Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pro tak dlouhou odmlku není omluva, vím a je mi moc líto, že to tak bylo... Přesto díky moc Vám všem, kdo budete číst. Další kapitoly už budou následovat plynuleji.

Kapitolu věnuji eli, Jiřině a Jimmi. Díky Vám, vy víte za co :-)

11. Hermiona

Hermiona pořád vyšilovala, ale už jí to tolik nevadilo. Byla zpátky v Bradavicích, Severus s ní trávil nespočetné hodiny, diskutovali o její situaci a možné léčbě a ona byla nesmírně šťastná. Ačkoliv to z ní nedělalo ani o trochu menšího blázna.

Na tom, že blázní, nebylo nic špatného – vůbec ne. Ve skutečnosti by s tímhle druhem šílenství mohla žít, protože věděla, že časem skončí a ona dostane to, co chce. A tím, co chtěla, byl Severus.

A kvůli němu jí mohlo trefit.

Nechápala, proč ji prostě nemůže vzít za slovo a věřit jí, když mu říká, že ho chce a že bolestně touží i po jeho nejnepatrnějším doteku. Zdálo se, že vždycky, když ona udělá krok vpřed, on udělá dva kroky vzad.

Myslela si, že to bude snadné – ten první den, kdy ji našel, téměř připustil, že ji má rád. Sám Brumbál vstoupil do její mysli a tolik jí toho řekl; přestože ten starý muž nebyl tak úplně přesvědčen, že tam je.

Dokonce i Nettie, když se tak potloukala po jejich komnatách v Bradavicích, švitořila: „To je tak romantické, jako by ožila Kráska a zvíře!“ a „On vás miluje, drahoušku. Ta magie ve vzduchu, když se na vás podívá, stačí na to, aby se i tak staré čarodějce jako jsem já rozbušilo srdce!“

Tomu se Hermiona zasmála: „A představte si, co to dělá se mnou!“ Samozřejmě, že ji Nettie nemohla slyšet, ale to jí nevadilo. Hermiona si s ní stejně povídala.

Problém nebyl v tom, že by Severus neopětoval její city – byla si po čertech jistá, že opětuje, i když v tomto ohledu pořád zůstával zoufale němý jako ryba. Faktem bylo, že se nezdálo, že by se rozhoupal k činům a z toho jí mohl vzít šlak. Navzdory hodinám, které spolu strávili, než se vrátila do Bradavic, od toho prvního dne, kdy byla zpátky a kdy políbil její dlaň, neudělal nic.

Nezdálo se, že by mu bylo protivné se jí dotýkat – ani zdaleka ne – ale on sám nikdy s ničím takovým nezačal. Vždycky to byla ona, kdo se první natáhl a vzal ho za ruku, nebo se k němu naklonila a objala ho. Věděla, že se nakonec podvolí svým fyzickým touhám a sama ho políbí, ale doufala, že to tak nedopadne. Toužila po tom, aby ji také sváděl – copak toho chtěla tolik?

Jednou ho přistihla, jak na ni zírá, když diskutovali o jejích vzpomínkách na tu kletbu a jeho pohled byl tak hladový a intenzivní, že se jí zadrhl dech a srdce jí v hrudi začalo tančit podivný taneček. Zmlkla, naprosto polapena jeho pohledem, a fascinovaně  hleděla na to, jak si špičkou jazyka navlhčil dolní ret. Jako odpověď udělala totéž a pomalu se k němu naklonila, jako by ji přitahovala neviditelná šňůra. A právě v té chvíli, kdy si myslela, že ji konečně – konečně – políbí, přerušil svůj upřený pohled, udělal krok zpět a zatřásl hlavou, jako by se snažil ji vyčistit.

„Jsi si jistá, že ta kletba byla chladná a ne horká, když tě zasáhla?“ vyptával se zdvořile a jí se chtělo frustrací ječet. Severus Snape ji trápil, aniž by si toho byl vědom.

Pokud si myslela, že předtím byly jeho návštěvy pro ni důležité, rychle pochopila, že teď se kolem nich točí celý její život. Každá minuta, kdy byl pryč - kdy byla ve své mysli sama - se táhla jako celé hodiny. Pokusila by se něčím zaměstnat – dělat si poznámky, nebo znovu přehodnotit myšlenky, ke kterým dospěli, ale nakonec jí stejně všechno připomnělo Severuse. V takových chvílích její brk odpočíval a její oči se stočily dokonce ještě více dovnitř a s podivuhodnou jasností znova prožívala chvíle, které trávili společne.  Často se přistihla, že dumá nad tím, co musí udělat, aby ji políbil a strávila více času, než by měla, plánovaním, jak ho přimět, aby to prostě udělal.

Jednou večer – její druhý den v Bradavicích – se ujistila, že až ji půjde Snape navštívit, přijde zrovna ve chvíli, kdy bude končit se svým cvičením podobným tomu, kterým se zaměstnávala předtím, než ji zasáhla kletba. V létě po pátém ročníku se v komunitním centru seznámila s jógou a ta se rázem stala jejím oblíbeným způsobem, jak se zbavit stresu a držet si od těla noční můry z Oddělení záhad. Když ji Severus našel, měla na sobě svůj oblíbený vínový trikot na jógu* a protahovala se.

„Jen se uklidňuju,“ vysvětlila mu a sama pro sebe se zasmála, když si všimla, jak se nepohodlně ošívá a pokuší se na ni nedívat.  „Ztratila jsem pojem o čase.“ Místnost, ve které byli, pokryla zrcadly a on se obracel ode zdi ke zdi ve snaze vyhnout se pohledu na ni v jejím přiléhavém trikotu. Nakonec se uchýlil k tomu, že se koukal na své nohy, ramena měl shrbená a ztuhlá a ji krátce bodl osten viny za tu lest.

„Tak, hotovo.“ Když si uvědomila, že už ho protentokrát potrápila dost, přistoupila k němu, kolem krku měla ručníka a vlasy vyčesané do nedbalého culíku na temeni. „Myslím, že je důležité, abych zůstala ohebná, i když jen ve své mysli, nemyslíš?“

Povzdechla si a zakroužila hlavou, odtáhla si lepkavý trikot od hrudi a neúspěšně s ním zamávala. „Jediné, co teď potřebuji, je rychlá sprcha. Počkáš chvilku?“

Mohla by říct, že si toho pohybu Severus se zájmem povšiml, protože jeho dech se nepatrně zrychlil a jeho oči vystřelily k její tváři a úplně ji svou prudkostí propalovaly. Ten tvrdohlavý muž to stejně odmítl komentovat jinak, než tím, že se zeptal, jestli si může dojít pro nějaké její poznámky do laboratoře.

„Dobrý nápad,“ souhlasila, odstranila zrcadla a rychlým kouzlem je změnila na zástěnu, přes kterou přehodila svůj trikot. „Dej mi pár minut a přijdu.“

Jeho rychle se vzdalující kroky ji přiměly, že si odfrkla a zároveň se smála. Byla odhodlaná ho zlomit.

Další den přišel na nečekanou návštěvu během polední přestávky. „Hermiono,“ slyšela, jak volá z kamenné chodby, „kde jsi?“

„V knihovně,“ zakřičela, „dvacátá řada, sekce B – něco hledám.“

Našel ji na žebříku, tyčila tam nejistě jako na bidýlku a vytahovala ze zaprášené police náhodné tituly. „Dávej pozor, Hermiono! Vždyť můžeš spadnout,“ zabručel nejasně.

Jen se na něj smála: „Ale chytil bys mě, viď? Á, tady je to!“ Našla knihu, kterou hledala, triumfálně ji vytáhla z regálu a rychle sestupovala po žebříku, dokud konečně nestála vedle něj. „Nebyla jsem si jistá, jestli tu ještě je.“

Severus se lehce pousmál jejímu vzrušení: „Co to je? Kniha o protikletbách a jak prolomit kouzla?“

„Bohužel ne,“ odpověděla Hermiona, „je to kniha pohádek.“

Nadzdvihl obočí: „Pohádky? Propána, na co je potřebuješ?“

„Poppy se už dřív zmínila o Krásce a zvířeti,“ usmála se stydlivě Hermiona, „a to mě přimělo k přemýšlení. V pohádkách jsou přece lidé vždycky zakletí, že? Sněhurka i Růženka byly obě proklety spánkem smrti...“

Severus ji přerušil: „A jak to souvisí s tvou situací? Víš stejně dobře jako já, že spánek smrti je lektvar. Sněhurka ho spolkla s jablkem a Růženka ho vstřebala, když se píchla do prstu o otrávené vřeteno. To, co jsi utrpěla ty, je něco naprosto jiného – živoucí spánek. V tom nebyly zapletené žádné lektvary.“

„To je pravda, ale co mají všechny ty příběhy společného? Dokonce i ty, které nezahrnují kouzelný spánek?“

Snape ztuhl: „to nebude fungovat.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ odsekla, „ve všech těch příbězích je kletba vždycky zlomena ‚polibkem z pravé lásky‘. Dokonce i v Krásce a zvířeti vrátila Kráska zvířeti život a lidskou podobu, když ho políbila a vložila do toho polibku každičký kousek lásky, co měla v srdci.“

Stála teď otočená k němu a sledovala ty nespočetné výrazy, které prosákly na jeho tvář, když mluvil a všimla si, jak jeho jindy nečitelnýma očima proběhla maličká naděje, když se zmínila o lásce.

„Někdy Kráska ani nemusí zvíře políbit, aby mu změnila život,“ zašeptal měkce, natáhl se, zastrčil jí pramínek vlasů za ucho a jemně po něm přejel špičkou prstu.

Srdce jí bušilo, jeho slova v ní vyvolala podivnou závrať. „A někdy ani zvíře vlastně ani není zvířetem,“ dodala rozechvěle, „je jen mužem, který, jak se zdá, není schopen důvěřovat vlastnímu srdci.“

Než od ní ustoupil, jeho tváří proletěl tesklivý úsměv, „jistě.“

Chvíli tiše stáli a rozjímali jeden o druhém, než znovu promluvil: „Přišel jsem za tebou, jestli by ses nechtěla projít po zahradách. Venku je nádherný den.“

„To bych moc ráda,“ usmála se, „ale já se nevzdám a ty to víš.“

Kývl hlavou na potvrzení jejího odhodlání. „Uvidíme.“

Procházka zahradami byla nádherná, stejně jako většina času, který trávila se Severusem. Samozřejmě na něj neviděla, ale on udržoval rozhovor, i když ji tlačil cestičkou dlážděnou břidlicí na dřevěném kolečkovém křesle, které odkudsi sehnal. Když kamenná cestička skončila, zvedl ji z křesla, pokračoval pěšky a vzal ji ke kraji jezera.

Z jeho náruče, s hlavou opřenou o jeho rameno, mohla slyšet, jak u jejího ucha silně tluče jeho srdce a viděla,  jak jeho ohryzek při každém nádechu poskočí. Linie jeho brady byla ostrá a silná, strniště pod kůží vypadalo husté a tmavé. Každou chvíli jemně otočil hlavu, podíval se na ni a očima něžně přelétl její tvář. V jeho tmavých očích spatřila svůj odraz a s úžasem zjistila, že je krásná.

„Připomínáš mi pampelišku, Hermiono,“ zamumlal, jak tak šli. „Tvůj duch je houževnatý, pořád hledá způsoby, jak růst navzdory zjevným překážkám. A musím přiznat, že tvoje vlasy mají tendenci být zrovna tak otravné jako pampelišková semínka.“ Ušklíbl se, když to říkal, zatímco vytahoval vzpurnou kadeř z koutku svých úst, ten pramínek lesknoucí se na slunci. „A umíš být celkem opojná jako pampeliškové víno.“

Tomu se zasmála a rozhodla se, že nebude moc dumat nad jeho názorem, že je plevel.

Jedna z věcí, která jí pomáhala lépe snášet Severusovu nepřítomnost, bylo Netiino předčítání. Už skoro dočetla „Na větrné hůrce“ a jednou odpoledne se před začátkem čtení Hermioně přiznala, že vybrala zrovna tenhle román, protože byla blázen do tragických romancí se zadumanými mužskými hlavními hrdiny – jako byl třeba ten, co využil každou příležitost, aby ji navštívil.  

Hermiona měla ráda ten jemný bzukot Nettiina hlasu a často se přistihla, jak si představuje Severuse rázujícího dlouhými kroky přes blata a zaklínajícího jejího ducha slovy lásky a zoufalství. Jednou mu o tom řekla a on se na ni skoro usmál.

„Věřím, že nás čeká příhodnější konec, než Kateřinu nebo Heathcliffa,“ opáčil suše. „Pokud si vzpomínám, Heathcliff nakonec zešílel.“

 „Buď se mnou navždycky! Vezmi na sebe, jakou chceš podobu! Dožeň mě k šílenství! Jenom mě nenechávej v téhle propasti, kde tě nemohu najít!“ zacitovala tiše Hermiona a pak se natáhla a vzala ho za ruku. „Ale ty nejsi Heathcliffe a já nemám potřebu tě pronásledovat.

„A přesto to děláš,“ jeho odpověď rozechvěla její páteř rozkoší: „ty mě pronásleduješ Hermiono.“ 

O pár dní později zase nadhodila svou pohádkovou teorii. „Pořád si myslím, že bys to měl zkusit,“ agrumentovala, když ohrnoval nos, „i kdyby jen proto, že to vyloučí potenciální léčebnou metodu.“

„Nebude to fungovat,“ stál si rozhodně za svým. „Nemusíme to vylučovat, protože oba víme, že je to marné.“

„Nevíme to,“ odsekla, „my si to jenom myslíme. Ale možná bychom něco opomenuli. Co když je to způsob, jak zlomit tuhle kletbu a my to nikdy nevyzkoušíme? Budu tady trčet navěky jen proto, že ses bál mě políbit.“

Severus ji popadl za ramena a lehce s ní zatřásl. „Ty jedna holko bláznivá!“ zavrčel, „mysli aspoň chvíli. Jsi v kómatu, tvé tělo na nic nereaguje a Potter pořád myslí na nejhorší. Máš gardedámu, pro Merlina, jejíž hlavní povinností, kromě dohlížení na tebe, je ujistit se, že nezneužiju toho, že jsi v tomhle stavu. Co si myslíš, že by se stalo, kdyby mě viděla, jak tě líbám? Co by tomu řekli Albus a Potter?“

„Jak můžeš zneužít něco, co ti nabízím svobodně?“ zeptala se Hermiona a najednou dostala vztek. „A Nettie tu není proto, aby tě hlídala. Ona ví, že bys mi neublížil. A Harry,“ rozhodila rukama, „se může jít vycpat. Je prostě naštvaný, že jsi to byl ty, kdo mě našel a ne on. Je příliš zvyklý na to, že tím hrdinou je on.“

Nad tím Snape jen pozvedl obočí: „Potter pořád nevěří, že jsi tu. Myslí si, že si to všechno vymýšlím a že jsem tě vzal do Bradavic jen ze svých sobeckých důvodů. A Nettie tu je, aby na věci dohlédla – jak můžeš říct, že to tak není.“

„Severusi, poslouchej mě,“ Hermiona byla najednou znovu klidná, vymanila se ze sevření jeho rukou, které byly na dotek chladné, „mluví se mnou. Ví, že bys nezneužil příležitost, jak mi tady vykládáš. Má tě docela ráda. Sama mi to řekla. A jindy mi řekla: ‚Slečno Grangerová, drahoušku, nikdy jsem nepotkala muže, jako je váš profesor. Navenek je samá ostrá hrana, ale já vidím jeho osamělost. Jsem moc ráda, že vás má.‘ Byla by tvou přítelkyní, kdybys jí to dovolil.“

Snape si odfrknul: „Hermiono...“

„Ne, říkám ti pravdu. Proč musíš pořád myslet na to nejhorší?“ Její oči ho obezřetně sledovaly a studovaly jeho tvář s intenzivní něhou. „Nebo je to prostě tak, že nesmýšlíš takhle zle o druhých, ale o sobě?“

Ztuhl a pokusil se odtáhnout od ní ruce, ale nedovolila mu to. „Tak je to, viď? Nejsi schopen uvěřit, že by někdo mohl chtít být tvým přítelem, že by tě někdo mohl mít rád. Jak můžeš mít o sobě tak nízké mínění?“

„Hermiono, já...“ unaveně si povzdechl, „já nejsem milý člověk.“

„Ne, to nejsi,“ souhlasila, „ty jsi prudký muž. Jsi sarkastický, zahořklý, někdy krutý... ale také jsi inteligentní, věrný a schopný mnohem větší něhy, než kdokoliv z těch, které jsem kdy potkala. Tak proč nemůžeš vidět ty krásné věci, které v tobě jsou, a zaměřuješ se jen na negativa? Nebýt tebe, nebyla bych tu!

„To mi ani nepřipomínej,“ odpověděl Snape temně a jeho rty se zkřivily zavrčením. 

„Tak jsem to nemyslela a ty to víš! Severusi, dáváš mi naději tam, kde už žádná nebyla. Dáváš mi odvahu nevzdat se a bojovat. Dáváš mi svou sílu a způsobuješ, že věřím v budoucnost... a když se ti pokouším ti to oplatit, odeženeš mě a pokoušíš se popírat mé city. Já... já tě miluju, Severusi. Ať už byla tahle kletba jakkoli příšerná, nemůžu ji úplně želet. Kdyby se to nestalo – nikdy bych tě nepoznala, nebo ano? Ty jsi ta nejlepší část celého tohohle zmatku, ty jsi moje slunce. ** 

Severus celou věčnost mlčel a jen tam stál a díval se na její ruce svírající ty jeho. „Ty jsi ale bláznivá holka,“ zamumlal nakonec, „já nejsem ničí slunce. Jsem spíš jako černý mrak, který zničí jinak krásný den.“

Hermiona cítila, jak se jí sevřelo srdce, a pokusila se o jemný tón: „Možná kdybys tu pořád tak nepoletoval v černém...“

Ušklíbl se jejímu jemnému škádlení, zvedl její ruce ke rtům a jemně líbal klouby jejích prstů – z toho něžného činu se jí málem podlomila kolena. „Ve svém životě jsem nikdy neudělal nic takového, abych si tě zasloužil.“

„Jsi hrdina. Ale to není ten důvod, proč chci, abys mě políbil,“ zašeptala neslyšně a naklonila se k němu.

„Hermiono... já...,“ jeho tvář byla napjatá nejistotou a touhou a Hermiona si povzdechla. Mohla cítit to praskání ve vzduchu kolem nich; malé elektrické impulsy, které způsobily, že se jí v očekávání zježily chloupky na krku. Nádherně se jí stáhl žaludek a jejími žilami se jako tekutý med šířilo malátné teplo. Její tep se zpomalil a ztěžkl a olízla si dolní ret, když viděla, jak na to zírá.

Chystal se ji políbit. Chystal se ji políbit a ona se chystala shořet právě tady v jeho náruči. Chystal se ji políbit a ona ho konečně bude moci ochutnat, poznat chuť a vůni jeho rtů... ó ano anooo...

„Omlouvám se, že vás vyrušuji, profesore Snape, slečno Grangerová,“ vnikl dovnitř Netiin nehmotný hlas, „ale už je po půlnoci a vím, že zítra máte vyučování, pane.“

Hermiona reflexivně sevřela své ruce v těch jeho: „Ne, nechoď...“

Ale Severus už se odtáhl a v jeho tváři se mísilo zklamání s úlevou: „Musím jít, Hermiono. Musím...“

„Slib mi,“ šeptala za ním, když se vytrácel z její mysli, až byl zase venku a díval se jí do očí, „slib mi, že mě budeš taky milovat.“

Nevěděla, jestli ji slyšel.

Když se k ní druhý den vrátil, bylo to, jako kdyby k rozhovoru včerejší noci vůbec nedošlo.

„Přemýšlel jsem nad tím, že na tu kletbu jdeme špatně,“ řekl místo pozdravu, když vkročil do učebny lektvarů. „Včera v noci mě napadlo, že animula somnus je latinské maskulinum. Už si nemyslím, že Malfoy našel tuhle kletbu v nějakém starém textu – myslím, že ji vytvořil výslovně pro mě.“

Hermiona se na něj zamračila: „Co tím myslíš?“

„Myslím, že odpověď nenajdeme v knihách,“ zdůvodnil, „a nevím, proč mi trvalo tak dlouho, než mi to došlo. Ta kletba byla mířena na mě – a koneckonců se nepředpokládalo, že zasáhne tebe. Pokud by byla určena ženě, řekl by ‘animulae somnusi‘.“

„Ale my celou dobu víme, že byla vyslána na tebe!“ protestovala Hermiona, „co je na tom nového? Předpokládali jsme, že je na ni lék, ale nemusí být, pokud ji vytvořil Malfoy. To pomyšlení, že mě lapil doposud nezdokumentovanou, nevyléčitelnou kletbou, kterou sám stvořil, by se zamlouvalo jeho absurdnímu smyslu pro spravedlnost. On byl vždycky opravdu velmi talentovaný parchant.“

Po zbytek večera pracovali na teoriích a předpokladech, psali seznamy nápadů s novými informacemi a zase je škrtali.

„Pokud byla určena tobě, tak jak to, že funguje na mě?“ zeptala se nakonec podrážděně, když další hypotéza zkrachovala.

„Možná proto, že ses mě dotýkala, když se naplno projevila,“ namítl Snape tiše. „Možná to je ten důvod, proč ke mně cítíš takové – pouto. Malfoyova kletba zasáhla svůj cíl a připoutala tě ke mně...“

Hermiona ucítila škubnutí v levé tváři: „Doufám, že to není to, co jsi sám sobě namlouval celý den. Neproklel mě, abych tě měla ráda.“

Najednou před nimi vyvstal včerejší večerní rozhovor a všechno napětí z počátku večera se vrátilo desetkrát silnější. „To je ten důvod, proč mě nechceš políbit, viď?“ obvinila ho. „Celou tu dobu sis říkal, že to není možné, že tě ve skutečnosti nemůžu milovat... Je to tak, viď?“

 Severus se zamračil a pohlédl na ni: „Když se nad tím zamyslíš, tak to dává smysl. Konec konců, ty sama jsi mluvila o své samotě.“

Hermiona si odfrkla: „Kecy. Znám svou vlastní mysl.“

„Tím jsem si jist,“ odpověděl Severus, „to nezpochybňuji. Jenže si musíš uvědomit, Hermiono, že je ti dvacet a bylas tu uvězněna – ve své mysli – víc než rok a půl. Sama jsi mi řekla, že jsi dychtila po obyčejném lidském dotyku a já jsem byl jedním z mála lidí, který ti ho poskytl. Ačkoliv cítím... cokoliv jiného by bylo zneužitím tvé situace. Možná si myslíš, že chceš, abych tě políbil...“ jeho hlas se lehce zachvěl, „ale jsem si jist, že kdybys měla možnost vybrat si někoho jiného, změnila bys názor.“

Hermiona zavrtěla hlavou a pocit zoufalství jí rozvázal jazyk: „Nezměnila. Už jsem ti to říkala – koho jiného bych chtěla, než tebe? A já vím, že ty mě také chceš... Vím, že mě máš rád. Líbal jsi mou dlaň. Ty... snil jsi o mně.“

Snape se očividně cítil nepříjemně. „Tak dobře,“ odkašlal si a stiskl si kořen nosu, „nemůžu popřít, že jsem tě začal mít rád. Zachránilas mi život a já se cítím zodpovědný za to, v jaké situaci ses ocitla. Ale neměl jsem políbit tvou dlaň. Mou jedinou omluvou budiž, že jsem byl ohromen událostmi toho dne – tím, že jsem zjistil, že jsi živá a tak trochu při rozumu v té tvé půvabné mysli.“ Na konci svého malého proslovu se jemně ušklíbl a Hermionin pohled odhalil, že si to celkom užívá.

„Ale ty mě chceš.“ Hermiona nenáviděla ten prosebný tón, který se vloudil do jejího hlasu, „to nemůžeš popřít.“

„Ty mi to hrozně ztěžuješ,“ odpověděl Snape podrážděně. „Jsem jenom muž, Hermiono, zásadový muž, navzdory tomu, co si ostatní myslí. Snad až tě osvobodíme z této kletby, když mě budeš pořád chtít...“

Když to říkal, nedíval se na ni. Namísto toho žmoulal látku svého kabátce, jeho prsty na tmavé látce téměř světélkovaly. Hermiona si všimla, že tohle dělá vždycky, když se tváří, že ho nezajímá to, o čem právě diskutují – jako by ta malá smítka na jeho rukávu, nebo uhlazování imaginárních záhybů bylo důležitější než to, co by mohla říci. To jí dodalo kuráž definitivně vyřešit tuhle záležitost dřív, než zase odejde.

„Pořád tě budu chtít,“ trvala tiše, ale pevně na svém, „a dokážu ti to hned, jak budu volná. První věc, kterou musíme udělat, je vyloučit všechny potenciální možnosti léčby. Třeba polibek.“

„Hermiono...“

„Ne, už to nebudu znova poslouchat. Vím, že si myslíš, že to nebude fungovat a náhodou s tebou souhlasím, ale neodpovídalo by to Luciusi Malfoyovi udělat to zrovna tak s pomyšlením, že by tě nikdo nikdy nepolíbil? Nemůžeš popřít, že to dává smysl.“

Severus nad tím jen zavrtěl hlavou a Hermioninou tváří přelétl lehký úsměv. „Promluv si s Nettie, Severusi. Řekni jí, co se chystáš udělat. Jsem přesvědčená, že bude mít mnohem větší pochopení, než si myslíš. Nepoběží a nebude vykládat Albusovi nebo Harrymu, žes mě políbil.“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ zaskřípal Severus, „nezapomínej, že je příbuzná s největší drbnou v Bradavicích.“

Hermiona se rozesmála a její srdce překypovalo, protože neřekl ne. „Madam Pomfreyovou z toho vynech. Prosím, promluv si s Nettie. Myslím, že budeš překvapený.“

-----------------------------------

* leotard – pro představu, čím Hermiona Severuse trápila, viz např. http://www.radenterprises.co.uk/index.php?main_page=product_info&cPath=7_116&products_id=627&zenid=1l5pfih91rfdveecml81melo65

** pozn. překl:

„you are my silver lining“: every cloud has a silver lining = všechno zlé je k něčemu dobré

 eli našla:This proverb is usually said as an encouragement to a person who is overcome by some difficulty and is unable to see any positive way forward.

nakonec jsme se shodly, že přeneseně by to mohlo být i slunce :-)