Preklady fanfiction Harryho Pottera

Písknutí. Tiknutí. Bzzz. Zazvonění. Škytnutí. Pop. Šplouchnutí. Zazvonění. Zatroubení. Puf. Zacinkání. Zabublání. Pípnutí. Bouchnutí. Prásknutí. Zasvištění. Zasyčení. Pfft. Zabzučení.

Během pondělní hodiny formulí profesor Kratiknot Harrymu tiše předal přeložený pergamen, na kterém stálo, že Harry má ve volné chvilce a takovým způsobem, aby si toho nikdo nevšiml - obzvláště ne Draco Malfoy, nebo profesor Quirrell – navštívit pana ředitele. Jeho chrličovým heslem na jedno použití bude "choulostivý zkostnatělec". To bylo doplněno nezvykle povedenou inkoustovou malbou profesora Kratiknota, který na něj s občasným zamrkáním přísně hleděl; a u konce zprávy byla třikrát podtržená věta NEDOSTAŇTE SE DO ŽÁDNÉHO PRŮŠVIHU.

Takže Harry absolvoval přeměňování, studoval s Hermionou, snědl večeři, promluvil si se svými poručíky a konečně, když odbila devátá, na sebe vzal neviditelný plášť, vrátil se zpátky do šesté hodiny večerní a unaveně se odšoural k chrliči, k spirálovitým schodům, dřevěným dveřím, místnosti plné malých udělátek a stříbrnovousé postavě pana ředitele.

Tentokrát Brumbál vypadal poměrně vážně, jeho obvyklý úsměv chyběl a byl oblečen v pyžamu tmavší a střízlivější barvy než obvykle.

"Děkuji, že jsi přišel Harry," řekl ředitel. Starý kouzelník vstal ze svého trůnu a pomalu začal přecházet po místnosti a kolem podivných zařízení. "Nejprve: máš s sebou své poznámky o včerejším setkání s Luciusem Malfoyem?"

"Poznámky?" vyhrkl Harry.

"Určitě jsi si si to zapsal..." řekl starý kouzelník a hlas se mu vytratil.

Harry se cítil docela zahanbeně. Ano, po tom, co jste přeškobrtali přes záhadný rozhovor plný významných narážek, kterým jste nerozumněli, zatraceně očividným dalším krokem by bylo všechno si okamžitě zapsat, dříve než vzpomínka vybledne, abyste se mohli pokusit promyslet si to později.

"Dobrá," řekl ředitel, "tak tedy z paměti."

Harry v rozpacích začal rozhovor reprodukovat nejlépe, jak dokázal, a dostal se téměř k polovině, než mu došlo, že není chytré jen tak říkat pravděpodobně-šílenému řediteli všechno, přinejmenším ne, aniž by si to předtím promyslel, ale na druhou stranu, Lucius definitivně patřil k těm špatným a byl Brumbálovým oponentem, takže pravděpodobně bylo dobrým nápadem mu to říct a Harry už začal mluvit a bylo moc pozdě, než aby se zarazil a věci si promyslel...

Harry své vyprávění dokončil upřímně.

Jak Harry pokračoval, Brumbálův výraz byl stále vzdálenější a na konci se kolem něj ve vzduchu vznášela atmosféra starobylosti a vážnosti.

"Dobrá," řekl Brumbál. "Pak tedy navrhuji, aby ses postaral o to, aby Malfoyův dědic k žádné úhoně nepřišel. A já udělám to samé." Ředitel se mračil, jeho prsty bubnovaly na inkoustově černý povrch desky s vrytým nápisem Leliel. "A myslím, že by od tebe bylo mimořádně moudré, kdyby ses nadále zdržel jakýchkoli styků s lordem Malfoyem."

"Zadržel jste jeho sovy pro mě?" zeptal se Harry.

Ředitel na Harryho dlouho hleděl, pak neochotně přikývl.

Z nějakého důvodu se Harry necítil tak rozčíleně, jak by se cítit měl. Možná to bylo prostě tím, že zrovna teď pro něj bylo velmi jednoduché vcítit se do ředitelova úhlu pohledu. I Harry dokázal pochopit, proč Brumbál nechtěl, aby komunikoval s Luciusem Malfoyem; nevypadalo to jako zlý čin.

Na rozdíl od ředitelova vydírání Zabiniho... o čemž měl jen Zabiniho slovo, a Zabini byl mimořádně nedůvěryhodný, po pravdě, těžko říct, proč by Zabini jednoduše neřekl tu historku, která by mu od profesora Quirrella zajistila nejvíce sympatií...

"Co kdybych, místo protestů, jednoduše řekl, že chápu váš úhel pohledu," řekl Harry, "a vy budete nadále zadržovat mé sovy, ale budete mi říkat od koho jsou?"

"Obávám se, že jsem zadržel velké množství sov tobě určených," řekl Brumbál vážně. "Jsi celebritou, Harry, a dostával bys tucty dopisů denně, některé i z dalekých zemí, kdybych je neobracel zpět."

"To," řekl Harry, teď s trochou vzteku, "mi připadá jako trochu moc-"

"Mnoho z oněch dopisů," řekl starý kouzelník tiše, "by tě žádalo o věci, které bys nemohl dát. Nečetl jsem je, samozřejmě, jen jsem je nedoručené vrátil jejich odesílatelům. Ale vím to, protože já sám je rovněž dostávám. A ty jsi příliš mladý, Harry, než aby ti každé ráno před snídaní muselo šestkrát puknout srdce."

Harry sklopil pohled na boty. Měl trvat na tom, aby si ty dopisy mohl přečíst a posoudit to sám, ale... měl v sobě trochu zdravého rozumu a ten na něj právě velmi hlasitě ječel.

"Děkuji vám," zamumlal Harry.

"Dalším důvodem, proč jsem tě sem pozval," řekl starý kouzelník, "bylo, že jsem chtěl zkonzultovat tvůj unikátní talent."

"Přeměňování?" řekl Harry, překvapen a polichocen.

"Ne, ne, ten unikátní talent," řekl Brumbál. "Pověz mi Harry, jakého zla by mohlo být dosaženo, kdyby byl mozkomorovi povolen vstup na bradavické pozemky?"

Jak se ukázalo, profesor Quirrell požádal, nebo lépe řečeno požadoval, aby jeho studenti, potom, co se naučí slova a gesta kouzla patronus, mohli své dovednosti otestovat proti skutečnému mozkomorovi.

"Profesor Quirrell sám kouzlo patronus seslat nedokáže," řekl Brumbál, jak pomalu přecházel kolem zařízení. "Což nikdy není dobrým znamením. Ale na druhou stranu, tu skutečnost mi sám přiznal a pokračoval se žádostí, aby byli přivedeni instruktoři, kteří by kouzlo patronus naučili každého studenta, který by si to přál; nabídl, že výdaje zaplatí sám, pokud to neudělám já. To na mě udělalo velký dojem. Ale teď trvá na tom, aby byl přiveden mozkomor…"

"Pane řediteli," řekl Harry tiše, "profesor Quirrell pevně věří v testování pod ostrými realistickými bojovými podmínkami. To, že chce přivést skutečného mozkomora, je pro něj naprosto v charakteru."

Teď ředitel Harrymu věnoval podivný pohled.

"V charakteru?" řekl starý kouzelník.

"Chci říct," řekl Harry, "je to naprosto konzistentní se způsobem, jakým profesor Quirrell obvykle jedná..." Harryho hlas se vytratil. Proč to tak řekl?

Ředitel přikývl. "Pak máš ten samý pocti jako já: je to výmluva. Velmi rozumně znějící výmluva, to bez pochyb, možná i rozumnější, než si uvědomuješ. Často se stává, že kouzelníci, kteří nejsou schopni patrona seslat, v přítomnosti skutečného mozkomora uspějí, místo zabliknutí nebo světla sešlou plně tělesného patrona. Proč to tak je nikdo netuší, ale je to tak."

Harry se zamračil. "Pak opravdu nechápu, proč jste tak podezřívavý -"

Ředitel bezmocně rozhodil rukama. "Harry, učitel obrany mě požádal, abych nejtemnější ze všech stvoření nechal projít bradavickými branami. Musím být podezřívavý." Ředitel si povzdechl. "A přesto bude onen mozkomor hlídán, uzavřen v mocné kleci, já sám budu na místě, abych ho stále pozoroval – nenapadá mě nic, co by se mohlo stát. Ale možná to jen nejsem schopný spatřit. Proto o to žádám tebe."

Harry na ředitele vytřeštil oči, ústa otevřená. Byl tak šokovaný, že se ani necítil polichoceně.

"Mě?" řekl Harry.

"Ano," řekl ředitel s lehkým úsměvem. "Dělám co mohu, abych odhadl své nepřátele, abych pochopil jejich zkažené mozky a předvídal jejich zlé myšlenky. Ale mě by nikdy nenapadlo ostrouhat mrzimorské kosti do zbraní."

Copak tohle Harrymu nikdo nikdy nepromine?

"Pane řediteli," řekl Harry unaveně. "Vím, že to nezní dobře, ale ve vší vážnosti: nejsem zlý, jsem jen velmi kreativní -"

"Neřekl jsem, že jsi zlý," řekl Brumbál vážně. "Existují tací, kteří tvrdí, že pochopit zlo znamená zlým se stát; ale ti moudrost jen předstírají. Spíše je to zlo, co netuší, co je láska, neodvažuje se si lásku představit, a nikdy ji nepochopí, aniž by přestalo být zlem. A mám podezření, že ty si dokážeš představit, jak to vypadá v myslích temných kouzelníků, lépe než bych to kdy dokázal já sám, zatímco stále znáš lásku. Takže, Harry." Ředitelovi oči byly soustředěné. "Pokud by ses octil na místě profesora Quirrella, jakého zla bys mohl docílit, potom co jsi mě ošálil, abych pustil mozkomora na bradavické pozemky?"

"Vydržte chvilku," řekl Harry a jakoby v omámení došel ke křeslu před ředitelovým stolem. Tentokrát to skutečně bylo křeslo, ne dřevěná stolička, velké a pohodlné a Harry cítil, jak se zabořil, když do něho klesl.

Brumbál ho žádal, aby přechytračil profesora Quirrella.

Za prvé: Harry měl profesora Quirrella podstatně raději než Brumbála.

Za druhé: Hypotéza byla, že učitel obrany plánuje udělat něco špatného, a v tom podmíněném případě, by Harry měl pomoci řediteli tomu zabránit.

Za třetí...

"Pane řediteli," řekl Harry, "pokud profesor Quirrell skutečně něco chystá, nejsem si jistý, jestli ho dokážu přechytračit. Má mnohem více zkušeností než já."

Starý kouzelník zavrtěl hlavou, nějak zvládl vypadat velmi vážně i navzdory svému úsměvu. "Podceňuješ se."

To bylo poprvé, co Harrymu někdo řekl tohle.

"Pamatuji si," pokračoval starý kouzelník, "na mladého muže, přesně v této místnosti, chladného a kontrolovaného, když čelil řediteli zmijozelské koleje a vydíral svého vlastního ředitele, aby ochránil své spolužáky. A já věřím, že ten mladý muž je mazanější, než profesor Quirrell, mazanější, než Lucius Malfoy, že se jednou stane rovným samotnému Voldemortovi. To jeho si přeji zkonzultovat."

Harry potlačit zamrazení, které jím při tom jménu proběhlo, a přemítavě se na ředitele zamračil.

Kolik toho ví...?

Ředitel Harryho viděl v sevření jeho temné stránky, ponořeného tak hluboko, jak kdy klesl. Harry si stále pamatoval, jaký to byl pohled, když neviditelný a navrácený v čase pozoroval, jak jeho minulé já přimělo k ústupu starší zmijozely; chlapec s jizvou na čele, který se nechoval jako ti ostatní. Samozřejmě, že si ředitel všiml něčeho zvláštního na chlapci v jeho pracovně...

A Brumbál z toho usoudil, že jeho dětský hrdina měl dost mazanosti, aby se vyrovnal svému osudovému nepříteli, Pánu zla.

Což na něj nekladlo moc vysoké nároky, uvážíme-li, že Pán zla umístil jasně viditelné Znamení zla na levé ruce všech svých služebník, a povraždil celé osazenstvo kláštera, který vyučoval bojové umění, jejž se chtěl naučit.

Dostatečně mazaný, aby se vyrovnal profesoru Quirrellovi, to byla výzva úplně jiné úrovně.

Ale bylo rovněž jasné, že ředitel nebude spokojený, dokud Harry nezchladne a neztemní a nepřijde s nějakou odpovědí, která bude znít mimořádně mazaně... a která se pokud možno doopravdy nedostane do cesty způsobu, kterým profesor Quirrell učí obranu...

A samozřejmě, že Harry přejde ke své temné straně a z toho směru si to promyslí, jen aby mohl být upřímný a jen pro případ.

"Povězte mi," řekl Harry, "všechno o tom, jak bude mozkomor přivedem a jak bude chráněn."

Brumbálova obočí se na chvilku zvedla, a potom se starý kouzelník rozhovořil.

Mozkomor bude na bradavické pozemky dopraven bystrozorským triem, z něhož ředitel všechny osobně zná a všichni jsou schopni seslat tělesné patrony. Na hranicích bradavických pozemků se setkají s Brumbálem, který mozkomora pustí skrze bradavické ochrany -

Harry se zeptal, zda bude mezera v ochranách trvalá či dočasná – zda by někdo toho samého mozkomora mohl přenést i dalšího dne.

Mezera bude jen dočasná (odpověděl ředitel se souhlasným přikývnutím) a vysvětlování pokračovalo: mozkomor bude v kleci z pevných titanových tyčí, ne přeměněných, ale skutečně ukovaných; mozkomorova přítomnost po čase zničí jakýkoli kov na prach, ale to se nestane během jediného dne.

Studenti čekající, než na ně přijde řada, budou čekat daleko od mozkomora, za dvěma tělesnými patrony, které budou dva ze tří bystrozorů bez přestání udržovat. Brumbál se svým patronem bude čekat u mozkomorovy klece. Studenti se k mozkomorovi budou blížit po jednom – Brumbál zruší svého patrona, a daný student se pokusí seslat svého vlastního. Pokud selže, Brumbál obnoví svého patrona dříve, než mozkomor stačí studentovi trvale ublížit. Někdejší duelový šampión, profesor Kratiknot, bude rovněž přítomný u studentů, jen aby se zvýšila míra bezpečnosti.

"Proč budete poblíž mozkomora čekat jen vy?" řekl Harry. "Chci říct neměl byste to být vy, plus jeden bystrozor-"

Ředitel zavrtěl hlavou. "Nedokázali by snést opakované vystavování mozkomorovi pokaždé, když zruším svého patrona."

A pokud by ředitelův patronus z nějakého důvodu selhal, zatímco nějaký student bude poblíž, třetí bystrozor by seslal jiného hmotného patrona a poslal ho zaštítit studenta...

Harry to převracel a zkoumal ze všech stran, ale chybu v zabezpečení najít nedokázal.

Takže se zhluboka nadechl, klesl hlouběji do křesla, zavřel oči, a vzpomněl si:

"A to bude... pět bodů? Ne, udělejme z toho rovných deset bodů z Havraspáru za drzé odmlouvání."

Chlad se teď dostavil pomaleji, neochotněji, Harry se ke své temné stránce poslední dobou moc neobracel...

Musel si přehrát celou hodinu lektvarů, než jeho krev zchladla do něčeho, co se blížilo smrtelně křišťálové jasnosti.

A pak pomyslel na mozkomora.

A bylo to očividné.

"Ten mozkomor představuje odvedení pozornosti," řekl Harry. Chlad byl v jeho hlase jasně znát, protože tak to Brumbál chtěl a očekával. "Velká, výrazná hrozba, ale na konci jasná a lehce odrazitelná. Takže zatímco bude veškerá vaše pozornost upřena na mozkomora, skutečná intrika se odehraje jinde."

Brumbál na Harryho dlouho hleděl, potom pomalu přikývl. "Ano..." řekl ředitel. "A já se domnívám, že i vím, od čeho by to mělo odpoutat pozornost, pokud profesor Quirrell nemá čisté úmysly... děkuji ti, Harry."

Ředitel na Harryho stále zíral, v jeho starých očích byl zvláštní výraz.

"Co?" řekl Harry trochu podrážděně, chlad mu stále koloval v krví.

"Měl bych pro onoho mladého muže další otázku," řekl ředitel. "Jedná se o něco, nad čím jsem sám dlouho přemýšlel, přesto jsem to nikdy nebyl schopný pochopit. Proč?" V jeho hlase byl nádech bolesti. "Proč by ze sebe někdo úmyslně udělal monstrum? Proč dělat zlo jen pro zlo samé? Proč Voldemort existuje?"

Písknutí. Tiknutí. Bzzz. Zazvonění. Škytnutí. Pop. Šplouchnutí...

Harry na ředitele překvapeně zíral.

"Jak bych to já mohl vědět?" řekl Harry. "Mám snad být schopen Pánovi zla nějak magicky porozumnět, protože jsem hrdina, nebo něco takového?"

"Ano!" řekl Brumbál. "Mým vlastním velkým sokem byl Grindelwand a jemu jsem rozumněl skutečně velmi dobře. Byl mým temným zrcadlem, mužem, kterým bych se snadno mohl stát, kdybych propadl pokušení uvěřit, že jsem dobrým člověkem a tudíž je každý můj čin oprávněný. Pro větší dobro, tak znělo jeho heslo; a on tomu skutečně věřil, i když celá Evropa sténala jako raněné zvíře. A jeho jsem nakonec porazil. Ale po něm přišel Voldemort, aby zničil všechno, co jsem v Anglii zachránil." Bolest, teď v Brumbálově hlase jasně patrná, se ukázala i na jeho tváři. "Spáchal věci mnohem horší, než Grindelwald při svém nejhorším, dělal hrůzu jen pro hrůzu samotnou. Obětoval jsem vše, jen abych ho zadržel, a stále nerozumím tomu proč. Proč, Harry? Proč to udělal? Nikdy nebyl mým osudový nepřítelem, tak jako je tvým, takže pokud máš nějakou představu, Harry, prosím pověz mi: proč?"

Harry sklonil pohled na své ruce. Pravda zněla, že toho zatím o Pánovi zla moc nepřečetl, takže neměl nejmenší představu. A tak nějak mu nepřišlo, že by to bylo tou odpovědí, kterou chce ředitel slyšet. "Příliš temných rituálů, možná? Na začátku si myslel, že udělá jen jeden, ale obětovalo to část jeho lepší stránky a zbavilo ho to odporu k dalším temným rituálům, takže jich dělal stále více v cyklu s pozitivní zpětnou vazbou, dokud se z něj nestalo neuvěřitelně mocné monstrum -"

"Ne!" teď zněl ředitelův hlas útrpně. "Tomu nejsem schopen uvěřit, Harry! Musí v tom být něco víc!"

Proč by mělo? pomyslel si Harry, ale nahlas to neřekl, protože bylo jasné, že si ředitel myslí, že vesmír je příběhem a má zápletku a obrovské tragédie se mohou dít jen ze stejně obrovských, významných důvodů. "Je mi líto, pane řediteli. Pán zla mi nepřipomíná mé temné zrcadlo. Na přibití kůže Yermiho Wibbla ke zdi zpravodajské místnosti nevidím nic ani v nejmenším lákavého."

"To nemáš žádnou moudrost k nabídnutí?" řekl Brumbál. V hlase starého kouzelníka byla prosba, téměř žebravá.

Zlo se stává, pomyslel si Harry, nic neznamená a ničemu nás neučí, krom toho nebýt zlí? Pán zla byl pravděpodobně jen sobeckým bastardem, kterého nezajímalo komu ublížil, nebo idiotem, který udělal pitomě zbytečné omyly, které se na sebe začaly nabalovat. Za špatnostmi tohoto světa se neskrývá žádný osud; pokud by Hitler byl přijat na architekturu, jak si přál, celá historie Evropy by byla odlišná; pokud bychom žili ve světě, kde se příšerné věci mohou dít jen z dobrých důvodů, vůbec by se neděly.

A nic z toho samozřejmě nebylo tím, co by ředitel chtěl slyšet.

Starý kouzelník na Harryho stále hleděl přes jedno z udělátek, jako zamrzlý obláček kouře, v jeho prastarých čekajících očích bylo bolestné zoufalství.

No, znít moudře není těžké. Popravdě, je to o hodně jednodušší, než znít inteligentně, vzhledem k tomu, že nemusíte přijít s ničím překvapujícím, ani s žádným novým pohledem. Prostě vzor-vytvářející funkci svého mozku necháte doplnit ono klišé, za použití jakékoli Hluboké moudrosti, kterou jste si dříve uložili.

"Pane řediteli," řekl Harry vážně, "raději bych nebyl definován na základě svých nepřátel."

Nějak, dokonce i uprostřed všeho toho pískání a tikání, nastalo svým způsobem ticho.

To vyznělo jako Hlubší moudrost než Harry zamýšlel.

"Jsi snad velmi moudrý, Harry..." řekl ředitel pomalu. "Přeji si... abych mohl být definován na základě svých přátel." Bolest v jeho hlase se ještě prohloubila.

Harryho mozek rychle zapátral po nějaké jiné Hluboké moudrosti, které by zmírnila tu neúmyslnou sílu zásahu -

"Nebo možná," řekl Harry jemně, "je to sok, co definuje nebelvíra, přítel, co definuje mrzimora a ambice, co definuje zmijozela. A vím, že vždy, v každé generaci, hádanka definuje vědce."

"Mou kolej jsi odsoudil k příšernému osudu," řekl Brumbál. V jeho hlase stále byla bolest. "Teď, když jsi na to upozornil, si myslím, že jsem byl do velké míry stvořen svými nepřáteli."

Harry zíral na své ruce, ležící mu v klíně. Možná měl prostě zmlknout, když se mu vedlo.

"Ale odpověděl jsi na mou otázku," řekl Brumbál jemněji, jako by sám pro sebe. "Měl jsem si uvědomit, že to bude zmijozelský klíč. Kvůli jeho ambici, všechno to kvůli jeho ambici; a to vím, i když už ne proč..." Na chvíli se Brumbálův pohled vytratil do prázdna, pak se ředitel narovnal, a jeho oči se opět upřely na Harryho.

"A ty, Harry," řekl ředitel, "ty se nazýváš vědcem?" Jeho hlas byl protkán překvapením a lehkým nesouhlasem.

"Vy nemáte rád vědu?" řekl Harry trochu unaveně. Doufal, že Brumbál bude mít lepší postoj k mudlovským věcem.

"Řekl bych, že pro ty bez hůlek je užitečná," řekl Brumbál se zamračením. "Ale zdá se to zvláštní věcí, podle které se identifikovat. Je věda stejně důležitá jako láska? Jako přátelství? Je to věda, co způsobuje, že máš rád Minervu McGonagallovou? Je to věda, co způsobuje, že ti záleží na Hermioně Grangerové? Bude věda tím, k čemu se obrátíš, až se pokusíš vzkřísit světlo v srdci Draca Malfoye?"

Víte, smutné na tom je, že si myslíte, že jste právě utrousil nějaký neuvěřitelně moudrý rozhodující argument.

Hmm, jak teď formulovat odpověd takovým způsobem, aby rovněž zněla neuvěřitelně moudře...

"Nejste havraspárem," řekl Harry s klidnou důstojností, "a tak vás možná nenapadlo, že respektovat pravdu a hledat ji v každém okamžiku vašeho života je rovněž ušlechtilým činem."

Ředitel nadzvedl obočí. A pak si povzdechl. "Jak ses stal tak moudrým v takovém mladí...?" Starý kouzelník zněl smutně, když to říkal. "Možná ti to přijde k užitku."

Jen k udivování starých kouzelníků, kteří se snadno nechají strhnout sami sebou, pomyslel si Harry. Po pravdě, byl trochu zklamán Brumbálovou důvěřivostí. Ne snad, že by mu lhal, ale zdálo se, že na Brumbála udělala až příliš velký dojem Harryho schopnost pronášet věci tak, aby zněly hluboce, místo toho, aby je řekl prostým jazykem, jako to Richard Feynman udělal se svou moudrostí...

"Láska je důležitější než moudrost," řekl Harry, aby otestoval limity Brumbálovy tolerance pro pronášení naprosto očividných klišé, doplňovaných jen čistě podle vzoru bez jakékoli hlubší analýzy.

Ředitel vážně přikývl a řekl, "Přesně tak."

Harry se zvedl z křesla a protáhl se. No, tak to, abych raději šel a něco miloval, protože to mi zaručeně pomůže porazit Pána zla. A příště, až mě požádáte o radu, vás prostě obejmu -

"Dnes jsi mi velice pomohl, Harry," řekl ředitel. "A tak tu je ještě jedna poslední věc, na kterou bych se toho mladíka rád zeptal."

Skvělé.

"Řekni mi, Harry," řekl ředitel (a teď jeho hlas zněl jednoduše zmateně, i když v jeho očích stále byl náznak bolesti), "proč se temní kouzelníci tolik bojí smrti?"

"Ehm," řekl Harry, "promiňte, pro tohle se budu muset vrátit zpátky k tomu Temnému."

Zasvištění, zasyčení, zazvonění; škytnutí, prásknutí, zabublání -

"Co?" řekl Brumbál.

"Smrt je špatná," řekl Harry, zanechal moudrosti ve prospěch jasné komunikace. "Velmi špatná. Extrémně špatná. Být vystrašený ze smrti je jako být vystrašený z velké příšery s jedovatými tesáky. To vlastně i dává smysl a vůbec nenaznačuje, že máte psychický problém."

Ředitel na něj zíral jako by se právě proměnil v kočku.

"Dobrá," řekl Harry. "Zkusím to vyjádřit jinak. Chcete zemřít? Protože pokud ano, existuje taková věc jako preventivní linka pro sebevrahy-"

"Až nastane čas," řekl starý kouzelník tiše. "Ne dříve. Nikdy bych neusiloval o to ten den uspíšit, ani ho odmítnout, až přijde."

Harry se přísně mračil. "To mi nezní, jako byste měl silnou vůli k životu, pane řediteli!"

"Harry..." Hlas starého kouzelníka začínal znít trochu bezmocně; došel k místu, kde jeho stříbrný plnovous nepovšimnutě klesl do křišťálového kulatého akvárka, a pomalu začínal nabírat nazelenalý odstín, který stoupal výše k vlasům. "Myslím, že jsem se nevyjádřil dostatečně jasně. Temní kouzelníci nejsou nadšeni životem. Oni se bojí smrti. Nenatahují se ke slunečnímu svitu, ale místo toho před přicházející nocí utíkají do nekonečně temnějších koutů, které si sami stvořili, bez měsíce nebo hvězd. Netouží po životě, ale po nesmrtelnosti; jsou tak posedlí jejím dosažením, že pro to obětují i své vlastní duše! Ty chceš žít navěky, Harry?"

"Ano a vy zrovna tak," řekl Harry. "Chci žít ještě jeden den. Zítra budu také chtít žít ještě jeden den. Tudíž, na základě indukce pozitivních čísel, chci žít navěky. Pokud nechcete zemřít, znamená to, že chcete žít navěky. Pokud nechcete žít navěky, znamená to, že chcete zemřít. Musíte si vybrat jedno, nebo druhé... Vy mi tak docela nerozumíte, že ano?"

Dvě kultury na sebe zíraly přes hlubokou propast nesouměřitelnosti.

"Prožil jsem sto a deset let," řekl starý kouzelník tiše (zatímco svůj plnovous vytáhl z akvárka a zatřepal jím, aby setřásl barvu). "Spatřil a učinil jsem mnoho velkých věcí, u spousty z nichž si přeji, abych je nikdy nespatřil nebo neučinil. A přesto nelituji toho, že jsem naživu, protože sledovat, jak mí studenti vyrůstají je radost, která se mi ještě neomrzela. Ale nepřeji si žít tak dlouho, aby se to stalo! Co bys dělal s věčností, Harry?"

Harry se zhluboka nadechl. "Setkal bych se se všemi zajímavými lidmi na světě, přečetl bych si všechny dobré knihy, a pak napsal nějaké ještě lepší, oslavil desáté narozeniny svého prvního vnoučete večírkem na Měsíci, oslavil sté narozeniny svého prvního pra-pra-pravnoučete večírkem kolem prstenců Saturnu, poznal bych nejhlubší a konečné zákony přírody, porozumněl bych povaze vědomí, zjistil bych, proč vůbec cokoli existuje, navštívil bych jiné hvězdy, objevil bych mimozemšťany, stvořil bych mimozemšťany, uspořádal bych setkání se všemi na druhé straně Mléčné dráhy po tom, co už ji celou prozkoumáme, setkal bych se se všemi narozenými na Staré Zemi, abychom se podívali, jak Slunce konečně vybouchne, a míval jsem starosti s tím, jak uprchnout z tohoto vesmíru, než se z něj vyčerpá veškerá negativní energie, ale teď, když jsem zjistil, že takzvané fyzické zákony jsou ve skutečnosti jen nezávazné směrnice, jsem podstatně optimističtější."

"Tomu jsem příliš nerozumněl," řekl Brumbál. "Ale musím se zeptat, zda se jedná o věci, po kterých skutečně tak zoufale toužíš, nebo si je představuješ jen, aby si sis nemusel představovat únavu, jak budeš dál a dál prchat před smrtí."

"Život není konečným seznamem věcí, které si odškrtáte, než budete moci zemřít," řekl Harry pevně. "Je to život, prostě ho prožíváte stále dál. Pokud ty věci neuskutečním, bude to proto, že jsem objevil něco ještě lepšího."

Brumbál si povzdechl. Prsty zabubnoval na hodiny; když se jich dotkl, čísla se změnila na nerozluštitelnou šifru a ručičky na chvilku změnily postavení. "V tom nepravděpodobném případě, že by mi bylo dovoleno zde prodlévat až do sto padesáti," řekl starý kouzelník, "si myslím, že by mi to nevadilo. Ale dvě stě let by bylo až příliš velkým štěstím."

"Ano, jistě," řekl Harry trochu suchým hlasem, protože si vzpomněl na svou mámu a tátu a na jejich předpokládanou délku života, pokud s tím něco neudělá. "Mám podezření, že kdybyste pocházel z civilizace, kde jsou lidé zvyklí dožívat se čtyř set let, smrt ve dvou stech letech by se vám zdála tragicky předčasná, stejně jako, řekněme, v osmdesáti." Harryho hlas ztvrdl, když pronášel to poslední slovo.

"Možná," řekl starý kouzelník mírumilovně. "Nepřál bych si zemřít před svými přáteli, ani žít po tom, co všichni z nich zesnou. Nejhorší je, pokud ten, koho jsi miloval nejvíce, zemře před tebou, a přesto ostatní, pro něž musíš zůstat, stále žijí..." Brumbálovy oči byly upřené na Harryho a nabraly smutný výraz. "Až příjde můj čas, netruchli pro mě příliš, Harry; budu s těmi, které už dlouho postrádám, na našem příštím velkém dobrodružství."

"Oh!" řekl Harry v náhlém uvědomění. "Vy věříte v posmrtný život. Měl jsem ten dojem, že kouzelníci nemají žádné náboženství?"

Zatroubení. Pípnutí. Bouchnutí.

"Jak v to nemůžeš věřit?" řekl ředitel, naprosto šokovaný. "Harry, jsi kouzelník! Viděl jsi duchy!"

"Duchy," řekl Harry nevýrazným hlasem. "Myslíte ty věci podobné portrétům, uložené vzpomínky a chování s žádným sebe-uvědoměním nebo životem, náhodně vtlačené do okolní hmoty výbuchem magie, který doprovází násilnou smrt kouzelníka-"

"O té teorii jsem slyšel," řekl ředitel a hlas mu zostřel, "je hlásána kouzelníky, kteří si moudrost pletou s cynismem, kteří si myslí, že shlížet dolů na ostatní znamená být povznesen. Je to jeden z nejhloupějších nápadů, co jsem za sto deset let slyšel! Ano, duchové se neučí nebo nerostou, ale to je proto, že na toto místo nepatří! Duše se mají posunout dál, zde pro ně žádný další život není! A pokud ne duchové, co potom Závoj? Kámen vzkříšení?"

"Dobrá," řekl Harry, snažil se udržet hlas v klidu, "vyslechnu vaše důkazy, protože tak to vědci dělají. Ale nejprve, pane řediteli, mi dovolte povědět vám malý příběh." Harrymu se třásl hlas. "Než jsem sem dorazil, než jsem vystoupil z vlaku z nádraží King's Cross, a nemyslím včera, ale tehdy v září, než jsem tedy z toho vlaku vystoupil, pane řediteli, nikdy jsem neviděl ducha. Nečekal jsem, že duchové existují. Takže když jsem je spatřil, pane řediteli, udělal jsem něco skutečně hloupého. Hned jsem přeskočil k závěrům. Pomyslel jsem si, že posmrtný život existuje, že nikdo nikdy doopravdy nezemřel, že každý, koho lidská rasa kdy ztratila je ve skutečnosti v pořádku. Napadlo mě, že kouzelníci znají způsob, jak mluvit se zemřelými, že stačí jen správná kouzla, abyste je mohli přivolat, že kouzelníci to dokáží. Napadlo mě, že bych se mohl setkat se svými rodiči, kteří pro mě zemřeli a říct jim, že jsem slyšel o jejich oběti, a že jsem je začal nazývat mou matkou a otcem -"

"Harry," zašeptal Brumbál. Oči starého kouzelníka zvlhly. Udělal krok přes ředitelnu -

"A potom," vyplivl Harry, hněv se mu vrátil do hlasu, chladný vztek na vesmír, že takový je a na sebe, že byl tak hloupý, "jsem se zeptal Hermiony a ona řekla, že to jsou jen negativní paobrazy, vypálené do hradního kamení smrtí kouzelníka, jako siluety, které zůstaly na zdech Hirošimy. A mě to mělo dojít! Mělo mi to dojít, aniž bych se musel ptát! Neměl jsem tomu věřit ani na třicet vteřin! Protože pokud by lidé měli duše, nebylo by možné nic takového jako poškození mozku, pokud by vaše duše měla schopnost mluvit i potom, co celý mozek odumřel, jak by vám mohlo poškození levé hemisféry vzít schopnost mluvit? A profesorka McGonagallová, když mi říkala, že mí rodiče zemřeli, nejednala jako by jen odjeli na dlouhý výlet do cizí země, jako by na plachetnici emigrovali do Austrálie, a tak by lidé jednali, pokud by skutečně věděli, že smrt znamená jen odejít někam jinam, kdyby měli důkazy pro posmrtný život, místo toho, aby si takové věci jen vymysleli, aby se utěšili, změnilo by to všechno, nezáleželo by na tom, pokud byste o někoho přišli ve válce, bylo by to trochu smutné, ale ne příšerné! A v kouzelnickém světě už jsem viděl lidi, kteří se tak nechovali! Takže mi to mělo dojít! A v tom okamžiku jsem si uvědomil, že moji rodiče jsou doopravdy mrtví, že navždy zmizeli a nic z nich nezbylo a já nikdy nedostanu šanci je potkat, a, a všichni děti si myslely, že pláču proto, že se bojím duchů-"

Tvář starého kouzelníka byla zděšená, otevřel ústa, aby promluvil -

"Takže mi to řekněte, pane řediteli! Povězte mi o těch důkazech! Ale neopovažujte se na nich přehnat ani nejmenší detail, protože pokud mi dáte falešnou naději, a já později zjistím, že jste si věci jenom trošku upravil, nikdy vám to neodpustím! Co je to Závoj?"

Harry se natáhl a otřel si tváře, zatímco skleněné věci v ředitelně přestaly vibrovat z jeho posledního křiku.

"Závoj," řekl starý kouzelník lehce se třesoucím hlasem, "je velký kamenný průchod, uschovaný v oddělení záhad; brána do říše mrtvých."

"A jak to někdo zjistil?" řekl Harry. "Neříkejte mi čemu věříte, řekněte mi, co jste spatřil!"

Fyzickou manifestaci bariéry mezi dvěma světy představoval velký kamenný průchod, starý, vysoký a zužující se v ostrý konec, s potrhaným černým závojem podobným vodní hladině, roztaženým mezi kameny, který se neustále vlnil ze stálého jednosměrného průchodu duší. Pokud jste stáli vedle Závoje, mohli jste zaslechnout volající hlasy mrtvých, vždy šeptaly, těsně za hranicí slyšitelnosti, a pokud jste zůstali a snažili se poslouchat, přibylo jich a zesílily, jak se snažily komunikovat. A pokud budete poslouchat příliš dlouho, vyrazíte za nimi a ve chvíli, kdy se dotknete Závoje, vtáhne vás dovnitř a už o vás nikdo nikdy neuslyší.

"To dokonce ani nezní jako zajímavý podvod," řekl Harry. Teď, když už tu nebylo nic, co by mu dávalo naději, nebo ho rozzlobilo roztříštěním nadějí, byl klidnější. "Někdo vytvořil kamenou bránu s vlnícím se černým povrchem uvnitř, který nechá zmizet všechno, co se ho dotkne, a očaroval to, aby to k lidem šeptalo a hypnotizovalo je."

"Harry..." řekl ředitel, který začínal vypadat znepokojeně. "Mohu ti říct pravdu, ale pokud ji odmítáš slyšet..."

Rovněž nezajímavé. "Co je kámen vzkříšení?"

"Neřekl bych ti to," řekl ředitel pomalu, "kdybych se nebál, co by ti nevíra mohla udělat... tak tedy poslouchej, Harry, prosím poslouchej..."

Kámen vzkříšení byl jedním ze tří legendárních relikvií smrti, bratr Harryho pláště. Kámen vzkříšení volal zpátky duše mrtvých – přiváděl je zpět do světa živých, i když už ne takové, jakými byli. Cadmus Peverell kámen použil, aby vzkřísil svou mrtvou milovanou, ale její srdce zůstalo mezi mrtvými, ne v říši živých. A to ho po čase přivedlo k šílenství, zabil se, aby mohl být skutečně opět s ní...

Harry zdvořile zvedl ruku.

"Ano?" řekl ředitel neochotně.

"Testem, kterým by se zjistilo, zda kámen vzkříšení skutečně oživuje mrtvé, nebo jen projektuje jejich obraz do uživatelovy mysli, by bylo zeptat se na otázku, na kterou vy nevíte odpověď, ale mrtvá osoba by ji znala, a která by na tomto světě šla snadno ověřit. Například zavoláte -"

Pak se Harry zarazil, protože tentokrát zvládl myslet rychleji než mluvit, dostatečně rychle, aby nevyslovil křestní jméno a test, který ho napadl.

"...vaši mrtvou ženu, a zeptáte se jí, kde nechala své ztracené náušnice, nebo něco takového," dokončil Harry. "Udělal někdo nějaký podobný test?"

"Kámen vzkříšení je už po staletí ztracen, Harry," řekl ředitel tiše.

Harry pokrčil rameny. "No, jsem vědec, takže jsem vždy ochoten dát se přesvědčit. Pokud skutečně věříte, že kámen vzkříšení navrací mrtvé, pak musíte věřit, že podobný test uspěje, správně? Takže nemáte tušení, kde by se kámen vzkříšení dal najít? Už jsem za mimořádně záhadných okolností obrdžel jednu z relikvií smrti a, no, oba dva víme, jak to s takovými věcmi je."

Brumbál na Harryho vytřeštil oči.

Harry mu pohled stejně oplácel.

Starý kouzelník si položil ruku na čelo a zamumlal, "Tohle je šílenství."

(Harry se nějak zvládl nerozesmát.)

A Brumbál řekl Harrymu, aby z váčku vytáhl plášť neviditelnosti; z ředitelova nasměrování Harry pátral u vnitřního rubu kápě, dokud to nespatřil – lehce nakreslené oproti nastříbřelé síťovině vybledle šarlatovou barvou jako u zaslchlé krve, symbol relikvií smrti, trojúhelník s kruhem nakresleným uvnitř a s čarou, která je oba protínala.

"Děkuji vám," řekl Harry zdvořile. "Budu dávat pozor, jestli nepatřím podobně značený kámen. Máte nějaké další důkazy?"

Zdálo se, že Brumbál zápasí sám se sebou. "Harry," řekl starý kouzelník zvýšeným hlasem, "kráčíš po nebezpečné stezce. Nejsem si jistý, zda dělám správnou věc, když to říkám, ale ty se z té cesty musíš odvrátit! Harry, jak by Voldemort mohl přežít smrt svého těla, pokud by neměl duši?"

A v tom okamžiku si Harry uvědomil, že existovala přesně jedna osoba, která profesorce McGonagallové původně řekla, že Pán zla je stále naživu; a tou osobou byl šílený ředitel jejich bláznivé školy, který si myslel, že svět řídí klišé.

"Dobrá otázka," řekl Harry po krátké vnitřní debatě, jak by měl postupovat. "Možná objevil nějaký způsob, jakým duplikovat sílu kamene vzkříšení, až na to, že jej předem vybavil kompletní kopií svého mozkového stavu. Nebo něco podobného." Harry si najednou zdaleka nebyl tak jistý, že se snaží najít vysvětlení pro něco, co se skutečně stalo. "Po pravdě mohl byste mi říct všechno o tom, jak Pán zla přežil a co by ho mohlo zabít?" Pokud vůbec stále ještě existuje někde jinde, než v titulcích Jinotaje.

"Mě neošálíš, Harry," řekl starý kouzelník; jeho tvář teď vypadala starší, zvrásněná více, než jen lety. "Vím, proč se na to ptáš. Ne, nečtu ti myšlenky, nemusím, tvé zaváhání tě prozradilo! Hledáš tajemství nesmrtelnosti Pána zla, abys ho mohl použít pro sebe!"

"Špatně! Chci tajemství nesmrtelnosti Pána zla, abych ho mohl použít pro všechny!"

Zatikání, prasknutí, fzzzt...

Albus Percival Wulfric Brian Brumbál jen stál na místě a s tupě otevřenou pusou na Harryho zíral.

(Harry si odfajfkoval pondělí, protože se mu podařilo někoho naprosto odrovnat ještě než den skončil.)

"A pro případ, že by to nebylo jasné," řekl Harry, "všemi myslím i všechny mudly, nejen všechny kouzelníky."

"Ne," řekl starý kouzelník s vrtěním hlavou. Zvýšil hlas. "Ne, ne, ne! To je šílenství!"

"Bwa ha ha!" řekl Harry.

Tvář starého kouzelníka byla sevřena hněvem a starostí. "Voldemort ukradl knihu, ze které to tajemství získal; nebyla na svém místě, když jsem se po ní šel podívat. Ale tolik vím, a tolik ti řeknu: jeho nesmrtelnost je zrozena z příšerného a temného rituálu, temnějšího než nejzazší temnota! A byla to Uršula, ubohá sladká Uršula, která kvůli tomu zemřela; jeho nesmrtelnost si žádala oběť, žádala si vraždu -"

"No, očividně nehodlám rozšířit metodu získávání nesmrtelnosti, která by vyžadovala zabíjení lidí! To by to úplně zbavilo smyslu!"

Následovalo překvapené ticho.

Tvář starého kouzelníka se pomalu uvolnila ze svého hněvu, i když starost zůstala na místě. "Nepoužil bys žádný rituál vyžadující lidskou oběť."

"Nevím, za koho mě máte, pane řediteli," řekl Harry chladně, jeho vlastní vztek se zvyšoval, "ale nezapomínejme, že já jsem tím, kdo chce, aby lidé žili! Tím, který chce zachránit všechny! Vy jste ten, kdo si myslí, že smrt je úžasná a všichni by měli zemřít!"

"Ztrácím se v tom, Harry," řekl starý kouzelník. Jeho chodidla znovu začala procházet tou zvláštní místností. "Nevím, co říct," Zvedl křišťálovou kouli, která, jak se zdálo, obsahovala ruku v plamenech, a se smutným výrazem se na ni podíval. "Krom toho, že jsi mě velmi špatně pochopil... nechci, aby všichni zemřeli, Harry!"

"Vy jen nechcete, aby byl kdokoli nesmrtelný," řekl Harry se značnou ironií. Zdálo se, že základní logické tautologie jako Všichni x: Zemřít(x) = Neexistovat x: Nezemřít(x) byly za rozumovými schopnostmi nejmocnějšího kouzelníka na světě.

Starý kouzelník přikývl. "Možná menší než dříve, ale přesto mám o tebe velkou starost, Harry," řekl tiše. Jeho ruka, trochu seschlá věkem, ale stále silná, pevně vrátila křišťálovou kouli zpátky na její místo. "Protože strach ze smrti je kousavá věc, nemoc duše, která lidi kroutí a deformuje. Voldemort není jediným temným kouzelníkem, který na tuto pochmurnou stezku vkročil, i když se bojím, že po ní došel dále, než kdo před ním."

"A vy si myslíte, že se smrti nebojíte?" řekl Harry, ani se nesnažil zamaskovat nevěřícnost ve svém hlase.

Hlas starého kouzelníka byl mírumilovný. "Nejsem dokonalý, Harry, ale myslím, že jsem přijal smrt jako svou součást."

"Uh huh," řekl Harry. "Podívejte, existuje jedna malá věc zvaná kognitivní disonance nebo, v obyčejném jazyce, kyselé hrozny. Kdyby byli lidé jednou ze měsíc bouchnuti obuškem do hlavy a nikdo by s tím nic nezmohl, brzo by se vyrojily nejrůznější druhy filosofů předstírajících moudrost, jak jste to vyjádřil, kteří by nalezli nejrůznější druhy úžasných benefitů, které přináší bouchnutí do hlavy obuškem jednou měsíčně. Například, že vás to činí otužilejším, nebo šťastnějším v těch dnech, kdy rány nedostáváte. Ale kdybyste přišel za někým, kdo ty rány nedostává, a zeptal se ho, zda by s tím nechtěl začít výměnou za všechny ty úžasné výhody, odmítl by. A pokud byste nemusel zemřít, pokud byste pocházel z místa, kde nikdo ani neslyšel o smrti, a já vám navrhl tenhle úžasný, fantatický, skvělý nápad, že by se lidé scvrkávali a stárli a nakonec by přestali existovat, ihned byste mě nechal odvést do blázince! Tak proč by si někdo kdy mohl myslet, že smrt je dobrá věc? Protože z ní mají strach, protože ve skutečnosti nechtějí zemřít a ta myšlenka je uvnitř pálí natolik, že ji musejí racionalizovat, udělat něco, abych tu bolest potlačili, aby už o tom nemuseli přemýšlet -"

"Ne, Harry," řekl starý kouzelník. Jeho tvář byla jemná, rukou projel přes osvícený bazének vody, která vydala tiché zacinkání, jak ji jeho prsty rozvířily. "I když chápu, proč si to musíš myslet."

"Chcete pochopit onoho temného kouzelníka?" zeptal se Harry hlasem tvrdým a pochmurným. "Pak se podívejte do té své části, které utíká ne od smrti, ale od strachu ze smrti, pro kterou je ten strach tak nesnesitelný, že přijme smrt jako svého přítele a přimkne se k ní, pokusí se stát se součástí noci, aby o sobě mohla přemýšlet jako o pánovi té propasti. Vzal jste to nejstrašnější ze všech zel a nazval ho dobrem! Jen s lehkým pootočením by ta samá vaše část zabila nevinné a nazvala to přátelstvím. Pokud označujete smrt za lepší než život, pak můžete svůj morální kompas zkroutit, aby ukazoval kamkoli -"

"Myslím," řekl Brumbál, když za tichého cinkání zvonků setřásal kapky vody z rukou, "že temným kouzelníkům rozumíš skutečně velmi dobře, aniž bys byl jedním z nich." To bylo proneseno naprosto vážně a bez obvinění. "Ale tvé porozumnění mě má, jak se obávám, daleko k dokonalosti." Starý kouzelník se teď usmíval a v jeho hlase byl jemný smích.

Harry se snažil nezchladnout o nic víc než už se stalo; z Brumbálovy blahosklonosti a ze všeho toho smíchu, který moudří staří hlupáci používali namísto argumentů, do jeho mysli proudil vzteklý, spalující odpor. "Víte, je to zvláštní, myslel jsem si, že s Dracem Malfoyem bude nemožné mluvit, a místo toho byl, ve své dětské nevinnosti, stokrát silnější než vy."

Na tváři starého kouzelníka se objevil zmatený výraz. "Co tím chceš říct?"

"Chci říct," řekl Harry kousavě, "že Draco doopravdy vzal svou vlastní víru vážně, a má slova si promyslel, místo toho, aby je s úsměvem jemné nadřazenosti vyhodil z okna. Jste tak starý a moudrý, že ani nezaregistrujete nic z toho, co říkám! Ne, pochopíte, zaregistrujete!"

"Poslouchal jsem tě, Harry," řekl Brumbál, který teď vypadal vážněji, "ale poslouchat vždy neznamená souhlasit. Nesouhlas stranou, co si tu myslíš, že nechápu?"

Že pokud byste skutečně věřil v posmrtný život, šel byste ke svatému Mungovi a zabil Nevillovy rodiče, Alici a Franka Longbottomovy, aby mohli pokračovat ve svém dalším velkém dobrodružství, místo toho, abyste je v jejich poškozeném stavu nechal prodlévat zde -

Harry se sotva, sotva udržel, aby to neřekl nahlas.

"Dobrá," řekl Harry chladně. "Odpovím tedy na vaší původní otázku. Zeptal jste se, proč se temní kouzelníci bojí smrti. Předstírejte, pane řediteli, že skutečně věříte v duše. Předstírejte, že kdokoli by kdykoli mohl existenci duší dokázat, předstírejte, že by na pohřbech nikdo neplakal, protože by všichni věděli, že jejich milovaní jsou stále naživu. Dovedete si teď představit zničení duše? Roztrhání duše na cáry, tak, že nezbyde nic, co by mohlo pokračovat v dalším velkém dobrodružství? Dovedete si představit, co za příšernou věc by to bylo, nejhorší zločin v historii vesmíru, u kterého byste udělal cokoli, abyste zabránil tomu, aby se stal, byť jedinkrát? Protože tím smrt doopravdy je – zničením duše!"

Starý kouzelník na něj zíral, smutný pohled v očích. "Řekl bych, že teď mu rozumím," řekl tiše.

"Oh?" řekl Harry. "Rozumíte komu?"

"Voldemortovi," řekl starý kouzelník. "Teď už mu konečně rozumím. Protože aby někdo uvěřil, že svět je skutečně takový, musí uvěřit, že v něm neexistuje vůbec žádná spravedlnost, že je v jádru utkaný z temnoty. Zeptal jsem se tě, proč se stal monstrem, a tys mi neuvedl žádný důvod. A pokud bych se mohl zeptat jeho, řekl bych, že jeho odpověď by zněla: Proč ne?"

Hleděli jeden na druhého, starý kouzelník ve svém hábitu a mladý chlapec s jizvou ve tvaru blesku na čele.

"Řekni mi, Harry," řekl starý kouzelník, "staneš se ty monstrem?"

"Ne," řekl chlapec s železnou jistotou v hlase.

"Proč ne?" zeptal se starý kouzelník.

Mladý chlapec se narovnal, pyšně pozvedl bradu a řekl: "V zákonech přírody není žádná spravedlnost, pane řediteli, v rovnicích pohybu není žádný název pro férovost. Vesmír není ani zlý, ani dobrý, jednoduše se o nic nestará. Hvězdy se o nic nestarají, Slunce a obloha zrovna tak. Ale to ani nemusí! My se staráme! V tomto světě je světlo, je v nás!"

"Zajímalo by mě, co se z tebe stane, Harry," řekl starý kouzelník. Jeho hlas byl jemný, obsahoval zvláštní úžas a lítost. "Natolik, že si přeji, abych mohl žít, abych to spatřil."

Chlapec se mu ironicky uklonil a odešel, dubové dveře se za ním s bouchnutím zavřely.