Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Gramatická kontrola: Kometa
Menší překvapení... a jen si zkuste uhodnout, kde se bude konat příští bitva
Autorova poznámka: Verze teorie rozhodování použitá v této kapitole není tou akademicky převládající. Je založená na něčem zvaném "bezčasová teorie rozhodování" která je právě rozvíjena (mimo jiné) Garym Drescherem, Wei Dai, Vladimirem Nesovem, a, no...(párkrát zakašle) mnou.
Děsivé na tom bylo, jak rychle se celá ta věc vymkla kontrole.
"Albusi," řekla Minerva, ani se neobtěžovala zprostit hlas obav, když vstoupili do Velké síně, "něco musí být uděláno."
Předvánoční atmosféra v Bradavicích obvykle bývala jasná a veselá. Velká síň už byla vyzdobena zelenou a červenou, po zmijozelovi a nebelvírce jejichž novoroční svatba se stala symbolem přátelství překračujícího koleje a spojenectví. Ona tradice byla téměř tak stará jako Bradavice samotné; dokonce se rozšířila i do mudlovských zemí.
Teď se studenti u večeře nervózně ohlíželi přes ramena, nebo posílali nevraživé pohledy k jiným stolům, nebo se, u jiných stolů, zapáleně hádali. Atmosféra by se dala popsat jako napjatá, i když fráze, která přišla Minervě na mysl, zněla pátý stupeň obezřetnosti.
Vezměte jednu školu rozdělenou do čtyř kolejí...
A do každého ročníku přidejte tři armády ve válce.
Příslušnost k Drakům, Sluníčkům a Chaosu se rozšířila i mimo první ročníky; staly se armádami pro ty, kteří žádnou armádu neměli. Studenti na ramenou nosili pásky se znakem ohně, nebo smajlíka, nebo zvednuté ruky a proklínali se po chodbách. Všichni generálové z prvního ročníku jim řekli, ať přestanou – dokonce i Draco Malfoy ji vyslechl, a pak zachmuřeně přikývl – ale jejich údajní příznivci neposlechli.
Brumbál vzdáleným pohledem pohlédl ke stolům. "V každém městě," zacitoval starý kouzelník jemně, "byla populace po dlouhý čas rozdělena mezi Modrou a Zelenou frakci... A bojovali proti svým oponentům, aniž by věděli, kvůli jakému cíli se nebezpečí vystavují... A tak v nich vyrostlo nepřátelství proti jejich druhům, které nemělo žádného opodstatnění, a nikdy neuvadne, ani nezmizí, protože nebere v ohled ni svazky manželské, ni příbuzenství, ni přátelství, a případ je týž jistý i když ti, kteří se rozcházejí v ohledu k těmto barvám, jsou bratry či jinak příbuznými. Já, z mého pohledu, to nemohu nazvat jinak než nemocí duše..."
"Promiňte," řekla Minerva, "Já ne-"
"Procopius," řekl Brumbál. "V Římském impériu brali své závodění válečných vozů velmi vážně. Ano, Minervo, souhlasím, že něco musí být uděláno."
"Brzy," řekla Minerva a ztišila hlas ještě víc. "Albusi, myslím, že něco musí být uděláno ještě před sobotou."
V neděli většina studentů opustí Bradavice, aby strávili svátky se svými rodinami; poslední bitva tří armád prvních ročníků, která rozhodne o tom, kdo vyhraje to třikrát prokleté vánoční přání profesora Quirrella, se tedy měla konat v sobotu.
Brumbál na ni pohlédl, vážně ji prostudoval. "A vy se bojíte, že až ten výbuch nastane, někdo přijde k úrazu."
Minerva přikývla.
"A že z toho bude viněn profesor Quirrell."
Minerva se sevřenou tváří znovu přikývla. Už před nějakým časem získala přehled ve způsobech, jakými učitelé obrany přicházeli o místo. "Albusi," řekla Minerva, "nemůžeme teď profesora Quirrella ztratit, nemůžeme! Pokud zůstane alespoň do ledna, naši páťáci složí své N.K.Ú., pokud tu přežije březen, naši sedmáci zvládnou O.V.C.E., během měsíců napravuje roky zanedbávání, celá generace kouzelníků se bude schopná bránit navzdory kletbě Pána zla – musíte tu bitvu zastavit, Albusi! Zakažte armády teď!"
"Nejsem si jistý, zda by to profesor obrany přijal laskavě," řekl Brumbál a pohlédl k profesorskému stolu, kde si Quirrell slintal do polévky. "Zdá se, že je na své armády mimořádně upnutý, ačkoliv, když jsem s nimi souhlasil, myslel jsem si, že v každém ročníku budou čtyři." Starý kouzelník si povzdechl. "Chytrý muž, pravděpodobně s těmi nejlepšími úmysly; ale obávám se, že možná ne dostatečně chytrý. A zákaz armád by výbuch mohl vyprovokovat také."
"Ale co tedy budete dělat, Albusi?"
Starý kouzelník ji obdařil dobrotivým úsměvem. "No, budu intrikařit, samozřejmě. Zdá se, že to je teď v Bradavicích nová móda."
A už došli tak blízko k profesorskému stolu, že Minerva nemohla dodat nic dalšího.
Děsivé na tom bylo, jak rychle se celá ta věc vymkla kontrole.
První prosincová bitva byla... komplikovaná, nebo tak to alespoň Draco slyšel.
Druhá bitva byla vyšinutá.
A ta další bude horší, pokud oni tři neuspějí ve svém posledním zoufalém pokusu to zarazit.
"Profesore Quirrelle, tohle je šílenství," řekl Draco zpříma. "Tohle už není Zmijozel, to je prostě..." Dracovi došla slova. Bezmocně mávl rukama. "Už ani není možné dělat žádné skutečné intriky, s tím vším, co se tu děje. Během minulé bitvy jeden z mých vojáků zinscenoval vlastní sebevraždu. Mrzimorové se tu pokoušejí intrikařit, myslí si, že to dokážou, ale to opravdu ne. Věci se teď už dějí jen náhodně, nemá to nic společného s tím, kdo je nejchytřejší, nebo čí armáda nejlépe bojuje, je to..." Nedokázal to ani popsat.
"Souhlasím s panem Malfoyem," řekla Grangerová tónem někoho, kdo by v životě nečekal, že tahle slova pronese. "Povolení zrádců nefunguje, pane profesore."
Draco se ve své armádě pokusil zakázat intrikařit všem, kromě sebe, a to jen intriky vrhlo mimo dohled, nikdo nechtěl být vynechán, když vojáci v jiných armádách intrikařit mohli. Potom, co bídně prohrál poslední bitvu, svůj zákaz konečně odvolal; ale tou dobou už jeho vojáci uvedli do pohybu své vlastní osobní plány, bez jakékoli centrální koordinace.
Potom, co vyslechl všechny plány, nebo to, o čem jeho vojáci tvrdili, že jsou plány, se Draco pokusil načrtnout intriku, kterou by poslední bitvu vyhrál. Vyžadovala, aby se událo podstatně víc než tři různé věci a Draco papír spálil Incendiem a Evertem se zbavil popela, protože kdyby tohle otec někdy spatřil, vydědil by ho.
Profesorova víčka byla zpola zavřená, a bradu měl položenou v dlaních, když se předklonil nad svůj stůl. "A vy, pane Pottere?" řekl profesor obrany. "Rovněž souhlasíte?"
"Stačí střelit Franze Ferdinanda a můžeme začít První světovou válku," řekl Harry. "Je z toho naprostý chaos. Jsem pro všemi deseti."
"Harry!" řekl Draco v naprostém šoku.
Až o vteřinu později si uvědomil, že to řekl přesně ve stejný čas, a v přesně tom samém pobouřeném tónu jako Grangerová.
Grangerová po něm vrhla poplašený pohled a Draco pečlivě udržel svou tvář bez výrazu. Ups.
"Přesně tak!" řekl Harry. "Zrazuju vás! Oba z vás! Znovu! Ha ha!"
Profesor Quirrell se lehce usmál, i když jeho oči byly stále zpola zavřené. "A pročpak to, pane Pottere?"
"Protože si myslím, že se s chaosem dokážu vypořádat lépe, než slečna Grangerová, nebo pan Malfoy," řekl ten zrádce. "Naše válka je hra o nulovém součtu a nezáleží na tom, jestli je v absolutním smyslu lehká nebo těžká, jen na tom, kdo si vede lépe nebo hůře."
Harry Potter se učil až nehorázně rychle.
Profesorovy oči se pod víčky pohnuly, aby pohlédly na Draca a pak na Grangerovou. "Po pravdě, pane Malfoyi, slečno Grangerová, bych se sebou jednoduše nedokázal žít, pokud bych ono velké finále měl ukončit před jeho vyvrcholením. Z jednoho z vašich vojáků se dokonce stal čtyřnásobný agent."
"Čtyřnásobný?" řekla Grangerová. "Ale vždyť ve válce jsou jen tři strany!"
"Ano," řekl profesor Quirrell, "to byste si myslela, že ano. Nejsem si jistý, zda se v dějinách kdy vyskytl čtyřnásobný agent, nebo armáda s tak vysokým procentem skutečných a domnělých zrádců. Prozkoumáváme nová území, slečno Grangerová, a teď se nemůžeme otočit zpět."
Draco opustil sborovnu učitele obrany s pevně zaťatými zuby a Grangerová vedle něj vypadala ještě podrážděněji.
"Nemůžu uvěřit tomu, co jsi udělal, Harry!" řekla Grangerová.
"Promiň," řekl Harry, který omluvně nezněl ani v nejmenším, rty měl zkroucené do šťastně zlého úsměvu. "Pamatuj si, Hermiono, je to jen hra, a proč by generálové měli být těmi jedinými, kdo dostanou šanci intrikařit? A krom toho, co s tím vy dva chcete dělat? Spojit se proti mně?"
Draco si vyměnil pohled s Grangerovou, věděl, že jeho tvář je zrovna tak sevřená jako její. Harry se spoléhal, stále otevřeněji a výsměšněji, na Dracovo odmítnutí spojit se s mudlovskou šmejdkou; a Dracovi už začínalo být zle z toho, jak se to používá proti němu. Pokud to tak bude pokračovat dál, spojí se s Grangerovou, jenom aby Harryho Pottera rozdrtil, a pak se uvidí, jak se tomu synu mudlovské šmejdky bude líbit to.
Děsivé na tom bylo, jak rychle se celá ta věc vymkla kontrole.
Hermiona zírala na pergamen, který jí Zabini dal a cítila se naprosto, dokonale bezmocná.
Byla na něm jména, a čáry, které ta jména spojovaly s jinými jmény, a některé z těch čar byly v různých barvách a...
"Pověz mi," řekla generálka Grangerová, "je v mé armádě někdo, kdo není špehem?"
Ti dva nebyli v úřadovně, ale v jiné opuštěné učebně, a byli o samotě; protože, jak plukovník Zabini řekl, teď už bylo téměř jisté, že přinejmenším jeden z kapitánů je zrádce. Pravděpodobně kapitán Goldstein, ale Zabini si nebyl jistý.
Její otázka na tváři mladého zmijozela vykouzlila ironický úsměv. Blaise Zabini na ni vždy pohlížel trochu přezíravě, ale nezdálo se, že by ji přímo nesnášel; nic, co by se podobalo výsměchu, který cítil k Dracovi Malfoyovi, nebo odporu, který si vyvinul pro Harryho Pottera. Nejprve se bála, aby ji Zabini nezradil, ale ten kluk se zoufale snažil ukázat, že druzí dva generálové nejsou o nic lepší než on; a Hermiona byla toho názoru, že zatímco by ji Zabini s radostí zaprodal komukoli jinému, nikdy by nenechal vyhrát Malfoye nebo Harryho.
"Většina tvých vojákům, ti je stále věrná, tím jsem si jistý," řekl Zabini. "Ale nikdo nechce být vynechán z té zábavy." Pohrdavý pohled na tváři mladého zmijozela nenechával nikoho na pochybách, co si myslí o lidech, kteří intrikaření neberou vážně. "Takže si myslí, že mohou být dvojitými agenty, a tajně pracovat pro naši stranu, zatímco budou předstírat, že nás zradili."
"A to samé bude platit také pro ty v jiných armádách, kteří říkají, že chtějí být našimi špióny," řekla Hermiona opatrně.
Mladý zmijozel pokrčil rameny. "Myslím, že se mi podařilo určit, kteří z nich pro tebe chtějí zradit Malfoye, a nejsem si jistý, že by ti vůbec někdo chtěl zradit Pottera. Ale Nott představuje jistou sázku na zrazení Pottera Malfoyovi, a vzhledem k tomu, že jsem nechal Entwhistla, aby ho oslovil jménem Malfoye, a Entwhistle se ve skutečnosti hlásí k nám, je to téměř tak dobré, jako-"
Hermiona na chvilku zavřela oči. "My prohrajeme, že ano?"
"Podívej," řekl Zabini trpělivě, "Právě teď vedeš na Quirrell body. Stačí jen, abysme tu bitvu neprohráli úplně, a budeš mít dost bodů, abys získala to vánoční přání."
Profesor Quirrell oznámil, že rozhodující bitva bude probíhat na základě formálního bodovacího systému, aby se zabránilo pozdějším námitkám. Pokaždé, když někoho zastřelíte, generál vaší armády získá dva body. Celou bitevní arénou (zatím ještě nevěděli, kde budou bojovat, i když Hermiona doufala, že to znovu bude v lese, tam se Sluníčkům vedlo dobře) se rozezní gong, a jeho tón vám řekne, kdo právě získal body. A pokud někdo zasažení jen hrál, gong se stejně rozezní, a později, po žádné fixní odmlce, se rozezní dvojitý gong, aby oznámil zrušení bodů. Pokud jste zvolali název armády - zakřičeli jste "Pro Sluníčka!" nebo "Pro Chaos!" nebo "Pro Draky!" - vaše příslušnost se změnila k té armádě...
Dokonce i Hermiona byla schopná, spatřit chybu v téhle sadě pravidel. Ale profesor Quirrell pokračoval oznámením, že pokud jste byli původně přiřazeni ke Sluníčkům, nikdo vás jménem Sluníček nemohl zastřelit – nebo, lépe řečeno, udělat to mohl, ale pak by Sluníčka ztratila jeden Quirrell bod, symbolizovaný trojitým gongem. To vám bránilo střílet své vlastní vojáky pro body, a odrazovalo vás od sebevražd, než se k vám mohl dostat nepřítel, ale pokud bylo třeba, stále jste mohli střílet špehy.
Hermiona právě teď měla dvě stě čtyřicet čtyři bodů, Malfoy měl dvě stě devatenáct, a Harry dvě stě dvacet dva; a v každé armádě bylo dvacet čtyři vojáků.
"Takže budeme bojovat opatrně," řekla Hermiona, "a prostě se pokusíme neprohrát příliš těžce."
"Ne," řekl Zabini. Tvář mladého zmijozela teď byla vážná. "Problémem tu je, že jak Malfoy, tak Potter vědí, že jediný způsob, jak mohou vyhrát, je spojit se a rozdrtit nás, a pak si to vybojovat mezi sebou. Takže, já si myslím, že bychom měli udělat tohle-"
Hermiona opouštěla učebnu tak trochu v tranzu. Zabiniho plán nebyl tím očividným, byl podivný a komplikovaný a mnohovrstvý a byl to ten druh plánu, u kterého by spíš očekávala, že s ním přijde Harry, ne Zabini. Připadalo jí špatné už jen, že je schopná takový plán pochopit. Mladé dívky by neměly být schopné chápat takové plány. Klobouk by ji zařadil do Zmijozelu, kdyby věděl, že dokáže pochopit takové plány...
Úžasné na tom bylo, jak rychle byl ten chaos schopný eskalovat, jakmile ho začal dělat úmyslně.
Harry seděl ve své kanceláři; byl zplnomocněn objednat si od domácích skřítků nábytek, a tak si objednal trůn a závěsy v černých a rudých barvách. Světlo, šarlatové jako krev, se mísilo se stíny a přelévalo se po podlaze.
Něco uvnitř Harryho se cítilo, jako by se konečně vrátilo domů.
Před ním stáli čtyři poručíci Chaosu, jeho nejdůvěryhodnější služebníci, z nichž jeden byl zrádcem.
Takhle. Takhle by jeho život měl vypadat.
"Shromáždili jsme se," řekl Harry.
"Nechť zavládne Chaos," ozvali se jeho čtyři pobočníci.
"Mé vznášedlo je plné úhořů," řekl Harry.
"Tuhle desku si nekoupím, je poškrábaná," ozvali se jeho čtyři pobočníci.
"Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni."
"A selvy syští tesknoskuhravě!"*
Tím by byly formality uzavřeny.
"Jak pokračuje matení?" zašeptal Harry suše jako císař Palpatin.
"Dobře, generále Chaosu," řekl Neville tónem, který vždy používal pro vojenské záležitosti, tak hlubokým, že se chlapec často musel zarazit, aby si odkašlal. Poručík Chaosu byl úhledně oblečen do svého žlutě lemovaného školního hábitu, vlasy měl sčesány a rozděleny v pěšinku ve svém obvyklém vzhledu mladého, upřímného chlapce. Harrymu se ten nesoulad líbil více, než jakýkoli z plášťů, co zkoušeli. "Naši legionáři od včerejšího večera začali pět nových intrik."
Harry se zle usmál. "Má některá z nich šanci uspět?"
"Nemyslím," řekl Neville z Chaosu. "Zde je hlášení."
"Výtečně," řekl Harry a ledově se zasmál, když pergamen z Nevillovy ruky přebíral. Snažil se, co jen mohl, aby to znělo, jako když se dusí prachem. S tímhle jich je šedesát.
Jen ať si to Draco zkusí zvládnout. Jen ať to zkusí.
A pokud jde o Blaise Zabiniho...
Harry se znovu zasmál, tentokrát mu ani nedalo práci, aby to znělo zle. Vážně si na své služební schůzky musí od někoho půjčit maguára, aby tohle mohl dělat, zatímco bude hladit kočku.
"Může už teď Legie přestat spřádat intriky?" zeptal se Finnigan z Chaosu. "Chci říct, nemáme jich už dost-"
"Ne," řekl Harry zpříma. "Nikdy nemůžeme mít dost intrik."
Profesor Quirrell to vyjádřil dokonale. Posouvali hranice dále, možná dále než kdy byly posunuty; a Harry by sám se sebou nedokázal žít, pokud by se teď zarazil.
Ozvalo se zaťukání na dveře.
"To bude Dračí generál," řekl Harry, s úsměvem zlé předtuchy. "Přichází přesně, jak jsem očekával. Uveďte ho dovnitř a sebe ven."
A čtyři poručíci Chaosu se odšourali pryč, při odchodu vrhali temné pohledy na Draca, jak nepřátelský generál vstupoval do Harryho tajného doupěte.
Pokud tohle nebude moci dělat, až bude starší, pak Harry chtěl zůstat dítětem navždy.
Slunce padalo dovnitř skrze červené záclony, krvavé paprsky tančily po podlaze za Harryho dospěláckou polstrovanou židlí, kterou pokryl zlatými a stříbrnými třpytkami, a tvrdohlavě ji nazýval svým trůnem.
(Draco se začal cítit mnohem jistěji, že dělá správnou věc, když se rozhodl Harryho svrhnout, než se stihne zmocnit vlády nad světem. Draco si nedokázal ani představit, jaký by byl život pod jeho vládou.)
"Dobrý večer, Dračí generále," řekl Harry Potter ledovým šepotem. "Dorazil jste zrovna, jak jsem očekával."
Na tom nebylo nic překvapujícího, vzhledem k tomu, že Draco s Harrym se na tomto setkání domluvili předem.
Taky nebyl žádný večer, ale touhle dobou už Draco věděl, že nemá cenu nic namítat.
"Generále Pottere," řekl Draco s veškerou důstojností, kterou dokázal sebrat, "vy víte, že naše dvě armády musí spolupracovat, aby kdokoli z nás vyhrál profesorovo přání, správně?"
"Jissstě," zasyčel Harry, jako by si ten kluk myslel, že je hadí jazyk. "Musíme spolupracovat, abychom zničili Sluníčka, a teprve pak si to rozhodnout mezi sebou. Pokud jeden z nás toho druhého zradí o něco dříve, získá v pozdějším boji výhodu. A Sluníčková generálka, která tohle všechno ví, se nás bude snažit obelstít, abychom uvěřili, že nás ten druhý zradil. A vy a já, co to víme, budeme v pokušení jeden druhého zradit a předstírat, že je to podvod Grangerové. A Grangerová tohle rovněž ví."
Draco přikývl. Tolik bylo očividným. "A... oba z nás chtějí jen vyhrát, a není tu nikdo, kdo by nás potrestal, pokud zradíme..."
"Přesně tak," řekl Harry Potter, jeho tvář teď zvážněla. "Zdá se, že tu čelíme pravému Vězňovu dilematu."
Vězňovo dilema, dle Harryho materiálů, znělo následovně: Dva vězňové byli zamčeni v oddělených celách. Existovaly důkazy proti oběma vězňům, ale jen vedlejší, které by stačily k rozsudku v podobě dvou let pro oba. Oba vězni měli možnost zběhnout, zradit toho druhého, svědčit proti němu u soudu; to by z jejich rozsudku strhlo jeden rok, ale přidalo by dva k rozsudku toho druhého. Nebo by vězeň mohl spolupracovat, nepromluvit. Takže, pokud by oba vězni zběhli a svědčili by proti sobě, každý z nich by si odseděl tři roky; pokud by oba spolupracovali nebo mlčeli, každý z nich by si odseděl dva roky; pokud by jeden zradil a druhý spolupracoval, zrádce by si odseděl jeden rok, spolupracující čtyři.
A obě vězni se rozhodovali, aniž věděli o volbě toho druhého, a žádný z nich neměl šanci své rozhodnutí později změnit.
Draco poznamenal, že pokud by ti dva vězni byli Smrtijedi během Kouzelnické války, Pán zla by zabil jakéhokoli zrádce.
Harry přikývl a řekl, že to by byl jeden způsob, jak Vězňovo dilema vyřešit – popravdě, oba Smrtijedi by chtěli, aby tu nějaký Pán zla byl přesně z toho důvodu.
(Draco Harryho požádal, aby se zarazil, a nechal ho to chvilku promyslet, než budou pokračovat. Vysvětlovalo to dost o tom, proč otec a jeho přátelé sloužili Pánu zla, který k nim často nebyl milý...)
Po pravdě, řekl Harry, to byl přesně ten důvod, proč lidé mají vlády – mohli byste na tom být lépe, pokud byste druhému něco ukradli, zrovna tak, jako by na tom každý vězeň byl individuálně lépe, pokud by ve Vězňově dilematu zradil. Ale pokud by takhle přemýšleli všichni, země by upadla do chaosu, a všichni by na tom byli hůře, zrovna tak, jako kdyby oba vězni zradili. Proto si lidé nechávali vládnout vládou, zrovna jako si Smrtijedi nechávali vládnout Pánem zla.
(Draco Harryho znovu požádal, aby se zarazil. Vždycky považoval za samozřejmé, že se ambiciózní kouzelníci zmocňují moci, protože chtějí vládnout, a že se lidé nechávají ovládat, protože jsou ustrašení malí mrzimoři. A tohle, po zamyšlení, mu stále připodalo jako pravda; ale Harryho náhled byl fascinující, i když byl špatný.)
Ale, pokračoval potom Harry, strach, že vás třetí strana potrestá, nebyl jediným možným důvodem proč ve Vězňově dilematu spolupracovat.
Předpokládejme, řekl Harry, že tu hru hraješ proti své vlastní, identické, magicky vytvořené kopii.
Draco řekl, že kdyby tu byli dva Dracové, pak by žádný z Draců nechtěl, aby se tomu druhému stalo něco špatného, nemluvě o tom, že žádný Malfoy by se neprojevil jako zrádce.
Harry znovu přikývl, a řekl, že tohle bylo ještě jiné řešení Vězňova dilematu – lidé mohli spolupracovat, protože jeden druhého měli rádi, nebo měli smysl pro čest, nebo si chtěli udržet svou reputaci. Ve skutečnosti, řekl Harry, je dost těžké představit si skutečné Vězňovo dilema – v opravdovém životě mají lidé zájem o toho druhého, nebo o svou reputaci, nebo se bojí trestu Pána zla, nebo tu je ještě něco jiného kromě vězeňského rozsudku. Ale předpokládejme, že by šlo o kopii někoho naprosto sobeckého -
(Na příklad použili Pansy Parkinsonovou)
- takže každou Pansy zajímalo jen, co se stane jí, a ne té druhé Pansy.
Za předpokladu, že o nic jiného se Pansy nezajímala... a že tu nebyl žádný Pán zla... a že se Pansy nebála o svou pověst... a že Pansy neměla žádný smysl pro čest, nebo se nepovažovala za zavázanou tomu druhému vězni... bylo by pak pro Pansy racionální spolupracovat, nebo zradit?
Někteří lidé, řekl Harry, tvrdili, že racionální by pro Pansy bylo svou kopii zradit, ale Harry, plus někdo jménem Douglas Hofstadter, si myslel, že tito lidé nemají pravdu. Protože, jak Harry řekl, pokud by Pansy zradila – a to ne jen tak, ale z něčeho, co by jí připadalo, jako racionální důvody – pak by ta druhá Pansy smýšlela zrovna tak. Dvě identické kopie by se nerozhodly ve prospěch dvou odlišných věcí. Takže Pansy si musela vybrat mezi světem, kde obě Pansy spolupracovaly, a světem, kde obě Pansy zradily, a dopadla by lépe, pokud by obě kopie spolupracovaly. A pokud by si Harry myslel, že 'racionální' lidé ve Vězňově dilematu zrazují, pak by žádný takový druh 'racionality' nechtěl šířit, protože země nebo konspirace plná 'racionálních' lidí by upadla do chaosu. To své nepřátele byste učili 'racionalitě'.
Což předtím znělo rozumně, ale teď Draca napadalo, že...
"Ty tvrdíš," řekl Draco, "že racionálním řešením ve Vězňově dilematu je spolupracovat. Ale samozřejmě, že ty chceš, abych tomu věřil, jak jinak?" A pokud by se Draco dal ošálit ke spolupráci, pak by Harry prostě řekl, Ha ha, znovu jsem tě zradil! a později by se mu za to vysmál.
"Své lekce bych nefalšoval," řekl Harry vážně. "Ale musím ti připomenout, Draco, že jsem neřekl, že bys měl jednoduše automaticky spolupracovat. Ne, v pravém Vězňově dilematu, jako máme tady. Co jsem řekl, bylo, že když vybíráš, neměl bys o tom přemýšlet, jako bys vybíral jen pro sebe, nebo jako bys vybíral pro všechny. Měl bys o tom přemýšlet tak, že vybíráš pro všechny lidi, kteří ti jsou dostatečně podobní, aby bylo pravděpodobné, že ze stejných důvodů udělají tu samou věc. A také aby sis volil předpovědi vytvořené někým, kdo tě zná dostatečně dobře, aby tě byl schopný přesně předvídat, abys nikdy nemusel litovat své racionality, kvůli správným předpovědím, které o tobě druzí lidé činí – připomeň mi někdy, abych ti vysvětlil Newcombův problém. Takže otázka, kterou si musíme položit, Draco, zní: jsme si dostatečně podobní, abychom udělali tu samou věc, bez ohledu na to, jaká je; vytvoříme svá rozhodnutí převážně stejným způsobem? Nebo známe jeden druhého dostatečně dobře, abychom toho druhého dokázali předvídat, takže já dokážu předpovědět, zda ty budeš spolupracovat, nebo zradíš, a ty dokážeš předpovědět, že jsem se rozhodl udělat tu samou věc, jakou jsem předpověděl, že uděláš ty, protože já vím, že ty dokážeš předpovědět, že se tak rozhodnu?"
...a Draco si nemohl pomoci, ale musel si pomyslet, že vzhledem k tomu, že se musel namáhat, aby porozumněl jen polovině z toho všeho, odpověď očividně zněla 'Ne'.
"Ano," řekl Draco.
Nastalo ticho.
"Chápu," řekl Harry zklamaně. "No, dobrá. Hádám, že v tom případě tedy budu muset přijít s něčím jiným."
Draco si nemyslel, že by to mohlo fungovat.
Probrali to spolu skrz naskrz. Už o dost dříve se shodli na tom, že cokoli, co na bitevním poli udělají, se nebude počítat jako porušený slib ve skutečném životě – i když Draca trochu naštvalo, co Harry udělal v kanceláři profesora Quirrella, a také mu to řekl.
Ale pokud se nemohli spolehnout na čest nebo přátelství, zůstávala tu otevřená otázka, jak mají jejich dvě armády spolupracovat, aby Sluníčka porazily, a to navzdory všemu, co by Grangerová mohla zkusit, aby jejich spojenectví zničila. Díky profesorovým pravidlům nebylo lákavé dovolit Sluníčkům, aby zabíjeli vojáky té druhé strany – to by jen zvyšovalo laťku, přes kterou jste se museli dostat – ale na druhou stranu, bylo lákavé pokoušet se druhé armádě vyfouknout usmrcení, místo toho, abyste jednali jako jediná armáda, nebo uprostřed bitevního zmatku zastřelit pár vojáků z druhé strany...
Hermiona mířila zpátky do Havraspáru, aniž by se doopravdy dívala, kudy jde, její mysl byla zaneprázdněna válkou a zradou a jinými věkově nepřiměřenými tématy, a když zabočila za roh, narazila rovnou do dospělého.
"Omlouvám se," řekla automaticky, a pak, dočista bez přemýšlení, "Íííík!"
"Žádný strach, slečno Grangerová," řekl veselý úsměv, umístěný pod párkem jiskřících očí a nad stříbrným plnovousem ŘEDITELE BRADAVIC. "Je vám zcela odpuštěno."
Její pohled se bezmocně zasekl do laskavé tváře nejmocnějšího kouzelníka na světě, který byl nejvyšším divotvůrcem, a největším hlavounem, a který se před několika lety zbláznil ze stresu, který s sebou nesl boj proti Pánovi zla, a množství dalších faktů se jí na přeskáčku vynořovalo v hlavě, zatímco její hrdlo vytvářelo tiché zahanbující pískání.
"Po pravdě, slečno Grangerová," řekl Albus Percival Wulfic Brian Brumbál, "je docela štěstí, že jsme na sebe narazili. Tedy, zrovna jsem zvědavě přemítal, o co vy tři asi tak požádáte ve svých přáních..."