Preklady fanfiction Harryho Pottera

5. KAPITOLA NEŠŤASTNÉ VÁNOCE A CHAOTICKÝ NOVÝ ROK

O Vánočním ránu mě nevzbudí nikdo jiný než Hugo. Na chvilku zapomenu, co je za den, ale když ho uvidím, jak drží malou krabičku zabalenou ve zlatém papíru, všechno se mi spěšně vrátí. Je Štědrý den a vůbec nic není tak, jak by mělo být. Táta mě nenávidí, máma s tátou se nenávidí navzájem a já nenávidím všechny – kromě Huga. To je docela obrat, když o tom tak přemýšlím.

 Hugo vypadá trochu nešťastně, téměř, jako by mě hrozně litoval. Přeji si, aby tomu tak nebylo, je zkrátka zvláštní, že se chová, jako by se staral i o něco jiného než o svou oblíbenou heavy-metalovou skupinu "The Death Metal Eaters".

"Veselé Vánoce," řekne a podá mi malý balíček.

 "Děkuju, Hugo," usměji se a otevřu ho. Je to krásný náramek, stříbrný, s mnoha malými přívěsky, které na něm visí, včetně psa, jelena a vlkodlaka – tři Pobertové, o kterých nám bylo roky vyprávěno. Pevně Huga obejmu.

"Prý nosí štěstí," řekne Hugo, jeho hlas je tlumený mým pevným objetím.

"Je krásný, děkuji."

Hugo se vymaní z mého objetí a řekne mi, abych vstala a šla dolů. Rozhodla jsem se, že se nemůžu celý den schovávat ve svém pokoji, že život jde dál a bez ohledu na to, co se stane, budu donucena jít do Doupěte a čelit celé rodině a Scorpiusovi Malfoyovi.

Když přijdu dolů, máma s tátou už jsou vzhůru, i když ani jeden z nich nemluví. Hugo si sedne ke stromečku a otvírá dárky. Dokonce i on cítí, že dnes nemá právo být černou ovcí rodiny. Připojím se k němu a otevřu několik svých dárků, ale dělám to mechanicky, stejně jako Hugo. Obvykle to děláme jako rodina, ale máma ani táta nevypadají, že by měli zájem. Jsou v kuchyni, zatímco my v obýváku a snaží se vyhnout nepříjemnému tématu mého těhotenství.

Už toho víc nesnesu. Jakmile přijdu do kuchyně, máma s tátou se přestanou tiše hádat. Máma se na mě slabě usměje (opravdu slabě), zatímco táta si mě nevšímá.

"Mohli bychom se pro dnešek chovat normálně?" zeptám se. "Jsou Vánoce."

Máma přikyvuje, ale táta mlčí.

"Rone," upozorní ho máma. "Má pravdu."

"Klidně," řekne. Silně připomíná Huga, když má tu svou náladu.

"Jen zkusme mít pěkné Vánoce," řekne máma. "S tímhle se můžeme vypořádat jindy."

Táta pořád mlčí.

"Ronalde!"

"FAJN!" zakřičí a vyřítí se z kuchyně.

"I tobě krásné Vánoce!" zakřičím za ním.

Jsem tak šťastná za čas, který strávíme v Doupěti. Tady můžu uniknout tátovým smrtícím pohledům, máminým zklamaným povzdechům a Hugovým soucitným pohledům. Máma mě předtím, než vejdeme, ujistí, že táta nikomu neřekne ani slovo o mém těhotenství, takže můžu být v klidu. Dobře, být v klidu tak moc, jak je to možné. Což v těchto dnech není moc.

Delacour-Weasleyovi už jsou tady (je mnohem jednodušší nazývat je takto, protože Weasleyů je tu víc než dost), což znamená, že je tu Dom, s kterou musím mluvit. Johnson-Weasleyovi dorazí krátce po nás, Smith-Weasleyovi o trochu později (to se u strýčka Percyho nestává) a jakmile dorazí strejda Charlie, je třeba čekat už jen na Potterovi.

Přijedou a všechny polibky a úsměvy z mé strany jsou falešné. Harry mě obejme a spolu s mými vánočními dárky mi podá i pár galeonů – má sklon mě rozmazlovat, protože jsem jeho kmotřenka. Naproti tomu, Teddy je jeho kmotřenec a já ho nikdy neviděla podstrkovat mu galeony. Možná to tak dělal, když byl Teddy mladší.

Nebylo by zkrátka roztomilé, kdyby se kmotřenec a kmotřenka Harryho Pottera vzali? Nebo je to nějaký druh incestu? Nemyslím si, že je – radši si o tom něco přečtu.

"Veselé Vánoce," slyším za sebou hlas. Otočím se čelem ke Scorpiusovi, který se tyčí nade mnou a já jsem tak šokovaná, že se mnou mluví (zase), že jediné, co dokážu říct je "ano".

V klidu.

"Ehm, myslela jsem Veselé Vánoce," řeknu hloupě. Ale pochybuji, že mě slyšel, protože on a Al se už vlekli do obýváku.

"Veselé Vánoce, Zrzko!" zakřičí James z opačné strany kuchyně a všichni rudovlasí se na něj podívají – což je v podstatě každý.

"Veselé Vánoce všem Zrzkám!" zvolá.

Do oběda je to celkem pěkný den. Hlavně, protože jsem se vyhýbala mámě a tátovi. Táta chodí kolem s obličejem, jako by mu někdo nakopal prdel, a když se ho někdo zeptá, co se stalo, vymlouvá se, že se necítí dobře.

James s Alem právě teď diskutují se strejdou Charliem o famfrpálových taktikách. Strejda Charlie byl kapitán Nebelvírského famfrpálového družstva, když byl v Bradavicích, takže za ním Al a James chodí pro radu ohledně svých vlastních týmů (Nebelvír a Zmijozel, samozřejmě). To je celkem divné, vzhledem k tomu, že jejich táta byl také kapitánem famfrpálového družstva a jejich máma hrála za národní tým. Ale myslím, že děti zkrátka nerady přijímají rady od svých rodičů. Je mnohem stylovější požádat o radu chlápka, který si na živobytí vydělává chytáním draků. Tak na půl poslouchám strýčka Charlieho plánovat různé pozice chytače, když Dom prudce vtrhne do pokoje a praští sebou na pohovku vedle mě.

"Rose, musím s tebou mluvit," řekne Dom. Vypadá opravdu nadšeně.

"O čem?"

Vezme mě za zápěstí a vtáhne do předsíně. Sedneme si na schody a ona nadšením poskakuje nahoru a dolů.

"Neuhádneš, s kým jsem se dala dohromady," zaksichtí se.

"S kým?" zeptám se a začínám být taky vzrušená. Jsem drbna.

"Hádej," říká.

"Mmm… och, je to Peter Hannigan?" ptám se.

"Ani nápad!"

"Simon Longbottom?"

"Ou, ne!"

"Simon je hodný kluk," řeknu, ale je mi ho líto, protože je trošku divný. Ale máma mě naučila být k němu milá, protože jeho táta je rodinný přítel.

"Hádej dál!"

"Nevím… jedno ze Scamandrových dvojčat?"

"Rose, je jim čtrnáct! Nikdy to neuhodneš!" řekne rozhořčeně. "Můžu ti to říct?"

"Jasně!" řeknu.

"Dobře… je to Scorpius!"

Takže ona je ta holka, o které předtím mluvila Lily. Cítím se trochu omámeně. Jsou jím přitahovány VŠECHNY mé dívčí příbuzné?

"Řekni něco!" zvolá Dom.

"Já… musím… jít… někam," řeknu a uteču do kuchyně a ven zadními dveřmi.

Cítím v očích slzy a ani nevím proč. Nemám právo být rozrušená, ne skutečně. Já a Scorpius nejsme spolu nebo někdy byli nebo někdy budeme. Je to jen divné, předpokládám.

Celá tahle zatracená situace je špína! Sedím venku (ve sněhu, měla bych poznamenat), vyplakávám si oči kvůli klukovi, kterého ani nemám ráda! Moje emoce jsou tak křehké, že v poslední době pláču kvůli všemu. Ve skutečnosti jsem opravdu plakala jen jednou, když náš pes Tichošlápek minulý rok zemřel. Dohromady jsem se naplakala asi týden.

Díkybohu, Dom mě nenásledovala ven z domu, ale zdá se, že někdo jiný zaregistroval moje rychlé odběhnutí. Teddy kráčí ke mně, vypadá hodně ustaraně. Dnes má modré oči a krvavě červené vlasy, ale jeho rysy obličeje jsou stejné jako vždycky.

"Ahoj, Rosie," řekne sladce. Sedne si vedle mě na zasněženou lavičku.

"Teddy, proč jsem se ráno obtěžovala vůbec vstávat?" zasténám.

"Co se stalo?"

"Všechno!" zafňukám. "Máma a táta vědí, že jsem… ty víš... a teď mě táta nenávidí, máma je hrozně… zamyšlená a divná a tak, Hugo je momentálně strašně přátelský a… a… Dom teď chodí se Scorpiusem!"

Teddy položí svou paži kolem mě, aby mě uklidnil, ale donutí to běžet mé srdce asi stokrát víc rychleji než normálně.

"Rosie, jsem si jistý, že není pravda, že tě tvůj otec nenávidí. Pravděpodobně je kvůli tobě jen znepokojený, to je všechno. A je dobře, že máma a Hugo jsou klidní, ne? A… odkdy Dom chodí se Scorpiusem?"

"Já nevím. Před pár minutami mi to řekla. Nic není tak, jak má být, Teddy. Jsem naprosto oddělaná."

Teddy pár minut mlčí, ale myslím, že se mnou tajně souhlasí, jen to nechce říct. Můj život skončil dřív, než začal. Jak moc je to smutné? Teddy to ví. I táta to ví.

"Proč se staráš, jestli Dom chodí se Scorpiusem?" zeptá se Teddy.

Potom si to uvědomím – Teddy neví, že Scorpius je otcem. Čert, aby to vzal.

"Scorpius je otcem," řeknu.

I když Teddy vypadá novou informací zaražený, neříká nic a já jsem za to vděčná.

"Život by byl o tolik jednodušší, kdybych se vrhla z útesu," řeknu. Pravděpodobně jsem trochu dramatická.

"Podívej, Georgi Bailey, nenuť mě použít "Život je krásný"," řekne Teddy. Zasměji se – je to ten nejlepší film všech dob. Věřím, že si to Teddy pamatuje.

Vezme mě zpět dovnitř, když zjistí, jak moc se klepu. Díkybohu, nikdo jiný nevypadá, že by si všiml, že jsme byli pryč, protože jinak bych musela čelit otázkám typu, proč jsem seděla venku ve sněhu a plakala. Přinejmenším mám Teddyho – je jediná hvězda na mé zamračené obloze. A možná někdy zjistí, jak moc strojená moje sestřenice Victorie je, opustí ji a vezme si mě.

A možná se někdy nějaký zatracený červotoč stane ministrem kouzel.

"Večeře je připravená!" zavolá babička a všichni usedneme kolem stolu v přecpané kuchyni v Doupěti. Musím se vyhnout Scorpiusovi, Lily a Dom, tak si sednu mezi Jamese a Teddyho. Zrovna je to trochu nechutné – Teddy a Victorie se drží pod stolem za ruce. Myslím, že můžu mluvit jen s Jamesem…

"Zmáčkni mi prsty!"

Panebože, proč jsem se narodila do blázince? Udělala jsem něco v minulém životě, že si zasloužím tohle?

Byla jsem HITLER???

Fred se hystericky směje Jamesovu "zmáčkni mi prsty" vtipu. Opravdu, Jamesovi je osmnáct, začínám si dělat starosti, jestli nemá nějakou mentální poruchu. Ale když se o tom zmíním strejdovi Harrymu, jen se tomu zasměje. Oh, dobře, možná je jen ve fázi popření.

Večeře je úžasná, tak jako každý rok. Jídlo by stačilo na nakrmení dvou armád – krocan musí být na steroidech nebo na něčem takovém, měli byste vidět tu velikost. Okolo něj brambory na šest způsobů, libová šunka, brusinkový kompot, nádivka, zelenina – ale hádejte co? Nemám hlad. Vlastně se mi z vůně těch jídel dělá špatně.

"Anglie je venku z Poháru pěti národů, věřila bys tomu, Zrzko?" říká mi James, velký kus brusinkového kompotu mu visí v koutku úst.

"Myslím, že budu zvracet," zvolám a uteču nahoru do koupelny. Když odcházím, slyším Jamese říct: "Já vím, je to absurdní."

Slyším mámu, když přijde nahoru a tiše zaklepe na dveře. Před tím, než jí vůbec řeknu, ať vejde, otevře dveře. Klečím na zemi před záchodem, slzy mi stékají po tvářích. Máma mě vytáhne nahoru a posadí na kraj vany. Vykouzlí sklenici vody, kterou si vděčně vezmu.

"Všem jsem řekla, že máš podrážděný žaludek," řekne máma mdle.

"Děkuji," řeknu.

Ticho.

"Mami… táta mě nenávidí?"

"Ne," řekne, ale je těžké poznat, jestli říká pravdu. "Je jen v šoku."

"Promiň, že jsem zničila Vánoce."

"Už přestaň, Rose!" ztratí máma nervy. "Přestaň s těmi směšnými omluvami! Hotovo, ano? Omlouváním se nic nezmění! Snažila jsem se být chápavá a nápomocná, ale už jsem na pokraji svých možností!"

Přikývnu a opovrhuji sama sebou, začnu plakat ještě víc. Ale máma mě neobejme ani neregistruje moje slzy, jen strnule sedí na kraji vany. Po pár minutách se zvedá a bez jediného slova odchází a opouští koupelnu. A já ze sebe nemůžu setřást pocit, že to není jen můj život, který jsem zničila.

Příští týden se mi chce stočit do klubíčka a umřít. Většinu svého času strávím ve svém pokoji děláním úkolů, když je už mám všechny hotové, tak se začínám učit na své závěrečné zkoušky. To mě oficiálně udělá největším ztroskotancem v Bradavicích. Ale je mnohem snazší zůstat ve svém pokoji, z cesty rodičům, protože se díky nim cítím, jako bych spáchala nějaký neodpustitelný čin pokaždé, když se na mě podívají.

Dom mi tento týden volala každý den. Od incidentu o Štědrém večeru si celá rodina myslí, že mám nějakou nemoc, takže se ke mně chovají obzvlášť mile – kromě mých rodičů. Jeden den přišel i Teddy s Victorií a já si nemohla pomoct, ale přála jsem si, aby strejda Bill nikdy nepotkal Fleur Delacourovou. Potom by Teddy ani Scorpius nerandili s Delacour-Weasleyovými (protože by neexistovali) a já bych se nechtěla zahrabat pod zem pokaždé, když švihnou svými dlouhými, vílími vlasy do mého obličeje. Proč máma musela být zavšivená u mudlů narozená? Není na nich nic zvláštního. Dom a Victorie měli prababičku vílu, to znamená, že jsou úplně úžasné a skoro každý kluk na světě s nimi chce chodit. Teddyho máma byla metamorfomág, což znamená, že je taky jeden, takže si může vybrat stupeň své pohlednosti. Co mám já? Ach ano, suché, huňaté, zrzavé vlasy a pár pih na nose. Hurá, otevřete šampáňo!

Večer na Nový rok máma oznámí mně a Hugovi, že jdeme na noc k strejdovi Harrymu a tetě Ginny. Mají nějakou velkou párty a pozvali prakticky všechny, koho znají. Dům Harryho a Ginny je obří (mluvíme o třech patrech, nepočítaje sklep a půdu). Vždycky jsem milovala návštěvy u Potterů. Ani ne proto, že je dům tak úžasný, jako spíš, že je u nich vždy co dělat. To je pravděpodobně proto, že tady žijí James a Al – Harry je nazývá novými Poberty. Je známo, že vyhodili do vzduchu ložnici, což je důvod, proč už je Harry nenechává ve stejném pokoji. I když tam jsou hosti, kteří zůstávají přes noc. Al byl posledně velmi blízko, aby ztratil končetinu.

Přijeli jsme na Chez Potter okolo půl deváté a dům už byl přeplněný lidmi, které jsem nikdy předtím neviděla. Je tu pár Bradavických studentů a jeden učitel, profesor Longbottom. Samozřejmě, že mimo školu mu říkáme Neville. Bylo by divné, kdyby Hugo říkal svému kmotrovi "profesore Longbottome". Je tu také plno lidí z ministerstva. To je tam, kde strýc Harry, máma a táta pracují. Je tu jeden chlápek, McLaggen, je asi stejně starý jako máma a táta, ale nikdo nevypadá, že by ho měl moc rád, ani Harry a Ginny. Proč je tady jde kompletně mimo mě. Možná to byla jedna z těch trapných situací, kdy zvali lidi na párty a on zrovna vešel, takže ho museli pozvat taky. Podle ošklivých pohledů, které po něm střílel táta, soudím, že právě to se stalo. McLaggen byl v minutě docela opilý a mrkal na mamku – jsem si jistá, že jsem ji předtím viděla o něm vtipkovat.

Páry jsou tu dnes v noci v domě Potterů běžné, skoro jako pohlavní choroby mezi prohnanými Havraspáry. Teddy a Victorie jsou ohavně nechutní jako vždycky – nemluvil se mnou od doby, co jsem přišla, kromě "Nazdárek, Rosie!", když jsem vešla. A teď se Dom a Scorpius stali tak hroznými jako oni. Dom mi zamávala, když jsem přišla – skutečně jen zamávala a pak na zbytek noci zmizela se Scorpiusem. James a Fred ukecávají McLaggenovy dcery (kterým je asi kolem dvaceti, takže kluci nemají šanci) a dokonce i Molly má koho políbit až hodiny ukážou půlnoc! Ano je mu asi čtrnáct a ano silně se zakoktává a ano je jak prskavka, ale je to lepší než nic, že jo?

Možná bych si měla jít koupit nějaké kočky a Nový rok strávit s nimi.

Okolo třičtvrtě na dvanáct má zlost dosáhla vrcholu. Je tu ten čas, kdy dospělí (a James a Fred) jsou mírně opilí, lidé začínají být vzrušení ohledně odpočítávání a začínají hrát šarády – jinými slovy, je čas, abych šla a schovala se v Alově pokoji. Ani neklepu, ale okamžitě toho lituji, protože v pokoji je Scorpius… zapomněla jsem, že tu zůstává. Jak jsem, sakra, mohla tohle zapomenout?

"Och, ehm, promiň," zamumlám.

"To je v pohodě," řekne. "Jen jsem si chtěl vzít něco ze svého kufru."

Rozpačitě přikývnu. Sáhne do kufru a vytáhne svetr s písmene "S" vepředu a obleče si ho. Je divné, že babička udělala k Vánocům i jeden pro něho. Je trochu smutné, že ho nosí. Já obvykle dám svůj skupině bezdomovců, kteří žijí dole u koryta řeky. Mají mezi sebou nejméně dvanáct weasleyovských svetrů. Kdyby jen babička věděla.

"Bavíš se?" zeptá se.

"Jasně, tam dole je to samá legrace," řeknu sarkasticky. Zasměje se… no vlastně, nebyl to skutečný smích. Naklonil hlavu na stranu, usmál se a vydal "pfft" zvuk. Je to trochu divné.

"Takže ty a Dom…" řeknu.

Proč jsem právě, sakra, řekla ten kousíček věty?

"No, jo," řekne a prohrábne si své blonďaté vlasy. "O tomhle…"

"To neřeš," řeknu rychle. Nechci, aby si myslel, že jsem jakkoli rozrušená tím, že je s mojí sestřenicí – ačkoliv jsem.

"Chtěl jsem o tom s tebou mluvit," řekne, ale já vím, že lže.

"Nech to být," řeknu. "Jako bychom spolu vůbec někdy mluvili."

Jen na mě nadzdvihl svoje obočí.

"A to je moje chyba?" řekne rozčíleně.

"To jsem nikdy neřekla."

"Naznačuješ to," zamumlá.

"Ty jsi byl ten, co mě ignoroval po…" nedořeknu. Ví, co myslím.

"Co?" řekne nevěřícně. "Já ignoruju tebe? Ty jsi byla ta, co řekla: 'óóó, nesmíme to nikomu říct!'"

"Dobře, takže za prvé, takhle jsem nemluvila," zareagovala jsem na jeho hodně špatnou, vysoko položenou napodobeninu mě. "A za druhé, myslela jsem, že jsi toho litoval, vzhledem k tomu, že jsi byl opilý, když… se… to stalo!"

"No, ale já nelituji ničeho! Nebyl jsem tak opilý, ty to víš. Děláš, jako bych tě nikdy neměl rád."

"No… ehm…" koktám. "To je…"

"Takže, ty lituješ toho, co se stalo?" ptá se.

ANO.

Dobře, možná ne úplně. Ale nepoužít ochranu je velká chyba!

Měl mě rád?

Před tím, než jsem mohla odpovědět…

Jeho rty jsou na mých. Jak se to, sakra, stalo? Ach Merline, má tak hebké rty! Ruce si položím okolo jeho krku a jeho ruce jsou opatrně a těsně na mém pase, jako by čekaly na pravý okamžik, aby se mohly posunout nahoru nebo dolů. Moje srdce se vydalo na závod… musí cítit, jak zuřivě bije, naše těla jsou tak blízko u sebe. Přitáhne si mě ještě blíž a polibek je mnohem vášnivější než předtím. Moje ruce se potulují v jeho blonďatých vlasech – jsou tak hedvábné a jemné… zajímá mě jaký používá kondicionér.

Není vhodná doba, Rose!

Po pár momentech se polibek stane klidnějším, ale nezastaví se. Odtrhli jsme se jeden od druhého, ale pouze na pár sekund, než jsme se vrátili k líbání, jako by na tom závisel náš život… jako by na světě nebyl nikdo jiný… jako by tady nebylo padesát opilých idiotů, kteří dole hrají šarády a křičí: "Film! Dvě slova!"

Jsem to jen já a Scorpius… jako minule. Až na to… že to není jen Scorpius a já.

A co Dom?

Odtlačím ho od sebe, naše rty jsou červené a napuchlé a myslím, že jsme oba dva ještě trochu šokovaní z toho, co se právě stalo.

"A co Dom?" zašeptám, ruku mám přes ústa. Jsem zhrozená tím, co jsem právě udělala. Jeho oči se rozšíří pochopením.

"Rose… já…"

"Jen běž," řeknu. "Než uděláme něco hloupého."

Vypadá, že chce říct něco dalšího, ale jsem napůl vděčná a napůl zklamaná, když bez jediného slova odejde. Kdyby zůstal o chvíli déle, vím, že bychom se zase líbali, jako pár idiotů.

5…4…3…2…1! Šťastný Nový rok!

Sedám si na Alovu postel, až příliš osamocená, zatímco dole se slaví Nový rok. Zajímá mě, jestli si někdo všiml, že tam nejsem. Někdo asi ano, protože Alovy dveře se otevřou a vejde…

Scorpius.

Po tom všem se nevrátil zpátky dolů, aby byl s Dom. Přijde k Alově posteli, vezme mou rukou a vytáhne mě do stoje. Potom se nahne dolů a políbí mě tak hluboce, že dokonce zapomenu, že mám nějakou sestřenici, která se jmenuje Dom.

"Šťastný Nový rok, Rose," zašeptá, když se oddělíme.

"Běž," řeknu. V očích cítím slzy. "Prosím."

A tentokrát skutečně odchází.