Preklady fanfiction Harryho Pottera

5. kapitola: Malfoyovo pobláznění

Další ráno se Hermiona probudila s hroznou bolestí hlavy. Každý sval v jejím těle jí bolel a ona se cítila, jako by jí pošlapal hypogrif. Opatrně si položila prsty na spánky a jemně si je masírovala. Hodila pohledem na poloprázdnou láhev ohnivé whisky.

„Vlhej Ron,“ zamumlal. Se zasténáním se zvedla se stolu a vyplazila se nahoru pod sprchu, kde se pokusila vytlačit ze svého mozku vzpomínku na minulou noc. To se nemohlo stát. Dracův obličej zůstával umístěný pod jejími víčky.

Klející Hermiona vylezla ven. Minimálně byla sobota a ona nemusela přemýšlet o práci. Vyčistila si zuby a zašklebila se nad pachutí ve svých ústech. Nesnášela ohnivou whisky. Slíbila si, že už se jí nikdy ani nedotkne. Hermiona stála a mračila se nad svým odrazem. Její pleť byla mléčně bledá a pod očima měla velké černé kruhy. Ztuhla, když uslyšela hlas, velmi hluboký, mužský hlas, volající její jméno. Položila si prsty na rty, jak si vzpomněla. Hlas zavolal znova.

„Do prdele,“ zaklela, šáhla po županu a navlékla si ho kolem mokrého těla. Sešla ze schodů a nemohla si pomoct, ale při pohledu do obýváku se musela zachichotat.

Draco tam stál, bosý, v otrhaných plátěných kalhotách a bílém tričku, byl jen vzdáleně podobný svému významnému já. Vyrovnal se se ztrátou několika knoflíků, čímž ukazoval letmý pohled na pevnou hruď. Znova se zahihňala. Jeho vlasy, obvykle upravené a uhlazené, trčely do všech stran. Vzhlédl na ní a zčervenal, když si spěšně uhladil své vlasy.

„Dobré ráno,“ vytlačil ze sebe.

„Dobrý,“ odpověděla a sešla úplně dolů.

„Jsi v pohodě? Vypadáš...“

„Hrozně?“ dokončila za něj. „Cítím se hrozně. Nechápu, jak vy chlapi můžete pít tu zatracenou ohnivou whisky.“

Draco jí následoval do kuchyně. Imelda byla na stole a hlasitě mňoukala. Hermiona jí nakrmila a nabídla Dracovi pití. Uviděla, jak nadzvedl obočí, když spatřil láhev na stole, chňapla po ní a schovala jí zpět do skříňky.

„Je Ronova,“ zamumlala, aby to vysvětlila.

„Oh,“ Dracovi přelétl po obličeji nečitelný výraz. „Takže on...“

„Ne, už ne,“ řekla rychle a podívala se na něj. „Ve skutečnosti, skončilo to před rokem.“ Viděla, jak se Draco očividně uklidnil.

„Tak...“ řekl.

„Tak...“ zopakovala nervózně. Podívala se dolů a uvědomila si, že má pořád župan. „Ježíš! Půjdu se převléct,“ vykoktala a nadskočila.

„To je dobrý, je brzo. Můžu jít,“ Draco stál obličejem k ní.

Stáli tak blízko sebe. Hermiona zavřela oči a hluboce dýchala. Zase tu byla ta vůně. Jeho vůně. Ucítila alkohol.

„Draco, opravdu musíme mluvit o tom, co jsme... o tom, co se stalo,“ zamumlala a dívala se na něj.

„Vím,“ odpověděl. „Ale opravdu musíme?“

„Co?“

„Myslím jako, už se to stalo, ne? Nerozebírejme to. Musí to být špatná věc?“ zeptal se.

Byla překvapená. „Ne... ne, myslím, že ne. Ale bylo to tak... divný.“

Zasmál se. „Divný pro to není dobré slovo, Grangerová.“

„Oh, jsme zpět u tohohle, Malfoyi?“ uculila se. Usmál se, natáhl se k ní, chytl ji za pas a přitáhl jí k sobě. Jejich oči se střetly a oni na okamžik ztuhli. Pomalu sklonil hlavu a políbil ji. Cítila, jak jeho tělo explodovalo. Sklouzla rukama kolem jeho krku, přitáhla se k němu a polibek opětovala. Cítila, jak jeho ruka klouže po jejích zádech, dokud se nezastavila na jejím boku. Přerušila polibek, zděšená sama sebou. Svraštil čelo a ona se odtáhla.

„Už to nikdy nedělej,“ zašeptala, naštvaná a ponížená sama sebou, že dovolila, aby se to stalo.

„Ale já myslel...“

„Myslel si špatně, Malfoyi!“ vykřikla Hermiona najednou. Udělal krok zpět a šok v jeho obličeji se pomalu měnil ve vztek.

„Fajn, Grangerová! Každopádně už nechci líbat mudlovskou šmejdku!“ křičel. Trhla sebou při výrazu 'mudlovská šmejdka'. Nikdo ji tak nenazval už roky. Byla překvapená, jak moc se jí to slovo dotklo. Do očí jí vhrkly horké slzy, zamrkala, aby je zahnala. V žádném případě jí nesměl vidět brečet.

„Pořád stejný, Malfoyi, po tom všem! Čistá krev je nadřazená! Tvůj otec by mohl být pyšný! Běž pryč z mého domu. Nemluv se mnou a už nebuď nikdy blízko mě!“ ječela a nevědomky použila jeho slova, která jí řekl před šesti lety na bradavickém schodišti. Draco tvrdohlavě zavrtěl hlavou a jeho šedé oči vzplanuly.

„Ne. Chtěla si mluvit o našem malém... moment, pojďme mluvit!“ řekl, udělal krok blíž k ní a složil si ruce na prsou.

„O čem? Ty mě nenávidíš!“

„To není pravda. Nemyslím si, že jsem tě vůbec kdy nenáviděl! Jistě, nesnášel jsem, že si věděla odpověď na každou zpropadenou otázku, na kterou se nás ptali, že si byla taková nesnesitelná 'všechno-vím-všechno-znám', nesnášel jsem, že jste byli s Potříkem a Weslíkem tak dobří zatracení kamarádi, nesnášel jsem způsob, jakým jsem miloval hádky s tebou...“ zastavil, jeho obličej byl červený, zhluboka se nadechl a přistoupil blíž k ní, když pokračoval. „Ale nemyslím si, že bych kdy opravdu nenáviděl tebe.“

„Nevěřím ti! využil jsi každé příležitosti, aby si mě ponížil, ponížil mé přátele! Nenávidíš mě stejně jako já tebe!“ vykřikla Hermiona. Dívali se na sebe, oba rudí v obličeji a těžce dýchající, zlost, bolest a zmatek se podepsali na jejich přístupu. Zase byli blízko u sebe -jejich obličeje byly vzdálené pár centimetrů - tak blízko, že Hermiona mohla vidět každý detail jeho obličeje, každou řasu, každou jemnou linii a vrásku kolem jeho očí a úst.

„Fajn! Dobře. Myslím, že tohle všechno byla chyba. Myslím, že mě po tom všem nenávidíš,“ vykřikl, trochu couvla pod jeho intensivním pohledem. Byl to pořád Draco Malfoy. Byl pořád odolný, silný a nervující. Hermiona si povzdechla.

„Není pravda, že tě nenávidím, Malfoyi,“ řekla tiše. „Naštval si mě! Vždycky musíš!“

„A ty si mě dovedla k šílenství,“ odpověděl stejně tiše a přistoupil blíž k ní. Hermiona mohla cítit vlny horka, které vycházely z jeho těla a obklopovaly ji. Byl tak blízko, hrozně blízko. Položila mu na hruď třesoucí se ruku, aby ho odstrčila, ale on sevřel její zápěstí v silné ruce, druhou pozvedl její bradu a donutil jí kouknout se mu do očí.

„Neodcházej, prosím,“ zašeptal, jeho horký dech narážel na její kůži a jí se podlomila kolena. Byl tak blízko k ní, až to bolelo. Pomalu, tak hrozně pomalu, že se cítila, jako kdyby se Země přestala otáčet, ohnul hlavu a jemně a měkce ji políbil. Proti své vůli zavřela oči, tajíc pod jeho dotykem a dovolila, aby ji líbal. Hermiona nakonec našla svou sílu a hlas. Lapajíc po dechu ho odstrčila. „Draco, to nemůžeme,“ řekla jemně a on zlehka zavrtěl hlavou.

„Můžeme Hermiono,“ řekl, pokoušejíc ji znovu políbit, ale ona uhnula ústy z jeho dosahu.

„Nikdo tomu nebude rozumět. Sakra, ani já si nejsem jistá, že tomu rozumím. Ani se už neznáme,“ odvětila. Na chvíli nic neříkal a pak se zazubil.

„Hezké oblečení,“ zašeptal a ona zalapala po dechu, najednou si vzpomněla, že je pod tím nahá. „Strav se mnou jeden den,“ zašeptal a přitáhl si ji blíž.

„Nevím. Tohle je tak divné! Poslední věc, kterou si mi řekl tu noc před šesti lety byla 'už nikdy nebuď blízko mě' a teď se mnou chceš strávit den?“ zeptala se a dívala se do jeho očí.

„Potřebujeme se lépe poznat, správně?“ zamrkal na ni. „Zajistím, aby se ta chvilka vyplatila.“

„Ty si tak drzý, Malfoyi.“

Zasmál se. „Vždy jsem si myslel, že to byl můj nejlepší rys. Řekni ano,“ vážně na tom lpěl a políbil ji lehce na rty, zavřela oči a užívala si jeho blízkosti. Pomalu přikývla.

„Dobře, Malfoyi, strávím s tebou jeden den,“ odpověděla jemně.

Nechal ji jít. „Skvělý, teď se běž převléct a půjdeme.“

Pozvedla obočí. „Kam?“

„Nevím. Do Jižní Ameriky?“

„Nemůžeme jet jen tak na den do Jižní Ameriky!“

Draco se opět zasmál. „Proč ne? Jsem kouzelník a ty čarodějka. Můžeme jet kamkoli chceme. Teď se běž obléknout.“

***

Hermiona žuchla na židli a vděčně přijala pití, které jí Harry nabídl. Seděli na Harryho a Ginnyině zadní verandě a sledovali západ slunce. Hermiona si povzdychla, myšlenky jí plynuly skrz její unavenou mysl v ohnivém zmatku.

„Vypadáš utahaně, Mione. Co se stalo?“ zeptal se Harry.

„Jo, zkoušel jsem ti dnes volat, ale nikdo tam nebyl, kde si byla?“ zeptal se tvrdě Ron.

„V Jižní Americe,“ odpověděla Hermiona tiše.

„Co?“ podivil se Harry. „Jak si...“

„Jsem čarodějka pomatuješ? Můžu jít kamkoli chci,“ usmála se Hermiona opakujíc Dracova slova.

„Tak ty si byla na den v Jižní Americe? Sama?“ zeptal se a jeho oči se zúžily.

Hermiona si povzdechla a úsměv se ztratil. „Ne. Ne sama. Jela jsem s Dracem.“

„Mione! Cože sakra?!“ ječel Ron.

„Co se tu děje?“ zeptal se Harry.

„No, včera jsme spolu opět mluvili a...“ začala Hermiona.

„Oh, rande číslo dvě už proběhlo?“ zavrčel Ron a jeho obličej rudnul.

„Ronalde, to nebylo rande! Byla to večeře!“ odpověděla Hermiona zvyšujícím se hlasem.

„Óóó,“ Ginny se k ní dychtivě naklonila, hnědé oči jí tančily a byla v nich zvědavost. „Jaké bylo panství?“

„Tys byla v jeho zpropadeném domě?“ křičel Ron.

„Ty si o tom věděla?!“ ječel Harry na Ginny.

„Nebylo na mě, abych vám to řekla,“ soptila Ginny na svého manžela. „Bylo to na ní, proto tady je!“

„Ty si byla...“

„Drž hubu, Rone, nebo jdu domů!“ vybuchla Hermiona a zrzek zavřel ústa

„Vysvětlíš nám to, Hermiono?“ zeptal se Harry přes zatnuté zuby, snažíc se být v klidu, kontrolovaný pohledy své ženy.

Hermiona se zhluboka nadechla a řekla jim to, co řekla Ginny. Řekla jim o večeři (vynechala líbání a ráno), o panství a o Dracově omluvě.

„Cože udělal?“

„Takže on se omluvil? A ty mu věříš?“ zavrčel Ron nedůvěřivě a zlostně.

„Ano, Rone, věřím. Chce se pohnout dál. Chce zapomenout na minulost a chce mít lepší život,“ řekla Hermiona.

„Nemůže to dělat někde jinde?“ zakvílel Ron.

„Nebuď dětinský,“ vypěnila Ginny. Harry se na svou ženu zamračil a ona si povzdychla. „Víte, možná je Malfoy jediný, kdo mluví pravdivě nebo alespoň nejblíže pravdě. Je to už minulost lidi! Vím, jak moc vás mučil, mě, nás všechny, ale třeba se opravdu změnil. Pomatujete si, jak byl arogantní a tvrdohlavý? Vsadím na to, že kdyby se nezměnilo jeho srdce, neměl by proč se Hermioně omlouvat,“ řekla Ginny.

Hermiona ji chtěla obejmout. Podívala se na Rona a Harryho, kteří se dívali na ně, Ginny a Hermionu, jako by ztratili rozum.

„Chtěl by šanci, aby se mohl omluvit i vám dvěma,“ řekla.

„V žádném případě!“ Zavrtěl Harry hlavou.

„Nikdy! Nechci, aby se ke mně ten slizkej parchant třeba jen přiblížil!“ řval Ron a uši mu červenaly.

Hermiona mávla rukou ve vzduchu. „Fajn. Jak myslíte, vy dva. Ale jste oba naprosto směšní.“

„Směšní? Hermiono, to je Draco Malfoy o kom se bavíme,“ křičel Harry, jeho nálada z něj brala to lepší.

„On je jediný, kdo je směšný,“ přidal se Ron.

„Není ten, který si chce udržet zlobu! A ty ho nazýváš směšným!“ ječela Hermiona a práskla svým pitím.

„Proč na něm tak lpíš?“ zeptal se Harry nedůvěřivě.

„Protože, Harry, věřím, že lidé si zaslouží druhou šanci, šanci dokázat, že se změnili. Vy,“ Hermiona vstala a popadla svou tašku, „očividně ne. Promiň Gin,“ otočila se na kamarádku. „Musím jít.“

Ginny přikývla a vstala, aby Hermionu objala. Otočila se a blýskla pohledem po Harrym a Ronovi, oba seděli a vypadali naštvaně a podrážděně. Ron zrudl podruhé a Hermiona věděla, že polyká nadávky.

„Uvidíme se, předpokládám. Přemýšlejte o tom, prosím,“ řekla jim než odešla s Ginny předními dveřmi. Ronův hlas jí dolétnul k uším.

„Jo, pokračuj! Vrať se ke svému příteli!“

Ginny nasupeně zírala před sebe. „Udělala si to nejlepší, co si mohla,“ řekla Hermioně. „Kdo ví? Možná změní názor. Malfoy je jen naštval, připomenul jim věci, které stěží zapomněli.“

Hermiona přikývla. „Vím, Gin. Dík za podporu.“

„Není zač,“ usmála se Ginny. „Je čas se pohnout pryč od školních let. Ježíš, to je už taky roků.“

„Někdy těžké uvěřit,“ přemítala Hermiona.

„Zavolám ti, jo?“ Hermiona líbla Ginny na tvář a vydala se pryč.

„Hej, Mione?“ zavolala na ni Ginny z otevřených dveří. „Líbá dobře?“

„Ginny Potterová!“ zalapala po dechu Hermiona a otočila se, ale Ginny zavřela dveře a odešla. Hermiona se jen usmála a odešla do tmy.

***

Ron do sebe vyklopil pití. Harry se divil, že se tím nezadusil. Ron si mumlal pro sebe a nalil si další sklenku, opět jí do sebe vyklopil... další... Harry vzal lehce flašku z rukou svého kamaráda.

„Tím, že se zničíš, tím nic nespravíš, Rone,“ řekl lehce.

„Mohlo by to pomoct,“ odvětil Ron a tváře mu hořely. „Jen to nemůžu pochopit. Proč on?“ zabědoval a vypil třetí dávku ohnivé whisky v pěti minutách.

„Podívej, kamaráde, nevíme, co přesně se mezi nimi děje,“ řekl Harry. „Myslím, nemůže to být správně? Nedávalo by to jinak smysl.“

„Viděl si její obličej! Viděl si, jak rychle ho bránila,“ mumlal Ron. Zněl jako by ho mučili.

„Víš jak má Hermiona ztracené případy? Možná je to jeden z těch momentů,“ navrhl Harry. Ron zavrtěl hlavou.

„Ne. Ona je s ním, vím to.“

„Rone, neodsuzuj to,“ řekla Ginny, připojujíc se k nim ven. „A nepij tolik, jinak mi zase pozvracíš celou koupelnu.“

„Jdi pryč,“ zavrčel Ron na svou sestru. Posadila se vedle Harryho a v očích se jí nebezpečně blýskalo.

„Ne, nepůjdu! Jestli chce Hermiona kamarádit s Malfoyem, je to její rozhodnutí a ty to musíš respektovat,“ řekla Ginny pevně.

„Nemusím,“ zamumlal tvrdohlavě Ron a sáhl po flašce. Harry mu ji vzal.

„Gin,“ řekl Harry jemně a otočil se na svou ženu. „Řekla ti o tom něco?“

„Ne víc než dnes večer vám,“ odpověděla Ginny.

„Ale myslíš si, že... víš... že ho má ráda?“ dožadoval se Harry.

Ginny si povzdechla. „Nevím, možná. Myslím, že je jí ho líto a chce spálit minulost.“

„To je to, čemu nerozumím. Malfoy jí ublížil stejně jako nám ostatním, Jak mu mohla tak lehce odpustit?“ zeptal se Harry a vrtěl hlavou.

„Nemyslím si, že to bylo lehké, Harry. Znáš Hermionu. Musela nad tím hodně přemýšlet. Není hloupá,“ odpověděla Ginny a obtočila ruku kolem svého manžela.

„Podvedla mě,“ drmolil Ron.

„Nech toho! Přestaň se chovat jako nějaký malý žárlivý školák!“ vykřikla Ginny na svého bratra.

„Nejsem žárlivý...“ začal Ron.

„Ale jsi. Vlastně nezáleží na tom, že je to Malfoy. Mohl by to být kdokoli a ty by ses pořád choval jako blbeček, Rone. Nejsi připravený jí nechat jít dál!“ řekla Ginny a její hlas se zvedal.

„Ginny, on je zlý!“ prskal Ron.

„Hermiona vypadá, že si myslí, že je v pohodě, tak proč prostě nemůžeš věřit jejímu posudku?“ prskla Ginny.

Ron byl červený jako řepa. „Ale je to Malfoy.“

Ginny otevřela ústa, ale Harry ji zastavil. „Rone, běž domů, kamaráde. Dej si sprchu. Vyspi se na to. Můžeme si o tom promluvit později, s Hermionou.“

„Už nikdy ke mně nepromluví,“ vykřikl Ron.

„Ale ano, ale znáš ji, Rone. Musíš jí dát čas, aby se uklidnila,“ odpověděl Harry.

„Je to tak špatný,“ řekl slabě Ron.

***