Preklady fanfiction Harryho Pottera

7. část

Mnoho členů Starostolce – včetně Brumbála – volalo po tom, aby byl Pettigrew uvržen do Azkabanu. Veškerý hluk však utichl, když Harry vstal a předstoupil před soud.

„Azkaban nepřipadá v úvahu,“ začal bez obalu. Pár členů Starostolce se začalo hádat, ale Harry na ně jen zíral, dokud se v místnosti nerozhostilo napjaté ticho. Nikdo ho nezastavil, takže buď nebylo proti pravidlům, aby mluvil, nebo se o pravidla nikdo nestaral, protože byl Harry Potter. „Voldemort už dokázal, že je schopen beztrestně osvobodit své následovníky z tohoto vězení. Mozkomoři již opustili svá strážná stanoviště a slouží mu. Každopádně by Azkaban neměl být využíván pro uvěznění smrtijedů. Vzpomeňte si na zločiny, které spáchal každý z nich! Vražda, znásilnění, žhářství, loupež… seznam je stejně dlouhý jako trestní zákoník; pokud proti něčemu existuje zákon, porušili ho. Za kterýkoli z těchto zločinů může být pachatel odsouzen k vězení nebo dokonce k polibku mozkomora. Ale označení smrtijedi se dopouštěli ještě těžších zločinů: špionáže, vzpoury a zrady. Může někdo tento fakt zpochybnit? Nejsou to jen teroristé, jsou to zrádci své země a ostatních čarodějek a kouzelníků. Nelze je vykoupit! Za tyto zločiny existuje na celém světě jediný trest: smrt!“

„To nesmíme udělat!“ vykřikl Brumbál a utišil tak okamžitou vřavu na podporu Harryho improvizovaného projevu. Oči mu planuly a prakticky z něj vyzařovala moc a autorita. „Souhlasím s tím, že Azkaban už nepřipadá v úvahu, ale-“

„Ale co?“ namítl Harry a šokoval všechny přítomné kromě Brouska. Vzhledem k rozšířenému přesvědčení (které Brumbál v průběhu let ne úplně nenápadně posiloval), že Harryho morálka se úzce shoduje s jeho vlastní, byl Starostolec ještě více šokován tím, co následovalo. „Pokud je zabijeme, klesneme na jejich úroveň? Dospějte. Uvězněte smrtijedy kdekoli a za týden budou volní, a co řeknete rodinám jejich dalších obětí? Že jste nechtěli učinit tu nezbytnou těžkou volbu, protože popravit zrádce je nějakým způsobem morálně horší než je poslat do vězení, kde jsou mučeni k nepříčetnosti? Přestaňte dovolovat jednomu starci, aby vám diktoval morálku, jako byste byli banda školáků, a zvolte si sami. Smrtijedi byli vždy buď vězněni, nebo propouštěni s omilostněním – to vše s Brumbálem hlásajícím milosrdenství v čele Starostolce – a viděli jste, jak dobře to fungovalo. Pokračování v této cestě znamená zvolit si nedělat žádnou volbu, nedělat nic. Dobří lidé magické Británie se musí vzmužit a převzít část odpovědnosti, protože nastane čas, kdy pokračování v nečinnosti znamená, že už nejsou dobrými lidmi.“

O pět minut později byl Peter Pettigrew neceremoniálně prohozen Závojem smrti v Oddělení záhad. Na vlně morální převahy Harry požadoval a dosáhl okamžitého soudu pro Siriuse Blacka v jeho nepřítomnosti; koneckonců Popletalův příkaz „polibek na první pohled“ byl technicky v platnosti a Starostolec mohl jen stěží očekávat, že jim Sirius bude natolik důvěřovat, aby se osobně zúčastnil přelíčení. Siriusův soud trval asi minutu; s ohledem na svědectví Petera Pettigrewa byl jednomyslně prohlášen nevinným ve všech bodech obžaloby a byl prostřednictvím sovy a vysílání rozhlasu vyzván, aby se spojil s ministrem kouzel a vyjednal odškodnění.

Harry byl nesmírně spokojen s tím, jak se události vyvíjely; jedním rázem očistil Siriusovo jméno a navždy se osvobodil ze Zobí ulice. Pomsta Pettigrewovi byla příjemným bonusem. Nemohl si však jen tak užít své vítězství; když si všiml, jak k němu soudní síní rozzlobeně míří Brumbál, rozhodl se, že rozvaha je lepší částí odvahy.

„Zítra ráno, ve stejnou dobu, na stejném místě,“ zamumlal Harry Brouskovi, když utíkal k výtahu. „Zbytek smrtijedů, všichni mrtví při příjezdu.“

Ministrovy oči – rozšířené překvapením, vzrušením a mstivou radostí – byly poslední věcí, kterou Harry viděl, než se dveře výtahu zavřely, zatímco stoupal do atria k přemísťovacímu bodu.

xxx

Harry se po chaosu na ministerstvu do Zobí ulice nevrátil. Nepřekvapivě ho Fawkes stále dokázal najít – objevil se v Komnatě v záblesku plamene – aby mu doručil pořádnou hromadu dopisů od Brumbála, přátel a nesmírně nadšeného a vděčného Siriuse Blacka.

Brumbálův vzkaz, jak se dalo očekávat, obsahoval – formulovaný jako moudré návrhy, kterými by se samozřejmě každý rozumný člověk řídil – napomenutí, aby nejednal sám, odsouzení za to, že se postavil proti jeho rozkazu zůstat u Dursleyových, a pokyny, aby se vrátil do řady. Harry dopis samozřejmě zcela ignoroval.

Fred a George Weasleyovi poslali krátký vzkaz, v němž mu blahopřáli k úspěšnému žertu; Harry napsal krátkou odpověď, která říkala jen: „Počkejte do zítřka.“

Hermiona a Ron poslali společnou zprávu, v níž ho prosili o podrobnosti – které Harry samozřejmě neměl v úmyslu sdělit – a blahopřáli mu k efektivnímu dopadení a využití Petera Pettigrewa, spolu s hřejivým slibem, že mu pomůžou („Potřebuješ někoho, kdo ti pohlídá záda, kámo!“). Harry odepsal, že už žádné další riziko nehrozí, pokud bude zítra ministerstvo spolupracovat.

Fawkes také přinesl prosbu od Molly a Arthura Weasleyových, aby byl opatrný, s tím, že by nemělo být jeho výhradní odpovědností uklízet nepořádek v kouzelnické společnosti; také ho, jak se dalo očekávat, prosili, aby se ubytoval v Doupěti, kde je to bezpečné a kde si alespoň může dát dobré jídlo („Jsi moc hubený, drahoušku!“). Harry odpověděl, že bude v co největším bezpečí a že jeho současný úkryt je dobře zásobený jídlem (to byla lež, ale vždycky se mohl spolehnout, že si může ukrást něco z kuchyně).

Sirius a Remus mu poblahopřáli k úspěchu s Červíčkem a řekli mu, aby pokračoval v dobré práci a až bude hotov, přišel na Grimmauldovo náměstí; pokud jde o ně, Sirius byl jeho právoplatným opatrovníkem, a teď si Harryho mohl oficiálně vzít k sobě. Byl touto vyhlídkou tak nadšený, že jeho rukopis – už tak dost špatný – byl v přijetí Siriusovy nabídky téměř nečitelný.

„No tak leť, Fawkesi,“ řekl Harry a přivázal hromádku odpovědí k fénixově natažené noze. „A klidně za mě klovni Brumbála.“

Poté strávil zbytek noci pokračováním ve výsleších zajatých mrtijedů včetně Snapea nitrozpytem, což posléze odhalilo, že lektvarista byl v podstatě trojitý agent; nakonec byl věrný jen sám sobě a plánoval se postavit na stranu vítěze války. Harry se ujistil, že má několik kopií vzpomínek, které tuto skutečnost dokazovaly (spolu s několika, které ukazovaly, jak Snape páchá vraždu za vraždou bez jakýchkoli výčitek svědomí), aby je strčil Brumbálovi pod nos, až stařec nevyhnutelně začne Harrymu zabití špióna vyčítat.

Také si udělal čas na to, aby prohledal mysl Draca Malfoye a ostatních mladých smrtijedů a shromáždil důkazy o tom, že každý z nich spáchal alespoň jednu vraždu, aby si vysloužil Znamení zla. Podle Voldemortovy vzpomínky vyžadovalo získání Znamení zla od každého potenciálního smrtijeda spáchání vraždy, protože Znamení zla bylo ve skutečnosti modifikovanou formou rituálu viteálů. Raddle zkoumal rituál na výrobu viteálů ještě v Bradavicích, ale vytvořil pouze jeden – deník – než došel k závěru, že úprava rituálu tak, aby obětoval malou část magie každého následovníka, by byla bezpečnějším způsobem, jak ukotvit svou duši ve smrtelném světě, na rozdíl od toho, aby sám spáchal vraždy a rozdělil svou duši na zlomky.

Ve výsledku se Voldemortovi podařilo udržet svou duši připoutanou ke každému Znamení zla, což znamenalo, že nikdy doopravdy nezemře, dokud nebudou všichni označení smrtijedi mrtví. Harry věděl, že tuto skutečnost bude možná muset odhalit, aby ospravedlnil své hromadné masakrování jeho následovníků (nebo alespoň těch, kteří ještě nedosáhli plnoletosti), ale bylo by nejlepší to do té doby utajit, aby to někoho nesvádělo k napodobení. Každopádně důkladně pročesal Voldemortovu zranitelnou mysl a přesvědčil se, že každý smrtijed je buď mrtvý, nebo jedním z jeho vězňů (a brzy mrtvý). Nakonec nařídil baziliškům, aby všechny zabili. Během několika minut baziliškové vyřídili každého zajatce a Voldemort se poprvé od čtyřicátých let dvacátého století stal smrtelným.

xxx

Neville Longbottom vstal z postele a otevřel okno, čímž umožnil Hedvice – která hlasitě ťukala zobákem na sklo – vlétnout dovnitř.

„Co se děje, Hedviko?“ zeptal se. Nebylo žádným tajemstvím, že Harry často hovořil se svou sovou (která se zdála být mnohem inteligentnější, než si kterákoli sova měla dovolit být), jako by byla člověk, a Neville si myslel, že by měl ptákovi projevit stejnou zdvořilost. Sova zjevně gesto ocenila a odpověděla tichým „húú“, než mu nabídla obálku přivázanou k levé noze. Otevřel ji, uviděl, že obsahuje krátký vzkaz a fotografii, a rozhodl se, že si nejdřív přečte lístek.

Neve,

považuj přiloženou fotografii za předčasný dárek k narozeninám.

HJP

Neville se podíval na Hedviku, aby se zeptal, co se děje. Ta, jelikož byla sova, mohla jen tiše zahoukat, otřít si hlavu o Nevillovu ruku a vylétnout z okna.

Zmateně vytáhl fotografii zpod vzkazu… a šokovaně zalapal po dechu, pak se nahlas zasmál.

„BABI! Pojď sem, hned!“

Vrátil se k fotografii a okamžitě se chystal ji zarámovat. V mihotavém světle krbu mimo obraz ležela nepřirozeně nehybně mrtvá těla Bellatrix, Rabastana a Rodolphuse Lestrangeových.

„Děkuji ti, Harry,“ zašeptal.

xxx

Následujícího rána, přesně v sedm patnáct, se Harry objevil v atriu ministerstva. Za ním, naskládaná jako prkna, ležela těla téměř sedmdesáti smrtijedů. Každý měl odhalenou tvář a Znamení zla, takže čekající bystrozoři, členové Starostolce a reportéři byli ohromeni všemi známými i netušenými tvářemi, a ještě více těmi zoufale obávanými.

Brousek po chvíli zírání na Harryho divoký, vítězný úsměv zaťal čelist a byl první, kdo zareagoval, i když nedokázal ze své tváře smazat nevěřícný výraz.

„Výborně, pane Pottere,“ vydechl s očima upřenýma na mrtvoly tří Lestrangeových. „Vaše odměna bude připsána přímo na váš účet u Gringottů. Myslím, že všem tady je jasné, že jste si ji zasloužil.“

„Děkuji vám, pane ministře,“ řekl Harry příjemně, jako by nestál před desítkami mrtvých těl. „Předpokládám, že bychom se pravděpodobně měli odebrat do vaší kanceláře. Nejvyšší divotvorce, možná byste měl jít s námi a reprezentovat Starostolec.“

Brumbál – který na Harryho zuřivě zíral od chvíle, kdy mu pohled zavadil o těla Severuse Snapea a mladých smrtijedů – kývl hlavou na souhlas. Amelia Bonesová, ředitelka Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, ho na Brouskův pokyn následovala. Harry, Brumbál, Brousek a Bonesová se společně prodrali davem a v napjatém tichu se vydali do ministrovy kanceláře.

„Vysvětli to!“ zařval Brumbál s ledovýma očima, jakmile se za nimi zavřely dveře. „Několik z těch těl patřilo bradavickým studentům! A ty jsi moc dobře věděl, že Severus Snape byl členem Fénixova řádu a mým špionem ve Voldemortových řadách!“

„Také bych ráda slyšela rozumné ospravedlnění vražd, ke kterým jste se fakticky přiznal, pane Pottere,“ řekla Bonesová stroze s hůlkou opatrně tasenou v ruce. Velmi ostražitě se na Harryho podívala skrz monokl, což bylo zcela rozumné, protože věřila (abychom byli spravedliví, zcela správně), že přímo zavraždil téměř sedmdesát lidí. „Proč bychom vás neměli stíhat v plném rozsahu zákona?“

„No, existují čtyři velmi dobré důvody, proč byste si mé stíhání měli rozmyslet,“ začal Harry. „Zaprvé, každá jedna z těch mrtvol byla označená jako smrtijed – to samo o sobě je ospravedlněním pro jejich zabití, spíše než pro jejich zajetí. Zadruhé, každý smrtijed musí zemřít, z důvodů, které za chvíli plně vysvětlím. Zatřetí, doslova mě nemůžete stíhat. Mám všeobecnou imunitu zahrnující všechny činy, které podniknu, až po doručení Voldemortova těla včetně, v souladu s ministerským nařízením č. 1996-695A. Začtvrté, a možná nejdůležitější… no, jak Brumbál dobře ví, jsem klíčovou osobou v porážce Voldemorta, a pokud proti mně budou podniknuty jakékoli právní kroky – sakra, pokud uvidím jediné negativní slovo kdekoli poblíž svého jména v tisku – pak vy všichni můžete táhnout k čertu a já si s radostí přečtu v australských novinách o tom, jak Voldemort dobyl Británii.“