Preklady fanfiction Harryho Pottera

„No?“ pobídla ho k odpovědi a snažila se nerozesmát se nahlas, když sledovala jeho čím dál víc zahanbený výraz. „Ty sis myslel, že si toho nevšimnu?“ rýpla si ještě sadisticky.

Pak nevěřícně přimhouřila oči. On se vážně červená... Je sladkej...

Popravdě řečeno se na něj nezlobila, nedovedla si Lucii představit pod jiným jménem, dokonale se k ní hodilo.

„Víš... Já...“ Těkal očima všude kolem, jen aby jí nemusel pohlédnout do tváře. Trochu našpulil ústa, když se snažil vymyslet nějaké přijatelné vysvětlení. „Chtěl jsem udělat radost matce...“

Bleskl po ní rychlým pohledem, aby zjistil, jak na ni jeho odpověď zabrala. Ještě pořád v něm byly zbytky provinilosti, i když už se pomalu vytrácely. Místo ní se mu do očí vkrádaly jiskřičky veselí.

„Tobě se to jméno nelíbí?“ rozhodl se ji provokovat.

„Nelíbí? Nelíbí!“ vykřikla na oko rozhořčeně. „Malfoyi!“ vyprskla jeho jméno jako nadávku, přesně jako za starých dobrých časů, kdy ještě chodili do školy. Ale pak zcela nedětsky se svůdným pohledem dodala: „Za to mi zaplatíš...“

Odpovědí jí byl jeho ďábelský úsměv, když se k ní přibližoval.

„S největší radostí...“ ujistil ji.

Zastavil se těsně před ní a se zatajeným dechem přejel teplou dlaní nahoru po její paži.

„A ať tě ani nenapadne se zase odtahovat... Jestli se jen pohneš, přísahám, že tě uškrtím...“ přikazoval jí ochraptělým hlasem, ze kterého jí přejel mráz po zádech. Zatajil se jí dech a místa, na kterých se jí dotkl, nepřestávala jemně brnět. Jako by se jí tam stále dotýkal, i když jeho dlaň už dávno laskala její štíhlý krk.

Jeho dech ji hřál na tváři a čechral vlasy.

„Myslíš, že jsem z kamene?“ zašeptal jí přímo do ucha, než se do něj něžně zakousl.

V tu chvíli se s ní místnost zatočila a kolena by jí podklesla, kdyby se ho pevně nechytila kolem krku. Přitiskla se k němu celým tělem, jakákoli vzdálenost byla v tu chvíli pro ni příliš velká a příliš nepřípustná. Už mezi nimi nechtěla cítit žádné překážky. Rukama zajela pod jeho bavlněné triko, aby mu ho pomohla svléct. Potřebovala ho vidět. Hned.

Jako z dálky slyšela temné hřmění a zvuk deště, bijícího do oken domu. Byla ráda, že bouře neřádí jen v jejím těle. Skoro se svých ze řetězu utržených pocitů bála, v posledních letech na ně nebyla zrovna zvyklá.

Tak dlouho jí chybělo jeho objetí, že ji síla jejich vášně překvapila. Připadala si, jako by dostala pěstí tvrdě přímo do břicha. Vydávala ze sebe toužebné steny, které se změnily v temný vzlykot, když ji poprvé políbil na ústa. Jako by spolu byli takhle poprvé, byla tak vzrušená, že měla pocit, že omdlí.

„Draco,“ vydechla zalykavě, neschopná se ovládat. Jen nechávala své ruce i ústa znovu prozkoumat to tělo, které kdysi tak důvěrně znala.

„Co to...“ vypravila ze sebe zklamáním, když se od ní náhle odtáhl.

Pohled na něj, jak stojí před ní s rozcuchanými vlasy, ústy nateklými od jejích polibků, svlečeného do půli těla, ji málem srazil na kolena.

S uspokojením si všimla dobře viditelných zarudlých míst na jeho krku a hrudi, které mu před chvilkou způsobila ona sama.

„Jdeme nahoru,“ řekl zastřeným hlasem, který skoro ani nepoznala a kývl bradou směrem ke dveřím. „Chci tě v posteli...“ vysvětlil jí chraplavě, zatímco ji hltal očima. Sledoval její vlasy, ze kterých před momentem skoro nemohl rozplést prsty a které házely po pokoji zlaté odlesky v lichotivém světle svíček. Provokativně našpulená ústa a tváře jemně poškrábané od jeho rašícího strniště. Oči, ve kterých se zrcadlila jasná výzva.

A ten diplomatický úsměv, když šetrně odpovídala: „Já ti seru na nějakou zatracenou postel, Draco Malfoyi...“

Jako sama Máří Magdalena překonala vzdálenost mezi nimi a stáhla ho na zem. Netrpělivě mu pomáhala se svlékáním kalhot i s rozepínáním svého hábitu.

Žhavá touha ji zevnitř rozpalovala doběla. Sotva byla při vědomí, když se nad ní vztyčil, opřený jen o silná předloktí a měla pocit, že nahlas vykřikla, když ucítila pokožku jeho břicha na svém.

Bezhlavě ho líbala všude, kam dosáhla a na oplátku se sama nechala líbat. Hromy a blesky za velkými okny jen doplňovaly atmosféru toho okamžiku, když se jejich těla po šesti letech znovu setkala.

„Miluju tě...“

Nevěděla, jestli ta slova vyslovila ona nebo on, ale bylo jí to jedno, v tu chvíli byli jedno tělo a jedno duše...

Probudil ji pocit na zvracení. Hlavu měla jako střep, bodavá bolest jí vystřelovala do obou spánků.

„Panebože...“ zaklela, když cítila, jak zrádný žaludek stoupá vzhůru.

Přinutila se zhluboka dýchat, dokud nejhorší nevolnost nepolevila.

Nádech, výdech. Nádech, výdech... opakovala si v duchu pořád dokola. Soustředila se jen na dýchání. Po chvíli, která se zdála být nekonečná, se jí konečně udělalo líp.

Vymotala se z klubíčka, ve kterém spala a polekaně sebou trhla, když její tělo začalo protestovat a to nejenom nepěkným lupnutím za krkem. Cítila svaly, o kterých netušila, že je ještě pořád má. Pochybovala, že se jí vůbec podaří vstát.

Slunce za oknem signalizovalo, že se blíží poledne, ale ona se přesto pořádně zachumlala do měkkých pokrývek, které voněly po Dracovi. Nenápadně se ohlédla přes rameno, aby zjistila, jestli její milenec pořád ještě spí. Bolest krčních svalů jí přiměla při tom pohybu tlumeně zasténat.

„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří vesele. Hermiona v odpověď znovu zasténala. Jak může být tak nechutně čilý?

„Jak se cítíš?“ ptal se Draco starostlivě, když si přidřepl vedle postele, aby jí viděl do tváře. On i vypadá, že prospal několik dní... pomyslela si závistivě. Pokožka na jeho tvářích byla stejně svěží, jako okvětní plátky právě rozvinutých poupat růží. Nechutný... Já určitě vypadám, jako bych flámovala nepřetržitě celý měsíc...

Přinutila se mile se na něj usmát.

„Tak nevím... Připadá mi to, nebo jsi před šesti lety vážně vydržel daleko víc?“ Jen to dořekla, už by si nejradši nafackovala. Tak je ranní ptáče, no. To přece není žádný zločin...

„Hermiono Grangerová, pomiloval jsem tě tak vášnivě, že se budu vážně hodně divit, jestli se dneska postavíš na nohy... Jestli je ti to málo, tak si trhni. Přišel jsem se tě jen zeptat, jestli ti mám napustit horkou vanu,“ nenechal se naštěstí vyvést z míry. „No co. To není poprvé, kdy jsi po ránu pekelně nepříjemná. A rozhodně to není naposled, jak tě znám...“ vysvětloval jí, proč se neurazil.

„Miluju tě.“ Její pohled změkl.

„Já vím...“ odpověděl pyšně a arogantně se na ni usmál. „To je taky tvoje jediný štěstí...“

„Já... Pro horkou vanu bych vraždila... A pro kafe... A pro...“ přiznávala stále ještě zahanbeně, když ji přehlušil hurónský řev, znásobený kouzlem.

„Hermi, Hermiono!“ rozléhalo se celým domem.

Draco na Hermionu tázavě pohlédl, jestli hlas nepoznává. Poznala, ale až po chvíli ho dokázala v jeho plné síle identifikovat.

„Lulu... To je Luana, Viktorova sestra.“

Blonďák se zamračil, ale než ji stihl vyzvat, aby neopouštěla pokoj, už se otevíraly dveře.

„Tady jsi,“ Luanin úlevný vzdech jim málem protrhl bubínky.

Dívka rozpačitě sledovala scénu před sebou – Hermionu, snažící se přitáhnout si peřinu až pod bradu a Draca, připraveného ji bránit.

Opatrným mávnutím hůlky, aby si její pohyb nevysvětlil nějak špatně, zrušila zhlasovací kouzlo.

„Hermi... Musíme s tebou mluvit... Holky čekají dole v hale...“ promluvila napjatě.

„Běž tam počkat s nimi. Za chvíli přijdeme,“ vybídl ji Draco s přísným výrazem.

Jakmile se za ní přibouchly dveře, znepokojeně se obrátil k ženě v posteli. „Co můžou chtít? Myslíš, že je to past? Jak se sem vůbec dostaly?“

„Draco... Tak mě právě napadlo... Ony jsou taky...“ nemusela ani dokončit větu, protože už odpovídal.

„Dcery Voldemorta? Ne. Jsou to Krumovy dcery. Ale to nic nemění na tom, že to jsou sestry toho parchanta. Půjdu dolů sám. Nechci, aby ses s nimi setkala...“

„Už jsem velká, miláčku,“ připomněla mu jemně. Zalapala po dechu, když to oslovení ocenil jedním ze svých úsměvů, který ji znovu připravil o všechen vzduch v plicích.

„Jsme přítelkyně... Půjdu já. Dlužím jim to...“ vypravila ze sebe ztěžka.

Pokusně vysunula jednu nohu zpod pokrývky a když se nedostavila žádná nepříjemná bolest, následovala ji i druhá. Opatrně se posadila a posměšně si odfrkla, když nenastaly žádné potíže. Postavila se na nohy a udělala pár kroků, než po Dracovi vrhla vítězný pohled.

„Přesně jak jsem říkala... Stárneš...“ Vyplázla na něj jazyk, zatímco přes sebe přehazovala jeho župan.

Jeho hladový pohled jí projel jako žhavé ostří.

„Můžu to ještě napravit,“ navrhoval jí svůdně.

„Budu o tom přemýšlet... Zatím počkej tady. Za chvíli se vrátím. Ani se nehni.“

Když scházela dolů po schodech, musela potlačit neodbytné nutkání si pískat. Cítila, že se všechny stíny, které ještě včera clonily její budoucnost, rozplývají v zářivém světle. Nemohlo ji rozhodit vůbec nic.

Viktorovy sestry našla sedět na pohovce v přijímací hale.

„Utekly jsme z domova,“ zasvětila ji hned Junia do důvodu jejich přítomnosti.

„Pohádaly jsme se s Viktorem i s máti,“ dodávala Veronica.

„Chceme být s tebou,“ vysvětlovala nejistě Luana. „Teda jestli nás chceš...“

Všechny tři se postavily a vykročily směrem k ní. Hermiona polekaně ustoupila o krok vzad. Připadala si jako brankář, nemající vůbec žádnou šanci proti třem útočníkům.

„Nesouhlasíme s tím, co chtěl náš nezdárný bratr udělat... Věděly jsme o tom proroctví, ale myslely jsme, že s tím souhlasíš...“ obhajovala je plačky Junia.

„Ale že na tebe chtěl použít Imperius, to je vážně sprostý...“ hned doplnila Veronica. „Řekly jsme mu, že se za něj stydíme a že už není náš bratr!“

„Chceme být s tebou,“ opakovala slepě Luana. „Máme tě rády... Chceš nás?“

Hermiona nevěděla, jestli má brečet nebo se smát. Ale věděla, že své přítelkyně nemůže jen tak poslat pryč, že je nemůže odmítnout, když se kvůli ní pohádaly s rodinou.

„Já... Pojďte ke mně,“ vybídla je a roztáhla doširoka ruce, aby je mohla všechny najednou obejmout.

„Viktor je teď za mřížema. V Bulharsku. Ale máti mu asi brzo zaplatí kauci,“ sdělovala jí Veronica poslední novinky. „A on si pak pro tebe přijede. Ale my tě nedáme, neboj! Stejně je to děsnej suchar...“

„Co se to tady děje?“ zazněla ode dveří chladná otázka.

Hermiona ucítila na svých bolavých žebrech ostré dloubnutí.

„To je on, to je on!“ divoce šeptala Junia a významně mrkala na nezvykle bledou Veronicu.

„Draco Malfoy!“ vykřikla nepřirozeně vysokým hlasem. „Bude pro nás hrozně velká čest s vámi bydlet pod jednou střechou!“

„Bydlet s kým? Cože? Hermi?“ zakoktal nechápavě blonďák a nervózně si prohrábl vlasy.

„Holky žádají o azyl,“ zestručnila jejich konverzaci na nezbytné minimum. „Můžeš zařídit, aby dostaly nějaké pokoje?“ Očima ho prosila, aby nic nenamítal.

O týden později stála jejich pětičlenná expedice na nástupišti 9 a ¾ na nádraží Kings Cross.

„Neboj se,“ šeptal Hermioně právě do ucha Draco. Objímal jí kolem pasu těsněji, než bylo slušné, ale bylo jí to jedno. Byla ráda, že pochopil, v jaké panice se zmítá.

„Lucie tě přece zbožňuje. Ví, že jsi její matka. Sama tě poznala...“ uklidňoval ji svým hlubokým hlasem, zatímco jí ožužlával ucho.

„Už se nemůžu dočkat, až naše neteř přijede!“ dolehl k nim Luanin hlas. Sestry se vesele bavily s Blaisem Zabinim a jeho ženou, chtěly svým dvěma spolubydlícím dopřát trochu soukromí, které bylo v posledním týdnu nedostatkové zboží.

O Viktorovi neměli zatím žádné zprávy, ale nikdo nepochyboval o tom, že se objeví každým dnem.

Prudký náraz vzduchu, když vlak dojížděl do stanice, je všechny donutil se trochu přikrčit. Draco se přitiskl k Hermioně ještě víc, jakoby chtěl, aby je jejich dcera viděla v těsném objetí co nejdřív. Aby pochopila, že má znovu oba rodiče. Trpělivě čekali, než se vlak vyprázdní a řvoucí děti najdou své rodinné příslušníky.

Hermiona vyhlížela zlaté Luciiny vlasy a vytahovala se na špičky, aby měla lepší přehled, ale bez úspěchu. Nástupiště se začalo pomalu vyprazdňovat, ale po jejich dceři nebylo ani památky.

„Jdu se po ní podívat. Určitě se zdržela s Danem ve vlaku...“ uklidňoval její strach, když ho uviděl v jejích očích. „Blaisi!“ zakřičel na opodál postávajícího muže. „Do vlaku!“

Mírně ji popostrčil, aby se přesunula ke skupince jejich přátel.

„Hned budeme zpátky,“ ujistil ji s nervózním úsměvem. Očividně ani on si nebyl tak jistý Luciinou reakcí.

Kolena se jí klepala, jako by byla gumová, když se za nimi dívala, jak nastupují do nejbližšího vagónu.

„Je celá po tobě, Hermi,“ poplácala ji Luana po předloktí. „Určitě se začetla ve svém kupé do nějaké učebnice... To není tím, že tě nechce vidět!“

„Já vím...“ vydechla Heriona, zcela si jistá tím, že si svou dceru naprosto znepřátelila tehdy v noci, když mířila na Draca hůlkou.

„Hele, sova!“ ukazovala překvapeně Junia na malého výrečka, který se hnal přímo k nim a sedl si jí na rameno. Vytřeštěně se na něj dívala.

„Ne...“ zasténala Hermiona roztřeseně.

Klepající se rukou vytrhla malé sovičce obálku, přivázanou k jednomu pařátu. Nerozpakovala se nad tím, že je adresovaná Dracovi a rozhodně ji roztrhla.

Text, který četla, jí vehnal všechnu krev do obličeje. Bezpečně poznala Viktorův rukopis.

Malfoyi,

máš něco mého a já něco tvého...

Vyměním tvoji dceru za moji ženu.

VK

Sotva stačila list papíru upustit na zem, aby si přitiskla chvějící se ruku na ústa. Měla pocit, že se na místě pozvrací. Měla jsem to vědět... Měla jsem to tušit. On má Lucii...