Preklady fanfiction Harryho Pottera

22. KAPITOLA - VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ROSIE

"Weasleyovi, do řady!" komanduje nás děda. "Potterovi taky, samozřejmě," dodá omluvně směrem k Jamesovi, Alovi a Lily. „Ehm… a Mark se Scorpiusem.“

A tak jsme tam stáli - na dvorku Doupěte v jedné řadě - a zbývalo nám pouhých deset minut do odjezdu. Logicky tedy stoupala nervozita – James si dokonce, pro všechny případy, přibalil do příručního zavazadla rukávky.

"Rone!" upomene děda tátu. "Do řady!"

"Ale, tati -"

"Hned!"

Táta se tedy skutečně zařadí a vypadá, že fakt, že i ve třiačtyřiceti ho otec stále komanduje, ho velmi rozladil. Babička Molly vypadá unaveně.

„Dobrá, Weasleyovi - a, ehm, Potterovi a Scorpiusi s Markem - musím si ujasnit pár pravidel." Prochází kolem naší řady, hraje si s hůlkou, jakoby byl velitel a my jeho vojáci. "Za pár minut vyrazíme na letiště, a proto vás musím požádat, abyste neprokazovali žádné známky kouzel. Budeme mezi mudly, takže se budeme chovat jako mudlové, jasné?“

V odpověď zaznělo pár slabých „jo“ a „dobře“, což samozřejmě nebylo k dědově spokojenosti.

"Je to jasné?" vyštěkne.

"Ano, dědečku," odvětíme sborově, zatímco táta si s babičkou Molly  vymění naštvané pohledy a Mark se Scorpiusem se očividně necítí dvakrát příjemně. Jo, chovat se jako idiot, když máme návštěvu, to děda umí skvěle.

"Za druhé, budeme se držet pospolu! Nikdo se nesmí ztratit! Dobře?"

"Ano, dědečku."

"Arture, je tohle nutné?" povzdychne si babička Molly.

"Samozřejmě, že je, Molly! Tenhle výlet musí proběhnout hladce! Takže, autobus odjíždí zhruba za hodinu a já si myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom si sedli podle abecedy…"

"Děláš si srandu?" ušklíbá se James. "Nebo ses už úplně zbláznil, dědo?"

Naštěstí se s hlasitým prásk objevil Charlie, takže dědeček nedostal šanci k odpovědi.

"Promiň, že jdu pozdě," zazubí se a naprosto ignoruje dědův rozzuřený pohled, "zdržel jsem se v práci." Strýček Charlie teď na pár týdnů pracuje ve Walesu, takže se rozhodl, že do Francie pojede s námi.

"Zmeškal jsi pravidla -"

"Stejná jako vždycky, předpokládám správně?" povzdychne si Charlie. "Nekouzleme a držme se pohromadě? Je mi padesát, tati, nejsem dítě."

Vzhledem k tomu, že málokterý mudlovský řidič má ponětí, kde Vydrník svatého Drába leží, museli jsme na autobusovou zastávku šlapat po vlastních. Dokázala jsem si představit, jak hloupě musí vypadat naše sedmnáctičlenná kolona procházející mudlovským venkovem. Když jsme konečně dorazili k autobusu, všichni na nás hleděli, jako bychom spadli z Marsu. Jako třešničku na dortu bychom měli mít trička s nápisem „Weasleyovic rodinný výlet!“, protože už nemůžeme vypadat žalostněji.

Na cestě na letiště nakonec sedím sama, i když se táta nabídl, že si přisedne. Poslala jsem ho raději za Charliem. Al a Scorpius, James a Fred, Molly a Lucy, Dom a Mark, Hugo a Lilly a babička s dědou, ti všichni sedí spolu, jen já jsem skončila sama v zadní části autobusu. Ne, že by mi to vadilo.

Celá ta strastiplná cesta, během které děda začal zpívat „Tři čuníci jdou, v řadě za sebou“ a značně tím poznamenal chudáka řidiče, nakonec končí na letišti, které jsem přivítala skutečně s úlevou.

Táta mi vezme tašky a všichni zamíříme k registračce, kde ta ubohá žena za okýnkem ještě neví, co ji čeká. Letiště je přecpané zmatenými mudly s kufry, páry vbíhajícími si jeden druhému do náručí, lidmi, kteří se loučí… Ach ano, a sedmnáct kouzelníků.

"Dobré odpoledne!" zvolá děda nadšeně, sotva spatří ženu za přepážkou. „Rádi bychom se dostali do tohoto letadla, prosím,“ ukáže na číslo letu na letence.

"Necháte se odbavit, pane?" zeptá se žena znuděně.

"Ano, to tedy určitě necháme!"

Jeho nadšení má paní za přepážkou ale naprosto na háku. Al se šťastně rozhlíží kolem a vypadá zrovna tak nadšeně jako děda. I přesto ale, zbytek příbuzenstva, včetně táty, vypadá ustaraně.

"Zabalil jste se sám, pane?" zeptá se žena, která právě umisťuje nálepku na dědečkovo zavazadlo.

"Ano, ale manželka pomáhala," usměje se děda mile. Ta ženská se zatím podívala na babičku Molly, aby si to potvrdila.

"Ano, ano, všechno jsme to balili sami," řekne babička, která má očividně daleko víc rozumu, co se mudlů týče. Žena za přepážkou nám všem zkontroluje pasy, odbaví všechna naše zavazadla a nasměruje nás ke správnému vchodu k ranveji. Je to všechno celkem jednoduché, to jen děda kouká, jakoby na něj mluvila křovácky.

"Máte v příručním zavazadle cokoliv ostrého?"

"Ne, pokud teda nepočítáte…" S tím děda vytáhne svou hůlku a poruší tak první pravidlo Weasleyovic rodinného výletu. Charlie se plácne do čela, zatímco táta nad tou ostudou kroutí hlavou.

"No, svůj, ehm - klacík - si na palubu vzít nemůžete. Může být shledán nebezpečným."

A to ani neví, co jak moc.

"Dobře, bando!" prohlásí babička. "Všechny klacíky do kufrů!" Žena za přepážkou vypadá poněkud vyvedená z míry, když všech sedmnáct "klacíků" zmizí v útrobách babiččina kufru, který jako jediný ještě nebyl naložen na běžící pás.

"My jsme totiž, ehm, sběratelé klacků," prohodí děda chabě.

"Nemůžu tomu uvěřit," šeptá mi James naštvaně. "Seberou nám hůlky? Co když je budeme potřebovat?"

"Nebudeme," povzdychnu si. "Uklidni se, Jamesi, vždyť to není nic hrozného. Mudlové holt s ochranou hodně nadělají."

"Ale proč?" mračí se James.

"Aby už Rusové dali americkému prezidentovi pokoj," odpovím sarkasticky, zatímco mi James baští každé slovo.

Děda byl tak fascinovaný těmi elektronickými mudlovskými výmysly, že si při letištní kontrole zapomněl vyndat drobné z kapsy. Ostraha si později vyložené srpce a svrčky podezřívavě prohlíží a než je vrátí dědovi zpátky, projedou je ještě čtyřikrát pod skenerem.

"Pravděpodobně jen kontrolují, jestli v těch mincích není bomba," zasmál se hlasitě děda.

Idiot.

Teď už vím, kde se v nás ta stupidita bere.

Jo, jen nechte mého dědečka vykřiknout slovo bomba při kontrole na letišti Heathrow.

"ZŮSTAŇTE, KDE JSTE! RUCE VZHŮRU! JAKÝKOLIV POHYB BEREME JAKO NÁZNAK AGRESE!“

Jak jsem předpokládala, pět ozbrojených mužů z ochranky přiběhne k dědovi a okamžitě ho obklíčí, zatímco protijaderná jednotka zabezpečí celý areál. Letištěm se rozlehnou hlasité sirény a klidný, rozvážný hlas:

"Zachovejte, prosím, klid a urychleně opusťte letiště nejbližším únikovým východem. Tohle není cvičení."

Skvělá práce, dědečku. Skvělá.

***

O dvě hodiny později už jsou všechny lety odložené a děda vyslýchán v mimoletištní kanceláři. Lidé se začali vracet do letištního prostoru a vrchní vyšetřovatelé začali vyšetřovat i nás.

"Vždyť ani nevím, co to b-bomba je!" slyšela jsem Lucyin pláč, který byl zanedlouho přerušen výkřikem: „Nedělej ze mě hlupáka!“

"Je jí jenom dvanáct," mumlá táta naštvaně. "Jakoby snad mohla vědět o nějaké zkurvené b-"

"Neříkej to," zastavím ho předtím, než k tomu babička Molly vůbec dostane šanci.

Najdu telefonní budku a zavolám mámě do Francie. Tomuhle neuvěří.

"Prosím?"

"Mami? Tady Rose."

"Rose? Myslela jsem si, že už budete v letadle," řekne a dokážu si představit, jak si kontroluje hodinky.

"No, byli bychom, kdyby nás nezatkli letištní strážníci za to, že děda vykřikl bomba," zašeptám to slovo, "uprostřed letištní kontroly."

"Děláš si legraci?" řekne unaveně.

"Ani trochu, všechny lety z Heathrow byly odloženy na základě výkřiku mého geniálního dědečka. Všechny nás vyslechli, už jen musíme počkat na to, co udělají s dědou."

"Typické!" vykřikne.

Dobře, vím, že jsme trochu bláznivá rodina, ale zatčení, výslech a podezření z terorismu pro nás zas tak typické není.

"Takže asi chvíli potrvá, než se zase dostaneme do vzduchu," řeknu. "Možná zítra."

"Zítra?" vydechne máma. "Victorie se zblázní, až to uslyší! Zítra je obřad!"

"No, myslím, že budeme rádi, když se tam vůbec dostaneme. Ach, musím jít," řeknu, když si všimnu dědečka, který za doprovodu vyšetřovatele odchází z kanceláře. "Brzy ti dám vědět."

Babička Molly vstane a přiběhne k dědovi, aby ho objala, zatímco táta hledí na vyšetřovatele.

"Podívej, kamaráde," řekne mu. "Můj táta nikdy předtím letadlem neletěl - vlastně ani nebyl na letišti -"

"To vím," reaguje okamžitě vyšetřovatel. "Došlo mi to ve chvíli, kdy se nás zeptal, co je to ranvej. Měli byste si ale dávat pozor na jazyk. Však víte, po devátém září a tak."

Všichni, kdo si nevzali Studium mudlů - tedy všichni kromě mě a Ala - vypadají při slovech "deváté září" velmi zmateně.

"Jak už jsem říkal, žádnou b–“ začal děda.

"Moc vám děkujeme, pane!" přeruší ho babička Molly dřív, než by skočil z louže do bláta.

Konečně tedy zamíříme zpět na letiště, kde zjistíme, že letadla opět odlétají. Bohužel, naše letadlo už dávno odletělo a to i s našimi zavazadly (kromě dědečkova, které bylo zabaveno a zničeno – díky, Merline, že v něm nebyly naše hůlky), takže nám nezbývá nic jiného, než koupit letenky na další let do Paříže, který odlétá až ve čtyři ráno.

Začali jsme se tedy z nudy poflakovat po letišti. Hned jak jsem se dostala k telefonu, dala jsem mámě vědět, že netrčíme v mudlovské věznici a že přiletíme ráno. Pak jsme si spolu s ostatními našli místa poblíž oken, kde si Al a děda užívají pohledu na odlétající letadla. James usne roztažený přes čtyři plastové židličky, zatímco Lily se z nudy připojí k bratrovi a dědovi. Babička Molly, Lucy, Roxie a druhá Molly se šly podívat po obchodech, přestože u sebe neměly žádné mudlovské peníze. Ty padly na nové letenky. Dom si položí hlavu na Markovo rameno a oba vsedě usnou. Scorpius sedí s rukama překříženýma a čumí z okna. Fred, Louis a strejda Charlie sedí naproti mně, tátovi a Hugovi a každých deset minut kontrolují své hodinky.

Já upadnu do neklidného, lehkého spánku, dokud neucítím tátovo pošťouchnutí, kterým naznačuje, že už je čas nastoupit. V letadle si sednu mezi Dom a Lily, naproti Jamese, Freda a Marka, ale všichni jsme příliš unavení na to, abychom spolu ještě mluvili. Naproti tomu, Al a děda (kteří sedí kousek vedle s otrávenou babičkou Molly) nadšeně vydechnou, když letadlo vzlétne.

"Úžasné!" vykřikne dědeček. "Naprosto úžasné!"

***

Když konečně dorazíme do Paříže, čekají nás tu Teddy, Bill, Harry a Percy. Musíme jít do sekce Ztracených zavazadel, abychom si vyzvedli ta naše. Můžu slyšet, jak všichni vydechnou úlevou, když od babičky Molly dostanou zpět své hůlky.

"Rosie," slyším volat tátu, když si z hromádky beru svou hůlku. Ta moje je ze všech nejmenší, takže není těžké ji rozpoznat. Táta se postaví do dveří Ztracených zavazadel a podá mi malou krabičku ovázanou mašlí. "Všechno nejlepší."

Mám narozeniny! Úplně jsem na ně zapomněla! No, takhle to dopadá, když vám dědu obviní z terorismu. Krabičku otevřu a uvnitř najdu už od pohledu velmi drahé zlaté hodinky.

"Páni," vydechnu. "Tati, jsou krásné. Moc ti děkuju!"

"Nemáš zač," zazubí se. "Páni, moje Rosie už je dospělá!

Nenapadlo by vás, že by něco takového mohl říct už v dobu, kdy zjistil, že jsem těhotná? Ale asi bude lepší to teď nevytahovat.

"Ahoj, oslavenkyně!" usměje se Teddy a hodí mi ruku kolem ramen. "Svůj dárek dostaneš, až dorazíme na místo."

Čím dál víc lidí si uvědomuje, že dnes slavím své sedmnácté narozeniny, takže se na mě ze všech stran ozývá veselé: "Všechno nejlepší!". Je pět ráno, takže nic jiného ani neočekávám.

Táta, Hugo, Lily a já si nasedneme do Harryho auta, zatímco ostatní jedou s Percym, Teddym, Georgem a Billem. K Delacourovým je to dlouhá cesta, ale silnice jsou, vzhledem k tomu, kolik je, klidné. Harry se směje, když mu převyprávíme okolnosti dědečkova zatčení, a mám pocit, že v tuhle chvíli se to zdá docela legrační.

Přestože mi oči padají únavou, pořád jsem schopná zaregistrovat, jak krásný dům Delacourovi mají. V době našeho příjezdu je něco po osmé ráno, ale už teď tu panuje blázinec. Na zahradě sídla se staví obrovský stan, zatímco máma a pár dalších pod něj stěhují židle a stoly. Madam a Monsieur Delacourovi, rodiče tety Fleur, nás přivítají polibky na obě tváře, a potom nás navedou do našich ložnic. To, co je kolem mě, opravdu nevnímám a vyčerpaná spadnu do velmi pohodlné postele a okamžitě usínám.

***

Vzbudím se za zvuku Victoriina jekotu.

"DOM! JSI MRTVÁ!"

Panebože, to nemůže znamenat nic dobrého.

"Drž zobák, Vic! Z téhle nanicovaté svatby už mi hrabe!" slyším ozvěnu Domiina hlasu.

"Děvčata!" křičí na ně pro změnu tetička Fleur.

"Mami, všechno mi zničí!" křičí Victorie. "Tohle má být můj den -"

"Ne, zítřek je tvůj den," vyštěkne Dom. "Dneska je, kdyby se ti to náhodou vykouřilo z té tvé duté hlavy, Rosiin den!"

"Tak v tom případě přestaň ničit Rosiin den!"

"NENIČÍM NIČÍ DEN!"

Mrknu na své nové zlaté hodinky od táty - je už po druhé hodině odpoledne. Vstanu a rozhlédnu se po pokoji - je dvakrát větší než ten u mě doma. Mám pocit, jako bych to tady ničila jen tím, že tu stojím. Koberce, stěny, postel a skříně jsou všechny krémové barvy - a bez jakékoliv skvrnky. Všechno stojí na svém místě. Na protější stěně je portrét tety Fleur a její sestry, Gabrielle, který se ale nehýbe.

Otevřu dveře a při pohledu na prázdnou chodbu předpokládám, že Dom a Victorie jsou o patro níž. Sejdu schody a zvládnu projít kolem pokoje, ve kterém se nacházejí, aniž by si mě všimly. Kuchyně je až v zadní části domu a vypadá to, že tu jsou už všichni (kromě Dom a Victorie) nashromáždění.

„Rose!" zvolá máma, když si mě všimne. "Všechno nejlepší k narozeninám!"

Podá mi malý balíček podobný tomu, který mi dal táta na letišti. Otevřu ho a objevím - stříbrné hodinky, zrovna tak krásné jako ty od táty. Do hajzlu.

"Co je to?" zeptá se mě máma, berouc mě za zápěstí a zkoumá ty první hodinky.

"Ehm… T-ty mi dal táta…"

Cítím se hrozně provinile, i když jsem si jistá, že bych neměla. Máma vypadá ublíženě a táta, který stojí na druhé straně místnosti a celé to pozoruje, vypadá ublíženě taky.

"Ach tak," řekne máma tiše. "To bych je asi měla vrátit…"

"Ne!" vykřiknu, zatímco se snažím najít stříbrné zapínání. "Tvoje můžu nosit se stříbrnými doplňky a tátovy se zlatými! Líbí se mi oboje!"

Prosím, prosím, nenuťte mě si vybrat.

Máma se slabě usměje a přikývne, táta se podívá jinam, jakoby neposlouchal. Teddy se na mě usměje a mrkne. Může být tahle situace ještě trapnější?

"No, jak jsem říkal, na zadku mám takovej divnej výrůstek," začne James, aby trochu zmírnil napětí.

Dobře - teď je to ještě trapnější.

Po pár minutách se nepozorovaně vytratím do zahrady. No, očividně ne tak nepozorovaně, protože mě následuje Teddy. Nechápu jak to vždycky dělá.

"Rosie," usměje se. "Mám tu pro tebe dárek."

Dá mi zase nějaký malý balíček.

"Jestli to jsou další zasrané hodinky, tak -"

"Nejsou," chechtá se.

Je to řetízek. Zlatý s malým safírem visícím uprostřed a který musel stát celé jmění.

"Je krásný," musím uznat. "Ale proboha, Tede, za to´s musel dát obě nohy s rukou navrch!"

"Nic není příliš pro mou oblíbenou Weasleyovou!" zakření se a já nadzdvihnu své obočí. "Victorie se nepočítá, je skoro Lupinová," dodá rychle.

Je to pěkný pocit vědět, že mě má radši než třeba Dom, jeho vlastní švagrovou. Ale i tak, nazývání Victorie ‘skoro Lupinovou‘ mě trochu… rozesmutní? Nevím, ale je to divný. Po celé té době, co jsem ‘paní Rose Lupinová‘, je to nakonec moje sestřenice, kdo se stane ‘Paní Victorií Lupinovou‘. Jednou snad přijde i můj den a já se stanu…

Slova ‘paní Rose Malfoyová’ mi proletí hlavou a já při takové myšlence důrazně zatřepu hlavou. Žádná šance, že bych si vzala někoho, kdo se ani neobtěžuje se mnou promluvit! Ne, že bych si ho snad vzít chtěla, a i kdyby se stal zázrak a já to udělala, nevzala bych si ani jeho jméno. Která káča by se chtěla jmenovat Malfoyová?

Teddy se mnou ještě chvíli zůstane venku, pryč od všeho toho zmatku. Ale stejně pořád slyšíme ječící Dom s Victorií.

"Dom se zřejmě nelíbí její družičkovské šaty," vysvětluje Teddy, "takže je teď Victorie trochu naštvaná a neustále se jí ptá, proč je tedy zakroužkovala v katalogu, když se jí nelíbí."

"Aha," odpovím. Šaty mě teď opravdu nezajímají, budu v nich vypadat blbě, ať už budou jakékoli. "Páni! Miminko kope!"

"Nevadilo by ti, kdybych…?" zeptá se Teddy a položí mi ruku na břicho, aby to také cítil. "Wow. To je úžasné, Rose."

"Je to úžasně otravné," povzdychnu si. "Kope vždycky, když je to nejnevhodnější. Hodina lektvarů je jeho nejoblíbenější!"

"Možná ti přeje všechno nejlepší?" navrhne.

"Ale prosím tě!" plesknu ho chabě po hlavě. "Má jen chuť na džem s česnekovým sendvičem!"

"Džem a česnek?" zeptá se Teddy a vypadá naprosto znechuceně.

"Neopovažuj se mě soudit!"

"No, v tom případě bychom asi měli sehnat nějaký džem a česnekovým sendvič…"

Přehodí mi ruku přes ramena a navede mě dovnitř. Po cestě si všimnu Scorpiuse, jak kouká z okna a mračí se. Co má ten kluk za problém?

Cvičná slavnostní večeře se zvrhne v oslavu narozenin/cvičnou večeři. Babička Molly a mamka upečou velký dort a Madame Delacour a Fleur připraví skvělé jídlo. Dom mi dá úplně nový set kosmetiky, o kterém jsem si jistá, že byl pěkně drahý. James s Alem mi dají nejnovější koště na trhu (“To až porodíš!“). Bill s Fleur mi dají roztomilé stříbrné náušnice. Percy a Audrey mi dají ten nejzajímavější dárek ze všech - poukázku do knihkupectví. Ale i tak se alespoň slušně usměju. Od George a Angeliny dostanu úplně nové vybavení z Kratochvilných kouzelnických kejklí. Strejda Charlie mi dá 30 galeonů (kterých si moc cením), Hugo knihu o Kudlejských kanonýrech. A nakonec, od Harryho a Ginny dostanu náramek a 60 galeonů. Dají mi je v soukromí, takže je mi jasné, že mi chtějí pomoct s dítětem. Chci jim pár vrátit, ale o tom nechtějí ani slyšet.

Od ostatních dostanu čokoládu a sladkosti a když se to všechno poskládá dohromady, vyjde z toho příjemně strávený večer. Dokonce i Dom s Victorií se přestanou hádat, i když spolu sotva promluví. Když ale dojde na pronášení řečí, cítím silnou potřebu zvracet. Nejdřív mluví Victorie a popisuje, jak byla do Teddyho zamilovaná už od školky. Teddyho řeč je úplně stejná, jen na konci dodá "Všechno nejlepší, Rosie". Dík, Tedde. Roztrhej mi srdce, a pak mi popřej všechno nejlepší.

Po posledním chodu už jsme všichni unavení, obzvláště chudák dědeček. Vyhoupnu se do schodů směrem k pokoji, ve kterém jsem usnula předchozí den, ale v chodbě uslyším hlasy mámy a táty.

"Ty hodinky cos jí dal, jsou opravdu krásné," řekne máma, bez jakékoliv známky sarkasmu v hlase. "Zdá se, že se jí opravdu líbí."

"Ty tvoje taky," zamumlá táta. "Můžou… můžou se jí líbit oboje, to snad víš."¨

"Vím," odpoví máma. "Jen je to zbytečná útrata. Mohli jsme jí dát zlato-stříbrné hodinky namísto dvou různých."

"Hmm," zabručí táta, "to jsme mohli."

Povede tahle konverzace vůbec někam? Co když jsou ty hodinky jen metafora pro jejich vztah? A nebo že by naši začali zakopávat válečnou sekeru?

"Dobrou noc, Rone," popřeje máma.

"Dobrou, Hermiono," odpoví.

Vyběhnu schody a usmívám se pro sebe. Konečně spolu vycházejí. Máma si na svatbu nedotáhla žádného chlápka a nevypadá to, že by se každým momentem chtěli zabít.

"Vypadáš šťastně," ozve se odněkud hlas - Scorpiusův hlas. A potom vyjde z místnosti naproti mého pokoje.

"Ach, tak teď už se mnou mluvíš?" vyštěknu naštvaně.

"Vsadím se, že uhádnu, proč jsi tak veselá," řekne hořce.

"Kromě faktu, že mám narozeniny? Och, a mimochodem, díky, že jsi mi k nim popřál všechno nejlepší, opravdu to pro mě hodně znamená," řeknu sarkasticky, protože mým směrem celý den neutrousil jediné slovo.

"Všechno nejlepší," prohodí, ovšem ne zrovna příjemně.

"Co máš za problém?" syknu. "Proč jsi tak… tak… divnej? Co jsem ti ksakru udělala, že jsi mě přestal mít rád - tedy, mluvit se mnou."

"Otázka je, co jsem ti já udělal, že´s ty přestala mít ráda mě?" zamumlá.

"O čem to mluvíš?" Neuvědomuje si, že ho mám ráda.

"Mám tě rád, Rose," řekne mi. "Už jsem ti to řekl předtím, ale neposlouchalas. Dal jsem ti to tolikrát najevo, ale ty sis toho nevšímala! Opravdu tě mám rád. Možná tě dokonce miluju, fakt nevím."

No dobře, to mi sebralo vítr z plachet.

"Předpokládám ale, že s tím nemůžu nic udělat," prohodí a otočí se zpět ke svému pokoji. "Předpokládám, že tě prostě nemůžu přestat mít rád, tak jako nemůžeš ty přestat mít ráda Teddyho."

Mé srdce se zastaví. Jak to kurva ví? Určitě to není tak očividné! Posledních sedmnáct let jsem odvedla skvělou práci se skrýváním pravdy! Jak to mohl zjistit?

"Já… já netuším, o čem to m-mluvíš..," řeknu chabě.

"Já myslím, že víš," odpoví a otočí se ke svému pokoji. "Dobrou noc."

Řekla jsem to předtím a řeknu to znova - co to kurva…