařídila, aby tomu muži pověděl „přesně jak hezky se k němu chovají” – tak jak měl asi lhát, když dostal tak jednoznačný rozkaz?

Převzal sluchátko a řekl: „Dobrý den, pane Grangere, mám se myslím dobře. Strýc Vernon mi dal na okno mříže a jíst mi dávají jen dvakrát denně kočičími dvířky v zamčených dveřích pokoje. Když k nám pošlete policii, stihne to všechno vidět, než to stačí odmontov–”

Petunie mu vyrvala sluchátko z ruky a pokusila se přeslazeně prokličkovat několika nepřesvědčivými lžemi.

Ve zkratce: pan Granger prohlásil, že jestli nenechá Harryho strávit zbytek prázdnin u jeho rodiny, zavolá policii a sociálku a zničí jí pověst. Zničená pověst ji vyděsila víc než volání policii.

O pár hodin později stála Hermiona s rodiči přede dveřmi. Oba byli mudlové, oblečení jako slušně zámožní lidé, profesionálně. Pan Granger vyšel – k Petuniině zděšení – nahoru pomoct Harrymu s věcmi a z kapsy vytáhl jednorázový fotoaparát, kterým nafotil jeho dveře i pokoj, včetně zámků, mříží a kočičích dvířek.

Při odchodu na Petunii fotoaparátem zamával a řekl: „Kdybyste zkoušeli dělat další problémy, vzpomeňte si, co na vás máme.”

To, že Petunie při jejich odchodu bezpochyby vřela vzteky, dělalo ten den ještě lepším!

„Určitě nechceš, abychom podnikli něco dalšího?” zeptal se pan Granger cestou.

„Ještě se mi v budoucnu můžou hodit, tak bych k nim rád měl přístup. Ale díky za pomoc!”

Zbytek prázdnin byl vážně skvělý! Mohl trávit čas se svou nejlepší kamarádkou, ochutnal jídla, která mu dřív nikdy nedovolili, poprvé v životě byl v kině – na obnovené premiéře Disneyho Pinocchia – a Hedvika směla létat, kdykoli se jí zachtělo.

„Ehm… přejete si?”

Pokoj pro hosty, ve kterém Harry u Grangerových směl bydlet, byl toho odpoledne po jeho návratu už obsazený. Po opravdu nabitém dni v Příčné ulici, kde nakupovali školní potřeby – Harry podle Hermionina seznamu, protože jeho vlastní poštou nepřišel –, se konečně vrátili domů. A na posteli mu sedělo… cosi.

Mělo to velké vypoulené oči jako tenisáky a na kostnatém, drobném tělíčku to nosilo cosi jako opravdu špinavý povlak na polštář. Nesahalo mu to ani k bokům, a to byl Harry malý prcek.

„Harry Potter! Jaká čest se s vámi setkat!” prohlásilo stvoření s hlubokou úklonou a dlouhý nos mu přitom zametl dřevěnou podlahu Grangerovic domu.

„A vy jste kdo?”

Následovalo velice překotné vysvětlování od „domácího skřítka Dobbyho” o strašlivých věcech, které se v Bradavicích chystají, a o tom, že se tam Harry pro své vlastní bezpečí nesmí vrátit. A pak vyšlo najevo, že mu Dobby kradl poštu – i když to byl v konečném součtu jen seznam školních potřeb.

Skončilo to tím, že Harry souhlasil, že Dobbyho slova vezme v úvahu. Ale to bylo vše. Neřekl, že souhlasí s tím, že se nevrátí – což byl detail, který Dobbymu unikl.

A tak 1. září seděli Harry s Hermionou v bradavickém expresu a povídali si, na co se v novém školním roce těší. Harry chroupal sladkosti, zatímco Hermiona vzdychala a červenala se nad Zlatoslavem Lockhartem, jakýmsi slavným chlápkem s ohavným účesem, který je měl učit. Byl to zároveň jediný člověk, kvůli kterému museli kupovat nové učebnice – a všechny byly jeho. Harry se po zběžném nahlédnutí rozhodl nekoupit ani jednu: dvě různé knihy popisovaly události ve dvou různých zemích, jaksi se shodnými daty – na jednom místě byl Lockhart strašlivě zřízený a na druhém, v naprosto stejnou dobu, zjevně v dokonalém zdraví.

Hermiona mu oznámila, že jestli si odmítá pořídit vlastní knihy, nebude mu pomáhat s úkoly z obrany proti černé magii, a on jí řekl, ať si s tím nedělá hlavu. Pochyboval, že by je Lockhart byl vůbec schopný něco naučit.

Samozřejmě že se neobešli bez toho, aby se do kupé nepřihrnul Malfoy a nepředvedl, jaký je dokonalý hnusák.

„Loni jsi mě ponížil, Pottere!” vyprskl a obličej se mu nehezky zkrabatil.

Harry zamrkal a nasadil výraz falešného zmatení. „Ale já jen udělal, cos mi řekl, Draco. Řekl jsi, ať tě pustím, protože nechceš, aby se tě má špinavá osoba dotýkala. Já nemůžu za to, že sis nespočítal, kvůli čemu tě vlastně držím.”

„Dávej si na mě pozor, Pottere! Jakmile se dostanu do zmijozelského famfrpálového týmu, budu mít větší slovo než ty a s tebou to půjde z kopce! Jen se opovaž jít proti mně!”

Načež odkráčel a jeho zarážky se hrnuly těžkopádně za ním.

A přesně tehdy Harry vytáhl z kufru objednávkový formulář Prvotřídních potřeb pro famfrpál a přiložil hůlku ke značce vedle Nimbusu 2001. Okamžitě se objevilo ozdobné G Gringottovy banky na potvrzení, že nákup byl přijat.

„Co to děláš?” zeptala se Hermiona a vzhlédla od Putování s upíry.

„Jestli se chci dostat do zmijozelského týmu, budu potřebovat vlastní koště s tou nejlepší výbavou! A pak to budu smět Malfoyovi omlátit o hlavu. Sám přece řekl, ať se opovážím jít proti němu, a bylo by ode mě nezdvořilé mu to ulehčit. Podle madame Hoochové jsem lepší letec.” A to Malfoy údajně létal už od dob, kdy nosil plenky.

Dívka protočila oči a vrátila se k rozplývání nad Lockhartovým mizerným vypravěčstvím. „Doufám, že ti to nezasáhne do studia.”

Mávl rukou nad jejími obavami. „Neboj, Miono. Kdybych patřil k lidem, co se běžně snaží víc, měla bys možná důvod k obavám, ale svou úroveň udržím levou zadní.”

„A udržíš ji i příští rok, až nám k běžné zátěži přibudou volitelné předměty?”

Harry pokrčil rameny. „Nevím jistě, ale když se tomu říká volitelné, jsem si celkem jistý, že si můžu zvolit žádné. Volitelný znamená v podstatě nepovinný, a jestli tím myslí něco jiného, měli by se vyjadřovat přesněji.”

Těžký výdech nosem mu přesně prozradil, co si Hermiona o jeho plánu myslí. Třeba se jí ho do příštího roku podaří přesvědčit.

„Tak co, pořád po něm toužíš?”

„Sklapni, Harry. Špatný den může mít každý.”

„V životě jsem neviděl dospělého chlapa tak zpanikařit z něčeho tak malého. Neměl by zvládnout zkrotit cornwallské rarášky za pár vteřin? V knize se tím chlubil. Údajně je na ně mistr, a jedovatí nejsou, takže reálně nehrozí vůbec nic.”

„Říkám, že špatný den může mít každý. Nikdy předtím neučil. Ve skutečnosti je to velmi talentovaný muž.”

„No jasně. Chceš mi tvrdit, že chlap, který nemá z OVCÍ jediné ‚vynikající’, toho ví víc než mistři, co už tu dávno učí? Že je chytřejší než Prýtová, Mickey G. nebo Kraťas, kteří mají mistrovské tituly věky a každý z nich tu učí přinejmenším třicet let?”

„No… ne, al–”

„Protože doslova vykládal Prýtové, jak se špatně ošetřuje Vrbu mlátičku, když do ní Weasley napálil to létající auto. Řekla mu do očí, že se mýlí, a on nezavřel pusu a pořád jí skákal do řeči, což bylo neskutečně sprosté.”

„…ále, kašli na to, Harry. Nemůžeš se k němu prostě chovat jako já? Dej mu šanci.”

No… sama si o to řekla.

Ještě, že neznal stud.

Začalo to nevinně. Kdykoli viděl Hermionu, jak na toho muže dělá zamilované oči, přidal se k ní. Nikdo si toho moc nevšímal, protože jiné kamarády neměl, ale sám se u toho pochechtával.

Pak to přerostlo v hihňání. Harry si všímal změn v okolí mnohem líp než Hermiona. To se naučil, když si musel hlídat záda před bratrancovou partičkou, aby ho nezaskočila každodenními pokusy o hon na Harryho. Jeho přehled o okolí byl na jiné úrovni a rychlost mu mohl kdekdo závidět.

Lockharta poznal podle zlatavého lesku toho ohavného účesu. Rozhodl se používat Vyhlížení Lockharta jako trénink na blížící se famfrpálový nábor na post chytače.

Každopádně – Hermiona si po pár dnech začala všímat, jak se Harry pořád hihňá, a podvědomě s tím přestávala, kdykoli zaznamenala, že se blíží Lockhart.

Harry měl pocit, že je na správné cestě.

Druhou sobotu pololetí strávil na famfrpálovém náboru. Když Malfoy uviděl, že stojí mezi novými uchazeči, zrudl vzteky jako řepa. Nicméně když Marcus Flint, kapitán zmijozelského týmu, poděkoval rodině Malfoyových za „velkorysý dar sedmi kusů Nimbusů 2001 pro potřeby zmijozelského týmu”, Malfoy si očividně myslel, že tím má místo v týmu automaticky jisté.

Jenže háček byl v tom… že Harry dorazil s Nimbusem 2001 v ruce. Jen a jen svým. A když se u výrobce dozvěděli, že objednávku zadal Harry Potter, přidali na jeho koště pár speciálních detailů, než ho stačili odeslat. Na špičce násady měl stříbrný blesk, přesně jako jizvu na čele, a část černého proutí v chvostu obarvili na stříbrno do tvaru dalšího blesku. A do černého dřeva násady mu z obou stran vyryli jméno – také stříbrem. Celé to bylo velice zmijozelské.

Bylo to koště, které přitahovalo pozornost, a Harry hrál stejně špinavě jako Malfoy. Malfoy se do týmu snažil dostat penězi a jménem, tak Harry použil peníze taky. Jméno se mu k tomu přilepilo samo, protože jako dítě neumřel. Za to sice tak úplně nemohl, ale když se to hodilo, proč si stěžovat?

Flint se podíval z jednoho na druhého, a místo aby Malfoyovi prostě dal místo, po kterém toužil, nařídil jim nasednout na košťata a nachytat za deset minut co nejvíc cvičných Zlatonek. Pak kopl do kbelíku vedle sebe, z něhož vylétla horda zlatých míčků a rozsvištěla se do všech stran.

Malfoy nebyl špatný. Přes léto očividně trénoval, jeho létání se od loňska zlepšilo, ale na Harryho úroveň neměl ani zdaleka. Harry líp viděl zlaté záblesky a snáz manévroval. Byl drobnější a menší než Malfoy, což mu hrálo do karet při proplétání těsnými místy.

Nimbus 2001 byl nejlepší koště na trhu a k zatočení kterýmkoli směrem mu stačil nejlehčí dotek. Harry se přizpůsobil bleskově, přestože na něm letěl poprvé. Za deset minut chytil devatenáct míčků; Malfoy devět.

Flint kývl a vypustil míčky znovu. Tentokrát polovinu začaroval na zeleno a polovinu na stříbrno. „Potter chytá stříbrné, Malfoy zelené. Máte pět minut, ať jich pochytáte co nejvíc.”

Harry chytil jedenáct, Malfoy sedm.

„A teď chci, abyste si oba zkusili nábor na odrážeče. Potřebuju vědět, jak jste na tom s mířením a jestli můžete dělat náhradníky.”

Malfoy se ukázal jako lepší odrážeč. Harry v tom nebyl vyloženě špatný, ale neměl tak silnou paži. Místo odpalování Malfoyovým ranám spíš uhýbal – zato tak obratně, že ho ani jednou netrefily.

„Potter je lepší na koštěti,” usoudil Flint. „Líp manévruje a chytá Zlatonku. Malfoy je ale silnější a stabilnější pro jakoukoli jinou pozici. Potter bude chytač, Malfoy odrážeč.”

„Ale já chtěl být chytač!” zafňukal blonďák.

„Jsi lepší odrážeč. Kdybych vám pozice prohodil, jen nás tím oslabím. Weasleyova dvojčata by Pottera převálcovala během vteřiny. Musíš Pottera bránit bez ohledu na tu vaši malou vendetu, jestli chceme vyhrávat. Smiř se s tím, v týmu jsi. V dohodě nestálo, že dostaneš chytače – jen že se dostaneš do týmu.”

Malfoyův zkřivený obličej probodl Harryho pohledem a Harry mu vlídně zamával, na tváři sladký úsměv. „Tak ať nám to spolu šlape, Malfoyi.”

„Polib mi prdel!” prohlásila hystericky ta primadona.

Harry, úsměv stále na místě, udělal výhrůžný krok vpřed a zeptal se: „Vážně chceš, abych to vzal tak doslova, jak si myslím, že to chceš? Vzpomeň si, jak jsem tvá slova vzal doslova posledně a jak to dopadlo.”

Ruce mu vylétly k zadku a couval pryč s výrazem čirého zděšení. „Nepřibližuj se ke mně, ty špinavej mudlovskej šmejde!”

„Tak mi přestaň říkat, ať s tvým tělem provádím věci, které doopravdy provádět nechceš, Malfoyi.”

Když se vrátil do hradu, našel Hermionu v knihovně. „Jsem v týmu,” oznámil.

„Věděla jsem, že to dáš. Jak moc zuřil Malfoy?”

„Chvílemi jsem čekal, že předvede přeměnu člověka v ovoce a stane se rajčetem.”

Usmála se, spokojená s tím, jaká představa se jí vybavila. Harry si to uměl představit sám od sebe. Malfoyův obličej dokázal pozoruhodně zrudnout pokaždé, když nebylo po jeho.

Ani po čtyřech týdnech vzdychání a hihňání na Lockharta nepolevovalo. Ba co víc – Harry se zhoršil a Hermiona přestala úplně, i když měl pocit, že jí pořád nedochází, co se vlastně děje. Že by jí to vypadlo z hlavy?

Tak či onak, nakonec usoudila, že je čas na zákrok. „Harry, nechceš mi něco říct?” zeptala se v knihovně, kde si zabrali pěkné místo vzadu s pohodlnými křesly s královsky modrými polštáři.

„Ehm… ne?”

„Víš, že jsi můj nejlepší kamarád a že bych se za tebe nikdy nestyděla, viď?”

Neměl nejmenší tušení, kam tím míří.

„Jestli se ti líbí kluci, není na tom vůbec nic špatného. Nebudu tě soudit a nedovolím, aby tě za to soudili ostatní.” A znělo to tak upřímně.

Harry vyprskl v hlasitý chechot, nedokázal se udržet. „Ty si myslíš, že letím na kluky, Miono?”

Dívka si odfrkla. „No, u profesora Lockharta jsi vždycky celý pryč, tak jsem jen chtěla, abys věděl, že zlámu nos každému, kdo by k tomu měl nevhodné poznámky.”

Položil jí ruku na paži a řekl: „Té věrnosti si vážím, fakt že jo, ale o takových věcech jsem zatím vůbec nepřemýšlel. Z představy, že bych se lidí dotýkal všemi těmi způsoby, co k chození patří, se mi obrací žaludek. Ať si v hlavě dosadím za partnera kohokoli. Lockhart se mi nelíbí — jen jsem se k němu choval jako ty, protože si mě o to požádala.”

Dobrou minutu mezi nimi viselo ticho, než Hermiona zabořila hlavu do čalounění křesla a zaječela: „JÁ SE TAKHLE CHOVÁM?!”

„Jo, ale jak jsem s tím začal já, tys postupně přestávala, takže už to neděláš,” sdělil jí a poplácal ji po zádech.

„Já jen– mám prostě ráda chytré lidi a jeho knihy jsou tak úžasné a on v nich vypadá tak chytře!”

„A to je v pořádku. Zamilovanost není nic špatného. Jen bych ti radil všímat si víc jeho činů a toho, jak odporují jeho slovům, psaným i mluveným — v jeho knihách jsou nesrovnalosti, a proto jsem si je nekoupil. Projdi si je znovu a dělej si poznámky. Snaž se být nestranná a uvidíš, co myslím.”

Další průšvih na sebe nechal čekat do Halloweenu.

Někdo zavraždil kočku a její krví pomaloval zeď chodby v prvním patře před dívčí umývárnou. Tedy – tak se to aspoň povídalo. Byla to školníkova kočka a školník z toho přišel o rozum. Lockhart byl trouba jako vždycky: předstíral, že ví, o čem mluví, jen aby mu Brumbál vzápětí odporoval.

Údajně se vrátil „Zmijozelův dědic” a ti, které považoval za nepřátele, prý byli v ohrožení. Harrymu to připomnělo domácího skřítka Dobbyho z léta. Tak o tomhle tehdy mluvil?

Přimělo ho to vyhledat si v knihovně rodokmen Salazara Zmijozela a důkladně prověřit, kdo by mohl být Zmijozelův potomek. Jediná rodina s aspoň jedním žijícím členem, která měla na jméno Zmijozel jakoukoli vazbu… byli Potterovi. A i ta byla tak vzdálená, že se dnes prakticky nepočítala.

Jedna dcera Zmijozelových se provdala za bratra hlavního potterovského předka. Přejmenovali se na Gauntovy – a Gauntův rod už údajně vymřel, protože celé to udržování čisté krve v rodině vzali doslovněji, než by kdy cokoli vzal doslova Harry.

Kdysi dávno se pár Gauntů přiženilo a přivdalo k Potterovým, ale to bylo vše. Jeho nárok na zmijozelské jméno byl mizivý – a kočku rozhodně nezabil ani krvavý vzkaz na zeď nenapsal.

Přesto, jelikož kouzelnickému lidu chyběla jakákoli logika, nechal si svá zjištění pro sebe. Ostatně žádný z rodových rysů Zmijozela neměl.

No… teda kromě toho mluvení s hady. Ale to bylo vše. V Bradavicích žádní hadi nebyli, takže pohoda.

První famfrpálový zápas skončil poměrně rychle. Když začalo být zjevné, že někdo zmanipuloval jeden Potlouk, aby Harryho celý zápas pronásledoval, a Malfoyovi nestálo za to se ho pořádně snažit odrážet, rozhodl se Harry chytit Zlatonku co nejrychleji.

A Flint, beztak už v mizerné náladě, protože nesnášel Nebelvír i jeho hráče, mu sdělil, že „má tu zatracenou Zlatonku chytit do dvou minut, ať to stojí, co to stojí”, a přihodil poznámku, že „ta jeho podřadná krev jim radši nezkazí šance”. A ejhle – Zlatonka ho vedla veselou honičkou kolem celého hřiště a přímo zpátky k Marcusovu boku, což bylo vskutku překrásný řízením osudu.

Potlouk, stále v závěsu, se držel těsně za ním. V poslední vteřině, těsně předtím, než by se Harry srazil s vlastním kapitánem, se Zlatonka střemhlav vrhla dolů a on s ní – Flinta při tom sotva škrábl.

Potlouk ovšem nebyl dost rychlý na to, aby zvládl střemhlný manévr jako Nimbus 2001, a napálil to Flintovi přímo do hrudi přesně ve chvíli, kdy se Harryho prsty sevřely kolem Zlatonky a on vybral klesání dost rychle na to, aby se tvrdě nesrazil se zemí.

Že Flint ránu schytal, poznal podle příšerného zvuku – a podle toho, jak vedle něj v bezvědomí žuchl do trávy. Šance na zlomená žebra byla vysoká, vezme-li se v úvahu, jak rychle ten Potlouk letěl a jak tvrdý ten náraz musel být.

No což! Sám řekl „ať to stojí, co to stojí”. Neupřesnil, kdo to bude platit, takže to nebyl Harryho problém. Zmijozel vyhrál, takže si Flint stěžovat nemohl.

A přesně ve chvíli, kdy zvedl paži na oslavu vítězství, mu nad hlavou explodovala sprška jisker. Rozhlédl se – a kousek od něj stála na hřišti Hermiona se zdviženou hůlkou.

„Díky!”

A tehdy se v celé své nemotorné pošetilosti zjevil Lockhart, převrátil Flinta na záda a vykládal cosi o tom, jak se o problém postará. A i když Harry ke staršímu studentovi žádné vřelé city nechoval, přece jen řekl: „Myslím, že zdravotní záležitosti byste měl nechat na registrované lékouzelnici, která je na místě.” Nikdo si nezasloužil, aby na něj Lockhart mířil hůlkou.

Samozřejmě ho nikdo neposlouchal. Pak Lockhart provedl nad Flintovou hrudí podivný pohyb hůlkou, velice lámaně odříkal pár latinských slov – a všichni, kdo se stačili shluknout, aby dobře viděli, mohli sledovat, jak se Flintovi propadá celý hrudník jako splaskávající balón. Odporný pohled.

„Eh— no ano, to se občas může stát!” žvanil ten hlupák. „Ale kosti očividně už nejsou zlomené a nebude cítit žádnou bolest!”

A Harry, rozzuřený za Flinta tím, jak zoufale pitomý ten údajný odborník je, řekl: „Právě jste odčaroval přesně to, co mu chránilo orgány. Potlouk mu nerozdrtil srdce jen proto, že mu orgány chránil hrudní koš, jak má. Teď jste ho nechal neskutečně zranitelného a jediný špatný pohyb ho může zabít, protože páteř nemá žádnou oporu. Nedivil bych se, kdyby vás jeho otec žaloval.”

Vtom se objevila madame Pomfreyová, sprostě Lockhartovi vynadala a Flinta okamžitě nechala kouzlem strnout, aby se jeho tělo při převozu nepřirozeně nehýbalo. Pak ho odlevitovala ze hřiště a na Harrym zůstalo odbýt oslavy prvního zmijozelského vítězství sezóny.

Jedno dobré to přineslo: Hermionina zamilovanost zhasla jako ubohý plamínek.

O pár hodin později vyšlo najevo, že prvák Colin Creevey z Nebelvíru byl nalezen zkamenělý v chodbě prvního patra.

„Lockhart – chlap, který někomu odčaroval hrudní koš kouzlem – povede soubojnický klub? A lidi tam fakt jdou?”

„Bude mu pomáhat profesor Snape, takže se nejspíš naučíme něco užitečného.”

Pravda.

„Fajn, půjdu.”

Dívka se mu nadšeně vrhla kolem krku. „Jde se!”

A tak šli.

A poté, co Snape velkolepým způsobem posadil Lockharta na zadek, byli studenti rozděleni do dvojic s pokynem odzbrojit se navzájem kouzlem, které Snape použil na toho idiota.

Expelliarmus.

Byl vážně jediný, komu to zaklínadlo znělo směšně? Protože znělo, no fakt.

A s kýmpak nakonec Harry skončil ve dvojici? S Malfoyem. Se spratkem, který měl s Harrym tisíc problémů, ať Harry dělal nebo říkal cokoli. Nelíbilo se mu ani, jak si blonďák se Snapem cosi špital, než se rozhodovalo o dvojicích.

Zopakovali, co předvedli Snape s Lockhartem. Cosi o úctyhodných soubojových zvyklostech, tohle přece není zápas na život a na smrt. Jisté zdvořilosti se zkrátka musely dodržet. Uklonili se jeden druhému a zvedli hůlky.

Lockhart odpočítával od tří, ale než stačil vyslovit jedničku, Malfoy už jednal. „Serpensortia!”

Had, který se objevil, byla kobra. Harry o hadech zrovna moc nevěděl, ale svým bleskovým odhadem si byl jistý, protože kobra roztáhla svůj krční límec — a to hadi dělají, jen když se cítí ohrožení. Okolní studenti couvli, zatímco se had otáčel dokola s výhrůžně vyceněnými zuby.

Malfoy, byť se tvářil samolibě nad šlamastykou, do které všechny dostal, před hadem couval také — takže Harry zůstal jako jediný dost odvážný na to, aby se nehnul z místa.

§ Proč je tu tolik dvounožců?! Kde to jsem?! § dožadoval se had a vypadal podrážděně.

Znovu se otočil, roztáhl límec ještě víc a zahnal na ústup další děti. Harry zůstal stát, mírně se sklonil a řekl: § Přivolal tě kouzelník. §

Had se k němu bleskově stočil s vytřeštěnýma očima. § Mluvčí! Mluvčí! Proč jsem byla přivolána, Mluvčí? §

Harry ukázal na Malfoye, který za posledních pár vteřin znepokojivě zbledl. § Přivolal tě z recese — myslel, že mi za něj ublížíš. §

Odpovědí bylo podrážděné zasyčení. § Útočit na Mluvčího je špatné. Vyřiď tomu bílému dvounožci, že je hlupák a že se chci vrátit do svého hnízda! Mám mláďata, o která je třeba pečovat! §

„Hej, Malfoyi! Říká, že jsi hlupák a že se chce vrátit ke svým mláďatům. Pošli ji zpátky.”

Had se stočil do klubíčka a trpělivě čekal; límec se konečně uhladil a téměř zběsilé pokyvování hlavy se zklidnilo. Každých pár vteřin vykoukl jazyk, aby ochutnal vzduch kolem.

Když začalo být zjevné, že Malfoy je k ničemu, předstoupil Snape, pronesl pár latinských slov a had zmizel. Harry si rád představoval, že byl poslán domů. To byl podle něj mnohem hezčí konec než ta druhá možnost.

V místnosti zavládlo mrtvé ticho a Harry se rozhlédl po hromadě vytřeštěných tváří, které na něj zíraly s hrůzou. Byl to jeden had. Všechny by pokousat nestihl. Vážně, lidi měli občas sklon přehánět reakce na sebemenší potíž.

A pak si vzpomněl, že celou tu záležitost s hadím jazykem chtěl držet v tajnosti — protože ho, byť nepatrně, spojovala se zmijozelským jménem. Salazar Zmijozel totiž mluvil hadím jazykem a všichni jeho potomci také.

Jejich reakce se netýkala ani tak hada, jako spíš faktu, že s ním Harry právě jakýmsi způsobem mluvil.

Nebelvírským netrvalo dlouho se vzpamatovat a začít ho obviňovat, že je Zmijozelův dědic. Mrzimorští se od něj okamžitě odklidili, jak nejdál to šlo, a havraspárští si ho měřili zkoumavými pohledy.

A jeho vlastní kolej? Ta jen stála s vytřeštěnýma očima. Rod Salazara Zmijozela a jeho „čistá krev” u nich požívaly hluboké úcty a Harry tušil, co z toho vzejde.

Jenže jediné, na co dokázal myslet, bylo, kolik problémů mu tohle přinese – a o kolik méně volného času bude mít sám pro sebe.

„Tak co… pane Zmijozelův dědici,” spustila Hermiona s ostrým úšklebkem, „nepodělíte se s třídou o své ďábelské skutky?”

„V prváku jsem shodil Malfoye z podesty prvního patra, protože mi řekl, ať ho pustím, zrovna když schodiště měnilo polohu.”

Dívka nad tím odhalením dvakrát zamrkala a pomalu přikývla. „Na tohle jsem sice nemířila, ale je zajímavé to vědět.”

„Jo. Byla to slušná sranda. Pro mě,” upřesnil.

„Slyšels o Finch–Fletchleym?” zeptala se, zatímco si v jejich koutku knihovny rozkládala knihy na učení. Harryho polovina stolu byla zavalená sladkostmi, u kterých si četl učebnici lektvarů, za což už od ní schytal vražedný pohled.

„O kom?”

„Mrzimorský z našeho ročníku.”

Nic mu to neříkalo. „Mám s ním nějakou hodinu?”

„Ehm… myslím, že máš s ním lektvary. Já s ním mám bylinkářství. Je vysoký? Jako fakt hodně vysoký.”

Pořád nic. „Co je s ním?” Harry neznal skoro žádné studenty kromě těch zapamatováníhodných. Malfoy a jeho zarážky z povinnosti, Flint, Weasleyova dvojčata, dvojčata Patilova, dvojčata Carrowova a ta Láskorádová, co pořád chodila všude bosa. Harry nebyl typ, který by obcházel a bavil se s lidmi, které nezná.

„Našli ho zkamenělého jako paní Norrisovou a Creeveyho — a vedle něj Skoro bezhlavého Nicka, taky zkamenělého.”

To Harryho zarazilo a zamračil se. „Nick je mrtvý. Jak může zkamenět? A jak mu chtějí podat protilék, když je to duch?”

Hermiona poraženě pokrčila rameny. „Netuším. A prý našli i všechnu drůbež z kurníků podřezanou. Moc čistá práce na divoké zvíře, co si hledalo rychlou večeři nebo trochu zábavy.”

No do háje. Tak tohle už byl problém, co?

„Za Finch–Fletchleyho viní tebe,” dodala Hermiona.

„Vždyť ho ani neznám! Nikdy jsem s ním nemluvil. Ani s Creeveym. Ani s paní Norrisovou, když už jsme u toho. Nikdy jsem se u nikoho z nich ani nevyskytoval, protože jsem pořád s tebou.”

„No, nebyl jsi jenom se mnou, a jeho našli před pár minutami.”

„Jo, ale nebelvírští a havraspárští procházeli chodbou prvního patra cestou dolů na hostinu. Jen tyhle dvě koleje to mohly vidět – a nikdo cestou na hostinu neviděl zatopenou chodbu, zkamenělou kočku ani krev na zdi. A já byl na hostině celou hodinu, co trvala. Ten vzkaz lidi uviděli až cestou zpátky. Očividně za tím stojí někdo, kdo na hostině nebyl. Tak šikovný, abych tohle všechno stihl, zase nejsem.”

„Něco na tom je. Jenže tohle je kouzelnický lid, Harry. Ti nepobrali ani špetku logiky.”

Taky velká pravda – a užírala ho zaživa, každý zatracený den.

„Miono, já nemám rád lidi.”

„Já vím, Harry. Já vím.”

Vánoce přišly a odešly bez velké slávy. Hermiona mu dala čokoládové žabky, on jí knihu o Gampových zákonech. Gamp byl takový sir Isaac Newton kouzelnického lidu. Byla nadšená.

Jelikož ve škole zůstala jen hrstka studentů, potuloval se Harry o něco volněji – ven ale nechodil. Sníh nespadal do sféry jeho zájmů. Byl studený, otravný a Harry neměl dost oblečení na to, aby mu vzdoroval pravidelně. Povinné to bylo až od třetího ročníku a on si zatraceně počká, než za takové věci utratí peníze.

Přes prázdniny k žádnému zkamenění nedošlo, přestože ve škole zůstala řada studentů z mudlovských rodin. Zajímavý fakt, ale nepomohl. Mohlo to znamenat, že pachatel odjel domů — a to by bylo na výběr bezmála tisíc studentů –, nebo že ve škole zůstal, jen tu nezůstal jeho další cíl.

Harry si přesto sepsal seznam studentů, kteří zůstali, a všechny je sledoval; postupně škrtal ty, kdo za tím stát nemohli.

Zkamenění samo o sobě neznamenalo příbuznost se Zmijozelem. Slušně vycvičený kouzelník by to zvládl bez potíží. Mladší ročníky se to neučily, takže studenti jako Weasleyovi vypadli ze hry. I když ta weasleyovská sestra vypadala nějaká nemocná.

Nezapomněl to říct Hermioně, ať na ni dohlédne.

Celkově ho jeho pozorování nedovedla nikam. Malfoy sice zůstal přes prázdniny ve škole, ale pachatel to být nemohl. Nebyl dost mazaný. Navíc se všude chlubil, jak mu otec vyprávěl, že přesně tohle se stalo před padesáti lety a že „tenkrát taky umřel jeden mudlovskej šmejd”.

A jestli se Malfoy jednoho dne přilepil k polštářům pohovky, protože se opovážil – v místnosti, kde byl Harry – prohlásit, že doufá, že tentokrát to odnese Hermiona, tak do toho nikomu nic nebylo. Zarážky ho nedokázaly odtrhnout a Harry mu rozhodně pomáhat nehodlal.

„Pottere! Sundej mě z toho!” dožadoval se blonďák, zatímco ho bodyguardi tahali každý za jednu paži a dokázali s ním leda tak šoupat celou pohovku po podlaze.

„A seš si vůbec jistej, že to umím?”

„Je mi fuk jak, prostě mě sundej!”

Nešťastná volba slov vůči někomu, kdo bral všechno tak doslova, jak jen to šlo.

Nejdřív kluka promáčel jednoduchým kouzlem na přivolání vody. Pak zrušil lepicí kouzlo na jeho zadku – a znovu ho seslal na jeho paže, takže zůstaly přilepené k zarážkám a nešly od sebe odtrhnout.

„Co– POTTERE!”

„Co je? Udělal jsem, cos řekl, Malfoyi. Už nejsi přilepený k pohovce. Užijte si to!”

A šel si nahoru dopřát pořádný spánek. Nějak se z toho vymotají. Časem.

Nebo se jim nějak podaří přemluvit Snapea, aby jim pomohl. I to se mohlo stát.

Když přišel svátek svatého Valentýna, věci se zase daly do pohybu. Lockhart udělal z „Dne lásky” obrovské divadlo a nechal po škole pobíhat trpaslíky převlečené za amorky, kteří nic netušícím obětem doručovali milostné dopisy v hudebním provedení.

Harry naštěstí nedostal ani jeden! A mohl sledovat, jak Malfoye zasypává hned několik limericků od Pansy Parkinsonové!

Že to byla Parkinsonová, bylo zřejmé – jediná holka, která to s ním měla tak vážné. Hlavně kvůli penězům a proto, že jeho rodina stála výš než její, takže by se vdala do prestiže nebo podobný nesmysl.

Všichni ale věděli, že Malfoy si jednou vezme jednu z dcer Greengrassových, takže Parkinsonovic naděje byly marné — ledaže by stála o puberťácký románek.

Sex a romantika byly nechutnost. Harrymu bylo dvanáct a obojí považoval ve svém věku za ztrátu času. Byly důležitější věci, na které se soustředit.

Třeba na to, že chodba v prvním patře byla zase jednou pod vodou. Co se sakra v té umývárně pořád dělo, že se z toho stávala pravidelná věc?

Zvědavost ho zavedla na průzkum. Našel zádumčivého ducha jménem Uršula. Osobně ji neznal a nikdy se s ní nesetkal, ale slyšel o ní. Tohle byla umývárna, ve které strašila a kterou nikdo nechtěl používat, protože se báli nebo co? Ve škole plné duchů za každým rohem a s poltergeistem, který lidem provádí naschvály?

Ne, jemu to taky nedávalo smysl.