Preklady fanfiction Harryho Pottera

8. část

„No, existují čtyři velmi dobré důvody, proč byste si mé stíhání měli rozmyslet,“ začal Harry. „Zaprvé, každá jedna z těch mrtvol byla označená jako smrtijed – to samo o sobě je ospravedlněním pro jejich zabití, spíše než pro jejich zajetí. Zadruhé, každý smrtijed musí zemřít, z důvodů, které za chvíli plně vysvětlím. Zatřetí, doslova mě nemůžete stíhat. Mám všeobecnou imunitu zahrnující všechny činy, které podniknu, až po doručení Voldemortova těla včetně, v souladu s ministerským nařízením č. 1996-695A. Začtvrté, a možná nejdůležitější… no, jak Brumbál dobře ví, jsem klíčovou osobou v porážce Voldemorta, a pokud proti mně budou podniknuty jakékoli právní kroky – sakra, pokud uvidím jediné negativní slovo kdekoli poblíž svého jména v tisku – pak vy všichni můžete táhnout k čertu a já si s radostí přečtu v australských novinách o tom, jak Voldemort dobyl Británii.“

Brumbál a Bonesová na Harryho šokovaně zírali. Brousek, který už tuto konkrétní řeč slyšel (a jehož náladu značně pozvedla hromada mrtvých smrtijedů), v ní poprvé nacházel humor.

„Je zřejmé, že jsem vás podcenil, pane Pottere,“ řekl Brumbál a masíroval si spánky. „Jak jste… nevadí, myslím, že to ani nechci vědět. Prosím, vysvětlete mi, proč musel každý smrtijed zemřít.“

„Jistě,“ souhlasil Harry. „Víte všichni o rituálu ohledně viteálů?“

Brousek a Bonesová zachmuřeně přikývli a Brumbál ztuhl a upřeně se díval Harrymu na čelo.

„No tak, pane profesore, je neslušné zírat,“ řekl Harry, pobavený jeho průhledností. „A nebojte se, už jsem vyloučil možnost, že jsem viteál. K jejich vytváření slouží velmi složitý a specifický rituál a ten nebyl proveden předtím, než Voldemort zaútočil na mou rodinu. Moje jizva a její spojení s Voldemortem je jednoduše důsledkem toho, že jeho smrtící kletba nepředvídaně reagovala s obětní magií krve, kterou vyvolala moje matka, aby ochránila můj život. Voldemort ve skutečnosti vytvořil jen jeden viteál, který jsem zničil před třemi lety.“

„Jak to víš?“ vydechl Brumbál. Velké tajemství, odhalené a zároveň zamítnuté prakticky jedním dechem. Jak by tedy mohl být Voldemort poražen?

„Bohužel, první věc, na kterou se mě zeptáš, ti říct nemohu. Ne dnes. Ne teď. Jednoho dne to poznáš… pusť to prozatím z hlavy, Albusi,“ odpověděl Harry radostně posměšně vážným tónem. Brousek a Bonesová nechápali význam těch slov, ale Brumbál vypadal, jako by ho někdo plácl mokrým hadrem, takže se domnívali – zcela správně –, že Harry mu vrací jeho typickou tajemnou pseudomoudrost. „Až budeš starší… Vím, že tohle nerad slyšíš… až budeš připravený, tak to poznáš.“

„Dobře, pane Pottere,“ povzdechl si Brumbál. „Ano, uznávám, že jsem se dopustil drastických chyb ohledně toho, jak jsem s vámi zacházel a jak jsem tento konflikt zvládl. Prosím, pokračujte.“

„Dobře, dobře, vezměte mi všechnu zábavu,“ bručel Harry, než se vrátil k věci. „Každopádně se Voldemort po svém prvním viteálu rozhodl přestat, protože se obával, že by opakované rozdělení jeho duše mohlo začít ovlivňovat jeho magické schopnosti. Přesto v jeho mysli neexistovalo nic takového jako příliš mnoho nesmrtelnosti, a tak přišel s jiným plánem. Konkrétně řečeno, svěřil vytvoření svého viteálu… Znamení zla.“

Brousek zalapal po dechu. „Nechceš snad říct-“

„…že důvod, proč si každý smrtijed musel vysloužit Znamení zla vraždou, byl ten, aby Voldemort mohl spojit jejich magii s jeho duší pomocí upravené formy rituálu viteálů, a tak udržet jeho duši na úrovni nesmrtelnosti, dokud by zůstal naživu alespoň jeden smrtijed?“ přerušil ho Harry a nějak se mu podařilo to všechno vyslovit jedním dechem. „Stručná odpověď: ano, víceméně.“

Brumbál se zhroutil do jedné z židlí naproti ministrovu stolu. „Takže Severus musel nevyhnutelně zemřít,“ zamumlal.

„Jo, trochu ironické, že?“ ušklíbl se Harry. „Vzhledem k tomu, jak jste mě pravděpodobně plánoval obětovat v domnění, že jsem viteál. Ale nebuďte moc smutný. Navzdory vašemu ​​neustálému a neuvěřitelně naivnímu ujišťování vám Snape nikdy nebyl doopravdy věrný. Možná vám někdy ukážu nějaké vzpomínky v myslánce, abych to dokázal.“

Brumbál zavřel oči a povzdechl si. Byl si jistý, že Harryho nabídku nepřijme.

„Nějak pochybuji, že by se pak cítil lépe,“ řekla Bonesová. Stejně jako mnoho dalších si vždycky myslela, že Snape měl být po Voldemortově prvním pádu poslán do Azkabanu, a vždycky se zlobila na Brumbálovo vměšování do případu… tím spíš, když od své neteře dostávala zprávy o jeho krutosti v Bradavicích. Určitě by netruchlila nad Severusem Snapem ani nad žádným jiným smrtijedem; ve skutečnosti ji Potterovo vysvětlení už zcela uspokojilo. „I když bych měla podotknout, Albusi, že – vlastně při mnoha příležitostech v průběhu let – jsem ti to sakra říkala.“

„Každopádně nechápu, co vám vadí na tom, že jsem zabil smrtijedy, kteří nebyli plnoletí,“ pokračoval Harry. „Vzhledem k tomu, jak jste byl ochoten rok co rok riskovat můj život, počínaje tím, že jste v listopadu uprostřed noci nechal batole na něčím prahu. Rozhodně si myslím, že jsme nad všechnu pochybnost dokázali, že si všichni podepsali vlastní rozsudek smrti, když někoho zavraždili, aby získali svá Znamení zla.“

Brumbál sebou trhl, když se ministr kouzel i ředitelka Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů prudce otočili a upřeně se na něj zadívali. Byl si jistý, že si s ním oba v blízké budoucnosti promluví a že to pravděpodobně bude mít významný dopad na jeho postavení ve Starostolci. Ačkoli Amelia i Rufus zdánlivě stáli na straně Světla, ani jeden z nich nebyl jeho přítelem ani spojencem a oběma vadilo – možná právem – to, jak mu jeho rozmanité pozice dávaly širokou politickou mocenskou základnu, kterou mohl využít k prosazování vlastních cílů.

„Souhlasím, pane Pottere,“ řekl Brousek. „Není žádný morální rozdíl mezi tím, jak vás celá naše společnost tlačí – nezletilého kouzelníka, který právě absolvoval NKÚ – abyste za ně bojoval, a tím, jak vy zabíjíte své protějšky, kteří přijali Znamení zla. Jediný funkční rozdíl je v tom, že vy jste zvítězil a oni prohráli. Albusi, Amelie, bylo by z naší strany pokrytecké odsuzovat pana Pottera za to, že podnikl nezbytné kroky, když ho k tomu donutila nečinnost naší společnosti.“

Vtom okamžiku Brumbál vstal a připravoval se k odchodu. Zjevně existoval limit, kolik toho dokáže spolknout najednou. Než otevřel dveře, otočil se k poslední poznámce.

„Pane Pottere, ohledně Voldemorta,“ řekl vážně. „Ať už máte jakýkoli plán… hodně štěstí. Doufám, že chápete, že všechno, co jsem udělal, jsem udělal ve snaze ho porazit.“

S tím Brumbál odešel a Amelia se také postavila s úmyslem odejít. Harry jí však pokynul, aby se znovu posadila.

„Paní ředitelko, můžete klidně zůstat; budu potřebovat jen pár chvil vašeho času a jsem si jistý, že pak se budete muset s ministrem na něčem domluvit,“ řekl Harry na vysvětlenou, což v Brouskovi i Bonesové vzbudilo naléhavý zájem. „Zítra ráno v sedm patnáct dorazím znovu do atria ministerstva. Přinesu s sebou tělo Toma Raddlea, známého také jako Lord Voldemort.“

„Myslíte tím…“ zašeptala Bonesová. „Už je to hotové?“

„Skoro,“ odpověděl Harry. „Mám ho ve své vazbě, zkamenělého a tak důkladně spoutaného, ​​že nemůže uniknout… a i kdyby se mu to podařilo, okamžitě ho zabijí stráže, které jsem u něj nechal. Popravím ho smrtící kletbou, jakmile odsud odejdu.“

„Držel jste si Pána zla v záloze, pro případ, že bychom proti vám zakročili za zabití smrtijedů?“ ujistil se Brousek, který už znal odpověď. V duchu na něj Potterovy manévry velmi zapůsobily, nemluvě o tom, jak ho potěšilo, že Voldemort je prakticky mrtvý. V duchu si poznamenal, aby se Potterovi nikdy nepletl do cesty.

„Ano,“ řekl Harry bez obalu.

„Mám připravený záložní plán. V případě, že se nevrátím do dnešní půlnoci, dá jistá osoba Voldemortovi mandragorový doušek a propustí ho, takže by znovu začal zabíjet. Nemohl jsem riskovat, že se ministerstvo obrátí proti mně.“

To samozřejmě nebyla tak úplně pravda; Harry by Voldemorta nikdy neosvobodil a nikdy by nepřipustil, aby se Krátura mohl přiblížit k mandragorovému nápoji ze strachu z nějaké „nehody“, která by vedla k jeho „neúmyslnému“ propuštění. Byl však připraven použít Pána zla jako vyjednávací nástroj pro případ, že by se proti němu ministerstvo obrátilo. Byl naprosto spokojený s dojmem, který dokázal vzbudit, totiž že by si s ním ministerstvo nemělo zahrávat.

„V každém případě,“ pokračoval věcně. „Reportéři budou nevyhnutelně chtít vědět, jak jsem zabil Voldemorta a smrtijedy. Řeknu jim, že způsob je tajný a musí tak zůstat; chci, abyste oba oficiálně potvrdili, že jsem vám svou metodu vysvětlil k vaší spokojenosti a že zůstane tajná pro použití proti budoucím Pánům zla. Pěkné a neurčité, a možná to bude pro budoucí Pány zla trochu odstrašující.“

„V podstatě se prostě nechcete proslavit používáním smrtící kletby,“ shrnula Bonesová, když Harry přikývl. „Pochopitelné. Souhlasím, zvláště když to pravděpodobně bude fungovat jako jakýsi odstrašující prostředek; lidé si budou myslet, že pokud existuje nějaká tajná magie, která by mohla porazit nejstrašnějšího Pána zla, jakého pamatujeme, pak by se dala znovu použít.“

Brousek souhlasně přikývl a už nebylo moc co dodat. Harry vyšel z místnosti, zamířil do atria a přenášedlem se vrátil do Tajemné komnaty.

xxx

…bude mít moc, o které Pán zla neví…

No, to se dalo docela snadno zařídit.

„Zapomeň!“ zvolal Harry a vrhl Paměťové kouzlo přímo na Voldemortovo čelo. Vzpomněl si na Lockharta a na to, jak jedno kouzlo nestačilo. Místo toho se soustředil na odstranění všeho… každé vzpomínky, každé myšlenky, každého pocitu. Stříbřitě bílé světlo – přesná barva paměťových vláken – vzplálo mezi špičkou Harryho hůlky a Voldemortovou hadí tváří, než zmizelo a zanechalo po sobě jen jasnou skvrnu v Harryho zorném poli a Voldemortův prázdný, zkamenělý pohled.

Čistě pro potvrzení se Harry pokusil znovu použít na Voldemorta nitrozpyt… jen aby zjistil, že v jeho mysli nic nezůstalo. Paměťové kouzlo bylo úspěšné. Temný pán doslova nic nevěděl; prakticky jakákoli moc by splňovala podmínky proroctví. Pouze jedna se však zdála správná, úplná.

„Pojďme uzavřít ten kruh, Tome,“ řekl Harry vážně a stoupl si nad svého ležícího nepřítele. Držel svou hůlku – z cesmíny s fénixovým perem, jedenáct palců dlouhou, pěknou a pružnou – namířenou přímo na Voldemortovo čelo, nad jeho pravé oko… kde měl Harry jizvu. „Zpátky k tomu, jak to všechno začalo.“

„Avada Kedavra.“

Tajemnou komnatu ozářil oslepující zelený záblesk.

xxx

„Harry!“

…

„No tak, Harry, vstaň!“

„Uhmh,“ zamumlal Harry.

„Harry, pojď, všichni na tebe čekají!“

Harry se se zamručením posadil.

„Všechno nejlepší k narozeninám!“ zvolal Sirius radostně a široce se usmál. „Vzhůru a do toho, Harry!“

Je mi šestnáct.

Není to tak dávno, co si byl jistý, že tak dlouho nepřežije. Samozřejmě, potom se mu povedlo zabít Voldemorta, takže svět se před ním v podstatě otevřel dokořán.

I když by bylo fajn dál spát.

Harry se na Siriuse nespokojeně zamračil.

Kdyby pohledy mohly zabíjet…

Sirius byl mile překvapen, když se dříve rozespalý oslavenec rozesmál.

„Co je na tom tak legračního?“

PA: Dostala jsem spisovatelský blok ohledně svého jiného příběhu, hlavně proto, že mě od psaní neustále něco rozptyluje. Říkala jsem si, že napíšu další jednorázovou povídku, která mě měla dostat zpět do psacího rozpoložení. 

Na tohle myslím už nějakou dobu; vždycky mi připadalo divné, že Tom Raddle – jakkoli zoufale toužil po navázání spojení mezi sebou a Salazarem Zmijozelem – nevypěstoval armádu bazilišků. Mohl mít baziliška střežícího každý viteál, nebo dokonce baziliška ve viteál přeměnit; bylo by to lepší než Nagini – která je prostě jen velký had – protože baziliškové jsou odolní vůči většině kouzel a zdají se být biologicky nesmrtelní (to znamená, že neumírají stářím).

„Neuvěřitelně důležitá fakta o bazilišcích“ nejsou kánonem, ale bylo potřeba vysvětlení, jak se Zmijozelovi a Raddleovi podařilo přežít déle než asi sekundu poblíž baziliška.

Upřímně řečeno, původně jsem to chtěla napsat v 8 000 slovech a vypadalo to, že by to bylo možné, protože prvních 5 000 jsem jela jako stroj (přiznávám, že jsem byla v té době docela nabuzená). Pak jsem začala přemýšlet o jiných věcech – například o tom, jak se Harry snaží něco získat zajetím nebo zabitím smrtijedů a Voldemorta – a věci se trochu vymkly kontrole.

Komentujte!