Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9. Nettie

Do nejdelší smrti nezapomenu na den, kdy se profesor Snape vrátil ke slečně Grangerové. Vzhled toho muže, pološíleného strachem, s očima zkalenýma zdrcující hrůzou, se vypálil do mé mysli tak jasně jako fotografie.

Už to byly dva týdny a den, co tu byl naposledy a co se zařekl, že už se nevrátí. Ty dva týdny k němu nebyly příliš laskavé. Byla jsem zvyklá ho vídat upjatého a příliš formálně oblečeného v jeho kabátci a plášti – nikdy neměl krátké rukávy, nikdy si nerozepnul manžety nebo knoflíčky u krku. Teď byl cítit zatuchlinou jako nehybný vzduch a také z něj silně táhla whisky. Jeho vlasy, které normálně bývaly upravené – skoro to až hraničilo s čistotou - byly dokonce mastnější než obvykle a byly nepořádně rozházené kolem jeho tváře. Vypadal, jako by se celé dny nekoupal. Pro muže, kterého jsem vždy vnímala jako trochu moc náročného a impozantního, byl jeho vzhled skandální.

Pokoušela jsem se netvářit šokovaně, když se mu konečně podařilo odtrhnout pohled od současného stavu slečny Grangerové.

„Proč leží na boku?“ zeptal se, „a proč má takhle zkroucené ruce a nohy?“ Hlas měl chraplavý, jako by ho musel nutit, aby vůbec vyšel z hrdla.

„ To se stává, když je pacient příliš dlouho v kómatu. Šlachy ztrácejí svou pružnost a zkrátí se.“

„Hrozně zhubla. Vypadá, jako by ji jediný dotek mohl rozdrtit. Co se stalo?“ Hlas se skřípavě vydral z jeho hrdla a narůstalo v něm napětí. Vykročil směrem k ní, natáhl ruku, která se viditelně třásla, a dotkl se jí. Jeho zoufalství bylo hmatatelné. A v tu chvíli jsem si pomyslela, že mu začínám rozumět, i když jen trošku. Musela jsem bojovat s nutkáním přijít k němu a obejmout ho jako malé dítě a toužila jsem ho ochránit před vší tou bolestí, kterou život posílá člověku do cesty.

Namísto toho jsem jen měkce odpověděla: „Já nevím, její stav se začal zhoršovat po vaší poslední návštěvě.  Už není nic, co bych pro ni mohla udělat.“

Během těch let, po která jsem lékouzelnicí, jsem viděla mnoho lidí hroutit se tváří tvář skonu svých drahých - mnohem víc, než mi bylo milé. Viděla jsem muže i ženy klesat beznadějí, když jim jejich životní partneři umírali v náručí; viděla jsem rodiče utápět se v nevýslovném žalu, když jejich milované děti podléhaly nejrůznějším zraněním či nemocem, které postihují, jak se zdá, obzvláště mladé. Ten pohled jsem nikdy nesnášela dobře. Ale tohle... pokud jsem si někdy představovala, že by možná mohl tu dívku milovat, tak jeho reakce mě zbavila posledních pochybností. Zlomil se přímo před mýma očima, jeho trýzeň a vina byly zřejmé a úplně ho přemohly. I ze tří metrů jsem slyšela, jak se jeho srdce roztříštilo.

„To nemůžu přijmout,“ zamumlal. „Bohové...“

A pak vedle její postele klesl na kolena, na ramena jí položil chvějící se ruce a hleděl do těch jejích prázdných, zneklidňujících očí. Téměř mu selhal hlas, když řekl: „Slečno... slečno Grangerová... Hermiono?“

Nevěděla jsem, co pro něj mám udělat. Nevěděla jsem, jak zmírnit ty vlny žalu, který z něj vyzařoval – cítila jsem ho a maně jsem uvažovala, jak přežije její ztrátu. Víte, vůbec jsem nepochybovala o tom, že slečna Grangerová umírá. O tom nebylo nejmenších pochyb.

Stála jsem jako přikovaná, když ten muž, o kterém jsem vždy slyšela, jak je chladný, kterého vždycky popisovali jako krutého, nemilosrdného a temného – muž, který mi mnohokrát dal co proto svým ostrým jazykem - se zhroutil u postele dívky, která byla o půlku mladší než on.

„Ne,“ jeho hlas byl hluboký a prosil a agónie v tom jediném slově byla výmluvnější než tisíce románů. „Ne!“

Jeho dlouhé štíhlé ruce – nejdřív jedna a potom i druhá, sjely po jejích vlasech a vzal její hlavu do dlaní, když se trupem opřel o okraj postele a naklonil se k ní. Přitiskl své čelo k jejímu a jeho dech z jejích tváří odfoukl pár křehkých pramínků vlasů.

Nejdřív jsem si nebyla úplně jistá, co dělá. Byla jsem úplně rozpolcená v tom, co udělat – moje profesionalita naléhala, abych tomu muži poskytla soukromí, přestože jsem na ni měla dohlížet. Ale nakonec jsem stejně dokázala jen ochromeně stát a koukat, jak hmatatelná přítomnost magie naplnila pokoj a koncetrovala se kolem toho muže a mé pacientky.

A pak to do sebe všechno zapadlo: ty střípky informací, které jsem se dozvěděla od Poppy, Snapeův strnulý pohled přišpendlený na slečnu Grangerovou a brnění magie v zátylku. Pokoušel se na ni použít nitrozpyt, svou myslí hledal tu její, hledal jakýkoli náznak, že tam je. Nad marností toho všeho jsem se kousla do rtu. To nebude fungovat.

Poppy mi říkala, že už se i Brumbál několikrát pokoušel takhle slečnu Grangerovou najít. Neposlali ji ke Sv. Mungovi, dokud nepřipustil, že nemůže nic najít a že už pro ni nemohou nic udělat. Řekla mi, že toho starého muže málem zlomilo, když to udělal. Hermiona Grangerová byla jeho oblíbenec.

Chtěla jsem jít k profesoru Snapeovi a nabídnout mu takové pohodlí, jak jen to šlo, ale neudělala jsem to. To, jak mi v minulosti vynadal, mě naučilo, že se mám mít před ním na pozoru jako před toulavým zraněným zvířetem. Z předchozích zkušeností jsem se poučila, že všechny pokusy nabídnout tomuto muži útěchu a přátelství budou odmítnuty. Nevěděla jsem, jak mu pomoci.

Po nějaké době jsem si všimla, že se jeho dech zpomalil a už nebyl tak pronikavý. Jeho tvář byla pořád napjatá bezútěšností, ale jak ji tak držel v tom nezvykle důvěrném objetí, zdálo se, jako by se kolem něj rozprostřel zvláštní pocit klidu. „Jsem tady, Hermiono. Jsem tady.“

A pak – ticho. To nejneobvyklejší ticho, co jsem kdy slyšela, jestli víte, co tím myslím. Zdálo se, jako bych z místa, kde jsem stála, slyšela tlukot jeho srdce – to neměnné bum, bum, bum, které zpomalilo svůj překotný běh a zvolnilo. Po chvíli jsem zaslechla tlukot, který přicházel jako ozvěna a došlo mi, že pochází od slečny Grangerové. Stála jsem jako přikovaná, když se zdálo, že její dech se vyrovnává s tím jeho, její hruď stoupala a klesala ve stejném rytmu jako jeho, a tlukot jejího srdce, který byl tak ostrý a slabý najednou vynikl a něžně odpovídal jeho srdci.

Jeho rty se pohybovaly, ale nezaslechla jsem ani slůvko. Z nějakého důvodu se naklonil nad její lůžko a opíral se o ni horní částí těla. Jeho ruce zůstaly zapletené do jejích vlasů, svým čelem se stále pevně tiskl k tomu jejímu, jeho rty byly od jejích jen pár centimetrů. Zdálo se jako by se jeho dech zhmotnil – jako bych ho mohla vidět, jak splývá z jeho rtů do těch jejích a ona mu ho zas vrací. Dýchali v tandemu.

S pusou dokořán jsem hleděla na to zvláštně důvěrné zjevení před sebou, neschopná pohybu ani mrknutí, uchvácená tím, jak se profesor Snape snažil silou vůle vnutit do jejího těla zpátky život. Kdybych neviděla, že se to děje přímo před mýma očima, nikdy bych tomu nevěřila. Byla to magie ve své nejčistší podobě.

Promiňte mi, že jsem se znenadání zajíkla, když jsem uslyšela hněvivě a zděšeně řvoucí hlas: „Co to s ní dělá?“ Harry Potter vtrhl do místnosti, zlostně odtrhl profesora Snapea od slečny Grangerové, stáhl ho z postele, otočil ho k sobě a vší silou ho udeřil pěstí přímo do obličeje.

V okamžiku, kdy ho Potter pustil, dopadl profesor Snape prudce na podlahu, klesl na ruce a kolena, hlavu skloněnou. Když ji konečně zvedl, jeho oči plály chladným hněvem a sledovaly mladšího muže. „Ty blbče! Ty zasranej idiote! Měl bych tě zabít! Víš, cos právě udělal?“ Jeho hlas byl čím dál tím zuřivější, jak postupně vstával, ignoroval krev, jež mu kapala z nosu, a přibližoval se k mladšímu muži. „Mluvil jsem s Hermionou! Právě jsem ji přesvědčil, že tam skutečně jsem, když JSI MĚ OD NÍ ODERVAL!“

Pan Potter sebou ani necuknul, jen se s kamennou a chladnou tváří natáhl pro svou hůlku. Albus Brumbál, který vstoupil do místnosti, aniž bych si toho všimla, k nim rychle přikročil. „Okamžitě toho oba dva nechte!“

Profesor Snape na staršího muže zavrčel, ale přerušil svůj nepřátelský výpad k chlapci. Pan Potter se na něj ušklíbl a pak se otočil k Brumbálovi. „Říkal jsem vám, že má něco za lubem. On jí nepomáhá, on ji sexuálně obtěžuje!“

Hlupák. To mě kvůli profesoru Snapeovi rázem rozzuřilo a přistoupila jsem blíž: „Pane Pottere, pochybuju, že ji sexuálně obtěžoval, jak tvrdíte, když jsem tady v pokoji byla.“

Profesor a Potter při zvuku mého hlasu nadskočili, ale Brumbál ke mně prostě naklonil hlavu a kývl: „Nettie, tak rád vás zase vidím.“

Přikývla jsem v odpověď, ale nepřestala jsem probodávat pana Pottera nelítostným a káravým pohledem. Skutečně, ten chlapec neměl všech pět pohromadě. Věděla jsem, že s profesorem Snapem nebyli přátelé, ale stejně – vždyť měl oči. Jediné, co potřeboval, bylo podívat se na slečnou Grangerovou, aby pochopil, že profesor Snape jí vůbec nijak neublížil. Ve skutečnosti se zdálo, že jí pomohl.

„Podívejte se na slečnu Grangerovou, pane Pottere. No, jen se na ni podívejte! Zdá se vám tak nemocná, jako dneska ráno? Zdá? To není moje práce, že vypadá lépe, tím si buďte jist. To je práce tady profesora Snapea, to on s ní něco udělal!“

Dokonce i když jsem mluvila, vypadala pořád lépe a lépe. Její tělo bylo sice ještě zkroucené, ale zatímco jsme mluvili, její vlasy opět získávaly svou pružnost a jejich hnědá barva se zase vracela k tomu čokoládovému lesku, který jsem si tak dobře pamatovala. Její pokožka už nebyla šedá a rychle se vracela ke své normální světlé barvě s medovými tóny. Byla jsem si jistá, že pokud budou mít dostatek času, její ruce a nohy budou brzy mít svůj normální tonus a pružnost. Hermiona Grangerová už neumírala.

Těžko říct, kdo byl tímto zjevením víc překvapen, jestli pan Potter, nebo profesor Snape. Zatímco mladší muž zíral na svou přítelkyni, zdálo se, že Snape se zhroutí. Ten třas, kterého jsem si všimla, když poprvé vstoupil, se vrátil a on si dovolil svézt se na židli vedle její postele.

„Hermiono,“ vydechl a natáhl se k ní.

„Nedotýkejte se jí, vy zatracený parchante.“ Potter se skutečně zesměšnil, když se k ní rychle přiblížil z druhé strany. „Co se to děje?“

„To bych taky rád věděl,“ prohodil měkce Brumbál. „Říkáš, že jsi s ní mluvil, Severusi?“

„Ano,“ prohlásil rozhodně profesor Snape, „mluvil jsem s ní. Ona je tam, Albusi – byla tam celou tu dobu a my jsme o tom neměli ani ponětí. Ať už to byla jakákoli kletba, uvěznila ji v její mysli.“

„A ty jsi použil nitrozpyt, abys ji našel?“ Brumbál hladil své dlouhé vousy a občas si zamyšleně poklepával prstem na rty. „Zajímavé.“

„On lže,“ trval na svém Potter. Určitě lže. Vy jste na ní nitrozpyt několikrát zkoušel, profesore Brumbále! Pokud jste ji nemohl najít vy, jak by to mohl dokázat on?“

„Já nelžu.“ Profesor Snape se plnou silou svého pronikavého pohledu zaměřil na chlapce. „Ona tam je.“

„Už dřív jsem vás viděl používat nitrozpyt, Snape,“ zasyčel Potter posměšně jeho jméno. „Držme se faktů, zdá se, že si vzpomínám, jak jste kdysi použil nitrozpyt na mě a nepotřeboval jste na mně ležet, aby to fungovalo.“

Profesor Snape zbledl, ale stále dokázal být sarkastický „Žárlíte, Pottere?“

Pokoušela jsem se nerozesmát. Skutečně, ten muž dokázal být hrozně zábavný takovým skvěle sarkastickým způsobem. Pan Potter trochu ztuhl, ale neodpověděl. Namísto toho se otočil k Brumbálovi. „Ale vy mu nevěříte, profesore Brumbále, že ne?“

Starší muž vykročil vpřed, letmo pohlédl na strnulý postoj profesora Snapea, pak se obrátil k panu Potterovi a jemně řekl: „On nelže, Harry.“

„Ale to není možné! To by znamenalo, že je tam, uvězněná... s... to je...“

„Příšerné,“ dodal smutně Albus, přistoupil blíž k panu Potterovi a položil svou vrásčitou ruku na chlapcovo třesoucí se rameno, „Severusi, myslíš, že by na mě reagovala, kdybych se pokusil s ní promluvit?“

Profesor Snape seděl a dlouho mlčel jako hrob. Všimla jsem si, že jeho ruce spočívaly na pokrývce před Hermioninými ochablými prsty, jako by se krotil, aby se jich nedotýkal, když byli v místnosti Harry a Albus. „Nevím,“ přiznal nakonec. „Zmínila se, že když ses o to pokusil tenkrát, mohla tě vidět i slyšet, ale nemohla udělat totéž. Říkala, že to bylo, jako by byla uvězněna za zrcadlem.“

„To se vám hodí do krámu“ odfrkl si Potter.

Profesor Snape ho ignoroval: „Naneštěstí, mysl slečny Grangerové je poněkud více narušená, než při tvém posledním pokusu. Když jsem s ní mluvil, měla za to, že jsem ‚manifestace jejího podvědomí‘. Předtím, než mě Potter od ní oderval, už pomalu začínala věřit, že bych tam skutečně mohl být a že nejsem jen nějakým výplodem světa, který si vytvořila. Už byla jen krůček od zešílení, Albusi. Většinu času, co jsem tam byl, si myslela, že se jí to zdá.“

„Spíš, že má noční můru,“ zamračil se zase Potter.

Měla jsem sto chutí dát tomu klukovi pohlavek. Vím, že byl zachráncem kouzelnického světa, ale pro všechno na světě! Copak jsem někdy byla taky tak nedospělá?

„Harry,“ konstatoval mírně Brumbál, „tímhle ničemu nepomůžeš. Severusi, jsi si jistý, že sis ty nepředstavil ji?“

Profesor Snape vypadal po slovech staršího muže uraženě. „Albusi, bezpochyby si nemyslíš, že bych si to vymyslel?“

„Ne, úmyslně ne, samozřejmě. Ale byl jsi v poslední době pod velkým tlakem a vím, jak moc tě Hermionin stav trýznil. Je úplně přirozené, že chceš, aby tam byla.“

„Já nejsem blázen,“ zasyčel Snape. „Ona tam je. Zkus s ní promluvit. I když ti neodpoví, řekni jí něco, co mi bude tlumočit, až ji půjdu znova hledat. To by mohlo uspokojit tvoje pochybnosti.“

„Není to tak, že bych o tobě pochyboval, Severusi,“ začal Albus, ale profesor Snape ho utnul a jeho hlas byl náhle unavený.

„Já vím, Albusi, prostě to udělej.“

Brumbál a Snape si vyměnili místa u postele slečny Grangerové. Starší kouzelník se nad ni lehce naklonil a hluboce se zadíval do jejích očí. Nedotýkal se jí.

„Takhle se dělá nitrozpyt,“ zašeptal po chvíli Potter sarkasticky Snapeovi, „a žádné ruce“.

„Sklapněte, Pottere,“ zavrčel Snape, „dřív, než se rozhodnu vám vytrhnout jazyk.“

Trvalo dobrých deset minut, než se Albus narovnal a povzdechl si: „nic necítím.“

Pan Potter se se škodolibou radostí napřímil, „já věděl, že lže!“

Povzdychla jsem si. Člověk by řekl, že ten chlapec chápe, že není proč být škodolibý. Pokud tam slečna Grangerová opravdu nebyla, byla nejspíš ztracena a už se nikdy nezotaví. Snape mu to oplatil stejnou mincí, když se rychle přesunul na Brumbálovo místo.

Sledovala jsem ho jako přikovaná, vypadalo to, že znova spadl do jejího prázdného pohledu. Stejně jako předtím, ti dva začali zcela zjevně dýchat v tandemu a profesor Snape natáhl ruku a z jejího čela něžně odhrnul pár vlasů. Bylo zřejmé, tedy alespoň pro mě, že s ní mluví. Jeho tváří přešel lehký úsměv a zjemnil jeho ostré rysy. Jeho ruka sklouzla na její rameno a nechal ji tam, i když přerušil oční kontakt a postavil se.

„Hermiona by si přála, abych vyřídil, že jste zatraceně velký idiot, Pottere, a že pokud nedokážete ovládat svůj temperament, máte sakra vypadnout z téhle místnosti.“

Těžce jsem oddychovala a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála, ale všichni tři muži se ke mně otočili. Zdálo se, že jen profesor Snape sdílí mé pobavení.

„To byste řekl vy,“ odpověděl Potter. „Co říkala o Albusovi?“

Profesor Snape pomalu otočil hlavu a podíval se na staršího muže. „Ví, že jsi tam byl, Albusi, ale nemohl jsi slyšet její hlas. Říká, že děkuje, ale že si opravdu nedá citrónový bonbón, který jsi jí nabídl. Také si myslí, že důvod, proč jsem jediný, kdo s ní může mluvit, souvisí s tím, že jsme byli nablízku, když ji zasáhla Malfoyova kletba. Ona zablokovala většinu kletby, ale část kolem ní proklouzla a dopadla i na mě.“

Brumbál se nad tím pousmál: „Ach... ona byla vždycky docela dost inteligentní.“ Jeho oči jiskřily náhlým pobavením. „Vím, že ti už předala zbytek mého vzkazu.“

Profesor Snape se nepohodlně zavrtěl, střelil pohledem po slečně Grangerové a pak se opřel o postel. „Předala, ty starý šťourale,“ ale v jeho hlase nebyla žádná zloba.

Potter tam stál jako opařený. „Snape má pravdu? Ona tam opravdu je?“

„Tlumočil mi podstatu toho, co jsem jí řekl,“ souhlasil Brumbál. „Snažil jsem se ji vylákat tím, že jsem jí nabídl citrónový bonbón.“

„Nesnáší citrónové bonbóny,“ konstatoval pan Potter a hlas se mu třásl. „Ona tam opravdu je. Zatraceně.“

„Přesně tak, Pottere, zatraceně“ odsekl Snape, ale vypadal trochu uvolněněji a v jeho slovech nebyla obvyklá výčitka. „Chci ji vzít zpět do Bradavic.“

„Cože?“ viděla jsem, že Potterovi se ten nápad moc nezamlouvá. „Co tím myslíte, vzít ji zpět do Bradavic... s vámi?“

„Pro všechny zúčastněné bude snazší, když bude někde nablízku. Vypovědět ji od známých tváří jen proto, že nemůže komunikovat s nikým jiným, je krutost a toho nejsem schopen, Pottere.“ Snape se ušklíbl na rudnoucího chlapce. „Ona tam pořád je a teď bude možná schopná mi pomoci najít léčbu. Ona je ta nejchytřejší čarodějka, kterou jsem kdy učil a potřebuju ji mít nablízku, abychom mohli spolupracovat.“

„Ano, musí se vrátit do Bradavic,“ souhlasil Brumbál, „ale nemůže zůstávat na ošetřovně. Poppy má moc práce na to, aby ještě dohlížela na slečnu Grangerovou. Ty s ní taky nemůžeš být 24 hodin denně, Severusi, takže musíme najít alternativu.“

„Já půjdu,“ nabídla jsem náhle. „Můžu si vzít u Sv. Munga dovolenou. Už jsem s celým jejím případem i potřebami důvěrně obeznámená a po tak dlouhé době bych byla ráda, kdybych mohla říct, že jsem se také podílela na jejím zotavení.“

Ve skutečnosti bych nesnesla pomyšlení na to, že se zbytek tohoto dramatu odehraje a já to neuvidím. Přišla jsem, abych se starala o tu dívku a, kupodivu, i o profesora Snapea. Chtěla jsem vidět, jestli jejich příběh bude mít šťastný konec, který jsem jim oběma tak moc přála.

„Ale kde bude bydlet?“ vložil se do toho Potter a mračil se na profesora Snapea.

Brumbál se na mladšího muže konejšivě podíval, „ve sklepení jsou další pokoje blízko Severusových komnat. Připravíme tam pro ni a madam Pomfreyovou apartmá. Jste si jistá, že to můžete udělat, Nettie?“

Usmála jsem se na staršího muže: „Jsem si jistá, pane. Můžu jít kdykoliv. Kdy ji chcete přestěhovat?“

„Hned, jak bude vše zařízeno,“ odpověděl a vydal se k otevřeným dveřím. „Koneckonců, můžu zůstat a rovnou podepsat papíry. Jak brzy můžete odejít?“

„Hned, jakmile bude propuštěna“ odpověděla jsem, otočila se k profesoru Snapeovi a slečně Grangerové a usmála jsem se. „Slyšíte to, slečno Grangerová?“ zeptala jsem se vesele, „profesor Snape vás vezme domů!“