Preklady fanfiction Harryho Pottera

Epilog: Nettie

Poznámka autorky:

…pokud dáváte přednost tomu, jak tento příběh skončil v minulé kapitole, klidně na následující text zapomeňte…

Už jsou tu přes čtyři roky a on je navštěvuje každý den.

Některé z těch dnů jsou pro něho horší než jiné, ale jak plyne čas, zdá se, že rány se hojí, i když tehdy ani já si nebyla jistá, jestli to bude možné. Upřímně nevím, co si vyčítá víc: že ji nechal jít, nebo že se nepokusil s ní zůstat – vlastně s nimi, a bojovat jim po boku.

Pro Harryho bylo těžké tam Hermionu nechat.

Všechny nás to tenkrát poznamenalo.

Omluvte mne, drahá, že si musím stále osušovat oči, když vyprávím. Víte, já vždy milovala dobrou tragickou romanci, a tohle by se mohlo řadit k těm nejlepším.

Ještě si dobře vzpomínám na ten poslední den v Hermionině apartmá. Ten drahý, drahý Albus – v obličeji měl vepsánu starost o Severuse, v očích slzy, když se loučil s tím, kterého miloval jako vlastního syna. Myslím, že už tehdy tušil, že Severus se k nám nevrátí.

Harry – tenkrát pro mne ještě pan Potter – stěží potlačoval své vzrušení, když myslel na to, že jeho kamarádka bude brzy opět s ním. I když byl trochu zachmuřený, jako kdyby věděl něco, co my ostatní ne.

A Sybilla, která pro jednou za svými silnými brýlemi vypadala soustředěně, když každého z těch tří bedlivě sledovala od okamžiku, co vypili lektvar a snažili se osvobodit Hermionu. Hlas měla jistý a klidný, když popisovala tu šedou, kde je, co dělá…

Promiňte, drahá, musím si zas odkašlat a utřít oči. Nevadilo by, kdybych se trochu napila čaje, než budu pokračovat? Vždy jsem věřívala, že šálek horkého čaje léčí všechny neduhy, teď ale si tím už nejsem tak jistá. A přece jeho teplo je uklidňující a chuť cukru na jazyku mě v té chvíli odvede myšlenky a přiměje soustředit se na něco jiného.

Severus vypadá dobře, nemyslíte? Těch pár posledních dnů, než… zkrátka už není tak hubený, že? Staráme se tady o něho dobře. Troufám si tvrdit, že od té doby, co sem před třemi lety přišli, pár kilo přibral. A Hermiona vypadá stejně jako vždy – taková hezká dívka – teď už žena. Je z nich hezký pár, viďte?

Mimochodem, kde jsem skončila? Oh, ano. U toho dne.

Takže tedy…

Severus měl to ráno dobrou náladu, políbil mě na tvář a dokonce žertoval o mém výběru četby, dovedete si to představit? Řekl mi, že se musí vrátit zpět už jen proto, že nechce, aby byl mým pacientem a já mu předčítala viktoriánské romány! Zapamatovala jsem si to, a určitě jste si všimla támhle na konci stolu té hromady knížek o Jamesi Bondovi. Myslím si, že koneckonců jim něco číst musím, a Severus i Hermiona jistě ocení tu jemnou ironii, když budu předčítat špionážní příběhy největšímu dvojitému agentovi naší doby.

Tedy, to ráno Severus vypadal pokojně. Myslela jsem, že to je proto, že ví, že brzy Hermionu osvobodí a budou moci žít společně, ale to jsem se pletla. Byl spokojený, protože věděl, že vše skončí. Nechápejte mne špatně, nemyslím, že by něco chtěl předem vzdávat nebo tak nějak. Pevně věřím, že by se chtěl zachránit spolu s Hermionou, kdyby to šlo. A když ne, věděl, že ji může dostat ven samotnou, a chtěl se pro ni obětovat.

Někdy jsem naštvaná, že Hermiona nevyšla ven s Harrym, tak jak to Severus zamýšlel – že se obětoval nadarmo a teď jsou ztraceni oba – ale nevydrží mi to dlouho. Moc by mi vadilo, kdyby byl sám – ve skutečném světě byl vždy tak osamělý.

Víte, nikdo z nás ve skutečnosti neočekával, že by se tam Harry znovu vracel, po tom příšerném výjevu. Jednu minutu stál zde, slzy mu tiše tekly z očí a svíral Severusovu ruku, a v dalším okamžiku byl doslova vržen přes celou místnost a to slabé spojení mezi nimi bylo přerušeno.

Když jsem slyšela pronikavý náraz jeho hlavy o stěnu, běžela jsem k němu, ale on hned vyskočil na nohy a spěchal zpátky k Severusovi. Uchopil jeho obličej do obou rukou a zahleděl se mu do očí.

„Snape,“ zalykal se, „Snape! Ona by se mnou nešla… slyšíte? Nešla by!“

Severusovy černé oči byly široce rozevřené a nehybné, zakalené a bez života. Po několika okamžicích Albus postoupil kupředu a třesoucíma se rukama odtáhl Harryho.

„Co se stalo, Harry? Co se stalo?“ Jeho hlas zněl staře a nejistě, modré oči byly zalité slzami.

„Nechtěla ho opustit,“ vykřikoval Harry. „Mohl jsem ji zachránit… Mohl jsem…“

„Ale co se stalo, Harry?“ ptal se Albus znovu, naléhavěji a hlasitěji než předtím.

Nějakou chvíli to trvalo, ale mladému Potterovi se podařilo ten příběh převyprávět – zadrhával se, když nám vyprávěl o prázdném foyeru, do kterého vstoupili nejdříve, o tom, jak profesor Severus šel hledat Hermionu a nechal Pottera samotného. Vyprávěl nám, jak se ti dva náhle vynořili z chodby, jak kletba za nimi křičela, jak i vzduch kolem nich zhoustnul, když se pokoušeli běžet. „Přísahám, Albusi, to prokletí mělo tisíce hlasů… a všechny zněly jako Lucius Malfoy…“

Harry nám vyprávěl o zlaté dýce, kterou profesor přeťal jejich spojení, jak mu  Hermiona vletěla přímo do náruče, jak byl Severus náhle schopen běžet k nim a křičel na ně, aby se dostali ven.

Zelené oči se Harrymu přes slzy blyštěly jako smaragdy, když líčil, jak ho Hermiona prosila, aby ji pustil a nechal ji vrátit se pro Severuse, i jak Severus nabízel prokletí sám sebe, jen aby je oba, Hermionu a Harryho, nechalo volné. „Miluje ji,“ plakal, „miluje ji tak, že chce pro ni zemřít! A já ho zklamal – slíbil jsem mu, že ji vyvedu ven, bez ohledu na… ale já… nemohl jsem to udělat. Ona ho potřebuje. Bůh mi odpusť, selhal jsem, a teď jsou oba ztraceni!“ Pak se mi vrhl do náručí, svými hubenými pažemi mě objal kolem pasu a vzlykal mi do zástěry. Tenkrát to bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že ten hrdina kouzelnického světa je vlastně malý chlapec, který potřebuje matku.

„Ššš,“ šeptala jsem, i když mi tekly slzy z očí, a hladila jsem ho po zádech a po vlasech, „ššš“.

Albus, zatímco nám Potter vyprávěl, samozřejmě zkusil legilimens, ale nebyl schopen zjistit vůbec nic.

„Je to jako by tam vyrostla zeď,“ zašeptal smutně. „Předtím jsem mohl do její mysli alespoň vstoupit – ale nyní…“ Bylo těžké nevšímat si, jak se mu třesou ruce, když se natáhl a jemně shrnul profesoru Severusovi vlasy z obličeje. Podařilo se nám ho dostat na postel vedle slečny Grangerové, aniž bychom oddělili jejich spojené ruce. „Obávám se, že jsme je ztratili oba.“ Jeho vrásčité prsty třaslavě pokračovaly v hlazení Severusových dlouhých vlasů. „Můj chlapče,“ šeptal, „drahý, drahý chlapče…“

Bylo to srdcervoucí.

Nikdo z nás nevěděl, co dělat, opravdu. Uvařila jsem čaj – jen abych se něčím zaměstnala, abych se nezhroutila v slzách. Harry uchopil Hermionu za ruku a posadil se na okraj postele. Střídavě šeptal: „Slíbilas mi, Hermiono…“ ,a pak zase „Profesore… je mi to tak líto… nechtěla odejít.“

Albus samozřejmě stál na druhé straně postele, kterou kouzlem rozšířil, když jsme na ni kladli Severuse vedle Hermiony. Sybilla, která nepromluvila ani slovo od chvíle, kdy se Harry vrátil, stála jak zkamenělá v nohou postele a hleděla na ta dvě těla, i to věčné pomrkávání se kamsi vytratilo.

My čtyři jsme u nich vytrvali hodiny, čekali jsme a doufali, že se Hermiona a Severus nějak osvobodí. Když se nikdo z nás neobjevil ve Velké hale na večeři, Minerva McGonagallová se přišla podívat, co se děje. Byla si tak jistá, že Severus a Hermiona povečeří společně s ostatními, že strávila celý den v hradní kuchyni a dohlížela na přípravy monumentální oslavy.

Když jsem jí tiše vysvětlila, že mise nebyla podle mne úspěšná, připojila se k nám a byla Albusovi tak potřebnou oporou.

Nakonec, kolem půlnoci, Sybilla přerušila své mlčení. „Šedá je poražena,“ zašeptala. „Jejich aury se vrátily.“

Když to Harry uslyšel, šťastně se usmál a sevřel silně Hermioninu ruku. „Věděl jsem, že to dokážeš, Hermiono! Vždycky jsi byla báječná!“

Předpokládali jsme, že by se měli vzbudit, stále jsme čekali. Celé tři dny po Sybillině prohlášení se však jejich stav nezměnil. Podle Sybilly zůstávaly barvy jejich aur silné, nebylo v nich nejmenší stopy po šedé, ale jak Hermiona, tak Severus se ani nepohnuli.

Na Minervino naléhání po třiceti šesti hodinách odešel Albus, ale Harry zůstal. „Je to má chyba,“ plakal během dalšího odpoledne. „Mohl jsem ji zachránit, ale neudělal jsem to.“

„Ale zdá se, že to bylo její rozhodnutí,“ odpověděla jsem jemně a podala mu tlustý šunkový sendvič a horký čaj. „To by se nikomu nepodařilo, přinutit ji, aby ho opustila proti své vůli.“

„Já vím,“ povzdychl si zničeně, „já vím. Ale slíbil jsem Snapeovi – Severusovi – že ji vyvedu ven, a selhal jsem. Jediná věc, o kterou mě kdy požádal…“

Na to jsem nic neřekla, protože co na to odpovědět? Místo toho jsem se posadila na druhou stranu postele a vzala si sendvič. Po chvíli Harry přerušil mlčení.

„Víte, tenkrát, když jste se mě zeptala, proč to byl Snape, za kterým jsem šel, když jsem vyšiloval kvůli Hermioniným vlasům, a ten den, když jste mi řekla, že umírá… Nevěděl jsem, co na to odpovědět.“ Oči mu těkaly z Hermionina obličeje k Severuseovi a ke mně. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Tím myslím, PROČ jsem šel za Snapeem a ne za Albusem?“

Když hovořil, prstem přejížděl bezmyšlenkovitě Hermioně po hřbetu ruky, a mluvil tak tiše, že jsem ho stěží slyšela.

„Nikdy jsem ho neměl rád, víte. Byl ke mně vždy tak… nepříjemný. Nadával mi. Byl sarkastický a krutý. A přesto – stále mi zachraňoval život, a Hermioně, Ronovi… vlastně všem. Jsem si jistý, že to pro něho nebylo nic příjemného, být špiónem.“

Jeho hlas se opět vytratil, palcem stále hladil Hermioninu ruku. „Věděl jsem, když jsem za ním kvůli Hermioně šel, že něco podnikne… vždycky věděl, co je třeba udělat. Vždycky nás zachraňoval, navzdory tomu, co k nám cítil. A po válce, když se každý ke mně lísal a zacházeli se mnou, jako bych byl ta nejúžasnější věc v kouzelnickém světě… on zůstal stejný. Stále se ke mně choval jako vždy. Stejně jak by se ke mně chovala Hermiona, kdyby nebyla zasažena tím prokletím. Pro ni bych byl ten samý starý Harry, ne Harry, který porazil Voldemorta, hrdina Harry – byl bych jen Harry.“

„Měl jste ho rád,“ zašeptala jsem a přikývla, když vzhlédl a snažil se mrkáním potlačit slzy. „Nechtěl jste, ale měl.“

„Myslím, že jsem ho svým způsobem rád měl. Přinejmenším jsem obdivoval jeho schopnost za každou cenu mne nenávidět.“ Oba jsme se trochu přes své dojetí zasmáli.

„Oni se nevrátí, viďte?“ zeptal se smutně.

„Myslím, že ne,“ odpověděla jsem.

Za týden, během Albusovy večerní návštěvy, se Harry náhle zeptal, co by se stalo, kdybychom vědomě přerušili spojení mezi Hermionou a Snapem.

„Sybilla říkala, že jejich aura je silná… co když to, že jsou spojeni fyzicky, jim zabraňuje se k nám vrátit?“ zeptal se znenadání. „Možná, že k tomu, abychom definitivně zvítězili nad kletbou, stačí jen přerušit to spojení.“

Albus vzhlédl, oči se mu náhle zúžily, jak o tom uvažoval. „Nevím, jestli by to zabralo.“

„Nevíme, jestli by to nezabralo,“ odporoval Harry. „Jestli je ta šedá pryč, jsou zřejmě stále naživu… stále spolu v Hermionině mysli… měli bychom to spojení přerušit.“

„Co když jim to nepomůže?“ zeptala jsem se. „Co když jim místo toho nějak ublížíme?“

„Jak by jim to mohlo ublížit?“ Když to Harry říkal, potřásal hlavou, jako by se tím chtěl mých slov zbavit. „Co by mohlo být horší, než nikdy neprocitnout?“

„Myslím, že je zřejmé, že jsou ve svých myslích spolu,“ odpověděla jsem. „Kdyby nebyli, profesor Snape by teď nevypadal lépe než předtím a slečna Grangerová by se zhoršovala, stejně jako posledně, když byli odděleni. A ona se nezhoršuje! Vypadá líp než kdy jindy! Když přerušíte jejich fyzický kontakt, proč si myslíte, že tím zároveň nezrušíte jejich mentální spojení?“

„A proč myslíte, že ho tím přerušíme?“

Obrátila jsem se, abych se podívala na Albuse, který zatím upřeně pozoroval dvojici na posteli. „Než něco začneme dělat, potřebujeme tady Sybillu. Nettie má pravdu – oddělit je by mohlo způsobit nenapravitelnou škodu. Sybilla tu musí být, aby nám říkala, co se děje s jejich aurami.“

Harry se usmál. „Jdu hned pro ni!“

Neříkala jsem nic, než vyběhl z pokoje, čekala jsem, až bude pryč. „Myslím, že ten nápad je třeba více promyslet. Vím, jak postrádáte profesora Severuse, Albusi, vždyť já také, ale myslím si, že je to velmi špatný nápad. Kdyby tady byl profesor Snape, nikdy by to nedovolil – ne bez důkladné přípravy.“

Ředitel usedl do Potterem uvolněného křesla a smutně se na mne podíval. „Je to jediná věc, která by mohla zabrat, Nettie. Jestliže je šedá pryč, měli by se sami probudit.“

„A co když si oba myslí, že už volní jsou?“ odsekla jsem. „Co pak? Jestli je od sebe odtrhnete…“ Ztichla jsem a cítila, že mi slzy zaplavují oči. „Odtržení je zabije!“

Ale Albus mi odmítl naslouchat. Když se letaxovou sítí vrátil Harry se Sybillou, obrátila jsem se na něho.

„Vím, že chceš mít Hermionu zpátky, Harry. Ale pomysli na to, co tady chceš udělat. Když profesor Severus přerušil své spojení s tebou, vrátil ses k nám, jak jsme předpokládali, protože ty jsi byl kotva. Už nejsi s nimi tam uvnitř – jak můžeš vědět, co se stane, když spojení mezi nimi přerušíš, neztratí jeden druhého? Co když nemohou najít cestu zpět k nám bez nějakého kotevního bodu, který by jim ukázal cestu? Co potom?“

Harry mě poslouchal a v zamyšlení si hryzal rty. „Kdyby se zdálo, že to nepůjde, můžeme jejich ruce zase spojit, Nettie,“ řekl nakonec. „Ale já si myslím, že se to povede.“

Na to jsem už nebyla schopna nic říct. Sybilla zaujala pozici v nohách postele, Albus a Harry po stranách. Na Harryho pokyn uchopil Albus ruku profesora Snapea a jemně uvolnil jeho prsty od Hermioniných. Jak se Severusovy prsty rozevřely, Harry, který držel Hermiono zápěstí, zlehka vyprostil její ruku.

Výsledek toho zásahu byl téměř okamžitý. S nejhlubší hrůzou jsem sledovala, jak se před mýma očima začali oba doslova rozpadávat. Během několika minut vypadala Hermiona jako tehdy, když ji Snape přestal navštěvovat. Pokožka se jí jakoby scvrkla, tělo se zkroutilo do fetální polohy, vlasy najednou vypadaly křehce a polámaně.

Severus vyhlížel ještě hůř. Zdálo se, že bez jejího dotyku, který ho držel pohromadě, se mu tělo prostě propadlo do sebe. Pokožka, která se nedávno začala vyplňovat a vypadat zdravěji, rychle zežloutla a pak začala děsivě šednout. Bylo to, jakoby se mu pod kůží rozplynuly všechny svaly, takže nejen jeho tvář, ale i tělo bylo vyzáblé a neduživé. Na ruce, za kterou ho Albus držel, jsem snadno rozeznávala šlachy na prstech i kolem zápěstí.

Sybilla byla tak zděšená tím, co vidí, že jí trvalo několik okamžiků, než našla svůj hlas, ale pak začala křičet: „Dejte je zpět, dejte je zpět – umírají!“

Vrhla jsem se vpřed a vykroutila jsem Severusovu ruku z Albusovy, trhla jsem sebou, když jsem slyšela, jak mu záprstní kůstky praskly, jako by to byly suché větvičky. „Harry,“ volala jsem, „zabíjíš je! Dej mi Hermioninu ruku!“

Potter tam stál a několik vteřin na mne zíral, než mi podal Hermioninu ruku a pomohl mi spojit její prsty se Severusovými, aby se dotýkali jako předtím.

„Už je dobře,“ šeptala jsem, „už je dobře. Jste zase spolu.“ Usilovně jsem tiskla jejich ruce k sobě, aby cítili své spojení, ale nezdálo se, že by to zabíralo. Přímo jsem Severusovi drtila ruku a nutila jeho prsty se sevřít kolem Hermioniných. „Vnímej ji. Je tady, Severusi, musíš to přece cítit!“

Harry také něco tiše říkal. Podařilo se mu dostat se za Hermionu, opřel si ji o hruď a naléhavě jí šeptal do ucha: „Je tady, Hermiono. Najdi ho. Musíš ho najít! Slibuji, že už vás nikdo nikdy nerozdělí… Přísahám…“

Uplynuly snad hodiny, než Severusova ochablá ruka konečně udržela tu Hermioninu. Rychlé zhoršování jejich fyzického stavu se zpomalilo a pak ustalo, ale trvalo několik dnů, než opět vypadali zdravě, a Severusovo zápěstí se už nikdy dobře nezhojilo.

Harry byl celý bez sebe, když mu došlo, co jim rozpojení rukou málem způsobilo. Albus byl zdrcený, když si uvědomil, že jsme je téměř zabili, a trvalo týdny, než se na ty dva mohl podívat, aniž by se mu vina zračila ve tváři.

O několik dní později byl Albus zrovna u nich, když přišel Potter na svou každodenní návštěvu. Oba muži spolu chvíli tiše hovořili, a pak se Harry na mne obrátil, sáhl do kapsy a vytáhl překrásnou bílou stuhu.

„Měla jsi pravdu, Nettie,“ řekl. „Neměli jsme se nikdy pokoušet je oddělit. Musíme zajistit, aby se to zase nestalo. Nemyslím si, že by to mohli přežít.“

Přikývla jsem. „Potřebují jeden druhého, aby mohli žít. Nevím, co se stalo, nebo jak se to stalo, ale jsem si jistá, že ať jsou kdekoli, jsou spolu a šťastni.“

Albus si za Harryho zády odkašlal: „Harry přinesl svatební pásku.“

„Vidím,“ odpověděla jsem. „Je krásná“.

„Molly Weasleyová mi ji pomáhala vybrat,“ odpověděl Harry a podal jeden její konec mně a druhý Albusovi. Pustil stuhu a natáhl se k páru na posteli, jemně jim nadzvednul ruce a podsunul stuhu pod ně.

Přistoupila jsem blíže k posteli a začala ovíjet svou polovinu stuhy kolem Hermioniných prstů a pomáhala Albusovi proplést jeho polovinu stuhy mezi Severusovými. A tak jsme jim spojili ruce dohromady.

Harry nás pozoroval, slzy mu tekly po tváři. Dokončili jsme s Albusem komplikovaný uzel kolem jejich zápěstí. Nakonec, po několika minutách ticha, Albus tiše pronesl: „Ruka k ruce, srdce k srdci. Jejich životy jeden jsou.“

„Jejich životy jeden jsou,“ zopakovali jsme Harry a já.

„Dobře se starejte o mou kamarádku, Snape,“ dodal Harry. „Miluje vás.“

A od té chvíle už je nikdo nerozdělil.

Co byste ještě chtěli vědět? Už není moc co dodat. Zůstala jsem v Bradavicích několik dalších měsíců a starala se o ně. Harry se stal novým „dočasným“ mistrem lektvarů, do doby, než se nalezne nástupce. Nakonec, když už to nešlo déle odkládat, Albus zlomil ochranná kouzla u Severusových pokojů a on, Harry a Minerva vstoupili dovnitř, aby zjistili, jestli tam Severus pro ně něco nezanechal.

Támhleten obrázek Hermiony, co visí na stěně – vidíte ho? Nakreslil ho profesor Snape. Také pro ni zanechal dopis, který jsem schovala do kapsy jejího hábitu. Ne, nečetla jsem ho – nikdo ho nečetl. A nikdy také nepřečte – očarovala jsem ho, aby ho mohla otevřít pouze ona.

Ta hrozná Holoubková se sem jednou vloudila a pokusila se ten dopis ukrást. Prohlašovala, že sepisuje „neoficiální“ životopis profesora a slečny Grangerové, ale nebylo jí to nic platné. Vlastně si ani nemyslím, že je ještě novinářkou.

Nakonec jsem se i se svými dvěma svěřenci vrátila ke svatému Mungovi. Nemohli jsme v Bradavicích zůstat navždy, ani já, ani oni. Ve své závěti zanechal profesor Snape nemocnici svatého Munga velký obnos na zřízení nového oddělení – pro beznadějné případy, oběti nevyléčitelných prokletí, s podmínkou, že já budu vedoucí oddělení a on že bude prvním stálým pacientem. Také zajistil, že mými pacienty budou i Longbottomovi. Snažím se, aby se tu všichni mí pacienti cítili jako doma – zbavili jsme se nemocničních lůžek a neosobních běžných pokojů. Místo toho je každá místnost vyzdobena obrazy a předměty z pacientova vlastního domova, doufáme, že to jim pomůže cítit se pohodlně a uvolněně.

Albus přichází na návštěvu tak často, jak jen může. To, že ztratil Severuse, bylo pro něho těžké – ke konci školního roku se vzdal pozice ředitele, říkal, že už do té práce nedává srdce, a úplně přestal cucat citronové bonbóny. Žije teď v malém domku nedaleko Bradavic.

Harry z Bradavic neodešel. Už nevyučuje lektvary, což, jak říká, by Snapea nesmírně potěšilo. Místo toho učí obranu proti černé magii. Oženil se s Ginny Weasleyovou a zdá se, že je vcelku spokojený. Před několika měsíci se jim narodilo první dítě, sladká holčička, kterou pojmenovali Jane, na počest Hermiony.

Myslím, že život jde dál. Co se mne týče, postrádám profesora Severuse víc, než bych řekla. I za ten krátký čas, co jsem ho znala, mi bylo jasné, že se v něm skrývalo víc, než si sám uvědomoval. Popudlivý, tvrdohlavý, jedovatě sarkastický. Ale také něžný, milující a ochotný se obětovat pro lásku, o níž si nemyslel, že ji ještě najde.

A jak to vím? Zanechal dopis pro Albuse. A Albus byl tak laskavý, že mi poskytl kopii toho dopisu. Nosím ji stále při sobě. Pomáhá mi si připamatovávat, kdo byl profesor Severus a proč bez něho svět už nikdy nebude stejný.

„Drahý příteli – samozřejmě, je to divné, takhle se na tebe obracet – jestliže čteš nyní tento dopis, nepodařilo se mi navrátit se spolu s Hermionou a Potterem. U mne v bytě najdeš nějaké poznámky a instrukce k vypořádání mého majetku.

Překvapuje tě, že jsem až tak připraven?

Albusi, lituji, že jsem si od tebe nevzal více citronových cukrátek, když to bylo ještě možné. Nyní už chápu, že jsi nenabízel jen bonbóny, ale i přátelství a poučení. Budu postrádat tvé pomrkávání a výstřední róby, ale ze všeho nejvíce budu postrádat naše rozhovory. Byl jsi vždy především přítel – a je mi líto, že jsem tě zklamal.

Prosím, vyřiď Minervě, ať je na mé zmijozelské studenty hodná – nejsou tak zlí, jak si možná myslí, a budou při sobě potřebovat někoho se statečným nebelvírským srdcem, aby je přivedl zpět do lůna Bradavic. Obávám se, že jizvy, které Voldemort zanechal v kouzelnickém světě, jsou pociťovány nejvíce v mé koleji, protože rodiče mnohých dětí ho podporovali. Vím, že Minerva si s tím za mé nepřítomnosti dobře poradí, protože k vyděděncům bývala vždy laskavá.

Chtěl bych také požádat, abys řekl Nettii, jak moc jsem obdivoval její věrnost a přátelství. Není dost stará, aby byla mou matkou, ale přál bych si mít během dospívání sestru, jako je ona. Kdybych takovou měl, pochybuji, že cesta, kterou bych se dal, by mě vedla místy, kterými jsem prošel. Jsem si jistý, že můj život by byl pod jejím rozumným vedením mnohem šťastnější, že ona by mne udržela na správné straně.

V prostřední zásuvce mého stolu jsou kožené desky. Rád bych, abys je dal Sybille. Chtěla vytvořit společný článek o aurách a lektvarech. Věřím, že poznámky, které jsem pro ni zanechal, jí budou stačit. Ale řekni jí, že chci být uveden v pramenech na prvním místě, jinak by to vypadalo, že začínám být změkčilý.

Pokud jde o Pottera – vím, že se bude obviňovat, že mne nedostal ven i s Hermionou. Musí si ale uvědomit, že to byla jen a jen má volba. Nikoho z nich jsem nechtěl prokletí obětovat, a jestli jediná možnost zajistit jejich svobodu znamenala zůstat, jak by to mohla být jeho chyba? Kromě toho, musel jsem osvobodit Hermionu a ona potřebuje, aby se o ni někdo staral – a kdo by to uměl lépe než ten chlapec? Možná nebyl mým největším oblíbencem, ale respektuji ho a vím, že ji miluje. A to mi stačí.

Prosím, ujisti se, že Hermiona dostane všechny moje knihy – i ty o černé magii. Vím, že s nimi bude zacházet s respektem, jaký si zaslouží, a jsou tou jedinou hodnotnou věcí, co mám, o které věřím, že ji potěší. Jestli se u mne najde ještě něco, co by chtěla, prosím, postarej se, aby to dostala. Předpokládám, že její nebelvírské srdce bude potřebovat nějakou upomínku. Doporučuji, abyste jí nabídli mé místo profesora lektvarů, protože je to pozoruhodně nadaná čarodějka. Můžeš jí prozradit, že jsem to řekl já.

Je podivné, že lituji ztráty přátel a Hermiony více než čehokoliv jiného v mém promarněném životě, když až do té konečné bitvy, kdy mě Hermiona ochránila před Malfoyovou kletbou, jsem si neuvědomoval, že bych mohl také nějaké přátele mít. Už delší čas si myslím, že bude téměř nemožné osvobodit Hermionu a sám se zachránit. Zdá se, že Lucius byl chytřejší, než jsem myslel – to jeho prokletí je poměrně geniální.

Chci, abys věděl, že bez ohledu na cokoli bych na těchto posledních dvou letech nic nezměnil. Bez nich bych nikdy nepoznal radost z přátelství a nekonečné hranice lásky. Není to tak dávno, co mne představa být uvězněn v mysli děsila, ale to je už pryč. Nyní vím, že na tomto světě jsou lidé, kterým na mně záleží –

už nikdy nebudu sám.

Severus Snape

*** Konec ***

Bread – Jestli

Jestli obraz je lepší než tisíce slov,

Proč bych nenamaloval tebe?

Pouhá slova tě nedokážou popsat, ne tak, jak jsem tě znal já.

Jestli kvůli tvé kráse vyplouvají tisíce lodí,

Pak kam jinam bych zamířil já?

Není pro mne jiný domov, než ty,

Jsi vše, co mi zbylo.

A když má žízeň po životě vysychá,

Přijdeš a svlažíš mne.

Jestli člověk může být na dvou místech najednou,

Chtěl bych být s tebou.

Zítra i dnes, po tvém boku, po celou cestu.

Jestli má svět zastavit své pomalé otáčení a zemřít,

Chtěl bych prožít ten konec s tebou.

A když by ten svět byl pryč

A hvězdy jedna po druhé by pohasínaly,

Tak ty a já jednoduše, jen tak, odlétneme pryč.

Poznámka autorky:

Inu, doufám, že jsem nikoho z vás příliš nerozzlobila. Toto je původní zakončení příběhu tak, jak jsem si to představovala už od první kapitoly. Mnozí z vás se ptali, jestli nebude následovat ještě něco, protože jsem neuvedla, že příběh skončil, tak zde to říkám.

Vy, kterým se toto zakončení nelíbí, neváhejte a předstírejte, že neexistuje – mně to nebude vadit ani v nejmenším. Jestli se k příběhu znovu vrátíte, pravděpodobně najdete narážky a vodítka směřující k tomuto konci. Klidně mi pošlete mail, když budete chtít jejich přesný seznam – myslím, že jsem si ho po napsání uschovala. Tohle zakončení považuji za smutný šťastný konec, jako protipól k absolutně šťastnému konci, protože jsou stále spolu.

A navíc, příběh svým způsobem vychází z reálného života. Když jsem byla ještě malá, zemřela mi náhle babička, krátce před svou zlatou svatbou. Během několika dní po pohřbu přestal dědeček úplně mluvit, kromě chvil, kdy si myslel, že mluví s ní. Nakonec doktor prohlásil, že trpí Alzheimerem, ale tomu jsem nikdy nevěřila – myslím, že se stáhnul do místa ve své mysli, kde oba mohli být navždy spolu. Když nakonec o osm let později zemřel, představovala jsem si je, jak se spolu procházejí po poli plném kvítí a můj dědeček je opět šťastný. Ta představa a přesvědčení mi navždy zůstaly – láska vítězí navzdory všemu.

Připouštím, že málem jsem toto zakončení vůbec neuveřejnila. Ale několik z vás v komentářích uvedlo, že zakončení minulé kapitoly se jim zdálo uspěchané. Bylo to kvůli této poslední kapitole. Děkuji vám všem za krásná hodnocení a konstruktivní kritiku – doufám, že budu schopna uvážit všechny vaše poznámky a svůj příští větší příběh napsat lépe.

Poznámka překladatelky:

Rituál svazování rukou jakožto svatební obřad je prastarý pohanský zvyk sloužící jako výraz potvrzení lásky mezi mužem a ženou. Vykonává se na dobu, kterou si přeje samotná dvojice – na rok a den, na celý život, nebo jednoduše dokud láska trvá.