Preklady fanfiction Harryho Pottera

VÝPADEK PAMĚTI

aneb proč by měl kouzelník mít po ruce myslánku

„Zatracená práce…“

„Pozor na jazyk, pane… Mason, že?“ Draco se zamračil na ženu, jež se na něj dívala se samolibým úsměvem na tváři a se zahnutým nosem v třiceti stupňovým sklonu.

„Ano, Derrick Mason.“

„Máte právo na jeden telefonát. Řeknete mi jméno?“ Draco se zamyslel. Byl v mudlovském vězení, v mudlovském vězeňském obleku – už nikdy se nebude na oranžovou dívat stejně – a mluvil s mudlovskou policistkou. Mudlovském, mudlové, mudla. Měl jen mlhavou představu o tom, co je to telefon a ještě méně věděl o tom, jak někomu ‚zavolat‘. Mudlové…

„Grangerová,“ řekl rychle, když ho myšlenka na ní nakopla.

„Odkud?“ teď mohl panikařit. Neměl žádné mudlovské peníze a tím pádem i žádný způsob, jak se z tohohle vyhrabat nebo jak se s kýmkoliv spojit.

„Z Londýna,“ žena povytáhla obočí, asi jí došlo, že Draco se jen chytá tonoucího stébla, teda že jenom hádá. Zvedla ale telefon a promluvila na operátora.

„Chci mluvit s Grangerovou, z Londýna,“ po pár sekundách se obrátila zpátky na Draca. „Její křestní jméno?“

Polkl, „Hermiona,“ přikývla a zopakovala jméno do sluchátka. Na tváři se jí objevil výraz překvapení.

„Vážně tam někdo takový bydlí. Myslela jsem, že to jen hádáte, vypadal jste nejistě. Teď už to bude trvat jenom chvilku, tedy jestli je doma.“

Draco přikývl a vzal od ní podivný přístroj. Přidržel si to u hlavy, stejně, jak to udělala ta žena. Ozýval se z toho podivný tón v pravidelném intervalu. Nakonec uslyšel i ženský hlas.

„Haló?“ zaváhal a zvedl oči k policistce, které se na jeho účet neskrytě bavila.

„Er…Grangerová. Nechoď pryč!“ řekl rychle, když uslyšel její povzdech jako reakci na poznání jeho hlasu.

„A proč bych neměla, Malfoy? Jsou tři ráno.“

„Protože jsi…jsi moje poslední naděje,“ hned, jak to plácl, měl chuť si vyříznout jazyk.

„Vážně?“ zasmála se. „Tak to máš deset sekund na to, abys mě ohromil.“

Nadechl se zhluboka, aby mu vzduch vydržel na celé vysvětlování, „Byl jsem v baru a tam jsem narazil na jednoho velkého, opravdu velkého, chlápka, ale já jsem si nevšiml, jak je velký, tak jsem urazil jeho matku nebo zpochybnil jeho rodičovství nebo jsem mu řekl, že má ošklivou barvu vlasů. Každopádně on mě popadl za límec a vytáhl mě ven, byl celkem opilý, já taky, a dopadlo to tak, že jsme bloudili ulicemi a pak jsme byli zatčeni,“ zastavil se dřív, než stihl použít slovo mudla, „policií za opilství a rušení nočního klidu,“ Hermiona byla pár sekund ticho, až se Draco obával, že ten telefon přestal fungovat, ale nakonec promluvila.

„Ty si ve vězení,“ promluvila věcným hlasem.

„No…jo.Právě jsem se sem dostal…myslím, že ta žena říkala…“

„A jsi opilý,“ pokračovala.

„ No, byl jsem v baru…a hloupě jsem urazil opravdu obrovského chlápka, asi tak třikrát většího než jsem já, tak že ano, jsem opilý.“

„A proč si myslíš, že je potřeba, abych se o tom uprostřed noci dozvěděla?“

„Ty víš proč,“ řekl se zaťatými zuby, otočil se zády k policistce a šeptem pokračoval, „neznám nikoho jiného s pochopením pro mudly komu bych zavolal.“

„Zbývají vám dvě minuty,“ ozvala se policistka.

„Pomůžeš mi?“ zeptal se a cítil, že se mu v těle usadilo zoufalství.

„A co chceš, abych udělala?“ zeptala se unaveně.

„Er…trochu jsem doufal, že to je pointou tohohle telefonu.“

Znovu se zasmála, „Potřebuješ, abych tě dostala ven na kauci. Pro Merlina, Malfoy, zrovna jsem spala ve své pohodlné, teploučké posteli s hrnkem kakaa jen na pohyb hůlkou a ty chceš, abych se oblíkla, šla do toho mrazu a dostala ten tvůj zatracený zadek z vězení?“

„Jedna minuta.“

„Ano!“ zasyčel zděšený. „Udělám cokoli…jen…jen mě dostaň ven!“

„Řekni kouzelné slůvko,“ odpověděla mu melodickým hlasem. Dracovi se v hlavě rozeběhla bitva. Měl jen dvě možnosti, mohl zůstat v mudlovském vězení na kdoví, jak dlouho nebo mohl říct jedno slovo, kterým naprosto opovrhoval. Bitva skončila a on se přitáhnul co nejvíce k sluchátku, aby policistka nemohla slyšet, jak říká: „Prosím.“

„Fajn,“ povzdechla si, „kde jsi?“

„To teda nevím…“ otočil se na policistku, které od něj právě vytrhla telefon „Hej!“

„Čas vypršel.“

„Ale ona si pro mě dojde, já jen nevím, kde jsme. Mohla byste jí to říct?“ přikývla a pár minut s Hermionou ještě mluvila, v jednom okamžiku se pobaveně rozesmála a když s ní domluvila a pohlédla na Draca, vybuchla smíchy znovu.

„Nejsem si jistá, zda by pro vás nebylo lepší, kdybyste byl raději zavřený tady. Nevypadala zrovna nadšeně.“

Draco se zamračil, „No, to proto, že už jsem s ní vlastně pět let nemluvil ani jí neviděl…“

„To mě nezajímá. Pojďte za mnou,“ vstala a velký svazek klíčů zavadil o její židli.

„Kam to jdeme?“ zeptal se a pocit úlevy, který měl před chvilkou, zase zmizel.

„Dokud se sem nedostane, musíte být pod zámkem. Já mám navíc ještě nějakou práci,“ neměl možnost výběru, následoval ženu do dlouhé chodby s téměř bílými stěnami z betonových bloků. Na konci žena zastavila, vyndala jeden z klíčů a odemkla dveře.

„Dovnitř. Na posteli je deka,“ řekla a otočila se k odchodu. V půli cesty se se smíchem ještě ozvala: „Příjemné sny, cukroušci.“

Přikývl a vstoupil do cely. Zastavil se ale co nejblíže dveřím. S odporem na tváři se podíval na to, co ta žena nazvala postelí. Byla to kovová deska s dvou palcovou matrací na vrchu. Ještě nikdy neviděl nic tak necivilizovaného a to je co říct, protože zažil odpolední čaj s tetičkou Bellatrix.

Hermiona tu jistě bude každou chvíli. Byl ve Windsoru, což nebylo zase tak daleko od Londýna, ale co na tom záleží, ona se přece mohla jednoduše přemístit… Draco si snažil představit, co všechno musí udělat, než sem přijde. Jestli byla v posteli, tak bude muset vstát. Potom si kvůli zimě venku, bude muset vzít na sebe něco teplého. Pokud by měla pyžamové kalhoty a košili s dlouhými rukávy, tak by si ty kalhoty musela sundat…cože?

Mentální obraz Hermiony, co měl v hlavě, se zastavil a upřel na něj pohled, čekajíc na další pokyny, to mu poskytlo výhled na Hermionu Grangerovou jen v dlouhé košili a kalhotkách. Nebyl si jistý, zda ho to znechucuje nebo vzrušuje, ale rozhodl se tím teď nezabývat. Nejspíš si na sebe vezme rifle, jedny z těch mudlovských nepoddajných kalhot, které viděl. Další bude svršek…ne, Draco se rozhodl, že pro ni bude nejlepší, když jí košili na spaní nechá. Jednoduše si obleče tlustý svetr a kabát a navíc si vezme šálu, rukavice a čepici. Tlusté ponožky a boty celý proces oblékání ukončí.

Po tom, co si sebere hůlku, odejde z bytu…ne, počkat, vzala si hůlku a přemístila se jen pár ulic od vězení. Sledoval, jak v jeho mysli kráčí těch pár ulic sněhem a vstupuje do vězení. Každou chvíli…

Uběhlo deset minut a Draco začal přemýšlet o tom, že mu možná lhala, aby se mu odplatila za všechny ty hrozné věci, co jí ve škole udělal. Mohla by kvůli tomu být pořád naštvaná? Vždyť byli ještě děti! Polovinu času ani nevěděl, co říká. Je pravda, že se nikdy neomluvil ani se to nepokusil napravit a taky to bude první věc, kterou dnes večer udělá, až jí uvidí. Teda až ho dostane ven na kauci, ať už to znamenalo cokoli. Teprve, až i on bude v teplém oblečení s šálkem kakaa v ruce.

Potom se omluví. Proč taky ne? Už jí řekl to slovo na P, tak proč by nemohl použít i to začínající na O?

Stručně řečeno, vůbec si nepřipustil, že by Grangerová v té teplé posteli možná nebyla sama, nebo že by se s někým usadila nebo měla dokonce děti. Věděl, že s Weasleym by nemohla být šťastná. Nemohla by se svojí inteligencí vydržet víc kolem červenohlavce než ty týdny v Bradavicích.

Neslyšel, že by se vdala a média ani nenaznačovali, že by někoho vídala. A…proč o ní pořád přemýšlí? A kde, při Merlinovi, vězí? Už v té cele byl dvacet minut a jeho nohy a tělo začalo cítit všechen ten alkohol a taky pozdní noční hodinu. Necivilizovaná kovová deska začala vypadat přitažlivěji.

„Ahoj, krasavče,“ ozval se tichý šepot. Draco ztuhl, napnul uši a zapnul mozek, aby rozeznal, odkud zvuk přišel.

„Po tvojí levici,“ ozval se hlas znovu a Draco se otočil do leva.

„Promiň, nalevo od tvé cely,“ otočil se na muže v cele vedle té jeho sedícího na své desce, díval se na Draca upřeně, což se mu velmi rychle stalo nepohodlným.

„A-a-ano?“ vykoktal Draco, snažíc se překřičet ty buňky v těle, které mu říkali, že Malfoyové nekoktají.

„Za co tady si?“ zeptal se ho druhý muž. Dracovi chvíli trvalo, než se na něj odvážil podívat. Byl asi tak stejně velký jako ten chlap, kterého naivně urazil v baru, měl oholenou hlavu a bradku. Na tělo si nechal vytetovat několik různých znaků, jedno tetování bylo jméno – Melinda.

„Kdo je Melinda?“ zeptal se a jasně věděl, že mu alkohol – vlastně to byl tvrdý alkohol – dovoluje takhle mluvit. Obličej toho muže se zakroutil do podivného úšklebku s poněkud chlípným pohledem, který zmizel dřív než čokoláda před Goylem.

„To není tvoje věc.“

„Máš pravdu, není. O mě se nestarej, já jsem nedůležitý.“

„TICHO!“ zazněl hlas policistky.

„Proč si tady?“ zašeptal druhý vězeň tak hlasitě, že už se to těžko dalo kvalifikovat jako šepot.

„Myslím, že bychom neměli mluvit,“ odpověděl mu Draco a konečně se pohnul směrem k desce, jeho nohy mírně protestovaly.

„Jsme ve vězení. Nejsme zrovna příkladní v dodržování pravidel.“

„Pravda, ale já jsem celkem vyřízený. Myslím, že si lehnu,“ další zklamání mu přineslo, když rukou zjistil, že matrace je plná pružin.

Byl ušetřen nevítaného zážitku se rozhodnout, zda by se jeho jemná pokožka měla dotknout něčeho, co měl na starosti mudlovský vězeňský systém Hermioniným příchodem. Zvuk otevírání dveří upoutal veškerou jeho pozornost a stejně tak i cel poblíž té jeho. Draco málem praskl úlevou.

V chodbě umístili dvě malá okna asi deset stop od sebe. Jedno z oken bylo přímo naproti Dracově cele a tak měl velmi dobrý výhled, díky měsíci, na Hermionin obličej, když ho uviděla.

Na pokraji smíchu se ušklíbla, „Ahoj, Derricku, „ pobavení v jejím hlase bylo naprosto znát.

„Grangerová,“ nikdy v životě nebyl tak vděčný, za to že jí vidí, „děkuji.“

Hermiona se otočila na policistku, „Děkuji Darlene, už ho zvládnu sama.“ Darlene otevřela Dracovu celu a pustila ho do haly následujíc Hermionu. Když se dostali ke stolu, vyndala papíry, „Podpis sem, sem a sem…“ ukázala jí. „Dobře, bude to tři sta liber.“

Hermiona ani nemrkla na výši a peníze odpočítala. Darlene podala Hermioně potvrzení a Dracovi tašku. „Převlečte se, vězeňské oblečení potřebujeme zpátky.“

„Oh, musí?“ zeptala se Hermiona nadšeně. „Není tu nějaká možnost, jak by si to mohl nechat? Třeba za další stovku?“ Dracova i Darleinina čelist o trochu spadla. Potom se ale podívala na Draca.

„Jasně, jen odpářeme ty čísla…a bude vaše.“

Hermiona zaplatila peníze na víc, „No, Derricku, jestli je to všechno, můžeme jít?“

„Můžu se převléct?“

„To nevím, můžeš?“ Darlene se zahihňala, Draco se jen zamračil.

„Fajn, prostě jen pojďme,“ řekl a začal tlačit Hermionu ke dveřím.

„Ještě chvíli,“ zastavila je Darlene rukou na dveřích, „musíte vyplnit nějaké formuláře, Derricku. Uvést svojí adresu, telefonní číslo…“ jak jí Draco sledoval, její oči se rozevřely a pak se na něj znovu zaměřily. „To bude vše, pane Mansone. Přeji dobrou noc.“

„Děkujeme ti, Darlene,“ řekla jí Hermiona s lehkým úsměvem. Ti dva opustili rychle vězení a neodvážili se na sebe promluvit ještě pár dalších ulic.

„Jsi ještě pořád opilý?“ zeptala se ho. Draco se na ní otočil, což mu málem přivodilo pád.

„Budu to brát jako ano,“ řekla s povzdechem. Zastavila se a chytla ho za rameno. Brzy pocítil známé trhnutí žaludku, které mu řeklo, že je někam přemísťuje. Když jeho nohy narazily zase na tvrdou zem, cítil se špatně a moc tomu nepomohl ani rychlý pohled po svém okolí, který mu řekl, že nemá absolutně žádnou představu, kde je.

„Jsi u mě v bytě,“ řekla a začala si sundávat rukavice a šálu. „Dnes můžeš přespat na gauči,“ odmlčela se a čekala na odpověď, když jí nedostala, otočila se na něj. „Malfoy, nevypadáš dobře…budeš…?“

Přikývl. Cítil, jak se mu zvedá žaludek už, když mu ukázala chodbu. Šel tak rychle, jak jen mohl. Obsah svého žaludku udržel bezpečně uvnitř, alespoň do doby, než se nakláněl nad záchodovou mísou.

Když se, po několika minutách a dvou opláchnutí obličeje, rozloučil s koupelnou, našel Hermionu v kuchyni nalévat horkou vodu do dvou šálků. Jen co vstoupil, podala mu lahvičku.

„Vypij to. Za chvíli ti pak přestane být tak zle a nebudeš mít problémy s kocovinou,“ vzal si od ní lektvar a spolkl ho jedním douškem.

„Jaký by si chtěl?“ zeptala se, v ruce plechovku s čaji.

„Vyber ty,“ řekl, vděčný za tu malou laskavost, kterou, jak věděl, si nezasloužil.

Vybrala čaj, otevřela obal a ponořila ho do horké vody.

Draco kolem sebe obtočil ruce ve snaze se zahřát. Pořád na sobě měl tenký vězeňský oblek tak oranžový, že byl udiven, že po něm Hermiona nepošilhávala, když se na něho dívala.

Zatímco se zabývala čajem, pomalu ho promíchávala, pořádně se na ní podíval. Moc se od posledy nezměnila, viděl jí před pěti lety na oslavě druhého výročí od pádu Temného pána. Její vlasy byly ještě pořád tak nepoddajné, nyní je ale měla zvednuté do velkého drdolu se spoustou volných vlasů okolo. Vypadala…dobře. Alespoň tak, jak mohl ve čtyři hodiny ráno v alkoholovém opojení říct.

Pohla se a Draco přesunul svojí pozornost k jejím prstům, kterými ještě pořád míchala svůj čaj. Byly dlouhé a štíhlé, sevřené jemně kolem lžíce, kterou pohybovala v malých kruzích po směru hodinových ručiček. Sundala si čepici i kabát, byla jen v pyžamu s flanelovými kalhoty a košilí s dlouhými rukávy.

„Tady,“ řekla a podala mu hrníček. „Chceš do něj něco?“

„Ne,“ odpověděl jí.

Posadila se u kuchyňského stolu, následoval jí. Pili svůj čaj v tichu, jen co Draco dopil poslední lok, ucítil, jak se mu klíží oči.

„To bylo…dobrý,“ řekl se zíváním.

„Nemáš zač,“ promluvila tiše a vzala svůj prázdný hrníček. „Mám si nastavit ochranný kouzla na svou ložnici nebo se budeš chovat slušně?“

Věnoval ji křivý úsměv, „Za normálních okolností bys je potřebovala, ale dneska si mě zachránila, tak si dám pohov. Jen pro dnešek, samozřejmě.“

Převrátila oči, „Dobrou noc, Malfoy.“

„Dobrou, Grangerová.“

Hermiona se otočila a bez dalšího pohledu se vydala ke svému pokoji. Měl podezření, že si ho stejně zamkla.

ooo

„Kde je nějaký skutečný jídlo?“ všiml si, jak Hermiona zatíná zuby a usmívá se.

„Co tím myslíš, Malfoy?“

„Máš tady jenom tyhle…krabice. Kde máš ale pořádný jídlo?“ rozzlobila se a šla se podívat, co tím myslí, něco si pod nosem mumlala.

„To jsou cereálie. Jí se k snídani. Jestli je nechceš, nikdo tě nenutí je jíst,“ vyndala krabici a došla do lednice pro mléko.

Pozoroval, jak si sedla ke stolu a začala si číst noviny. Úsměv ho pomalu přešel, když si uvědomil, a ne poprvé, jak sám je. Chtěl někoho, s kým by mohl probírat ranní noviny, s někým chodit na procházky do parku…někoho s kým by mohl prožívat jedinečné okamžiky, které by patřili jenom jim dvěma. Mohli by se na sebe podívat přes celou místnost a bez sebemenšího pohybu si připomenout, něco čemu by rozuměli jen oni dva, něco společného s deštivým dnem nebo zatoulaným psem…Při Merlinovi, zasténal, to je tak patetický.

„Zdá se, že rozhodli, že studie mudlů, budou v Bradavicích povinným předmětem,“ promluvila z čista jasna Hermiona, aniž by od novin odtrhla oči.

Draco se na ní oněměle podíval. Přece není možné, že by četla jeho myšlenky…Možná prostě jen měla ve zvyku mluvit nahlas k prázdné místnosti.

„Co si o tom předmětu myslíš?“ zeptala se a odložila novinu dolů, zatímco si nabrala sousto cereálií. „Vždycky mě to zajímalo, vzhledem k tomu, že nenávidíš mudly.“

Draco rychle popadl jednu z krabic a přešel ke stolu. „Není to tak, že bych nenáviděl mudly,“ řekl a nasypal si cereálie do misky. Stále se mu do mysli vracela vzpomínka osm let stará, která mu dokola přehrávala učitelku visící na stropě těsně před její smrtí. „Nebyl to můj oblíbený předmět, ale pár věcí jsem se naučil.“

Hermiona, která neměla ani ponětí o událostech posledního skonu učitelky, se ušklíbla, „Ty? Nevím, jestli tomu můžu věřit.“

Zíral do misky, kde kousky cereálií plavaly po mléce a nejednou chtěl být hrozně moc někde jinde. Začal jíst, čím dřív to dojí, tím dříve může odejít.

Po několika minutách, Hermiona znovu promluvila, „Co si včera dělal, Malfoy?“

Zvedl k ní oči, „Říkal jsem ti to.“

„Byl si v kouzelnickém nebo mudlovském baru?“

„Kouzelnickém.“

„A přesto se ti povedlo nechat se zatknout policií.“

„Říkal jsem ti to. Šli…šli jsme ven. Je celkem štěstí, že nás zatkli, jinak by ze mě vymlátil duši.“

Přestala jíst a pozorovala ho, jak rychle polyká snídani. „Kdy se chceš vrátit?“

V polovině sousta přestal žvýkat a tázavě se na ní podíval, „Vrátit? Kam?“

„Zaplatila jsem za tebe kauci. To znamená, že se tam musíš vrátit pro nějaký druh…trestu.“

„Vážně?“

„Ano a také o tom musíš říct ministerstvu,“ vstala od stolu.

Zasmál se. „Nemají mě zase tak rádi. Proč bych jim to měl říkat?“

„Budou se chtít ujistit, zda nás neprozradíš nebo jestli nedostaneš nepřiměřený trest. Kdykoli se kouzelník nebo čarodějka dostanou do problému s mudlovskými zákony, ministerstvo musí poslat svého právníka, aby ho nebo jí zastoupili.“

„Oh,“ řekl a dojedl. Vstal, ale pak si vzpomněl, co sám sobě řekl, že udělá a opět se posadil.

Hermiona vzala jeho misku a umyla jí, „Co máš dneska v plánu?“ zeptala se.

„Nejdřív bych ti chtěl něco říct,“ jeho hlas zněl podivně dutě.

Podívala se na něj. „Dobře.“

„Nejdřív ti chci poděkovat za to, co si pro mě minulou noc udělala. Pět let jsme se neviděli a ty si měla úplné právo mě v tom nechat.“

Než mu odpověděla, položila konvici na sporák a pustila plyn. „Byl si…překvapivě milý, když jsem tě naposledy viděla. Věděla jsem, že když voláš mě, musíš být hodně zoufalý. Samozřejmě, že mě napadlo, tě tam nechat, ale neudělala bych to,“ odmlčela se. „Vím, jaké to je někde…uvíznout. Ne ve vězení jako jsi uvízl ty.“

Chtěl, aby pokračovala, ale ona namísto toho obrátila svojí pozornost k vroucí vodě. „Čaj? Kávu?“ nabídla.

„Kávu, prosím.“

Pro sebe si zalila čaj a Dracovi udělala kávu. „Bez ničeho jako čaj?“

„Ano, obvykle bez ničeho.“

Posadila se znovu naproti němu, do čaje si dala kostku cukru a teď ho míchala. Polknul a připravil se vyslovit celou omluvu za spoustu věcí, kterých litoval. Udělal toho v životě hodně špatného. Litoval jich.

„Takže…Grangerová, ten zbytek…“ s očekáváním se na něj podívala a on ztratil všechno svoje odhodlání a musel ho pracně znovu sesbírat.

„To, co se stalo ve škole. Myslel jsem, že možná kvůli tomu, co jsem dělal, pro ně nepřijdeš. A, no, omlouvám se za to. Byl jsem…mladý a hloupý a nic jsem pořádně o světě nevěděl,“ zasmál se, dívajíc do svého šálku, „Nejsem si jistý, jestli jsem na tom teď líp, ale aspoň to už vím.“

Setkal se s jejím pohledem a potěšil ho malý úsměv, do kterého se její rty zformulovaly. „Rozhodně si takový byl, a myslím, že bych k tomu ještě něco dokázala přidat. Ale to už je tak dávno, předtím než začala válka. Díky, že jsi mi to řekl, odpouštím ti,“ nebyl si moc jistý, co by měl udělat jako další věc, tak si upil ze svého hrnku.

„Dlužíš mi osmdesát galeonů.“

Prudce zvedl hlavu, „Cože?“

„Přece sis vážně nemyslel, že bych tvojí kauci platila za svého, že ne?“

„Ne, jen…osmdesát?“ zamračil se. „To ty sis koupila tu oranžovou hrůzu.“

Hermiona se usmála. „Myslím, že mi bude velká, kromě toho oranžová ti velmi slušela,“ chtěl začít protestovat, ale pak si uvědomil, že to není zas tak hrozné, když on byl ten, který ji donutil vstávat uprostřed noci, jít do toho mrazu a dostat muže, na kterého neměla zrovna nejlepší vzpomínky, z vězení.

„To teda není pravda a ty to víš,“ řekl pevně. „Ale v pořádku, dám ti osmdesát galeonů. Akorát je teď nemám u sebe.“

„No, pracuji na ministerstvu a navíc, teď i víš, kde bydlím,“ odpověděla.

A pak udělal něco spontánního, něco co po zbytek života nepochopil, i když se o to snažil.

„A nemohl bych ti to dát dneska během večeře?“

Její oči se rozšířily a on předpokládal, že každou chvíli upustí hrníček, co držela v ruce. Dracovi oči se rozšířily také, nad překvapením, že to vážně řekl na hlas. Jen ho to napadlo, jako něco, čemu by se normální člověk zasmál. Vážně nečekal, že jí doopravdy pozve ven!

Hermiona se vzpamatovala a odložila hrníček. „Já…já dnes večer nemůžu,“ řekla, slyšel v tom náznak mrzutosti.

Zaplavila ho vlna úlevy, která však neměla dlouhé trvání.

„A co zítřek?“

ooo