Preklady fanfiction Harryho Pottera

Děkujeme všem věrným duším – vaše komentáře jsou nejlepší doping! Přejeme příjemné čtení :-)

Kapitola 13 Snape

To byl tedy den. Snape si s povzdechem sedl do křesla v obývacím pokoji. Pevně si tiskl kořen nosu ve snaze zarazit migrénu, která mu citelně bušila do čela.

Nechtěl si brát lektvar, potřeboval mít čistou hlavu a přemýšlet.

Dneska nic nešlo, jak by mělo – od probuzení až po neochotný návrat do vlastních opuštěných komnat.

Zítra se chystá políbit Hermionu.

Pronásledovala ho už celý týden, aby to udělal, přirozeně, snažila se ho přesvědčit svými hebkými doteky a chvějícími se rty, svými teoriemi, že možná žije v nějakém pohádkovém příběhu.

Věděl, že to nebude fungovat. Jeho polibek ji nevzbudí – mohla být krásná, ale on není žádný kouzelný princ.

Nad tou myšlenkou se temně ušklíbl.

Věděl, o co se Hermiona pokouší, a naprosto jí to nevyčítal. Muselo být hrozné být takhle uvězněna bez možnosti úniku a s omezeným fyzickým kontaktem. Přesvědčila sama sebe, že ho chce – ze všech lidí právě jeho – a nezdálo se, že by ji mohl nějak odradit. Ne že by to opravdu chtěl.

Bylo těžké odpírat si tu jedinou věc, po které jeho srdce toužilo. A vůbec nepředpokládal, že po zítřku bude schopen jakéhokoliv dalšího odříkání.

Potlačovat svá přání a zároveň se snažit ignorovat ta její bylo dost těžké už během posledního týdne a to ji ještě ani nepolíbil.

Byla opravdu mimořádná žena. Když zavřel oči a opřel si v křesle hlavu, vzpomněl si na její sladký hlas: „Já tě miluju, Severusi... Ty jsi ta nejlepší část celého tohohle zmatku, ty jsi moje slunce.“

Kam jeho paměť sahala, nikdo předtím ho nemiloval. Děsilo ho to do hloubi duše, víc než uplynulé příšerné měsíce, kdy byl  Brumbálovým zvědem, dokonce víc, než v poslední bitvě zastavit Voldemorta. Měla nad ním moc jako nikdo jiný; byl naplněn hrůzou, že ji ztratí.

Co když se mu podaří ji osvobodit? Co pak? Způsobí náhlé zlomení kletby a s tím spojená nová svoboda, že - navzdory jejímu ujišťování o lásce – už pro ni nebude zajímavý a vybere si mladého muže? Nemohl si pomoci, ale myslel si, že to tak dopadne.

Ta iracionální a zahořklá část jeho osobnosti se oddávala scénáři, který se mohl naplnit, kdyby hrál roli, ve které ho všichni viděli – strašlivé monstrum. V takovém případě by ji vůbec neosvobodil – ponechal by si ji celou pro sebe a sotva kdo kromě něho by byl chytřejší. Pak by se nemusel obávat, že ji ztratí. Tahle myšlenka ho krátce potrápila, ale byla jediná, nad kterou nikdy vážně neuvažoval. Miloval ji natolik, aby ji nechal jít, kdyby na to přišlo. Život bez ní si už nedokázal představit, ale byla tu šance a on ji musel využít. Nemohl ji v tomhle stavu nechat.

Znovu si povzdechl a usoudil, že malá sklenka ohnivé whisky mu neuškodí. Dnes večer byly jeho myšlenky zbytečně sentimentální, podbarvené nejistotou a hluboce bolestivou osamělostí. Potřeboval ji. Uvnitř její mysli se cítil skutečnější, než kdydoliv předtím, a opouštět ji, aby čelil takzvanému skutečnému světu, bylo čím dál tím těžší.

Nijak tomu nepomáhalo ani to, že jedinou osobou ze všech, která vypadala, že věří, že Hermionu našel, byla Nettie Pomfreyová. Byl překvapen, když si uvědomil, že – možná – v ní nalezl přítele a snad i spojence.

Potter mu nevěřil – to bylo dané. Snape věděl, že se ten mladík každý den ukáže, aby navštívil Hermionu a Nettie podrobil křížovému výslechu. Samozřejmě mu o tom ani jedna z nich neřekla. Prostě před několika dny zaslechl Pottera, jak o tom mluví s Hagridem. Neměl v úmyslu špehovat, ale zaslechl své jméno - a staré zvyky umírají těžko. Vždyť býval zvěd, pro Merlina! A to se nikdy nezmění.

Byl v knihovně a vracel knihu o starobylých latinských kletbách, když zahlédl Pottera a Hagrida, jak sedí u jednoho z větších stolů. Přirozeně věděl, co tam Hagrid dělá - už ráno se ho obr ptal, jestli neví o nějakých knihách, které by popisovaly správnou péči o nemocnou chiméru.

Samozřejmě, že nevěděl. „Doporučil bych vám podívat se do knihovny, Hagride,“ navrhl chladně. „I když pochybuji, že by tam o nich vůbec něco měli. Takové – věci -  jsou přece zakázány zákonem, pamatujete?“

Hagrid sklopil oči a snažil se vypadat nevinně. „Neřikám že ňákou mám! Jenom sem zvědavej, to je šecko, jen abysem věděl, co bysem dělal, dyby se ke mně dostala a krapet klempírovala, né?“

Takže Hagrid dal na jeho radu a Potter  - zkrátka a dobře, ten spratek zase dělá potíže.

„Opravdu vypadá líp, Hagride,“ říkal Potter, „ale jak můžeme vědět, že Snape nejdřív nezpůsobil, že vypadala tak špatně, a pak kouzlo nezrušil, aby se zdálo, že se jí daří lépe jeho přičiněním?“

„Ale Harry,“ zaburácel Hagrid na mladšího muže, „proč by to tento -, co?“

„Nevím, ale nevěřím mu,“ odpověděl Potter. „Neříkám, že jí chce úmyslně ublížit, nebo tak něco. Albus říkal, že Snape mluvil pravdu o tom, že s ní hovořil - ale vždyť on si to všechno mohl jen představovat! Mohl opravdu věřit, že s ní hovoří, a v tom případě by Albus řekl, že mluví pravdu, je to tak? Já si myslím, že se asi zbláznil.“

„Ale ten test, Harry…“ začal obr, než ho Harry přerušil.

„Ten takzvaný test byl hračka. Albus nabízí citrónové bonbóny každému – a po Snapeovi vůbec nechtěl, aby uvedl, co jiného jí ještě řekl. A v tom se mnou souhlasí i Hoochová i Minerva.“

„To je fakt…“ pomalu o tom přemýšlel Hagrid.

„A,“ pokračoval dál Harry, „sama madam Pomfreyová mi říkala, že nikdy o takovém případu neslyšela, a že by mělo být nemožné, aby někdo žil jen v mysli a mohl s ním hovořit pouze jediný nitrozpytec. Nezní to podezřele? Copak nechceš vědět, co má Snape za lubem?“

Snape nevěděl, jestli poloobr odpověděl. Přestal poslouchat, nepotřeboval toho víc slyšet.

Byl zvyklý, že je předmětem klepů a spekulací, ale ani díky tomu to nebylo přijatelnější. Dvacet let výmluv a lstí teď pracovalo proti němu, a ačkoliv dostal Merlinův řád první třídy za zásluhy ve službách Světla, stále v něm viděli ďábelského bývalého smrtijeda, až moc důvěrně obeznámeného s černou magií, než aby se někdo v jeho přítomnosti cítil dobře. Občas se mu zdálo, že i Albus o něm pochybuje – a Albus ho znal lépe než kdokoli jiný – nebo spíš znával, před Hermionou.

Zdálo se mu, že problém je nejen v tom, že mu zřejmě nikdo nevěří, ale mu ani nechtějí věřit. Vlastně jim to ani nemohl vyčítat – pomyšlení, že je pro ně Hermiona ztracena bylo už tak dost zlé, ale zjistit, že je uvězněna, že může slyšet a vidět vše, co se kolem ní děje, ale není schopna s nikým navázat kontakt, bylo hluboce děsivé.

Snape rezignoval na drby, které se šířily po celých Bradavicích, a byl odhodlán dopřát si jen trochu té škodolibé radosti, až Hermionu zachrání a každý pozná pravdu.

Albus s ním mluvil téměř každý den a diskutovali o tom, jaké dělá pokroky, ale zbytek kolegů se hovorům o Hermioně a jejím uzdravování podrážděně vyhýbal. Nikdy se ho nezeptali, jak se jí vede, nebo co on dělá – nic. Ale věděl, že za jeho zády o tom mluví. Jejich nedostatek otevřenosti by ho neměl ranit, ale ranil. Nikdy jim nedal důvod, aby mu nedůvěřovali, nebo aby si mysleli, že by ublížil komukoliv z těch, kdo mu byli svěřeni, přesto však jejich spekulace přetrvávaly.

Zdálo se, že mu věří pouze Nettie Pomfreyová. Snape shledal, že je poněkud znepokojivé, když žena, kterou sotva zná, a ke které nebyl nijak zvlášť příjemný, ví, že by nikdy Hermioně neublížil, zatímco lidé, kteří ho znají celá léta, zpochybňují jeho pohnutky.

Dnešní večerní rozhovor s Nettie byl přinejmenším poučný. Užasl, když viděl, jak ho brání právě před svou sestrou. Předpokládal, že jsou spolu jedna ruka, dělí se o drby a dvojsmyslné narážky jako breptavé slepice, za které je vždy pokládal. Bylo pro něj překvapivé, že ho prokoukla – i přes všechno jeho skrývání a předstírání viděla až do jeho nitra - a ani v nejmenším ji neznepokojilo, co spatřila.

„Myslím, že je tady možná jediný, kdo chápe, co je skutečná osamělost. Ten člověk používá svou samotu jako ochranný štít a nezdá se, že by někdo jiný chtěl skrz něj proniknout. Proč by si neměl chtít popovídat s Hermionou? Nejspíš ho teď zná lépe, než kdokoliv jiný.“

Bylo pro něj snazší si s ní promluvit, když už věděl, na čí straně stojí. Hermiona se nemýlila, když řekla, že Nettie by mohla být přítelkyní. Přinejmenším teď Snape velmi silně cítil, že je na jejich straně. Když jí řekl o Hermionině nápadu, smála se a řekla, že věděla, že má chytrou chráněnku. Tak to bylo.

Takže, Snape zítra políbí Hermionu Grangerovou a Nettie Pomfreyová, de facto gardedáma dotyčné, nejenže o tom nebude nikomu vykládat, ale ještě to s ním naplánuje.

Neuvěřitelné.

-o-o-o-

Kroutil se mu žaludek. Nemyslel si, že to zvládne – ne že by nechtěl, ale věděl, že to nezabere. A i když věděl, že to nebude fungovat, také si uvědomoval, že stejně bude zklamaný, když se to nepodaří. K čertu s tím vším!

Už byl v Hermioniných komnatách půl hodiny – seděl v křesle vedle její postele a už do sebe stihl kopnout tři šálky horkého čaje s citrónem. Nettie mu předtím sdělila, že si myslí, že ‚polibek‘ by byl jednodušší, kdyby Hermiona ležela ve své posteli, než aby nepohodlně seděla na pohovce v přední místnosti.

Snape vůbec nepředpokládal, že to situaci propůjčí takovou intimnost.

Hermiona byla nadšená, že ho vidí. „Myslela jsem, že budu muset pro tebe poslat Nettie,“ škádlila ho, když poprvé přišel.

„Rád bych viděl, jak se o to snažíš,“ odsekl suše. „Než k tomu přistoupíme, budeme si muset stanovit několik základních pravidel.“

„Základní pravidla?“

Snape se nepohodlně zavrtěl a povytáhl manžety svého kabátce: „Nebudu ve tvé mysli, když tě políbím.“

„Proč ne?“ zamračila se Hermiona.

„Potřebuji být naprosto soustředěný na to, co se bude dít,“ odpověděl. „Musím být schopen vše analyzovat a nemyslím, že by mi to šlo, kdybych byl při polibku ve tvé mysli.“

„Tak já tě rozptyluju?“ zeptala se Hermiona sladce nevinným a současně svůdným hlasem.

Jen na ni zíral tvrdým pohledem. „Ty víš, že ano.“

'Fajn,“ oplatila mu úsměvem, „ale chci úplnou zprávu, až se vrátíš – tedy jestli to nebude fungovat.“

„Hermiono, doufám, že nespoléháš na to, že tě to vyléčí. Hrozně nerad bych, abys byla zklamaná.“

„Ty mě nemůžeš nikdy zklamat,“ odpověděla a kousla se do rtu. „Nečekám zázraky.“ Nátáhla se a přeběhla mu svou malou dlaní po tváři. „Teď běž a polib mě, než ztratíš nervy.“

To se snáz řekne, než udělá. Cítil se docela nepříjemně, jak tam seděl s Nettie držící stráž ve dveřích. Zeptala se ho, jestli by neměla odejít, ale požadoval její přítomnost pro případ, že by náhodou někdo vtrhl dovnitř a chtěl mu zase dát do nosu, jako se stalo minule.

Přesunul se na kraj její postele, opatrně se posadil čelem k ní a přitiskl se k ní bokem. Jak si sedal, její ruce položené na břiše, se posunuly – jedna sklouzla k jejímu boku a druhá mu spadla do klína. Opatrně ji vzal, chvíli zkoumal ty jemné prsty a malou čtvercovou dlaň a pak ji zvedl ke rtům a políbil.

Její ruka byla neobyčejně studená. Naklonil se trochu dopředu, pozoroval její tvář a druhou rukou obkreslil obrys její brady a lícní kosti a ukazováčkem lehce jí přejel přes obočí. Skoro ho přemohla touha podívat se do těch jejích skořicových očí a propadnout se do jejich hlubin. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a pak nechal svou ruku pokračovat v jejím hbitém průzkumu. Její rty byly měkké a kypré, když prstem přejel po malé prohlubince na horním rtu. Pustil její ruku, přejel něžně vzhůru po její paži až do vlasů a vsuhul jí své dlouhé prsty pod hlavu.

 „Teď tě políbím, Hermiono,“ zašeptal, naklonil se dopředu a zlehka se dotkl svými rty jejích. Překvapilo ho, jak jsou studené.

Trošku přitlačil a čekal, jestli se něco stane.

Nic.

Nic.

Nic.

V duchu si povzdechl, chtěl se odtáhnout, a náhle ucítil silný elektrický oblouk – náraz, při kterém sebou lehce trhnul a opět otevřel oči - a zahleděl se do těch jejích.  Něco se ho zmocnilo.

Padal.

Její rty byly studené.

Její rty byly teplé.

Ležela bez hnutí pod jeho rukama.

Tiskla se k němu, její sladká ústa se pod jeho dotykem otevírala.

Jeho rty byly vyprahlé a žíznivé.

Vláha, konečně vláha. Bohové, její jazyk byl lahodný.

Nic se nedělo.

Smetla ho tak silná vlna touhy, že zavrávoral.

Stále měl ruce v jejích vlasech.

Jeho ruce už nebyly v jejích vlasech, ale pevně ji držely kolem pasu.

Pořád měla jednu ruku na posteli, druhou na jeho koleni.

Její ruce se ho dotýkaly, putovaly mu vlasy, přeběhly mu po zádech a přitiskly se pevně k jeho hrudi.

Mlčel.

Zasípal její jméno: „Hermiono…“

Nereagovala.

Jako by měl v rukách rozbušku: „Severusi! Prosím, nepřestávej mě líbat!“

Myslel, že se zblázní.

Přiváděla ho k šílenství.

Zalapal po dechu a vytrhl se z její mysli – při tom náhlém pohybu málem spadl z postele. V žilách mu vřela krev. Chtěl se ponořit zpět do její mysli a dokončit, co začala, když ho vtáhla dovnitř.

Zuřil, že ho neposlechla.

Byl v extázi, že ho neposlechla.

Pořád ležela v posteli jako mrtvá. Jeho polibek ji nevzbudil.

„Jste v pořádku, Severusi … pane?“ slyšel Nettie ptát se jakoby z velké dálky a ramena mu poklesla.

„Nezabralo to, Nettie.“

„Vždyť jste to ani nečekal,“ její hlas byl klidný a vyrovnaný. Trochu otočil hlavu a ponuře se na ni podíval.

„Ale tolik jsem si to přál.“

Na to nic neřekla, jen se smutně usmála. „Mám podezření, že slečna Grangerová je zklamaná stejně jako vy. Jděte si s ní promluvit, Severusi. Udělám vám šálek čaje.“

Vstupovat do její mysli bylo stále snazší a snazší. Poprvé to bylo jako prodírat se bahnem – lepivé a nepohodlné – ale při každé další návštěvě to šlo lépe a lépe. A nyní stačilo se jen podívat do jejích očí a projít vzduchem.

Hermiona čekala tam, kde ji opustil, se zardělým obličejem a divoce rozcuchanými vlasy. Rty měla růžové a naběhlé z jeho polibků a natáhla se k němu hned, jak ho spatřila.

„Severusi.“

Chtěl se jí zmocnit. Chtěl pokračovat, kde přestali. Stále ještě cítil chuť jejích úst, cítil žár jejích jejích rtů přitisknutých k jeho. Místo toho se na ni zamračil.

„Co to bylo?“

Vypadala zmateně: „Co bylo co?“

„Neměla jsi mne vtáhnout dovnitř. Pokoušel jsem se být objektivní.“ Hlas měl zhrublý potlačovaným hněvem a nenaplněnou touhou.

Hermiona vypadala ohromeně. „Já tě nevtáhla. Políbil jsi mne – na rty – cítila jsem tě. Nic se nedělo. A pak jsi byl najednou tady, líbal jsi mě – a bylo to úžasné!“

„Ty jsi mne vtáhla,“ trval na svém. „Cítil jsem to, Hermiono.“

„Neudělala jsem to,“ odsekla a přiblížila se k němu. Cítil, jak z ní ve vlnách vyzařuje teplo. „Přísahám, že ne. Ani jsem se na tebe nedívala - jen tě cítila. Cítil ses tak dobře, Severusi.“  Její hlas klesl o oktávu a ten svůdný šepot ho zamrazil v zádech, až se zachvěl. „Prosím, polib mě znovu.“

Její paže se k němu natahovaly, obličej barvil ruměnec. Fascinovaně sledoval rychlý tlukot jejího srdce v krční jamce.

„Hermiono,“ zašeptal, pevně sevřel její ruce a přitáhl si ji k sobě, „tohle bychom neměli dělat.“

„Ale ano, měli,“ odpověděla, když se jejich rty znovu setkaly, tentokrát jemně a tak sladce, že se mu podlamovala kolena. „Jsme tu jen ty a já a nikdo jiný. Přála jsem si to tak dlouho, Severusi. Nikdy se to nikdo nedoví.“

Povoloval. Věděl, že je to tak, ale u Merlinových koulí! Byla tak návyková.

„Nikdy se to nikdo nedoví,“ přivolil, když se její ruce vysmekly z jeho, její prsty našly knoflíky jeho kabátce, jaly se je rychle rozepínat, a pak vklouzly pod tmavou látku na jeho záda.

Myslel, že mu srdce vybuchne radostí a přílivem adrenalinu, když ji objal a naklonil se k dalšímu polibku. „Miluji tě, Hermiono.“

„Já vím,“ odpověděla.

Zůstal s ní po zbytek dne a těšil se z rozhovorů i mlčení. Udělali si piknik na zahradě a procházeli se po břehu jezera. Pak se vrátili do jeho pracovny - plni kamarádství zabarveného takovým přijetím a zalíbením, že stěží mohl uvěřit, že určeno jemu. Byla zázrak, jako sluncem zalitý hranol lámající světlo okolo ní a osvětlující všechna temná místa jeho duše.

Čaj, který mu Nettie přinesla, zůstal studený a netknutý na nočním stolku, stejně jako sendvič, který připravila. Snape ji ani neslyšel se vracet. Nakonec, když slunce zapadlo za obzor, vyvinul se z Hermionina náručí, i když protestovala.

„Zůstaň.“

„Nemůžu.“

„Můžeš.“

„Potřebuji přemýšlet, Hermiono, dokud mám všechno ještě čerstvě v paměti. A kromě toho, Albus mě dnes večer čeká ve Velké síni u večeře. Nejpíš už stejně přijdu pozdě.“

„Slib mi, že se vrátíš.“

„Vrátím se.“

Teď, když seděl ve Velké síni a osaměle zíral do své polévky, si uvědomil, že je vlastně... spokojený. Bylo to pro něj něco nepoznaného – nikdy v životě nebyl spokojený. Hermiona ho milovala. Už o tom nepochyboval – teď už nemohl.  S kletbou nebo bez kletby, milovala ho a on – postačí říct, že se bez ní cítil ztracený. Jen vědomí, že se k ní může vrátit, vklouznout do sladkého útočiště její mysli a bavit se s ní, držet ji v náručí… ta myšlenka mu vyloudila na tváři úsměv.

Nervózně se rozhlédl, jestli nikdo neviděl, jak se jako idiot kření na lžíci polévky, a oddechl si, když si uvědomil, že všichni mají plné ruce práce se svým vlastním jídlem, než aby si ho všímali.

Jedině snad… neciví na něj Sybila Trelawneyová? Co ta tady vůbec dělá, venku ze své věže? Za tlustými skly brýlí vypadaly její oči nepřirozeně veliké a obočí měla soustředěním stažené, jak si ho prohlížela. Zamračil se na ni, ale ona se usmála tím svým přiblblým úsměvem a natáhla se přes Prýtovou, až se jí korále máčely v polévce.

„Profesore Snape… Severusi,“ začala tím svým vysokým zpěvavým tónem, který se mu tak hnusil, „co jste to se sebou provedl?“

„Nevím, o čem mluvíte, Sybilo.“ Jeho hlas byl chladný, ale nepohodlně se zavrtěl na své židli.

„Vaše aura je dneska docela jiná,“ pokračovala, jakoby ho neslyšela. Dál si ho prohlížela svýma krátkozrakýma očima. „Je plná barev.“

Snape k ní stočil pohled a Prýtová se zahihňala: „Barev, Sybilo? Co tím myslíš?“

„Prýtová, nenechte ji spustit,“ sykl Snape, ale už bylo příliš pozdě.

„Každý má auru jinak barevnou,“ obrátila Sybila pohled k Prýtové. „Ve tvé, Pomono, jsou vždy odstíny zelené, promíchané s ostatními silnými zemitými tóny. Tvá aura tě vystihuje – tvou lásku k přírodě, schopnost dávat věcem růst... tvou lásku k volné krajině. Náš drahý Albus – to je většinou fialová, barva moudrosti, spolu se skvrnkami zlaté, které ji překrývají. Fialová vyjadřuje jeho silnou magickou moc a zlato říká, že vždy pracuje pro nejvyšší dobro – Albus má skutečně velice mocnou auru.“

Odmlčela se, otočila se zpět a podívala se přímo na Snapea - její oči už nebyly tak prázdné, ale bystré a hodnotící. Teď už poslouchali i všichni ostatní profesoři – napjatě předkloněni.

„Tady profesor Snape, skoro bez výjimky, měl vždy černou – barvu hněvu, nelibosti, neštěstí a bolesti. Také tam byly záblesky fialové, naznačující jeho silné magické schopnosti – ale teď! Drahý mladý muži, nejste vy zamilovaný?“

Snape nebyl schopen slova. Nalevo slyšel chichotání Hoochové a do zátylku mu zírala Minerva s takovou zuřivostí, že ho napadlo, že by mu tím pohledem mohla useknout hlavu. Zachmuřil se na Trelawneyovou. „Promiňte, madam?“

„Vaše aura pulzuje životem,“ odpověděla svým znervózňujícím huhňáním, „je plná barev! Červená, tak jasná a intenzivní, to je vášeň. Růžová pro lásku a blaženost smyslů. Oranžová pro vitalitu a tvůrčí nebo sexuální energii a žlutá pro spokojenost. Vaše aura mi říká, že jste – šťastný.“

Její prohlášení se setkalo s tichem. Jeho kolegové na něj hleděli s různými výrazy šoku či pobavení ve tvářích. Asi minutu nikdo nic neřekl, a pak se Hoochová významně zeptala: „Navštívil jste dnes ráno Hermionu, Severusi?“

Snape se na ni ani nepodíval. V hlavě mu vířilo – barvy, Trelawneyová viděla kolem něho barvy. Pro Merlinovy koule a zuby Kirké! Barvy! Vzhlédl k Trelawneyové a probodl ji očima.

„Ženská, co znamená šedá?“ zavrčel vztekle mezi zuby.

„Šedá?“ opakovala po něm Trelawneyová, „šedá znamená oddělení vlastního já od ducha. Blokování energií a duše. Šedá je barva nenaplněného života.“

Jak mluvila, Snape se náhle zvedl, s hlasitým třeskem odstrčil židli od stolu, div se nepřevrhla, natáhl se a popadl Trelawneyovou za paži. Potřeboval ji okamžitě vzít k Hermioně. Bláznivá věštkyně ho naprosto vyvedla z míry, ale dala mu klíč k té kletbě, nejnadějnější klíč, jaký kdy měl.

Poznámka autorky:

… a konečně tu má Mich nový prvek zápletky!  A také důležitý, mrky mrk! Všem z vás, které doufaly, že polibek bude účinný, se omlouvám za zklamání – i když já vás varovala, že nezapůsobí.

Pokud jde o lyrickou píseň, která uzavře tuto kapitolu, předkládám vám vždy skvělého a provokujícího Petera Gabriela a jeho In Your Eyes  - píseň plnou pocitů smutku a osamělosti. A vlastně se hodí nejen sem, ale k celému příběhu:

Lásko, jsem občas tak ztracený
Dny míjejí a tahle prázdnota plní mé srdce
Když chci utéct pryč
Vyjedu si v autě
Ale kteroukoliv cestou se dám
Přijedu zpátky na místo, kde jsi

Všechny mé instinkty se vracejí
A majestátní fasáda bude příliš brzy spálená
Bez hluku, bez hrdosti
Se natahuji z nitra

(Ve Tvých očích)
Světlo, žár
(Ve Tvých očích)
Jsem celý
(Ve Tvých očích)
Vidím vchod do tisíce kostelů
(Ve Tvých očích)
Vyřešení všech marných hledání
(Ve Tvých očích)
Oh, vidím světlo a žár
Ve Tvých očích
Oh, chci být tak kompletní
Chci se dotknout světla
Žáru, který vidím ve Tvých očích

Lásko, nemám rád vidět tolik bolesti
Tak vyčerpaný
a tahle chvíle klouže pryč
Jsem tak unavený
těžkou prací pro naše přežití
Dívám se na čas
s Tebou a to mě udržuje bdělého a naživu

Všechny mé instinkty se vracejí
A majestátní fasáda bude příliš brzy spálená
Bez hluku, bez hrdosti
Se natahuji z nitra

(Ve Tvých očích)
Světlo, žár
(Ve Tvých očích)
Jsem celý
(Ve Tvých očích)
Vidím vchod do tisíce kostelů
(Ve Tvých očích)
Vyřešení všech marných hledání
(Ve Tvých očích)
Oh, vidím světlo a žár
Ve Tvých očích
Oh, chci být tak kompletní
Chci se dotknout světla
Žáru, který vidím ve Tvých očích
Ve Tvých očích, ve Tvých očích
Ve Tvých očích, ve Tvých očích
Ve Tvých očích, ve Tvých očích

překlad textu písně:

http://www.pohodar.com/preklady/PeterGabriel_Eyes.htm