Preklady fanfiction Harryho Pottera

16. KAPITOLA TAJEMSTVÍ A CIGARETY

Dom se vrátila až když jsem už spala, a když se probudím, je už na snídani. Je to skoro, jako by se mi vyhýbala. Částečně jsem za to vděčná – vážně, co bych jí vůbec řekla? Zamýšlím, že si o tom promluvím s Markem, ale to by taky nemusel být ten nejlepší nápad. Nakonec, ten rozhovor jsem poslouchat neměla. Možná si jenom vymažu vlastní vzpomínku, všechno pak bude snazší.

Společenská místnost je až na Lily a Lorcana prázdná. Vypadá to, že Lorcan tráví víc času tady nahoře, než dole ve zmijozelských sklepeních. Usměju se na ně a zamávám jim, když je míjím, ale na pokec se nezastavím, prolezu portrétem a mířím dolů na snídani. Ve Velké síni je veškerá pozornost upřená na nebelvírský stůl – na mého bratrance, abych byla přesná. James stojí – ano, stojí – na nebelvírském stole a vypadá hrozně nafoukaně. To nemůže být hygienické – jen Merlin ví, kde všude ta chodidla byla.

"Hej! Poslouchejte!" zařve na všechny kolem, ačkoliv nemusí, protože všichni věnují pozornost jen jemu. "Musím vám něco oznámit!"

Natáhne se dolů a na stůl vedle sebe vytáhne za ruku i Lauru Phelpsovou. Nahmatám hůlku ve své kapse, protože, přísahám Merlinovi, pokud se jí vyzná, prokleju je oba dva. Laura je celá rozzářená a vypadá nadšeně.

"Lauro," prohlásí, "rozcházím se s tebou!"

Z jejího pěkného obličeje se vytratí barva a v šoku otevře pusu, tak jako já. Některé holky jásají, někteří kluci zabučí, ale většina lidí se směje. Laura seskočí ze stolu, ukryje svůj obličej v dlaních a uteče z Velké síně. James vypadá, že je na sebe extrémně hrdý. Potom taky ze stolu seskočí, plácne si s pár lidmi a potom se šklebící přivalí ke mně.

"Hej Zrzko!" vykřikne. "Jsi na mě pyšná? Tohle celé byl plán. Vracím jí to za to, že byla taková mr - "

Dám mu přes obličej pořádnou facku.

"Ty ďábelský malý hovado!" ječím. "Jak si jí to mohl udělat?"

"Myslel jsem si, že ji nenávidíš!" vykřikne James a tře si červenou tvář.

"Nejsem její největší fanynka," připustím. "Samozřejmě, že byla mrcha, kvůli tomu, co mi udělala. Ale já vím, jaké to je, dostat kopačky před celou školou a není to žádná sranda! Nepřála bych to nikomu! Musíš být pořád tak bezohledný?"

Vyřítím se z Velké síně a ignoruju Jamesův jekot. Vyběhnu schody do společenské místnosti, kde se teď Lily a Lorcan muchlují a ani si nevšimnou, že kolem nich proběhnu. Laura je v ložnici, jak jsem očekávala. Hned, jak vejdu, po mně střelí zákeřným pohledem.

"Vypadni!" vykřikne. Leží na své posteli a po tváři jí stékají slzy – a mně je jí líto. Vím, že by mi jí líto být nemělo, po tom všem, co mi udělala. Je to intrikánská malá mrcha s dvěmi tvářemi, která se tahá s těmi hloupými prohnanými sedmačkami, které říkají ‘O…M…G’ za každou větou a pokoušejí se flirtovat s profesorem Daviesem. Měla bych se snažit vymýtit veškeré šance na to, abych ji někdy mohla mít ráda, ale ne. Mě je jí líto.

"Lauro, já - "

"Měla bych ti pogratulovat, jsi ještě větší mrcha, než jsem si myslela. Koho by napadlo, že ty můžeš hrát nefér?"

"Myslíš, že s tím mám něco společného?" vykřiknu. "Lauro, o jeho plánu jsem neměla ani tušení!"

Laura si odfrkne.

"Jo jasně. Nenávidíš mě od té doby, co jsem všem řekla, že jsi těhotná."

"Vlastně jsem tě nesnášela ještě dlouho předtím," přiznám chladně. "Ale stejně bych ti to neudělala. Vím, jaké to je, být ztrapněná před celou školou. Není to nic pěkného, že?"

Nadzdvihne obočí.

"Proč jsi tady?" zeptá se podezřele.

"Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku," pokrčím rameny. "Všichni nejsme z kamene, jako ty, víš."

"Ale nesnášíš mě," řekne.

"A ty nesnášíš mě," odpovím. "Ale, abych tě zostudila před celou školou, na to tě tak moc nenávidím. A to je ten rozdíl mezi námi dvěmi."

Na chvíli mlčí a potom dodá:

"A já mám pěkné vlasy."

Nikdy se neubrání, aby si nerýpla. Ale musím říct, že se asi cítí provinile. Otočím se a v ložnici ji nechám bez jediného slova. Zamířím do knihovny, abych udělala nějaké domácí úkoly a ani se neobtěžuju snídaní. Do kuchyně si skočím později. Začnu pracovat na eseji ze Starodávných run, která má být na zítra. Jakmile namočím své brko do inkoustu, na židli vedle mě se sveze Malfoy. Mé srdce začne najednou zuřivě bít – v jeho přítomnosti se cítím tak provinile! Měla bych mu to říct? Vím, že to není moje starost, ale –

"Čau Tlouštíku," ušklíbne se. Zamračím se na něj.

"Měl bys přijít s něčím lepším, než říkat těhotné holce ‘Tlouštíku‘, Blonďáčku. Nebo si na tebe sednu," vyhrožuju.

"Ne, prosím ne, své nohy mám docela rád," řekne a já ho praštím do ruky.

"Někdo tu má skvělou náladu," poznamená a tře si ruku. "Jsem už druhý chlap, kterého si dneska praštila a to je teprve jedenáct dopoledne."

"James si to zasloužil," zamračím se.

"Když myslíš," pokrčí Malfoy rameny. "Myslel jsem si, že Lauru nenávidíš od té doby, co tak hnusně vyzradila Kiefera - "

"Kdo nebo co je, do prdele, Kiefer?" zeptám se.

"Kiefer!" řekne a ukáže mi na břicho. "Mimino!"

"To mimino se nebude jmenovat Kiefer!" vykřiknu nahlas a schytám pár smrtících pohledů od knihovnice.

"Kiefer je pěkně funkový jméno, Weasleyová, to musíš uznat," kření se.

"Kiefer Weasley….ne, to rozhodně ne," řeknu.

"A co takhle Kiefer Malfoy?"

"To je ještě horší," směju se.

"Dobře, máš ty nějaké návrhy?"

Zakroutím hlavou.

"Malfoyi…nejsem si ani jistá, jestli si ho nechám," řeknu jemně.

"Já vím," řekne smutně. "Ale…jen abys věděla….budu tady, pokud ano."

Takhle to tvůj otec neříkal.

"Jsem jen hrozně zmatená," přiznám. "Nevím, co mám dělat."

Malfoy si položí bradu na překřížené ruce na stole a těžce si povzdychne, způsobí tak, že jeho jemné blonďaté vlasy odlétnou od jeho obličeje a poté zase spadnou dolů. Začnu se svou esejí a Malfoy zůstane tam, kde je. Skoro si přeju, aby odešel – čím déle zůstává, tím víc jsem povinná mu říct to, co jsem slyšela mezi Dom a Markem.

Po chvíli si z tašky vytáhne nějaké knihy a začne dělat své vlastní úkoly. To pro nás není neobvyklé. Od doby, kdy jsme se dohodli, že budeme přátelé, místo nepřátel, změněných na milence a potom zase na nepřátele, zvykli jsme se setkávat v knihovně, abychom studovali. Opravdu jsme to neplánovali, prostě se to stalo. Já mu pomáhám s Přeměňováním (ve kterém je hrozný) a on mně s Kouzelnými formulemi (ačkoliv pomoc nepotřebuji – nakonec, jsem dcera Hermiony Weasleyové.)

"Myslím, že půjdu najít Dom," zašeptá po hodině a půl. Já přikývnu a snažím se skrýt ten provinilý obličej. Sbalí si věci a předtím, než zamíří ven z knihovny, mě poklepe na rameni. Vypustím malý vzdech a čelem začnu pomalu bouchat do stolu.

"Jsi v pořádku?" uslyším za sebou nesmělý, ale upjatý hlas. Pomalu zvednu hlavu a otočím se, abych viděla, kdo tam je. Je to John Lawson – nebo ‘Knihovník‘ – a vypadá opravdu ustaraně. A já ho z toho nemůžu obviňovat. Oficiálně jsem překročila psychickou hranici. Dokonce ji ani nemůžu vidět, protože je tak daleko. On tady stojí s pevně stisknutou knihou v dlaních, s košilí zapnutou až ke krku a perfektně uvázanou žlutou kravatou. Jeho světle hnědé vlasy jsou učesané na stranu s přesnou pěšinkou, jeho hranaté brýle mu sjíždí po velkém špičatém nose a rychle mrká. Pokud se mě už i Knihovník zeptal, jestli jsem v pořádku, tak je to opravdu smutný den.

"Ach ano," ujistím ho. "Je mi fajn."

Posune si brýle a znovu mrkne.

"Ty - ty jsi bouchala hlavou o stůl," řekne, jako bych to nevěděla.

"Ano," řeknu. "Jen jsem přemýšlela."

Nadzdvihne obočí a místo toho, aby ho to uklidnilo, vypadá to, že ho tato informace ještě víc zneklidnila.

"Obtěžoval tě ten kluk ze Zmijozelu?" zeptá se.

Teď je řada na mně, abych nadzdvihla obočí. Myslí to vážně? Copak poslední dva měsíce spal pod drnem? Opravdu neví, že čekám dítě s tím "klukem ze Zmijozelu"?

"Ne," řeknu, "to byl jen Malfoy."

"Viděl jsem, že jsi ho praštila," říká Knihovník. "Jen jsem si myslel -"

"Ach ne, jen jsem žertovala," řeknu. Tenhle kluk má vážný problém.

"Aha," přikývne. "To je dobře. Zajímalo mě, jestli bys mi mohla pomoct."

Naznačím, ať si sedne vedle mě a on tak neochotně a nešikovně udělá. Položí si knihu a nervózně si kroutí prsty.

"Co pro tebe můžu udělat?" zeptám se.

"N - no…. Zajímalo mě, jestli je tvoje sestřenice volná," řekne rychle.

Nadzdvihnu obočí. Jak může mít Dom tolik chlapů? (Ach ano, je částečně víla – to to vysvětluje).

"Myslíš Dom? No, ta teď vlastně někoho má," řeknu. Popravdě, má dva, možná by chtěla i třetího.

"Ne, nemyslím ji," řekne.

"Ach…Lily?" zeptám se a myslím si, že je pro tohohle kluka moc mladá. Přeci jenom, on je ze sedmého ročníku.

"N - ne."

"Roxie?"

"Ne - "

"James?"

"Ne, tvoje další sestřenice. Ta se zrzavými vlasy."

No, tím se výběr zužuje.

"Nemyslíš snad…Molly?" zeptám se šokovaně a ani se neobtěžuju svoje překvapení skrýt. Oči se mu rozsvítí a kývne, zatímco červená. Nevím, proč mě to nenapadlo – předpokládám, že jsem o Percyho dceři neuvažovala jako o velmi přitažlivé. Vážně, vím, že předtím randila s tím motákem, ale pořád si nedokážu představit, že by ji měl někdo rád. Ani já ji nemám ráda a to jsem její příbuzná. Ona je prostě ten nejotravnější člověk na světě.

"Samozřejmě, že je volná!" vyprsknu nechtěně. Musím se snažit ze všech sil, abych neřekla "Proč by neměla být?"

"Ohromné," usměje se nervózně. Jenom někdo, kdo má rád Molly může říct slovo "ohromné" a nemyslet to vulgárně. A s tím na mě krátce kývne a vytratí se zpátky ke stolu v rohu knihovny, kde se, podle mě, určitě narodil. To byla jedna z nejzvláštnějších věcí, která se mi kdy v knihovně stala.

Sbalím si své věci ze strachu, že by se mě ještě někdo mohl přijít zeptat na vztahy jiného příbuzného. Už mě nebaví dělat věčně dohazovače. Copak vypadám mile a přátelsky? Protože, upřímně, to nejsou zrovna ty vibrace, které vyzařuji. Knihovnu opustím zmatená a většina mých úkolů není ani načatá. Cestou na oběd do Velké síně potkám Dom. Usměje se na mě a zamává mi, takže si nemyslím, že mám šanci utéct bez jejího povšimnutí.

"Kde jsi celý den byla?" zeptá se nedbale, jako by svého přítele nepodváděla s Markem Matthewsem.

"Pletla jsem!" vykřiknu a ona se na mě podívá, jako bych se zbláznila.

"Ty jsi…pletla," řekne Dom s nadzdvihnutým obočím.

"Ne," řeknu a můj hlas je daleko vyšší, než obvykle. "Jen…Zapomněla jsem…. Někam si potřebuju zajít."

Vezmu to opačným směrem ke vstupním dveřím hradu. Rozhodla jsem se, že se projdu po pozemcích. Zvažuji, že bych šla dolů k Hagridovi, ale řekla bych, že nechci mluvit asi s nikým. Jen musím zjistit, co budu dělat s tím Dom/Mark/Malfoy milostným trojúhelníkem. No, ona to asi není moje věc, že? Je na Dom, aby si mezi těma dvěma vybrala. Já můžu jen normálně pokračovat v životě a předstírat, že jsem o ničem neslyšela. A možná, že za dvacet let, až to všechno vyjde najevo, si na to už prostě nevzpomenu. Ano, to zní jako dobrý plán.

Na pozemcích je jedno místo, kde se ráda posadím a přemýšlím – Památník. Je to obrovská socha fénixe, která byla u jezera postavena rok po druhé kouzelnické válce a jsou na ní jména všech obětí první a druhé války. Potuluji se kolem památníku, který má asi 9 metrů na výšku a prsty přejíždím po jménech, dokud nenarazím na jméno ‘Fred Weasley – člen Fénixova řádu‘. Sednu si před sochu a stočím se, abych se zahřála. Pod Fredovým jménem jsou ‘Remus J. Lupin‘ a ‘Nymfadora Tonksová-Lupinová‘ – Teddyho rodiče. A potom, až na spodu všech jmen je ‘Harry Potter – chlapec, který nás zachránil‘. Harry vždycky nesnášel fakt, že i jeho jméno do kamene vytesali – tvrdí, že on Voldemorta neporazil, že to byla Voldemortova sobeckost a nenávist, které ho zahubili. Ten chlap je až moc skromný pro jeho vlastní dobro. Myslím, že by potřeboval terapii.

Nevím, jak dlouhou dobu strávím díváním se na sochu a čtením jmen, která jsou do ní zlatě vyrytá. Tohle dělám celkem často, takže znám pořadí jmen. Vždycky se usměju, když narazím na ‘Dobby, domácí skřítek‘. Pamatuju se, kolik práce dalo mámě, tátovi a Harrymu, než sem Dobbyho jméno dostali. Myslím, že je to jen správně. Domácí skřítkové jsou živé bytosti tak, jako ostatní z nás. Jeho jméno bylo dodáno teprve před pár lety. Jsem tak zabraná do sochy, že si ani nevšimnu, že si někdo sedá vedle mě.

"Chceš, aby ti tady umrzla prdel?" zeptá se Mark.

Podívám se na něj, zúžím oči a vrátím se k soše.

"Udělal jsem něco špatného?" zeptá se a vypadá zmateně.

"Víš, že jo," řeknu tiše.

"Ehm – promiň Rosie, ale jsem trochu ztracený," řekne.

"Nemůžu uvěřit, že to zapíráš," šeptám a hořce se zasměju.

"Zapírám co? Nemám ani nejmenší tuš - "

"Ty a Dom!" vykřiknu. "O tom mluvím!"

Markovy oči se rozšíří. Otevře pusu, aby něco řekl, ale pak ji zase zavře.

"Ona ti to řekla?"

"Ne," řeknu. "Slyšela jsem vás. Teď už vím, proč tak moc chceš, abych byla s Malfoyem."

"Rosie, to není důvod - "

"Před pár měsíci bych tím byla pravděpodobně potěšená, to víš," přiznám se a cítím se tak trochu zahanbeně. "Ale teď jsem jenom znechucená – vámi oběma! Malfoy není špatný člověk a Dom má rád…Co ti kdy udělal? Proč si tohle zasloužil?"

Mark má tu slušnost, aby vypadal zahanbeně, a vyhýbá se mému pohledu. Jen zírá na Památník.

"Nesnažím se tebe a Malfoye dát dohromady z žádného důvodu," řekne vážně. "Jenomže – Dom jsem měl vždycky rád, víš? A se mnou je šťastnější – nemá být s ním."

"Nemyslím si, že ty jsi ta pravá osoba, která by to měla posoudit!" řeknu zuřivě. "Proč ses musel vetřít do jejich vztahu?"

Jo, možná nejsem ta pravá, která by to měla říkat – přeci jenom, já a Malfoy jsme se na Nový rok políbili. Ale to nic nebylo. Bylo to chvilkové vzplanutí a teď jsme už úplně někde jinde. Není to tak, že bychom měli nějakou tajnou aférku nebo tak něco. Pořád mám vysoké morální cítění.

"Zeptal jsem se jí, jestli by mu to mohla říct," řekne Mark. "Ale říká, že ho nechce ranit."

"Nemyslíš si, že čím déle tohle bude trvat, tím víc mu ublížíte?" přitlačím. "Má právo to vědět. Děláte z něj vola. Je to můj kamarád - "

"Prosím tě," řekne posměšně. "Nechoď na mě s těmahle "kamarádskýma" řečma. Malfoy není tvůj kamarád."

"Co to má znamenat?" zeptám se uraženě.

"To znamená, že ty a Malfoy můžete předstírat, jak dlouho chcete, že jste "jen kamarádi", ale to je úplně jedno, protože nikdy nezměníte fakt, že jsi s ním těhotná, Rosie. Vždycky budete mít spojení. A to je ten důvod, proč pro sebe Dom a Malfoy nikdy nebudou ti praví."

Zdvihnu se ze země (což není tak snadné, vzhledem k tomu, že jsem těhotná) a řítím se směrem k hradu, zatímco ignoruju Markovy výkřiky. Tohle je špatná doba na to, abych našla Huga, jak venku kouří s kamarády – moc špatná. Ale on tu je, vykuřuje si a snaží se vypadat drsně. Přijdu k němu a drapnu ho za jeho nově propíchnuté ucho.

"HUGO!" zakřičím.

Vypadá absolutně zahanbeně a vystrašeně zároveň.

"Trest, všichni z vás," křičím a cigarety jim típnu pomocí hůlky. "A řeknu to mámě."

Hugovy oči se rozšíří, ale před kamarády se nechce ponížit.

"Vážně Rose, nemůžeš to říct mámě," šeptá mi. "Prostě nemůžeš. Zabije mě."

"To je dobře! Jsi idiot"

"Ouu, nech chudáka Psycha na pokoji," řekne mi jeden z Hugových kamarádů. Je to tlustý kluk s růžovými vlasy a s chybějícím předním zubem – okouzlující, to vás ujišťuju. A očividně mému bratrovi říká "Psycho". Co se stalo s tím malým Hugem, který miloval hraní Famfrpálu s tátou a sedával mámě na klíně, zatímco mu česala vlasy? Kdy se stal tím černovlasým propíchaným Psychem?

"Okamžitě se vraťte do svých společenských místností," křičím. A potom si na konci skupinky všimnu malého kluka z Havraspáru. Je jediný, který si udržel přírodní blond barvu svých vlasů – Louis.

"Tak snadno se z toho nedostaneš!" zakřičím, když uvidím, jak se snaží vytratit.

"Nekouřil jsem!" tvrdí. "Jen jsem - "

"A co je potom tohle?" zeptám se a ukážu na jeho vyboulenou kapsu ve tvaru obdélníku. "Vyprázdni své kapsy, hned."

Z kapes si vytáhne krabičku cigaret, pár bomb hnojůvek a hůlku. Louis byl vždycky tak klidný. Co se to děje s těmi Weasleyovic kluky, když na ně uhodí čtrnáctka?

"Nejsou moje," řekne rychle. "Prosím, neříkej to Dom, zmlátí mě!"

"Máš štěstí, že jsem tě nezmlátila já, Louisi Weasley!" vykřiknu a on vypadá opravdu vystrašeně. Cigarety a hnojůvky zabavím a Louise pošlu do jeho společenské místnosti. Potom svou hůlkou ukážu na skupinku, která se pomalu vrací k hradu.

"Accio cigarety!" zvolám a vzápětí ke mně přiletí pět krabiček mudlovských cigaret. Všichni po mně střelí nenávistnými pohledy, ale nikdo z nich nemá koule na to, aby se mi postavil.

"Páni, jsem rád, že jsi mě nepřistihla, když jsem ve třetím ročníku kouřil já," uslyším za sebou hlas. "Jsi tvrdá."

Otočím se a uvidím Malfoye, jak se na mě ušklíbá, očividně pobaven představením, které se tu právě seběhlo.

"Můj bratr je - je - je.."

"Kretén? To jsme v tomhle věku byli všichni. Pravděpodobně z toho do dvaceti nevyroste," řekne a pokrčí rameny.

"Ale ty sis přinejmenším nenabarvil vlasy načerno a nepropíchl sis ret!" vykřiknu a rozejdu se směrem k hradu.

"Vlasům bych to nikdy udělat nemohl," řekne a prohrábne si je. "Ale jak víš, že jsem si nikdy nenechal udělat piercing?"

Podívám se na něj s nadzdvihnutým obočím.

"Ty máš piercing?"

"Samozřejmě – ale není na místě, které se normálně odhaluje na veřejnosti," mrkne na mě.

"Ach Merline, to je nechutné!" vykřiknu a ve tváři se mi zračí odpor.

"Ale, ale slečno Weasleyová, vy máte ale nečisté myšlenky," směje se. "Ne, tam to není. Ale je dobré vědět, že je to první místo, které tě napadlo."

Zuřivě se začervenám, ale on se mi jenom směje a přátelsky mi položí ruku kolem ramen.

"Takže…kde sis nechal udělat piercing?" zeptám se, ačkoliv si nejsem jistá, že to chci vědět.

"No – já a Al jsme se ve třetím ročníku rozhodli, že si necháme něco propíchnout – chtěli jsme udělat něco rebelského," řekne a ušklíbá se. "Takže jsme udělali dohodu, že když do toho jeden z nás půjde, druhý si to musí udělat na tom samém místě."

"Takže Al má piercing taky?" zeptám se užasle. "Ví o tom teta Ginny?"

"O tom pochybuju," řekne Malfoy. "Leda, že by jí ukazoval svoje bradavky."

"Počkat – nechali jste si propíchnout bradavky?" vykřiknu.

"Bradavku, jednu," řekne Malfoy a zvedne jeden prst. "Nechat si je obě by bylo nanic."

Opravdu nevím, co na to říct. Myslela jsem si, že bych si všimla, kdyby měl Malfoy piercing – ale nakonec, třeba ho neměl nasazený v tu noc, co jsme –

Dobře, tohle je prostě divný. Nechci o tom přemýšlet.

"Vy zmijozeláci jste blázni," povzdychnu si a zakroutím hlavou.

"Ale no tak, něco takového si musela aspoň jednou udělat!" ušklíbá se.

"Můžu tě ubezpečit, že jsem si nepropíchla nic kromě uší!" zvolám.

"Jo…ale připoutala ses ke skleníku a nosilas odznaky spermie," řekne.

"Bylo to pro dobrou věc! A není to spermie, ale S.P.E.R.M.A.! Společnost pro podporu extra rovnosti mandragorám africkým!"

Dorazíme ke dveřím do hrady a Malfoy mi je otevře a nechá mě vejít první. A Dom vychází z Velké síně s Alem a Jamesem. A kurva, tohle bude nepříjemné. Přijde k nám a ruku si ovine kolem Scorpiusova pasu. Jaká to malá obojaká –

"Kde jsi celý den byl?" zeptá se Malfoye.

"Kolem," pokrčí záhadně rameny. Dom nadzdvihne obočí a dokonce i já jsem zaujatá. "Nemusíte vypadat tak podezřívavě, dámy, všechno to je zákonné. Mizím – mám toho hodně na práci."

Mrkne na mě a Dom políbí na líčko předtím, než zamíří do zmijozelských žalářů. Dom si z toho moc nedělá a otočí se ke mně.

"Vždycky se jen tak vypaří," řekne Dom. "Hlavně o víkendech. Nevím, kam chodí. Dokonce jsem přesvědčila Jamese, ať se podívá na Pobertův plánek, ale není tam…. Takže, jak pokračuje pletení?" zeptá se a změní téma.

"Ach, znáš to…nic moc," řeknu hloupě. "Ehm Dom, myslím, že si musíme promluvit."

"Musíme to udělat teď? Mám udělat esej do Přeměňování a úkol z Lektvarů a to ani nemluvím o Bylinkářství - "

"Vím o tobě a Markovi."