Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona Grangeorvá se bála, že se obrací ke Zlu.

Rozdíl mezi Dobrem a Zlem obvykle nebylo nijak těžké spatřit, nikdy nedovedla pochopit, proč by jiným lidem měl dělat takové potíže. V Bradavicích byli „Dobří“ profesor Kratiknot, profesorka McGonagallová a profesorka Prýtová. „Zlí“ byli profesor Snape, profesor Quirrell a Draco Malfoy. Harry Potter... byl jedním z těch mála neobvyklých případů, kdy jste to nemohli určit jen tak na první pohled. Stále ještě se snažila určit, kam patří.

Ale když přišlo na ni samotnou...

Hermiona si až příliš užívala drcení Harryho Pottera.

Vedle si lépe v každé jediné třídě. (Až na létání na košťatech, ale to bylo jako tělocvik, nepočítalo se to.) Skoro každý den dostávala skutečné školní body, ne za divné hrdinské věci, ale za chytré věci, jako za rychlé naučení kouzel, nebo pomáhání jiným studentům. Věděla, že tenhle druh školních bodů je lepší, a nejlepší na tom bylo, že Harry Potter to věděl také. Viděla mu to na očích pokaždé, když získala další skutečný školní bod.

Když jste byli Dobří, neměli jste si vyhrávání tolik vychutnávat.

Začalo to toho dne ve vlaku, i když chvilku trvalo, než se ta vichřice usadila. Až později toho večera si Hermiona začala uvědomovat, jak moc se tím klukem nechala převálcovat.

Než potkala Harryho Pottera, neznala nikoho, koho by chtěla rozdrtit. Pokud se někomu ve třídě tolik nevedlo, bylo jejím úkolem dotyčnému pomoci, ne to rozmazávat. To znamenalo být Dobrým.

A teď...

… teď vyhrávala, a Harry Potter sebou škubnul pokaždé, když získala další školní bod, a byla to taková zábava, její rodiče ji varovali před drogami a ona měla podezření, že tohle je ještě lepší.

Vždycky měla ráda ty úsměvy, které jí učitelé věnovali, když se jí něco podařilo. Vždycky měla ráda pohled na dlouhou řadu odfajfkovaných bodů na perfektně zodpovězeném testu. Ale teď, když se jí ve třídě dařilo, se ledabyle rozhlédla a zachytila, jak Harry Potter skřípe zuby, a hned se jí zachtělo rozezpívat se jako v Disneyovce.

To bylo Zlé, ne snad?

Hermiona se bála, že se začíná obracet ke Zlu.

A pak jí napadla jiné myšlenka, která zahnala všechny její obavy.

Ona a Harry se dostávali do Romance! Samozřejmě! Každý věděl, co to znamená, když se kluk s dívkou v jednom kuse hádají. Dvoří se jeden druhému! A na tom nic Zlého nebylo.

V žádném případě to nemohlo být tak, že by si prostě užívala vytřískávání poslední kapičky školní ctižádosti z nejslavnějšího studenta ve škole, někoho kdo byl v knihách a mluvil jako z knih, chlapce, který nějak porazil Pána zla a setřel profesora Snapea jako ubohého malého brouka, chlapce, který byl, jak by to vyjádřil profesor Quirrell, dominantní nad každým v havraspárském prvním ročníku, kromě Hermiony Grangerové, která naprosto drtila Chlapce-který-přežil ve všech jeho předmětech až na létání na koštěti.

Protože to by bylo Špatné.

Ne. Byla to Romance. Tak to bylo. Proto spolu soupeřili.

Hermiona byla ráda, že jí to došlo zrovna dnes, právě včas, protože Harry Potter měl zanedlouho prohrát jejich čtenářskou soutěž, o které věděla celá škola, a ona chtěla začít tančit z té čiré, přetékající radosti.

Byla sobota, 14:45 a Harrymu Potterovi zbývala polovina Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové, a ona zírala na své kapesní hodinky, které s příšernou pomalostí ťukaly směrem k 14:47.

A celá havraspárská společenská místnost to pozorovala.

Nebyli tu jen prváci, novinky se rozlily jako mléko, a teď byla místnost přeplněná celou polovinou Havraspáru, která se mačkala na sedačkách, opírala se o knihovny, nebo seděla na opěradlech křesel. Bylo tu všech šest prefektů, počítaje v to bradavickou primusku. Někdo musel zakouzlit vzduch-osvěžující kouzlo, aby tu bylo dost kyslíku. A pak hluk konverzace utichl do šepotů, které teď zanikly do naprostého ticha.

14:46.

To napětí bylo nesnesitelné. Kdyby to byl kdokoli jiný, kdokoli, jeho porážka by byla jedinou myslitelnou možností.

Ale tohle byl Harry Potter, a člověk nemohl zavrhnout možnost, že by mohl, někdy během nadcházejících sekund, zvednout ruku a lusknout prsty.

S náhlou hrůzou si uvědomila, že přesně tohle by Harry Potter mohl udělat. Naprosto by se mu podobalo, aby druhou polovinu knihy dokončil dřív...

Hermioně se začínalo zatemňovat vidění. Snažila se přimět dýchat a zjistila, že to jednoduše nedokáže.

Zbývalo deset vteřin a Harry Potter stále nezvedl ruku.

Pět vteřin.

14:47.

Harry Potter pečlivě vložil záložku do knihy, knihu zavřel a odložil stranou.

„Na vědomí potomstva bych rád zdůraznil,“ řekl Chlapec-který-přežil jasným hlasem, „že mi zbývala jen polovina knihy, a narazil jsem na velké množství nepředvídaných překážek-“

„Prohrál jsi!“ vykřikla Hermiona. „Prohrál! Prohrál jsi soutěž!“

Ozval se hromadný výdech, jak všichni znovu začali dýchat.

Harry Potter jí poslal pohled Sžíravého ohně, ale ona se vznášela na aureole čisté bílé radosti, které nemohlo nic ublížit.

„Uvědomuješ si, jaký týden jsem to měl?“ řekl Harry Potter. „Kdokoli jiný by se nevyhnul nutkání přečíst si osm sbírek pohádek!“

"Ty jsi určil časový limit."

Harryho Pohled Sžíravého ohně ještě nabral na teplotě. „Neexistoval žádný způsob, jakým bych mohl tušit, že budu muset zachraňovat celou školu před profesorem Snapem, nebo se nechat zbít ve třídě obrany, a kdybych ti řekl, jak jsem strávil čtvrtek mezi pátou odpoledne a večeří, myslela by sis, že jsem zešílel-“

„Áááále, tohle zní jako by někdo padl za oběť mylnému plánování.“

Na Harryho tváři se objevil čistý šok.

„Ach, to mi připomíná, dočetla jsem tu první dávku knih, kterou jsi mi půjčil,“ řekla Hermiona se svým nejlepším nevinným výrazem. Pár z nich bylo taky těžkých. Zajímalo by ji, jak dlouho trvalo jemu, než je přečetl.

"Jednou,“ řekl Chlapec-který-přežil, „až se vzdálení potomci homo sapiens budou ohlížet na celou historii galaxie a přemýšlet, kde se to všechno pokazilo, dojde jim, že tím původním omylem bylo naučit Hermionu Grangerovou číst.“

„Ale stejně jsi prohrál,“ řekla Hermiona. Podepřela si bradu a zatvářila se přemítavě. „Hmm, zajímalo by mě, co přesně bys měl prohrát?“

„Cože?“

„Prohrál jsi sázku,“ vyvětlila Hermiona, „takže musíš zaplatit.“

„Nepamatuju si, že bych s něčím takovým souhlasil!“

„Opravdu?“ řekla Hermiona Grangerová. Zatvářila se přemítavě. Pak, jako by ji ten nápad napadl teprve teď, „Tak tedy budeme hlasovat. Všichni v Havraspáru, kdo si myslí, že by si Harry Potter měl odpykat prohru, ať zvednou ruku!“

„Cože?“ zaječel Harry Potter znovu.

Otočil se kolem a spatřil, že je obklíčen mořem zvednutých paží.

A pokud by se Harry Potter podíval ještě pozorněji, všiml by si, že obrovská většina přihlížejících jsou dívky, a že prakticky každá dívka v místnosti má ruku zvednutou.

„Stop!“ zaskučel Harry Potter. „Nevíte, o co požádá! Neuvědomujete si, co to dělá? Žádá si od vás předběžný závazek, takže vás pak tlak konzistence donutí souhlasit se vším, co řekne později!“

„Bez obav,“ řekla prefektka Penelopa Clearwaterová. „Pokud požádá o něco nerozumného, můžeme si to rozmyslet. Správně, všichni?“

A všechny dívky, kterým Penelopa Clearwaterová řekla o Hermionině plánu, souhlasně přikývly.

Mlčenlivá postava tiše klouzala chladnými síněmi bradavického podzemí. V šest hodin měla být přítomna v jisté místnosti, aby se setkala s jistou osobou, a pokud možno, bylo by nejlepší, aby se ukázala brzy, aby projevila respekt.

Ale když jeho ruka otočila klikou a otevřela dveře do temné, tiché, nepoužívané učebny, uprostřed řad zaprášených starých lavic už přesto stála silueta. Silueta, která držela malou zeleně zářící tyčku vrhající bledé světlo, které stěží osvětlovalo i svého nositele, natož okolní místnost.

Světlo z chodby bylo odříznuto, jak se za ním zavřely dveře, a Dracovy oči se začaly přizpůsobovat matné záři.

Silueta se pomalu otočila, aby ho uzřela, a odhalila tak potemnělou tvář jen částečně osvícenou podivným zeleným světlem.

Dracovi se tahle schůzka už teď líbila. To mrazivé zelené světlo nechte na místě, trochu je oba zvětšete, dejte jim kápě a masky, přesuňte je z učebny na hřbitov, a bude to zrovna jako začátek poloviny příběhů, které mu otcovi přátelé vyprávěli o smrtijedech.

„Chci, abys věděl, Draco Malfoyi,“ řekla silueta smrtelně klidným tónem, „že tě neviním ze své nedávné porážky.“

Draco otevřel pusu v bezděčném protestu, neexistoval naprosto žádný důvod, proč by měl být viněn-

„Stalo se to především díky mé vlastní hlouposti,“ pokračovala temná postava. „V každém bodě existovalo mnoho různých kroků, které jsem mohl podniknout. Nepožádal jsi mě, abych udělal přesně to, co jsem udělal. Požádal jsi jen o mou pomoc. Já byl ten, kde tak nemoudře zvolil tu dotyčnou metodu. Ale faktem zůstává, že jsem soutěž prohrál o polovinu knihy. Akce tvého ochočeného idiota, a laskavost, o kterou jsi požádal, a, ano, i má vlastní pošetilost v celé záležitosti, mi ztratila čas. Více času než tušíš. Čas, který se nakonec projevil kritickým. Faktem zůstává, Draco Malfoyi, že kdybys mě nepožádal o laskavost, vyhrál bych. A ne...místo toho...prohrál.“

Draco už slyšel o Harryho prohře, a o ceně, kterou po něm Grangerová požadovala. Ty novinky se rozšířily rychleji, než kdyby je roznesly sovy.

„Chápu,“ řekl Draco. „Je mi to líto.“ Neexistovalo nic jiného, co by mohl říct, pokud chtěl, aby se s ním Harry Potter přátelil.

„Nežádám o tvé porozumění nebo soucit,“ řekla temná silueta, stále s tím smrtelným klidem. „Ale já jsem právě strávil dvě hodiny v přítomnosti Hermiony Grangerové, oblečen v takovém odění, které mi bylo poskytnuto, a navštěvoval jsem takové fascinující bradavické lokace, jako je maličký bublající vodopád plněný něčím, co mi připadalo jako chrchle, doprovázen množstvím dalších dívek, které trvaly na provádění takových nápomocných aktivit, jako třeba posypávání naší cesty přeměněnými listy růže. Měl jsem rande, potomku Malfoyů. Své první rande. A až tě požádám o splacení té laskavosti, ty ji splatíš.“

Draco vážně přikývl. Než přišel, podnikl moudré předběžné opatření a vypátral každý dostupný detail o Harryho schůzce, aby si všechen ten hysterický smích mohl odbýt před jejich domluveným časem, a tudíž nespáchal nějaké faux pas, tím, že by se chechtal bez přestání, dokud by neztratil vědomí.

„Myslíš,“ řekl Draco, „že by se té Grangerové mělo stát něco smutného-“

„Rozšiř ve Zmijozelu, že Grangerová je moje, a každý, kdo se bude plést do mých záležitostí, bude rozprášen přes území dostatečně široké, aby obsáhlo dvanáct různých národních jazyků. A vzhledem k tomu, že nejsem v Nebelvíru, a používám lstivosti místo okamžitého čelního útoku, neměli by panikařit, pokud uvidí, že se na ni usmívám.“

„Nebo pokud uvidí, že s ní máš druhé rande?“ řekl Draco a dovolil, aby se mu do hlasu vloudil jen malý náznak skepse.

„Žádné druhé rande nebude,“ řekla zeleně osvětlená silueta, hlasem tak strašlivým, že zněla nejen jako smrtijed, ale jako Amycus Carow tenkrát, než mu otec řekl, ať s tím přestane, že není Pánem zla.

Samozřejmě, pořád to byl vysoký nezmutovaný hlas mladého kluka, a když jste to zkombinovali s těmi konkrétními slovy, pak, no, prostě to nefungovalo. Pokud se Harry Potter jednoho dne přeci jen stane pánem zla, Draco použije myslánku, aby kopii téhle vzpomínky uložil na nějaké bezpečné místo, a Harry Potter se ho nikdy neodváží zradit.

„Ale mluvme o šťastnějších záležitostech,“ řekla zeleně osvícená postava. „Mluvme o vědomostech a o moci. Draco Malfoyi, mluvme o Vědě.“

„Ano,“ řekl Draco. „Mluvme.“

Draco zauvažoval, kolik z jeho tváře je v tom zeleném světle možné vidět, a kolik je skryto ve stínu.

A i když Draco udržoval hlas vážný, v srdci mu dlel úsměv.

Konečně měl opravdovou dospěláckou konverzaci.

"Nabízím ti moc,“ řekla potemnělá postava, „a řeknu ti o té moci a o její ceně. Ta moc pochází ze znalosti tvaru reality a tím i z možnosti ji ovládat. Čemu rozumíš, tomu můžeš rozkazovat, a ta síla stačí k tomu, aby tě dostala na Měsíc. Cena této moci je, že se rovněž musíš naučit klást přírodě otázky, a co více, musíš se naučit přijímat její odpovědi. Budeš dělat experimenty, uskutečňovat testy a pozorovat, co se stane. Budeš se muset naučit, jak prohrát, ne vůči mně, ale vůči přírodě. Když zjistíš, že ses ocitl s realitou ve sporu, budeš muset nechat realitu vyhrát. Shledáš to velmi bolestivým, Draco Malfoyi, a já nevím, zda jsi v tomto směru silný. Když znáš tuto cenu, je stále tvým přáním osvojit si tuto lidskou sílu?“

Draco se zhluboka nadechl. Přemýšlel nad tím. A jen těžko mohl odpovědět nějak jinak. Byl instruován, aby se s Harrym Potterem spřátelil každým možným způsobem. Jde jen o učení, neslibuje, že něco udělá. S lekcemi může kdykoli přestat...

Na celé té záležitosti určitě bylo pár věcí, díky kterým vypadala jako past, ale upřímně, Draco netušil, jak by se tohle mohlo pokazit.

Navíc, chtěl tak trošku vládnout světu.

„Ano,“ řekl Draco.

„Skvěle,“ řekla potemnělá postava. „Měl jsem tak trochu přecpaný týden, a zabere jistý čas naplánovat ti rozvrh-“

„Sám před sebou mám hodně práce, abych upevnil svou moc ve Zmijozelu,“ řekl Draco, „ani nemluvě o domácích úkolech. Možná bychom mohli začít v říjnu?“

„To zní rozumně,“ řekla potemnělá postava, „ale chystal jsem se říct, že k tomu, abych naplánoval tvůj rozvrh, potřebuju vědět, co tě mám učit. Napadly mě tři možnosti. První je, že tě naučím o lidské mysli a mozku. Druhá možnost je, že tě naučím o fyzickém vesmíru, jehož umění leží na cestě, která vede k navštívení Měsíce. To zahrnuje slušné množství čísel, ale pro jistý druh myslí jsou čísla krásnější než cokoli jiného, co věda může nabídnout. Máš rád čísla, Draco?“

Draco zavrtěl hlavou.

„Tak to by bylo. Matematiku se nakonec naučíš, i když myslím, že ne hned. Třetí možnost je, že tě naučím o genetice a evoluci a dědičnosti, o tom, co bys označil jako krev-“

„Tohle,“ řekl Draco.

Postava přikývla. „Myslel jsem si, že to řekneš. Ale myslím, že ta cesta pro tebe bude nejbolestivější, Draco. Co když tvoje rodina a přátelé, zastánci čisté krve, budou říkat jednu věc, a ty zjistíš, že experimentální test říká jinou?“

„Pak vymyslím, jak experimentální test donutit, aby říkal správnou odpověď!“

Nastalo ticho, jak potemnělá postava chvíli jen tak stála s pusou otevřenou.

„Um,“ řekla potemnělá figura. „Takhle to ve skutečnosti nefunguje. To je to, před čím jsem se tě snažil varovat, Draco. Nemůžeš výsledek přimět, aby vyšel tak, jak chceš.“

„Vždycky můžeš odpověď upravit ke svému prospěchu,“ řekl Draco. To byla prakticky úplně první věc, kterou ho jeho tutoři naučili. „Je to jen záležitost nalezení správných argumentů.“

"Ne,“ řekla potemnělá postava ve frustraci zvýšeným hlasem, „ne, ne, ne! Pak získáš špatnou odpověď, a tak se na Měsíc nedostaneš! Příroda není osoba, nemůžeš ji obelstít, aby věřila něčemu jinému! Když se pokusíš tvrdit, že Měsíc je ze sýru, můžeš se hádat dny a dny, a Měsíc to nijak nezmění! To, o čem mluvíš se jmenuje racionalizace, jako když začneš s prázdným listem papíru, přesuneš se rovnou k jeho konci, a napíšeš ‚a tudíž je Měsíc ze sýru‘ a pak se vrátíš zpátky, abys nahoru napsal všechny možné chytré argumenty. Ale Měsíc buď ze sýru je, nebo není. Ve chvíli, kdy ty píšeš závěrečnou větu, už to buď byla pravda, nebo ne. To jestli celý ten list papíru dospěje k správnému nebo špatnému závěru je určeno ve chvíli, kdy napíšeš jeho poslední větu. Pokud se snažíš vybrat mezi dvěma drahými kufry a líbí se ti ten nablýskaný, nezáleží na tom, jaké chytré důvody dokážeš vymyslet, proč si koupit zrovna jej, když skutečné pravidlo, které jsi použil, aby sis vybral ve prospěch jakého kufru argumentovat znělo ,vybrat si ten nablýskaný‘ a bez ohledu na to, jak je to pravidlo výhodné při vybírání dobrých kufrů, přesně takový kufr také dostaneš. Racionalita se nedá použít k argumentování pro předem zvolenou stranu, její jediné možné použití je při rozhodování, pro kterou stranu argumentovat. Věda neslouží k přesvědčování všech, že krevní puristi mají pravdu. K tomu je politika! Síla vědy pochází z hledání způsobu, jakým příroda skutečně funguje, a to se nedá změnit argumentováním! Věda nám říká, jak krev skutečně funguje, jak kouzelníci dědí své síly od svých rodičů, a jestli jsou mudlorození skutečně slabší nebo silnější-“

"Silnější!“ řekl Draco. Se zmateným zamračením se to pokoušel sledovat, jistým způsobem to dávalo smysl, ale rozhodně se to nepodobalo ničemu, co slyšel předtím. A pak Harry Potter řekl něco, co Draco nemohl jen tak nechat projít bez povšimnutí. „Ty si myslíš, že mudlovští šmejdi jsou silnější?“

„Nemyslím si nic,“ řekla potemnělá postava. „Nevím nic. Nevěřím ničemu. Moje závěrečná věta ještě nebyla napsána. Zjistím jakým způsobem otestovat magickou sílu mudlorozených a magickou sílu čistokrevných. Pokud moje testy ukážou, že mudlorození jsou slabší, budu věřit, že jsou slabší. Pokud moje testy ukážou, že mudlorození jsou silnější, budu věřit, že jsou silnější. Když se dozvím tohle a další pravdy, získám množství síly-“

„A ty očekáváš, že já uvěřím všemu, co řekneš?“ zeptal se Draco sžíravě.

„Očekávám, že ty testy uskutečníš osobně,“ řekla potemnělá postava tiše. „Bojíš se snad toho, co sám najdeš?“

Draco na potemnělou postavu chvíli se zúženýma očima zíral. „Hezká past, Harry,“ řekl. „Tuhle si budu muset zapamatovat, je nová.“

Potemnělá postava zavrtěla hlavou. „Není to past, Draco. Pamatuj – nevím, co najdeme. Ale svět nepochopíš tak, že se s ním budeš hádat, nebo mu řekneš, ať se příště vrátí s jinou odpovědí. Když si oblečeš plášť vědce, musíš zapomenout na všechna svá přesvědčení a argumenty a frakce a strany, utišit to zoufalé sevření své mysli, a přát si slyšet jedině odpověď přírody.“ Potemnělá postava se odmlčela. „Většina lidí to nedokáže. Proto je tohle tak těžké. Jsi si jistý, že by ses raději nechtěl učit o mozku?“

"A když ti řeknu, že bych se raději učil o mozku,“ řekl Draco náhle tvrdým hlasem, „všem lidem řekneš, že jsem se bál, co zjistím.“

„Ne,“ řekla potemnělá postava. „Nic takového neudělám.“

„Ale ty bys mohl nějaký takový test udělat sám, a pokud dostaneš špatnou odpověď, já nebudu mít šanci cokoli říct, než to ukážeš někomu jinému,“ Dracův hlas byl stále tvrdý.

„Pořád bych se tě nejprve zeptal, Draco,“ řekla potemnělá postava tiše.

Draco se zarazil. Tohle nečekal, myslel si, že tu past vidí, ale...“Doopravdy?“

"Samozřejmě. Jak bych já mohl vědět koho vydírat, nebo co po nich chtít? Draco, znovu ti říkám, tohle není past, kterou bych na tebe nastražil. Alespoň tedy ne na tebe osobně. Kdyby tvoje přesvědčení bylo jiné, říkal bych, ,co když testy ukáží, že čistokrevní jsou silnější‘?“

„Vážně.“

„Ano! To je cena, kterou musí zaplatit každý, kdo se chce stát vědcem!“

Draco zvedl ruku. Potřeboval se nad tím zamyslet.

Potemnělá, zeleně osvětlená postava čekala.

Ale dlouho to Dracovi nezabralo. Pokud jste odložili stranou všechny ty matoucí části, pak... Harry Potter si plánoval hrát s něčím, co by mohlo způsobit gigantickou politickou explozi, a bylo by šílené jen tak odejít, a nechat ho, ať se do toho pustí sám. „Budeme studovat krev,“ řekl Draco.

„Skvělé,“ řekla postava a usmála se. „Gratuluju, že jsi byl ochotný položit si tu otázku.“

„Díky,“ řekl Draco, tak docela se mu nepovedlo zprostit svůj hlas veškeré ironie.

„Hej, myslel sis, že cestování na Měsíc je jednoduché? Buď rád, že to zahrnuje jen občasnou změnu názoru, a ne lidskou oběť!“

„Lidská oběť by byla podstatně snazší!“

Nastalo krátké ticho, a pak postava přikývla. „Dobrá poznámka.“

„Podívej, Harry,“ řekl Draco, aniž by do toho doopravdy vkládal naději, „myslel jsem, že základní myšlenka je vzít všechno, co už mudlové znají, zkombinovat to s tím, co znají kouzelníci, a stát se pány obou světů. Bylo by o dost jednodušší prostě studovat to, co už mudlové zjistili, jako tu věc s Měsícem, a použít tu moc-“

„Ne,“ řekla postava a prudkým zavrtěním hlavy se jí zelené stíny roztančily po nosu a očích. Její hlas byl náhle velmi vážný. „Pokud se nedokážeš naučit umění, jakým vědci přijímají realitu, pak tě nesmím naučit, co to přijmutí přineslo. Bylo by to, jako kdyby ti mocný kouzelník vyprávěl o branách, které nesmějí být otevřené, a o pečetích, které nesmějí být zlomené, předtím, než jsi dokázal svou inteligenci a disciplínu přežitím menších nebezpečí.“

Po Dracově páteři přejel chlad a Draco se bezděčně otřásl. Věděl, že to bylo viditelné i při tom matném světle. „Dobrá,“ řekl Draco. „Rozumím.“ Otec mu to říkal nesčetněkrát. Když vám mocnější kouzelník řekl, že nejste připraveni něco vědět, neslídili jste dál, pokud jste měli nejmenší pud sebezáchovy.

Postava naklonila hlavu. „Přesně tak. Ale je tu i něco jiného, co bys měl pochopit. První vědci, mudlové, postrádali tvé tradice. Na začátku jednoduše nerozuměli konceptu nebezpečných vědomostí, a mysleli si, že o všech věcech by se mělo hovořit volně. Když se jejich výzkum ukázal nebezpečným, řekli svým politikům o věcech, které měly zůstat utajeny – netvař se tak, Draco, nebyla to jednoduchá hloupost. Aby ta tajemství vůbec odhalili, museli být chytří. Ale byli to mudlové, takže poprvé, když objevili něco skutečně nebezpečného, neměli tradici mlčenlivosti. Probíhala tehdy válka a vědci na jedné straně se báli, že když nepromluví oni, řeknou to vědci v nepřátelské zemi svým politikům jako první...“ hlas se významně vytratil. „Nezničili svět. Ale bylo to blízko. A my stejný omyl nezopakujeme.“

"Správně,“ řekl Draco, teď velmi pevným hlasem. „My ne. My jsme kouzelníci, a to, že studujeme vědu, z nás nedělá mudly.“

„Jak jsi řekl,“ řekla zeleně osvícená silueta. „Ustanovíme naši vlastní vědu, kouzelnickou vědu, a ta věda bude mít chytřejší tradice od samotného začátku.“ Hlas ztvrdl. „Vědomosti, o které se s tebou podělím, budou vyučovány spolu s uměním přijímání pravdy, úroveň těchto vědomostí bude pevně spjatá s tvým pokrokem v onom umění, a ty tyto vědomosti nebudeš sdílet s nikým, kdo si ono umění neosvojil. Přijímáš?“

„Ano,“ řekl Draco. Co jiného měl dělat, říct ne?

"Dobře. A co sám objevíš, to si necháš pro sebe, dokud si nebudeš myslet, že ostatní vědci jsou připravení to vědět. Co budeme znát mezi sebou, neřekneme zbytku světa, pokud se neshodneme, že je bezpečné, aby to vešlo ve známost. A ať už je naše přesvědčení a loajalita jakákoli, my všichni potrestáme kohokoli z našeho celku, kdo odhalí jakoukoli nebezpečnou magii nebo uvolní jakékoli nebezpečné zbraně, bez ohledu na to, jaká válka se zrovna odehrává. Od tohoto dne dál, to bude naší tradicí a zákonem vědy mezi kouzelníky. Shodneme se na tom?“

„Ano,“ řekl Draco. Po pravdě, tohle začínalo znít pěkně lákavě. Smrtijedi se pokoušeli převzít moc tím, že byli děsivější než kdokoli jiný, a zatím ještě nevyhráli. Možná bylo načase zkusit vládnout pomocí tajemství. „A naše skupina zůstane skryta tak dlouho, jak jen to bude možné, a každý v ní bude muset souhlasit s našimi pravidly.“

"Samozřejmě. Rozhodně.“

Nastalo velmi krátké ticho.

„Budeme potřebovat lepší hábity,“ řekla potemnělá postava, „s kápěmi a tak-“

„Právě jsem na to myslel,“ řekl Draco. „Ale na druhou stranu, nepotřebujeme úplně nové hábity, jenom pláště s kápěmi. Mám ve Zmijozelu známou, vezme ti míry-“

„Ale neříkej jí k čemu to je-“

„Nejsem hloupý!“

„A žádné masky, ne když tu zatím jsme jen ty a já -“ řekla potemnělá postava.

„Správně! Ale později budeme potřebovat nějaké speciální znamení, které budou mít všichni naši služebníci, Znamení vědy, třeba had pojídající Měsíc na pravých pažích-“

„Říká se tomu doktorát, a nemyslíš si, že by se podle toho dali naši lidé příliš snadno poznat?“

„Huh?“

„Chci říct, co když někdo řekne: ,o.k., a teď si všichni vyhrňte hábity na pravé ruce' a náš člověk na to ‚ups, promiňte, vypadá to, že jsem špión'-“

„Zapomeň, že jsem něco řekl,“ řekl Draco, náhle ho polil pot. Potřeboval změnu tématu, rychle - „A jak bychom si měli říkat, Vědojedi?“

„Ne,“ řekla potemnělá postava pomalu. „To nezní správně...“

Draco si hřbetem ruky přejel čelo, setřel kapičky potu. Na co to Pán zla myslel? Otec říkal, že Pán zla je chytrý!

„Mám to!“ řekla potemnělá postava najednou. „Zatím to ještě nepochopíš, ale věř mi, sedí to.“

Draco by právě teď klidně přijmul i ‚Malfoyovy máňásky', hlavně, že to změní téma. „Co to je?“

A zeleně osvětlená silueta Harryho Pottera, stojící mezi řadami zaprášených lavic v nepoužívané učebně v bradavickém podzemí, dramaticky rozpřáhla ruce a řekla, „Tento den nechť označí zrod... Bayesiánské konspirace.“

Tichá postava se unaveně plahočila bradavickými chodbami směrem k Havraspáru.

Harry šel ze setkání s Dracem rovnou na večeři, kde zůstal po dobu stěží dostatečnou, aby polkl pár soust jídla, než se rozhodl jít si lehnout.

Ještě nebylo ani sedm hodin, ale pro Harryho byl už dávno čas k spánku. Minulou noc si uvědomil, že v sobotu nebude moci použít svůj obraceč času, až dokud čtenářská soutěž neskončí. Ale pořád mohl obraceč použít v pátek v noci a získat čas tak. Takže se Harry v pátek donutil zůstat vzhůru až do devíti hodin, kdy se ochrané pouzdro otevřelo, a použil čtyři zbývající hodiny na obraceči, aby se vrátil do páté odpoledne a ihned vytuhnul. Vzbudil se kolem druhé ráno v sobotu, přesně jak plánoval, a během nadcházejících dvanácti hodin bez přestání četl... a stále to nestačilo. A teď bude muset v několika příštích dnech jít spát poměrně brzy, než ho jeho spánkový cyklus znovu dožene.

Portrét na dveřích Harrymu položil nějakou hloupou hádanku určenou pro jedenáctileté, kterou zodpověděl, aniž by ta slova vůbec prošla jeho vědomým myslícím procesem, a pak se po dveřích vypotácel do své ložnice, převlékl se do pyžama a zkolaboval na postel.

A zjistil, že jeho polštář je poněkud boulovitý.

Harry zasténal. Neochotně se posadil, obrátil se v posteli, a nadzvedl polštář.

Odhalil tak vzkaz, dva zlaté galeony a knihu s názvem Nitroobrana: Skryté umění.

Harry zvedl vzkaz a četl:

Tedy, že se ale rychle dostáváš do problémů. Ani James sám by se s tebou nedokázal rovnat.

Udělal sis mocného nepřítele. Snape loajalitou, obdivem a strachem ovládá celou zmijozelskou kolej. Teď už z té koleje nesmíš nikomu věřit, ať už k tobě přijdou jako přátelé nebo tě budou chtít zastrašit.

Od nynějška se Snapeovi nesmíš dívat do očí. Je to nitrozpytec, a kdybys to udělal, dokázal by ti číst myšlenky. Přiložil jsem knihu, která ti může pomoci se bránit, i když toho není moc, co se dá zvládnout bez instruktora. Přesto, mohl bys doufat, že alespoň detekuješ cizí vpád.

Abys získal čas navíc, ve kterém se nitroobraně věnovat, přiložil jsem 2 galleony – to je cena archů odpovědí na testy a domácí úkoly pro první ročník z dějin čar a kouzel (profesor Binns od doby, co zemřel dává každý rok stejné testy). Tvoji noví přátelé, dvojčata Weasleovi, by ti měli být schopní prodat kopii. Rozumí se samo sebou, že se s ní nesmíš nechat přistihnout.

O profesoru Quirrellovi toho vím málo. Je to zmijozel a učitel obrany, a to jsou dvě skutečnosti proti němu. Opatrně zvaž jakoukoli radu, kterou ti dá, a neříkej mu nic, co nechceš, aby vyšlo najevo.

Brumbál jen předstírá, že je šílený. Je mimořádně inteligentní a pokud budeš dál lézt do skříní a mizet, určitě si odvodí, že vlastníš plášť neviditelnosti, pokud se tak snad už nestalo. Vyhýbej se mu kdykoli to jen bude možné, a když to možné nebude, skryj plášť neviditelnosti na bezpečném místě (NE do tvého váčku) a v jeho přítomnosti se chovej s nejvyšší opatrností.

Prosím, buď v budoucnosti opatrnější, Harry Pottere.

- Santa Claus

Harry na vzkaz vytřeštil oči.

Vypadalo to jako zatraceně dobré rady. Samozřejmě, nechystal se podvádět při výuce dějepisu, dokonce i když měli za profesora opičku na gumičce. Ale Severusův nitrozpyt... ať už tenhle vzkaz poslal kdokoli, věděl hodně důležitých věcí a byl ochotný se o ně s Harrym podělit. Ta zpráva stále varovala před možností, že mu Brumbál ukradne plášť, ale touhle dobou Harry upřímně netušil, jestli je to špatné znamení, nebo jen pochopitelný omyl.

Zdá se, že uvnitř bradavických hradeb se odehrává nějaká intrika. Možná, kdyby Harry porovnal informace mezi Brumbálem a odesílatelem vzkazu, dokázal by vypracovat složený obraz, který by mohl být přesný? Například kdyby oba na něčem souhlasili, pak...

...pro mě za mě...

Harry nacpal všechno do svého váčku, nastavil tišič až na maximum, přetáhl si peřinu přes hlavu a zemřel.

Byla neděle ráno a Harry ve Velké síni rychlými sousty polykal lívance, každých několik sekund nervózně pohlédl na hodinky.

Bylo 8:02 a za dvě hodiny a jednu minutu uběhne přesně jeden týden od chvíle, co spatřil Weasleyovy a dostal se na nádraží Devět a tři-čtvrtě.

A napadla ho myšlenka... Harry nevěděl, jestli se jedná o platný způsob, jak přemýšlet o vesmíru, už prostě nevěděl nic, ale zdálo se to možné...

Že...

Že se mu za poslední týden nestalo dost zajímavých věcí.

Hned jak dojí snídani, plánoval jít rovnou do svého pokoje a skrýt se v podzemí úrovni svého kufru, a až do 10:03 s nikým nepromluvit.

A zrovna v té chvíli Harry spatřil, jak se k němu blíží dvojčata Weasleyovic. Jedno z nich neslo něco schovaného za zády.

Měl zakřičet a utéct.

Měl zakřičet a utéct.

Ať už to bylo cokoli... klidně to mohlo být...

...to velké finále...

Opravdu měl jednoduše zakřičet a utéct.

S pocitem rezignace, že vesmír by si pro něj došel a stejně ho dostal, Harry pokračoval v krájení lívance. Nedokázal shromáždit potřebnou sílu, tak zněla ta smutná pravda. Už chápal, jak se cítí lidé, když znaveni z běhu, znaveni ze snahy uniknout osudu, prostě padnou na zem a nechají ty příšerné ozubené a ochapadlené démony z nejtemnějších propastí, aby je odvlekli ke svému nevýslovnému osudu.

Dvojčata Weasleyova postoupila blíž.

A ještě blíž.

Harry snědl další kousek lívance.

Dvojčata Weasleyova se zářivým úsměvem dorazila až k němu.

"Ahoj, Frede," řekl Harry prázdně. Jedno z dvojčet mu pokývlo. "Ahoj, Georgi." Druhé z dvojčat pokývlo.

"Zníš unaveně," řekl George.

"Měl by ses rozveselit," řekl Fred.

"Podívej, co jsme ti přinesli!"

A George vytáhl zpod Fredových zad -

Dort s dvanácti hořícími svíčkami.

Rozhostilo se ticho, jak na ně havraspárský stůl vytřeštil oči.

"To nesedí," řekl někdo. "Harry Potter se narodil třicátého prvního červ-"

"PŘICHÁZÍ," řekl mohutný prázdný hlas, který veškerou konverzací projel jako ledový meč. "TEN KTERÝ ROZERVE NA CÁRY SAMOTNÝ -"

Brumbál se vyšvihl ze svého trůnu, přeběhl přímo přes profesorský stůl a popadl ženu, která pronesla ta příšerná slova; v záblesku se objevil Fawkes, a všichni tři v prásknutí ohně zmizeli.

Rozhostilo se šokované ticho...

...pak se hlavy obrátily směrem k Harrymu Potterovi.

"Já to neudělal," řekl Harry unaveným hlasem.

"To bylo proroctví!" zasyčel někdo u stolu. "Vsadil bych se, že je o tobě!"

Harry si povzdechl.

Vstal ze svého místa, zvedl hlas a přes rozpukající se konverzaci velmi hlasitě prohlásil, "Není to o mě! Očividně! Já nepřicházím, já už tu jsem!"

Harry se znovu posadil.

Lidé, kteří se na něj dívali, se znovu odvrátili.

Někdo další u stolu řekl, "O kom to tedy je?"

S prázdným, mdlým pocitem si Harry uvědomil, kdo ještě není v Bradavicích.

Nazývejte to divokým odhadem, ale Harry měl pocit, že se tu nemrtvý Pán zla jednoho brzkého dne ukáže.

Kolem něj pokračovaly hovory.

"Nemluvě o tom, rozthne na cáry samotné co?"

"Myslím, že jsem slyšel, že Tralewneyová začala říkat něco na 'S' těsně před tím, než ji ředitel popadl."

"Jako... svět? Slunce?"

"Pokud někdo roztrhá na cáry Slunce, pak máme vážně problém!"

To Harrymu připadalo docela nepravděpodobné, pokud snad svět neobsahoval děsivé věci, které slyšely o nápadu Davida Criswella na hýbání hvězdami.

"Takže," řekl Harry unaveně, "tohle se tu stává každou nedělní snídani?"

"Ne," řekl student, od pohledu ze sedmého ročníku, s pochmurným zamračením. "To tedy nestává."

Harry pokrčil rameny. "Pro mě za mě. Chce někdo kousek narozeninového dortu?"

"Ale vždy nemáš narozeniny!" řekl ten samý student, který protestoval prve.

A samozřejmě, na to se Fred s Georgem začali smát.

Dokonce i Harry se zvládl slabě usmát.

Když k němu dorazil první kus, Harry řekl, "Měl jsem vážně dlouhý týden."

A Harry seděl v podzemní úrovni svého kufru, víko zevřené a zamčené, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř, deku přehozenou přes hlavu, a čekal až týden skončí.

10:01.

10:02.

10:03, ale pro jistotu...

10:04 a jeho první týden byl u konce.

Harry si oddechl úlevou, a opatrně nadzvedl deku z hlavy.

A chvilku později se vynořil z kufru do sluncem jasně prozářené ložnice.

Krátce nato vstoupil do havraspárské společenské místnosti. Pár lidí na něj pohlédlo, ale nikdo nic neřekl, ani se s ním nepokusil mluvit.

Harry si našel hezký psací stůl, odtáhl pohodlnou židli, a sedl si. Z váčku vytáhl list papíru a tužku.

Máma s tátou Harrymu řekli, a to nikterak mlhavě, že zatímco chápou jeho nadšení z odchodu z domu a opuštění svých rodičů, musí jim psát každý týden, bez jediné výjimky, aby věděli, že je naživu, nezraněn a nenalézá se ve vězení.

Harry sklonil zrak na prázdný list papíru. Tak se podívejme...

Potom co na nádraží opustil své rodiče...

... se blíže seznámil s chlapcem vychovaným Darth Vaderem, spřátelil se se třemi nejproslulejšími šprýmaři v celých Bradavicích, potkal Hermionu, pak tu byl ten Incident s Moudrým kloboukem... V pondělí dostal stroj času na léčbu své spánkové poruchy, od neznámého dobrodince dostal legendární plášť neviditelnosti, zachránil sedm mrzimorů tím, že donutil k ústupu pět děsivých starších kluků, z nichž mu jeden vyhrožoval, že mu zlomí prst; uvědomil si že má tajemnou temnou stránku, o formulích se naučil sesílat Frigideiro, a odstartoval svou rivalitu s Hermionou...
Úterý s sebou přineslo astronomii vyučovanou profesorkou Aurorou Sinistrovou, která byla milá, a dějiny čar a kouzel vyučované duchem, který by měl být vyexorcizován a nahrazen kazeťákem... Ve středu byl prohlášen Nejnebezpečnějším studentem ve třídě... Čtvrtek, ne, na čtvrtek myslet nebude... Pátek, Incident v učebně lektvarů, následován jeho vydíráním ředitele, následováno tím, že ho učitel obrany nechal zbít ve třídě, následováno tím, že se z profesora obrany vyklubala ta nejúžasnější lidská bytost, která stále ještě kráčela po povrchu zemském... V sobotu prohrál sázku, šel na své první rande, a začal napravovat Draca... a dnešního rána pak nevyslechnuté proroctví profesorky Tralewneyové, které mohlo ale nemuselo naznačovat, že se nesmrtelný Pán zla chystá napadnout Bradavice.

Harry si v duchu probral svůj materiál a začal psát.

Drahá mami, drahý tati:

V Bradavicích je spousta zábavy. Ve třídě magických formulí jsem se naučil porušovat druhý zákon termodynamiky, a potkal jsem dívku jménem Hermiona Grangerová, která čte rychleji než já.

To bude raději všechno.

Váš milující syn,

Harry James Potter-Evans-Verres.