Kapitola 4 — Třetí ročník (1. část)

Vernon s Petunií z jeho návratu radost neměli, ale chovali se přinejmenším slušně. Výhrůžky pana Grangera měli stále v živé paměti, takže nevybočili ani o píď.

Mříže z okna zmizely, kočičí dvířka ve dveřích ale zůstala. Zámky byly odmontované, jen místa po nich byla pouhým okem pořád vidět.

Harryho nikdo nenutil hned ve dveřích uklízet nebo vařit a věci si směl odnést k sobě do pokoje. Bylo tam zaprášeno jako obvykle a vzduch stál, ale pro jeho potřeby to stačilo. Jen dva měsíce — a pak se vrátí domů do Bradavic.

Okamžitě napsal první dopis, aby dal Hermioně vědět, že dojel v pořádku a že to zatím vypadá snesitelně.

Jen doufal, že léto uteče rychle.

Na narozeniny dorazil s Hedvikou Hermionin dárek — a s ní ještě jedna sova. Weasleyovic sova. Poznal ji podle toho, že měla ve zvyku do všeho narážet a věčně vypadala napůl šílená.

V pařátech nesla obrovitou bílou krabici a složila ji na jeho postel. Zmizela stejně rychle, jako se objevila. Když krabici zvedl, došlo mu, že musela být začarovaná, aby nic nevážila a chudák sova se nenadřela.

Uvnitř byla další, menší krabice a spousta dalších věcí. Velký zelený svetr se stříbrným H na hrudi, několik plechovek čerstvých sušenek a masových koláčků — a v té malé krabici malý zelený dort s jeho jménem ve stříbrné polevě. Na vnitřní straně velké krabice byl přilepený dopis.

Vážený pane Pottere,

profesor Brumbál nás informoval o Vašem podílu na záchraně naší dcery. Chtěli jsme Vám poděkovat. Naše rodina toho mnoho nezmůže, ale rádi bychom se Vám odvděčili, jak jen dokážeme. Budete-li nás kdy potřebovat, uděláme, co bude v našich silách.

Arthur a Molly z rodu Weasleyů.

Ginnyini rodiče mu poslali dárky k narozeninám jako poděkování za záchranu jejich dítěte. No — kdo byl on, aby odmítal věci zadarmo? Bylo tam jídlo! A sladkosti. A narozeninový dort! Jediný, kdo mu kdy předtím upekl dort, byl Hagrid!

Svetr mu navíc skvěle padl a byl teplý a příjemný na omak. Nemohl se dočkat, až ho bude nosit v zimních měsících. Části Bradavic s obřími okny do nádvoří dokázaly pořádně prochladnout. Skotsko nebylo v zimě zrovna teplým místem.

O pár dní později se dozvěděl, že měla přijet Vernonova sestra, ale bylo jí řečeno, ať nejezdí — kvůli obvinění z týrání, které nad domácností Dursleyových pořád viselo. Věděli, že to není dobrý člověk, a stačil by jediný dopis od Harryho Hermioně, aby v tom zase všichni lítali až po uši.

Což také znamenalo, že přiměl Petunii (svou skutečnou příbuznou), aby mu podepsala povolení chodit s ostatními studenty do Prasinek! To bylo na postupu do vyššího ročníku to nejlepší. Konečně bude smět brouzdat po obchodech a nakupovat sladkosti podle libosti! A Hermionu klepne, až uvidí, jak nezdravě žije.

Co se týkalo předmětů a novinek třetího ročníku — musel si zvolit volitelný předmět. Přestože se tomu říkalo volitelný, nemohl si nezvolit žádný. Což byla pitomost. Vybral si tedy, co mu doporučila Hermiona. Péči o kouzelné tvory a starodávné runy. Nesnášet bude obojí stejnou měrou.

Harry přemluvil Vernona, aby ho dva týdny před začátkem školy vysadil u Děravého kotle — hodlal si tam pronajmout pokoj a bydlet. Dursleyovi byli rádi, že se ho zbaví. Mohl obcházet obchody, trochu rozmazlovat Hedviku a vyzkoušet všechny příchutě zmrzliny, které Florean Fortescue prodával.

Předposlední den prázdnin se k němu připojila Hermiona — a právě tehdy se objevila rodina Weasleyových. Byli prý v Egyptě navštívit nejstaršího syna, takže Harry mohl panu a paní Weasleyovým poděkovat za narozeninové dárky osobně.

Molly Weasleyová, rusovlasá žena drobné postavy, si ho přitáhla do pevného objetí, poplácala ho po tváři a řekla mu, že je „hodný chlapec”. Harryho ještě nikdy neobjal nikdo kromě Hermiony. Bylo to opravdu příjemné.

Když měli školní nákupy z krku, Hermiona si šla koupit maguára. Jmenoval se Křivonožka, a přestože to byl ten nejošklivější kocour (kouzelný či nekouzelný), jakého kdy viděl, přál jí to.

Ronald Weasley už tak nadšený nebyl — měl krysu a tvrdil, že mu ji ten kocour zabije.

„Pokud jsi zodpovědný chovatel, nevidím důvod, proč by tvůj mazlíček měl být v nebezpečí,” pronesla Hermiona mrazivě a nesmlouvavě. „A zdaleka nejsem jediná nebelvírska s kočkou, takže mě nech na pokoji a já nechám na pokoji tebe.”

A tím to haslo, protože Weasleyova dvojčata usoudila, že je načase si trochu vychutnat mladšího bratříčka, a Harry s Hermionou byli ponecháni sami sobě.

O hodinu později je vyhledal pan Weasley a požádal Harryho o chvilku mezi čtyřma očima.

„Technicky vzato ti to nikdo říkat nemá, ale usoudil jsem, že máš právo vědět, co se děje a jak se tě to týká,” řekl mu muž ztišeným hlasem, když se přesunuli do prázdného kouta výčepu. „A povím ti víc, než by se považovalo za nutné, protože ti tolik dlužíme.”

To stačilo, aby zbystřil.

Pan Weasley ukázal na jeden ze zatykačů na zdi a zeptal se: „Co víš o Siriusi Blackovi?”

„Jen že utekl z Azkabanu a že to před ním nikdo nedokázal, pane.”

„Ano, ale je toho víc. Black byl stoupencem… Ty-víš-koho. Pochází z jedné z nejtemnějších rodin v jeho… službách. Všichni jsme si mysleli, že když ho zařadili do Nebelvíru, je jiný. Snadno se spřátelil s tvým otcem a šel mu na svatbě za svědka. Když se tvoji rodiče stali terčem Ty-víš-koho, ukryli se a Blacka učinili strážcem tajemství svého Fideliova zaklínadla. Je to mocná magie — vymaže veškeré povědomí o místě z mysli všech kromě toho, kdo tajemství drží, a to lze druhým sdělit jedině dobrovolně. Žádná magie z člověka tu informaci nevynutí; musí se jí chtít vzdát sám.

A Black to udělal. Ty-víš-komu.”

Harrymu ztuhla krev v žilách, když mu došlo, o čem je řeč. Tenhle člověk byl jedním z důvodů, proč byl sirotek a vyrůstal u Dursleyových? Zradil vlastní přátele? A zrovna Voldemortovi? A teď byl na svobodě?

„Peter Pettigrew, další z přátel tvého otce, se šel té noci na tvou rodinu podívat a našel dům v troskách. Blacka ale napadlo totéž, a když se uviděli, oběma došlo, co se stalo. Black se za ním pustil, a jelikož Pettigrew nikdy nebyl nijak nadaný, dostihl ho uprostřed mudlovské ulice a vyhodil ho do povětří i s několika mudly. Našli z něj jen prst. Black se z vlastních činů pomátl, bystrozoři ho dostihli a okamžitě ho odvezli do Azkabanu.”

Dobrá — zuřil, ale to okaté porušení zákona ho hryzalo. Jestli Blacka poslali do vězení bez soudu, seděl protiprávně nějakých dvanáct let. Což znamenalo, že všechny ty zatykače byly k ničemu, protože to nebyl odsouzený zločinec! A že by se potenciálně mohl vyhnout zákonnému trestu jen proto, že ministerstvo nedokázalo dodržovat vlastní zákony!

Kdo by řekl, že se ho přesně tahle situace jednou osobně dotkne?

„Jelikož je teď Black na útěku, ministr a odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů si jsou celkem jistí, že jeho cílem jsi ty — z pomsty. Ministerstvo letos kolem Bradavic rozmístí azkabanské mozkomory, aby tě lépe chránili — aspoň tak to tvrdí Popletal. Problém je, že mozkomoři nevidí. Nemají oči. Orientují se hmatem a vcítěním a přítele od nepřítele doopravdy nerozeznají. Brumbál je odmítl pustit dovnitř do školy, ale budou se zdržovat kolem a přitáhne je štěstí, které se nahromadí příliš rychle. Živí se především příjemnými emocemi — tak tě prosím, buď letos opatrný.”

Pan Weasley byl první dospělý v celém Harryho životě, který s ním mluvil jako s inteligentním člověkem a řekl mu věci na rovinu. Harryho mínění o něm vylétlo do nebes.

„Děkuju, že jste mi to řekl, pane.”

Dočkal se poplácání po rameni. „Správný kluk.”

Tak — a co teď se Siriusem Blackem?

Zpráva, že mozkomoři přepadli bradavický expres při pátrání po Siriusi Blackovi, Harryho znepokojila. Jestli si mohli dovolit tohle už teď, co všechno jim projde příště?

Ti, kdo seděli v prohledávaných kupé — Ginny Weasleyová, Neville Longbottom a Lenka Láskorádová —, to popisovali jako „zimu a ztrátu schopnosti se radovat”.

Podle Hermiony, která to měla od Ginny, na tom byli všichni tři strašně a zachránil je profesor, který jel vlakem.

Harrymu se představa mozkomorů, kteří si chodí, kam se jim zlíbí, nelíbila ani trochu. Zvlášť po tom, co si o nich přečetl.

Školní rok začal tak normálně, jak se dalo čekat — nepočítaje mozkomory, kteří se zlověstně vznášeli pár centimetrů nad zemí za branami. Brumbál jim rozšířil zákaz a na pozemky nesměli, ale Harry pochyboval, že je to zastaví. Ne poté, co málem ukradli duše Ginny, Nevillovi a Lence.

Jinak měli nového profesora obrany proti černé magii, který vypadal každý den jak smrt. Harry přemítal, jestli je správné, aby očividně smrtelně nemocný člověk učil, když by měl spíš odpočívat a zotavovat se. Nikoho jiného to ale zjevně netrápilo.

Malfoy byl protivný jako vždycky. Naparoval se po škole, špičatý obličej nepříjemný jako obvykle a jeho dvě zarážky ještě větší a hřmotnější než v minulých letech. Od Harryho se ale drželi dál, což bylo milé. Čím míň se s nimi musel zaobírat, tím líp pro všechny.

Jeho postavení ve Zmijozelu se výrazně zlepšilo. Přibyl celý nový ročník studentů — a s údivem a nadšením vlastním jedenáctiletým, považovali jeho hadí jazyk za tu nejúžasnější věc na světě a čas od času ho prosili, ať jim hadí řečí něco předvede. Hodilo se to i na krocení starších zmijozelských: Harry už totiž uměl hady přivolávat a klidně by je — a taky že by — na někoho poštval, kdyby ho štval.

Podle jeho názoru to celé bylo velice pěkné.

„Miono, tvůj rozvrh nedává žádný smysl. Nemůžeš mít všechny tyhle předměty najednou,” poznamenal jednoho odpoledne. Měla v rozvrhu úplně všechny volitelné předměty, přestože si měli vybrat jen dva!

Vzala si od něj pergamen a odfrkla si. „Mám to domluvené s McGonagallovou, neboj.”

„Ale tři z těch hodin jsou v devět ráno. Fyzicky je nemůžeš stihnout všechny.”

„Říkám, že to mám vyřešené. Prostě mi věř.”

„Hej, Pottere! Sepíšeš si závěť, než zaklepeš bačkorama?!”

Dobrá, takže Malfoy přece jen usoudil, že otravovat ho je chytrý nápad. Harry mu to bude muset vynahradit na famfrpálovém hřišti. Koneckonců — nemohl za to, kdyby Malfoye něco trefilo. Byl si celkem jistý, že by Weasleyovým dvojčatům mohl v příštím zápase slušně zaplatit, aby odpalovala Potlouky výhradně na Harryho — zatímco on se bude držet hodně, hodně blízko Malfoye.

Dvojčata by penězi nepohrdla, když šetřila na svůj budoucí podnik.

„Malfoyi, musíš začít skládat slova do pořadí, které dává zbytku světa smysl.”

Ať už blonďák čekal jakoukoli reakci, nedočkal se jí.

Blaise Zabini si povzdechl, otočil se k Harrymu a řekl: „Přestože nechodíš na jasnovidectví, profesorka Trelawneyová předpověděla, že jeden z nás nás navždy opustí, a že tě pronásleduje znamení smrti. Malfoy jen postrádá takt a fantazii.”

Zatímco blonďák prskal nad tou urážkou, Harry zvažoval Zabiniho slova. „Není náhodou permanentně zlitá sherry?”

„Jo.”

„Tak to se nemám čeho bát. Nechápu, jak by mě měly jakkoli ovlivnit řeči opilce.”

Jako jeden muž pak Malfoye po zbytek oběda kolektivně ignorovali. Harry miloval štvaní lidí.

Po obědě měli první hodinu péče o kouzelné tvory — kterou teď učil Hagrid. Ministerstvo se mu zjevně snažilo „omluvit“ po tom co ho neprávem uvěznili a takhle si představovalo prosbu o odpuštění.

Budiž — Hagrid se v kouzelných tvorech vyznal, takže to dávalo smysl. A předchozí vyučující musel do důchodu, protože mu už nezbývalo mnoho končetin.

Že by třináctiletí měli pracovat s hipogryfy, si Harry tak úplně nemyslel, ale když v ně Hagrid věřil, půjde s proudem. Popravdě — učebnice předepsaná k předmětu byla podle Harryho nebezpečnější. Ta zatracená věc mu v létě málem ukousla ruku!

Neville Longbottom strávil část hodiny útěkem před vlastní knihou, která mu chňapala po patách.

Hagrid jim velice jasně a soustředěně vyložil, jak se hipogryfové pohybují a jak přemýšlejí. Jak se chovají ve skupině a jak o samotě, s inteligencí, která se mezi „zvířaty” považovala za nezvyklou. Bylo to vlastně dost fascinující.

Nejlepší na tom bylo, že si Harry — povahou obecně pohodář — nevšiml, že všichni ostatní od ohrady, kterou Brumbál na Hagridovu žádost začaroval pro extra ochranu, ustoupili. Když se Hagrid zeptal, jestli si chce někdo hipogryfa pohladit, vypadalo to, že se Harry hlásí. Naučil se, jak hipogryfa pozdravit, pohladit a pak na něm i letět. Plus co v jeho blízkosti nedělat.

Hagrid potom rozdal kusy masa těm, kdo měli dost odvahy přijít k ohradě blíž a hodit hipogryfům. Část studentů si získalo mládě, které zapištělo a poskakovalo dokola, když kus masa chytilo.

A po tom všem si Malfoy musel začít vyskakovat, jít proti všem jasným varováním, která jim Hagrid dal, a rozzuřit jednoho z hipogryfů. Doslova bez dovolení přelezl plot, vlezl do osobního prostoru tvorů schopných prokopnout mu hrudník a všem lezl na nervy. A cestou stihl Hagridovi říct pár velice ošklivých věcí.

Hagrid mu dokonce řekl, ať pro své vlastní bezpečí vyleze zpátky za plot, protože byl začarovaný tak, aby tvorové nemohli ven!

Ale kdepáááák!

No — za tu námahu si vysloužil zlomenou ruku, protože Klofan, Hagridův oblíbený hipogryf, si jeho přítomnost vzal osobně.

Harry nesnášel idioty.

Malfoyovi dali ruku do sádry a on se choval jako malé dítě pokaždé, když se na něj někdo podíval.

Aby mu to zavařil — jelikož jeho otec byl bohatý a pořád měl konexe ve školské radě a bezpochyby by se za incident pod Hagridovým dohledem mstil — napsal Harry dopis. Obyčejný dopis podepsaný vlastním jménem.

Všem, jichž se to týká,

cítím potřebu vyjádřit se ve prospěch Rubeuse Hagrida v souvislosti s tím, co se odehrálo během jeho první vyučovací hodiny s třetím ročníkem Nebelvíru a Zmijozelu.

Na úvod hodiny nás profesor Hagrid zavedl k odlehlé ohradě na okraji pozemků s jedenácti hipogryfy různého věku a velikosti. Řekl nám, na které straně učebnice se o těchto tvorech píše, a vyjmenoval, co je dokáže podráždit. Dvěma z těch věcí bylo narušení osobního prostoru bez dovolení a urážky. O inteligenci hipogryfů se mezi magizoology hodně mluví — je tak vysoká, že stojí jen stupínek pod ministerskou klasifikací „bytost”, neboť míra jejich vnímavosti je mezi „zvířaty” nezvyklá.

Hipogryf má sílu deseti dospělých mužů. Byli jsme varováni, abychom nikdy nestáli za ním — jak se ostatně běžně varuje i při zacházení s koňmi.

Profesor Hagrid všem studentům nařídil držet se od ohrady v bezpečné vzdálenosti a přibližovat se jen v jeho přítomnosti. Při své velikosti dokáže v případě nutnosti zadržet téměř kteréhokoli kouzelného tvora. Jeho pokynů jsme se drželi.

Osobně jsem se dobrovolně přihlásil, že hipogryfa pozdravím, a profesor Hagrid mě celým postupem provedl — hlubokou úklonou i čekáním na úklonu opětovanou. Ukázal nám, jak podle dupání kopyt poznat, že se hipogryf cítí ohrožen, a naučil nás předvídat jeho úmysly podle drobných pohybů. Nakonec jsem si směl pohladit hipogryfa jménem Klofan a dostal jsem lekci létání na jeho hřbetě.

Nějakou dobu nenastal žádný problém. Směli jsme hipogryfům házet potravu a sledovat, jak se vůči sobě navzájem řadí. Mohli jsme pozorovat i dynamiku jejich stáda. A pak se zmijozelský potížista, který od svého nástupu do Bradavic stihl naši kolej připravit o stovky bodů, rozhodl, že to ví lépe než profesor, a bez dovolení vlezl do ohrady.

Draco Malfoy se podíval profesoru Hagridovi do očí, když mu bylo řečeno, ať se pro vlastní bezpečí vrátí ke třídě, a prohlásil, že je to „neschopný šašek, který si nezaslouží tady učit”. Poté přistoupil k nejbližšímu hipogryfovi, Klofanovi, bez úklony a sdělil mu, že „vůbec není nebezpečný a je ubohý”.

Hipogryf Klofan to nenesl dobře — jako by to neslo špatně cokoli, komu cizinec naruší osobní prostor. Nejprve ustoupil, o sedm kroků, a když byl Malfoy natolik nezdvořilý, že pokračoval, vzepjal se na zadní a vykopl předníma nohama. Malfoy se z nějakého důvodu přibližoval dál, přestože by to každý příčetný člověk pochopil jako varování, ať rychle vyklidí pole. Jakmile se ocitl na dosah, Klofan ho jedinkrát kopl do paže a odklusal na druhou stranu ohrady.

Malfoy si devět vteřin držel paži, než se vrhl na zem a začal předstírat pláč nad tím, jak ho „ten zatracený přerostlý pták zabíjí”. Nevím, jestli má drama v krvi, nebo je to jen jím, ale znepokojuje mě, že zjevně postrádá jakékoli vnímání plynutí času. Doporučil bych důkladné vyšetření mysli u léčitele.

Z mého pohledu si dospívající, který byl opakovaně přistižen při nočních toulkách školou, poškozování školního majetku, poškozování majetku spolužáků, nazývání některých studentů „mudlovskými šmejdy”, týrání mazlíčků spolužáků a krádežích jejich věcí, o sobě myslí, že je na pravidla příliš důležitý. Bylo nám vysvětleno, jak se chovat a kde stát. Malfoy usoudil, že pro něj tato pravidla neplatí. Bylo nám vysvětleno i to, co v takové situaci nedělat. Malfoy usoudil, že pro něj ani tato pravidla neplatí. Z tohoto přístupu si za léta ve škole udělal zvyk.

Snažně prosím školskou radu o špetku kritického myšlení. Profesor Hagrid udělal pro naše bezpečí maximum. Dokonce požádal ředitele Brumbála, aby ohradu začaroval tak, že hipogryfové nemohli ploty přeskočit ani přeletět. Museli být vyváděni na opačné straně ohrady, pryč od studentů, než mohli být vypuštěni do vzduchu. Když se student rozhodne vystavit nebezpečí tím, že ignoruje každé varování, které dostal, není to chyba učitele.

Rubeus Hagrid a hipogryf Klofan by neměli být trestáni za činy jednoho delikventa, který už beztak má škraloupů habaděj.

S přáním všeho dobrého, Harry Potter, dědic starobylého rodu Potterů.

V tom dopise to teda namazal pořádně tlustě, ale Harry se neštítil lézt do zadku přesně tak akorát, aby dostal, co chtěl. A navíc — v ničem nelhal. Malfoy ztratil Zmijozelu tolik bodů, protože se pořád nechával chytat, až to bylo směšné. Měl pověst člověka, který nedodržuje pravidla a nedá se mu věřit. U Snapea si vysloužil značnou nemilost tím, jak často ho Mickey G načapala.

A jelikož byl Harry momentálně oslavován jako hrdina, který zachránil Ginny Weasleyovou a všechny studenty z mudlovských rodin před Zmijozelovým netvorem, měla o něm školská rada — navzdory zmijozelské kolejní příslušnosti — příznivější mínění než o Malfoyovi.

Když se Hagridovi ani Klofanovi nic nestalo, Malfoy dostal záchvat. A protože Harry byl důvodem, proč celý jeho plán na zničení Hagrida ztroskotal, namířil všechnu svou zášť jeho směrem.

Na lektvarech se poprvé v historii usadil vedle Harryho kotlíku a spustil fňukání a naříkání, jak ho ruka bolí příliš na to, aby zvládl potřebné krájení. A co se stalo? Snape přikázal Harrymu, aby Malfoyovi obstaral všechny přísady. „Pottere, budete panu Malfoyovi pomáhat, dokud vám neřeknu, že máte přestat.”

No dobrá. Snapeovo nadržování tomu nafoukanci se nakonec stane nepříjemným pro všechny zúčastněné. Snape zjevně zapomněl, jak doslova umí Harry brát rozkazy.

A tak zatímco krájel, sekal a mělnil, Malfoy sem tam utrousil pitomou poznámku a Harry duchem nepřítomně pokyvoval.

Po hodině, místo aby šel za Hermionou, vyrazil za Malfoyem. Sebral mu tašku, až blonďák zmateně zaprskal. „Co to sakra je, Pottere?”

Harry mu věnoval sladký úsměv a laskavým hlasem, který se rozhodně nesl pěkný kus chodby, pravil: „Když jsi teď tak nešťastně zmrzačený, nemůžeš si přece dál nosit vlastní tašku, Malfoyi. A profesor Snape jasně řekl, že ti mám pomáhat, dokud neřekne, že mám přestat. Nepotřebuješ si před další hodinou odskočit? Jelikož máš tak strašlivě zraněnou dominantní ruku, vynasnažím se tě pořádně utřít.”

Všichni studenti v doslechu — a poslouchali všichni, i když se tvářili, že ne — se odvraceli a smáli se mezi sebou. Někteří si na Malfoye a jeho zarážky cestou i ukazovali.

Blonďákův obličej se semkl ještě víc než obvykle a zbarvil se do ošklivého odstínu červené. Na takovou barvu měl pleť. Což měl, bohužel, společné s Ronaldem Weasleyem.

Harry pak Malfoye následoval celé dopoledne, a jelikož blonďák nemohl použít hůlku — tím by dokázal, že je lhář a simulant — musel Harryho pozornosti snášet. A Harry šel všude, kam šel on. Tak blízko, že se druhý chlapec bál zajít na záchod, protože netušil, čeho všeho je Harry schopen.

U oběda ho povýšenecky pohladil po hlavě a naservíroval mu jídlo na talíř. A místo aby Malfoye nechal najíst se samotného, obstaral Harry i to — držel vidličku i lžíci a broukal na něj pochvaly při každém soustu.

„Pottere, co to provádíte?” dožadoval se Snape, který konečně přišel ke stolu zjistit, co se děje.

Harry se na něj rozzářil. „Dělám přesně to, co jste mi řekl, pane!”

„Mluvte k věci, chlapče!”

„Ale pane,” pronesl Harry s výrazem naprostého zmatení, který mu dodával dokonale nevinné vzezření, „na lektvarech jste řekl, že mám Malfoyovi pomáhat, dokud neřeknete, že mám přestat. Pochopil jsem to jako rozkaz chodit za ním a dělat mu náhradní ruku — vždyť bez pomoci nenapíše úkoly, nenakrájí přísady, neudrží příbor, neutře se ani se neumyje. Je v těchhle zdech prakticky bezmocný, pane! Nemůžeme přece nechat postižené trpět bez pomoci a já považoval za velice hezké, že jste s takovou pomocí přišel právě vy! Doufám, že odteď budeme školu zpřístupňovat všem lidem s postižením.”

A Harryho ztrapňující vysvětlení zjevně stačilo, protože Malfoy vyskočil na nohy, mrskl závěsem na ruku o stůl a zaječel: „JÁ NEJSEM BEZMOCNÝ! NEJSEM POSTIŽENÝ! RUKU MÁM SROSTLOU UŽ TŘI DNY! NECHTE MĚ BÝT!” A pro jistotu ještě zamával oběma rukama, aby se dokázal.

Jeho řev se setkal s mrtvým tichem. Právě se přiznal, že tři dny lhal o tom, že nemůže dělat úkoly ani pracovat v hodinách. Snape vypadal jako bouřkový mrak a Malfoy zrudl nanovo, jak mu konečně docvaklo, co provedl.

Mickey G. vstala od učitelského stolu a řekla: „Deset bodů Zmijozelu dolů a školní trest, pane Malfoyi. Tři dny — za tři dny práce, kterou jste se ulil. Pane Pottere, můžete ho nechat, ať se o sebe postará sám.”

„Ale profesor Snape mi ještě neřekl, že mám přest—”

„Můžete přestat!” zasyčel Snape a jeho pohled Harryho prakticky vyzýval, ať si zkusí odmlouvat.

Nuže — Harry měl pramálo pudu sebezáchovy, ale i on věděl, které bitvy stojí za to.

„Jistě, pane.”

A takhle se Harrymu podruhé v jediném týdnu povedlo zničit Malfoyovi den.

Přemítal, jestli by se to do konce týdne dalo stihnout i potřetí.

Po obědě měli první hodinu obrany proti černé magii s profesorem Remusem Lupinem. Vypadal utahaně — ne jako někdo, kdo by měl učit děti. Učení bylo stresující a on vypadal, že potřebuje dovolenou někde na pláži. Nejlépe do konce života.

Lupin dorazil až po nich a ukázal na velkou skříň na druhé straně učebny. Ta sebou náhle škubla a studenti šokovaně ucukli. „Naše první lekce je to, co je uvnitř té skříně,” pronesl muž klidně. „Odváží se někdo hádat, co by to mohlo být?”

„Bubák,” řekl jeden z nebelvírských, které Harry neznal. Věděl o něm jen to, že chodí s tím, co všechno vyhazuje do vzduchu a má až moc rád rum.

„Přesně tak, Deane! Dnes vás naučím, jak se bubákům bránit.”

Harry zvedl ruku.

„Ano, Harry?”

„Pane, nepočítají se mezi zvířata? Vím, že to nejsou bytosti — neměli by se tedy probírat v péči o kouzelné tvory?” zeptal se, zvědavý a trochu zmatený.

Lupin vypadal otázkou nadšeně a na jeho zjizvené tváři se usadil úsměv. „Dobrá otázka, Harry! Víte, bubáci se nerodí — v tom se velmi podobají mozkomorům a poltergeistům. Všichni tři se živí emocemi, byť každý jinými, a žádný z nich se nenarodil: vznikají tam, kde se emoce, která je pohání, nahromadí ve velkém množství. Jelikož je nelze zabít a nikdy se nenarodili, jsou amortální a dostali status ne-bytosti. Takže v péči o kouzelné tvory byste se o nich, technicky vzato, neučili.”

Paráda.

„A pět bodů Zmijozelu za inteligentní postřeh.”

Pěkné. Jeho první získané body mimo famfrpálová vítězství.

„A teď — kdo dokáže popsat, jak bubák vypadá?”

„To nikdo neví, pane,” odpověděla Hermiona a Harry sebou trochu trhl, protože ještě před okamžikem vedle něj nestála. „Berou na sebe podobu toho, čeho se dotyčný člověk bojí nejvíc. Právě to je dělá tak nebezpečnými.”

„Přesně tak! Pět bodů Nebelvíru, Hermiono.”

Lupin je naučil kouzlo na zvládnutí bubáka. Jelikož ho nešlo zabít ani zničit, musel být poražen smíchem. Pak buď uprchl, nebo se dal zabavit dost dlouho na to, aby ho člověk zamkl do něčeho a nechal tam, dokud se sám nerozplynul.

Zaklínadlo znělo Riddikulus. Představit si, jak se věc, které se bojíte, mění v něco směšného, a pak na bubáka seslat přeměňovací kouzlo — a to, co jste si představili, se uskutečnilo. Problém byl, že Harry nevěděl, čeho se bojí. Siriuse Blacka ne. Voldemorta ne — zvlášť po incidentu v Komnatě. Dokonce ani baziliška.

V jeho životě podle něj nebylo nic ani vzdáleně traumatizujícího. Koneckonců se naučil řešit si své problémy sám.

Lupin je vybídl, ať se seřadí a jdou jeden po druhém, a Harrymu došlo, že žádný hluboký strach mít nemusí — polovina jeho vrstevníků se bála věcí jako klauni a pavouci. Upřímně řečeno mu to zvedlo náladu.

Když přišla řada na Harryho, bubák se točil na místě a přeléval se barvami, jak se snažil najít něco, co by proti němu použil. Přelévání trvalo minutu a Harry se podíval po profesorovi, který vypadal stejně zmateně.

„Snad, Harry, nemáte vůbec žádné strachy?” zeptal se Lupin.

Pokrčil rameny. „Nevím jistě. Postrádám schopnost cítit stud, ale nemyslím, že bych kvůli tomu postrádal i schopnost cítit strach.” Bál se už dřív, tím si byl jistý. Ten požár na základce. Bolest, když na něj v prváku zaútočil Voldík — i když to byly situační věci.

Nakonec bubáčí flek zavřískl, vpálil zpátky do skříně a zavřel za sebou dveře.

„Tohle jsem ještě nikdy neviděl,” přiznal Lupin v úžasu.

Takže Harry byl divný. Bezva.

Halloween se přikutálel celkem rychle a letos byl konečně k něčemu — směli do Prasinek! Harry si v létě, když bydlel v Příčné ulici, vybral peníze a rozdělil si je na stejné díly, aby měl na každý výlet do Prasinek pevnou částku.

Jelikož si v životě nikdy nemohl nic dopřát a normální dětské zážitky začal sbírat až v jedenácti, rád si říkal, že si trochu rozmazlování zaslouží. Dokud se svými útratami nebude okatý, nebude to vypadat, že se chlubí bohatstvím.

Mezi tím, jak s majetkem nakládal on a jak s ním nakládal Malfoy, byl velký rozdíl. A Harry si na té propasti rád zakládal.

Hermiona básnila o knihkupectví, ještě než k němu vůbec došli. „Mají dokonce zásilkovou službu po sovách! Takže stačí předplatit si jejich katalog a můžu si objednávat ze školy, kdy budu chtít!”

„Jsem šťastný, že jsi šťastná, Miono.”

Medový ráj byl podle Harryho to pravé místo. Měli tam všechno, co si člověk mohl přát.

A právě tam narazil na nikoho jiného než Lenku Láskorádovou. Osobně o ní nevěděl skoro nic, ale znal mínění ostatních — a to nebylo, s výjimkou Ginny Weasleyové, nijak lichotivé.

Nikdy předtím se sice nepotkali, ale Harry si stejně nemyslel, že je v pořádku ji šikanovat. Takže když zaslechl partičku puberťáků vtipkovat, že „Střelenka Láskorádová” by byla „nejspíš mizerná v posteli”, možná je lehce proklel, aby měli pár dní růžové vlasy. Bylo to vlastně jednoduché kouzlo — ale znali ho jen zmijozelští, protože ho zmijozelský i vyvinul a nesmělo kolej žádným způsobem opustit. Kdo by ho vyzradil, toho by našli a potrestali.