Preklady fanfiction Harryho Pottera

Čáry a zaříkadla 2/3
autor: sshg316, překlad: Jacomo

* * *

Kdyby neměla ruku magicky spojenou s obalem knihy, mohla by po jeho hrubém prohlášení odkráčet pryč. Byla rozzuřená až do krajnosti. Samozřejmě označil tu situaci za beznadějnou – vůbec neměl v úmyslu nabídnout jí upřímnou omluvu; ten pokrytecký mizera si pravděpodobně myslel, že se jí nemá za co omlouvat.

Než tu pitomou knihu našli, měla chuť tlouct hlavou o zeď, a teď si přála, aby to byla udělala. Možná by upadla do bezvědomí a znemožnila Malfoyovi přimět ji k hádce; pak by nebyli vtažení – doslova – do téhle zatracené šlamastiky.

„Doufám, že si uvědomuješ,“ ozval se vyčítavým tónem a přerušil tím její myšlenkové pochody, „že je to celé tvoje vina.“

Hermiona ho probodla pohledem. „Jsem přesvědčená, že je to stejně tak tvoje chyba jako moje,“ odsekla, „ale obviňování nám nijak nepomůže. Už je skoro pět hodin. Když si pospíšíme zpátky do kanceláře, možná tam ještě bude někdo, kdo zná způsob, jak nás z toho kouzla osvobodit.“

Otevřel ústa k odpovědi, ale pak se zdálo, že si to rozmyslel. Místo toho ukázal volnou rukou směrem ke dveřím a zavrčel: „Jdeme?“

Podívala se na jejich spoutané ruce a pak na dveře a stočila pohled zpět k Malfoyovi. „Možná, že před tím, než zkusíme vyrazit, bychom měli probrat, jak to uděláme.“

Otráveně zavrtěl hlavou. „Prostě se jenom nech vést,“ navrhl. Podržel knihu před nimi, jako kdyby ji společně četli, a poté objal Hermionu levou rukou kolem ramen a přitáhl si ji k boku.

Hermiona při tom kontaktu ztuhla, ale zároveň se podivila, jak dobře k sobě pasují – jako dva dílky skládačky – a nešlo si nevšimnout, že hezky voní nebo že je jí dotyk jeho těla příjemný… Potřásla hlavou. Něco je rozhodně moc, moc špatně, neměla by se cítit tak… tak… příjemně. Po krátkém zaváhání zvedla svou volnou paži a obtočila mu ji kolem pasu.

„Fajn. Pojďme,“ řekla, naštvaná sama na sebe za tu chvilkovou přitažlivost, kterou k Dracu Malfoyovi pocítila.

* * *

Když dorazili do kanceláře, nikdo tam nebyl; všichni ostatní už odešli na noc domů.

„Skvělé,“ poznamenala Hermiona unaveně. Teď zůstanou slepení přinejmenším do rána… jestli ne napořád. Posadili se na hnědou koženou pohovku, na kterou Malfoy přeměnil kancelářskou židli. „Co teď budeme dělat?“

Malfoy si povzdechl a volnou rukou si prohrábl vlasy. To gesto ji překvapilo, protože mu je rozcuchalo – nikdy neviděla, že by měl byť jen jediný pramen vlasů neuspořádaný. Díky tomu působil mnohem lidštěji, tak nějak mnohem přístupněji.

„Ta kniha je očarovaná, takže musí zůstat v odboru záhad. Nemůžeme odtud odejít.“

Hermiona na něj ostře pohlédla. „Tohle vím! Taky tu pracuju, vzpomínáš si?“ Pak se ovládla a pokračovala mnohem klidnějším tónem. „Měla jsem na mysli, co s tím uděláme? Nejsnazší a nejrychlejší způsob, jak se osvobodit z Vazby, je v tuhle chvíli upřímná omluva a její skutečné akceptování. Myslím, že oba víme, jakou máme šanci, že k tomu dojde,“ shrnula sarkasticky.

„Jako sněhová koule v pekle,“ zamumlal, opřel si hlavu o pohovku a zíral do stropu.

Hermiona spolkla očekávané bodnutí bolesti a odpověděla: „Přesně.“

Pár minut zůstali sedět bez hnutí, Malfoy pozoroval strop a Hermiona nepohodlně těkala pohledem po všem v místnosti kromě něho. Nakonec se Malfoy vzpamatoval.

„Mám nápad.“

„No?“

„Pojďme si objednat jídlo. Umírám hlady.“

Copak všichni chlapi myslí žaludkem? povzdechla si. Pak ale připustila, že má taky hlad a jíst musí oba. Ohrnula nos s tím, že je jí naprosto jasné, jaká bude jeho představa večeře: nějaká příšerně drahá, dokonale moderní, ale zcela nepoživatelná šlichta, která by nenasytila ani blechu. „Jaké jídlo?“

Na chvíli se zamyslel. „Máš ráda pálivé?“

„No… celkem jo.“ Co má za lubem?

Šibalsky mrknul a pak zavolal: „Tizzy!“

V mžiku se objevila domácí skřítka, hluboce se poklonila a nadšeně se dotazovala: „Mladý pán potřebuje Tizzy?“

„Malfoyi! Řekni mi, že jsi nezavolal domácího skřítka na odbor záhad jen kvůli tomu, aby sis objednal večeři!“

Jeho jedinou odpovědí byl ten proklatý úšklebek.

* * *

„Bohové, ta je vynikající,“ pronesla Hermiona a sáhla po druhém kousku pizzy. New York Hot, jak to nazval Draco – pálivé feferonky se zeleným pepřem a jalapeï¿ï¿�±os. „Odkud si říkal, že je?“

Seděli na zemi před pohovkou, protože zjistili, že když sedí se zkříženýma nohama proti sobě jak dva zrcadlové obrazy, mohou jíst celkem pohodlně. Velká čtvercová krabice s objednávkou ležela při jejich volných rukách, takže k ní měli snazší přístup.

Malfoy dožvýkal sousto a odpověděl: „Mulberry Street ve čtvrti Notting Hill. Je pojmenovaná po jedné ulici v New Yorku.“ *)

„Fantastické,“ prohlásila Hermiona a blaženě si znovu ukousla. Ústa měla v jednom ohni, ale stálo to za to. Naštěstí přinesla Tizzy spolu s pizzou i láhev vína. Lokla si, a pak se zeptala: „Chci vědět, jak tvoje domácí skřítka zvládla získat dodávku z mudlovského Londýna?“

„Nejspíš ne,“ poznamenal nepřítomně a nakoukl do krabice s pizzou. Pak pokrčil rameny a vzal si ještě jeden kousek.

„Hmm. Myslela jsem si to.“ Popravdě řečeno na tom Hermioně zas až tak nezáleželo. Malfoy ji překvapil, nejen tím výtečným jídlem, ale i laskavým vystupováním vůči Tizzy. Vzhledem k Dobbyho zkušenostem ze soužití s rodinou Malfoyů by očekávala, že se Tizzy bude před svým pánem krčit strachy. Místo toho se skřítka chovala vřele a přátelsky… a zcela očividně Malfoye zbožňovala. Jak se ukázalo, Malfoy měl zase v oblibě Tizzy. Bylo to přinejmenším znepokojující a představovalo to další příklad toho, jak ji svým chováním dokáže poplést.

Zbytek jídla snědli mlčky. Jakmile se zbavili prázdné krabice a láhve od vína, začali se na pohovce uvelebovat k noclehu.

„Jak pro všechno na světě zvládneš sníst takovou porci?“ zeptala se Hermiona zvědavě, protože byla právě svědkem, jak zhltl dvě třetiny pizzy o průměru třicet centimetrů.

„Jsem ve vývinu,“ odpověděl samolibě, což přimělo Hermionu vyvalit na něj oči. „Ale ve srovnání s Weasleym to nic není. Viděl jsem ho, jak sám spořádal jeden a půl takovéhle porce.“

Hermiona na něj užasle zírala. „S Weasleym? Jako s Ronem Weasleym? Vysoký, zrzavý, modré oči, hrozná povaha? Tenhle Weasley?“

Malfoy pobaveně našpulil pusu. „On, Potter a já jsme byli na Mulberry Street po posledním utkání Kanonýrů proti United. Byl to skvělý zápas – Potter zvládl sehnat fakt senzační místa.“

Hermiona zatřásla hlavou, jako kdyby tím mohla nějak docílit toho, aby jeho slova dávala smysl. „Promiň. Řekl jsi právě, že jsi byl na večeři s Harrym a Ronem – s mými kamarády Harrym a Ronem – po famfrpálovém utkání, na kterém jste byli spolu?“

Přikývl. Výraz jeho tváře působil nafoukaně, ale zároveň i trochu obezřetně.

Pocítila, jak se jí v hrudi cosi sevřelo a v uších jí bušila krev. Tohle prostě nedávalo smysl. Šel na zápas a pak na večeři s Harrym a Ronem? Proč by jí to neřekli? Určitě by jí o tomhle řekli. Takže existovala jen jediná možnost: Malfoy lhal.

„Nevěřím ti. Čeho si myslíš, že dosáhneš vykládáním takovýhle povídaček, Malfoyi?“ zeptala se vyčítavě.

Jeho oči byly náhle chladné a tvrdé, jako kdyby přes ně spustil oponu. „Možná bys měla častěji mluvit se svými kamarády, Grangerová.“

* * *

Další hodina proběhla v trýznivém tichu, během kterého se probírali tím, co Hermiona v duchu pokřtila na „tyranskou bichli“. Po jejich katastrofálním rozhovoru nad pizzou Malfoy navrhl, ať zkusí pátrat po nějakých skulinách nebo zabezpečeních, která by jim pomohla osvobodit se z Vazby. Tehdy ji poprvé napadlo, že mu možná opravdu křivdila.

Ve snaze najít pohodlnější pozici se na přeměněné pohovce trochu posunula; po několika hodinách strávených s rukou přilepenou k přední straně knihy ji bolela celá paže i záda. Seděli vedle sebe a knihu drželi před sebou, jako kdyby se v mudlovském kostele dělili o kancionál. Volné paže měli, jinak to nešlo, přitisknuté k sobě. Hermiona kroutila hlavou nad tou ironií; strávila většinu svého života přilepená ke knize a teď se nemohla dočkat, až bude moct jednu z nich pustit.

A tak četli společně, Hermiona jen přelétala nové informace a pak čekala, až Malfoy konečně dočte a otočí stránku. Čas od času, když dočetl, vydal neurčitý zvuk, zamumlání nebo nezvučný smích, pravděpodobně jako reakci na některé z podivných čar či zaříkání, která našel v knize. Žádné informace o uvolnění z Vazby nenašli, ale aspoň, když si něco četla, utíkal čas rychleji – dokonce i když většinu z toho znala už z dřívějška.

Hermiona zabloudila pohledem ke kouzelníkovi, který byl jejím nepřítelem celou dobu, co si pamatovala. Byl vysoký a statný a jeho poněkud špičatý profil, který měla v paměti z let, kdy jim bylo jedenáct, se s věkem poněkud otupil, ačkoliv by jeho tvář stále popsala jako hranatou. Rovné, světle plavé vlasy měl podle kouzelnického zvyku delší, než když byly děti, a padaly mu ve stříbrných pramenech na ramena. Oči, které na něm byly podle ní to nejlepší, šedá jezera, která se měnila podle jeho nálady – hřejivý opar, když měl radost, a ledové stříbro, když byl naštvaný. Ano, Draco Malfoy byl velmi atraktivní muž. Jaká škoda, že jeho osobnost byla tak odpudivá. No, možná, že „odpudivá“ je příliš silné slovo…

Z jejího snění o Malfoyovi ji vytrhlo slabé zahuhňání, které mu uklouzlo při prohlížení jedné ze stránek. Už se z toho nepříjemného ticha cítila unavená, a tak se zdvořile zeptala: „Našel jsi něco zábavného?“

Otočil k ní hlavu a očima jí zkoumavě přejížděl po tváři, jako kdyby hledal něco… o čem neměla tušení. Koutek úst se mu zkroutil úsměvem a on přikývl: „Tady je kouzlo, které ti vrátí kozu, pokud byla ukradená. Funguje speciálně jen na kozy.“

Hermiona cítila, jak jí hrdlem pobublává smích, až nakonec vybuchla v záchvatu chechtotu. Podařilo se jí ovládnout se až několika minutách, ale stačil jediný pohled na Malfoyův tázavý výraz a začala se smát ještě víc.

„Je to zábavné, Grangerová, ale jsem si jistý, že ne až tak moc,“ poznamenal ledabyle, ale jeho rysy změkly.

Byl úchvatný.

Hermiona měla pocit, jako kdyby ji někdo polil ledovou vodou. Nemohla na něj myslet tímhle způsobem. To bylo špatně – moc špatně.

„Tak co na tom je tak k smíchu?“ zeptal se Mafloy a ležérně si položil levou ruku na opěradlo pohovky.

„No, ehm. Jasně,“ odkašlala si rozpačitě a snažila se vrátit své myšlenky zpět k tématu. „No, znáš Aberfortha, bratra profesora Brumbála?“

His brow furrowed in confusion as he nodded.Zmateně pozvedl obočí a přikývl: „Barmana od Prasečí hlavy?“

„Správně. No, jen mě tak napadlo, jestli to kouzlo proti krádeži použil na své kozy,“ vysvětlila s úsměvem.

„A ten vtip je… v čem přesně?“

Pohlédla na něj s lišáckým výrazem. „Udivuje mě, že ses o tom nikdy nedoslechl. Je dost dobře známo, že Aberforth Brumbál má svoje kozy poměrně… v oblibě.“

Malfoy zamrkal a jal se její slova zpracovávat. Pak uviděla, jak mu svítá pochopením, protože se mu obličej zkroutil do grimasy.

„Fuj, Grangerová. To je prostě… to je prostě zatraceně nechutné,“ otřásl se dramaticky, což způsobilo, že Hermiona opět upadla do záchvatu smíchu, ke kterému se brzy přidal i jeho chechtot a zaplnil tak celou místnost.

Když se oba uklidnili, pustili se znovu do čtení a sem a tam se vzájemně upozorňovali na podivná kouzla objevující se v textu. Hermiona odsunula všechny myšlenky na příjemný pocit z lehké konverzace a škádlení stranou.

Jak tak četla, narazila na zaříkadlo, které nebylo v nejnovějším vydání zahrnuto. Bylo toOnce they had both calmed, they continued reading, each pointing out any peculiar charms they came across in the text, and Hermione pushed aside any thoughts of how comfortable the easy conversation and teasing felt. jedno z těch, které jí připadalo dost zvláštní. Zamračila se a začala uvažovat se nad jeho možným použitím.

„Je to o koze nebo o voze, Grangerová?“ **)

Obrátila oči v sloup. „Ha ha. Fakt vtipné. Ve skutečnosti jde o středověké kouzelné zaříkadlo. Nechápu jeho účel, mimo toho, co je očividné.“

„Ukaž mi to,“ řekl Malfoy a naklonil se, aby na stránku lépe viděl.

„Tady,“ ukázala na příslušný odstavec a pak netrpělivě čekala, až si ho přečte.

Když skončil, ohromeně k ní vzhlédl: „Ty fakt nechápeš, o co tu jde?“

Otrávená Hermiona se nervózně zavrtěla a odvrátila oči. „Ne, nechápu,“ krátce se odmlčela a dodala, „určitě nejde jenom o pohodlný způsob krádeže. Musí v tom být ještě něco.“

Když se znovu podívala na Malfoye, na okamžik měl ve tváři nevěřícný výraz, který vzápětí nahradil samolibý úsměv.

„Ale ale ale. Vševědka něco neví. Pověz mi, četla jsi nějaké kouzelnické bajky?“

Hermiona se zamračila: „Jiné, než jsou v Bajkách barda Beedleho? Ne. Proč?“

„Protože kdyby ano, ten účel bys pochopila,“ prohlásil přezíravě. „To kouzlo samo o sobě přiměje kouzelníka s urozeným původem – šlechtice, jestli chceš – sejmout svůj pečetní prsten a dát ho čarodějce, která to kouzlo vyslala. Jasné?“

„Tuhle část už znám, Malfoyi,“ zabručela a podrážděně si založila volnou ruku na hrudi.

„Jen jsem se ujišťoval,“ podotkl. Očividně si svoji mentorskou pozici užíval.

Hermiona si byla jistá, že kdyby si byl schopen nad možností se předvést zamnout škodolibou radostí ruce, udělal by to.

„Každá čistokrevná rodina má pečetní prsten,“ vysvětloval dál. „Předávají se prvorozenému synovi v každé nové generaci, když dovrší sedmnácti let. Vidíš? Tohle je prsten rodiny Malfoyů.“ Otočil knihu na zadní stranu, aby si mohla na jeho pravém malíčku prohlédnout pečetní prsten. Plochý, oválný vršek prstenu byl osázen smaragdy, které obklopovaly stříbrné „M“.

„To je sice krásné, ale já chci vědět –“

„Klid, Grangerová,“ přerušil ji. „Hned se k tomu dostanu. Když měl ve středověku nějaký kouzelnický šlechtic zájem o čarodějku, sňal pečetní prsten a vložil jí ho do dlaně. Pokud si ho čarodějka nasadila na některý z prstů pravé ruky, znamenalo to, že jeho nabídku dvoření přijímá, což je určitý druh magické smlouvy. Formální námluvy mohly trvat rok. Když se poté zasnoubili, prsten se magicky přesunul na levou ruku dívky, kde zůstal až do svatby. Pak se vrátil zpět ke kouzelníkovi, dokud jejich synovi nebylo sedmnáct. Jestliže se rozhodli, že se k sobě nehodí, prsten se vrátil zpět ke kouzelníkovi rovnou. Je to dávný zvyk, jeden z těch, které jsou často používány jako zápletka ve starých kouzelnických bajkách.“

Zalila ji vlna zklamání. „Takže smyslem toho kouzla je přimět kouzelníka, aby se začal dvořit čarodějce?“ ujišťovala se a ohrnula při tom znechuceně nos.

Malfoy pokrčil rameny: „Ano.“

Naštvalo ji, že čekala něco mnohem intelektuálně náročnějšího než náhradu archaického rituálu námluv.

„Ty fakt nemáš ráda, když něčemu nerozumíš, viď?“ zeptal se zvědavě.

„Jsem ráda v obraze,“ řekla vzpurně a pozvedla bradu.

Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. „No, aspoň už teď víš, na co to kouzlo je. Informace o středověkých námluvách a souvisejících kouzlech jsou konec konců velmi důležité.“

Hermiona se na něj podívala a se vší vážností pronesla: „Abych pravdu řekla, nejdůležitější je mít pořád svou kozu.“

Široce se na něj usmála, pyšná na svoji duchaplnou odpověď, a pak už se oba společně řehtali, dokud je nebolelo břicho a tváře neměli mokré od slz.

* * *

Když po dvou hodinách knihu dočetli, ačkoliv se nedozvěděli nic nového o Vazbě, přinejmenším zjistili, že text neobsahuje žádné informace týkající se postupu, který byl původcem jejích momentální situace.

Teď si tiše povídali o maličkostech, které jim přišly na jazyk. Někdy v průběhu večera se stalo, že se Hermiona ocitla po Malfoyově boku, přičemž mladík měl levou ruku stále položenou na zadním opěradle pohovky. Prsty měl zamotané v jejích bujných loknách a při řeči si s nimi nepřítomně pohrával.

Hermiona se rozhodla nezabývat se tím, proč se neodtáhla.

„Takže po tom strašném debaklu ve Francii,“ vyprávěl Malfoy, „jsem strávil několik měsíců ve Španělsku, Egyptě, Číně a pak v Indii studiem kouzelnické a mudlovské srovnávací kultury. Je to fascinující, vážně. Nějak jsem skončil v New Yorku a líbilo se mi tam, tak jsem se rozhodl zůstat. Během pobytu jsem si dodělával studium formulí, a když jsem skončil, rozhodl jsem se, že je čas vrátit se domů. Dostal jsem nabídku pracovat v odboru záhad a… no, tak jsem tady.“

„New York,“ šeptla Hermiona s úsměvem. „Aha, to vysvětluje tu lásku k pizze po newyorsku.“

Malfoy se zasmál, a pak souhlasně přikývl: „Máš pravdu.“

Hermiona k němu otočila hlavu a chystala se dál vyptávat na jeho cesty, ale zarazila se, když se jejich oči setkaly. Projel mezi nimi záchvěv energie, způsobující mrazení po těle, a Hermionin pohled se přesunul k Dracovým ústům. Kůže se jí tetelila nechtěným očekáváním a ona, jako kdyby se ocitla mimo své tělo, se jen dívala, jak si jazykem navlhčuje rty. Připadalo jí, že se Draco naklání blíž, dokud ji nezaplavila vlna nežádoucí touhy, aby překonal tu vzdálenost mezi nimi a políbil ji. Právě když se začala obávat, že se její přání vyplní, Malfoy ucukl a odkašlal si.

„Tak co ty?“ zeptal se konverzačním tónem, jako by předstíral, že se ten předchozí okamžik nikdy nestal.

Hermiona, nejistá ze své nečekané reakce na jeho blízkost, se otázala nepřítomně: „Prosím?“

„Co jsi dělala… víš, po válce?“

Hermiona ztuhla, sklonila hlavu a zahleděla se na svoje nohy; vůbec jí nebylo do řeči. „Já… Není toho moc k povídání. Jsem najednou docela unavená. Myslíš, že bychom prostě mohli jít spát?“

Nedívej se na něj, nedívej se na něj, nedívej se na něj. Navzdory své vnitřní mantře to stejně udělala. Pozoroval ji s nečitelným výrazem a ona měla co dělat, aby se před jeho intenzivním pohledem nekroutila.

„Samozřejmě,“ řekl nakonec a vstal, čímž ji přiměl udělat totéž. Mávnutí hůlkou a přeměněný gauč se opět přeměnil, tentokrát na postel.

Byla to trapná záležitost, ale nakonec si zvládli oba lehnout, Hermiona na levý bok a Malfoy na pravý, ruce stále přilepené ke knize položené strategicky mezi sebou vedle hlavy. Rychle zjistili, že pokud knihu otevřou, mohou si hřbet ruky lépe položit na matraci, i když díky váze objemného svazku to bylo trochu nepohodlné.

„Nox. Dobrou noc, Grangerová.“

Hermiona zavřela oči a úspěšně ho tak dostala z dohledu, i když ne z hlavy. „Dobrou noc.“

Když se pokoušela uvolnit, její mozek se zrádně zaměřil na všechny ty drobné události, kterými se během večera odmítla zabývat. Byl tam jeden moment, který nedokázala pochopit, bez ohledu na to, jak moc se snažila. Její nedostatek vědomostí o tradicích dvoření v kouzelnickém světě by pro něj měl být ideální příležitostí, jak se jí vysmívat kvůli nemagickému původu… a přesto to neudělal.

Propadala se do neklidného spánku s jedinou otázkou, která se jí vracela stále dokola – proč to neudělal?

Poznámka autorky:

*) Mulberry Street Pizza je skutečná londýnská pizzerie ve stylu New Yorku. A ano, jejich pizzy mají opravdu 30 cm v průměru, což je podle mé informace v Británii zvláštnost. Na jejich nabídku se můžete podívat na http://www.mulberrystreet.co.uk/

Poznámka překladatelky:

**) Za dlouhou prodlevu mezi 1. a 2. částí překladu povídky může přesně tohle místo. Jak velmi správně usoudila Jimmi, tenhle překladatelský oříšek mi dal fakt zabrat, a bohužel jsem se stejně žádného kvalitního jádra nedobrala. Anglicky zdatnější čtenáře upozorňuji na dokonalou slovní hříčku „get your goat“ (http://www.urbandictionary.com/define.php?term=Get+Your+Goat), která se táhne celou povídkou, těm ostatním musí bohužel postačit moje pojetí. Bohužel je ale spíš o voze než o koze L

Případné rady bouřlivě vítám!