Delicate
Překlad: Do_MuSh
Beta-reader: Ela
Autor: padfoot4ever
Banner: autorčin
Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=317511
Stav: souhlas s překladem
Prohlášení:
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.
Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.
17. KAPITOLA KLUCI NEBREČÍ
Dom nejprve nic neříká a jakoby ani nereagovala. Jen se na mě dívá, jako by se snažila zjistit, o čem to sakra mluvím. Musím uznat, že je dobrá herečka.
"Mark kdo?" je její první otázka.
Nadzdvihnu na ní své obočí.
"Mark Matthews – kolika Markům jsi řekla: "Miluji tě" ?"
"Nevím, o čem to mluvíš, Rosie," řekne, ale vidím, že je utrápená. "Opravdu musím jít -"
"Dom!" zavolám na ni, když odchází. "Slyšela jsem vás včera večer! Nejsem úplně vypatlaná!"
Zastaví se a otočí se na mě.
"Tady o tom nemluvme," zašeptá rozzuřeně.
"A kde bys navrhovala?" šeptám nazpět stejně naštvaně. "Protože my si o tom promluvíme."
Povzdychne si a protočí oči, jako by to byl můj problém, který na ni vytahuju. Občas opravdu připomíná svou matku.
"Ložnice," řekne stroze.
"Teď," dodám.
Vyběhne schody, aniž by na mě čekala. Nejsem si jistá, jestli chápe, že nemůžu chodit tak rychle, jako kdysi, vzhledem k tomu, že musím unést čtyři a půl kila navíc. Takže cestou do Nebelvírské věže jdu sama. Jdu zkratkou kolem gobelínu, kde minulou noc byl Mark s Dom. Odtáhnu gobelín a ihned toho zalituju. Je tam Al s Jenny a líbají se, jako by jim šlo o život. Jenny zčervená a Ala odstrčí, když si mě všimne. Al vypadá taky trochu rozhozeně.
"Pro Krista, najděte si pokoj," řeknu znechuceně.
"Nejsme uprostřed Velké síně," hádá se Al a vypadá, že je na mě extrémně naštvaný.
"Šla tudy Dom?"
"Vypadá to, že tudy šla?" vrčí frustrovaně, jeho ruka stále kolem pasu Jenny.
"Ach ano, promiňte," řeknu sarkasticky a před tím, než se opět rozejdu do Nebelvírské věže, nechám gobelín spadnout na své původní místo. Upřímně, proč má celá moje rodina potřebu sexovat za tím debilním gobelínem?
Plahočím se po schodech a o deset minut později konečně dorazím do Nebelvírské věže. Když dorazím, Dom už je v ložnici a vypadá netrpělivě. Jsem naprosto bez dechu, ale žádné obavy – nejsem vůbec těhotná, nebo tak něco.
"Dobře, takže do toho," řekne Dom naštvaně. "Řekni mi, že jsem blbá. Řekni mi, že jsem mrcha."
Jsi blbá mrcha.
"Takhle ti neřeknu," řeknu. "Nemám na to právo. Ale víš, že to, co děláš, není správné, viď?"
Dom si povzdychne a žuchne sebou na postel s obličejem zabořeným v dlaních.
"Nevím, co mám dělat, Rosie," řekne. "Myslela jsem si…. Myslela jsem si, že Scorpiuse miluju," zavrtí hlavou. "Ale potom na Valentýnské párty na tebe pořád koukal… a potom jsem si nebyla jistá… a pak jsem tančila s Markem a všechno bylo, jako by to tak být mělo, chápeš?"
"Kdo koukal?" zeptám se, protože tak trochu nedává smysl.
"A potom, hned po párty se Scorpius vrátil zpátky do své ložnice, aniž by mě doprovodil," pokračuje, jakoby mě neslyšela. "Byla jsem hrozně naštvaná, že odešel a nepopřál mi ani dobrou noc. Takže jsem se potom vracela s Jamesem, Fredem a Markem… a my potom zůstali ve společenské místnosti a povídali si… a prostě se to nějak stalo. Úplně jsem se do něj zamilovala. Ale další den se Scorpius vrátil a omluvil se mi a já ho prostě nemohla nechat. Procházel si těžkým obdobím, zvlášť, když jste měli ten velký spor."
Takže to je moje chyba?
"Neříkám, že je to tvoje chyba nebo tak něco," dodá rychle. "Co bych měla udělat, Rosie?"
"Nevím," řeknu. "Miluješ Malfoye?"
Zakroutí hlavou a zašeptá: "Ne."
"A miluješ Marka?"
Vážně přikývne.
"Potom víš, co máš udělat," řeknu věcně. "Bude jen spravedlivé, pokud se s Malfoyem rozejdeš."
"Ale nechci mu ublížit," řekne. Ta holka je někdy až příliš citlivá pro její vlastní dobro. Měla by být víc bezcitná.
"Je to už velký kluk," řeknu. "Přenese se přes to. Je to koneckonců lepší."
Popřemýšlí o tom a pak přikývne. Jsem ráda, že nezačala brečet, to by mohlo být nepříjemné.
"Měla bych to udělat teď?" zeptá se.
"Jsi na to připravená?"
"Myslím, že jo. Co mám říct?"
Opravdu se mě ptá, jak se rozejít s jedním z mých přátel? Ne ne, opravdu se mě ptá, jak se rozejít s otcem mého dítěte? Tohle je pěkně zamotaný.
"Říct mu pravdu?" navrhnu, ale nejsem si jistá, jestli je to ten nejlepší nápad. Někdy je nevědomost lepší. Dom znovu přikývne, potom vstane, upraví si vlasy v zrcadle a opustí pokoj, aby našla Malfoye. Když prochází dveřmi, vejde Chastity.
"Co je s Dom?" zeptá se.
"Problém s klukem," odpovím.
"Může se připojit do klubu," řekne Chas a skopává si tenisky. "Právě jsem se rozešla s Derekem."
Nemám tušení, kdo Derek je. Chas mívá hodně kluků a já je prostě nestíhám.
"Ach, to je mi líto," řeknu a doufám, že to znělo dostatečně upřímně.
"To je v pohodě," řekne. "Vlastně to nebyl ani těžký rozchod. Nikam jsme prostě nesměřovali. Takže, co to bylo dneska ráno s Jamesem a Laurou?"
Pokrčím rameny a zničehonic se rozčílím. "James je sociálně - retardovaný imbecil s kaší místo mozku a je naprosto vypatlaný, když přijde na jednání s opačným pohlavím. On si vážně myslel, že mě rozveselí to, že uvidím Laurou poníženou před celou školou."
"Nebyla jsi aspoň trochu ráda, že se jí dostalo zaslouženého trestu?" zeptá se Chas. "Já teda byla."
"To co udělal, nebylo správné," řeknu. "Mám na mysli, kdyby jí řekl, že je tlustá nebo by roznesl nějakej drb, nebylo by to tak špatné. Ale on si zahrával s jejími city – to je strašné, Chas. To jí mohlo ublížit víc, než jen nějaká blbá kletba."
"Rose, měli by tě prohlásit za svatou," řekne Chas vážně.
"Ó ano, za svatou bych měla být prohlášena každým dnem," reaguji sarkasticky.
"Myslím to vážně! Musíš se vyrovnat s takovým množstvím věcí – jsi tak statečná. A ani nic nenamítáš tomu, že Dom chodí se Scorpiusem. Myslím, bylo by to hrozně divný, kdybych to byla já. A teď se zastáváš Laury," dokončí svou řeč.
"Nezastávám se jí," řeknu. "Zastávám se všech holek, jejichž srdce byla zlomena ignorantskými blbci jako jsou Carl a James! Obě víme, že to není příjemné. Nesnažím se být svatá, Chas. Jen vím, jak to bolí, to je všechno."
Chas přikývne, ale myslím, že nechápe, jak to myslím. Ale myslím, že ji z toho nemůžu obviňovat – ani já sama to nevím. Prostě to tak cítím. O Jamesovi jsem nikdy neuvažovala jako o pomstychtivém člověku. Očividně jsem se v něm zmýlila. Neznám ho tak dobře, jak jsem si myslela.
Když se Dom další dvě hodiny nevrací, rozhodnu se po ní podívat. Mám strach, že se Malfoy rozhodl najít Marka a proměnit ho ve švába. Vstupní síň je téměř prázdná, protože je už před večerkou. Po Dom, Malfoyovi ani krvi tu není žádná stopa – nevím, jestli je to dobré nebo špatné znamení. V tuto chvíli by se mi hodil Jamesův plánek (nazvaný "Pobertův plánek" – ukradl ho svému tátovi), protože bych věděla, kde je. Ale potom uslyším rámus vycházející z přístěnku na košťata - ze stejného přístěnku, ve kterém jsem se schovávala, když se všichni dozvěděli o mém těhotenství – a mé instinkty mi říkají, ať se podívám dovnitř. Doufám, že tam nenajdu dalšího člena mé rodiny, jak se s někým muchluje. Ale je tu pouze jeden člověk – a je to Malfoy.
"Malfoyi?" oslovím ho jemně. Podívá se na mě. Naštěstí nebrečí. Vypadá jen trochu naštvaně. Vejdu dovnitř, zavřu za sebou a sednu si na krabice, ve kterých jsou všechny náhradní famfrpálové míče. Malfoy sedí naproti mně. "Co tady děláš?"
"Jen přemýšlím," řekne. "Slyšel jsem, že je to na takové věci skvělé místo."
"Jsi v pořádku?" zeptám se. Nechci, aby věděl, že vím o Dom a Markovi. To by pro něj bylo ještě víc ponižující.
"Dom a já jsme se rozešli," povzdychne si.
"To je mi líto," řeknu.
Přikývne a napůl se usměje, jako by děkoval za můj soucit.
"Nevím, proč to udělala."
A kurva.
Neřekla mu to.
Řeknu mu to? Nebo to nechám být? Je to vůbec můj problém? A sakra, v těhle situacích nejsem dobrá. Neřeknu nic.
"Řekla ti něco?"
Zasraně kurva. Jak teď můžu lhát?
"Ehm… musím…. musím jít umýt… svého králíka," řeknu.
"Něco ti řekla!" řekne Malfoy horlivě. "Co ti řekla?"
"Nemůžu ti to říct," odpovím tiše. "Není to na mě, abych ti to řekla."
Dívá se na mě těma velkýma, hnědýma, štěněčíma očima – pokud moje dítě zdědí tyhle oči, bude zatraceně těžké jim říct: "Ne". Měla bych se dívat jinam, ale nemůžu. Ty oči jsou na to až moc okouzlující.
"Nedívej se na mě tak!" protestuji. Malý úsměv mu přeletí přes rysy a já cítím jak roztávám. "Varuju tě, Malfoyi."
Teď už se šklebí, pokládá si bradu na mé rameno a nevinně ke mně vzhlédne. Do hajzlu s ním.
"Nemůžu ti to říct!" řeknu a dívám se všude možně, jen ne na něj. "Nic mi do toho není!"
"Ale něco víš," řekne, teď už klečí a bere mou dlaň do svých. "No tak, mám právo to vědět."
"Ano, ale já nemám právo ti to říct," řeknu smutně. "Musíš se zeptat Dom."
Malfoy na chvíli sklapne a vypadá, že přemýšlí.
"Je v tom někdo další?" zeptá se.
Mlčím a snad se tvářím bezvýrazně.
"Je v tom někdo další!" vykřikne Malfoy. "Kdo to je?"
"Měla bych dodělat úkoly," řeknu rychle, vstanu a namířím si to rovnou ke dveřím. Malfoy je rychlejší a vstane taky, čímž mi zablokuje dveře.
"Prosím, řekni mi to," prosí. "Myslel jsem si, že jsme byli přátelé."
Páni, on ví, jak hrát nefér. Stejně se na něho dál mračím.
"My jsme přátelé," řeknu rozhořčeně. "Ale stejně si myslím, že by ses měl zeptat Dom."
"Je to Mark Matthews, že jo?" řekne.
JAK to udělal??? Copak mi umí číst myšlenky?
"Věděl jsem to," řekne a vypadá na sebe tak nějak pyšný, že na to přišel sám. Já jsem zase ticho. "To je v pohodě," řekne. "Nějaké podezření už jsem měl. A stejně, můj rejstřík taky není zrovna čistý."
Při tomhle se mírně začervenám, ale naštěstí je tu tma, takže si toho nevšiml.
"Jestli ti to nevadí," začnu. "Tak proč se tu vlastně schováváš?"
Předtím jsem si toho nevšimla, ale teď, když stojím blízko něj – má červené oči.
"S Dom to nemá co dělat," řekne. "Už dlouho to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Jsem rád, že našla někoho, kdo ji má rád."
"Tak proč jsi teda brečel?"
"Já jsem nebrečel," řekne tvrdohlavě. "Kluci nebrečí."
"Ale ano, brečí," hádám se. "Ala a Jamese jsem viděla brečet snad milionkrát. Al ještě pořád pláče u Bambiho."
"To je smutný film," odpoví Malfoy. "Musela bys být bez srdce, abys nebrečela u Bambiho!"
Nadzdvihnu na něj své obočí, jako bych říkala – vím, že se něco děje, tak přestaň s těma hovadinama a řekni mi to. To je celkem těžký říct jen pohybem obočí, ale očividně to zabralo.
"Můj soused zemřel," řekne.
Na tom opravdu nevidím nic smutného, protože kdyby umřel můj soused, tancovala bych na jeho hrobě. Dobře, vím, že to zní asi hnusně, ale věřte mi, ten chlap je jako bývalý smrtijed přeměněný na nacistu, který se rád vkrádá do naší zahrady, bere Hugovi jeho fotbalový míč (famfrpálové míče na zahradě nikdy nenecháváme, aby je mudlové neviděli – jako třeba tenhle Smrtijed Nacista) a potom ho před námi zapálí. No, tohle udělal, když jsme byli mladší a ještě si s kopačákama hráli. Teď už tam jen vběhne, podupe máminy kalokvěty a potom to svede na svoje "děti" (které ani nemá). Ten chlap je blázen – vážně, strávil deset let ve vězení za žhářství. Skoro jsem ze strachu nespala a bála se, že nám pan Nacistický Smrtijed polije dům benzínem a zapálí ho. Takže opravdu nechápu, proč je Malfoy smutný kvůli smrti svého souseda. I když, třeba má normální sousedy.
"Ach, to je mi líto," řeknu citlivě. "Byl sis s ním blízký? Nebo s ní?"
"Jo," přikývne. "Paní Halpinová byla jedna z těch, které se říkalo "Tetičko", i když vlastně nebyla tvoje příbuzná. Máš taky takového souseda?"
No jistě – strejda Smrtijed Žhář hned odvedle – jako druhý otec.
"Ne," přiznám. "Ale paní Tonksovou jsem vždycky brala jako svou tetu, i když není."
"Jo, něco takového byla paní Halpinová. Je mudla, ale vždycky když naši byli v práci, hlídala mě. A její vnuk byl můj kamarád, před tím, než jsem nastoupil do Bradavic. Takže je to na hovno, že umřela."
Pokaždé si všimnu, že když se kluci snaží o nějaký soucit, zakončí větu nějakou hovadinou. Jako třeba, když Al dostal ve třetím ročníku kopačky a James řekl jen: "Ou, to je na hovno." – nebo když mi umřel pes a oni řekli: "Jo, to máš na houby". Vážně, "je to na hovno, že umřela" – není to smutné, není to srdcervoucí, není to dojemné… je to pěkně na hovno.
"Takže půjdeš na pohřeb?" zeptám se jemně.
"Asi jo. Není to odsud daleko. Kaple je asi tak hodinu cesty od Prasinek," řekne sklíčeně.
"Potřebuješ… potřebuješ nějakou společnost?" nabídnu se.
"Nemusíš…"
"Jdu s tebou," trvám na svém. "Nikdo by neměl na pohřeb chodit sám. Kdy to je?"
"Zítra," zamumlá.
"Dobře, takže zítra. Musíme to jen vybavit s Nevillem, jsem si jistá, že to nebude problém," řeknu věcně. "Ale teď pojď, než se začnou šířit drby."
Malfoy otevře dveře a nechá mě jít první.
"Čekáš se mnou dítě," řekne. "Co horšího by se mohlo vykládat?"
"Pravda."
***
Další den vstanu brzy, a zatímco se Laura, Chas a Dom oblékají do svých uniforem, já si ze skříně vytáhnu černý slavnostní hábit, abych se připravila na pohřeb. Je potřeba ho poupravit v oblasti břicha, ale to můžu udělat pouhým švihnutím hůlky (udělala jsem to se vším svým oblečením). Včerejší večer jsme já a Malfoy dostali od Nevilla povolení a zařídil, aby nás jeden ze školních kočárů dovezl na pohřeb a zpátky. Vlasy si dám do jednoduchého copu a zkontroluji svůj odraz v zrcadle – jo, vypadám dostatečně depresivně.
Spolu s ostatními zamířím dolů na snídani, Jamesovi se ale vyhýbám ze strachu, že bych ho uškrtila. Dneska jsem vůbec nezvracela, takže nebudu riskovat snídani – jsem si jistá, že truchlící rodina by nebyla zrovna potěšená, kdybych pozvracela kostel. Všichni se rozejdou do tříd a já ve Vstupní síni potkám Malfoye. A potom si něco uvědomím – jdeme na mudlovský pohřeb a já mám na sobě slavnostní hábit. Můžu být ještě blbější?
"Sakra! Úplně jsem zapomněla na to, že to je mudlovský pohřeb!" vykřiknu, když ho uvidím. Pobaveně se usměje a líně na mě mávne hůlkou. Můj hábit se změní na sukni po kolena a černý svetřík, který mi hezky schovává břicho. Páni, Malfoy by měl být módní stylista. "Děkuju," řeknu rozpačitě.
"Žádný problém," odpoví. "Podívej, jsi si jistá, že chceš jít? Přeci jen, je to pohřeb. Nemusíš -"
"Od čeho jsou přátelé?" řeknu mu a zavěsím se mu za ruku. "No tak, kočár bude čekat."
Kočár nás čeká venku přede dveřmi. Není tažený Testrály jako obvykle, ale normálními koňmi. Předpokládám, že mudlové by si asi mysleli, že je divné, že kočár jede sám o sobě. Malfoy otevře dveře a pomůže mi nasednout. Zjišťuju, že je sakra složité to udělat elegantně, protože jsem tak nechutně tlustá. Malfoy vzápětí nastoupí taky a sveze se na sedadlo vedle mě a chodidla si položí na sedačky naproti nám. Vypadá hodně zdeptaně. Musím udělat něco, čím ho rozveselím.
"Zatáhneš mě za prst?" navrhnu. Lidi se vždycky smějí, když to Fred nebo James udělají. Malfoy jen kouká, jako bych se zbláznila. "Promiň, jen jsem tě chtěla rozveselit. Osobně "Zatáhni mě za prst" nesnáším, ale myslela jsem si, že se to klukům líbí. Očividně ne. Promiň."
"Nemusíš mě rozveselovat. Nejsem nijak rozrušený," tvrdí.
"No, tak to potom nejsi člověk," odpovím. "Měl bys být rozrušený. Je to přirozené."
Sklíčeně přikývne. Zase ho vezmu za ruku a položím si hlavu na jeho rameno, abych mu ukázala, že jsem tady. Řekla bych, že si toho cení podle toho, že si svou hlavu položí na mou. Po zbytek cesty mlčíme.
***
Na pohřbu jsem byla jen jednou. Myslím, že v tomhle ohledu mám štěstí. Ale díky tomu jednomu pohřbu jsem zjistila, jak úžasný život je, přestože to není vždycky procházka růžovým sadem. Bylo mi deset, když Courtney Longbottomovou srazilo auto a ona na místě zemřela. Nikdy nezapomenu, jak se Neville na pohřbu tvářil. Nikdy jsem neviděla žijícího člověka tak mrtvého. Jen nepřítomně zíral do prázdna, něco slyšel, ale neviděl nic. Jeho žena zemřela. Simon, kterému tehdy bylo jenom osm, ztratil matku a já si ani nedokážu představit, jaký to musí být pocit. Moje rodina mě dokáže vytočit donepříčetna, ale život bez nich si nedokážu představit. Chudák Simon jen seděl vedle rakve jeho matky a celou dobu plakal. James, Al a já jsme se s ním pokoušeli mluvit, ale bylo to k ničemu. On mluvit nemohl.
To byl také mudlovský pohřeb, protože Courtney čarodějka nebyla. Neville ji potkal, když cestoval po Evropě, krátce po tom, co dodělal sedmý ročník. Podle mámy hledal nějaké rostliny na Bylinkářství – to zní jako praštěná věc, kterou by Neville udělal. Courtney byla Britka, ale Neville ji potkal v Rakousku. Ačkoliv umřela už před šesti lety, pořád si ji dobře pamatuju. Byla energická a odvážná, téměř naprostý opak Nevilla. Ale jeden k druhému perfektně pasovali. Její smrt byla tak náhlá, že trvalo měsíce, než tomu všichni uvěřili – všichni kromě Simona. On věděl, že svou matku ztratil už navždy.
Když já a Malfoy vejdeme do kostela, držící se za ruce (čistě platonicky), první věc, kterou uvidíme, je rakev ležící před oltářem. Najednou jsem pohlcená lítostí, přestože tu ženu vůbec neznám. Myslím, že mi to jen připomnělo Courtney – a strýce Freda a Remuse s Tonksovou a každého, kdo zemřel. Možná v tom je význam pohřbů. Uvažujete o těch smutných věcech a vážíte si drobností. Malfoy a já obsadíme svá místa v zadní části kostela. Obřad trvá kolem třičtvrtě hodiny, ale nejsem si jistá, jestli Malfoy vůbec poslouchá. Celou dobu se jen dívá na své nohy. Není tu moc lidí – tak třicet, maximálně. Když obřad skončí, čtyři muži nadzdvihnou rakev a všichni se řadí v zástupu za ní, aby mohli vyjít ven z kostela. Vezmu Malfoye za ruku a navedu ho tam taky. Právě teď mám pochyby, jestli vůbec ví, o co jde.
Malfoy a já jsem v kostele poslední. Paní Halpinová bude pohřbena na hřbitově, který připadá ke kostelu. Poté, co kněz skončí se svou řečí a rakev je položena do země, lidé začnou odcházet, až tu zbudeme pouze já, Malfoy a kluk našeho věku. Kluk není tak vysoký jako je Malfoy, má hnědé vlasy a kulatý obličej. Nepláče, ale obličej má stažený soustředěním. Potom se pokřižuje a chystá se odejít.
"Darrene," zavolá Malfoy a kluk se otočí. Jakmile pozná Malfoye, hořce se usměje.
"Scorpius Malfoy," řekne, když přichází k nám. Potřesou si rukou a jeden na druhého se usmějí. Hádám, že tohle je ten vnuk, se kterým se Scorpius kamarádil. Počkat – řekla jsem právě Scorpius? "Jak ses měl? Chlape, málem jsem tě nepoznal!"
"Mám se dobře," řekne Malfoy. "Je mi líto tvé babičky."
Ten kluk jménem Darren přikývne. "Díky. Byla už dlouho nemocná. Předpokládám, že už jí je líp, že?" Malfoy prkenně přikývne. "Takže, kdo je toto?" Darren se teď dívá na mě – jeho oči zabloudí k mému břichu, na které nedůvěřivě pohlédne před tím, než se mi zase podívá do obličeje.
"Ach, omlouvám se, Rose Weasleyová," usměju se a potřesu si s ním rukou. Darrenovy oči se rozšíří, jako by mě poznal. Já upřímně doufám, že tomu tak není, protože jsem si naprosto jistá, že jsem tohohle kluka nikdy nepotkala.
"Rose Weasleyová?" směje se. "Ta Rose Weasleyová?" podívá se na Scorpiuse, který z neznámého důvodu rudne. "Takže vy dva jste spolu?"
"Ach, to ne," řeknu rychle. "Jsme jen kamarádi."
"Jo, jen kamarádi," přizná Scorpius – nebo Malfoy, je to stejně jedno.
"Ach tak," řekne, ale vědoucně se usměje na Scorpiuse, který se podívá jinam. "Radši už půjdu, máma čeká v autě. Podívej, kámo, dej mi příští léto vědět. Máme toho hodně co dohánět. Rád jsem tě poznal, Rose Weasleyová."
"Já tebe taky," řeknu, ačkoliv si nejsem jistá, jestli jsem ráda, že jsem ho potkala.
"Měj se, Darrene," zavolá na něj Scorpius. "Sbohem, paní Halpinová," dodá a dívá se na hrob. Hůlkou vykouzlí květinu (má takové štěstí, že je mu už sedmnáct) a položí ji vedle náhrobního kamene.
"Chceš chvilku?" zeptám se a on přikývne. Přejdu ke kočáru a nastoupím do něj. Za méně než minutu se ke mně připojí Scorpius a koně zase začnou klusat směrem ke hradu. Teď vypadá klidněji, než když vypadal na cestě sem. Tentokrát sedíme naproti sobě a zvědavě se na něj dívám, s jednou velmi rozčilující otázkou v hlavě.
"Jak je možné, že mě Darren zná?" zeptám se a Scorpius znovu zčervená. Něco neslyšitelně zamumlá a podívá se ven z okna kočáru. Drbnu mu do nohy svým chodidlem. "No tak, jak mě zná? Potkala jsem ho už někdy?"
"Tak o tom nic nevím," řekne Scorpius. Opravdu mi nepomáhá.
"Řekni mi to!" skučím.
"Já… možná jsem se o tobě jednou nebo dvakrát zmínil, to je všechno," řekne bez zájmu.
"Ale říkal si, že jsi ho neviděl od doby, co jsi nastoupil do Bradavic," poukážu.
"Viděl jsem ho," řekne Scorpius. "Přes léto a tak. Jen jsme se odcizili, protože jsme byli většinu roku v jiných školách. Nemluvil jsem s ním od léta po druhém ročníku."
"Takže, co jsi mu o mně říkal? Muselo to být hrozné, že si mě pamatuje tak dobře," naléhám.
"Slečno Weasleyová, vy jste ale vlezlá," řekne Scorpius a mírně se usměje.
"Já vím," řeknu. "Co jsi mu řekl?"
Scorpius protočí oči, povzdychne si a podívá se na mě, takže okamžitě vím, že jsem ho zdolala.
"Nic hrozného," řekne. "Jen… nesmysly."
"Jaké nesmysly?"
"No… dobře…. Možná, že jsem do tebe byl v prvním ročníku malinko zamilovaný," řekne Scorpius rychle. Nemůžu si pomoct, ale při tomhle se ušklíbnu. Byl do mě zamilovaný. Ne do Dom? Proč se cítím tak triumfálně? "Přestaň se ušklíbat!" protestuje.
"To je tak roztomilé," směju se. "Byl jsi do mě malinko zamilovaný!" drbnu mu znovu chodidlem do nohy a on vypadá opravdu zahanbeně.
"Vsadím se, že jsem se ti předtím taky líbil," řekne, snaží se znít drsně. S neúspěchem.
"Jo, máš pravdu," lžu. "Ve tvých malinkatých snech prváka!" Udělá na mě obličej a otočí se, aby se zase díval z okna, předstírá, že má špatnou náladu. "Och, dotkla jsem se tě?"
"Přinejmenším jsem nebyl zamilovaný do jednoho ze členů skupiny ABBA."
Jak to může vědět?
"Jak to víš?" vykřiknu.
"Pamatuješ si snad naši hru "Nikdy jsem" na Jamesově oslavě, nebo ne?" ušklíbne se.
"Upřímně, je toho opravdu málo, co si pamatuju z Jamesovy oslavy," přiznám. "Ale pamatuju si útržky z té naší hry – například to, že se ti líbí profesorka Changová. To je nechutné, randila s mým strejdou Harrym!"
"Má pěkný prsa!" namítne.
"Je to učitelka!" vykřiknu znechuceně.
"A? Učitelé jsou taky lidi," pokrčí rameny a z kapsy si vytáhne mini balení čokoládových žabek. "Chceš jednu? Nesnídala jsi."
Jednu si vezmu a obal mu hodím na hlavu. "Jak víš, že jsem nesnídala?"
"Jsem velmi všímavý," řekne a hodí si do pusy čokoládu. "Znám každý tvůj pohyb."
"Můj osobní pronásledovatel," řeknu. "Jsem polichocena."
Zbytek cesty ubíhá v příjemném tichu. Tak jako předtím, i teď Malfoy vypadá mírně v depresi, ale nemůžu přijít na nic, co by ho případně mohlo rozveselit. Natáhnu se po kabelce, abych se podívala, jestli tam není něco, co by ho mohlo rozesmát a potom to uvidím – obrázek z prvního ultrazvuku. Nikdy jsem mu ho neukázala. Chtěl by ho vůbec vidět. Předpokládám, že je jen jediný způsob, jak to zjistit.
"Ehm, Scorpiusi?" řeknu a vyslovení jeho jména mi připadá divné, protože jsem zvyklá říkat mu "Malfoy". Podívá se na mě, mírně překvapený tím, jak jsem mu řekla. "Ehm…tady." podám mu fotku. Nejdřív se tváří bezvýrazně, ale potom se začne usmívat.
"Tohle… je ta fotka z ultrazvuku?" zeptá se, kouká trochu vystrašeně. Přesednu si vedle něj a podívám se na obrázek s ním. Momentálně je trošku roztrhaný.
"Jo, to je ona," řeknu. "Vidíš, má tvůj nos."
Nadzdvihne na mě obočí a pak se vrátí k fotce. Vypadá naprosto fascinovaně. "Tohle je ta nejdrsnější věc, jakou jsem kdy viděl," řekne. "Vážně…. Sice to opravdu nevidím, ale pořád je to úžasné."
"Nech si ji," rozhodnu.
"Opravdu?" zeptá se.
"Jo, nech si ji. Je mi líto, že jsem ti ji neukázala už dřív," řeknu.
"Nevadí," řekne a sotva šeptá. "Rose, nechme si to miminko."
***
Pull my finger – vtip s prd2n9m http://www.youtube.com/watch?v=LXrwfQ4TyeM